Březen 2005

Návrat domů

Marek Švehla

Tři vzpomínky na krajinu po holocaustu. Ten tragický židovský příběh jsme v posledních dnech z médií mnohokrát slyšeli. Norimberské zákony, žluté hvězdy, neustálé ponižování, šikana, hlad. Pak transporty do vyhlazovacích táborů, smrt v plynových komorách. A pro hrstku šťastlivců návrat domů. Co ale přišlo pak? Pokud po tom začneme pátrat, zjištění nejsou příliš radostná.

Horkou vodu mají všude

„Koncentrák byl hrozný. Hrozný byl ale i návrat,“ začíná v pokoji svého brněnského domku vyprávět Erika Bezdíčková. Před sedmdesáti čtyřmi lety se narodila v Žilině do – jak sama říká – pokrokové židovské rodiny Keleermannových. Doma se mluvilo slovensky stejně jako německy nebo maďarsky. Otec vystudoval ve Vídni, matka v maďarském, dnes rumunském Cluji. Na hlavní žilinské třídě rodiče vlastnili obchod s psacími stroji, nakupovali obrazy a jako jedni z prvních ve městě vlastnili auto. Do synagogy sice Erika chodila s rodiči jen příležitostně o velkých svátcích, všechny kamarády ale měla mezi dětmi z židovských rodin. Zapsala se do sportovního oddílu sionistické mládeže Makabi a spolu s ostatními začínala snít o cestě do Palestiny. „Své židovství jsme ale nijak zvlášť neprožívali,“ vzpomíná paní Erika. To se ovšem už brzy mělo změnit.

V roce 1941 jí bylo deset let, když do bytu přišel slovenský gardista a bez vytáček si řekl o několik obrazů, které Keleermannovi k všeobecné známosti měli doma. „Otec ho vyhodil,“ vzpomíná paní Erika. Gardista ještě stačil pohrozit, že toho budou litovat. „Mamička to otci vytkla. Tehdy už na Slovensko utíkali židé z Polska a vyprávěli o hladu a pracovních táborech. Tušili jsme, že se blíží zlé časy.“ Za čtrnáct dnů pak přišla Keleermannovým výpověď z jejich velkého bytu a horko těžko pak sehnali dvě špinavé místnosti ve starém pavlačovém domě. Židovské školy už byly zavřené, židovství začalo být svým nositelům nebezpečné, rodiče tedy nechali Eriku u známého faráře narychlo pokřtít a přihlásili ji do katolické školy. Hodně taky v naději, že snad unikne transportům, které v roce 1942 začaly. „To už bylo opravdové drama,“ vzpomíná paní Erika. „Otec nám všem koupil ruksaky, nechal ušít kožené boty a kožené kabáty. Matka udělala jíšku. Horkou vodu mají všude, říkala, tak si aspoň uděláte polévku. Pořád jsme byli připraveni, že u nás zazvoní. Postupně chodili naši sousedi, každou chvíli někdo. Byl to každodenní strach.“

Pan Keleermann měl ale nějaký čas štěstí. Podařilo se mu získat statut tzv. hospodářského žida a sehnal práci u dráhy. Tím zůstala ve skrytu celá rodina. V roce 1943 pak na Slovensku transporty ustaly a zdálo se, že nejhorší časy jsou pryč. Oba rodiče pracovali – matka dělala síťky do vlasů a otec pomocnou sílu na železnici. „Vypadalo to, že přežijeme. Pak se ale všechno změnilo. Po Slovenském národním povstání přestali Němci Slovákům důvěřovat a přišli na Slovensko udělat pořádek. Transporty opět začaly a s nimi hon na lidi.“ V Seredi nacisti postavili sběrný tábor. „Maminka chtěla, abychom utekli nebo se někam schovali, už jsme to ale nestihli. Jednoho dne ji, sestru a mě sebrali na ulici a odvezli do Seredi. Otec si pro nás přišel a nechali si ho tam taky.

