Březen 2005

První česká vzpoura v EU

Jiří Sobota, Markéta Pilátová

Cyril Svoboda přesvědčil Evropu, že neustupovat zlu se vyplatí. Čeští diplomaté sehráli v Bruselu úspěšnou partii, která posunula evropskou zahraniční politiku. Češi se zastali slabších a přiměli k tomu i zbytek Evropy. Pro domácí veřejnost je to důkaz, že když se zdejší politici nebojí postavit za spravedlivou věc, může být český hlas slyšet. Pro Kubánce sevřené v kleštích Castrovy diktatury to znamená důstojnou naději, že se na ně ještě úplně nezapomnělo.

Fidel David Castro

Evropané si s Fidelem Castrem nevědí rady. Obraz komunistického tyrana se jim ztrácí pod plakátem vizionářského Davida, který se postavil americkému Goliášovi. Evropané se v Davidovi trochu vidí a znovu a znovu zkouší být s ním přes veškeré jeho vyvádění zadobře. Naposledy se o tom pohádali právě minulý týden (od 24. 01. 2005 – pozn. red. CS-magazínu). A výsledek sporu nečekaně ovlivnilo principiální české stanovisko.

Kořeny současné hádky vyrašily na jaře 2003, právě v době, kdy politika pomalého sbližování Evropské unie s diktátorským kubánským režimem zažívala své hvězdné chvíle: obchody se točily, na Kubu tekly evropské investice a turisté se opalovali na speciálně vyhrazených plážích. Na stole ležely připravené hospodářské smlouvy a Evropa si pochvalovala, jak rafinovaně umí z Bruselu obávaného tyrana kočírovat. Jenže pak vypukla válka s Irákem a Castro se rozhodl, že ve zmatku a protestech, které vzbudila, skoncuje potichu a nadobro s domácí opozicí. Ze dne na den tehdy v kubánských kriminálech zmizelo sedm desítek představitelů pokojné demokratické opozice, kteří za své zločiny spočívající například v psaní článků pro zahraniční tisk dostali dohromady zhruba 1500 let. Krátce nato nechal diktátor popravit trojici nešťastníků, kteří se pokusili unést trajekt a uprchnout s ním z Kuby na Floridu.

Ale domněnka, že v protiamerických bouřích unikne se svým domácím úklidem pozornosti, Castrovi nevyšla. Naopak – v červnu Evropská unie přijala diplomatické sankce, které zastavily cesty evropských státních představitelů na Kubu a zavázaly jednotlivé členské země k maximální vstřícnosti vůči kubánským disidentům. Druhý bod nalezl své formální vyjádření v povinnosti západních ambasád zvát na své recepce kromě zástupců kubánského režimu i představitele demokratické opozice. Castro odpověděl nadávkami a následným zmrazením diplomatických vztahů.

Mouřenín z Madridu

Přestože ovšem diktátor rozmetal evropskou usmiřovací taktiku s celou parádou totalitní mašinérie, zakrátko mu došlo, že to přehnal. „Castro nechce mít problémy s nikým jiným než s Američany. Protože tak může všechno, co se na Kubě děje, propagandisticky zúžit na spor Havana – Washington. Podívejte, dohodnu se s každým, jenom s nimi ne. Za všechno mohou jenom sankce USA a já jsem chudák spravedlivý revolucionář. Protesty z Evropy nebo odjinud mu takovou image nabourávají,“ říká Tomáš Pojar, šéf nevládní organizace Člověk v tísni, která se v pomoci kubánským disidentům angažuje už léta.

Ve své obnovené lásce k Evropě a snaze urovnat rozbité vztahy našel Castro navíc ochotného spojence v nové španělské vládě socialisty Rodriga Zapatera. Emisaři tohoto kabinetu jednají o evropské normalizaci vztahů s Kubou na všech možných úrovních již od září. Pro Španělsko je Kuba především ideologická otázka domácí politiky. Vládnoucí socialisté se snaží vymezit proti předchozím vládám pravicových lidovců a také neoblíbeným Spojeným státům. Kromě toho chtějí pomoci svým občanům podnikajícím či žijícím na Kubě. „Současná politika EU vůči Kubě nepřinesla v žádném směru zlepšení a je vnímána negativně jako obdoba amerických zájmů a strategií,“ popisuje obavy socialistů europoslanec Miguel Ángel Martínez. „Na Kubě žije 30 000 Španělů, na konzulátu se denně zapíše deset smíšených manželství a Kuba je pro Španělsko třetí největší trh v Latinské Americe,“ dodává nově jmenovaný ambasador na Kubě Carlos Alonso Zaldívar.

Španělský názor, že současné diplomatické temno nikam nevede a že opatření z června 2003 je potřeba zrušit, ovšem v Bruselu narazil na stanovisko Čechů, Nizozemců, Slováků a Poláků, kteří mají ohledně Castra dlouhodobě jiný názor. K dosažení jednomyslné unijní shody bylo tudíž třeba jednat.

Dejme šanci al-Káidě

Debata o společném postoji Evropské unie vrcholila v Bruselu minulý týden a Česko se v ní nakonec ocitlo samo proti všem. Během rozhovorů se totiž začala rodit strategie, která většině zemí připadala přijatelná: zaražené cesty politiků na Kubu se povolí, otázka lidských práv se však stane povinným tématem jednání s kubánským establishmentem a všichni evropští činitelé se budou na své cestě povinně setkávat také s opozicí. „To začalo řadě zemí připadat jako lepší řešení než původní červnové sankce,“ vysvětluje ztrátu spojenců náměstek ministra zahraničí Petr Kolář.

