Březen 2005

Vysvléci se z ornátu

Kateřina Svobodová

S konkrétní představou, jak by se církev mohla přiblížit ateistické české většině, přichází jezuita František Lízna. Pro začátek by prý stačilo vzdát se honosných rouch a přestat mluvit ve frázích. Kněz, který strávil téměř pět let ve vězení, se nyní stará o bezdomovce a cikány.

Podle nedávného průzkumu jsou Češi nejzarytější ateisté v Evropě. Proč tomu tak je?

Jednoznačnou odpověď nemám. Lidé mi často říkají, že v Boha svým způsobem věří, ale že je nezajímá církev. Vede mě to k zamyšlení, jak hlásat evangelium, aby ona instituce byla lidem sympatická.

Vymyslel jste něco?

Nemluvit ve frázích. Církev a její hodnostáři by neměli být ideologičtí, měli by se člověka dotknout srdcem.

Kolem Vánoc a na Štědrý den bývá v kostelích plno. Přicházejí i ti, kteří se jim ve zbytku roku vyhýbají obloukem. Jak si to vysvětlujete?

Pro lidi je zřejmě mimořádně přitažlivé, že se Kristus narodil jako dítě. Ačkoli nechápou mnohá složitá dogmata, k takovému Ježíškovi mohou najít hezký vztah.

Na mších ve Vyšehorkách bývá plno a veselo. U nohou se vám motá pes, což je v katolickém svatostánku nevídaná věc. Čím to, že je u vás tak nestrojená, civilní atmosféra?

Byl jsem vysvěcen v roce 1974, ale nemohl jsem působit v oficiální duchovní službě, protože jsem od komunistického státu nedostal souhlas. Takže jsem nebyl vázán církevními strukturami, které člověka formují. Nechci říci přímo deformují, ačkoliv i to je možné. Snad díky tomu míváme u nás ve Vyšehorkách trochu větší zábavu.

Vždy jste kázal s takovým humorem?

Už jako student jsem při dlouhých a nezáživných mších zatínal zuby. Proto se snažím mluvit krátce. Nejhorší je, když kněz najednou neví, jak má pokračovat, a začne se cítit trapně. Chce promluvu nějak dokončit, aby z jeho řeči měli lidé v kostele užitek, ale čím déle káže, tím je to horší (smích).

Proč je v rámci církve tak obtížné vytvořit prostředí, které by lidi více přitahovalo?

Kněží mají sklon kázat o něčem, co sami neprožívají. Pracně se to naučí z nějakých knih, ale pak jim chybí jiskra. Když jsem v létě putoval do Santiaga (Santiago de Compostela, cíl svatojakubské poutě v severozápadním cípu Španělska, pozn. red.), přemýšlel jsem, jak asi bude vypadat příští papež. V jednu chvíli jsem si představil, jak z vatikánské Sixtinské kaple začne stoupat bílý kouř, na svatopetrské náměstí se nahrnou média a nový papež přichází v saku a kravatě. Načež takto oblečený žehná urbi et orbi.

Co tím chcete říci?

Myslím, že naše církev by z něčeho takového byla v těžkém šoku, zatímco zbytek světa by to přijal vstřícně. Museli bychom se totiž vysvléci ze všech ornátů, z toho, co nás vyzdvihuje a vyčleňuje. Já bych se sice také nerad vzdal alby (spodní liturgické roucho, pozn. red.), protože například zakrývá různé tělesné nedostatky. Ale musíme si přitom dávat pozor, abychom si nezačali myslet, že jsme lepší než ostatní. Nechci, aby to vyznělo jako vzpoura vůči církvi. Kristus ale přece také nepřišel mezi lidi oblečený do hedvábných šatů. Vždyť se narodil do chléva!

Kdy jste se rozhodl být knězem? Byl jste hloubavý chlapec, který do nocí leží v knihách při svíčkách?

Ale vůbec ne! Jen tak tak jsem vystudoval, na maturitním vysvědčení byly samé špatné známky. Od dětství jsem ale nepochyboval o existenci Boží, ke kněžství mě pak postrčilo několikeré věznění. Dostal jsem se tam na dno. Navíc jsem byl velmi přísně až krutě vychováván, neměl jsem tudíž prakticky žádný vztah k rodinnému životu. Rozhodnutí jít na teologii ale ovlivnila ještě jedna věc. Původně jsem chtěl jít na práva, jenže jsem měl kvůli předchozím malérům zákaz studia na jakékoliv jiné vysoké škole.