Tehdy jsem uviděla zcela zlomeného otce a nešťastnou matku a najednou jsem ve třinácti letech dospěla,“ vypráví paní Erika. Na pobyt ve sběrném táboře dnes vzpomíná jako na boj o holé přežití. „Člověk šel na záchod a už se nevrátil. Do počtu transportu chybělo třeba dvacet lidí, a tak je chytali náhodně venku.“ Začátkem října jdou ale do transportu do Osvětimi i Keleermannovi a jejich mladší dcera Erika. Její starší sestra měla více štěstí – jeden z gardistů si ji vybral za posluhovačku a později skončila v Terezíně.

Kde to jsem

Pocity třináctileté dívky z příjezdu do Osvětimi je těžké reprodukovat. Paní Erika jako ostatní vzpomíná na noční rampu, chaos a zimu. Také na roztřiďování, u něhož se přesně podle pokynů matky vydávala za šestnáctiletou. To jí mělo zajistit místo v ženském baráku společně s maminkou. Opak byl pravdou. Eriku tahle drobná lež skutečně posunula do ženské pracovní čety, maminka šla ale na opačnou stranu, na smrt. „Nevěděla jsem, co se děje kolem, proč to všechno je, kam odvádí moje rodiče. Nic jsem nechápala.“ Následovalo několik měsíců dřiny, nepopsatelného hladu a několikahodinových nástupů v třeskuté zimě, během nichž chodily na smrt Eričiny nové přítelkyně a ochránkyně. Na jednu z nich padla náhodná volba krátce poté, kdy si s Erikou na apellplatzu z nějakého důvodu vyměnila místo.

V prosinci při jednom z nástupů Erika zjistila, že Němci vybírají lidi na práci do říše. Prostě tedy vystoupila z řady a měla štěstí – dohlížející nacista ukázal, že může jet. „Nic nebylo horší než Osvětim,“ říká. „Proto jsem věděla, že si mohu jedině polepšit.“ Následovala třídenní cesta bez kapky vody vlakem do Ravensbrücku. Tam napřed chodila nakládat písek, pak otrocky dřít do továrny Daimler-Benz. Zažila spojenecké nálety a nakonec pochod smrti na sever Německa. Během pochodu ji osvobodili ruští vojáci a přes Červený kříž se v květnu 1945 dostala do Prahy. Ještě jí stále nebylo patnáct let.

„Tehdy jsem dostala potvrzení o repatriaci, kde bylo napsáno, kdo jsem a čím jsem prošla. To bylo důležité, protože jsem začínala mít problémy s vlastní identitou a pochybovala jsem o tom, kdo skutečně jsem.“ V Praze vyšla do ulic – bez zavazadla, peněz, jen s papírem v kapse a jediným oblečením, které měla na sobě. „Vlastně jsem ani žádné peníze nepotřebovala,“ vzpomíná. „Na nádražích byly vývařovny a dalo se tam i spát. Spala tam spousta lidí. Jediná moje touha se upírala k návratu do Žiliny. Pořád jsem doufala, že se rodiče přece jen zachránili.“ Lokomotiv a vagónů byl po válce nedostatek, jízdní řády přestaly platit. Nějaké osobní vlaky přesto jezdily. Jízdenky po navrátilcích z lágrů nikdo nepožadoval. „Vlaky byly narvané, musela jsem se tam ale nějak dostat. Tak jsem se stala expertem v ježdění na nárazníku.“

Cesta domů

Do Žiliny přijela Erika plná napětí. „Šla jsem od nádraží po hlavní Hlinkově třídě, napřed do domu, kde mívali rodiče obchod a dílnu. Z nádraží to bylo pět minut chůze. Obchod i dílna tam stále byly, v nich ale cizí lidi. Představila jsem se a řekla, že hledám mamičku a tatíčka, že jim to tam patřilo. Ti lidé ale říkali – neznáme je a dál se se mnou nebavili. Byla jsem pro ně dítě.“

