Březen 2005

Kdo mlčí, je vinen

Zbyněk Petráček

To, co pro Čechy znamená jméno Jana Palacha, se vybaví Němcům, zaslechnou-li o sourozencích Schollových. Ti sice na rozdíl od Palacha skončili na popravišti za éry nacismu, ale jejich úmysly byly velmi podobné: nikoli svrhnout totalitu, na to neměli síly ani prostředky, ale apelovat na národ, aby se totalitě tak snadno nepoddával. Můžeme si to připomenout tento pátek (19. 02. 2005 – pozn. red. CS-magazínu), kdy od zatčení Hanse a Sophie Schollových uplyne 62 let.

V době, kdy třetí říše sahala od Bretaně po Stalingrad, s ní studenti Schollovi a jejich skupina Bílá růže bojovali pouhými letáky. Nicméně v rámci nyní celosvětově populární TV soutěže o největší osobnost toho či onoho národa skončili v anketě veřejnoprávní stanice ZDF na čtvrtém místě – za Konradem Adenauerem, Martinem Lutherem, Karlem Marxem, ale již před Brandtem, Bachem, Goethem, Bismarckem a Einsteinem. To vypovídá nejen o tom, jak si jich dnešní Německo cení, ale také o tom, že Češi podobnou váhu svému Palachovi nepřikládají.

Nestát s prázdnýma rukama

Všechny země, které prošly zkušeností totality, si cení svého domácího i zahraničního odboje, ale v Německu to platí obzvláště. Být za druhé světové války odbojářem ve Francii, Polsku, Norsku? Jistě, bylo to velké riziko, ale ti lidé měli zázemí „u svých“. Ovšem dělat odboj v jádru třetí říše? Kde vzít oporu a zázemí tam, kde se drtivá většina populace zhlédla v Hitlerovi a nacismu? To bylo věru hrdinství v situaci beznaděje.

Sourozenci Schollovi (Hans narozen 1918, Sophie 1921) přitom nepocházeli z nějakého odbojného či programově nekonformního prostředí. Jejich otec sice doma srovnával Hitlera s krysařem z Hammeln, ale navenek rodina držela „krok a hubu“. Hans absolvoval jako prakticky všichni jeho vrstevníci léta v Hitlerjugend, kde se mu líbil tamní kamarádský duch. Teprve na univerzitě v Mnichově mu začala docházet zrůdnost nacistického režimu. Z dochovaných deníkových záznamů a korespondence vyplývá, že u kořene odporu Schollových nebyla žádná ideologie, ale zcela konkrétní zážitky a zákazy z nacistické éry: zákaz zpívat s kytarou ruské a norské lidové písně, zákaz číst Hvězdné hodiny lidstva Stefana Zweiga, záhadné zmizení jednoho mladého učitele a rovněž „ta věc se Židy“…

Velký vliv na oba sourozence mělo seznámení se dvěma katolickými intelektuály, Carlem Muthem a Theodorem Haeckerem. Hans postupně přeorientovává svůj zájem od medicíny, kterou studoval, k víře a filozofii. Z počáteční fascinace režimními rituály se tak vyvinul aktivně odmítavý postoj ke třetí říši. „Musíme ukázat zřetelné znamení odporu křesťanů. Máme snad stát na konci této války s prázdnýma rukama před otázkou: Co jste učinili?“ řekl tehdy podle dochovaného svědectví. V létě 1942 kolem sebe Hans soustředí několik podobně zaměřených mediků a vzniká skupina Bílá růže. Jejich aktivita spočívá ve zhotovování a rozmnožování letáků, které pak rozhazovali zejména v akademickém prostředí. Neobraceli se na celý národ, ale především na jeho elity, o kterých si mysleli, že je nacistická ideologie ještě zcela nezlomila. Sophie Schollová, studentka biologie, se ke skupině připojila zcela z vlastní iniciativy poté, co náhodou přišla na aktivity svého bratra.

Věděli to i medici

Skupina Bílá růže vydala celkem šest letáků. Jejich sdělení jsou zajímavá přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak pro jazyk, kterým oslovují lidi, jimž je už deset let vymýván mozek. Zároveň ovšem pro informace, které letáky obsahují. Jako ilustraci uvádíme ukázku z letáku č. 2 (1942).

„V tomto listu nechceme psát o židovské otázce ani vést obhajobu, pouze jako příklad chceme krátce uvést fakt, že od dobytí Polska bylo v této zemi bestiálně zavražděno tři sta tisíc Židů. Spatřujeme v tom strašlivý zločin na cti člověka, zločin, kterému nelze přirovnat žádný podobný v dějinách lidstva. Vždyť i Židé jsou přece lidmi – ať se k židovské otázce stavíte jakkoli – a toto bylo spácháno na lidech. Někdo snad řekne, že Židé si takový osud zasloužili. Takové tvrzení by sice bylo nesmírně arogantní, ale i kdyby tak někdo argumentoval, jak se pak postaví ke skutečnosti, že byla zlikvidována i veškerá šlechtická mládež Polska? Jak? Mužští potomci ve věku 15 až 20 let byli posláni na nucené práce do koncentračních táborů do Německa, dívky stejného věku byly zavlečeny do bordelů SS v Norsku.“

Z toho plyne opravdu zajímavý závěr. Pokud byly takové informace známé v létě roku 1942 mezi akademickou obcí v Mnichově, jak by o nich mohli nevědět pohlaváři třetí říše? Už tím padají mnohé argumenty jejich obhajob. Nicméně při rozhazování letáku č. 6 je zpozoroval vrátný mnichovské univerzity, udal je a brzy bylo na místě Gestapo. Bylo to 18. února 1943, dva týdny po porážce u Stalingradu a shodou okolností v den, kdy Goebbels vykřikoval k národu: „Chcete totální válku?“ A zatímco lid jásavě souhlasil, sourozenci Schollovi a jejich druh Christoph Probst se ocitli ve věznici, z níž vedla cesta již 22. února k „lidovému soudu“ a týž den na popraviště – pod sekyru, jak tehdy zněly rozsudky pro „velezrádce“. Hans Scholl stačil ještě na celou věznici vykřiknout: „Ať žije svoboda!“

Vřelé a pevné srdce

Jak bylo řečeno výše, Německo si sourozenců Schollových velmi cení, což ukázaly i výsledky TV ankety. Komentovala je řada významných politiků. Hildegard Hamm-Bücherová, téměř půlstoletí legenda německých liberálů, se vyslovila takto: Schollovi ukázali, že i v bezvýchodné situaci byl odpor možný a nutný. Poté citovala samotnou Sophii: „Mám to, co si myslím, vždy jen spolknout? Nikoli. Ten, kdo neprotestuje tam, kde může, je vinen.“ Připojil se i bývalý spolkový prezident Richard von Weizsäcker: „Orientovali se podle devízy ,pevný duch a vřelé srdce‘ v době, v níž byl žádán opak – ohebný duch a tvrdé srdce.“

(Respekt, www.respekt.cz)