Březen 2005

Události od 22. ledna 2005 do 15. února 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Sobota 22. ledna

Podle nejnovějšího průzkumu STEM vede v preferencích bezkonkurenčně ODS, má víc než dvakrát tolik, co druhá v pořadí KSČM. Sociální demokraté se propadají hloub a hloub do třetí pozice, lidovci si drží své jisté. Kdyby se volby do PS konaly dnes, skončila by koalice ODS a lidovců těsně pod ústavní většinou. Síla ODS je dána jednak slabostí ČSSD, jednak propadem Pravdy a Lásky (ti, kteří volili čtyřkoalici, případně později US, nemají teď koho volit, zbývá jim ODS). Náskok není definitivní, ale snížit by ho mohla jen aktivní, výrazná politika ČSSD, a té rozpolcená strana bez přesvědčivého vůdce zjevně není schopna.

Tým Mlýn, který ODS tak zuřivě předhazuje sociálním demokratům, byl, jak se ukazuje, ustaven na základě nařízení podepsaného ještě někdejším Klausovým ministrem vnitra Vodičkou. Nařízení umožňuje mj. i ministrovi vnitra zřizovat specializované policejní týmy „k zabezpečování odhalování a objasňování trestných činů, které je vzhledem k jejich rozsahu a složitosti obtížné, vyžádá si značného úsilí a nelze je náležitě provést běžnými kriminalistickými postupy a prostředky“. Tým zjevně může používat jiné než běžné kriminalistické postupy a prostředky, to zní velmi nestandardně a skoro hrozivě. Patří mezi ně i mučidla?

Na víkendových krajských konferencích ČSSD, jak se zatím zdá, uspěl spíše Gross, Škromach se prosadil jen na Zlínsku a v jeho domovské organizaci na jižní Moravě skončilo hlasování plichtou. V normální straně a za normálních okolností by se takový výsledek rovnal (pro Škromacha) skoro debaklu. ČSSD je ovšem cikánský tábor vrtošivých kverulantů a preference strany vytrvale a nezadržitelně klesají. Čert ví, co se semele na sjezdu.

Ukrajinský prezident Juščenko pozval na inauguraci jako osobního hosta exprezidenta Havla. Prezident Klaus se nejspíš urazil a posílá za sebe předsedu Senátu Sobotku. Vzhledem k regionálnímu významu Ukrajiny (dotýká se i nás) a politickému významu událostí, jež vedly k Juščenkově zvolení, by přitom bylo záhodno, kdyby se český prezident inaugurace zúčastnil. Že tam nepojede Putin, je pochopitelné, ten tam poté, co se do ukrajinských záležitostí humpolácky zapletl, ani nemůže.

V Lidových novinách píšou o Adalbertu Stifterovi jako o „německy píšícím spisovateli“. Byl to tedy „německy píšící Čech?“ něco podobného si nám netroufli netvrdit ani bolševičtí učitelé na Filosofické fakultě UK v druhé polovině padesátých let. Tytéž Lidové noviny kandidují na největší Češku Berthu von Suttner, protože se narodila v Praze. Myslím, že k identifikaci vlastního peří na případné chlubení se je třeba použít zásad, zformulovaných v pilíři našeho právního řádu, Benešových dekretech. Češi jsou ti, co se hlásí k české národnosti, případně se účastní práce v českých spolcích. O tom, že by paní von Suttner chodila do Sokola, mi není nic známo.

Pondělí 24. ledna

Podle průzkumu veřejného mínění, jejž pořídila agentura STEM, je u nás nyní nejpopulárnějším politikem Pavel Dostál. Dostal o 16% víc hlasů než posledně a předběhl dva standardní premianty, Buzkovou a Grosse. Dostálův úspěch nebudeme komentovat, ač nás to mrzí, neboť jsme slíbili, že vzhledem k jeho chorobě budeme u panu Dostálovi psát jenom tehdy, když to bude moci být v dobrém. Zajímavé je, že si polepšil premiér Gross, je sice nyní až na čtvrtém místě (za Dostálem, Buzkovou a Topolánkem), ale přibral 7%. Víc než čtvrté místo je pro každého premiéra na trvalo nedosažitelné, premiér musí něco dělat, a ten, kdo něco dělá, je u nás vnímán jako osoba „kontroverzní“. A protože se dobře umístil i jeho hlavní spojenec Sobotka a protože naopak Škromach skončil hluboko v poli poražených, svítá možná ČSSD na lepší časy. Průzkumy STEM je ovšem nutno brát s jistou opatrností, zdá se, že bývají občas ovlivněny mohutnou gravitací Pravdy a Lásky (Pravda a Láska sice v tuto chvíli existuje už jen jako černá díra, ale černé díry, jak známo, mívají gravitaci tak obrovskou, že ohýbají i světlo).

Česká republika se dostala do konfliktu s Běloruskem kvůli zcela nestandardnímu vyhoštění českého diplomata. Přiznám se, že nejvíc by mne zajímalo, co je na aféře českého diplomata, který měl údajně v Minsku obtěžovat chlapečky, pravda. Samozřejmě, dnes se dá zmanipulovat úplně všechno, i televizní záběry. Na druhé straně, pokud by to byla pravda, byla by to pro ČR strašná ostuda, přestože se to stalo v Bělorusku. Lukašenkova vykřičenost by na tom nic nezměnila.

Ministryně Emmerová je v ostrém konfliktu nejen s ministrem Sobotkou a místopředsedou vlády Jahnem, ale zjevně i s premiérem. Ministryně je odpůrkyně finanční spoluúčasti pacientů na léčbě a stoupenkyní Grossova oponenta Škromacha. Vyniká tvrdohlavostí, jež by si zasloužila lepší cíl. Ze všech ministrů zdravotnictví, co jich kdy Česká republika měla, na mne působí nejstrašidelněji. A to už je co říci.

Úterý 25. ledna

Ukrajinský prezident Juščenko jmenoval předsedkyní vlády Julii Tymošenkovou, která se netěší přízni Kremlu, a poté odjel do Moskvy na setkání s Putinem. Noviny (Právo) píší, že se ukrajinský prezident choval v Moskvě nervózně, kdežto Putin jen zářil. Nevím: na záběrech, které uvedla ČT, se ruský prezident tvářil, jako by právě spolkl dlažební kostku. Nicméně dal najevo, že ukrajinská rozhodnutí respektuje. Jednak právě nemůže dělat nic jiného, a jednak, z vlastní zkušenosti víme, nakolik se člověk může na taková ruská ujištění spolehnout. Nicméně Juščenko projevil dobrou vůli a politickou prozíravost (není vyloučeno, že mu nic jiného ani nezbývá, soused je příliš mocný).

Podle zprávy „mezinárodního týmu odborníků“, který vede bývalý britský ministr dopravy (!), zbývá světu deset let do katastrofické změny klimatu. Konec světa se tedy zase jednou blíží. Pokud do deseti let nepřijde, bylo by třeba pana exministra zavřít pro šíření poplašné zprávy. To ovšem bude ta věc už promlčena.

Předseda Evropských demokratů Kasl už nestojí o dohodu s Unií svobody. Ta bude z procesu „integrace pravice“, který právě probíhá, vyloučena, protože účastí ve vládě splnila svou historickou roli a v současnosti už není resuscitovatelná. To je asi pravda: ale proč pan Kasl počítá s ODA? Připomíná člověka z hororové povídky, který po léta sdílel lože s rozkládající se mrtvolou své manželky. Taky opětné zapojení paní Marvanové do politiky je výstřední nápad: paní Marvanová je politická jaderná puma, obsahující solidní dávku vyčuranosti a solidní dávku potrhlosti. Jakmile se obě tyto vrstvy dostanou do kontaktu, dojde k obrovské termonukleární reakci, která zničí všechny okolo se ochomýtající, zatímco paní expředsedkyně zůstane zachována pro další použití. Vot čuděsnaja těchnika!

Před ministerstvem zemědělství se dnes chystá repete akce s krycím jménem „Polez ven, srabe“. Šedesát autobusů sveze dva tisíce pět set dřevorubců vyzbrojených motorovými pilami, kteří uspořádají ministru Palasovi koncert za to, že je chce připravit o práci. Podstata problému je nejasná (nezdá se, že by se personálními změnami v Lesích České republiky změnilo něco k lepšímu nebo k horšímu), jasné je jen to, že české odbory fungují jako federace lobbystických organizací, které si najímají kraválisty jako kdysi římské legie žoldnéře na válečná tažení. Dopoledne kravál před ministerstvem, odpoledne nákupy a hospody.

Německá ministryně kultury Christina Weissová se rozhodla zatnout tipec revanšistům ze Svazu vyhnaných a přišla s vlastní iniciativou na vytvoření „Evropské sítě proti nucené migraci a vyhánění“ se sídlem ve Varšavě. Od iniciativy se postupně rozhořčeně distancovaly Polsko, ČR a německá vláda. Paní ministryně se vlastní neopatrností ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Pak člověk snadno dostane z každé strany jednu. A zaslouží si to, takové stanovisko (ani studený, ani horký) je nemravné.

Na české diplomatické scéně dojde zjevně k obrovské akci typu kulový blesk: velvyslanec Šitler se přesouvá z Thajska (kde žil vzdálen od zdrojů moci a vytížen starostí o české pašeráky drog a oběti tsunami; ždímat peníze z thajského státu je činnost poměrně málo nadějná, takže jeho talent tam krněl) do podstatně nadějnějšího Rakouska. Velvyslanec Jindrák se z Rakouska přesune do Německa. Do USA poputuje Petr Kolář, do OSN Petr Mareš, do Velké Británie Jan Winkler, do Holandska nynější český zástupce u OSN Kmoníček. Většina těchto konvulzívních poměrů je zjevně vzbuzena perspektivou, že v poměrně krátké době ovládne ministerstvo zahraničí ODS, potažmo Zahradil. A v tu chvíli bude pro jeho dnešní ouřady platit: čím dál od Černína, tím lépe.

ČT zorganizovala v pořadu Reportéři jakousi morbidní Reality show: konfrontovala propuštěného vraha Straku se synem jedné z jeho obětí. K čemu je to dobré? Straka nebyl popraven, zákony to neumožňovaly a neumožňují. Jde třeba se smířit s tím, že tu bude žít. Je třeba ho psychicky mučit? A je třeba psychicky mučit člověka, kterému brutálně zabil matku? Chtít na synovi oběti, aby vrahovi odpustil, by nebylo snad ani slušné. To, co předvádí ČT, je nejpokleslejší bulvár, navíc ještě nelidský a nemravný.

