Březen 2005

Bože můj, co jsem to podepsal!

Luděk Navara

Existují důkazy, že komunistické Československo dávalo vězňům drogy. Policie nikdy nic nevyšetřila. Těch podezření byla řada: komunistická tajná policie dávala vězňům drogy, mučila je a dělala si z nich pokusné králíky. Před šesti lety se v Česku dokonce objevil speciální tým z amerického Pentagonu, který pátral po ztracených amerických vojácích z korejské či vietnamské války a šetřil, zda na nich nebyly prováděny lékařské pokusy. Policie toto podezření prověřovala bezvýsledně. Stejně jako všechna další. O tom, že vězňům byly skutečně dávány neznámé látky s cílem zničit jejich odolnost, však dnes už důkazy jsou.

První podezření se objevila již u vězňů, když vyšli z komunistických lágrů. Mnozí z nich vzpomínali, že se v době před soudním procesem cítili omámeni, jako by byli pod vlivem drog, čímž si vysvětlovali i fakt, že se přiznávali k těm nejnesmyslnějším obviněním, která by je nikdy nenapadla.

„Z některých důkazů a výpovědí zvláště z padesátých let od bývalých vyšetřovatelů, kteří se sami stali vyšetřovanými, je potvrzeno, že k užívání těchto látek docházelo,“ říká náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret. A dokumentarista Tomáš Bursík upřesňuje: „Mám zmapované dva až tři případy, kdy je prokázané, že byl použit skopolamin,“ říká. Skopolamin je otupující látka, s jejíž pomocí se tajná policie snažila zlomit vůli jednotlivých vězňů.

Mluvili, ale nevěděli proč

Mnozí z bývalých politických vězňů však to, že se stali obětí drogy, dodnes netuší. „Někteří muklové, kterým byl podán skopolamin či látka jemu podobná, ani dnes nevědí, že byli 'zfetováni'. A dodnes si dělají výčitky: Bože můj, co jsem jim to u výslechu vyžvanil! Bože můj, co jsem jim to podepsal!“ říká bývalý politický vězeň Pavel Levý. Upozorňuje, že jim byla droga zřejmě podána ústy.

On sám měl s drogou podobnou zkušenost, i když sám uvádí, že drogu dostal intramuskulárně, tedy injekcí do svalu: „Vysvětluji si to tím, že StB potřebovala vědět, zda já či někdo z mých kamarádů nejsme členy odbojové organizace, které tehdy na vysokých školách existovaly. A potřebovali to vědět rychle. A když, vlivem toho zfetování, zjistili, že ne, ztratili o nás zájem a spokojili se s naším odsouzením poměrně mírným, podle tehdejších měřítek,“ říká Levý. Mírný trest znamenal tehdy dva roky vězení.

Z podávání drog je dodnes podezřelý i vězeňský lékař Josef Sommer. Ten se „proslavil“ především tím, že zachránil život klíčovému vězni Rudolfu Slánskému, když se ve vězení pokusil o sebevraždu (ve skutečnosti mu jen život o chvíli prodloužil, protože Slánský byl o něco později popraven).

MUDr. Sommer a chemické látky

Dokumentarista Bursík říká: „Nemám ještě doklady o tom, že MUDr. Sommer podával skopolamin, ale věděl, co se tam dělo, a přizpůsoboval se vyšetřovatelům.“ O Sommerovi se zmiňuje ve své výpovědi i obávaný vyšetřovatel Bohumil Doubek, jehož výpověď zpracoval historik Karel Kaplan. „Jako lékař přišel do styku se všemi vyšetřovanými v Ruzyni. Znal jejich tělesný stav, viděl, že mají oteklé nohy, věděl, že jsou unavení a nevyspalí. Nikdy ke mně nepřišel a neříkal, že takové jednání nedoporučuje,“ popisuje Doubek. S výjimkou informace, že sám od Sommera dostával povzbuzující prostředek „psychoton“, se však Doubek o Sommerovi v souvislosti s podáváním drog nezmiňuje.

Bursík upozorňuje i na další životní období lékaře Sommera. To začalo ve druhé polovině padesátých let. „V letech 1954 a 1955 přešel v rámci ministerstva vnitra na jiné pracoviště a od té doby se zabýval chemickými látkami. Pracoval s nimi a to i s látkami, které mohly ovlivnit lidskou psychiku,“ říká Bursík. V oficiálním zápise z té doby stojí: „Josef Sommer pracuje ve skupině fyziologické. Tuto skupinu samostatně řídí.“ Působení a minulost doktora Sommera, který dnes již nežije, však dodnes nejsou historiky zcela prozkoumány.