Z obchodu zamířila Erika do malého bytu, kde rodina naposledy bydlela. „Otevřel mi domovník Pleško, u kterého si rodiče před transportem schovali nábytek. Ani mě nepustil dovnitř.“ Vyšla ven a hledala dál. „Zajímalo mě jen to, kde najdu svoji mamičku. Lítala jsem jako blázen po Žilině, nikde ale nikdo nebyl, všichni židé zmizeli. Jediný, koho jsem potkala, byla matka mé kamarádky Liji. Uviděla mě a začala křičet – jak to, že jsi se vrátila a moje Lija ne. Bylo to hrozné přivítání.“

V Žilině tehdy Erika zůstala tři dny. Spala po parcích a nádražích, chodila jíst do veřejných vývařoven, kde dávali polévku a chléb. Podobně tehdy přežívala spousta lidí, takže si jí nikdo nevšímal. „O jídle a spaní jsem nepřemýšlela, jediné, co mi leželo v hlavě, bylo najít nějaké známé.“ Nikde ale nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. „Otec by si věděl rady, šel by třeba za kolegou z práce, já si ale rady nevěděla. Nikoho jiného než židy jsem pořádně neznala. Obešla jsem byty svých kamarádek, v nich jsem však nacházela jen cizí lidi.“ Zašla tedy alespoň do dílny, kde před transportem pracovala její matka. „Otevřel mi majitel, k němuž si rodiče kdysi schovali nějaké obrazy. Řekl ale, že nikoho neviděl a že obrazy mu maminka dala, a že mi tedy nic nevrátí. O osudu dalších rodinných cenností jsem nevěděla. Rodiče je před odjezdem do Osvětimi k někomu ukryli, mně ale neřekli ke komu. A teď se ke mně nikdo nehlásil, nikdo nic nepřinášel – vlastně s jednou výjimkou: na pavlači domu, kde jsme před transportem bydleli, žila prostitutka, o které se rodiče vždy tak nesměle vyjadřovali. Když se dozvěděla, že jsem se vrátila, přišla ke mně a vrátila mi prstýnek, který jí mamička narychlo při zatýkání dala do ruky.“

Po třech dnech Erika své hledání v Žilině vzdala a vydala se do Bratislavy, kde měla matka dva bratry. „Pěšky, na voze, vlakem, jak to šlo,“ vzpomíná. V Bratislavě zamířila do kanceláře židovské obce. Tam jí řekli, že strýcové nežijí. Také se ale dozvěděla, že z Terezína přijela její sestra. „Prý se vdala a odstěhovala do Cluje.“ Ten se stal rázem novým cílem jejího hledání. V Bratislavě strávila zbytek roku 1945. Dostala novější oblečení a ubytování v židovské škole. „Chodila jsem po ulicích a pořád se vyptávala lidí kolem, jestli neviděli mamičku. Když jsem uviděla z tramvaje někoho, kdo se jí zezadu podobal, musela jsem honem vystoupit a přesvědčit se, jestli to není ona. Někdo by mi možná tehdy pomohl usadit se, ale já měla utkvělou představu své rodiny. Ani jsem se neuměla s nikým skamarádit.“

S nějakými penězi v kapse se po zimě vydala do rumunského Cluje za sestrou. „Maďarsky jsem uměla a v Cluji jsem se prostě chtěla doptat.“ U sestry pak prožila další rok. „Poté jsem si ale uvědomila, že to pro mne nebylo důležité shledání. Usoudila jsem, že tam nemohu zůstat.“ S těmito myšlenkami v hlavě jednou uviděla na clujské ulici český náklaďák, který vezl z Konstance z přístavu do Čech zásilku UNRRY. „Zeptala jsem se ho, jestli mě vezme. On řekl, ať si nastoupím, a tak jsem jela. Přes hranice, které už mezitím fungovaly, schovaná vzadu na uhlí. Vystoupila jsem si v Bratislavě a sedla na lavičku. V tu ránu na mne dolehla tíha života. Nevěděla jsem, co dál. Tak mě tam našla cizí paní. Nabídla mi nocleh u sebe v krejčovské dílně a začala se o mě starat. Zařídila mi doklady, ušila oblečení.“

