Březen 2005

Krádež století

Vlastimil Obereigner

Před nedávnem jsem se s velkým zájmem díval na televizní stanici History Channel na dokumentární film Stealing The Superfortress. Snímek vznikl ve spolupráci amerických a ruských historiků s pomocí a výpověďmi přímých účastníků – letců a konstruktérů. Vše bylo umožněno otevřením archívů a odtajněním různých dokumentů v roce 2002.

Pokusím se vypsat nejpodstatnější informace a myslím, či doufám, že to pro některé čtenáře bude zajímavé. Já, i když jsem už od dětství „letecký fanda“ (spoluzakladatel jabloneckého aeroklubu v roce 1946, jeho členem až do roku 1953, kdy vše převzal tzv. Svazarm a držitel – dnes už samozřejmě neplatného – průkazu Pilot plachtař s céčkem), o osudu B-29 a zrodu Tu-4 jsem nic nevěděl. Ale nejdříve úvodem.

Možná, že si se mnou někdo vzpomene, jak jsme byli v těch dávných již letech ze všech možných zdrojů informováni o velkolepých úspěších sovětské techniky. Tehdy nám bylo vštěpováno, že prakticky všechno, od náprstku až po parní válec bylo vynalezeno v SSSR. Snad tisíckrát jsem viděl slintající Pavlovovy psy a jejich podmíněné reflexy a Mičurinovy genetické pokusy, s obrovskými hektarovými výnosy a sovětskými krávami s padesátilitrovými vemeny. Tyto jednostranné informace v nás budily odpor, posměch a zpochybnily i opravdové, nesporné úspěchy ruských vědců, včetně toho Pavlova, Popova, Ciolkovského, Menděleva a řady jiných.

Také jsme věděli, že Sověti odstěhovali spousty továren z okupovaných území (válečná kořist). Sám jsem viděl, jak stěhovali z Rýnovic u Jablonce nad Nisou obsah budovy Zeiss – všechny stroje, zařízení a jistě i dokumentaci. Za války se tam vyráběly, kromě jistě jiného, optické zaměřovače. Později jsme viděli různé sovětské výrobky – hodinky, fotoaparáty, auta atd. pobědy, zarji, kijevy, moskviče a volhy, které připomínaly německé výrobky. Také bylo tehdy známo, že USA v programu Lend & Lease zásobily Sověty velkým množstvím válečného materiálu, nákladní auta Studebaker, které potom SSSR vyráběl pod značkami ZIS a ZIL, jeepy a Dakoty DC-3 pod značkou Li-2. (Lend-Lease Act – Smlouva o půjčce a pronájmu, dluh v hodnotě tehdejších 11 miliard USD nebyl nikdy splacen a konečně v roce 1972 prominut). Tento dlouhý úvod zakončím malou epizodkou z vojny.

V roce 1954 nám soudruh četař básnil o nejmodernějším sovětském letounu MIG-15. Na tabuli rozvinul řez motoru. Hned mně to něco připomnělo a dovolil jsem si poznamenat, že je to britský motor Rolls – Royce Nene. No, málem jsem měl malér, ale řekl jsem, že to mohu dokázat. Ovšem, napsal mi dovolenku a cestou domů jsem se modlil, abych to ve svých krámech našel. Měl jsem štěstí. Soudruh četař sklapnul, když jsem mu rozbalil krásný, čtyřstránkový, na křídovém papíře tištěný, barevný centerfold z časopisu Flight, který před únorem 1948 byl volně v prodeji. Dole v pravém rohu, velký nápis ROLLS-ROYCE NENE. Nákres byl do detailu stejný s řezem MIGu 15, který nám byl v učebně představen. Tak jsem se stal slavným!

Později, už zde, v USA, jsem se dočetl, že Britové Sovětům několik těchto motorů, ze svých válečných přebytků, krátce po válce prodali. Také prodali i, tehdy nejmodernější radary P-20, které byly Sověty v padesátých letech dodávány do výzbroje československé obrany státu. A kdo ví, co ještě jiného!

