Březen 2005

Drzá vzpoura studenta Větvičky

Jaroslav Spurný

Jak mladý a nadějný vědec skrze meteorit do neštěstí přišel. Když se student geologie Ivan Větvička vrátil v roce 2002 z expedice do kráteru Žamanšin v Kazachstánu, byl nadšený. Spolu s dvěma kolegy přivezl plný batoh unikátních vzorků a doufal, že bádání nad jejich původem bude pro geology významné. Ale dopadlo to jinak. Místo věhlasu se nadějný student dostal do sporu se svými učiteli, fakultou, Akademií věd a před dvěma měsíci přerušil studium. Geolog Větvička se totiž postavil proti praxi, v níž si zasloužilí vědci přivlastňují práci svých začínajících kolegů. A takovou vzpouru nese akademický svět velmi těžce.

Boj o první místo

Výpravy do Žamanšinu se kromě Větvičky zúčastnili ještě vědec Jan Frank a student Jan Drtina. Nebyla to expedice do naprostého neznáma, ale nešlo zdaleka ani o formální výlet. Meteorický kráter Žamanšin je jizvou po kosmické katastrofě, která postihla Zemi před milionem let a v minulém století tam bádali především sovětští vědci. Cizinci tam až na výjimky neměli přístup: kráter totiž leží 500 kilometrů od ruského raketodromu Bajkonur, a tak meteorit spadl do zakázané zóny. První a poslední český vědec, který navštívil kráter před Větvičkovou výpravou, byl v roce 1981 slavný geolog Vladimír Bouška. Takže batoh vzorků měl pro vědu podstatný význam. „To, co přivezla Větvičkova expedice, je v českém prostoru unikátní,“ říká jiný významný geolog Petr Jakeš.

Pro Ivana Větvičku byla expedice obzvlášť důležitá. Průzkum vzorků ze Žamanšinu byl vyústěním jeho deset let trvajících výzkumů. V jejím rámci se obrátil na svého konzultanta Zdeňka Řandu z Ústavu jaderné fyziky, aby provedl chemickou analýzu nálezů. Šlo o rutinní krok, ověření vědecké vize výzkumníků, kteří vzorky přivezli a kteří měli Řandovy výsledky interpretovat. Jenže loni v červnu se konal v Praze vědecký seminář a doktor Řanda se rozhodl, že na něm přednese příspěvek o analýze prvků z kráteru – ze semináře byl připravován sborník. A tam to vše začalo. Řanda neuvedl jako spoluautory práce zmíněné účastníky expedice Drtinu a Franka. Jako hlavního autora napsal sám sebe a Větvičku připsal na druhé místo. Student Větvička a jeho kolegové nesouhlasili. Hlavní autor je přece šéf expedice a spoluautorství nesmí být odepřeno ani dalším účastníkům, říkali. Touto zdánlivě úsměvnou – pro vědce ale zásadní – tahanicí o pořadí se rozjel spor, který nakonec musela řešit předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, etická komise ze stejné instituce a řada profesorů a docentů z Větvičkovy domovské Univerzity Karlovy.

Mládí vpřed – a žádný problém

„Analýzu jsem provedl já, je to jen moje práce,“ brání svůj postup Zdeněk Řanda. Ze svého pohledu má pravdu. „Ano, pan Řanda udělal svou práci – prozkoumal vzorky. Ale to je pouze jeden díl vědecké práce,“ říká už citovaný Petr Jakeš. „Podstatný autor je vždy ten, kdo vyjíždí do terénu, má vědecký záměr, vytváří teze a nechá je ověřovat.“ A jeho charakteristika sedí na Ivana Větvičku. „Výpravu jsem vymyslel a zorganizoval já,“ říká mladý geolog. „Já jsem také navrhl novou klasifikaci vzorků z kráteru, která mění převládající názor na jejich vznik. Pan Řanda tento nápad pouze potvrdil. Takže jsem prostě nemohl přistoupit na to, že se můj konzultant uvedl jako hlavní autor práce. To by se automaticky přeneslo i do publikací v odborných světových časopisech. Úspěch vědce a jeho šance na státní dotace se posuzuje podle počtu publikací a citací a je běžné, že pokud se – jako v našem případě – práce účastní více než tři lidé, je v odborném tisku uváděn už jen hlavní autor,“ vysvětluje Větvička důvody svého vzdoru. Výsledek byl ten, že doktor Řanda na semináři příspěvek nepřednesl – zároveň ale oznámil, že odmítá být dál Větvičkův konzultant. Krátce nato pak „vzhledem k iracionálnímu chování pana Větvičky a jeho stížnosti na doktora Řandu“ rezignoval na svůj post i geologův školitel Martin Košťák. „Znamenalo to jediné: stal jsem se v akademických kruzích nepohodlným a měl jsem v Česku problém najít jiného školitele. To pro mne představovalo konec studia a vědecké práce,“ říká Větvička, který v listopadu loňského roku své angažmá na univerzitě přerušil. Předtím ale poslal stížnost předsedkyni Akademie věd Heleně Illnerové a etické komisi Akademie.

Domácká záležitost

Etická komise rozhodla minulý týden (od 17. 01. 2005 – pozn. red. CS-magazínu). Nejasně. „Příčinou rozepře se stal nestandardní přístup doktora Řandy. Jan Drtina a Jan Frankl nebyli uvedeni jako spoluautoři. Pan Řanda nekonzultoval pořadí autorů a jednal zkratově,“ říká komise. Nicméně etický kodex prý Větvičkův konzultant neporušil a reakce samotného studenta je v rozhodnutí komise popsána jako „prudká a nepřiměřená“.

„Domnívám se. že seminář, na kterém měl pan Řanda pronést příspěvek, byl takovou domáckou záležitostí. Nešlo o krádež, ale nedorozumění, o malichernost,“ komentuje verdikt sporu šéf komise Pavel Kratochvíl. „Pan Řanda jednal neuváženě a pan Větvička vyvolal zbytečnou aféru, víc k tomu nejsem schopný říci.“ Nicméně samotné rozhodnutí komise přece jen říká víc. „Pan Větvička je nadaným a pro vědeckou práci zapáleným mladým člověkem. Komise si proto dovoluje navrhnout předsedkyni Akademie věd, zda nebude možné najít pro pana Větvičku odpovídající místo v rámci Akademie,“ čteme v textu. Co si pod tímto řešením představit? Možný výklad dává osobní rozhovor Ivana Větvičky s profesorem Kratochvílem, který výroku etické komise předcházel. „Pan Kratochvíl se mě zeptal: ,Nebudete dělat problémy, když vám nabídneme post na Akademii?‘“ vzpomíná Ivan Větvička. „Nevím, odpověděl jsem mu.“ Jak profesor Kratochvíl, tak předsedkyně Akademie Helena Illnerová ale jakékoli korupční motivy své nabídky odmítají. „Vůbec nejde o to, někoho něčím pacifikovat,“ říká paní Illnerová. „Mladé a schopné vědecké kádry prostě potřebujeme.“

(Respekt, www.respekt.cz)