Z židovské obce pak začala dostávat měsíční podporu pět set korun a docházela tam i na obědy. Rodiče byli prohlášeni za mrtvé a ještě neplnoleté Erice úřady přidělily poručníka. Potom činovníci židovské obce přišli s nabídkou, že by si Eriku vzali k sobě manželé z Anglie. Celé se to ale táhlo. Přesto jednoho dne dostala kabát a poprvé od návratu z koncentráku i nové boty. Sedla na vlak a odjela do Prahy, kde si měla na židovském ústředí vyřídit poslední formality chystané adopce do Anglie. „Šla jsem do Široké ulice, kde měla být židovská kancelář, dveře ale byly zavřené a nikdo tam. Pak jsem se dozvěděla, že to je kvůli únorovému převratu, který mezitím přišel. Opět jsem se ocitla na nádraží. Jídlo v Čechách se dalo sehnat jen na potravinové lístky, které jsem neměla.“ Z peněz, které dostala v Bratislavě, si rozhodla zaplatit levný hotel, kam dorazila právě ve chvíli, kdy jej mladí komunisti zabírali pro budoucí vysokoškolskou kolej. Jeden z těch mužů si poslechl její příběh a nabídl jí bydlení. Od té doby už v Praze zůstala.

Náklaďák do Vídně

Jak složitá a nepřehledná byla tehdejší situace a jak snadno se mohl stát dopustit obrovské křivdy, ukazuje i případ Edity Kosinové. Její rodiče Charlotta a Leopold Spieglerovi vlastnili v Brně karosárnu, obchod s autodíly a vůbec první zastoupení Opelu a Mercedesu v moravské metropoli. „Vlastně jsem ani jako dítě nevěděla, že jsme židé. Byli jsme zcela asimilovaní, do synagogy rodina nikdy nechodila. Otec jezdil automobilové závody do vrchu, závodil na kole a finančně podporoval stavbu brněnského velodromu. Měl kabriolet, v kterém s oblibou vozil mě a mé spolužáky ráno do školy,“ vzpomíná paní Edita.

V roce 1930 se rodina Spieglerových přihlásila k německé národnosti. Brno bylo českoněmecké město, Spieglerovi loajální českoslovenští občané a národnost zapsaná v matrice se zdála zcela formální záležitostí. „Vlastně jsem nikdy nezkoumala, zda jsme Češi, nebo Němci. Otec mi o svých rodičích nikdy nevyprávěl a maminčini příbuzní byli rozesetí po světě – v Argentině, v Budapešti, v Austrálii. Doma se mluvilo česky stejně jako německy a jako dítě jsem navštěvovala napřed německou měšťanku a pak české gymnázium. Otec vždy tvrdil, že jako obchodník musí umět stejně dobře obě řeči, a dbal na to, abychom se je naučili i my.“ Také v rodinných podnicích pracovali čeští i němečtí zaměstnanci. V očích nacistů ale německá národnost rodině nepomohla a v očích Čechů ublížila.

Editě bylo devatenáct let, když z Brna vyjížděl první židovský transport do Terezína. Bylo to v prosinci 1941 a rodiče, Edita a její mladší bratr byli uvnitř. „Jeden z německých zaměstnanců mého otce dostal zálusk na obchod a asi to nějak zařídil, abychom jeli co nejdříve. Ještě jsme ho viděli, jak si z našeho bytu odnáší naše perské koberce,“ vzpomíná paní Edita.

