Březen 2005

Zlatí hoši ze Setuzy

Marek Pokorný

Cesta trojice veksláků až do předpokoje vlády. Je to obchod, nad jakým česká vláda váhá už rok. Pokud ho po měsících odkládání přece jen schválí, završí se jeden z nejdobrodružnějších podnikatelských příběhů posledních deseti let. Krátce by se mohl jmenovat třeba takto: Jak parta veksláků lacino přišla k majetku za mnoho miliard, stát jim šel na ruku s dotacemi a nakonec jim vláda i odpustila dluhy. Ale zatím ještě příběh nemá konec. Není vyloučeno, že v něm bude rychlejší policie a soudci.

Mladík, který sháněl bony

Říká se jim skupina kolem Setuzy a její reprezentant Tomáš Pitr se ve svých 33 letech pravidelně objevuje v oblíbených žebříčcích českých boháčů. Kdo o té skupině ještě neslyšel, určitě zná její zboží. Pokud pijete minerálku Ondrášovku, vaříte si kávu Marila a k ní přikusujete sušenky Marilky, mažete si chleba Alfou, řízky smažíte na Vegetolu či Lukaně, perete v Merkuru, zuby si čistíte Odolem či Fluorou a tankujete bionaftu, pak jste i vy přispěli k tržbám dvaceti miliard, jež skupina kolem Setuzy naposledy vykázala.

Dodnes přitom není úplně jasné, komu přesně celý tenhle stroj na peníze patří. Na veřejnosti i při jednáních s bankami za ni vystupuje Pitr. Zároveň ale nesedí v žádném představenstvu ani v dozorčí radě, skromně o sobě mluví jako o pouhém poradci manažerů. A kdo je vlastník? „Dejme tomu, že vlastníkem je několik fyzických osob – víc než tři a míň než deset,“ odbývá zvědavce Pitr.

V roce 1991 Tomáš Pitr před maturitou zběhl ze strojní průmyslovky – „nebavilo mě to a nebylo to k ničemu“ – a otevřel si krámek s potravinami v rodném činžáku v pražských Vysočanech. Rok nato se pustil do obchodů s nezdaněným rumem. V tehdejším Československu ještě z dob komunismu přežívaly „prodejny dovozového zboží“ Tuzex, které směly prodávat bez spotřební daně. „Sehnal jsem bony,“ popisuje Pitr (na vysvětlenou pro nepamětníky: bony byly další relikt komunismu, zvláštní měna platná jen v Tuzexu, kterou šlo legálně získat v omezeném množství za valuty nebo nelegálně od veksláků), „nakoupil jsem půllitrovku rumu za dvacet korun a prodal za 45. Všichni taxikáři, kteří měli tehdy avie, jezdili pro mne.“

Obratný, sotva dvacetiletý mladík takto podle svých slov vydělal stovky milionů. Také má ale od té doby sedmimilionový dluh na daních a finanční úřad mu ho sráží z platu. Pitr to vyřešil po svém. Nechává si vyplácet jen dvacetitisícovou gáži, z níž mu berňák strhává čtvrtinu; při tomto tempu by mu úhrada trvala sto let. Na otázku, proč prostě dluh nezaplatí, jeden z nejbohatších Čechů předloni Respektu vysvětlil: „Je to už osm let a já už si na to zvykl.“ A dnes? „Asi něco ještě splácím, já to neřeším,“ říká nyní.

Dělali jsme lidem radost

Kdo je těch tajemných „více než tři a méně než deset“ vlastníků? V obchodním rejstříku se ve statutárních orgánech firem kolem Setuzy vyskytuje – kromě Pitrova otce Petra – rodina plzeňského podnikatele Jiřího Syrovátky, původní profesí kuchaře a číšníka. V poslední době je nejznámější ze společenských magazínů, kde vystupuje jako vážený majitel golfového hřiště na Karlštejně.