Přiznání zajistí droga

Dnes už však existují zdokumentované případy, kdy se tajná policie pokusila drog skutečně využít. „Jedním z nich je případ Václava Sýkory, tajemníka prezidenta Beneše. V době, když už byl prezident po smrti, chtěla tajná policie po Sýkorovi informaci, kde ukrývá část Benešova archivu. Použila mlácení, bití, a když z něj nic nedostala, byl použit skopolamin. Ale ani to nevedlo k ničemu,“ popisuje Bursík. Nakonec se k archivu tajná policie dostala jinak. Archiv byl ukryt u sedláka ve vesnici, kam doktor Sýkora jezdil na chatu. Ale to už je jiná kapitola.

V jiném případě však byl skopolamin použit v akci NAFTA, když byl připravován proces v souvislosti s těžbou nafty na jižní Moravě. „To byl jeden z procesů, který byl asi kvůli nedostatkům v těžbě. Byl to zinscenovaný proces, jako mnohé jiné,“ říká Bursík. Sám však přiznává, že bádání o podávání drog vězňům je teprve na začátku. Navíc je dnes už téměř jisté, že půjde jen o dokumentaci - za podávání omamných látek vězňům už asi nikdo v Česku potrestán nebude.

Policie mučení vězňů vyšetřovala dvakrát

Čeští policisté celkem dvakrát prošetřovali, zda se lékaři nedopouštěli mučení vězňů, či zda na nich nedělali pokusy. Poprvé se tak stalo na podnět Američanů. Ti se z výpovědí již zesnulého generála Jana Šejny, který emigroval v šedesátých letech do Ameriky, dozvěděli, že prý se američtí, ale i korejští vojáci stali obětí českých lékařů, kteří prý na nich dělali pokusy. Sáhodlouhé šetření však nevedlo k ničemu: stopy po vojácích se nenašly a důkazy o mučení zajatců také ne. I když některé podezřelé náznaky skutečně existují. Například ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích chybějí záznamy o pacientech z let 1950-1975, což jsou léta od začátku války v Koreji až po konec války ve Vietnamu.

Zpráva z „vnitra“

Podruhé se policie vydala po stopě mučení vězňů do vězeňské nemocnice ve Vykmanově na Jáchymovsku. Vedl ji k tomu dokument komunistického ministerstva vnitra z roku 1961, podle nějž tamní lékař MUDr. Blahoslav Čížek „dělá pokusnictví na lidech“ a zkouší na nich vlastní, podomácku vyrobené léky. Zpráva dokonce popisovala, že odebírá vězňům vzorky tkání, „aby získal materiál k pokusným účelům“.

Jenže ani v tomto případě se nakonec podezření nepotvrdilo. „Jsem přesvědčen, že vše, co major Čížek dělal, nebylo ve zlém úmyslu,“ říká bývalý politický vězeň Jan Karas, který v nemocnici pracoval. Nepopřel, že Čížek skutečně zkoušel vlastní léky, ale vždy tak postupoval v zájmu nemocných vězňů. „Jednu akci, kdy byly zkoušeny léky, si pamatuji. Přišel mladý chlapec, měl na sobě samé vřídky. Nezabralo mu antibiotikum, a tak mu aplikovali autosérum. A opravdu to začalo pomáhat,“ říká Karas, který tam působil jako chemik.

Čížka (dnes už zesnulého) se zastává. Pro šokující zprávu ministerstva vnitra z roku 1961 o pokusnictví na lidech má však jiné vysvětlení. Podle něj se Čížka jeho rivalové snažili zbavit, a tak jej očernili u nadřízených. Inspektoři, kteří zprávu vypracovávali, pak Čížkovy problémy zveličili, nebo si je rovnou vymysleli. Karas je přesvědčen, že jim nejspíš vadil jeho příliš vstřícný postoj vůči vězňům. Čížkovi nadřízení s ním rozhodně spokojeni nebyli, a tak ho degradovali hned o dva hodnostní stupně a z vedení vězeňské nemocnice byl odvolán. Policie, která případ „Vykmanov“ vyšetřovala v loňském roce, jej nakonec odložila, stejně jako ten, který se týkal údajných amerických zajatců.

Je možné, že se ještě dnes, po tolika letech, potvrdí některé z podezření o pokusech na vězních? To, které vyslovil například generál Šejna, že se pokusů účastnili čeští lékaři? Odpověď nikdo nezná.

Ale i kdyby se potvrdila jen ta, že vězni dostávali drogy, aby byla otupena jejich odolnost, úplně to stačí.

(MFDNES)