V Terezíně měli svým způsobem štěstí. Po jejich příjezdu nacisté teprve vystěhovávali terezínské obyvatelstvo a ghetto se teprve připravovalo. První židovští obyvatelé Terezína byli proto nasazeni do kuchyní, zahradnictví, nemocnice a dalších pomocných prací určených na provoz ghetta. Ještě v Brně Edita snila o studiu medicíny a v Terezíně se přihlásila jako zdravotní sestra do místní nemocnice. Bratr začal pracovat v kuchyni. „Dali mě na infekční oddělení a to bylo štěstí. Němci z toho oddělení měli panický strach a nechali nás na pokoji.“ Dlouho se jí dařilo uchránit od transportů i rodiče. „V roce 1944 to už ale nebylo možné, do Osvětimi posílali všechny. V létě dostali příkaz do transportu na východ i rodiče a bratr nastoupil dobrovolně s nimi.“

Těsně po osvobození zápasila paní Edita se skvrnitým tyfem, kterým se nakazila při vykládání mrtvol osvobozených vězňů, kteří nepřežili cestu zpět domů. Domů do Brna se tak dostala až na podzim. V tom čase už věděla, že se rodiče ani bratr nevrátili a v jejich bytě žijí cizí lidé. „Měli jsme nájemní byt, tatínek razil heslo, že kromě kartáčku na zuby a šekové knížky nic nepotřebuje. Šla jsem se tam podívat a našla tam cizí českou rodinu. Ani náš nábytek už tam nebyl.“ Pak si vzpomněla, že nějaké věci, třeba obrazy, otec před transportem ukryl u jednoho českého obchodníka, jmenoval se Pokorný. „Tak jsem tam šla a můžete mi to věřit, všechny naše věci jsem tam viděla. Zeptala jsem se, jestli mi je může vrátit, on ale odpověděl, že mu to tatínek daroval, a nevrátil mi nic.“

Na rozdíl od Eriky Keleermannové měla Edita Spieglerová v Brně po válce zázemí, ujala se jí spřátelená rodina pana Půdy, starého komunisty, který o sobě prohlašoval, že osobně poznal Lenina. Ve válce ztratili syna a Editě nabídli jeho pokoj. Brzy potom zjistila, že jediným příbuzným, který přežil holocaust, je teta ve Vídni, která se transportům vyhnula díky sňatku s katolíkem. „Chtěla jsem za ní hned jet a zažádala si o pas. Přišla mi ale odpověď, že jako Němka nemám na pas nárok. Pan Půda pak zjistil, že mi pas dají, jen pokud vstoupím do komunistické strany. Věděla jsem houby, co to je, a tak jsem to podepsala.“ Brzy nato pan Půda zařídil Editě československé občanství a cestovní pas přišel vzápětí. Do Vídně sice nejezdily vlaky, opět ale pomohl pan Půda. V Brně odchytl ruské vojáky a svojí brilantní ruštinou dohodl, aby Editu do Vídně dovezli.

„Vysadili mě přímo před domem tety a strýce. Ve Vídni byla mnohem větší bída, nebylo co jíst. Chtěli, abych zůstala, na druhou stranu mě ale přesvědčovali, že si mám v Brně požádat o vrácení arizovaného majetku po rodičích. Zůstala jsem tedy čtrnáct dní, dali mi nějaké peníze a oblečení a já se vrátila zpět,“ říká paní Edita.

Získat majetek zpátky se ale ukázalo jako těžký úkol. „Úřady se chovaly hrozně, vůbec se se mnou nebavily.“ Přátelé paní Edity zaplatili dokonce i advokáty a hnali celou věc výš. Od Zemského národního výboru v Brně ale přišlo definitivní zamítnutí s odůvodněním, že Leopold Spiegler vyvíjel germanizační činnost: posílal děti do německé školy, měl německé zaměstnance a v podniku mluvil německy. Nepomohla ani intervence na ministerstvu vnitra a Svazu politických vězňů. Přicházející rok 1948 pak jakékoli další kroky zcela znemožnil.