Ale teď už k hlavnímu tématu. V roce 1939 už bylo mnohým Američanům jasné, že se jim válka nevyhne. Jedním z nich byl generál Arnold. Sestavil komisi odborníků – letců. Členem byl i známý aviatik Charles Lindbergh, který se vrátil z Německa, kde mu jeho známí kolegové v Luftwaffe předvedli skvosty německé letecké techniky. Poznal, že Němci – nacisti - jsou značně napřed. Informoval o tom komisi a ta se usnesla, mimo jiné, že USA musí vyvinout a vyrobit dálkový bombardér. Požadovali letoun s rychlostí 400 mph (644 km/h), který by byl schopen dopravit náklad 20 tun, ve výšce 25000 ft. (7620 m) na vzdálenost 4000 mil (6440 km). Vypsali soutěž, které se zúčastnily firmy Boeing, Consolidated, Douglas a Lockheed. Boeing soutěž vyhrál, když vylepšením už vyvíjeného modelu 345 představil verzi, která dostala jméno XB-29 (X = experimental). Kongres odhlasoval peníze na objednávku 250 kusů a krátce na to zvýšil počet na 500.

Historie bé-devětadvacítky by zabrala mnoho stránek a zasloužila by si to! Tak jen krátce. Než vůbec započal, bylo nutné přesvědčit pacifistické členy kongresu, kteří označili projekt jako 3 Billion Dollars Gamble (Hazardní hra za 3 miliardy). Prezident Roosevelt byl ale hlavním propagátorem, tedy hned za už zmíněným generálem Arnoldem. Byl to projekt, který dokázal probudit v občanech vlastenecké nadšení. Bylo nutno postavit výrobní haly a ubytování pro velkou část zaměstnanců! Např. úplně nová továrna v polích u Wichity v Kansasu, zaměstnala 22 tisíc lidí, většinou žen! Součásti byly vyráběny po celých Spojených státech a dopravovány na tři místa, kde byly bombardéry sestavovány: v Seattlu, Kansasu a Ohio. První prototyp vzlétnul už roku 1942 a celkem jich potom bylo vyrobeno téměř 4000! Samozřejmě kromě mnoha jiných letadel, kterých továrny chrlily na 60000 ročně! (Toto všechno by si měli uvědomit ti dnes všude vylézající antiameričané - jestli by bez této síly bylo nacisty a Japonce možné porazit.)

V roce 1944 Američané pomalu, ale jistě vytlačovali Japonce z ostrovů a blížili se do operační vzdálenosti od hlavních Japonských cílů. Právě B-29 umožnily bombardovat japonské území. Z počátku ze základny Chengtu v Číně létaly přes Manžursko. USA žádaly SSSR, aby dovolily v případě nutnosti přistání poškozených letounů ve Vladivostoku. Stalin odmítl s poukazem na skutečnost, že SSSR má s Japonskem úmluvu o neutralitě a jakákoliv pomoc Američanům by byla chápána jako nepřátelský akt. Přesto se ale stalo několikrát, že Američané neměli jinou možnost než ve Vladivostoku nouzově přistát. První případ v červenci 1944 a následovaly do listopadu dva další. A tak se stalo, že do rukou Sovětů padly tři úplně netknuté stroje a několik dalších se na území SSSR zřítilo a shořelo. Letouny byly zabaveny a posádky internovány v táboře v Taškentu. Letci, kteří ve zmíněném dokumentu vypovídali, odhadují počet zajatých Američanů na něco kolem 120. O internované bylo prý celkem dobře postaráno. Diplomacie pracovala a bylo zařízeno, že se letcům “podařil útěk“, když byli přepravováni tu vlakem, tu nákladními studebakery na hranice Íránu, kde tajně přešli hranice a z tehdy přátelského Teheránu se dostali po dlouhé anabázi do USA. To bylo někdy v březnu a všichni museli podepsat prohlášení o přísném mlčení a už nesměli být zařazeni do vojenských operací. To byla podmínka Molotova.