Jenže součástí plánované dohody měl být ještě jeden ústupek: evropské země v něm měly Castrovi slíbit, že přestanou zvát na své recepce disidenty. Právě zrovnoprávnění vlády a opozice totiž diktátorovi lezlo krkem nejvíce. A tady se Češi definitivně zasekli. Nikdo nám nebude přikazovat, koho pozveme na svou ambasádu a koho ne, vzkázala do Bruselu česká diplomacie. V zemi, která si dodnes jako legendární vzpruhu za dob temna připomíná setkání holandského ministra zahraničí Maxe van der Stoela a francouzského prezidenta Mitteranda s chartisty, se ví, že veřejný stisk ruky přes dráty koncentráku není pro vězněné maličkost. „Pro odpůrce režimu je veledůležité vědět, že svět na ně nezapomíná,“ říká bývalý český disident, dnešní místopředseda Senátu Petr Pithart.

Tuto pravdu teď z druhé strany oceánu potvrzuje do praskajícího sluchátka i jeden z nejznámějších kubánských neposlušných Oswaldo Payá: „Pozvání na ambasádu je pro nás velmi důležitý symbol a Unie by nám měla alespoň vysvětlit, proč ho ruší. Jestliže Evropa chce opravdu dialog s Castrem, dobře, ale stanovme si alespoň metu – pokud do šesti měsíců skutečně nenastane obrat, vězni nebudou propuštěni a nebude vyřešena otázka lidských práv a svobod, pak nemá smysl mluvit o dialogu.“

Češi zůstali na svém a ve středu to v Bruselu vypadalo dramaticky. „Máme vlastně dvě možnosti,“ vysvětloval v polovině týdne náměstek Kolář. „Buď si vyjednáme výjimku, anebo společné rozhodnutí jednostranně zablokujeme.“

To je pro osamělou, malou zemi bez spojenců samozřejmě krajní a riskantní postoj, jehož důsledky si Česko zatím nikdy nevyzkoušelo. Je ale potřeba říci že právě v této chvíli ukázali čeští politici tvář, jakou nevídáme příliš často. Ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL) dostal podporu celé vlády. Opoziční ODS vydala téhož dne oficiální prohlášení, ve kterém uvedla, že „vláda má ve svém zásadovém postoji naši podporu“. „Jsem přesvědčen, že je zcela v zájmu ČR, aby politika vůči Kubě zůstala nezměněná,“ mailoval z Bruselu do Respektu stínový ministr zahraničí Jan Zahradil.

Bývalý prezident Václav Havel postoupil mezinárodnímu novinářskému syndikátu ostře formulovaný článek napadající bezzásadový postoj většiny zemí EU. „Kde to skončí?“ píše v textu o evropské ochotě ustupovat diktátorům bývalý disident Havel. „Bude se Evropa účastnit tendrů na výstavbu raketových základen v Číně? Budou nám naše postoje k Čečensku diktovat poradci Vladimira Putina? Omluvíme se Saddámu Husajnovi? Zahájíme mírové rozhovory s al-Káidou?“

Vzpoura nekončí

Evropa vzala českou hrozbu vetem vážně a ve čtvrtek večer pak díky tomu spatřila světlo světa nová dohoda: cesty evropských politiků na Kubu ano, zákaz zvaní disidentů na ambasády ne. V červenci pak bude nový postoj Unie ke Kubě znovu posouzen, a pokud dialog nepřinese žádné hmatatelné důsledky v podobě propuštěných vězňů, vrátí se všechno zase zpět. „Já myslím, že je to výhra,“ hodnotil vyjednanou dohodu bývalý velvyslanec ve Washingtonu a náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra. „K tomu posunu došlo jenom díky principiálnímu českému postoji.“

Podle diplomatů nebyla česká vzpoura z minulého týdne nejspíš poslední. V Bruselu se totiž připravují další sporná rozhodnutí. Tím nejbližším by mělo být zrušení embarga na dovoz zbraní do Číny.

Na recepci do Guanajay

„Osvobození politických vězňů by mělo být morálním požadavkem pro státy, které chtějí mít normální vztahy s kubánským režimem. Je třeba připomenout, že např. ve vězení Mar Verde v Santiagu de Cuba vězni Alexis Fernández odsouzený na 20 let a Augustín Cervantes García drží hladovku na protest proti stravě naprosto nevhodné pro lidské bytosti. Ta sestává z horké slané vody, zapáchajících těstovin a tří lžiček rýže. Ve věznici Guanajay protestují vězňové Efrén Fernández Fernández a José Miguel Martínez, protože je jim odpírána i ta jediná hodina slunce denně, na niž mají nárok. Místo toho jsou celé týdny drženi ve tmě. Vězeň José Daniel Ferrer odsouzený na 25 let trpí ve věznici v Camaguey již několik měsíců svrabem bez jakýchkoli léků, což znamená opravdové fyzické mučení. Tento nemocný vězeň spolu s vězněm Juanem Carlosem Herrerou byli zavřeni na tzv. trestné cele, kde byli ponecháni bez jídla.

Nejedná se o ojedinělé případy, ale o systematicky kruté zacházení, díky němuž jsou vážně zdravotně ohroženi všichni političtí i běžní vězňové na Kubě.“ (Úryvek z tzv. Informační poznámky, kterou Oswaldo Payá poslal 19. ledna 2005 Evropskému parlamentu.)

(Respekt, www.respekt.cz)