Březen 2005

StB skončila před 15 lety své špiclování

Luděk Navara

S temným dědictvím tajné policie se potýkáme dodnes. U vnitra pracuje přes tisíc bývalých členů StB.

Stovky demonstrantů stojících v zimě na Václavském náměstí na to odhodlaně čekaly. Stály u sochy svatého Václava, a když se dozvěděly, že ministr vnitra Richard Sacher zrušil všechny složky komunistické tajné policie StB, začaly jásat.

Sacher rozkaz vydal před patnácti lety, 1. února 1990. Komunistická tajná policie svou špehovací éru skončila. Trvala dvaačtyřicet let. Ale podle některých názorů jsme na ni zapomněli příliš rychle.

Tajná policie stále živá?

„Zatím jsme se s dědictvím StB nevyrovnali. Spíše se o to pokoušíme. Někteří. Některé to nezajímá,“ říká Jiří Gruntorád, kterého tajná policie dostala na čtyři roky do vězení za vydávání samizdatu, ale i za poslouchání písniček Karla Kryla. Takovou měla tajná policie moc.

Na druhou stranu tak strašně byla bezmocná: navzdory trestům nedokázala zabránit poslouchání západního rozhlasu. „Když padl režim a zpíval Kryl, lidé zpívali s ním - najednou se ukázalo, že po letech zákazů lidé jeho písničky znají! A to i ty, které složil v cizině,“ upozorňuje dokumentarista Radek Schovánek. Neúspěchem československé StB byla i existence nezávislých iniciativ - Charty 77 či Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Pokusy dostat aktivisty do ciziny a například pomocí akce Asanace je donutit k vystěhování, končily často neúspěchem. Na druhé straně stejným neúspěchem končily po listopadu 1989 pokusy potrestat aktéry nejbrutálnějších akcí StB.

„Třeba atentát na Jiřího Pelikána a jeho soudní projednání, které vyznělo do vytracena,“ upozorňuje historik Vilém Prečan. Je přesvědčen, že o StB stále víme velmi málo. „Zapomíná se na fyzické týrání disidentů. A veřejnost už vůbec neví, jak dlouho ještě nové bezpečnostní složky demokratického Československa používaly někdejší agenty komunistických zpravodajských služeb v zahraničí,“ říká Prečan.

Byla prostě všude

Rozsah, jakým tajná policie manipulovala lidmi ve své komunistické říši, může být pro nezasvěcené opravdu nepředstavitelný. Těsně před pádem komunismu pracovalo u StB asi 12 000 lidí. Na oficiálním seznamu spolupracovníků StB se objevilo 75 000 jmen. Skutečný počet je však o pár desítek tisíc vyšší.

Mezi registrovanými jsou i známí politici, například poslanec Vojtěch Filip. Ten si však vysoudil soudní verdikt, že byl registrován neoprávněně. Na druhé straně většina bývalých pracovníků, tedy těch, kteří agenty řídili a ke spolupráci je někdy nutili i vydíráním, zůstává veřejnosti utajena. Takové jsou současné zákony.

„Za nesprávné považuji, že si veřejnost dala podstrčit místo problému samotné StB problém agentů, kteří však z určité části byli sami oběťmi,“ říká Prečan. Zatímco s agenty se společnost díky lustračnímu zákonu a zveřejnění seznamů jmen (někdy bolestně) stále vyrovnává, bývalí pracovníci StB opravdu tolik pozornosti nepoutají. Ostatně v resortu ministerstva vnitra jich pracuje stále asi 1100. Je to hodně? „Ten výsledek nepovažuji až za tak špatný, nejvíc je bývalých příslušníků StB u technických oborů, jako je sledování, mezi řidiči a podobně. Tam si umím představit, že to nemusí být na závadu,“ říká ministr vnitra František Bublan.

Za přijatelný považuje tento počet i Schovánek. „Daleko důležitější je, na jakých funkcích působí. Pokud jsou ve funkcích vedoucích, je to špatně,“ říká Schovánek. Jako příklad uvádí náměstka jihomoravského policejního ředitele Martina Kotlana, který byl příslušníkem StB a před rokem 1989 sloužil u pohotovostního pluku policie, nebo šéfa Národní protidrogové centrály Jiřího Komorouse, který byl kádrovým příslušníkem komunistické rozvědky.

Agenty řídili komunisté!

Přestože z pohledu řadového smrtelníka byla StB všemocnou organizací, realita byla jiná. StB ve skutečnosti vytvořili a řídili českoslovenští komunisté, jednak proto, aby sloužila jim samým a jejich touze po moci, jednak zájmům sovětských diktátorů. „Ta státní bezpečnost sice byla zločinecká organizace, ale nefungovala ze své podstaty. Byla zřízena a řízena komunistickou stranou a bez ní by fungovat nemohla. Mluví se o estébácích, jací byli lumpové, ale už se nemluví o tom, že byli řízeni KSČ. Oni se přece neřídili sami,“ říká Gruntorád.

„Estébáci“ se pořád připomínají

Na slavnostní večer věnovaný legendárnímu Pavlu Tigridovi v Českém centru v Paříži přišel ten solidně působící muž úplně samozřejmě. Jenže odcházel neslavně. „Můj syn mu téměř rozbil hubu. Vyhodil ho,“ říká manželka Pavla Tigrida Ivana. Stalo se to před dvěma týdny, tedy krátce před patnáctým výročím zrušení tajné policie StB, které připadá na zítřek (na 01. února 2005 – pozn. red. CS-magazínu).

Patnáct let poté se v Česku stále vedou diskuse o tom, nakolik se společnost s dědictvím komunistické tajné policie dokázala vyrovnat. A v resortu ministerstva vnitra dosud pracuje 1100 jejích bývalých příslušníků. Tím mužem, který přišel na pařížský večírek, byl Lubomír Chladil. „Krycím jménem Tomanský. Byl vysazen do Paříže koncem sedmdesátých let, z lidí, kteří byli v zahraničí kolem Pavla Tigrida, byl nejdůležitější,“ říká dokumentarista Radek Schovánek.

Tigridovi k němu měli naprostou důvěru prakticky až donedávna. „Věděl například, kde bydlí naše děti,“ říká paní Tigridová. Měl prý malý přístroj a všechno nahrával. Jenže Ivanu Tigridovou překvapilo, s jakou sebejistotou přišel ještě před čtrnácti dny na akci a jak samozřejmě se choval. „Představte si, chodí patnáct let po světě a netuší, že by se to o něm vědělo,“ říká Tigridová. „Syn ho chytil za límec a bylo to zlé,“ dodává.

V oficiálních seznamech Chladil nefiguruje, jeho spis je údajně skartován. Tigridovi se o něm poprvé dozvěděli až po roce 2002. Byl však jen jedním z mnoha, StB nasadila na Tigridovy desítky agentů.

(MFDNES)