Březen 2005

Cesta ke slušnosti

Věra Pokorná

Holandský úřad Sociaal Cultureel Planbureau upozornil před časem, že emancipace žen v Nizozemí je značně pozadu za ostatními západními zeměmi. Z těch žen, které jsou ve věku, kdy by mohly chodit do zaměstnání, pracovalo minulý rok jen 55 %. To je velmi málo, shledává tento vládní úřad, který by si přál, aby pracovalo nejméně 65 % žen.

Existují také ženy, které vůbec pracovat nemíní. Dočasně. Jedna z devíti matek přestane pracovat po narození prvního dítěte a po narození druhého a třetího potomka odpadají další. Často jsou to právě ženy s velmi dobrým vzděláním, úspěšné v zaměstnání, které proti očekávání společnosti zůstaly doma a starají se o děti. Jejich okolí je většinou vůbec nechápe. To přece nedělá emancipovaná žena?

„Jako by žena, která se stará o děti nic nedělala“, zlobí se Nicole O., promovaná psycholožka a matka pěti dětí, „to je přece nesmysl.“ Nicole napsala o této nové generaci žen v domácnosti knihu „Novodobé matky.“ „Matky v domácnosti“ jim říká raději, protože tyto matky, na rozdíl od hospodyněk z let padesátých, zvolily tento způsob života vědomě. Hlavní důraz kladou totiž na výchovu dětí. Na prádlo a úklid v domácnosti má většina z nich pomocnici. Autorka knihy je rozhořčena zjednodušeným pohledem vládních míst, která kladou rovnici mezi emancipaci ženy a zaměstnání. Výchova dětí není uznávána jako práce. Podivné ale je, že se prací stane, když ji dostane za úkol někdo jiný.

Nicole má webovou stránku, na které se setkává s jinými matkami, které se rozhodly být doma a věnovat se výchově dětí. Některé musely udělat finančně velký krok nazpět, ale s tím se smířily. Výchovu dětí vidí jako jádro věci. Také to, že jim nic neujde z prvních, pro vývoj a formování charakteru dítěte velmi důležitých let, jim dává klid. Všechno ostatní mohou dělat později.

Všechno přece jen ne. Například skvělou kariéru. Ale zajímavou práci najdou při svém vzdělání téměř vždycky. Je jen škoda, že těch pár let způsobuje mezeru v jejich curriculum vitae. A tak by to být nemělo, protože výchova dětí je svým způsobem sbírání zkušeností.

Isabella je matka tří kluků, šestiletých dvojčat a téměř dvouletého Louise. Zpočátku pracovala ještě tři dny v týdnu, ale pak zůstala doma úplně. Její manžel má výborně placené místo, ale kdyby si chtěli platit paní k dětem, musela by mít Isabella stejně dobrý plat. To neměla, přestože vystudovala práva. Finanční závislost jí zpočátku vadila, nedokázala vydávat peníze, které sama nevydělala. Nyní se jí podařilo vidět rodinu jako podnik, který spolu s manželem vede. Později si začne zase budovat něco pro sebe.

Také Táňa, matka dvou malých dětí, ve věku dvou let a sedmi měsíců, je v domácnosti. Finančně to pro rodinu znamená překonat mnoho těžkostí, manžel nemá žádnou vynikající funkci. Musejí hodně šetřit, chodí méně k holiči, odřekli předplatné ve sportovním klubu, atd. Táňa je věřící. Chce dětem především vštípit hodnoty a normy pro život, jednoduché věci, které dříve znali všichni: nesmíš podvádět, lhát ,musíš být skromný a musíš vždy brát ohled na ostatní lidi. Nesmíš být zlý. Později děti jistě pochopí, že desatero přikázání, tak, jak nás je učí Bible, jsou vlastně jen jednoduchá pravidla, která jsou základem lidského soužití. I pro ateisty.

Tyto matky jsou ve skutečnosti velmi emancipované ženy které poznaly, jak důležitý úkol jim dává společnost, ve které žijí. Společnost, v jejíž velké části jsou pravidla slušného chování většinou považována za něco zcela zbytečného a nemoderního. Společnost, kterou tvoří většinou jakési volné sdružení individualistů, bezohledně prosazujících své „právo na zábavu každý den.“ Jedinci, kteří jsoucí sami sobě tím solitérním bližním, kterého milují. Povrchní vztahy, „one night dates.“

Děti, vychované k tomu, aby si vážily hodnot, které nelze vyvážit penězi, budou snad vycházet z rodin těchto „nových matek a otců“ Je jich zatím velmi málo, a na výsledky se bude čekat nejméně jednu celou generaci, ale jejich postoj vzbuzuje naději.

Když se po válce novináři ptali Marlene Dietrich, jak dokázala odolat svodům nacistů, kteří jí opakovaně nabízeli hory doly a prosili ji, aby se vrátila do říše a stala se tak jejich vývěsním štítem, co jí zabránilo v tom, aby tuto lákavou Goebbelsovu nabídku přijala, odpověděla jedním slovem: Anstand - ve slovníku jsou dva významy tohoto slova: slušnost, dobrá výchova. Slušnost a dobrá výchova zachránily už mnoho lidí.