Nakopu tě do řeky

Nejhorší zkušenost po návratu z koncentráků měli židé žijící v bývalých Sudetech. V obýváku otlučeného secesního činžáku v Karlových Varech sedí elegantní třiasedmdesátiletý muž – Otto Maier. Jen výjimečně při výslovnosti některých slov se posluchači může zdát, že čeština asi nebude jeho mateřskou řečí. Pomalu listuje složkou papírů a občas se do některého z nich začte. Popisuje se tam osud majetku veliké hodnoty – dvou lázeňských domů a luxusní vily, které kdysi jeho rodině patřily. Je tu dopis od bývalého vicepremiéra Rychetského, od ministerských úředníků, od právníků. Vše plné čísel, paragrafů a složité právnické mluvy, jejíž vyznění pana Maiera nijak netěší. V dramatických čtyřicátých letech se on i jeho rodiče stali obětí dvojnásobné loupeže, napřed nacistické a pak druhé, poválečné československé. Poprvé proto, že byl žid, podruhé proto, že byl žid mluvící německy.

Otec pana Maiera, německý žid a potomek bohaté karlovarské rodiny, ředitel a spolumajitel porcelánky Březová, byl odvlečen do koncentráku už v roce 1939. Jeho dva synové byli posláni do sběrných táborů pro židovskou mládež v Hannoveru o dva roky později. Ottovi bylo tehdy osm let, bratrovi o dva víc. Matka byla katolička, a tak zatímco chlapci po otci přijali židovství, pro své tři dcery zvolili rodiče katolické vyznání. Proto je matka po deportaci otce a obou synů stačila ukrýt v klášterech, ji samotnou pak nacisté jako antinacistku odvezli do koncentráku v Dachau v roce 1943. Otto s bratrem pak skončili v Terezíně, kde díky obrovskému štěstí unikli transportu a dožili se konce války. Vrátila se i matka a Ottovy sestry, otec holocaust nepřežil.

Po návratu z Terezína domů vypadaly Ottovy rodné Karlovy Vary zcela jinak, než jak je znal z útlého dětství. „Z židovské komunity se vrátilo tak pět šest lidí a naši němečtí nežidovští známí byli všichni postupně vysídleni do Německa. Nás od odsunu uchránily naše repatriační lístky,“ líčí tehdejší roky pan Otto. Jejich dům byl obsazený, rodina dostala jako náhradu dvoupokojový byt. Problém byl, že z celé rodiny uměl česky jedině otec. Paní Maierová a její děti mluvili pouze německy, což po válce nebylo bez rizika. „Když nás s bratrem slyšeli, jak se bavíme na veřejnosti mezi sebou německy, vyhrožovali, že nás nakopou do řeky. Tak jsme si dávali venku pozor a tlumili hlasy,“ vzpomíná pan Otto. Neznalost češtiny a strach o zdraví dětí vedly paní Maierovou i k rozhodnutí, že je neposlala do české školy. Jiné v tom čase už v Karlových Varech nebyly. „Učili jsme se za pomoci příbuzných doma,“ vzpomíná Otto Maier. „Ani oni ale česky dokonale neuměli, a tak to šlo pomalu.“ Krátce po návratu z koncentráku paní Maierová také napsala žádost o vrácení arizovaných lázeňských domů, které rodině patřily. Protože ale neuměla česky, poslala žádost v němčině. „Nikdo nám ani neodpověděl,“ říká pan Maier. Po převratu v roce 1948 už byla žádost o vrácení majetku bezpředmětná. Ottovi bylo tehdy šestnáct let a začala se na něho vztahovat pracovní povinnost. Neměl žádné školy, neuměl ještě dokonale česky. Začal tedy jako pomocný dělník, později povýšil na řidiče. Nakonec absolvoval aranžérský kurz a živil se jako dekoratér výloh obchodů.

Rodina už po válce uvažovala o odchodu do Německa, kvůli svým starým rodičům se však paní Maierová rozhodla ve Varech zůstat. V roce 1953 poprvé o vystěhování do Německa požádali. Z úřadů přišla zamítavá odpověď a tohle kolečko se ještě několikrát protočilo. Po třech letech pak Maierovi dostali přípis, že na žádné jejich další urgence nebude brán zřetel.