Poslanci NPD v saském zemském sněmu se vyznamenali tím, že odmítli držet minutu ticha za zavražděné v Osvětimi. Zato předseda frakce pokřikoval něco o gangsterské americké politice v souvislosti s bombardováním Německa na sklonku druhé světové války a o „bombovém holocaustu“. To je samozřejmě drzost až na půdu. Bohužel dobře vypočítaná. To bombardování nebylo v pořádku, spousta lidí na Západě to ví a málokdo si to troufne říci. Protože se to neřeklo, přicházejí dnes tito cyničtí demagogové a nestydatě přehánějí na druhou stranu. Je to podobné jako s Rudolfem Hessem: ten člověk byl nesporně válečný zločinec těžkého kalibru. Přesto měl být nakonec omilostněn, protože není hodno civilizované společnosti, aby držela ve vězení dementního starce, jemuž zbývá nanejvýš pár měsíců života. Jeho věznění ztratilo jakýkoli smysl. Nestalo se – a teď je z Hesse modla německých neonacistů.

Středa 26. ledna

Demonstrace před ministerstvem zemědělství proběhla podle očekávání: srab tentokrát vylezl a byl zasypán sněhovými koulemi a vajíčky. Podle advokáta tří zadržených demonstrantů „házení vajec nebo sněhových koulí… představuje pouze symbolický způsob vyjádření nesouhlasu s politikou ministerstva“. Totéž lze říci o kopání do zadnice. Koulování nepatří mezi politické prostředky, jichž se v civilizovaných zemích používá k politickému dialogu a řvaní motorových pil mi vzdáleně připomíná řvaní plochodrážních motorek na pohřbu Jana Patočky. Demonstranti brojili mimo jiné proti vývozu českého dřeva do kapitalistické ciziny a objevila se hesla jako „v českých lesích český dělník“. Přitom zdroj problémů je, jak se zdá, v tom, že Lesy České republiky vlastní drtivou většinu lesů u nás, ale samy jsou schopny obhospodařovat pouze 7% z nich. Ostatní zadávají soukromým firmám. To je velmi podivný způsob kombinace státního monopolu se soukromým podnikáním, které svádí zároveň ke korupci i k vydírání. Lesní socialismus ministra Palase (jistě v tom nemá prsty sám, na vině jsou i jeho předchůdci) je velmi podobný bankovnímu socialismu Václava Klause. Velmi pěkně to vyjádřil Palasův poradce Kitzberger: „Práce v lesích budou probíhat dál. Záleží jen na tom, kdo je bude vykonávat. Jsme přece v demokracii a stát jako vlastník lesa má plné právo si vybrat spolehlivé partnery, které pověří pěstebními a těžebními pracemi.“

Redaktor polského časopisu Nie Jerzy Urban dostal od varšavského soudu vysokou pokutu za to, že nazval papeže „bělovlasým bůžkem“, „živou mrtvolou“, „impotentním starcem“ a „Brežněvem Vatikánu“. Podle polského práva je totiž trestným činem urážka hlavy cizího státu. Jerzy Urban je mírně řečeno pochybné individuum (neštítil se např. vzít na sebe po Jaruzelského puči roli mluvčího nové vlády) a jeho výroky jsou nechutné. Nicméně zákon, podle něhož byl odsouzen, by v demokratickém státě platit neměl (urážka je věc občanského práva, ať už jde o pomazanou hlavu nebo ne) a Urban jen zneužívá něčeho, co je skutečným problémem: proč musí člověk na konci života a na konci sil setrvávat v úřadě, který už zjevně ani nemůže dost dobře vykonávat. Je to problém katolické církve, jistě. Ale je to problém, a účastny ho jsou nechtě např. aspoň jednou měsíčně miliony televizních diváků na celém světě.

Jan Eichler ozdobil dnešní Právo skvostným textem. Když rozbalíme to, co je v něm zaobaleno, dozvíme se následující: to, co se odehrálo na Ukrajině, je v režii amerických imperialistů. Země ve východní Evropě s autoritářskými režimy, které si lid přeje svrhnout, jsou živnou půdou pro jejich rejdy a Ukrajina je pro ně strategickým cílem, protože přes ní vedou ropovody a plynovody, spojující Rusko s Evropou. Konečným cílem je ovšem Rusko: S odvoláním na francouzský list Le Monde diplomatique (když jde o kritiku amerického imperialismu, jsou francouzské zdroje vítány) Eichler uvádí Dopis sta, který podepsala mj. někdejší americká ministryně zahraničí Albrightová a známý přisluhovač amerických imperialistů Václav Havel a podle něhož je třeba přitvrdit postoj proti Rusku. Nikoli náhhodou se jiný válečný štváč, Brzeziński, domnívá, že by se Rusko mohlo rozpadnout na tři části – pak půjde o to, zmocnit se Sibiře, bohaté na strategické suroviny. Ostatně, upozorňuje Eichler, všechny tzv. revoluce probíhají podle jednotného scénáře (například mají nějaký výrazný symbol) a podporují je různé podezřelé americké organizace. Je hezké, že si Právo zachovává svůj dávný kolorit.

Oběti sériového vraha Straky si stěžují na to, že je předváděn v televizi. V podstatě právem, připadá mi správné, že ho propustili z psychiatrické léčebny, ale nevím, proč z něho dělat televizní hvězdu. Je to nevkusné a bylo by snad slušné i vůči němu ho nechat na pokoji.

Majitel domu v Ústí nad Labem, v němž bylo nalezeno šedesát lahví Klášterního tajemství, které tam ukryl v roce 1945 kapitán labské plavby Hans Müller, je hodlá věnovat ústeckému muzeu. Domnívám se, že k tomu nemá právo, lahve byly zkonfiskovány v roce 1945 Benešovými dekrety a patří dnes celému národu. Pokud by si prezident Klaus, do jehož kompetence jako vůdce národa to nepochybně patří, chtěl ještě posílit autoritu, mohl by, podobně jako Kristus nasytil pěti chleby a dvěma rybami pět tisíc lidí, opít deset milionů obyvatel ČR šedesáti lahvemi Klášterního tajemství. Já se své porce zříkám, Klášterní tajemství nesnáším, je odporně sladké.

V Mladé frontě dnes otiskli obrázek známého stalinistického karikaturisty Lva Haase, tepající americké imperialisty. Rozdíl proti tomu, jak se to u nás dělá dnes, není v kvalitě, jen v kvantitě.

Čtvrtek 27. ledna

Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o opakování senátních voleb v obvodě Praha 11 a potvrdil jako vítěze voleb kandidáta ODS Nádvorníka. V tiskovém sporu, jejž Zápotocký označil za nekorektní zásah do vedení kampaně, šlo o komunální problematiku a ne o střet dvou kandidátů do senátu, obecní periodika jsou něco jiného než např. předvolební billboardy a porušení pravidel kampaně, které připouští předseda Ústavního souboru Rychetský, nebylo takové povahy, aby ovlivnilo výsledek voleb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je správné: v nepřehledném sporu o místní komunikace a pražský obchvat Zápotocký napadá své protivníky, že zdánlivě zastávají tentýž názor jako on, ale nemyslí to upřímně. Obviňuje Petrovice, že vydaly před volbami svůj obecní bulletin, v němž s ním polemizují, v padesátitisícovém nákladu, ale sám vydává v Křeslicích Kurýr jihovýchodní Prahy v padesátitisícovém nákladu zcela pravidelně, ač tato obec má jen něco přes čtyři sta obyvatel, a v Petrovicích i v Uhříněvsi jen reagovali na to, co předtím vyšlo v tomto Zápotockého Kurýru. Anonymní dopis v Uhříněveském zpravodaji jen ovšem neomluvitelný, ale celé to dotváří atmosféru, jakou známe z povídek Jaroslava Haška. Pokud by někdo chtěl dosáhnout ideální nápravy, musel by zrušit nikoli výsledek senátních voleb, ale celý volební obvod. Protože to nejde, není nejmenšího důvodu pochybovat o tom, že pan Zápotocký, který je za dvacet bez dvou, nebyl ve vesnické rvačce, v níž sehrál plnohodnotnou roli, nijak poškozen. Obě kola voleb vyhrál kandidát ODS s přehledem.

Vláda se vzbouřila proti mohutnému populistickému tažení předsedy KDU-ČSL Kalouska za očistu ústavních činitelů od nadbytečných příjmů, ve věci diet: klerikálnímu Scaevolovi se nelíbí, že namyšlený poslanec nebo senátor, když si vyjede do Bruselu či Štrasburku, bere třikrát větší diety než prostý pracující. Je nepředstavitelné, aby lidé, kteří mají politicky reprezentovat ČR, se chodili stravovat do bufáčů čtvrté kategorie a nechávali se zvát od svých západních kolegů na kafe. Iniciativa pana Kalouska má ryze postbolševický charakter. Problém je taky s leteckou dopravou v případě poslanců a senátorů z ostravského regionu, doprava vlakem či autem z těchto končin je otřesná. Je opravdu třeba zrovna tady vycházet vstříc plebejským vášním veřejnosti? Neuměl by pan Kalousek získávat voliče pro svou stranu nějakým slušnějším způsobem?

Státní zástupkyně navrhuje prodloužit vazbu sbormistru Kulínskému. K tomu je třeba změnit zdůvodnění: kvůli možnému ovlivňování svědků ho lze držet za mřížemi nanejvýše tři měsíce, a ty nyní uplynuly. Je tedy třeba uznat nebezpečí, že by pokračoval v trestné činnosti. Je zjevné, že pokud tak činil, dal by si teď, po propuštění, zatracený pozor. Pan Kulínský má zjevně mocné nepřátele.

CVVM přineslo údaje o celkovém rozpoložení české společnosti. 54% lidí je pro demokracii, 19% by přivítalo autoritativnější způsob správy veřejných věcí. 21% si myslí: „pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim“ (tzv. političtí všežravci). 14% lidí (zjevně z těch výše uvedených 19) soudí, že by bylo lepší zbavit se parlamentu a voleb a mít silného vůdce, který by o všem rychle rozhodl. To není příliš povzbudivé: jakmile počet příznivců autority a počet těch, kterým je to jedno, překročí padesát procent (a přitom příznivci autority budou silnější než lhostejní), vzniká příznivá atmosféra pro puč: stačí pak nějaký mohutný podnět, a česká demokracie se sesype jako domeček z karet.

Rusko je, zdá se, opravdu zemí, kde zítra znamená včera. Skupina poslanců (komunistů a členů nacionalistické strany Vlast), žurnalistů a jiných „osobností“ (jak se u nás říká) sepsala žádost generální prokuratuře, aby zakázala činnost židovských organizací v Ruské federaci, protože jde o organizace extremistické. Judaismus je v textu označen za „nekřesťanskou víru nenávistnou vůči lidstvu“. List Rus pravoslavnaja (!), který výzvu opublikoval, dodal z vlastní iniciativy, že „Židé používají při svých rituálech krev nekřesťanských novorozenců“.

Komunismus přichází a odchází, ruský antisemitismus zůstává v téže podobě, v jaké byl v devatenáctém století. Ministerstvo zahraničí i vedení strany Vlast se od iniciativy distancovaly, autoři pak žádost stáhli s tím, že ji „technicky upraví“. Jak si na tom ruské vedení s antisemitismem stojí, je otázka: prezident Putin prý před Juščenkovou návštěvou v Moskvě vyjádřil naději, že v Juščenkově okolí nebudou lidé, kteří budují své politické ambice na antiruských a sionistických základech“. Pak to označili za „přeřeknutí“.