Od dětství až dodnes jste ve víře ani na okamžik nezaváhal?

Nezaváhal.

Vaši rodiče také věřili?

Nejít v neděli na mši u nás nepřicházelo v úvahu, to by nás vůbec nenapadlo! Otec byl nesmírně přísný, za špatné známky ve škole mě tvrdě fyzicky trestal, ponižoval mě. Až do konce života jsem mu vykal a celé dětství a mládí jsem se ho velice bál. Sedával naproti mně s Rudým právem a dohlížel, jak se učím. Nebyl komunista, hledal v tom plátku všechny chyby režimu. Jediné, co mu nevadilo, byly dvojky a trojky z chování. Byl rád, že už jako chlapec vedu boj proti komunistům, ve škole jsem nahlas odporoval nesmyslům, které nám tam hlásali. Nebyl jsem v Pionýru, natož v Českém svazu mládeže.

Za co jste byl ve vězení?

Poprvé jsem dostal sedm měsíců za stržení sovětské vlajky. Bylo mi dvacet, skončil jsem v Jáchymově. Podruhé rok za pokus o opuštění republiky. Tenkrát jsem pracoval ve skladě s cukrem a všiml jsem si, že vlaky, do nichž jsem skládal stokilové pytle, jedou do Jugoslávie přes Rakousko. Do jednoho vagonu jsem se nechal zapečetit, ale buď mě tam vyčmuchal pes, nebo jsem hlasitě chrápal, každopádně mě našli ještě před hranicemi. Dál jsem dostal sedmadvacet měsíců za takzvané poškozování zájmu republiky, protože jsem rozdával kněžím politický a náboženský samizdat. Tehdy jsem seděl s Václavem Havlem. Zatím naposled mě zavřeli v roce 1988 za narušování veřejného pořádku; roznášel jsem letáky o politických vězních.

Nakonec jste se však do ciziny přece jen dostal.

Od čtrnácti let jsem neměl jiný cíl! V osmašedesátém jsem odešel k jezuitům do Londýna a odtud do Rakouska. Potom jsem se vrátil zpátky. Čekal jsem, že mě hned zavřou, ale naštěstí byla právě amnestie a vězení se, aspoň tentokrát, nekonalo.

Proč jste se vrátil?

Kdybych nebyl kněz, nevrátil bych se. Upřímně řečeno, český národ mi nijak nepřirostl k srdci. Měl jsem ale pocit, že bych tu měl působit, protože stát církev utlačoval.

Jak se vám líbilo na Západě?

Nijak mne neokouzlil a nadšení ve mně nevzbuzuje dodnes. Začátkem devadesátých let jsem se dokonce snažil, abych mohl odejít na službu do Ruska. Možná proto, že odtamtud přišel komunismus a já se s ním chtěl jednou provždy vypořádat. Anebo proto, že moje maminka pochází z Podkarpatské Rusi. Táhne mě to tam.

Kde jste za totality sloužil tajné mše?

V bytě, kde bydlela maminka, jsem měl udělanou kapličku. Jinak, jak se dalo. Často jsme chodili do přírody, když jsem byl ve vězení, tak na prkenném kavalci uprostřed noci. Mši svatou jsem sloužil denně od chvíle vysvěcení, tajně jsem křtil i oddával. Bývalo u toho jen několik lidí. Do oficiální duchovní služby jsem vstoupil až v roce 1990.

Musela vás sledovat tajná bezpečnost.

Neustále. V kostele si sedali vedle mne, házeli do kasičky peníze, chodili kvůli mně ke svatému přijímání.

Ještě působíte jako kaplan v žaláři na Mírově?

Ne, vloni v květnu jsem skončil. Oficiálně mě poslali do důchodu, ale myslím, že se mě chtěli zbavit. Jak jsem se dozvěděl, jeden pracovník věznice prohlásil: "Konečně jsme toho hajzla dostali pryč." Prý jsem pomohl Kajínkovi při jeho legendárním útěku z vězení.

Jak jste reagoval?

Vzkázal jsem mu, že mě velice mrzí, že jsem tehdy Kajínkovi z věznice opravdu nepomohl.

Proč myslíte, že vás na Mírově nechtěli?

Dám příklad. Podle předpisů musí personál vězňům bezpodmínečně vykat. Chápu, že oslovovat několikanásobného vraha a doživotního vězně "pane" může být pro někoho náročné. Bohužel mnoho lidí ve vězeňské službě se s tím nedokáže smířit a snaží se porazit zlo tím, že je ještě násobí. Urážkami, nadávkami, vulgaritami. Porušováním vyhlášek. Možná se jim nelíbilo, že jsem s jejich metodami otevřeně nesouhlasil, že jsem se snažil vězení nějak polidštit.

Jaký je to pocit, mluvit s několikanásobnými vrahy?

Považuji za obrovský dar dostat šanci dívat se do očí těch, kteří zabili člověka, někdy dokonce dítě. Přemýšlet, kde se to v nich bere. Jenže jsem asi tupý, nezjistil jsem nic. Mírovští vězni často působí tak sympaticky, že bych s nimi klidně šel v noci do parku. Lituji, že mi není třicet, rád bych tam pracoval celý život.

Řešil jste s Kajínkem někdy otázky jeho viny nebo neviny?

Požádal mě o rozhovor bezprostředně poté, co ho na útěku dopadli a přivezli zpátky. Trval asi třicet minut, jindy jsem s ním nehovořil. Pověděl jsem mu, že jsem rád, že ho vidím živého. A že nejsem rád, že ho chytili. Čtyřicet dní se o něm nevědělo. Měl jsem obavu, že útěk byl zinscenovaný, aby ho někdo mohl zlikvidovat. Když o tom chtěl Kajínek začít mluvit víc, poprosil jsem ho, ať mi nic neříká, protože nevím, zda v místnosti není odposlech. Za chvíli dozorci přerušili návštěvu a oznámili, že mám jít k řediteli. Ten mi vynadal, že s Kajínkem vůbec mluvím. Kdoví jak to bylo. Třeba předtím ředitel dostal od někoho vynadáno, že jsem se ke Kajínkovi vůbec dostal.

Jak jste měl Kajínkovi s útěkem pomáhat?

Já nevím, co si mysleli. Mluvilo se třeba o tom, že jsem mu propašoval do cely mobilní telefon. Ptala se mě na to kriminálka. Bývalý ředitel Milan Kohoutek, který mě na Mírov přijímal, teď (třináctého prosince 2004, pozn. red.) skočil z okna věznice a zabil se. Dopadl na dlažbu před mírovský kostel, který osobně nechal opravit. Jsem z toho velmi smutný. Měl smůlu, že byl ředitelem zrovna v době, kdy Kajínek utekl. Sesadili ho, pak pracoval jako speciální psycholog, letos v říjnu se dostal na ještě nižší post. Najednou dostával příkazy od bývalých podřízených. Zřejmě to nezvládl.

Sledujete osudy "svých" bývalých vězňů?

Samozřejmě. Když je propustí, obvykle sejde ze slibů, které mi ve věznici dávali. Jak za mnou budou jezdit, pomáhat mi ve službě nebo aspoň psát dopisy.

Vaše fara funguje pro mnohé propuštěnce jako azyl. Když nemají kam jít, nabízíte jim přístřeší. Vymstilo se vám to někdy?

No ovšem. Musíte počítat s tím, že se nesetkáte s valným úspěchem, vnitřní změna člověka je složitý proces. Nevěřím na náhlá obrácení. Největší problém, který teď řeším, je Cikán Patrik. Za večer prohraje na automatech pět tisíc a hned ráno další tři tisíce, přitom musí splácet půjčky. Nedávno mi ukradl kreditní kartu a vybral z ní spoustu peněz. Šokovalo mě to, protože jsem mu pomáhal několik let. Jenže kdybych se okolo něho nemotal, byl by dávno ve vězení.

Jak jste s ním vyřešil zlodějinu?

Přišel za mnou a řekl, že se chce nechat pokřtít. Předtím jsem s ním v této věci nemohl pohnout. Pro mne je to nezaplatitelná věc. Mám cikány rád.

Proto jste se přihlásil k romské národnosti?

Ve vězení mě jako politicky nebezpečného člověka dávali mezi Romy. Asi si říkali, že kdybych antisocialisticky působil na ně, nic tím už nezkazím. Cikáni se ke mně chovali velice uctivě, mají veliký smysl pro tajemno.

Jak jim chcete konkrétně pomáhat?

¨

Být s nimi. Žít v cikánské osadě, poznat je a pak pro ně něco dělat. Mám vymyšlený projekt na Chánově, ale v Tovaryšstvu Ježíšově není dost lidí, kteří by tam se mnou šli. Samotného mě moji nadřízení pustit nechtějí. Chceme v Chánově koupit byt, udělat z něj kapli.

Co vás přivedlo na myšlenku vydat se pěšky na tři tisíce kilometrů dlouhou cestu do Santiaga de Compostela?

Skončil jsem službu kaplana na Mírově, také mě hodně ovlivnila kniha Mágův deník od brazilského spisovatele Paula Coelha, která pojednává o stejné pouti. Zbytek zařídila náhoda, svezl jsem stopem studenta filozofie. Když jsem se ho ptal, kam má namířeno, odpověděl, že se jede domů sbalit a pak půjde do Santiaga.

Poutě byly dříve pro mnohé cestou na smrt. Doba je sice jiná, ale měl jste z něčeho strach?

Říkal jsem si, že jestli cestou umřu, bude to krásná smrt. Na cestě k cíli. Vyšel jsem v polovině dubna a do Compostely došel na konci července. Nečetl jsem noviny, neměl jsem mobil ani rádio. Prochodil jsem trojí obuv, do Santiaga jsem došel v botách značky Mefisto!

Chtěl jste to někdy vzdát? Nastoupit na nejbližší vlak nebo autobus a vrátit se domů?

To ne. I když mi bylo často úzko. Putoval jsem úplně sám, připadal jsem si opuštěný. Nejtěžší byla cesta přes Německo a Švýcarsko, hlavně kvůli náročnému horskému terénu. Přespával jsem v lesích, často na posedech a u krmelců. Ve Španělsku to už byla spíš procházka.

Jak na vás zapůsobilo samo poutní místo?

Rozčarovalo mě. Představoval jsem si, že až tam dojdu, budu brečet radostí. Jenže když jsem vstoupil do chrámu, padla na mne tíseň. Davy poutníků a turistů, bylo to jako na tržišti. Před Santiagem jsem je počítal; za hodinu jich kolem mne prošlo sto padesát dva.

U hrobu svatého Jakuba si téměř všichni poutníci něco přejí. Jaké bylo vaše přání?

Cestou mě napadlo, že bych si mohl přát, aby se skutečně naplnily všechny záměry, které se mnou Bůh má. Jak jsem šel dál a dál, nejednou jsem si říkal: "No, ale jak to zjistím? Jak si ověřím, že už se to stalo?" Nakonec jsem svatého Jakuba aspoň poprosil, že bych chtěl mluvit plynně anglicky.

František Lízna (63) vystudoval teologickou fakultu v Litoměřicích, od roku 1968 je řeholníkem Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). Po krátké emigraci do Londýna (1968-1969) se vrátil zpět do vlasti. V roce 1974 byl vysvěcen na kněze, nedostal však státní souhlas k duchovní činnosti. Pracoval jako nemocniční zřízenec a současně působil jako tajný kněz. Podepsal Chartu 77, čtyřikrát byl odsouzen, ve vězeních strávil skoro pět roků. Po roce 1989 začal spravovat farnost ve Vyšehorkách u Mohelnice a stal se kaplanem v nejtěžším žaláři u nás, na Mírově. Letos v květnu odešel do důchodu, stále však slouží nedělní mše ve vyšehorském kostele. Jeho fara je vyhlášeným azylem pro bezdomovce a propuštěné vězně. Zaměřuje se i na pomoc Romům, sám se přihlásil k romské národnosti. Od roku 2000 byl členem vládní Rady pro lidská práva. V roce 2001 mu prezident Václav Havel (bývalý spoluvězeň) propůjčil řád TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie. Před dvěma lety získal od Charty 77 za práci s vězni Cenu Františka Kriegla.

(Týden)