Znalci z branže však spekulují, že ani Pitr ještě nemusí být nejvyšším šéfem. Do skupiny totiž patří či patřili také dva předlistopadoví veksláci s pestrým životem. Jedním z nich je Miroslav Provod, v 80. letech správce jevanské vily zpěváka Karla Gotta. Za komunismu si odseděl rok a půl za nepovolené podnikání. „Dovážel jsem elektroniku a kosmetiku, zkrátka dělal lidem radost,“ vzpomínal na to před deseti lety. Vydělal si tak desítky milionů a uložil je v zahraničí, kam mu na ně komunisté nedosáhli; díky tomu měl počáteční kapitál, když začala privatizace. Miroslav Provod je dodnes nájemcem luxusního areálu v lesích na Orlíku, kdysi utajeného rekreačního střediska ÚV KSČ. Po několika atentátech na svou osobu – jednou vybuchla nálož pod jeho mercedesem – se však z podnikání stáhl a nyní na veřejnosti téměř nevystupuje.

Provodovým parťákem byl už za komunismu František Mrázek z Českého Brodu, poslední známý člen skupiny. Také on byl před rokem 1989 odsouzen (kvůli pašování starožitností) a stejně jako jeho parťák přežil atentát: v létě 2002 ho kdosi lehce postřelil, když jel domů svým audi. Polistopadové podnikání zahájil koupí malého českokrumlovského pivovaru Eggenberg. Na rozdíl od Miroslav Provoda v aktivním obchodu zůstal a dnes dělá poradce v Setuze. Právě Mrázka znalci považují za mozek všech operací a skrytou hlavu celé skupiny.

Ani on nedává rozhovory. Za posledních deset let poskytl jediný, předloni pro Hospodářské noviny, kde se mimo jiné pochlubil vynikajícími vztahy s politiky: „Mám telefony na 17 různých poslanců a šest senátorů. Se všemi si tykám.“ Jmenoval jediného – předsedu hospodářského výboru Josefa Hojdara (ČSSD), který dozírá na práci státní Konsolidační agentury. Taková známost se partě kolem Setuzy hodí, celou skupinu totiž tíží více než dvoumiliardový dluh, ležící nyní v agentuře. A případný převod tohoto dluhu je oním v úvodu zmíněným obchodem, nad nímž váhá česká vláda. Ale ještě nepředbíhejme.

Pomáháme sirotkům

Cesta vzhůru této skupiny začíná v roce 1994. Tehdy se v obchodním rejstříku objevuje více než desítka nových firem, jejichž zakladatelem byl většinou Provod (v té době měl velkoobchod s potravinami a přidal se k němu Pitr, později i Syrovátka). Impérium se rok od roku rozrůstá, objevuje se v něm prodejní síť samoobsluh, golfový klub, výrobna jedlých olejů, konzervárna, stáčírna minerálních vod či balírna kávy…

Scénář byl ve většině případů podobný. „Pitrovci“ ovládli některou krachující firmu, její majetek několikrát převedli přes dnes již nefungující firmy a při těchto převodech setřásli všechny dluhy. Jak? Jednou na sebe závazky převzal Ukrajinec, který byl vzápětí vyhoštěn (viz rámeček Jak beztrestně obrat banku), jindy skončily dluhy na bývalém majiteli sítě samoobsluh Vít potraviny, soudně prohlášeném za mrtvého (viz rámeček Kam zmizel pan skladník).

Zároveň Provod s Mrázkem od počátku pracovali na dobrých vztazích s policií. V létě 1993, kdy jejich jména ještě na veřejnosti nikdo pořádně neznal, představili nadaci Interpo na pomoc vdovám a sirotkům po policistech. Stalo se tak před televizními kamerami a za účasti tisku, vždyť nadaci spolu s nimi zakládal Karel Gott (věnoval hlavní část z počáteční sumy 4 miliony, Mrázek s Provodem dali každý po půl milionu) a tehdejší šéfové Inspekce ministra vnitra Boris Štefl a Milan Jungr.

Kontakt inspektorů s bývalými veksláky udivil i tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla. „Vím, že jsem to nechával prověřit, ale co bylo dál, to si už nepamatuji,“ říká dnes. Dál to bylo jednoduché: Štefl s Jungrem od policie odešli. První proto, že zametl pod koberec surový zásah policie proti demonstrantům na Velké pardubické, druhý se stal Provodovým dvorním advokátem. Nadace Interpo zprvu skutečně fungovala a platila několik tisíc měsíčně rodinám policistů, kteří zemřeli ve službě, po pár letech ale skončila v likvidaci.