Pátek 28. listopadu

V Polsku se konala za mezinárodní účasti velká vzpomínková slavnost k výročí osvobození Osvětimi ruskou armádou. K této významné události věnujeme zvláštní komentář.

Známý americký právník Fagan připravuje miliardové žaloby proti vládám států, které včas nevarovaly před vlnou tsunami turisty a domorodce v jihovýchodní Asii. Žalována bude i americká vláda (když se něco semele, vždycky za to mohou taky Američané) a americká armáda. Součástí globální ideologie, která zachvátila celý svět po roce 1945, je jednak představa, že za každé příkoří náleží člověku náhrada, a jednak víra, že existuje jakási pomyslná univerzální soudní stolice, k níž se lze dobýt přes soudy v zemích, jejichž právní systém tuto iluzi podporuje, zejména tedy v USA, proti nimž, což je legrační, přitom směřuje většina žalob. Věc má hned dvě hmotné stránky. Žalující snadno uvěří, že se mohou domoci miliard, protože USA jsou nejbohatší země světa. A Američané věří ve všeobecnou prosaditelnost verdiktů svých soudů, která je ovšem dána velkou mocenskou převahou jejich země. Problém je, že soudy pak musí ve většině případů rozhodovat o žalobách vůči USA a jejím institucím. Na tomto nesmyslném kolotoči parazitují lidé jako Fagan, a jak se zdá, nejsou škodní: proslýchá se, že mu zůstala za nehty část odškodnění, které vysoudil na švýcarských bankách pro oběti holocaustu.

Slovenský ministr spravedlnosti navrhl, aby nový trestní zákoník neobsahoval tzv. slovní trestné činy, pokud nesměřují k násilnému jednání. Tím by přestala být trestná jednak osvětimská lež, jednak hanobení rasy. Pokud jde o osvětimskou lež, je zbytečné, aby byla trestným činem, je to věc názoru a holocaust byl natolik přesně a věcně zmapován, že jeho popírání nebo bagatelizování je samo o sobě neudržitelné. Hanobení rasy je ovšem aspoň nepřímým návodem k násilnému jednání a trestným činem by tedy mělo zůstat.

Lidové noviny uveřejnily text Henryho Kissingera a George Schultze Ústupová strategie pro Irák. V Iráku by bylo třeba vytvořit sekulární stát, v němž obyvatelé budou mít statut občanů (pro začátek to vůbec nemusí být vzorová demokracie). Udělat jej ze dvou zpolitizovaných náboženských skupin (šíitů a sunnitů) a jedné zpolitizované kmenové (Kurdů), jak si to zjevně představují autoři, je nejspíš neproveditelné.

Sobota 29. ledna

Senát odmítl zrušení doživotní a přestupkové imunity poslanců a senátorů a neschválil ani zákon o střetu zájmů. O druhý zákon bude asi ještě spor u Ústavního soudu, PS jej zatím už poslala prezidentovi k podpisu, protože Senát nezareagoval, zjevně kvůli zaneprázdnění v souvislosti s volbami, do předepsaných třiceti dnů (senátoři tvrdí, že v tomto případě nebyli vázáni třicetidenní lhůtou). Bude zajímavé, jak se zachová prezident. Strůjci odmítnutí zákona o střetu zájmů v senátě jsou členové ODS, na druhé straně mají oba zákony mocný populistický ohon. Zrušení doživotní imunity poslanců považuji v dnešních podmínkách postkomunistické ČR za nebezpečné. Střet zájmů v případě prezidentského nebo senátního veta ovšem s přehledem odmává PS (získal tam 113 hlasů), kdežto zrušení imunity je zabité, vyžaduje si ústavní většinu v obou komorách.

Gross zahájil jakási jednání se Stranou zelených, jednal s předsedou Beránkem a někdejší hvězdou OH Bursíkem. Je to zřejmě jakýsi náznak vzdoru vůči KDU-ČSL a její obojetné politice, náznak dosti neúčinný, protože Zelení zatím nejsou v parlamentu a nevypadá to, že by se tam mohli dostat. Richard Dolejš, Grossova pravá ruka, se v té souvislosti dal slyšet, že Zelení jsou perspektivním partnerem ČSSD po volbách, že naopak KDU-ČSL je politická prostitutka a Kalousek vrazil už mnohokrát ČSSD nůž do zad. To je v této chvíli dost nešťastné, protože právě to tvrdil od samého začátku Miloš Zeman.

Rezignoval lidovecký náměstek ministra kultury Josef Kořenek, který měl od loňského listopadu na starosti církevní agendu, odbor umění a knihoven a regionální kulturu. Ministr Dostál na to reagoval slovy: „Neznám důvody jeho rozhodnutí, ale zřejmě ho překvapil rozsah činností a povinností, které náměstek ministra má“. Troufal bych si tvrdit, že pana náměstka překvapilo něco úplně jiného, ale co, to bohužel nemohu napsat, protože jsem se zavázal, že po dobu nemoci pana ministra o něm budu hovořit jen tenkrát, když to bude v dobrém.

Václav Havel kritizoval ve francouzském listě Le Figaro změnu politiky EU vůči Kubě, s níž nakonec souhlasila i ČR. EU se rozhodla, že diplomatické mise členských zemí už nebudou zvát na recepce disidenty a že obnoví „dialog“ s Castrem. Havel má pravdu; to, že mocné evropské seskupení provádí vůči středoamerické banánové republice politiku appeasementu, je ostudné a pokořující. „Fidéle, drahý vousáči, ty se mně velice líbíš“, napsal jeden mladý český básník v šedesátých letech (a dotáhl to po listopadu zatraceně daleko). Mně se drahý Fidél nelíbil ani trochu, pije mi krev od mých dvaceti let. Jsem zaujatý: nemám toho banditu rád.

Pondělí 31. ledna

Účast v iráckých volbách byla překvapivě vysoká, přesáhla šedesát procent a voliči přišli i v sunnitských oblastech, kde se očekával úplný bojkot. Evropský tábor míru a socialismu utrpěl porážku. Ale nic si z toho nedělá: např. pan Palata už v LN varuje, aby si snad někdo nemyslel, že je ten úspěch možné přičíst k dobru americkým imperialistům. A všichni opakují, že ještě není vyhráno. Bodejť. Vyhráno není nikdy.

Sociální demokracie se na svém víkendovém rokování opět představila taková, jaká je. Na rozšířené programové zasedání Ústředního výkonného výboru přijelo 320 z 500 pozvaných delegátů. Při hlasování chyběla třetina z těch 180, kteří byli hlasovat oprávněni. Exministr David sice neuspěl s návrhem, aby se o návrhu nehlasovalo, protože delegáti jej dostali až na jednání a obsahuje jen jakési nadpisy, jež umožňují nejrůznější výklad (pan David byl hvězdou Zemanova kabinetu kuriozit, ale pokud mluví pravdu, a vypadá to, že ano, tak se mu v tomto případě příliš nedivím), zato však uspěl další zemanovec Martínek, který žádal vrátit materiál k dopracování, aby vznikl srozumitelný text. Pro jeho návrh hlasovalo padesát z přítomných, v tu chvíli většina. Nato organizátoři sehnali lelkující delegáty z kuloárů a hlasování zopakovali, tentokrát byl plán naopak 70 hlasy schválen. Zajímavé není ani tak to, co obsahuje (jsou to vesměs polovičatá opatření), ale technická stránka zasedání: vyplývá z ní, že na budoucím sněmu se může semlít doslova cokoli. Společenství sociálnědemokratických přátel je zcela nevypočitatelný útvar. Bohužel bude v březnu rozhodovat o tom, zda u nás budou v následujícím roce a čtvrt spoluvládnout komunisté.

Gross chce žalovat MfD kvůli aféře s jeho barrandovským bytem. Na tiskové konferenci předložil jakési listiny, které měly doložit jeho příjmy, ale zabránil přítomnému redaktorovi MfD Kmentovi, který případ rozvířil, aby do nich nahlédl, prý je uvidí až u soudu. Přitom Kmenta je do případu velmi podrobně zasvěcen. Nemám pana Kmentu rád, před několika lety sehrál v kampani Pravdy a Lásky proti tzv. bulvarizaci MfD dosti hanebnou roli. Zde je ale třeba říci, že premiérův postup je naprosto skandální: měl by dělat tiskovky jen pro prokádrované a ty, co o něm píšou kriticky, by měla hned ode dveří vyhazovat ochranka.

Liga lidských práv přišla s podnětem, aby Inspekce ministerstva vnitra napříště podléhala ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti souhlasí, vnitro se domnívá, že nezávislost inspekce je už nyní zaručena dohledem státního zástupce. Návrh ligy je (zejména v našich poměrech) velmi rozumný, ovšem za předpokladu, že i příští vlády budou koaliční a že se obě ministerstva neocitnou v jedněch stranických pazourech.

Úterý 1. února

Česká republika se vzepřela ve věci sankcí EU vůči Kubě. Ministr Svoboda nakonec zabránil nedůstojnému zákazu zvát na diplomatické akce zemí EU v Havaně disidenty. Jinak ovšem Unie „na zkoušku“ zruší sankce vůči Castrovi. Po půl roce se rozhodne, co dál. To umožňuje kubánskému diktátorovi manévrovat, udělá nějaké gesto, pustí jednoho či dva zavřené, a „zkušební lhůtu“ bude možné prodloužit. Diskuse o tom, zda je pro disidenty vhodnější, když bude EU vůči Castrovi tvrdá nebo otevřená, je nesmyslná. Nepomůže jim příliš ani jedno, ani druhé. Pravidla politické hygieny a loajality k americkému spojenci však velí nechat havanského banditu v karanténě.

Poslanec Hojdar objevil další „štěnici“, tentokrát ve své poslanecké kanceláři. Pravda, už se o něm dlouho nemluvilo.

Prezident Klaus nepodepsal zákon o střetu zájmů, protože jej nepovažuje za přijatý parlamentem. Text zákona mění dva volební zákony a podléhá schválení oběma komorami parlamentu. Za Klause se postavil ministr spravedlnosti Němec, prezident má nepochybně pravdu a postup vedení PS je nepochopitelný. Sám zákon má mohutný populistický náboj a ukládá povinnost přiznávat vedlejší příjmy a dary i životním partnerům poslanců, ministrů, krajských a obecních zastupitelů. To, že Klaus zákon nepodepsal, neznamená, že nebude platit, je to podobný případ jako Lex Beneš. Klaus ovšem mohl zákon nanejvýš vrátit poslancům, kteří by byli v tomto případě jeho veto snadno přehlasovali.