S letouny to ale dopadlo úplně jinak. Američané věděli, že nejméně tři stroje byly zabaveny v dobrém stavu, ale jejich vydání nepřipadalo v úvahu. Byla o tom řeč i v Jaltě, ale Stalin to nějak vymluvil, byly důležitější věci na programu. To už ale před tím dal příkaz Andreji Tupolevovi, že Sověti nutně budou potřebovat, a to co nejrychleji, těžký bombardér jakým byl skvělý B-29. V tu dobu měli pouze malé množství bombardérů Petljakov PE-8. Stalin dokonce žádal Američany, aby je dodal v rámci výše zmíněného programu Lend - Lease, ale byl odmítnut s tím, že USA je potřebují na japonské frontě, obzvláště, když Stalin nemohl otevřít druhou frontu (proti Japonsku), na kterou byli Američané úplně sami.

Andrej Tupolev měl už připraveny nákresy podobných strojů, ale jejich vývoj a výroba by trvala dlouho. Stalin tedy nařídil, aby Tupolev sestavil tým odborníků, kteří by okopírovali zabavené letouny a co nejrychleji zahájil jejich výrobu. Dal mu na to dva roky. A tak se i stalo. Jeden byl do posledního nýtku rozebrán a každá součástka katalogizována a rozkreslena. Druhý sloužil jako předloha a třetí k různým pokusům a výuce posádek. Stalin zdůraznil, že kopie musí být naprosto přesná do posledního detailu, a jak už to v jejich systému bylo, zúčastnění inženýři se báli provést jakoukoli, i sebemenší změnu, aby v případě nějakého nezdaru nemohli být obviněni ze sabotáže. Nad Tupolevem se pohyboval a dohlížel nelítostný a bystrý Berija.

Co se potom dělo, je srovnatelně obdivuhodné s vývojem a výrobou B-29 v USA. Tupolev vše opravdu dokonale zorganizoval. Bylo rozkresleno na 105 tisíc součástek a to vše (jak vypovídal jeden ze sovětských inženýrů – pamětníků) s pomocí logaritmických pravítek a sčotů (kuličková počitadla). Vše komplikoval i fakt, že všechny součástky byly v palcových mírách a musely se převádět do měr metrických. Výroba se rozvíjela v devíti stech továrnách. Vše začalo v červnu 1945 a první 4 prototypy byly předvedeny na letecké přehlídce již 3. srpna 1947. Čestná americká delegace s úžasem viděla formaci tří bé-devětadvacítek. Zprvu mysleli, že se jedná o jejich zabavené stroje, když hned za nimi se objevil čtvrtý! Stalin potvrdil, že se jedná o jejich verzi těžkého bombardéru a že podobnost s boeingem je čistě náhodná.

Odborníci v Pentagonu samozřejmě věděli, co to znamená. Sověti mají bombardér, který je schopen dopravit atomovou bombu na západní cíle, včetně měst v USA. To urychlilo výrobu například raket země - vzduch Nike Hercules a zahájilo závod ve zbrojení, který skončil teprve před patnácti lety (snad!).

I když Tu-4 přišel jaksi se zpožděním a než jich bylo vyrobeno celkem 850, byly vlastně už zastíněny novými a moderními bombardéry B-47 a později B-52, tato „krádež století“ měla dalekosáhlý dopad na další vývoj vztahů s USA. Okopírováním technologicky dokonalých prvků se dostala úroveň Sovětů o velký skok dopředu a to vše, a i to, o čem jsem psal v úvodu, pomohlo komunistickému SSSR k držení kroku v závodě o prvenství ve zbrojní technice a jiných technologií.

K zamyšlení může být i fakt, že SSSR, tehdy totalitní diktatura, dokázala zmobilizovat takové množství odborných sil k takovému nesporně velkému dílu, což bylo (a někdy i je) v naivních představách možné jen v demokraciích. Podobné dokázal před tím i Hitler a v dnešních dobách nám vyvstávají diktátoři v Severní Koreji, Íránu, Kubě, Číně a v některých dalších zemích Asie. Nebyl třeba i Hussajn v Iráku jedním takovým?