Deset vražd stačí

V druhé polovině 90. let se pověst celé party zatemňuje. Kolem mlčenlivého muže v pozadí, Františka Mrázka, nápadně přibývá zmizelých „bílých koňů“ a mrtvých. Na otázku, co říká na jejich počet, v citovaném rozhovoru pro Hospodářské noviny s úsměvem odpověděl: „Teď jich je už deset, třeba jsem je zabil já sám.“

Mrázkovo jméno mělo být podle policejních hypotéz klíčem k některým záhadám minulých let. Například k pokusu o vraždu věřitele ČSSD v roce 1999, která byla chápána jako doklad mafiánských praktik, do nichž se vládní strana zapletla v době, kdy jejím předsedou byl Miloš Zeman a pokladníky Ivo Svoboda a Barbora Snopková. Pro připomenutí: pražský podnikatel Ivan Lhotský v roce 1998 půjčil straně šest milionů korun, svým jménem však pouze kryl skutečného věřitele.

Policie tehdy dlouho pracovala s hypotézou, že střelba měla Lhotského zastrašit. A že si ji objednal Mrázek, který se snažil získat jméno skrytého dárce, aby mohl vydírat ČSSD. Co mohl chtít? To samozřejmě nikdo netuší, ale Mrázkovo angažmá bylo v té době široké. Chtěl dokonce odkoupit české pohledávky vůči Rusku – a to spolu s proslulým mezinárodním podvodníkem Barakem Alonem, který v největším tuzemském tunelu moderní doby připravil Komerční banku o osm miliard korun (ruský dluh nakonec získala neblaze proslulá firma Falkon Capital).

Mrázkovo jméno se objevilo i v aféře kolem tehdejšího odvolání šéfa protikorupční služby Evžena Šírka. Detektiv zkoumal okolnosti, za nichž Česká spořitelna prodávala své pohledávky vůči Mrázkovým firmám. V únoru 1999 chtěla protikorupční služba zabavit ve spořitelně příslušné doklady, akce však byla předčasně vyzrazena. Jak tehdy vypátrala MF Dnes, klíčovou roli sehrál Mrázkův známý, v té době náměstek Národního bezpečnostního úřadu, Martin Hejl. Týden před „dnem D“ navštívil Šírka a dal mu najevo, že o pečlivě utajovaném zátahu už ví. Těsně před akcí byl ostatně sám Šírek zadržen ministerskou inspekcí (šéf služby se občas připojoval z domova na služební počítač, čímž podle inspektorů „ohrozil utajované skutečnosti“) a Národní bezpečnostní úřad mu později neudělil prověrku, takže přišel o místo.

Čím si vysvětlit, že skupina kolem Pitra a Mrázka vším vyšetřováním tak hladce proplouvá? „Je to příliš citlivá otázka,“ říká opatrně náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně. Právě on byl dlouhá léta šéfem pražských kriminalistů, kterým se nikdy žádný případ skupiny kolem Setuzy nepodařilo dotáhnout do konce. „Možná to bylo tehdy nezkušeností policistů, možná bylo vyšetřování roztříštěné, možná ty skutky opravdu byly právně v pořádku,“ říká dnes. Nejblíž k trestu byli „pitrovci“ loni (viz rámeček Třeba sami naletěli), soud je však zprostil viny.

Tuze v Setuze

V roce 2000 udělali Pitr, Mrázek a spol. svůj poslední a největší obchod. Získali při něm hlavní klenot své skupiny, ústeckou Setuzu, a to bez jediné koruny z vlastních peněz. Použili přitom svůj osvědčený trik – převedení majetku přes řadu firem s propletenými vztahy.

Ústeckého výrobce jedlých tuků a kosmetiky ovládala od poloviny 90. let Investiční a poštovní banka. Protože podle zákona nesmí mít peněžní ústav v žádném podniku víc než 20 procent akcií, IPB naoko převedla svůj podíl na spřátelené nastrčené osoby – a vybrala si firmu Tomáše Pitra.