Zdá se, že se ambiciózní desetiletka, kterou EU vyhlásila v roce 2000 v Lisabonu s chruščovovským heslem „dohnat a předehnat USA“, potupně zhroutila. Evropská komise chystá mobilizaci a ofenzívu s tím, že napříště je nutné soustředit se na hospodářský růst a tvorbu pracovních míst, kdežto uplatnění sociálních vymožeností a ochrany životního prostředí bude záviset na stupni ekonomické prosperity. Termín 2010 byl prý potichu opuštěn. Stejným způsobem končívaly bolševické pětiletky. Ve skutečnosti Evropa „sociálně zpohodlněla“ a absolutně nemá na to, aby konkurovala USA nebo průmyslovým státům východní Asie. A jediné, na co se zmůže, je házet Američanům politické klacky pod nohy. Opakuje ruskou strategii vůči „imperialistickému světu“.

Článek Jiřího Hanáka Danajský dar je případ pro psychiatra. Hanák má zjevně ministru Svobodovi nějak za zlé, že ho v jeho kubánské iniciativě podpořila ODS, a vyzývá ho, aby s tím koukal něco udělat. Co, proboha? Patologická Hanákova nenávist k ODS se vymyká normálu i slušnosti. ODS má v podpoře Svobody tentokrát pravdu. ODS může mít v něčem, pravdu, každý může mít pravdu. Jiří Hanák má prý teď obdržet Cenu Ferdinanda Peroutky. Jakkoli považuji Peroutku za dosti pokleslý typ žurnalisty, takové zneuctění si přece jen nezaslouží. Hanák by měl dostat Cenu Jaroslava Kojzara.

Středa 2. února

Ministerstvo kultury projevuje dojemnou péči o jednotu všech církví a náboženských organizací, co jich v Česku je. Zatím se mu podařilo shromáždit pod svou korouhev Pravoslavnou církev (tradičně česká záležitost), Československou církev husitskou (nepovedený pokus o „znárodnění“ katolické církve z roku 1918), Federaci židovských obcí a výhledově pracuje i na muslimech (na dvou posledních uskupeních pracuje zjevně v duchu smiřování kanárků s kočkami, které patří k našim národním tradicím – viz Osudy dobrého vojáka Švejka). Smyslem je zabránit papežencům a jejich přisluhovačům z Ekumenické rady církví, aby prosadili návrh na proplácení renty ze zkonfiskovaného církevního majetku, o níž by se církve podělily a hradily by z ní svůj provoz. Mělo by se jednat asi o miliardu Kč ročně (u nás se každoročně nesrovnatelně víc peněz zbůhdarma prošustruje, ale to je zjevně v pořádku). Ministerstvo kultury rovněž starostlivě pečuje o to, aby v rámci nevěstky babylonské nebyly některé její složky (řády, které údajně o rentu nestojí) utlačovány. Ministerstvo kultury je hloupý relikt stalinismu uprostřed naší přece jen už postkomunistické společnosti. Mělo by být zrušeno, přesněji řečeno rozehnáno.

ČR chystá zrušení zákona, zakazujícího českým firmám účastnit se na budování íránské jaderné elektrárny. Do Teheránu odjelo pět mudrců ze zahraničního výboru Poslanecké sněmovny PČR v čele s předsedou Laštůvkou a exministrem zahraničí Kavanem, aby demonstrovalo u tamějších ajatolláhů dobrou vůli (chystá se i neoficiální setkání s Usámou? Nepochybně by si rozuměli, jejich vztah k USA je identický). Kavan zdůraznil, že jde o misi dobré vůle. On prý kdysi zákon o embargu a elektrárnu sice prosadil, avšak učinil tak výslovně proti své vůli. Ministerstvo zahraničí dalo vědět, že zákon je zbytečný, protože po vstupu do EU se ČR bude řídit příslušnou směrnicí Unie. Směrnice zřejmě kšeftování s mulláhy podporuje, aby si američtí konkurenti Unie nemysleli. Je to zjevně součást ambiciózního evropského plánu „dohnat a předehnat“, Chruščov to s Američany dělal podobně. Je škoda, že ČR nemá v těchto špinavých obchodech sílu se vzepřít, jako to učinila v případě evropských námluv s Castrem.

Exministr financí Ivo Svoboda vyfasoval pět let natvrdo. Půjčil si šest a půl milionu pro resuscitaci kočárkárnu Liberta a peníze vzápětí převedl do své firmy, kde jich použil k úhradě dluhů. Věc je zjevně jasná, prokázaná, ale Svobody je mi líto: malá, hloupá, líná rybka, která uvízla v chatrných sítích, jež předtím bez problémů potrhali macatí a vypasení žraloci, po nichž dnes pes neštěkne.

Senátoři Štětina a Mejstřík chtějí v podstatě vrátit do paragrafu 260 trestního zákona to, co tam kdysi vtělil za své krátké politické kariéry editor Událostí (odkaz na komunismus a fašismus jako na případy hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka) a co pak zlikvidoval Havlův Ústavní soud. Pamatuji se na to, byly to hvězdné okamžiky mé poslanecké kariéry ve FS ČSFR. Vlčáci z ODS a ODA by můj návrh byli rádi zabili, ale netroufli si, protože se báli, co jejich voliči. Tak se spokojili s trapným baletem, že sice „formulace není optimální“, ale „věc je v zásadě správná“ a budou pro ni hlasovat (já jsem tehdy zastupoval v FS malou Liberálně demokratickou stranu). Těsně před hlasováním, kdy bylo zjevné, že pozměňovací návrh k novele trestního zákoníka může projít, přijel do FS nepochybně na Havlův pokyn tehdejší předseda federálního Nejvyššího soudu Rychetský, aby požár uhasil. Marně, návrh byl odhlasován. Poté tehdejší předseda KSČM Svoboda a místopředseda Ransdorf začali nosit na sakách rudé hvězdy a nápisy „Ich bin ein Kommunist“, aby zdůraznili svou diskriminaci. Dostal jsem do poslanecké schránky zhruba tři sta anonymních dopisů, z nichž většina mi slibovala, že budu oběšen. Byla to velká legrace. O smysluplnosti své tehdejší iniciativy mám jisté pochyby, nevím, zda se mají ideologie zakazovat zákonem. Nicméně dnes není rok 1991 a návrh obou pánů senátorů je pouhá blbina a plácnutí do vody. Chvíli se o nich bude mluvit a nic se nezmění. Jak chtějí zakázat stranu, již podporuje pětina obyvatelstva a kterou, pokud jde o formulaci „národních zájmů“ a boj proti sudetoněmeckým revanšistům podporují nejspíš nevědomky i oni sami?

Čtvrtek 3. února

Václav Klaus se obrátil s dopisem ohledně euroústavy na… na koho? Předseda Ústavního soudu Rychetský tvrdí, že osobním dopisem na něho. S dotazem, zda je evropská ústava v souladu s ústavou České republiky, a zda tedy nebude před jejím případným přijetím nutné novelizovat českou ústavu. Účelem je samozřejmě torpédovat přijetí euroústavy, protože na ústavní změny nemá tento parlament sílu vůbec a ve věci euroústavy, proti níž jsou dvě strany neformálního Národního souručenství (ODS a KSČM), kdežto třetí, ČSSD, bude asi jako obvykle rozpolcena, obzvlášť. Navíc pan doktor Rychetský se nejspíš mýlí, pokud jde o úmysly Otce národa. Zdá se, že požádal o názor nikoli dr. Rychetského, nýbrž zcela oficiálně a úředně Ústavní soud (přičemž je samozřejmě otázka pro odborníky, nakolik mu v situaci, kdy nestojí před podpisem euroústavy, musí ÚS vyhovět).

Miloš Zeman se údajně rozhodl nezúčastnit se sjezdu ČSSD, na nějž byl pozván, protože tam budou lidi, které nemá rád. Zdá se, že pro tak útlocitného člověka opravdu není místo v politice. Místo toho dopisuje knihu Jak jsem se v politice mýlil, která vzhledem k tematice (expředsedův neúspěch při prezidentské volbě) by se spíš měla jmenovat Jak jsem byl v politice zrazen. Pokud Zeman na sjezd nepojede, může se strany, respektive toho, co z ní zbyde, zmocnit až po její volební porážce v roce 2006, a bude i nadále, ovšem v nesrovnatelně velkolepější křivce, opisovat strmou dráhu Miroslava Sládka, s nímž má ostatně leccos společného. Je tu ovšem možnost, že expremiér kecá, aby zmátl protivníky, a na sjezdu se pak nečekán zjeví jako deus ex machina.

Ústavní soud rozhodl (v restitučním sporu, v němž se řád premonstrátů domáhá jakési nemovitosti), že ztráta nějaké dávné historické listiny neznamená, že ta listina neexistuje. Nemovitost byla modloslužebníkům zabavena v choulostivém období let 1945-47, připadla slovanským manželům Fialovým, těm ji pak zabavil internacionalistický bolševický stát a po listopadu 1989 ji dostali v restitucích zpět. Konfiskační rozhodnutí není k dispozici, někde zmizelo a premonstráti chtějí majetek zpátky. Ideově je věc jasná, nevěstka babylonská a její odnože mají dostat jen to, co jim výčtem dovolí ministerstvo kultury, tj. co nejméně co nejneužitečnějších a co nejznehodnocenějších věcí. Právo je třeba přizpůsobit, jak je to u nás zvykem, této veřejné zakázce. Podle logiky ÚS by se dalo konec konců prosadit, že Rukopis královédvorský a zelenohorský nejsou žádné padělky. Škoda, že rukopisné boje neproběhly až v letech 1945-47 a že otázka jejich pravosti není (zatím?) v kompetenci Ústavního soudu!

Německý prezident vystoupil v izraelském parlamentu a prohlásil tam, že „odpovědnost za holocaust je součástí německé identity“. Než říkat takové nesmysly, měl raději zůstat doma. Za holocaust odpovídají přímo ti, co ho prováděli. A nepřímo ti, co ho schvalovali nebo co jim to bylo jedno. Zůstane zapsán jako černá kapitola v německých dějinách. A to je všechno. Co je nad to, je hysterické přepínání, které se za pár let může (samozřejmě v ústech jiných Němců) zvrátit ve svůj opak.

Američané kritizují skutečnost, že EU pozastavila sankce proti Kubě. Kritizují Evropskou unii právem. Sankce sice nemají na Castrovo Bandolero žádný zvlášť velký vliv (když Fidel říká: „Je nádherné, že jsme schopni říci, že Kuba nepotřebuje žádnou pomoc a že se naučila žít bez ní,“ jistě ví, o čem mluví), ale to není důvod, proč je rušit. Sankce dávají najevo, že s tím režimem nechceme mít nic společného. Ať si žije, ale bez nás.

Werichovské běsnění pokračuje. V LN se Jiří Suchý pouští do Ivana Mládka a do Jaromíra Slomka, kteří si dovolili vyjádřit se k Mistrovi kriticky (Slomek velmi opatrně a s rezervou). Letošní rok se velmi hodí k tomu, aby z Werichovy památky bylo učiněno stejně nedotknutelné paladium jako z Benešových dekretů. A český parlament by měl přijmout zákon: „Jan Werich se zasloužil o stát“. Chtějí Werichovi nekritičtí vyznavači Wericha soudně uvažujícím lidem nakonec úplně zprotivit?