Návrat k hodnotám bude nelehký. V Nizozemí došlo po vraždě režiséra Van Gogha v listopadu 2004 k více než 800 incidentům, z nichž každý šestý byl namířen proti islámským zařízením. Cílem útoků, většinou pokusů o vypálení budov, byly především mešity (104krát) a křesťanské kostely (37krát). Také školy byly cílem: 16 islamitských a 9 křesťanských.

Pochopitelně je nesnadné označit definitivně toho, kdo tuto situaci v zemi zavinil. Jak se stalo, že nám vyrostla mládež, která vidí řešení všech problémů v eskalaci, která končí zapálením mešity či kostela a nebo dokonce vraždou? Jak je možné, že mnohé rodiny gastarbeiterů nejsou ani po třiceti letech integrované do společnosti v Holandsku, přestože stát vynaložil velké sumy na jazykové kursy a různé speciální integrační kursy? Co dělali jejich kolegové v zaměstnání? Všímali si vůbec jejich chování?

Vyvstaly nové otázky: Kdo nabádá muslimy k tomu, aby viděli ve všech křesťanech „nevěřící psy, které je nutno zahubit“? Kdo asi řekl malému marokánskému chlapečkovi, že křesťanský Bůh je Holanďan a jediný opravdový Bůh je Alláh? Jak je možné, že v muslimských školách, kde se vyučuje výhradně korán, vyučují hostující immámové, kteří vedou radikální burcující řeči proti Západu a nevěřícím? Teprve nedávno rozhodla vláda o tom, že budou v rámci antiterorismu sledováni a v případě hlásání radikalismu vykázáni ze země.

Části měst, jako například amsterodamská čtvrť Amsterodam – West jsou nyní obývány jen muslimy, kteří znemožňují život těm, kteří ve čtvrti dříve žili. Stejná situace je v Den Haagu, Rotterdamu a jiných větších městech. Co proti tomu dělá městská správa? A co dělá vláda pro to, aby se situace dále nevyhrocovala? Aby se skupiny většinou nezaměstnaných autochtonních a allochtonních výrostků s nedostatečně vyvinutým mozkem vzájemně nenapadaly, například na ulici a nebo na diskotékách?

Rozhodně není vhodné přilévat oleje do ohně výzvami „Holandsko, probuď se“, ne zcela nepodobným někdejšímu „Deutschland, erwache“! Všichni víme, jak to dopadlo.

V nizozemském parlamentu probíhala v nedávných dnech debata o protiteroristických opatřeních. Tato opatření a nové, nebo doplněné zákony a hlavně - striktní kontrola jejich dodržování, to je jediná cesta. Malá ukázka z toho, co bylo navrženo: Ministr Remkes (vnitro), navrhuje, aby muslimové, kteří vědomě volí radikální islám byli vyloučeni z řady sociálních opatření (různé podpory, kursy, příspěvky na činži a jiné). Rotterdamští radní navrhli akční program „Spolupráce, nebo stagnace“. Všichni ti, kteří nebudou spolupracovat na lepším spolužití v obci, nebudou mít možnost užívat různé výhody, které jinak město občanům nabízí a zaručuje.

Radikalizování muslimů v Nizozemí a opatření proti tomu bylo centrálním tématem této parlamentní debaty. Mnohé stranické frakce, mezi nimi vládnoucích stran VVD a CDA, vytýkají ministru spravedlnosti Donnerovi a ministru vnitra Remkesovi, že mnohá jejich opatření jsou jen na papíře a není zatím vidět žádné konkrétní výsledky. „Ještě nebyla uzavřena ani jedna mešita, žádný fundamentalistický spolek rozpuštěn a jenom jeden immám byl vypovězen“ konstatuje poslanec Eerdman (LPF). Ministr Remkes očekává, že během měsíce budou učiněna opatření proti několika radikálním immámům, kteří šíří extremistické myšlenky. Také extremistické islamistické webové stránky budou staženy z internetu. Většina poslanecké sněmovny podpořila zvláštní opatření k omezení terorismu, která má vláda v plánu. Také opoziční strana PvdA nemíní tato opatření blokovat. Pravicové strany navrhují ještě různá, mnohem radikálnější opatření, a není vyloučeno, že budou postupně přijata.

Pro mnohé Holanďany je tato nová situace v zemi dost nepochopitelná. Jsou většinou přesvědčeni, že se udělalo víc než dost pro integraci různých skupin cizinců, které postupně a z různých důvodů přicházely do jejich země. Tradiční a příslovečná v zemi panující tolerance je celkem nechávala žít podle jejich vlastních zvyklostí. Než se postupně zjistilo, že některé tradice patří do středověku a ne do současné Evropy.

Holanďané byli zvyklí na různé problémy s lidmi z bývalých kolonií, ale ty jsou už celkem vyřešeny a různobarevní spoluobčané jsou už dávno celkem dobře integrovaní do holandské společnosti. Teď se ale stalo něco pro ně nepochopitelného: Vlna mezinárodního terorismu šplouchá až na nizozemské břehy a trpělivost nepřinesla růže. Budou si s tím muset poradit. Stejně tak celá západní civilizace.