Ten pohled mě omráčil

Ze sto dvaceti tisíc Židů, kteří v Československu žili před válkou, se jich pádu nacismu dočkalo přibližně patnáct tisíc. Někteří odešli hned do emigrace, někteří se s nadějí na nový život vrátili domů. „Doufali v rychlé a bezproblémové začlenění do společnosti, v odčinění křivd spáchaných za okupace, věřili v navrácení zabaveného majetku,“ píše Šárka Nepalová ve své pozoruhodné studii Židovská menšina v Čechách a na Moravě v letech 1945–1948. Realita však byla příliš často jiná. Zatímco vězněné Čechy nebo Slováky nežidovského původu čekali doma příbuzní a majetek, židé obvykle doma nikoho nenašli a jejich majetek užíval někdo jiný. Arizované podniky nebo činžovní domy znárodnil stát, do bytů se nastěhovali jiní lidé, třeba ti, kteří přišli o byt při bombardování. Otázka restitucí židovského majetku se stala hlavním sporem mezi židovskými funkcionáři a státní správou.

Přitom začátek byl slibný. „Mezi Čechy a Slováky není pro antisemitismus místa,“ pronesl v září 1945 Jan Masaryk a o půl roku později vznikla při úřadu premiéra zvláštní skupina úředníků, kteří měli sledovat, zda nové zákony netrpí rasovou diskriminaci. V roce 1947 ale premiér Klement Gottwald zvláštní antidiskriminační referát zavřel.

Nejhůře dopadly asi dva tisíce židů, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k němčině, a byli tedy považováni národnostně za Němce. Stejně jako pro ostatní Němce pro ně platila presumpce viny. Všichni přišli za holocaustu o své původní doklady, a pokud chtěli dostat nové, museli dokazovat, že se proti Čechům a Slovákům neprovinili, řečeno tehdejším žargonem „negermanizovali“. Jen tak se mohli dočkat vyjmutí z konfiskace majetku. Pojem germanizovat byl ale přitom dost přizpůsobivý úřednické představivosti. Oficiálně znamenal třeba podporu německých škol, divadel nebo spolků v městech s výraznou českou většinou, používání němčiny v rozhovorech se zaměstnanci a podobně. Ke konfiskačnímu verdiktu třeba stačilo, aby někdo tvrdil, že žadatel věnoval kdysi za první republiky finanční příspěvek německým hasičům.

Úřady navíc židovské žádosti o vyjmutí z konfiskace neúměrně protahovaly nebo na ně vůbec nereagovaly. V celorepublikových číslech byla z 16 tisíc žádostí o vrácení arizovaných domů vyřízena do konce roku 1947 jen pětina. Po roce 1947 už se dostalo jen na zcela minimální množství. Československému státu spadla do klína i tzv. terezínská podstata, tedy židovský majetek, který se v Terezíně našel v čase osvobození. Židovské náboženské obce z ní dostaly jen část, přitom hned po válce potřebovaly spoustu peněz na sociální podporu sirotků, lidí neschopných po návratu z koncentráků pracovat, nemocných, nebo na údržbu vrácených nemovitostí.

Po žluté bílá

Velmi těžko dostávali navrátilci i své osobní věci, které si před odchodem do transportů nebo do emigrace uložili u svých sousedů nebo známých. „U mnohých uschovatelů se po válce projevila chamtivost a nechuť vracet věci, na které si za ta léta zvykli,“ píše Nepalová. Často si lidé ani netroufli o majetek požádat. Pozdější pražský lékař Miloš Bondy o návratu domů z koncentráku, kde ztratil oba rodiče, ve svých pamětech píše: „Zmáčkl jsem knoflík od zvonku. Po chvilce bylo slyšet kroky, dveře se otevřely a za nimi stála mladší paní, která si mě ostražitě prohlížela od hlavy k patě. (…) Pak mě trochu váhavě pozvala dál. Vykládala, že byt dostali s jejím mužem přidělen. Předtím tu bydleli Němci, ti už jsou ale dávno pryč. Já jsem hned zamířil k našemu obýváku. Ten pohled mě málem omráčil! Všechno, všechno tu bylo jako tehdy, nábytek, zelená kachlová kamna v rohu, dokonce i záclony se známým vzorkem.“ Po tomto zážitku pan Bondy odešel, aby nové majitele neznepokojil tím, že se chce nakvartýrovat: „To nebyl můj úmysl, moje touha byla najít někoho z naší rodiny.“