Pátek 4. února

Právo oznamuje: Walderodovi dědici obcházejí dekrety mimosoudní cestou! Protože soudní řízení, byť už je teď technicky zvládnuto, jak má v znárodním zájmu správně skončit, trvá dlouho a blokuje sporný majetek, dohodla se dědička s jakousi firmou, která si pronajala sporné pozemky v Trutnově, že bude platit pronájem nejen městu, ale i jí. Což je důsledek toho, že jsme sice restituce zavedli, ale jen pro některé, tj. pro nás. Tmářská církev a zrádná šlechta nemá šanci, o odvěkém německém nepříteli ani nemluvě. Možná bychom měli být smělejší a obnovit trest smrti, tentokrát ovšem jen v občanskoprávních sporech. Jakýsi precedens je už naznačen v Osudech dobrého vojáka Švejka (Švejk vypráví historku o tom, jak zešílevší soudce odsoudil jednu spornou stranu v rozvodové při k trestu smrti oběšením a hned na místě zavelel soudnímu sluhovi: „jdou a oběsej ho na klepadle“). Taky by bylo možné reformovat trestní právo a zavést v novém trestním zákoně paragraf: kdokoli octne v dosahu Benešových dekretů, propadá hrdlem.

CIA prý používala nacisty ke špionáži proti Moskvě. Moskva (a Praha) používaly nacisty ke špionáži proti USA a Západu. Je to běžná praxe. Proč to rozčilování? Zjevně součást hysterického úsilí amerických liberálů učinit svou zemi po evropském příkladu co nejbezbrannější.

Aniž se chci jakkoli dotknout památky tragicky zesnulého gruzínského ministerského předsedy, už v okamžiku, když byl jmenován, mne zaujalo jeho jméno: Žvanija. Jméno je teď tak říkajíc volné. Neznáte náhodou nějakého ministerského předsedu, kterému by sedělo jako ulité?

Proces sakralizace Jana Wericha pokračuje. Jiřina Bohdalová, která nikdy nespolupracovala se Státní bezpečností, prohlásila: „Měli bychom si vážit, že jsme vůbec takovou osobnost měli“. A kdo si ho dost vážit nebude, čepelí v tu zrádnou hruď!

České dráhy vyčítají senátoru Feberovi, že uvádí nepravdivé údaje o službách, které poskytují. Mj. jsou prý „všechny vlaky InterCity vybaveny vozy pro práci během cesty“. To je ovšem nepravda jako věž: v žádném z českých vagonů (první i druhé třídy) ve vlacích InterCity a EuroCity nejsou použitelné zásuvky pro připojení notebooku. ČD zjevně rozumí pod pojmem „práce během cesty“ výlučně práci fyzickou.

Petici Jára Cimrman největším Čechem už podepsalo skoro osm tisíc lidí. ČT dosud vzdoruje a nechce slavného vynálezce zařadit mezi kandidáty s nejapnou výmluvou, že neexistoval. Ale ještě není všech dnů konec.

Evropský parlament hodlá odhlasovat zákaz užívání nacistických symbolů na celém území Evropské unie. Hysterický strach před symboly prozrazuje jakýsi defétismus či bezmocnost před myšlenkami, proboha proč? Jediná faktická síla, která se dnes s hrdostí hlásí k Hitlerovi a holocaustu, jsou islámští fanatici, a na ty v Evropě nesmí nikdo sáhnout, protože by to byl rasismus. Kvůli křiklavé asymetrii nacismus - bolševismus požaduje skupina poslanců z postkomunistických zemí, aby byly zakázány taky symboly komunistické. K iniciativě se připojila i ODS, s tím, jak prohlásil poslanec Zahradil, že „EU si naběhla, když začala mluvit o zákazu svastiky“. (Zakazovat komunistické symboly je stejný nesmysl jako zakazovat ty nacistické. Trestat je třeba všechny pokusy o uskutečňování nacistických a taky ovšem bolševických myšlenek). To je ovšem čistá pravda. Eurokomisař Frattini tvrdí, že je nutno rozlišovat mezi komunistickými a nacistickými zločiny, prý ty komunistické mají jinou povahu. Docela bych panu Frattinimu přál, aby si nějaký komunistický mohl zakusit na vlastní kůži, možná že by pak zpíval jinak. Avanti popolo, alla riscossa…

Sobota 5. února

Případ půjčky na premiérův byt nabývá takřka literární podoby. Münchhausenovská story byla právě obohacena o postavu poctivě zbohatlého chasníka (spolu s přáteli zprivatizoval státní podnik, v němž byl zaměstnán, a pak ho za výhodnou cenu prodal bohatému cizinci). Je to duše citlivá, takže vypomohl v nouzi manželovi své oblíbené učitelky z národní školy. Manžel uváděl, že prostředky má z ciziny, a nelhal. Náš chasník totiž pendloval mezi ČR a Izraelem, a ve chvíli, kdy peníze půjčoval, byl zřejmě zrovna v Izraeli. Je to zvláštní kombinace sujetu hry Helenka je ráda a Prodané nevěsty. Rád je ovšem (podle vlastních slov) pan premiér. Všechno se vysvětlilo. Jiný názor má opozice. Poslankyně Němcová prohlásila: „Tohle přeci není už dál možné, vršení lží na lži, je nejvyšší čas, aby pan premiér odkryl všechny karty, nebo okamžitě odstoupil.“ Na rozdíl od nás si to může dovolit, má imunitu.

Eurokomisař spravedlnosti Frattini řekl v souvislosti s návrhem poslanců EP na zákaz bolševických symbolů, že si je sice vědom bolesti a utrpení, které komunistické režimy způsobily, a proto se nebrání další politické debatě, nicméně je toho názoru, že na rozdíl od komunistických symbolů jsou nacistické znaky stále spjaty s nenávistí vůči cizincům a skupinám obyvatel. Pan europoslanec Rouček si zase myslí, že obě ideologie způsobily obrovské utrpení, ale přesto byl nacismus pro Evropu zrůdnější než komunismus. Nevím jaká má kritéria, zjevně je získal usilovným studiem v kapitalistické cizině, zatímco my jsme si tu užívali toho méně zrůdnějšího a teď jsme na rozdíl od něho nespravedlivě zaujatí. Obul se taky do ODS: „Pokud třeba chce ODS se k zákazu komunistických symbolů připojit, měla to udělat v době, kdy to mělo význam, tedy před rokem 1989. V té době většina dnešních lidí z ODS mlčela“. Tu je třeba říci, že pan Rouček nepochybně nemlčel, jsa na rozdíl od nás chráněn před následky své rétoriky solidní železnou oponou. Musím říci, že už jsem slyšel z české politické předscény leccos, ale něco takovéhohle ještě ne. A myslím si, že kromě čistého lustračního osvědčení by sociální demokraté měli od svých kandidátů do Štrasburku požadovat jakési aspoň minimální IQ. V Právu se k věci vyjadřuje Jiří Hanák: „Nacismus byl zrůdný samou podstatou, jeho nosným pilířem byla teorie o nadřazenosti germánské rasy. Naproti tomu komunismus byl (je stále?) prastarý sen o absolutní rovnosti lidí a jejich nekonečném blahobytu.“ Starý komunista se nezapře. Když Vás napichují na kůl, je vám jedno, dělají-li to ve jménu teorie o nadřazenosti germánské rasy nebo jakési utopie, která, mimochodem, byla založena na nenávisti, jen nikoli rasové, nýbrž třídní: tatáž absurdní teorie kolektivní viny. Jinak má Hanák ovšem pravdu, když upozorňuje na to, že zlo není v symbolech, ale v idejích a praxi. Estonští europoslanci prý dokonce požadují zakázat symboly jako je rudá hvězda, srp, kladivo a rudý prapor, a to v celé Evropě. Jak chtějí postavit mimo zákon červenou látku a kladivo?

ODS má v současné době rekordní počet členů, 23 700. ČSSD kulminovala v roce 1999 s 19 tisíci. Obojí je to směšně málo. Vzhledem k velikosti ČR by měla mít solidní politická strana aspoň 60 – 80 tisíc členů. Jinak jde o exkluzivní politický klub, jaké existovaly v Evropě v časech, kdy byla demokracie v plenkách.

Pondělí 7. února

Grossova aféra se rozjíždí jako sněhová koule, nabaluje na sebe další a další vrstvy. Mluví se o domě, který koupila firma paní Grossová. Mluví se o zkoušce z němčiny, kterou premiér absolvoval na právnické fakultě (přičemž nikde neuvádí, že by uměl německy). Na jednu stranu chápu, že když se věc s domem provalila, museli za ní novináři jít, patří to k jejich profesi. To, co se z ní posléze (mimo jiné taky díky, slabým výrazem řečeno, neohrabanosti premiéra, který se nechtě postaral o to, aby ostuda byla co největší) vyvinulo, je velmi těžké neuvádět do vztahu k boji koalice a opozice, k vnitřnímu zápasu v ČSSD a k blížícímu se sjezdu strany. Variantou ke Grossovi je Zeman. Zeman nemůže obstát ve volbách (budou za rok a něco, stranu už nezachrání), ale může se na rok a něco stát premiérem bez voleb a nadělat spoustu škody. Zeman je např. pro ODS vypočitatelný protivník, Gross je pro ni nevypočitatelný pohrobek Pravdy a Lásky. O tom, jak se k té kauze navzájem vztahují novinářská nezaujatá důslednost a politické zájmy, si netroufám spekulovat. Jen je mi to všechno hrozně divné.

Senátor Štětina přišel s peticí, požadující zákaz KSČM. Petici poslal i mně, ze zásadních důvodů ji nepodepíši a vysvětlím to panu senátorovi dopisem. Nemohu ale na druhé straně přejít mlčením způsob, jakým se s žádostí o podpis vyrovnal Petr Uhl. „V době, kdy jsem byl ve vězení,“ píše, „jste Vy, pane Štětino, jako účastník mnoha dobrodružných vodáckých expedic ve světě sjížděl různé řeky ve světě, jezdil i do SSSR a působil v letech 1978-79, kdy Chartu 1977 stíhala nejtvrdší perzekuce a státní moc inscenovala s námi soudní proces, jako prospektor v Íránu. Chápu, že se potřebujete vyrovnat se svou minulostí. Nechápu ale, proč k podpoře petice za toto vyrovnání vyzýváte mne.“ A označil petici za „protiústavní a protiprávní“.