Když v červnu 2000 IPB padla, Pitr vycítil šanci. Ještě než se nový vlastník, jímž se stala Československá obchodní banka, stačil rozkoukat ve složitých propletencích kolem Setuzy, Pitrova skupina rychle svolala valnou hromadu firmy Českomoravská finanční a leasingová (ČMFL), přes ni padlá banka Setuzu skrytě ovládala. Na ní pak „pitrovci“ schválili obchod, kterým si přisvojili Setuzu, a bance podstrčili hromadu bezcenných akcií. Soud sice loni po čtyřletém sporu uznal v prvoinstančním rozhodnutí, že valná hromada „ovládací“ firmy byla neplatná, obratní veksláci už ale mezitím Setuzu převedli pod správu úplně jiných společností.

To ještě nebylo vše. Setuza dlužila v bance více než dvě miliardy korun a ČSOB je začala vymáhat. Dodnes se jí to však nepodařilo – v tom případě by je hradili daňoví poplatníci, protože na obchody po bývalé IPB se v plné výši vztahuje státní záruka. Setuza zprvu souhlasila se splátkovým kalendářem, později ale nakoupila pohledávky vůči IPB a dožaduje se vzájemného započtení. (Jde o pohledávky, jaké už jednou soud prohlásil za zcela fiktivní a vykonstruované.) Proč takový dlužník ještě neskončil v bankrotu? Setuzu podržela svého času nad vodou Česká konsolidační agentura. Když ČSOB navrhla konkurs, agentura to odmítla a místo toho – jak jí to umožňuje smlouva mezi státem a ČSOB – celou pohledávku vůči Setuze odkoupila.

Co za tímto postupem bylo, není jasné. Tehdejší ředitel Konsolidační agentury Pavel Řežábek s médii nekomunikuje (a chystá se na svůj ohlášený nástup do vedení centrální banky, kam ho má jmenovat prezident Klaus). Bankéři z ČSOB tvrdí, že „pitrovci“ mají či měli v agentuře své lidi – a nejen poslance Hojdara, o němž byla řeč výše. „Jednali jsme s vysokým úředníkem Konsolidační agentury o postupu, jak budeme po Setuze vymáhat její dluhy. Než jsem se vrátil zpět do kanceláře, lidé ze Setuzy už znali detaily z jednání a přes svého prostředníka nás kontaktovali,“ popsal Respektu dva roky starý příběh jeden z ředitelů ČSOB Marek Ditz. Prostředníkem měl být známý pražský lobbista Jan Dobrovský, ten se však od práce pro „pitrovce“ distancuje. („Jak jste na takovou hovadinu přišel? A stejně vám neřeknu ani adresu nejbližšího mraveniště. Jste úchylnej plátek,“ říká rozčileně.) Tomáš Pitr k historce se smíchem říká: „Vždyť to znáte. Pokud jde o informace, všechny státní instituce jsou děravé.“

Pane ministře, pomoc

Píše se únor 2005 a Pitrova a Mrázkova parta dál Setuzu ovládá. Při pohledu zvenku není špatným vládcem, například v roce 2003 byla v mírném zisku 35 milionů korun. Ale kvůli neprůhlednosti vlastnictví a podivné minulosti „pitrovců“ jí banky nechtějí půjčovat. (Setuza proto najala uznávaného manažera Václava Nováka, který svého času zachránil státem vlastněné Vítkovice. Novák vymyslel schéma, v němž – stručně řečeno – veškeré suroviny přicházející do Setuzy jsou v zástavě banky; jedině pak dostává firma nutné provozní úvěry.)

Pozice skupiny se nyní pomalu, ale jistě komplikuje. Zfalšovaná valná hromada, díky níž získali Setuzu, je neplatná – byť rozsudek zatím není pravomocný – a probudila se i policie. Vyšetřovatel kvůli převodům Setuzy obvinil Pitra ze zneužívání informací v obchodním styku, za což teoreticky hrozí až dvanáctileté vězení. A i když skupina vykazuje slušné zisky, na splacení dvoumiliardového dluhu v Konsolidační agentuře nemá.