Nešlo ale jen o majetek. Čeští židé považovaní kvůli své přiznané němčině úředně za Němce často museli po návratu z koncentráku nosit jako ostatní Němci bílé pásky, dostali jen potravinové lístky pro Němce se značně menšími příděly, protože nemohli dostat občanství, neměli nárok na získání bytu nebo práce. Byl jim snížen plat o 20 procent, nedostávali penzi. Někteří byli dokonce vyhnáni spolu s většinou českých Němců do Německa. „Po válečném strádání a ztrátě většiny příbuzných jsem prožil ještě jeden větší šok, a tím byla hrozná protiněmecká nálada v Praze,“ cituje Šárka Nepalová pražského Němce židovského původu, který přežil vyhlazovací tábor. „Měl jsem velké potíže. Nedostal jsem hned československé státní občanství, jenom prozatímní, protože se kdysi moje rodina pochopitelně přihlásila k národnosti německé. Byl jsem tak deprimován, že jsem v Praze vůbec nevydržel.“

Lidé se stejnou zkušeností

Stejný muž, který Erice Keleermannové, dnes Bezdíčkové, sehnal její první stálé pražské bydlení, jí nabídl o něco později i sňatek a Erika, tehdy ještě neplnoletá dívka, souhlasila. „Pořád jsem snila o tom, mít vlastní rodinu,“ komentuje dnes tehdejší rozhodování. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se jí narodily dvě děti, později ještě jedno. V čase procesu se Slánským se ale manžel zalekl jejího židovského původu a přišel dramatický rozvod. To už se ale Erika začala definitivně stavět na vlastní nohy. Sice bez vzdělání, zato však vybavená znalostí maďarštiny a němčiny se úspěšně hlásila do konkurzu na místo v zahraničním vysílání Československého rozhlasu.

Ve svém dalším životě trpěla podobným traumatem jako téměř všichni, kteří zažili Osvětim. Celý život o této děsivé zkušenosti nemluvila. Teprve až na své první cestě do Izraele v osmdesátých letech, s lidmi se stejnou zkušeností. Doma v Česku pak poprvé před třemi lety v rozhovoru pro výzkumníky Pražského židovského muzea. Pocit, že zážitky z Osvětimi se nedají vyprávět, překonala definitivně loni, když se na ni obrátila učitelka brněnského gymnázia s prosbou, aby přišla mezi studenty. Od té doby dochází čas od času na debaty do českých i německých škol. Ani svým dětem a vnukům svůj příběh nikdy nevyprávěla. „Vědí, že mám číslo, že jsem byla zavřená. Podrobnosti toho všeho ale ne.“ Do Žiliny už se později nikdy nevrátila.

Také Edita Kosinová se z Brna, města plného tíživých vzpomínek, přestěhovala do Žatce, kde se krátce po únoru 1948 vdala. Na jedné ze schůzí KSČ odmítla zvednout ruku pro zatčení žateckých živnostníků a členství jí bylo zase zrušeno. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. Po smrti vídeňské tety prodala její dům a za tyto peníze i ve svých více než osmdesáti letech cestuje a navštěvuje další příbuzné rozeseté po celém světě. O vrácení rodinného majetku už později nikdy nepožádala.

Otto Maier prožil život v Karlových Varech a od začátku devadesátých let se – bez peněz na advokáta – pokouší získat rodinný majetek zpět. Zatím ale nemá úspěch. Při dopisování si s úřady se napřed dozvěděl, že o své lázeňské domy rodina přišla před rokem 1948, na vrácení tedy nemá šanci. Později sice parlament přijal zákon, který prolomení „posvátné“ hranice roku 1948 u arizovaného židovského majetku umožnil, ale pouze s velmi krátkou lhůtou na vznesení žádosti, kterou pan Maier nestihl využít. Nyní se rozhoduje, jak postupovat dál.