Považuji vyjádření Petra Uhla za dosti nehoráznou drzost, jakýsi pozůstatek aristokratismu někdejšího disidentského olympu. Byl hřích jezdit za totality do SSSR? Já jsem byl jednou s dětmi v NDR a mnohokrát soukromně i služebně v Maďarsku, a pokud by mi někdo chtěl tvrdit, že má nade mnou nějaké argumentační nadprávo, protože zrovna v té době seděl v base, pošlu ho někam. Co mne zajímá, je, nakolik se s těmi lidmi shodnu v názorech. S Petrem Uhlem se občas velmi shodnu, v této věci zásadně ne. Jeho utrpení mne neoslovuje a nijak zvlášť mi neimponuje, na rozdíl např. od jeho důsledného odporu k šovinismu. Proč se pan Uhl snižuje k takové nízké a navíc nevěcné a taky neúčinné denunciaci?

Je to přesně stejná technika, jakou se Havlův tým snažil bezprostředně po listopadu 1989 udržovat v pocitu hanby celý národ v domnění, že jej tak bude možno snadněji manipulovat. Svoboda znamená, že ti, co trpěli, i ti, co netrpěli, mají stejné právo vyjadřovat se k veřejným problémům, jako je např. eventuelní zákaz KSČM. Že mají právo být bráni stejně vážně. Platí argumenty, ne jizvy a boule. A pokud jde o tu „protiústavnost“ a „protiprávnost“: měli by za to senátora Štětinu zavřít? Pokud by vyfásl devět let a odseděl by si je, mělo by to pro něho jednu výhodu: stal by se pro Petra Uhla rovnocenným partnerem.

Redaktor polského deníku Rzeczpospolita Wildstein zveřejnil na internetu seznam jmen z archivu komunistické tajné policie, podařilo se mu jej získat (zjevně pod rukou) z Institutu paměti národa, který takové údaje obhospodařuje. Je to jakási obdoba Cibulkových seznamů o čtrnáct let později. Seznam má tu nevýhodu, že se z něho nedá poznat, kdo je tam jako agent a kdo jako „sledovaná osoba“. Odpůrci lustrování prolévají krokodýlí slzy, že se tak ubližuje i nevinným lidem. Jenže tomu se dá snadno zabránit: zveřejněním oficiálního seznamu, kde bude u každého jména uvedeno, kdo je agent a kdo pronásledovaný. Chtějí-li se polské úřady zachovat slušně, nic jiného jim v tuto chvíli nezbývá.

G7 se kloní k tomu, aby byly nejchudším zemím světa odpuštěny jejich dluhy. Jen státy subsaharské Afriky jsou zadluženy sumou 1,7 bilionu Kč. Peníze většinou skončily v kapsách a posléze přetaveny v jiné hodnoty, v panděrech místních mocipánů. Nejsem ekonom, ale mám dojem, že pokud se budou velkoryse odpouštět obrovské dluhy (pod tlakem sociální demagogie, vůči níž zejména Evropané nejsou imunní), ztratí posléze peníze jakýkoli smysl.

Úterý 8. února

Po úspěchu s účastí v iráckých volbách se teď Američané obávají, že důsledkem vítězství většinových šíitů by mohl být režim podobný tomu íránskému. Tedy režim, kde má duchovenstvo právo vetovat výsledky všech ústavních postupů. Na těch obavách hodně je, podmínkou demokracie a civilizovaných poměrů je sekulární stát. Jak ho uplácat z těch ingrediencí, které jsou teď v Iráku k dispozici, je velký problém.

Rostislav Rod, zázračný dědeček z pohádky, který půjčuje (přes prostředníky) premiérům, když si přejí byt s bazénem, prý poté, co přiznal svůj humánní čin, beze stopy zmizel. Nedivme se, tak se dědečkové z pohádky chovají.

Slovenská vláda přišla s poměrně důkladnou obměnou trestního zákona: snižuje se věková hranice trestní odpovědnosti, ruší se verbální trestné činy, za přiměřenou bude možno považovat i obranu vedenou silnějšími prostředky, než jaké zvolil útočník. Všechny tyhle úpravy by slušely i našemu trestnímu zákoníku. U nás je však tendence např. verbální trestné činy spíš rozšiřovat. V rámci národní jednoty.

S trestním zákoníkem volně souvisí i dopis režiséra Víta Olmera, který zveřejnily dnešní Lidové noviny. Olmer se v něm na českou veřejnost s výzvou, aby někdo rozbil hubu filmovému kritikovi Janu Rejžkovi. Čeští filmoví režiséři jsou veselá společnost. Před nedávnem jeden z barrandovských velikánů, Jan Hřebejk, napsal podobný veřejný opovědný list, který nepřímo žádal ministra kultury, aby zasáhl proti jinému filmovému kritikovi, Andreji Stankovičovi. Ze zásahu sešlo, protože Stankovič zemřel. Je neuvěřitelné, že si něco podobného troufne pan Olmer veřejně vyslovit. A je stejně neuvěřitelné, že se Lidové noviny nestydí něco podobného otisknout. Možná, že by si obyvatelé barrandovského Olympu měli pořídit nějakou vlastní SA, pak by nemuseli psát výzvy do novin, stačil by prostý rozkaz.

Středa 9. února

Premiér Šaron a palestinský prezident Abbás se dohodli na příměří. Je otázka, nakolik je vůbec palestinská strana schopna dodržovat nějakou dohodu. Hlavní palestinské teroristické organizace příměří odmítají (Hamás: „Příměří nebude mít vliv na palestinský odpor, protože nebylo výsledkem dialogu mezi Palestinci, ale dohody se sionistickým nepřítelem“) a budou si i nadále dělat, co je napadne. Problém je, že Palestinci nejsou ani v tom nejelementárnějším smyslu slova jednotní, a proto jsou úplně nedůvěryhodní. Pokud s tím snad Abbás něco udělá (nemá na to moc času), klobouk dolů.

Zdá se, že aféra s bytem premiéra Grosse se pro ČSSD přece jen nakonec zhodnotí: ministr Dostál hodlá zpřísnit tiskový zákon, protože v médiích podle něho nesmí platit presumpce viny - proboha co to znamená, musejí si noviny počkat, až bude politik odsouzen, aby směly psát o jeho problematickém počínání? Emancipační snahy politiků pěkně shrnul Michal Kraus: „Nevím, co brání tomu, abychom přijali návrh, který umožní, abychom všichni nemuseli skákat, jak někteří novináři pískají. Kdo z nás má dnes jistotu, že to nejsou právě někteří novináři, kteří píší na objednávku některých mocných.“ Kdo jsou ti „mocní“, co takhle zprostředkovaně sekýrují ubohé politiky? Zahraniční nepřítel? Světový sionismus? Úplně nejlépe to ovšem vystihl komunista Filip: "Má volený a odpovědný politik právo se veřejně hájit a může se nikým nevolený, nikomu neodpovědný kromě svého vydavatele - novinář postavit nad toho, kdo je volený a odpovědný?" Řešení je nasnadě: novináři budou napříště voleni Poslaneckou sněmovnou PČR, proporcionálně podle zastoupení jednotlivých stran. Tím získají neoddiskutovatelnou legitimitu. Není to tak velká legrace, jak to na první pohled vypadá, komunisté s ČSSD mají ve sněmovně víc než dostačující většinu, odhlasují si v této věci (rádi) nějaký zákon na mediální hájení politiků, a až se napřesrok dostane ke korytu ODS, ani ji nenapadne, aby ho rušila.

Jednomu ze spoluautorů senátorské iniciativy za zákaz symbolů komunismu, senátoru Štětinovi, nejde prý o to KSČM zakázat, ale o to, aby se stala moderní levicovou stranu. Mně by šlo spíš o to, KSČM zničit. Bohužel se to dá dělat jen tak, že bude „odvolena“ podobným způsobem jako kdysi Sládkovi republikáni. Kolem zákazu KSČM se šíří mediální kravál, jaký bývá pravidelně kolem věcí, které nejsou v tu chvíli podstatným problémem. Postbolševické, plebejsky socialistické a šovinistické předsudky, na nichž stavějí komunisté, sdílí i další silné strany a sdílí je bez ostychu i spousta signatářů nesmyslné petice o zákazu komunismu. Akce za zákaz symbolů komunismu je jen další španělská stěna, kterou si česká společnost staví před sajrajt z minulosti, který se jí nechce uklízet.

Pavel Verner si v Právu klade jistě naléhavou otázku, jak je možné, že policisté, lidé mající nás chránit před zločinem, jsou ke zločinu v tak velké míře náchylní. A píše: „Soudím, že k tomu přispívá společenské ovzduší, vytvořené politickou nevůlí důsledně stíhat nezákonné jednání. Je to negativní vzorec chování šířící se seshora, po všech těch skandálech s financováním politických stran, zadáváním podezřelých státních zakázek, neschopností vysvětlit osobní příjmy, skandálech končících v tichu.“ Pochybuji, že by to byl ten hlavní důvod. Policie je stejně demoralizovaná jako celá česká společnost. A ještě víc než o jiných institucích o ní platí, že organicky vyrostla z komunistických kořenů. Tj. z morálního rozvratu doby „normalizace“, kdy už nikdo nevěřil ničemu. Pokud v té době sdílela ještě aspoň malá část lidí nějaké zbytky bolševické ideologie, dnes je to ještě horší: žádná sdílená idea nebo ideologie, která by lidi aspoň maličko pozitivně stimulovala (např. v tom, že je někdy třeba někoho poslouchat), neexistuje. Neexistuje nic.

Slovenský ministr spravedlnosti nakonec raději stáhl svůj návrh trestního zákona, protože jej poslanci pozměňovacími návrhy značně otupili. Jednak oslabili definici trestného činu zločinného spolčení, jednak vrátili do návrhu verbální trestné činy. Podle toho, jak o novém návrhu slovenského trestního zákona informoval český tisk, lze soudit, že ministr svým návrhem projevil odvahu a prozíravost. To, že jej v této situaci vzal raději zpátky, je pochopitelné, vyhnul se tomu, aby parlament schválil nakonec něco v podstatných věcech odlišného od toho, co chtěl prosadit.

Čtvrtek 10. února

Nejpozději k 1. lednu 2007 budou ve všech obchodech a restauracích povinně zavedeny registrační pokladny s fiskální pamětí. Pokus zvládnout českou zlodějinu pomocí přístrojů se dá co do šancí na úspěch srovnat jen s pokusem zvládnout pomocí moderní vojenské techniky sebevražedné atentátníky. Lidský faktor je vždycky o pár kroků napřed a technika jej vždycky jen neúspěšně a nákladně dohání.

Prezident Klaus odmítl zákaz privatizace nemocnic, implantovaný do zákona o hluku (!). Zákaz podle něho nemá s problematikou, jíž se zákon týká, věcně vůbec nic společného, což poškozuje právní kulturu v ČR. A za druhé je zákaz pochybený i věcně, protože stát nepřípustně zasahuje do kompetence krajů. Prezident má v obou věcech úplně pravdu a v normálnější zemi by snaha prosadit takové zákonné monstrum snad ani nikoho nenapadla. Bohužel má prezident taky smůlu – tichá koalice KSČM – ČSSD jeho veto bez problému přehlasuje. Kdesi napsali, že se prezident už zase chová aktivisticky. V této záležitosti je to krajně nespravedlivé, kdyby byl zákon bez odporu podepsal, měl by ho (i on) na triku. Nemohl udělat nic jiného než použít veta.