Loni však vtrhl na scénu ministr zemědělství Jaroslav Palas. Před prázdninami navrhl, ať dluhy potravinářských firem (hlavně a především Setuzy), jež spravuje Konsolidační agentura, vláda nařídí převést pod jeho úřad – na Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond. Palas to vysvětluje ohledem na zemědělce, jeho fond prý této branži rozumí lépe než agentura na vymáhání dluhů. Palasův plán by znamenal faktickou tlustou čáru za pochybnými transakcemi „pitrovců“. Výměnou za dvoumiliardovou pohledávku by ministerský fond získal v Setuze většinový podíl. To zní dobře – jenže Palasova aktivita a dosavadní chování fondu vzbuzuje podezření, že jde o obchod výhodný hlavně pro Setuzu. Ostatně Tomáš Pitr s řešením nápadně ochotně souhlasí a slibuje spolupráci.

Palasův fond je už dnes druhým největším vlastníkem Setuzy, drží zde 38 procent akcií. Bez mrknutí oka a bez námitek zde schvaluje veškeré transakce. Například i tu, při níž Setuza v prosinci 2000 levně prodala svou olejárnu soukromé Pitrově firmě a o týden zpátky si ji draze koupila zpět. „Ztráta na této transakci je nejméně 400 milionů korun,“ říká malý akcionář Robert Blažek, který drží jedno procento akcií Setuzy. Navíc Palasův resort jde už dnes firmě na ruku vyplácením štědrých dotací (viz rámeček Penězovod od Palase). Pitrovci také ze Setuzy v posledních dvou letech vytáhli přes 600 milionů korun za uvedenou fiktivní pohledávku (což také značí, že Setuza dokáže produkovat slušný zisk) – a opět bez mrknutí oka zástupců státu. Přitom v podobných případech bývá zvykem, že se sporná částka uloží do notářské úschovy, dokud definitivně nerozhodne soud.

Vyslancem státu v Setuze je zaměstnanec Palasova fondu Robert Plavec. „Jestli říkáte, že ze Setuzy mizí peníze, tak máte víc informací než já,“ říká Plavec, dlouholetý člen dozorčí rady podniku. „Jednotlivé obchody nám nepřísluší kontrolovat.“ Možný důvod jeho laxnosti naznačila před dvěma lety Česká televize. Od Setuzy dostal Plavec k neomezenému použití luxusní automobil volvo, benzinovou kartu či telefon, k tomu roční odměnu zhruba půl milionu korun. Odtékající peníze ze Setuzy nechávají klidným i ministra zemědělství. „Jestli máte pochybnosti, tak to nechte prošetřit,“ odsekává Jaroslav Palas a dál se odmítá na toto téma bavit.

Čekání na Sobotku

Když vláda Palasův návrh schválí, fakticky legalizuje čtyři roky starou loupež. Umožní Pitrovi, Mrázkovi a spol., aby například poté svůj podíl prodali spolu s fondem a vydělali tak možná další miliardu korun. O Setuzu má zájem několik silných zahraničních firem. Při té vší neuvěřitelné vstřícnosti navíc existuje ještě jedna obava: že fond nakonec dluh prodá samotným manažerům Setuzy. Při ceně zhruba půl miliardy korun, na kterou tuto pohledávku ocenili znalci objednaní ministerstvem financí (cena vychází ze zamotaných vlastnických vztahů a soudních sporů – po očištění Setuzy by byla její hodnota mnohonásobně vyšší), by si parta kolem Mrázka a Pitra přišla na několik miliard korun.

Problémový obchod nyní visí na jediném člověku, ministru financí Bohuslavu Sobotkovi. Ten se schválením podezřelé transakce evidentně váhá – a rozhodnutí, které mělo padnout již počátkem podzimu, neustále odkládá. „Zatím jsme nedali souhlas,“ říká. „Požadujeme, aby jakýkoli další převod pohledávky a veškeré kroky fondu vzhledem k Setuze byly podmíněny souhlasem vlády.“

Jak beztrestně obrat banku

Málokterá transakce lépe ilustruje triky „skupiny kolem Setuzy“ než případ Dionex. Najdeme v něm vše – rychlé převody majetku, nastrčeného Ukrajince, který na sebe přebírá všechny dluhy, i mrtvolu na konci.

Poslední lednový den roku 1992 se na pobočku tehdy ještě fungující Pragobanky dostavil jeden z šéfů skupiny František Mrázek a požádal o úvěr 86 milionů korun. Krátce předtím totiž koupil pražský hotel Koruna nedaleko proslulé pivnice U Fleků a chtěl z něj udělat reprezentativní sídlo svého krumlovského pivovaru. Svůj podnikatelský záměr podložil ještě posudkem soudního znalce Jiřího Bořkovce, který hodnotu hotelu stanovil na 194 milionů korun. Už o čtrnáct dní později měla Mrázkova firma Dionex peníze na účtu.

Z úvěru nikdy Dionex nezaplatil ani korunu. Po několika převodech se majitelem firmy i hotelu stal na jaře 1994 ukrajinský občan Jurij Postolnikov, který se zavázal uhradit veškeré dluhy. Krátce nato hotel pronajímá na 25 let prakticky nevypověditelnou smlouvou jistému Petru Šebestovi a jeho manželce, oznamuje cizinecké policii, že ztratil doklady, a nechává se vyhostit. Pragobanka poslala do hotelu exekutory. Když zjistila, že kvůli pronájmu se k majetku nedostane, podává na Postolnikova trestní oznámení pro podvod. Policie zjišťuje, že podobný trik parta kolem Mrázka provedla nejméně dvacetkrát (jen na Postolnikovovi takto skončily tři firmy) a české banky přišly – nepočítaje úroky – zhruba o miliardu korun. Policie se případem začala zabývat koncem roku 1994, první obvinění padla o rok později. Soud vrátil případ dvakrát k došetření, loni podal státní zástupce obžalobu potřetí (celkem je stíháno šest osob), jednání však soud ještě nenařídil.

Ačkoli policie po celou dobu vyšetřování byla přesvědčena, že mozkem podvodných operací byli Mrázek a jeho společník Miroslav Provod, ani jeden z nich není obviněn – ze společností totiž včas vystoupili. Obžaloba označila za hlavního organizátora již zmíněného podnikatele Šebestu. Ten už však nic neřekne, zhruba měsíc před podáním obžaloby jej na Orlíku, kde bydlel, zastřelil neznámý najatý vrah. A Postolnikov? Ten poslal z Ukrajiny na žádost policie pouze krátký vzkaz: že chtěl podnikat a dluhy splatit, ale vyhoštění mu v tom zabránilo.

Penězovod od Palase

Ministerstvo zemědělství nejde Setuze na ruku jen přivíráním očí nad transakcemi firmy. K tomu jí sype ročně štědré stamilionové dotace pod sloganem o pomoci českému zemědělství. Jenže subvence byly zbytečným plýtváním, jak vyšlo najevo loni na jaře.

Setuza každoročně získává zhruba půlmiliardovou dotaci na zpracování řepky olejné, z níž vyrábí metylester, nutný do bionafty. Ministerstvo argumentuje tím, že pokud by výrobu nedotovalo, řepka by shnila na poli a zemědělci by prodělávali. Loni v květnu po vstupu do EU se dotace dočasně pozastavily (nesplňovaly totiž unijní podmínky) a ejhle: výroba metylesteru běží na plný výkon i bez dotací, protože je zisková. Nejvyšší kontrolní úřad navíc zjistil, že Setuza při žádostech o dotace podváděla – papírově vykazovala vyšší výrobu, než ve skutečnosti mohla být.

Ministerstvo minulý měsíc předložilo vládě nová pravidla dotací, která ovšem počítají se stejně štědrými dotacemi jako dosud – opět s odkazem na zájem zemědělců. Návrh zarazil vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn a přikázal pravidla předělat; znovu se o nich bude jednat letos.

Kam zmizel pan skladník

V případu Vít potraviny osvědčili „pitrovci“ schopnost rychle se zorientovat a využít situaci ve svůj prospěch. Oč šlo? Síť samoobsluh Vít potraviny svého času patřila mezi největší v zemi, zahrnovala 120 prodejen a s tržbami 3,6 miliardy korun byla devátým největším obchodníkem v zemi. Její zakladatel, bývalý skladník Bohumil Fiala, si na pořízení prodejen bral úvěry od České spořitelny. Smlouvy byly ale od počátku podivně uzavřené. Spořitelna poskytla půjčky Fialově akciové společnosti, ovšem veškerý majetek a provozovny v hodnotě zhruba miliardy korun vlastnil sám Fiala jakožto fyzická osoba.

V roce 1998, kdy samoobsluhám Vít potraviny kvůli špatnému hospodaření hrozil bankrot, Fiala rychle prodal svůj majetek včetně nemovitostí za pouhých sto tisíc korun obskurní společnosti s ručením omezeným z Brna. Ta obratem pronajala všechny nemovitosti na 25 let První západočeské společnosti pro kapitálový trh (ta patřila „pitrovcům“). „Byl to skvělý fór, převést majetek fyzické osoby na eseróčko. Ale to fakt nenapadlo nás, my jsme k tomu přišli až následně,“ dušuje se Tomáš Pitr. „Ale když byly ty banky tak blbé, že půjčují takové sumy a špatně to zajistí…“

Pak už to šlo rychle: spořitelna prosadila konkurz na Fialovu akciovou společnost i na jeho osobní majetek. Jenže v samoobsluhách už byla díky smlouvám na 25 let pevně usazena Pitrova skupina, takže i když šlo o miliardový majetek, konkurznímu správci se ho nepodařilo prodat za víc než 38 milionů korun. A tuto sumu nezaplatil nikdo jiný než dceřiná firma První západočeské. „Pitrovci“ pak samoobsluhy pohodlně pronajali nadnárodním řetězcům.

Podle všeho šlo o tunel připravovaný již od začátku. Svědci totiž vypověděli, že Bohumil Fiala býval častým návštěvníkem Provodova rekreačního areálu na Orlíku. Sám Fiala později zmizel do zahraničí a vzhledem k neexistenci dalších zpráv o něm, byl loni soudně prohlášen za mrtvého. Policie případ zkoumá už šest let, teprve v létě se dobrala k prvnímu výsledku: policejní rada obvinil čtveřici kombinátorů, kteří se na převodech podíleli (mezi nimi i Pitrova otce), z poškozování věřitele. Při takovém tempu bude cesta k případnému rozsudku zřejmě ještě dlouhá.

Třeba sami naletěli

Jen v jediném případě se zatím „skupina kolem Setuzy“ dostala až na lavici obžalovaných. Loni na jaře na ni zasedla čtveřice Miroslav Provod, Tomáš Pitr, Jiří Syrovátka a Milan Jungr. Podle státního zástupce v roce 1994 vyinkasovali od státu navrácené DPH 58 milionů korun za zcela fiktivní obchody. Obhajoba „pitrovců“ zněla takto: sami prý naletěli podvodníkovi, Čechoameričanovi jménem Vratislav Romanovský, jemuž zaplatili přes 200 milionů a on jim údajně zmizel i s penězi. (Podle tehdy platného zákona bylo možné požádat finanční úřad o vrácení DPH už v okamžiku vystavení faktury, a nikoli až po skutečném provedení práce.)

Dlouho to vypadalo, že k soudu vůbec nedojde. Už v době uzavření obchodů totiž Romanovský trpěl rakovinou hrtanu a lékaři mu dávali jen malou šanci na přežití. Před čtyřmi lety se však nečekaně objevil vyléčený a byl ochoten vypovídat. Než se však případ dostal k soudu, Romanovský opět zmizel neznámo kam.

Případ dostal na stůl pražský soudce Petr Novák a všechny osvobodil – až na Romanovského, jemuž uložil osm let za podvod. „Není opravdu vyloučeno, že mu ostatní naletěli,“ zdůvodnil svůj rozsudek. A to přesto, že podle výsledků vyšetřování přistupovali ostřílení „pitrovci“ k obchodu s podezřelou laxností, například se vůbec nezajímali, zda Romanovský své smlouvy plní, a vůbec se nesnažili získat své „utopené“ peníze zpět. Státní zástupkyně se odvolala, takže se případem bude zabývat Vrchní soud.

(Respekt, www.respekt.cz)