Aféra s Grossovým bytem připomíná kometu. V okamžiku, kdy se její jinak celkem nevelké jádro přiblíží ke Slunci, vytvoří se obrovitý ohon, který prostě není možné přehlédnout. Celá story nyní připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce: Gross si půjčil od strýce Vika. Strýc Vik si půjčil od pana Roda. Pan Rod přehrál směnku na předsedu „České pravice“ Simkaniče, kterému se Grosse zželelo, neb na něho útočí zaprodanci německého revanšismu v prodejných českých médiích, kam se pan Simkanič, vůdce mikroskopické pastrany Česká pravice, za normálních okolností je tak nedostane (přitom odstřel českého premiéra náleží podle pana Simkaniče výlučně prokádrovaným českým náhončím, jako je on), a tak směnku spálil. (Škoda, že ji nesežral, jako to udělal Švejk s dopisem nadporučíka Lukáše pro paní Etelku Kákonyiovou, k jeho image obstarožního bonvivána by se to docela hodilo). Tím je premiér Gross zachráněn, protože jeho dluh byl učiněn nicotným. Nyní má podle pana Simkaniče šanci jít do sebe a svobodně odstoupit. Z případu, jak se nyní rozvinul, mám dojem, že si z nás někdo dělá legraci: jen nejsem schopný rozšifrovat, kdo to vlastně je.

Taky myslím, že se špatnou cestou ubírá Jiří Pehe v dnešní MfD. Ptá se redakce, proč celou věc vytáhli až teď, když je známa už delší dobu, proč se soustřeďují právě na Grosse, což vypadá politicky účelově. Upozorňuje, že se MfD stává nepřímou součástí politického boje a žádá, aby sdělila zdroje informací. Myslím si, že otázka „komu to slouží“ není přiměřená (klasický příklad: tak se ptali např. obhájci Rukopisů, když je Masaryk a spol. podrobili kritice): jediný způsob, jak doložit politickou účelovost, je soustředit se na věc samu. Novinář nesmí couvnout před zveřejněním aféry z toho důvodu, že uškodí dobrým a pomůže zlým. Dělat novinařinu je něco jiného, než dělat politiku. Ostatně, hájit v této situaci v médiích premiéra Grosse bude vypadat stejně politicky účelově, jako jej kritizovat. A kritiku si zaslouží.

Po Grossově odstoupení volá, jak jinak, Miloš Zeman. Prý ho vždycky varoval před závislostí na lidech, kteří představují finanční moc (nikdo zatím ještě neprokázal, že v tomto případě je Gross závislý na finančních mocipánech, a tak Zemanovo sdělení má, jak je tomu u něj zvykem, ráz denunciace). Grossovi prý aféra neuškodí, protože v ČSSD panuje stádní instinkt, zvyk slepě následovat vůdce, ať je to kdokoli. Zeman zapomněl pouze dodat, že na vzniku a rozvoji tohoto instinktu má lví podíl právě on co by někdejší velký boss strany.

Další společná akce tiché koalice KSČM – ČSSD se chystá v případu Voršilky versus Národní divadlo. Bude to akce znárodňovací, což má v dějinách komunisticko-sociálnědemokratické spolupráce jistou tradici. FS ČSFR kdysi omylem přiřklo v restitucích Voršilkám jednu z nových budov komplexu divadla a ty ji prodaly firmě Themos. ND si již drahnou dobu stěžuje, že v budově jsou zařízení, která nutně potřebuje k provozu, a žádá ji zpátky. Komunisté podali proto v poslanecké sněmovně návrh zákona o vyvlastnění budovy za náhradu. Zákon nyní projednává sněmovna, vrátila ho do druhého čtení, ale teoreticky by mohl projít – s podporou komunistů a sociálních demokratů – ještě na této schůzi. Bylo by to první komunisticko – sociálně demokratické znárodňování od roku 1945 (nezapomeňme, že tehdejší Benešovy znárodňovací dekrety připravil ministr Laušman a že sociální demokraté byli tehdy ještě radikálnější než komunisté). Věc má národně citový náboj, a tak veřejnost, stejně jako v roce 1945, obě strany podpoří: reakční katolická církev vztahuje své chtivé pařáty po Zlaté kapličce nad Vltavou.

V Lidových novinách se paralelně s televizní soutěží o největšího Čecha rozjíždí soutěž o největšího českého sprosťáka. O titul bojují režisér Vít Olmer s hudebním kritikem Janem Rejžkem. Poslední zatím vede na body. Rejžek znectil jakýsi film, na němž se Olmer podílel. Nato Olmer napsal, že Rejžkovi smrdí nohy a obrátil se na českou národní společnost s výzvou, aby mu někdo rozbil hubu. Rejžek dnes kontruje příměrem ohledně velikosti Olmerova penisu a pomocí výraziva, nad nímž se tají dech, líčí, kolikrát Olmer za normalizace zradil národ. Dá se počítat, že v dalších kolech se diskuse stane mládeži zcela nepřístupnou. Hlavní podíl na jejím zdárném rozvoji má redakce LN. Dopis pana Olmera vůbec neměla tisknout, jednak už on byl svou sprostotou hluboko pod úrovní toho, co se smí v kulturní zemi v novinách objevit, a jednak autor se nemá co přít se svým kritikem, k autorství patří kromě mnoha velkých slastí i ta nepříjemnost, že pro kritika je objektem, ne partnerem k diskusi.

Pátek 11. února

Premiér Gross reagoval na otázky, které zazněly v poslaneckých interpelacích ODS (a nejen tam), poněkud neuroticky: „Já se nebudu rozvádět kvůli tomu, abych mohl mít nějakou klidnější kariéru. Opakuji - rodina je mi přednější nežli politická kariéra. Ale neudělám v tuto chvíli radost někomu, kdo by chtěl, abych na základě této vyfabrikované kauzy odstupoval. Tu radost prostě někomu neudělám.“ Nikdo na panu premiérovi nechce, aby se rozváděl. Stačilo by, kdyby jeho žena svěřila svou firmu na dobu, co bude její manžel premiérem (je zjevné, že to nebude na dlouho), někomu, kdo se o ni na tu přechodnou dobu postará.

V rozhovoru pro Právo prohlásil lidovecký předseda Kalousek v souvislosti se návrhem na snížení poslaneckých diet: „Pokud tomu chtějí někteří kolegové říkat populismus, pak se tomu nebráním. Populus je lid. Mě sem zvolil lid.“ Zapomněl jen říci „pracující lid“. Pak by to nemělo chybu.

Pan Simkanič, palič směnek, je předsedou strany, která má v programu jednak zavedení „zákona o protičeské činnosti“, jednak obnovení trestu smrti. Obojí spolu nepochybně souvisí. Svou stranu trochu zviditelnil (a upozornil, že hájí české národní zájmy: do zadnice českého premiéra smí kopat jedině česká bota!), takže se možná posune z 0,04% preferencí o trochu výše. Což, jak se zdá, bylo smyslem akce.

Jan Kovařík tepe v Právu tentokrát cizácké Liechtensteiny. Upozorňuje, že po Bílé hoře zabavovali majetek českých šlechticů (postižení šlechtici byli ovšem jak etničtí Češi, tak etničtí Němci) a Lichtenštejnsko bylo podle něho za druhé světové války „neutrální“ v uvozovkách. Smysl těch uvozovek by mne zajímal, neutralitu Lichtenštejnska uznali všichni spojenci včetně SSSR.

Pan ministr Dostál ožil a zčiperněl natolik, že se mu přes všechna naše ohleduplná předsevzetí budeme muset nadále věnovat. V článku pro Lidové noviny obhajuje svůj nápad na zpřísnění tiskového zákona: novinář prý nemusí zveřejňovat své zdroje, což je v pořádku, pokud ovšem se tohoto výsostného práva zaručujícího svobodu slova nezneužije k publikování lži. I tato formulace by se dala ještě zdokonalit: novinář smí požívat svobodu slova, pokud ji nezneužije k šíření lži, a o tom, co je lež a co ne, rozhoduje ministerstvo kultury. Kdo proboha o případu premiérův byt lhal? Vymyslely si snad noviny strýce Vika, pana Roda a pana Simkaniče?

Sobota 12. února

Podle daňové reformy, připravené ministrem Sobotkou, mají být proti minulosti zvýhodněni ve větší či menší míře všichni, kdo mají měsíční příjem do 30 000 Kč. Je to zhruba 90% výdělečně činných osob. Ostatní na tom budou stejně jako dosud. Socialistický stát tak nenápadně potvrzuje tezi o kolektivní vině těch, co si vydělávají víc, než je obecně považováno za slušné. To, že bohatí platí víc daní než chudí, je dáno jejich příjmy. Proč mají být navíc trestáni za to, že se vymykají z průměru, progresivním zdaněním? Sobotka se snaží spojit užitečné (snížení daňové zátěže) s ideologicky příjemným (diskriminace bohatců). Kombinace pragmatismu s nemravností.

Místopředseda ODS Nečas prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Lidé, kteří vidí základní prostředek politiky ve skandalizaci, jsou podle mého názoru velice krátkozrací. Věřte mi to, nebo mi to nevěřte, to už je na vás: já bych sociální demokraty mnohem raději porážel v politických střetech nad názory a nad programy, než v těchto debatách o bytu pana Grosse. My se do nich příliš zapojovat opravdu nechceme. To je mezi panem Grossem a médii, ať si to odválčí mezi sebou.“ Přitom ODS udělala v PS sama kolem aféry s bytem velký bengál. V zásadě jde ale nejspíš o odborovou solidaritu politika s politikem proti „největším nepřátelům lidstva“, řečeno slovy čestného předsedy ODS.

V parlamentu neprošel o jediný hlas zákon o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Je to škoda. Opakuji své stanovisko: jedná se o osoby handicapované a společnost by jim měla vyjít vstříc, stejně jako vychází invalidům.

Prezident Klaus se vyjádřil ke Grossově aféře. Chce být otcem národa a spolutvůrcem aktivní politiky, a jako takový nemohl mlčet (kdyby jeho pojetí prezidentské funkce bylo méně ambiciózní, nemusel se do toho plést). Prolévá krokodýlí slzy: je to nesmírně nešťastné, velmi ho to mrzí, důvěryhodnost premiéra je ohrožena, diskredituje to ČR navenek i dovnitř, podporuje to skepsi lidí k politikům. V rozhovoru pro MfD se ovšem k otázce Grossovy věrohodnosti vyjádřil obdivuhodně dvojznačně: „Ano, zneklidněn jsem. Celé to divadlo s alternativními poskytovateli půjček je tak absurdní, že si - ve své naivitě - nedovedu představit, že by si to všechno mohl někdo vymyslet. Toho, že to pravda je, se proto začínám obávat více než toho, že to pravda není.“ Jak by ne, zase odborová solidarita s politikem proti „nepřátelům lidstva“.

Pan ministr Dostál se sice chlubívá tím, jak je Federace židovských obcí solidární s jeho nápady na řešení vztahů mezi státem a církvemi, ale soudě podle Práva to nebude tak horké. Tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus prohlásil, že se Federace nechce se svými specifickými požadavky lišit od hlavního proudu, ale určitě chtějí dotáhnout do konce ještě několik majetkových kauz na základě výčtového zákona. To je docela korektní stanovisko.

KSČM je pro evropskou ústavu, ale jinou, lepší. Místopředseda Filip v té souvislosti uvítal, že Klaus požádal Ústavní soud o dobrozdání, zda se euroústava kryje s ústavou ČR, a prohlásil: „Děkujeme panu prezidentovi, že opakuje naši žádost z prosince 2003“. To je sice míněno ironicky, ale vystihuje to jakýsi soulad duší. V některých věcech jsou si ODS (pan prezident je taky ODS, to mi nikdo nevymluví) a KSČM zatraceně blízko. Bohužel jsou to právě ty nejzásadnější: šovinismus a izolacionismus. Komunisté ovšem vidí dál: chtějí nás nejdřív izolovat od Západu, abychom mohli zase spadnout pod ochranná křídla dnes o něco méně mocného dubiska na Východě.

Jiří Franěk ironizuje (jistě právem) úsilí poslanců EP o zákaz komunistických symbolů (kladiva, srpy, hvězdy), jen nějak zapomněl, že šlo o doplnění návrhu zakazujícího symboly nacistické. Buď nezakázat ani jedny, ani druhé (to považuji za správné z důvodů, které jsem vysvětlil), nebo, když tak, zakázat obojí. Komunismus (ten ruský) a nacismus byly samozřejmě každý jiný, ale ve své zrůdnosti byly rovnocenné.

Pokud jde o reflexi nad zničením Drážďan v únoru 1945, vypadá to, že Právo, MfD a LN mají společnou redakci. Základní nota je: nesmí se to srovnávat s nacistickými zločiny, a v podtextu zní: bylo to strašné, ale Skopčáci si to zasloužili. Tolerantnější a soucitnější individua dodávají, že jim ovšem milostivě dovolíme, aby truchlili nad svými obětmi. Nevím, proč by se měl nálet na Drážďany s něčím srovnávat. Taky nevím, proč by se nemělo přiznat, že to byla nesmyslná akce, při níž byly úplně zbytečně pozabíjeny desetitisíce civilistů. V novodobých válkách to ovšem nejde zařídit tak, aby neumíraly desetitisíce civilistů. To se stalo v Hirošimě a v Nagasaki. Do pár dnů bylo po válce. Svržení atomových pum na obě města zabránilo vleklému pokračování konfliktu, při němž by přišlo o život daleko víc lidí. O Drážďanech se nic podobného říci nedá. Když se taková věc nepřizná nebo zatlouká, bude dřív nebo později zneužita. Teď budou ulicemi Drážďan pochodovat stovky holohlavců a vyřvávat něco o genocidě. Za pár let jich mohou být statisíce.

Pondělí 14. února

Zdá se, že aféra „Grossův byt“ zanikne v mlžných chuchvalcích naprostého zmatku. Z e-mailové adresy Rostislava Roda odešel na několik adres (zjevně včetně ČTK) dopis, v němž pisatel prohlašuje, že nikomu nepůjčil peníze ani nedal směnku a že jeho prohlášení na něm vymohli „pod hrozbou násilí a smrti“. Rod pravost dopisu vzápětí popřel, je pravda, že e-mailová adresa se dá zneužít velmi jednoduše. Premiér tvrdí, že se stal obětí rozsáhlého spiknutí „vlivných ekonomických skupin“, toto vyjádření je skoro dojemné svou bezbrannou naivitou.

Zároveň se vyjevilo, že sociální demokracie má problém s právníkem, který hájil její zájmy v soudním řízení o Lidový dům. Údajně se měli smluvně zavázat, že právníkovi poskytnou deset procent z hodnoty objektu a deset procent ze všech jeho pronájmů. Smlouvu podepsal Zeman a má ji prý na svědomí bývalý „místopředseda pro řízení“ Ivo Svoboda. Zatímco Gross se snaží svalit odpovědnost na Klausovu vládu, která Lidový dům nadlouho zablokovala, v médiích se zdůrazňuje Grossův podíl na věci. Obojí mi připadá nespravedlivé, podepsat smlouvu tohoto typu je pitomost tak neuvěřitelná, že nad ní zůstává rozum stát, a odpovědnost nese lesní muž z Vysočiny.

Na konferenci o mezinárodní bezpečnosti v Mnichově navrhl německý ministr obrany Struck, který tam zastupoval nemocného kancléře Schrödera, reformu NATO, jež má spočívat v tom, že by se partnery v alianci staly na jedné straně EU, na druhé USA. V dnešní situaci je pro Českou republiku naprosto nepřijatelné, abychom jednali o bezpečnostních otázkách a o spolupráci s USA v bezpečnostní oblasti prostřednictvím Paříže a Berlína. My se na rozdíl od Francouzů nepotřebujeme od USA emancipovat a nemůžeme si dovolit německý masochismus a švejkovský pacifismus. Německý ministr zahraničí Fischer se ptá: „Kdy se například v NATO mluví o trestu smrti, Mezinárodním soudním tribunálu či kjótském procesu?“ Proč by se o těhle věcech mělo mluvit v NATO, které má úplně jiné poslání? Chtějí ho zjevně „rozředit“ tím, že z něj udělají jakési malé OSN, kde se bude nezávazně žvanit o všem.

Český tisk bez obtíží zaujal zcela spontánně jednotné stanovisko k bombardování Drážďan, a sice staré známé „dnes se to zdá nelidské, ale tenkrát to bylo úplně normální“. Viz Zita Senková v dnešní MfD. Je samozřejmě nesmysl mluvit v té souvislosti o genocidě (a britští piloti se právem ohrazují proti tomu, aby byli srovnáváni s dozorci z Osvětimi), ale je to věc, která se neměla stát, která se nedělá, věc ohavná, a platilo to už tenkrát. Kdo mluví jako spolkový kancléř v souvislosti s Dráždany o německé vině, nemístně mlží. Němci mají z války spoustu vin, ale ne tuto. Přiznávat se k vinám, které nemáme, je pohodlné. I německý spolkový kancléř by si měl v některých věcech stát za tím, co je v jeho spravedlivém zájmu, jinak mu ulice německých měst za pár let zaplaví statisíce nebo miliony holohlavců. Český historik Rajlich tvrdí, že nálet si vyžádali Rusové, z toho, co říká, ovšem vyplývá, že Rusové ovšem požadovali zničení seřaďovacího nádraží a ne srovnání celého města se zemí. I na Rusy by to nakonec svedli.

Úterý 15. února

„Neudělám chybu jako Gross“, prohlásil předseda ODS Topolánek v rozhovoru pro Právo, „nic nebudu pouštět po kapkách“. Je zábavné představit si, jak by to vypadalo, kdyby byl premiér vybalil celou historii o půjčce včetně zásahu pana Simkaniče najednou. Jenže to nešlo, rozvíjela se postupně v čase, v interakci s nepříjemnými otázkami, které premiérovi kladli v médiích.

Předseda KDU-ČSL Kalousek se rozhodl pro státotvorný postoj. Položit vládu by bylo nezodpovědné, Gross (nebo někdo jiný) by pak vládl v tiché koalici s komunisty. Na druhé straně by premiér měl „přijít s řešením své osobní situace“. Co to znamená, pan Kalousek blíže nevysvětlil. Nicméně má prý svůj plán. Jeho součástí je svolání schůzky vůdců všech demokratických stran. Co z ní může vzejít? Předčasné volby nepřipustí ČSSD (zničily by ji) a nemá proč s nimi komukoli pomáhat KSČM, zvlášť když k jednáním nebude přizvána. K vyvolání předčasných voleb je taky prakticky zapotřebí ústavní většina v obou komorách parlamentu. Nějakou přechodnou „vládu národní jednoty“ nepřipustí ODS, proč by se namáčela do vládního sajrajtu a ohrožovala své vysoké preference. Taky nelze předpokládat, že by pan Kalousek vyměnil dosud relativně pevná křesla pod zadnicemi svých ministrů a náměstků ministrů za nejistou budoucí koalici s ODS, která se, z důvodů nikoli nepochopitelných, už předem dala slyšet, že pokud půjde s lidovci do holportu, pěkně jim přistřihne křidýlka. KDU-ČSL ovšem něco dělat musí, aby se příliš nevymáchala v Grossově aféře. Musí demonstrovat dobrou vůli. Takže nejspíš se dá očekávat, že se Kalousek nají, ale Gross zůstane celý.

Advokát Altner vymáhá na ČSSD deseti-, ne-li stamiliony za Lidový dům, který jim pomohl vysoudit. O smlouvě, kterou s ním uzavřela ČSSD, jsme psali včera. Sociální demokraté se bouří, že advokátovy nároky odporují dobrým mravům. Měli mu to říci před podpisem, teď už je pozdě. Smlouva má, jako v poslední době řada aktivit strany a jejích vůdců, vyloženě pohádkový charakter: odměnou byla ruka princezny a půl království.

Zdá se, že Václav Klaus bude v tomto roce konečně připuštěn do Bílého domu k prezidentu Bushovi. Kéž by byla naděje že se z toho, jak dostal pro svou bezměrnou drzost za uši, aspoň poučí. Naděje je bohužel minimální.

Člen budapešťské městské rady Kupper se ohradil proti tomu, aby se slavilo osvobození města ruskými vojsky. Nešlo podle něho o osvobození, nýbrž o obsazení. V podobném duchu se vyjádřila městská organizace strany. Podle Práva (univerzálně použitelný Ivan Vilček) „desítky obyvatel Budapešti prý žádají omluvu. Přesněji řečeno dvě desítky a to necelé. Vzhledem k tomu, jaká neznalost vládne v české veřejnosti ohledně moderních maďarských dějin, se k událostem v Budapešti a tomu, co jim předcházelo a následovalo, ještě vrátíme.

Polská opozice zuřivě protestuje proti oficiálnímu vyjádření ruského ministerstva zahraničí k výročí jaltské konference (ministerstvo reaguje na ohlasy zejména v polském tisku). A žádá, aby polský prezident nejezdil do Moskvy na oslavy vítězství nad Německem. Na druhé straně představa, že si v Jaltě západní spojenci a Rusové rozdělili Evropu“ je silně přehnaná a k Západu nespravedlivá. Rusové si prostě zkonfiskovali území, kde stanula bota ruského vojáka, a Západ byl proti tomu úplně bezmocný. Byla to cena, kterou musel zaplatit za to, že nechal Hitlera dorůst až do té velikosti, kdy už na něho vlastními silami nestačil. Navíc např. my Češi jsme si o ruský chomout vysloveně řekli (tím se lišíme nejen od Maďarů, ale taky od Poláků).

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky