Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Březen 2005


Brazílie

Ota Ulč

Úvodní nahlédnutí

Mezi předpokládanými reformami churavé Organizace spojených národů je rozšíření permanentního členstva Rady bezpečnosti. K původní pětici z roku 1945 (USA, Rusko – tehdejší Sovětský svaz; Čína, tehdy nacionalistická, teď oficiálně komunistická; Velká Británie a Francie) přibydou ve velké válce poražené Německo a Japonsko, nezávislost nabyvší Indie a nepochybně i Brazílie, zmáhající se gigant latinsko-amerického kontinentu, pátý největší stát světa. Tedy nejen samba, káva, kopaná, Pelé, ale mohutnící průmyslová mocnost, vývozce zbraní, letadel, mnohého jiného.

Už nedělá dojem trapně zbabraného hospodaření s inflací 2.600 procent, jak tomu bylo v roce 1993. V osmdesátých letech Brazílie vyměnila dvanáct ministrů financí a absolvovala čtyři měnové reformy. Bez nich šálek kávy, který v roce 1980 stál 15 cruzeiro, by pak byl přišel na 22 miliard cruzeiro. Cestou z letiště, tam vyměněné místní bankovky ztratily na hodnotě dřív, než taxi dovezlo pasažéra do města. Platilo základní pravidlo: utrácet co nejrychleji, nemít u sebe hotovost. Únosci odmítali výkupné v cruzeiro, bankovní lupiči nemínili podržet si lup déle než jeden týden. Situace takového absurdna prozatím pominula, v roce 1988 inflace téměř zmizela – zbylo jí pouhých 1,4 procenta, a od roku 2000 ekonomika dál mohutní. Pokud ovšem nedojde k recidivě inflační spirály.

Papež před několika stoletími jižní Ameriku rozdělil království španělskému a portugalskému na dvě téměř stejně velké poloviny. S výsledkem, že státy se španělskou tradicí jsou početné, kdežto ten s portugalskou je jen jeden, ale zato zdaleka největší. Tam do rozsahu osm a půl milionu čtverečních kilometrů by se Česká republika vešla stoosmkrát. S dvěma výjimkami (Ekvádor a Chile) Brazílie sousedí se všemi ostatními státy kontinentu. Je to země nejen s jinou řečí, ale i jinou muzikou a mentalitou. Nevraždí býky v koridě, ba ani vesměs nevraždí lidí. Země nezažila ani jednu krvavou revoluci, jediný násilnický převrat. Hrdlořezstvím vynikají jiní. Například v sousední Bolivii už zažili tucty vládních kotrmelců, dokonce se jim podařilo mít tři prezidenty v jednom dni. První visel na kandelábru už před obědem.

Na obálkách tamějších časopisů sice převládají bělošské tváře, ale Brazilci nejsou příliš hákliví na barvu pokožky. Evropští přistěhovalci se už před pěti stoletími angažovali s domorodkami, s výsledkem, že třetina nynějšího obyvatelstva, jehož počet v oficiálním odhadu dosáhl v roce 1999 172 milionů, má příměs indiánské krve. Z odhadovaných šesti milionů původního obyvatelstva, čistokrevných Indiánů zbylo snad jen 200.000, což se docílilo různými způsoby, včetně prodeje zboží, infikovaného neštovicemi. V přemnohých domorodcích koluje krev černošská. Však pouze v Nigérii žije víc černochů než v Brazílii. Tam z Afriky putoval rekordní počet nedobrovolných otroků , dosáhnuvších prý počtu osmnácti milionů. Značné rasové a etnické mísení, s výsledky, že bývalým generálním prokurátorem byl Arab Ibrahim Abi-Ackel, hlavou olejářského konglomerátu Japonec Shigeaki Ueki, ředitelem asociace bankéřů Němec Jorge Bornhausen a tak dlouze dále.

Za první mé cesty tamějším směrem (dostal jsem pozvání k mezinárodněprávní konzultaci) za mřížemi prý nepobýval ani jeden politický vězeň. Na palubě jsem se z novin dozvěděl o nálezu pořádné hroudy zlata – víc než desetikilový valoun. Šťastný nálezce prohlásil, že teď konečně začne uskutečňovat svůj sen, vybuduje nejpěknější nevěstinec v celém amazonském povodí. Odlet z mrazivého New Yorku koncem prosince, liboval jsem si, jak se v Rio de Janeiru ohřeji. Čekal mě tam Bobouš, kamarád z pražských studií, multilingvální dopisovatel předních západoevropských novin. Dodnes setrvává v ne zcela přesném přesvědčení, že jsem mu v padesátých letech zachránil život. Budu u něho bydlet v luxusu na desátém poschodí na Avenida Atlantica, s výhledem na oceán a bájnou pláž Copacabanu. Darem jsem mu vezl konzervy pro rozmazleného kocoura, který dává přednost amerikánským výrobkům.

V ulicích poletovaly proužky papíru, místy jich bylo až po kotníky. Početné kutálky vyhrávaly, luzitánský dixieland, samba a tance. Dopoledne v pracovní den nezaměstnaní či nezaměstnatelní amatéři vyhrávali pro potěchu. Davy laskavé, laškovné, kde je třídní boj?

Ne ve vztahu mezi mužem a ženou, ujistil mě Bobouš. Zrovna telefonoval na jakýsi úřad: “Výborně, obejmu vás,“ oznámil do sluchátka.

„Dvakrát!“ požádala.

„Jednou, ale pořádně. A dám vám pusu.“

„Kolik?“

„Tucet.“

„Ne – chci jich tisíc!“

Dotyčnou samozřejmě neznal, ale tak to tam chodí, přívětivost se oceňuje. I nejprotivnější ouřada se cítí nucen pokusit se o úsměv. Tuze nečeské. Když se něco povede, na znamení zdaru se doporučuje zvednout prst.

Obtížné však je usmívat se nad nemravně značnými socioekonomickými kontrasty. Laxní daňový systém v podobě ementálského sýra, každý šidí, nepoctivost normou. Pár kroků od hotelu Excelsior, kde jsem si v recepci potřásl rukou s krajanem Jorge Beckem, stojí nevelký činžák, na jehož velemilionářské nájemníky připadá 2,7 procenta národního důchodu tohoto velmi početného národa. Jedno procento nejbohatších má dohromady stejný příjem jako padesát procent těch nejchudších. Rovněž jedno procento vlastní téměř jednu polovinu (45%) veškeré půdy. Nejmarkantnější to disproporce v celé latinské Americe a občasné prosazování pozemkové reformy a podělování bezzemků neprobíhá bez násilí. Brazílie je po USA tím největším exportérem potravy a přitom polovina jejího obyvatelstva údajně trpí podvýživou. Počet opuštěných, bezprizorných dětí se odhaduje na dvacet milionů. Jedna z nejmohutnějších ekonomií světa, ale podle řady ukazatelů (nejen income distribution, ale také gramotnost či kojenecká úmrtnost) je Brazílie na spodním konci latinsko-amerického řebříčku, spolu s Peru a El Salvadorem. Nemravnost takových kontrastů přiměla některé brazilské národohospodáře svou zemí označovat jako BELINDIA – stát, jehož část má životní standard Belgie, kdežto druhá část živoří na úrovni Indie.

Vláda vydala kritickou zprávu Brazil 2000, 300 stran, o chronické chudobě a drastických disproporcích, a domáhá se „mírové koexistence“mezi bohatými a chudými

Je to též záležitost kulturní, psychologická, tvrdí významný sociolog Herbert José de Souza. Elity jsou „highly insensitive“, chudé spoluobčany nevidí, nevnímají. V našich málo informovaných kruzích překvapí zjištění, že nejradikálnější volání po nápravě skandálního stavu nepochází od bouřliváků v politických stranách nebo mezi odboráři, ale od římsko-katolické církve.

Jednomu z prezidentů ze sedmdesátých let se přisuzuje výrok „Brazílii se vede dobře, pouze lidem se vede špatně.“ Co by tomu řekl Karel Marx?

Pohovořil jsem s jeho pravnukem, rovněž jménem Marx. Je to velmi prestižní klenotník v zemi. Však většina (65%) všech drahokamů pochází z Brazílie – smaragdy, topasy, ametysty, akvamaríny (těch je 90%). Oficiálně pouze diamanty, rubíny a safíry lze kvalifikovat jako drahokamy. Tento Marx vymýšlí nové tvary skvostů z topasů, opálů, smaragdů (tenhle kousek je za 40.000 dolarů – skoro zadarmo, řekl Bobouš, který nás seznámil) a nemá o slovutném zkázonosném předkovi vysoké mínění. Méně noblesní, nikoliv však aušusová je firma Freddy´s, fungující s několika filiálkami. Freddy je český našinec emigrant.

Pohlížím z desátého poschodí na Copacabanu, dvě stě metrů širokou, deset kilometrů dlouhou, v mírném zákrutu. Škádlení naháčů ke mně nedoléhá, zvuky modernizace, jimž říkáme civilizace, však ano. Téměř milion automobilů v Riu, s pozoruhodně nemotornými řidiči, neschopnými se řítit vpřed v tom kterém vyznačeném pruhu, se podílí na výsledku. Brazilčané získali oprávněnou pověst strůjců rekordního počtu dopravních neštěstí. Již tam přibylo víc kraválu než v Tokiu či New Yorku, dřívějších šampiónech. Odborníci tvrdí, že rámus o intenzitě vyšší 55 decibelů škodí lidskému zdraví. Na Copacabaně naměřili 107 decibelů čili něco mezi ječením řetězové pily (105) a rachotem pneumatického kladiva (110).

Pojďme k oné bájné vodě. Kult pláže a těla neznamená kult plavání. Do dost značných a ne zrovna nejteplejších vln se vrhá jen pár atletů a v mělčině po sobě cákají dětičky. Desetititícové davy vyznavačů kultu si hoví na písku nebo pochodují podél břehu – toť korzo, promenáda jako za starých časů na malém českém městě, být viděn a vidět, laškovat a lovit. A v průběhu činnosti si hlavu téměř ukroutit. Rio přece obdarovalo lidstvo vynálezem bikinek. Ukazují se v nich ženy nejen nejmladší a nejštíhlejší.Všechny jsou však kouzelnice, náznak chloupečku z nich nečouhá.

Tvárné pánve, hýždě téměř rubensovské, ale kde jsou ňadra? táži se. Tady nerostou? Vždyť to nejsou houby! Bobouš vysvětloval, že na rozdíl od USA, kde panuje přesvědčení, že nikdy nelze mít dost velká ňadra jako nelze být dost bohatý, v Brazílii plastičtí chirurgové mamální kontury zmenšují. Ano, brazilské móda je doslova potlačuje. Kdepak podprsenka s podpůrnými hroty, prosím vás! Naopak, pevné tričko na tělo, rozplácnout, odmocnit, znehodnotit. (Posléze jsem se v USA dočetl: Zatímco zvětšování ňader je druhým nejčastějším zákrokem amerických plastických chirurgů, pro jejich kolegy v Brazílii zmenšování téhož je činnost ta nejčastější a nejvýnosnější. V Brazílii je největší per capita počet plastických chirurgů na světě. Deset procent jejich klientely tvoří muži.)

Teď před Vánoci 2004 jsem obdržel (via Česká republika) sérii dokumentárních fotografií o úplně nejnovější módě copacabanské: dámy s hrudí nejen zcela odhalenou, ale i delikátní končiny v rozkroku pouze zdobené symbolickou šňůrčičkou, nezakrývající vůbec nic. Pokrok případně k nezastavení.

Další plusy a minusy v Riu

Na světě se pravidelně pořádá několik unikátních událostí. Mezi ně například patří několikadenní domorodý sing-sing na Nové Guineji a též každoroční karneval v Rio de Janeiru - čtyři dny a noci trvající extravagance, surreálná , dost erotická podívaná s pochodujícími soubory, šinoucími se povozy, hypnotickou muzikou, epilepticky se zmítajícím osvětlením a ve výši vezené bohyně, s více blyštícími ozdobami na hlavě než na těle, s plejádou všelijakého peří jako svatozáře a pak už na sobě téměř nic. Účastní se nejvyšší státní a straničtí představitelé kynout davům. Před pár lety několik přílišných puritánů prezidentovi státu vytýkalo, že tak učinil v doprovodu mladičké královny krásy, oděné do minisukénky, leč bez spodních kalhotek, jak leckdo se zájmem zaznamenal.

Tyto vizuálně-akustické slasti mi byly odepřeny. Ale aspoň jsem v Riu zažil Silvestr. V travelogu ze série Fodor, pojmenované po svém maďarském zakladateli, se píše: „Na pláži Copacabana se o Silvestru koná nejpodivnější, nejpohanštější událost v celé Latinské Americe.“ Prý desetitisíce příznivců vúdú, černé magie, se dostaví s úmyslem získat přízeň bohyně moře jménem Iemanjá. Zpěvy, tance, zaříkávání, zaklínání, oltáříčky, svíčky blikají. Příznivci bohyně moře přicházejí již před soumrakem, hrabou v písku a rozžínají svíce. Za tmy pak vzniká dojem, že došlo k invazi Karafiátových broučků.

Některé orchestry přijely na nákladních vozech, jiné připochodovaly, přehrávajíce ad infinitum svou oblíbenou melodii. Připomínám si přípravy prvomájových oslav.

S rachejtlemi se až do půlnoci nečekalo. Vojenští páni se pochlubili s novotou – laserem, modrou čárou, mnoha takovými čarami v prostoru. Pípalo to tam jak při galaktických bitvách ve Star Wars.

S Boboušem jdeme obhlédnout obřady zblízka. Dozvídám se, že vúdú, vzdor africkým kořenům, získává teď příznivce v evropských středních vrstvách a stává se módou mezi boháči. Boty v ruce, boříme se v písku. Oltáříčky s nastrkaným květinkami, nejčastěji gladiolami. Vedle znaků s klikyháky je soška Krista a Panny Marie. Symbióza věr, jež už začala před stoletími. Ženy ve zcela bílém se za bubnování a dost monotónních zvuků pouštěly do vytrvalých tanců. Točily se, kroužily, snad je přepadala únava či trans, občas se některá přichomýtla příliš blízko ke svícím. Lehounké sukně a spodničky nebyly ohnivzdorné, pár jich doutnalo a jedna na okamžik vzplála. S květinami a jinými dary se pak musí ke břehu, položit je na vlny a posečkat, až si je Iemanjá odnese do hlubin. Když nepřevezme poprvé, nutno se pokusit znovu. Odmítnutí darů je zcela špatné znamení do nového roku.

Nikdo nás bezvěrce neodstrkoval, i zde převládala harmonie, pohoda, dobrá nálada. Na Copacabaně současně probíhala ideologická protiofenziva. Baptisté lákali pohany svým polorokenrolovým orchestrem. Když se zpěvák odmlčel, už byl u mikrofonu kazatel s nabídkou čistě křesťanského spasení.

Že nás o tom silvestrovském veselí nikdo nepřepadl, ptal jsem se Bobouše. Řekl, aniž mě přesvědčil, že i zloději a loupežníci si potřebují odpočinout. Ráno v brzkou novoroční hodinu jsem se šel brouzdat a zakopával o bohyní nepřijaté dary. Hyacinty ještě voněly.

V Riu se už tísní téměř šest milionů lidí a víc se jich nevejde do prostoru mezi mořem a strmými svahy. Ty obsypaly takzvané favelas, bídné brlohy s kouzelnou vyhlídkou – vizuální, nikoliv existenční. Jeden a půl milionu tamějších obyvatel, tedy značně víc, než má celičká Praha, tam přežívá, s málo perspektivami a se značnou zločinností, kterou policie neřeší, poněvadž se tam málokdy odváží vkročit , natož zasáhnout.

Střetnutí světa nemajetných s majetnými, i když některý ze zručnějších zlodějů bývá majetnější než jeho oběti. Každý domorodec, s nímž jsem se tam potkal, nevyšel do ulic se svými originál dokumenty po kapsách – pouze kopie. Manželka afrického diplomata se objevila na veřejnosti se šperky a v cuku o ně přišla. Nedospělý poberta jich při útěku spolykal v hodnotě padesáti tisíc dolarů. Největšímu zájmu se ovšem těší přespolní, s mapou a turistickou příručkou v ruce, kameru přes rameno, strakatou havajskou košili a příliš bledou pokožku. Za večera mezi promenádujícími patrolovaly dívčí trojice. Agresivní kurvičky nás napadaly ve zhruba pětiminutových intervalech. K smilstvu nemělo dojít, toliko k okradení. Scénář se nemění: první slečna požádá o oheň, druhá laškovně sáhne pánovi mezi nohy a třetí už loví peněženku. Než se pán pořádně vzpamatuje, je po všem. Bobouš ale vždy včas obtěžovatelky zkušeně zaháněl slovem Déš.

Cena za nemravně značné socioekonomické disproporce přichází v přemnoha podobách. Gangsterská kontrola chudinských čtvrtí se rozmáhá, strach se šíří do celého města, i do oblastí boháčů jako je právě Copacabana či Ipanema. Gangy si troufnou kontrolovat obyvatelstvo v ulicích, věnují se únosům na objednávku, vraždí nepohodlné osoby, hodně z řad žurnalistů. Do prázdných činžovních novostaveb, nedokončených, poněvadž investorům došly peníze, se nastěhují chuďasové ze slumů a je z toho politický poprask s obtížným řešením. Kriminalita roste zejména během karnevalu. Dochází i k rabování údajně nedobytných trezorů v lepších hotelech. Ozbrojení lupiči přepadají i pohřební průvody. V Riu denně průměrně dojde ke krádeži sto automobilů a k osmdesáti vraždám. Nejvíc násilí, likvidací ve vlastních řadách, se realizuje ve slumech, jimž se policie raději vyhýbá.

Mafiáni, jejich organizace s komunisticky zavánějícím jménem Rudé velitelství či ekologicky zeleně zbarvenou firmou Přátelé země se tam stali paralelním zdrojem moci, tím vlastně jediným. Děs nahánějí bossové-skuteční vládcové, mezi nimi prominentně se prosazující gangster znám pod jménem Eliáš Šílenec. Zločinci rozstřílejí policejní stanici, ruční granáty vrhají na policejní auta. Málokdo byl překvapen snahou mafiána získat rakety na sestřelování policejních helikoptér.

Zločinci značně nenávidí guvernéra či, přesněji, guvernérku Beneditu da Silva z levicové Dělnické strany. Nejenom že se jí podařilo dostat za mříže některé mafiánské pohlaváry, ale tam je nevybavila klimatizovanými celami, odepřela používání mobilních telefonů a dodávku potravy z luxusních restaurací. Takové příkoří rozlítilo postižené do té míry, že z vězení zorganizovali na 30. září 2002 takzvané „černé pondělí“ - příkaz uzavření obchodů, úřadů, škol a tak se věru stalo. To aby osmatřicetimetrový Kristus na strmém kopci Corcovado se rozplakal nad takovým stavem věcí.

Veliké pokušení porušovat zákon a přitom minimální motivace dbát na jeho dodržování, natož život riskovat. Většina veřejnosti baží po obnově trestu smrti a její třetina, jak potvrzují průzkumy, schvaluje lynčování, řešení to definitivní, jehož se od státu nelze dočkat.

Nezapomeňme na další faktor, totiž na tradici latinského machismo, toho, čemu se tam říká „oprávněná obrana cti.“ Mário Stanciolli provrtal svou manželku Eloísu pěti kulemi, poté co mu oznámila, že od něho odejde, poněvadž si našla jiného. U soudu dostal podmíněný trest dvou roků, ve vězení nepobyl ani jeden den. V Sao Paulu zaregistrovali 722 takových oprávněných obran cti s vražedným výsledkem.

Zřídkakdy se tak stává v případech s opačnou rolí účastníků. Pak ale následuje jiné řešení, jak například potvrzuje Rúbia Maria de Oliveira Sousa, která za zabití svého partnera z těchže pohnutek obdržela trest čtrnácti nepříjemných let pobytu za mřížemi.

Češi a císař

Latinská Amerika nikdy nebyla pro většinu českých emigrantů primárním cílem. Našly se ale výjimky, jak dokazují potomci či spíš prapotomci v osadách Argentiny, na pampách Paraguaye, v peruánské Limě či v pivovarnictví ve Venezuele. A také ovšem ve veliké, rozsáhlé Brazílii. Tu přece dost maličké Portugalsko nemohlo samo kolonizovat. Evropští přistěhovalci, zejména z jižní části kontinentu, byli vítáni, přijíždělo též hodně Němců a Poláků. Po druhé světové válce se z opačného konce světa dostavil značný počet Japonců, velmi zdárně se uchytili v ekonomii, ve vědách, i v politice. Někteří se dokonce posadili na ministerská křesla.

Na těch žádný z našinců nesedí, ale máme právo pochlubit se s jiným, přímo vrcholným unikátem - panem prezidentem: Juscelino Kubitschek, zakladatel hlavního města Brasília. Není mnoho hlav států, kteří by něco takového zvládly. Však ano, kde je či jsou ti, z jejichž popudu vznikl Londýn, Berlín, Paříž, naše Praha? Pídit ve starých pověstech českých? A tento brazilský tvůrce Kubíček má prokazatelně české kořeny, pocházející, jak jsem se někde dočetl, z Příbrami či tamějšího okolí.

Našinci prchali jak před nacisty, tak komunisty. Začátky poúnorových emigrantů, živořících v lágrech v rozbitém Německu , byly ovšem nevalné. Vyhlídky na získání amerického viza v nedohlednu a tak možnost brazilská získávala na přitažlivosti. Oznamuji zkušenost věrohodného svědka té doby: Táborem proběhla zpráva o návštěvě brazilského konzula vybírat správné kandidáty. Zájemci si pospíšili pohazovat cihly, poničit si ruce a tak mít k předložení důkaz o svém kladném postoji k manuální práci. V inspekční den položili kandidáty na záda na dlouhý stůl, jeden vedle druhého. Konzul kráčel podél hlav, zkoumal kvalitu chrupu a bicepsů a když je neshledal dost kvalitní, dal pokyn svému asistentovi na opačném konci stolu, aby dotyčného zatáhl za nohu a odstranil. Takto prokádrovaní šťastlivci pak odjeli do dálav. Mnozí z těch, kteří zvolili alternativu exotické existence někde u Amazonky, tam spíš nalezli brzkou smrt.

V megaměstě Sao Paulo (obyvatel přes 10 milionů) je našinců nejvíc, mají tam svůj klub a občas i vydávají časopis Čecho-Evropan. Nepravidelně začal vycházet v roce 1957, redigován profesorem A. Cejnarem. V Riu jsem Čechů potkal jen pár - například pozoruhodnou dámu, automobilovou závodnici z předválečných let. Eliška, za svobodna Slavíková - pamětníci si možná ještě vybaví její jméno. Karel Sýkora šéfuje všem barům v obrovitém hotelu Nacional a je též zasloužilým učitelem všech kvalitních barmanů. Jen co jsem se o něm zmínil, jeho vděční absolventi přeštědře nalévali. Jiný pan Karel je v Riu velmistrem opravářem televizorů. A máme tam i naši dělnickou třídu. Denně se schází a nasákne pivem. Hodní, přívětiví, jako ostatně většina Brazilčanů - tolik se asimilovali, tolik málo jsem o nich slyšel.

S Boboušem jsme si vyjeli do hor uniknout vlhkému horku. Minuli jsme odbočku na Nova Fribourg, město, vybudované německými kolonisty, a na Teresopolis, pojmenované po Marii Terezii. Naší konečnou zastávkou bylo vyhledávané lázeňské město Petrópolis, obyvatel něco přes čtvrt milionu, kde nás očekával krajan Otto Heilig, baťovák na penzi. (Baťa zachraňoval své židovské zaměstnance přesunem na odbočky mimo Hitlerův dosah. Několik zachráněných jsem potkal také v karibské oblasti.)

Za vysokou zdí se honosilo sídlo emigranta milionáře Svačiny. Na návštěvě u přístupnějších našinců, posrpnových uprchlíků, jejichž češtinu už prošpikovala řeč portugalská a u jejich dětí to bylo samozřejmě ještě výraznější, páni se začali hádat, jak že to bylo s cenzurováním Čapkových Mloků v komunistických vydáních, a hned listovali ve svazcích výtečně vybavené knihovny. Popíjelo se dobré pivo značky BOHEMIA - PILSEN, Indústria Brasileira. Město je postaveno podél osmnácti řek a říček. Kolem jsou svahy, z nichž bych se nerad kutálel.

Petrópolis se honosí palácem, kde ukazují císařskou korunu, skoro dvě kila zlata, posázeno 639 diamanty. Don Pedro II. byl vlastně jediný kdy evropský císař v západní hemisféře. Dědic trůnu Pedro Gaston Orleans e Braganca jezdí městem na koni, patří mu mnoho pozemků a má plno peněz. Při převodech veškerých nemovitostí jsou mu všechny strany povinny platit daň (2,5%) - republika, nerepublika. Nabízí se otázka, proč něco takového by se mělo tolerovat na kontinentě, kde si na monarchický způsob vládnutí z Evropy importovaných potentátů příliš nepotrpěli (v Mexiku Maximiliana, bratra našeho Franze Josefa, dokonce popravili). Tento brazilský případ je unikátní výjimkou z pravidla: potomci této dynastie, která všeho všudy vládla jen šedesát sedm let (od 1822, roku nezávislosti, do roku 1889), se těší všeobecnému respektu.

A úžas si zaslouží mezi námi Čechy. "Pedro Gaston mluví česky, představte si!" řekl Heilig. Zareagoval jsem se stejnou nedůvěrou, jako kdyby tím mluvčím měl být jeho kůň. Dostalo se mi tohoto vysvětlení:

"Sirku k dekolonizačnímu výbuchu přiložil vlastně Napoleon Bonaparte. Okupoval Portugalsko a král Don Joao VI. uprchl za oceán. Po Waterloo se vrátil do Evropy a pustil se do kralování ve vlastní režii. Úkol se však nedařil, funkce se mu znechutila, praštil s ní a na trůn posadil pětiletého syna - a z toho se vyklubal onen jediný císař, dobrý vladař a téměř pokrokář. Nevděk ovšem vládne světem: došlo k nekrvavému převratu a vyhlášení republiky. Pedro se musel pakovat i s příbuzenstvem. Jeho syn měl zájem o důstojnickou kariéru. Požádal u Francouzů, ale nebyl kádrově přijatelný, však to byla doba Třetí republiky. Uspěl ale ve Vídni a dostal se k c. a k. hulánům, posádkou v Čechách. Oženil se s komtesou z Chrudimi, budoucí matkou Pedra Gastona orleánského a brabantského. Princátko piplaly české chůvy a máme to. Dnes muž v nejlepším pokročilém věku se rád upamatuje na doby svého českého dětství."

Monarchie padla 15. listopadu 1889. Ke stému výročí, kdy se též konaly přímé prezidentské volby - poprvé po 29 letech - ozvali se nostalgici s voláním po obnově starých časů. Průzkum veřejného mínění zjistil pětinovou podporu (21%) monarchie, zejména mezi mladou generací. Však vysvědčení republiky se neblyští samými jedničkami: dva prezidenti rezignovali, jeden spáchal sebevraždu, tři svrženi, dalším třem zabráněno nastoupit do úřadu. Republika zažila sedm různých ústav a dvě dlouhá období diktatury. Příliš mnoho neschopnosti a korupce. V případě prezidenta jménem Fernando Collor de Mello kromě korupce též vyděračství, praktikované členy jeho početné rodiny

Poslední dobou pověst císařského potomstva ale utrpěla šrámy. Rodina se totiž rozhašteřila. Ač dcera Cristina a syn Pedro Carlos žijí pod společnou střechou paláce Grao Pará, vcházejí a vycházejí různými směry a když se potkají, neberou se na vědomí. A stalo se, že Pedrův syn jménem Pedro Tiago, dvaadvacetiletý student a sportovec, ukradl tetě porcelánový servis a prodal. Okradená se obrátila na policii a její bratr Pedro Carlos spěchal odkoupit zpět lup od starožitníka, jemuž zaplatil čtyřnásobek ceny, kterou inkasoval jeho poberta potomek. Porcelán přinesl sestře, která ho ale odmítla přijmout. Zloděj vyrukoval s nejapnou báchorkou, že porcelán našel a tak si myslel, že to je jejich vlastní. Proč se tedy nepřeptal tatínka a nepožádal o souhlas? Brazilský trestní řád neuznává presumpci neviny, policie a prokurátor mu nevěří, takže teď aby se pachatel obtížně vytáčel. Čerstvé to zprávy z tohoto jednadvacátého století.

V Petrópolisu je pohřben velký spisovatel Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu, údajně kvůli pesimistickým předtuchám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig byl strýcem našeho literáta, melancholického Egona Hostovského. Tak mi to v New Yorku vyprávěl.

Salvador neboli Bahia

Stefan Zweig je sice pohřben v náhorním Petrópolisu, ale část svého exilu trávil v Salvadoru, po Sao Paulu a Riu té třetí největší metropoli země, u břehu Atlantiku. Jako zcela první tam dorazil italský mořeplavec Amerigo Vespucci 1. listopadu 1501 a na počest tohoto dne končinu pojmenoval: Baia de Todos os Santos - Záliv všech svatých. Je tak veliký, že by se prý i dnes do něj vešly všechny lodi světa.

Z první usedlosti vznikl Salvador da Bahia, první hlavní město kolonie, a primát si podrželo po víc než dvě století, když pak došlo k přestěhování do Ria. A Bahia zůstala tím nejhistoričtějším státem Brazílie a též tím nejafričtějším. Však odtud je nejblíže k africkému kontinentu. Odtud putovaly lodi se zlatem, diamanty a zejména s cukrem, zdrojem největší prosperity. Kolonie kvetla, Salvador bohatl, přibývající kostely zlatem zářily a někdo se musel na plantážích s cukrovou třtinou plahočit. Leč k něčemu takovému se původní indiánské obyvatelstvo příliš nehodilo – málo pracovité a rovněž málo odolné vůči Evropany přivezeným chorobám. Došlo tedy k dovozu afrických otroků, ze Senegalu, Guineje, Ghany, Angoly, několik jich milionů. Vznikla smíchaná kultura, vytvořila se portugalsko-africká atmosféra, nic není v Brazílii černoštější než Bahia, a to bez nevraživosti, s jakou se například setkáváme v místech jako je Harlem či Watts.

Po Lisabonu byl Salvador tím největším, nejdůležitějším centrem portugalské říše, v sedmnáctém století proslul svým bohatstvím, okázalou výstavbou, kumštýřským talentem, též svou dráždivou dekadencí. Ale pak, v době naší Marie Terezie, hospodářství na pilířích z cukru začalo chřadnout, rozpouštět a primát metropole se přesunul do již zmíněného Ria.

Prý nikde jinde na světě není tolik kostelů co do počtu a krásy. Iberský koloniální barok mě dosud nikdy neuchvátil. Ať se chlubilové podívají na jiné adresy. I Praha s jejími českými víc neznabohy než věřícími by možná stačila. Inu, uvidíme.

Cesta do baroka tam z letiště vede pozoruhodným tunelem, aspoň kilometr dlouhým a je z bambusu. Větve se k sobě přes cestu nahnuly a vytvořily dost gotickou klenbu. Rozhodl jsem se ubytovat v kláštěře. Z jedné poloviny se z něho stalo muzeum, z druhé poloviny Pousada do convento do carmo, moderní hotel s původním nábytkem. V zahradním kvadranglu, kde mniši meditovávali, fungoval bazén, obklopený naháči.

Zde ve staré čtvrti dláždění je kočičí, uličky strmé, domy v pastelových barvách, některé zbrusu opravené, jiné na spadnutí. Dvacet tisíc stavení je daleko starší než cokoliv v USA, holedbala se brožurka. Hezké a fotogenické je Largo do Pelourinho, náměstí s nepěknou minulostí, jak slovo Pelourinho dokazuje: „místo, kde bičovat“. Tam se konaly aukce otroků, kšeftování s člověčinou, hlavní to otrokářský jarmark. Tisícovky ebenového zboží odprodány za směnu. Teď je tam nevelké muzeum a něco skulptur z kovu, moderní design.

Chrámy dopadly podle očekávání. Většina zavřená, s opuštěnými lešeními, nemeleme. Totožné barokní exteriéry pískové barvy. Největší nával byl u svatého Františka. To je totiž nejzlatější svatostánek. Naprosto vše se blyští a není to kočičí zlato. Co si myslet o tomhle církevním Fort Knoxu? Cožpak není v bibli kritická pasáž o zlatém teleti?

Nebavte se tady, nežvýkejte – NAO MASTIGANDO CHICLETE, opisuji ze zdi. Atmosféra spíš neformální převládala i v katedrále. Přichomýtl jsem se ke křtu sedmi nemluvňat. Knězi ministrovala jedna paní ve strakatých šatech. Barva pokožky přítomných rodičů a potomků – křtěnců pokrývala celou černobílou paletu. U zlatého Františka jsem se posadil vedle krásky s perfektním habešským profilem. Na hlavě bílou krajku, na těle džínsy a bílé tričko s nápisem MILK IS COOL. Mše bez varhan. Aspoň že byl slyšet jeden zvoneček. Pak zjistím, že to je zmrzlinář před vchodem.

Na náměstí před katedrálou si na prostoře sto metrů konkurovaly čtyři pohřební ústavy – Funerárie jménem Duran, Brasilia, Bahiana a Decorativa. Přepravu nebožtíků obstarávaly krémově žluté dodávky značky VW. Funerárie mají pořád otevřeno, vždyť smrt, dárkyně věčného spánku, nikdy nespí. Štosy bílých rakviček, snadno s jednou odejít v podpaží. Však kojenecká úmrtnost v zemích třetího světa je značná. Podél zdí byly k mání rakve pro dospělé, na stojato. Prodavači netrpělivě poťukávali u pultu, s nevraživým pohledem na veselé davy. Proč ta nevrlost, vždyť se dočkáte. Přiznávám se však k jakémusi reziduálnímu pocitu spoluodpovědnosti za jejich pochmurnou náladu.

Vlezl jsem do našeho klášterního muzea. Údajný skvost mě nenadchl, všechno na jedno brdo. Jako veletucty Buddhů v Thajsku. Totožné sošky svatých, páni zde, dámy v opačném koutě. Opatrně jsem našlapoval po nerovné podlaze, nicméně světci ve viklavých vitrínách reagovali, drnčeli, ba i na mě kývali. Ve sbírce mincí největší peníz, byl vyražen v Albánii v roce 1969.

Pro mne nejzajímavější v Salvadoru-Bahii byli lidé, ti současní, velmi živí, příjemní. Nepocítil jsem v onom černém světě škraloupek rasové nevůle. Do restaurace vešel k žebrák, v ruce cedulku s oznámením, že je SOLITARIO. Já jsem rovněž solitario. Zocelen zkušenostmi z Indie, nic jsem mu nedal. Ale všichni kolem dávali. Jeden opilec lovil bankovky, jednu za druhou, plácal je na žebráka a všichni měli legraci.

Jen jednou jsem postřehl náznak násilí. Nedaleko od našeho kláštera fungovaly dva neřestné domy. Ráno se z něj couraly uondané dívky s opuchlýma očima, s cigaretou ke snídani, obtížně se rozkoukávajíce do světla. A vyšel též transvestita či hermafrodit či obojí. Dlouhé černé vousy a na sobě staromódní růžové kombiné. Kluci, co hráli v ulici kopanou, si z něho utahovali a osoba nejistého druhu začala běsnit. Junáci tak čtrnáctiletí a když se usmáli, nedalo se říci, že zazubili, z dásních jim trčely jen dva tesáky. Špatné zuby, spolehlivé znamení o stavu třetího světa.

Žádné nápisy YANKEE GO GOME. Zato na Avenidě Vargas REAGAN BAR E RESTAURANTE. Jiný restaurant se jmenoval NEBRASKA a další KANSAS. Kuřte cigarety HOLLYWOOD a ARIZONA.

Nabízí se jedno porovnání s ubožáckou, vlastní vlády neschopnou republikou Haiti, totiž s tamějším kumštýřským talentem. V Bahii se mnoho lidí věnuje malířství, výtvarné práci s kamenem, kovem, kůží, textilem. Hodně zajímavou podívanou poskytuje tzv. capoeira - původně způsob boje otroků proti jejich utlačovatelům, který se ale transformoval v akrobatickou kombinaci pohybového umění, hry a tance, kdy soupeři se sebe ani nedotknou. A nedělají dojem ziskuchtivých kejklířů. Viděl jsem několik takových utkání na náměstích a nikdo nechrastil miskou.

Unikátní je cosi jménem candomblé, náboženský kult, ceremoniál v africké řeči yoruba, v Bahii až do roku 1970 úředně zakázaný obřad. Teď se takové počínání koná na údajně 1200 adresách. Vůbec to není inzerovaná podívaná pro turisty, ale k jedné takové seanci jsem se dostal. Kněží a kněžky, rituál v samozřejmě nesrozumitelné řeči, bubnování a tanec, ženy oděné do bohatých krajek kroužily tak dlouho, než je přemohl trans. Takto v napětí tráví přítomní celý večer. Za hodinu jsem hledal dveře.

V Bahii se též dobře jedlo – tedy dost velká výjimka z pravidla o omezeném kulinárním umu v zemi. Mladší dívky v bělostných spodničkách a svrchničkách dělaly dojem přeludů na svatebním dortu. Podsaditější matróny v bahijském kroji seděly na mnoha rozích a stále něco pekly. Kupoval jsem u nich kobližky z jakési tropické substance.

Unikát místa: zatímco v jiných končinách město staré a nové dělí vozovka či řeka, tady to mají vertikálně, s výtahem. Z historické části předchozích století se do modernější doby jede výtahem, nikoliv nahoru, ale dolů. ELEVADOR LACERDA je už v provozu téměř stopadesát let. Pětaosmdesát metrů zvládne za patnáct vteřin, denně se tak za pár haléřů přepraví padesát tisíc zájemců. Z výšin k mořské hladině. Několikrát jsem absolvoval tuto zkušenost a nepřestal se divit.

Literatura varuje před používáním městských autobusů, že prý jsou špinavé, nespolehlivé, ba i nebezpečné. Vůbec nepotvrzuji tak příkré hodnocení, ač jsem zásluhou veřejné dopravy projel metropoli křížem krážem. Někteří autobusáci tam vozili veřejnost zadarmo. Ti, co peníze vybírali, jízdenky nevydávali a obnos strkali do kapes. Nikdo je nekontroloval, snad jen manželka. Jednou, téměř již za soumraku, vozidlo zkolabovalo, dveře se zasekly, nedaly se otevřít. Několik mladistvých pasažérů uniklo oknem ven a tam s pomocí okounějících se pokusili autobus roztlačit. Povedlo se, motor oživl, dveře se otevřely, mládenci naskákali dovnitř a nám se podařilo správně dojet.

U pobřeží setrvávalo několik bytelných portugalských tvrzí. Nedaleko od šancí Forte de Santo Antonio do Barra jsem konečně našel kýženou adresu – modernistický dům s nápisem HERMA DE ESTEFAN ZWEIG. Zde tedy pobýval strýc našeho českého exulanta, znamenitého spisovatele Egona Hostovského.

Kubíčkovo hlavní město

Jestliže v témže státě je jedno místo lidmi přecpáno a na tom druhém je pusto prázdno, situace je to zajisté nenormální. Případ to brazilského pobřeží a vnitrozemí. Zejména by bylo záhodno ulevit nejen veleměstům, ale i suchopárné, permanentní bídou postižené končině Ceará na severovýchodním cípu země.

Už víc než před sto lety Kongres poslal výpravu najít v divočině správné místo k vybudování hlavního města. Odborníci našli a tím snaha skončila. Plynula desetiletí, o projekt se nikdo nezajímal až do doby, kdy se o prezidentský úřad začal ucházet Juscelino Kubitschek.Tento předák s českými kořeny, jak jeho příjmení prozrazuje, se dostal do úřadu v roce 1956 a podařilo se mu v něm setrvat po celé ústavně zaručené období čili výkon po šedesát roků tehdy nevídaný. Začal prosazovat konkrétní konstruktivní program, aby se stát konečně pohnul od břehu a pořádně se pustil do využití svého potenciálu.

Gigantického úkolu se ujali významní architekti Lúcio Costa a Oscar Niemeyer, oba ovlivněni vizemi a činy veleslavného realizátora Le Corbusiera. (Ten se například značně přičinil o zrození Chandigarghu – česky asi Čandigár, hlavního města ne jednoho, ale dvou indických států, Pandžábu a Haryány, s výsledkem, který se začal už rozpadat před svým dokončením, jak jsem si byl ověřil.) Niemeyer se podílel na tvorbě sídla OSN v New Yorku, projektu značně umírněného, v porovnání s realizací fantazie v brazilské divočině. Costa zemřel v roce 1998, Niemeyerovi, pokud ještě žije (v Riu, nikoliv v Brasilii) by v roce 2004 bylo 102 let. Vydával se za “romantického komunistu,“ tedy něco jiného, než další, významně se podílející landscape architect Burle Marx (to Burle měl po své sefardské matce), bratr onoho milionářského klenotníka v Riu, a tedy rovněž potomek nám známého zkázonosného Karla Marxe z devatenáctého století.

Kola se začala točit k započetí úkolu, který neměl v moderních dějinách obdoby. Chyběly místní zdroje, atlantický břeh byl tisíc kilometrů daleko, vše aby se vozilo, leč chyběly i cesty. Vznikl vzdušný most jako za berlínské blokády. Letadla se vznášela a přistávala s železem, betonem, se vším. Pracovalo se na tři směny. Vznikalo dílo spolu s otázkou, zda výsledek bude svět závidět nebo přivede zemi do bankrotu. Kubíčkovým záměrem bylo nejen pohnout národ k pohybu do vnitrozemí, ale Brazilčany, tehdy značně rozhádané, stmelit vizí společného patriotického cíle. Prezident dosáhl své rekordní popularity a stát dospěl k neméně rekordní inflaci.

Hlavní opozice proti projektu vřela v Riu, jež mělo ztratit svůj primát. V senátu se významní státní a straničtí představitelé fackovali. Oficiální vyhlášení zrodu nového hlavního města připadlo na den 21. dubna 1960 – za neuvěřitelně krátkou dobu tří roků od zahájení projektu.

Kdo tam ale bude bydlet? Politici a byrokrati pravidelně prchali, trávíce mnohodenní víkendy v Riu. Začarovaný kruh: Přece nebudu v Brasilii, vždyť se tam nic neděje, ale jak se může dít, když tam nikdo z nás není. Vláda přistoupila ke zpravidla účinným metodám hmotné zainteresovanosti. Autentickým permanentním přesídlencům poskytnout gratis zařízené byty, zvýšit, až zdvojnásobit plat, polevit na daních, uspíšit penzijní nároky. A pro diplomatický sbor, aby rovněž setrvával, pořádat koktejlové dýchánky, štědře zásobené ze zdrojů, zabavených celní správou.

V roce 1987 UNESCO přidalo Brasilii na prestižní seznam World Heritage Sites, skvostů lidstva, spolu s Českým Krumlovem a náměstím v Telči. Moderní architektura může vytvořit náramné budovy, ne ale města. Tento Distrito Federal je vyčleněn z území státu Goiás, pravidelně trpícím nedostatkem vody. Takový deficit je zvlášť patrný, poté co se hlavní nové město, jakkoliv nemilované, z původně plánovaného počtu půl milionu obyvatel již zmnožilo čtyřnásobně. Došlo tam na oněch plochých prázdných pláních ke zrodu celkem již šestnácti satelitních měst, dosažitelných autobusem. Do několika z nich jsem dojel, žádná pastva pro oko.

Z pobřeží jsem mohl do Brasilie dojet autobusem: 18 hodin z Ria, 25 hodin ze Salvadoru. Nechtěl jsem se ale tak dlouho trmácet, takže jsem letěl. Přistání tam do pošmourného dne. Když se konečně ukázalo slunce, vůbec to nebyl tropický žár uprostřed brazilského léta. Inu, ocitl jsem se od moře nejen tisíc kilometrů daleko, ale také téměř tisíc metrů vysoko. Tak tady pod námi, kde se rozrůstá čerstvá metropole, donedávna v prázdnotě poskakovali jaguáři. Na mapě má město obrysy letadla, symbol jistěže zasloužený. Křídla, to je EIXO RODIVÁRIO SUL a EIXO RODIVÁRIO NORTE, hlavní magistrála. Trup tvoří pruh s vládními úřady.

Získal jsem dojem, že skutečným centrem není hlava, mozek, prezidentský palác, tajná policie, ale autobusové nádraží. Moudrý pokrok, náznak blížících se racionálnějších časů? Pracující se nesjíždí v metrácích privátního železa, nezacpou se k nepohnutí.. Prostředky veřejné dopravy sviští po vozovkách, na konečné stanici výtah vyveze pasažéry do obchodního střediska, kde je vše potřebné k mání. A z nákupen do práce či naopak. Hlavní urbanista, jehož manželka zahynula v automobilové nehodě, se zapřisáhl vymyslet nejméně nebezpečný dopravní systém a slovo dodržel. Křižovatek je minimálně, převládají podjezdy a nadjezdy.

Většina návštěvníků do Brasilie ráno přiletí, večer odletí a městem je proveze turistická služba. Což se mi nezamlouvalo. Setrvám pár dní a metropoli budu zdolávat zejména pěšky. Boty jsou ale neskladné, náhradní nevozím, ty na noze, Made in Poland, začínají vystrkovat růžky. Jak říci portugalsky „vložky“? Vypomohl jsem si s papundeklem a hřebíky zneutralizoval. Yankee ingenuity, profesor šupák.

Stejně jako v onom indickém Chandigarghu, označení ulic, obytných bloků, není slovy, ale číslicemi a nějakým tím písmenem. Dojem, připomínající vojenské ubikace, baráky koncentráků. Žádné pojmenování k poctě toho kterého velikána - hrdiny, revolucionáře, diktátora.

V kontrastu s americkými městy, pěší osoba tam není vzácností. Lidé tam dosud užívají končetiny k původnímu určení. Pochodují po širokých bulvárech a též mezi budovami po zeleném či spíš polozeleném terénu. Divná tuhá tráva přežívá v červené zemi. Novotu města netřeba vidět jen v nových mrakodraspech. Upozorňovaly na ni kopečky termitů, mravenčí věže, jež v tempu výstavby zapomněli mezi ministerstvy vymýtit.

Která budova je nejznamenitější? Je to ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský Palácio da Alvorada? Názory se ovšem liší. Svůj hlas dávám katedrále, výtvoru ateisty a údajně romantického komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polootevřeného květu, trošku stan, jejž drží pohromadě prsty, vzpínající se k obloze. Exteriér ladí oku, ale nevyrazí dech. To teprve když jsem vešel dovnitř. Vchází se tunelem. Dojem nepopíši, nejsem kouzelník. Mezi prsty k nebi, co to je za stanový materiál? Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jakoby zvenku byly posedlé bataliony třepetajících bělásků.

Před jedním z úřadů čtu na trávě nápis NAO PISE NA GRAMA. Patrně to neznamená NEPIŠTE GRAMATICKY či NEPIŠTE BABIČCE či dokonce NEPIŠTE NA BABIČKU.

Congresso Nacional, ono dvojče, je nejvyšší a nejmarkantnější budova na náměstí tří vládních složek Praca dos tres Poderes. Na nejvyšší soud dopadalo pozdní odpolední slunce, takže zářilo zlatově. Parlamentu ale již popraskala střecha. Po té se totiž procházíte. Vnikl jsem do kuloárů, ale jen na chvilku, úslužný uvaděč mě vyvedl.

Opravoval jsem si papundekl v botě před ministerstvem zemědělství, když zrovna končila pracovní doba a vyhrnuli se zaměstnanci, od posluhovaček po generály. Ani jeden neusedl do pancéřové mercedesky, jež by se s kvílející sirénou rozjela pekelným tempem. Porovnával jsem tuhle neprkennou generalitu s protějšky v některém sousedství – s napomádovanými operetními panáky, latinskými hrdlořezi, jedni nevylučujícími druhé.

Jen co jsem se přibelhal zpět do hotelu, v onom nedostatkem vláhy trpícím státě Goiás vypukla tropická dešťová smršť. Ze sedmého poschodí pozoruji, jak bičuje Kubíčkovo dítě. Za hodinu trest jako když utne a ještě se ukázala převážně purpurová obloha. Den končil. Zubožené nohy jsem strčil do bidetu a čekal na zázrak zmrtvýchvstání. Německý diplomat mě lákal k návštěvě striptýzu. Zalhal jsem cosi o cudnosti.

Amazonie, její mohutnost a ubývání

Tady se nám představuje gigant pokrývající téměř polovinu (42%) území celičké Brazílie. Je to největší tropický prales světa, zdroj jedné pětiny (a některé zdroje tvrdí, že dvou pětin) všeho kyslíku, co má lidstvo k dispozici. Je to domov stovek a tisíců druhů ryb, ptáků, savců, mnohých z nich dosud pořádně neprozkoumaných a klasifikovaných. A tudy pluje Amazonka, řeka 6.275 kilometrů dlouhá, ta nejdelší na světě. Vlévá se do ní víc než tisíc řek, z nichž deset je mohutnějších než ta naše nejmohutnější americká Mississippi. Oceánské lodě plují z Atlantiku proti proudu Amazonky tisíce mil, až do peruánského přístavu Iquitos.

V celé té obrovské oblasti žijí všeho všudy jen dva miliony lidí (včetně nikým nikdy nespočítaných Indiánů, odhadovaných na necelých 200.000), z nichž tři čtvrtiny sídlí na jednom místě: Manaus, metropole na rovníku, kam nevede ani jedna aspoň trošku pořádná silnice. Dá se tam jen plout tisíc mil proti proudu Amazonky nebo letět. Mezinárodní identifikační zkratka je MAO.

Proč tam kdo kdy něco stavěl? Odpovědí je kaučuk, zdroj někdejší náhlé náramné prosperity. Kaučukoví baroni, notně zbohatnuvší začátkem dvacátého století, si dokonce vystavěli operu, plno mramoru, tři řady balkonů. Ona pověst, že jim tam přijel zpívat velký Caruso, je jen pověstí, ale prokázanou pravdou zůstává skutečnost, že milionářští zhýčkanci si nechali posílat prádlo k vyprání a vyželení do Anglie. Opera slavnostně zahájila v roce 1896 a umělecké soubory přijížděly až do roku 1910, kdy se roh ekonomické hojnosti roztříštil, došlo ke krachu cen kaučuku, což krutě postihlo i operní provoz. Dva Angličané totiž vypašovali vzácné gumovníkové stvoly a zrodily se konkurenční plantáže, napřed v Malajsku, pak i jinde. Načež se povedl vynález se syntetickou náhražkou. Konec náramné éry.

Letím již několik hodin, sedím u okénka s napřaženou kamerou v podmínkách dobré viditelnosti. Míním fotografovat pronikající silniční výstavbu, divochy, jakékoliv známky člověčí přítomnosti a stále nic - jen prales, prales a v něm se klikatící toky. Toto jsou tedy ony plíce planety, nekonečné do nedohledna, tak optimistický byl první dojem.

Kapitán nás informoval, že se blížíme k unikátu takzvané svatby řek, soutoku Rio Negro a řeky Solimoes, jež se pár kilometrů za Manausem spojí a Amazonku vytvoří. Jenže spojení to není harmonické, vody různé barvy, teploty a rychlosti se nemíní mísit a tvoří dvoubarevný hnědo-černý prapor po delší vzdálenost, vskutku podivná podívaná. Trošku mi to připomnělo nejjižnější bod Afriky, tam kde se u Mysu Dobré naděje setkává teplejší Indický oceán se studenějším Atlantikem, valícím se od Antarktidy - jejich šedomodré zbarvení se rovněž, ale daleko méně, lišilo.

Pak už je před námi, pod námi, hodně blízko u rovníku, ono MAO. Z výšky dělá dojem moderního města, dokonce i s několika mrakodrapy, vše na levém břehu Rio Negro, přes řeku most nevede. Nikde tam nevede. Břeh je strmý a nelze jinak, vždyť v dešťové sezóně se hladina zvedne o hrůzných dvacet, snad i třicet metrů, a nabobtnalý tok se opačným směrem rozlije do kilometrových vzdáleností.

Přistáváme, je to free port, zona franca, teď už největší výrobce motocyklů, televizorů, videokazet v Latinské Americe, největší industriální centrum mezi Caracasem a Sao Paulem, odrazový můstek jak ovládnout trhy na západ v Peru (kam je to blíž než do Ria), Ekvádoru, Kolumbie a na sever do Venezuely, kam se dosud vyváží méně než do Singapuru. Jestliže se podaří zbavit se izolace a vystavět pořádnou silnici do Venezuely a dostat se tak k pobřeží, též cesta na trhy v Karibiku a pak dál do střední Ameriky by byla otevřena.

Tato bezcelní zóna ale pro návštěvníka znamená byrokratickou nepříjemnost. Nejedu přece do džungle kupovat barevné televizory, ale někteří domorodci asi jezdí. Společnosti jako Sony či Sanyo tam mají své provozovny - nejen distribuci, ale i výrobu - a vláda počínání přeje. Však jde o to roztočit kola pokroku a výrobky jsou pak hodně lacinější než ve zbytku země. Aby se zabránilo celním únikům, každý pasažér musí portugalsky vyplnit a sepsat veškeré své propriety. Při odletu doporučuji rezervovat si extra hodinu pro ještě přísnější proceduru. Byl jsem svědkem, jak u některých cestujících zjišťovali výrobní čísla fuseklí.

Měl jsem rezervaci do TROPICAL HOTEL MANAUS, z čehož se vyklubala luxusní oáza v džungli, též trošku jako koncentrák, několik kilometrů za městem. Při vjezdu na výsostné pozemky panovala přísnost jako kdysi na hranicích třídně rozděleného světa. Privátní armáda s pistolemi a pendreky, i metaři měli na zástěře jmenovky s fotografií. Byl jsem tam nejen jediný Čech, ale i jediný Američan. Šel jsem se bavit s papoušky: tato boháčská výspa totiž měla i vlastní minizoo. Prozatím jsem ve volné přírodě postřehl jen malé ptactvo a vůbec žádné dravce.

Ráno jsem seběhl k molu a vlezl na loď. Když kolesa zabrala, zjistil jsem, že tohle byla dvoutýdenní výprava proti proudu daleko, k úpatí And. Měl jsem jednodenní jízdenku na padesátikilometrový výlet opačným směrem. Seskočil jsem do mělčiny a děti se mi smály.

Správné plavidlo nás dopravilo přes Rio Negro do přítoků. Následoval hodinový pochod po souši, předběhl jsem expedici, abych mohl vstoupit do nepoplašené přírody. Potkal jsem se jen s velkým hmyzem a modrými motýly. V zeleném příšeří divně kvílelo ptactvo. Džungle vysoko ve větvích se nad námi uzavírala, slunce jí nepronikalo, místo předpokládaného vlhkého skleníkového vedra k zadušení převládal téměř chládek

A ani nás nepřepadaly eskadry žravého hmyzu. Usedli jsme do kanoí, pádlujíce do všelijakých postranních vod. Jenže ono se to brzo okouká. Neviděl jsem ani jeden ovocný strom, džungle vřeštěla málo a vůbec nevoněla. Můj někdejší dlouhodobý pobyt na jihopacifickém ostrově Rarotonga mě zřejmě příliš zhýčkal.

Jiný výlet se uskutečnil k onomu soutoku dvou řek, kde se potká černá voda s vodou hnědou a nemíní se mísit po vzdálenost několika kilometrů . Vzájemně na sebe nevraží, odstrkávají se. Neobyčejnou podívanou jsem fotografoval z metrové vzdálenosti. Tato dvojbarevná řeka, předlouhý prapor, proč tomu tak: Rio Negro je teplejší (33 versus 22 stupňů Celsia) a pomalejší (1,5 km/hod.versus 7 km/hod.) Černá hladina je jako sklo, kdežto Solimoes se nepokojně čepejří a její hnědé vlny nelákají.

Naše loď se před soumrakem vrátila po tichém, uklidňujícím veletoku. Černou barvu řeky tvoří rozkládající se řasy. Upocení pasažéři se hnali k modernímu bazénu s voňavou vodou. Já však zůstal u břehu a zeptal se průvodce, jak časté a nebezpečné tam jsou pirani.

"Tady nejsou," ujistil mě.

Ve veleteplé, veleklidné vodě o údajné hloubce devadesáti metrů jsem byl sám, řeka mi patřila. Dlaní jsem plácl na nepohnutou hladinu a odstartoval pěšinku, co se rozběhla do ztracena. Pak jsem slyšel plácnutí ryby, takže přece jen jsem nebyl sám. Ke mně se blížilo cosi asi tak třímetrového. Ustal jsem v pohybech a pokusil se podobat kusu dřeva. Tvor mě obeplouval, tohle tedy piraňa určitě nebude. Ani jsem nedutal a spoléhal na proud, že mě přisune k mělčině. Přeopatrně jsem si vypomáhal rukama a když pak již bylo dno v dosahu, pustil se do úprku. Ještě nedoděšen jsem našel informátora v baru a začal na něj chrlit nadávky, proč mě nevaroval.

"Ptal jste se na pirani a ty tu nejsou. Na žraloky jste se neptal - tak vidíte," řekl. Dozvěděl jsem se, že až sem do vnitrozemí, tak daleko od atlantického břehu, žraví netvoři plují do sladkovodního zátiší.

Odjel jsem do města. Cestou podél břehu sleduji vojenské rajony s nápisy COMANDO MILITAR PAR AMAZON. Posádka kanonýrů. Oblast je údajně ve stavu cizáckého ohrožení. Který agresor by tam asi mínil pronikat,do koho se míní amazonští Jabůrkové strefovat? Nejspíš by to byl konflikt s Venezuelou, svár kvůli dvěma tisícům čtverečních mil pralesa, Indiánům a zlatu. Dochází k pohraniční střelbě, s výkřiky ve španělštině "Tady je Venezuela!" a s portugalskou odpovědí "Tady je Brazílie!" z opačné strany. Vinu má nejasná smlouva z osmnáctého století, kde že vlastně končí Orinoko a začínají brazilské toky. Navíc situaci komplikuje bojovný kmen Indiánů Yanomani. Brazilská vláda se snaží zabránit prospektorům, aby pronikali na jejich území, pídit se po zlatu a ještě cennějších diamantech. (Tam oni pokládají zlato za pouhý vedlejší produkt - ne sice k zahození, úplnému přehlédnutí, ale rozhodně nic moc extra.)

Pokud v okolí pobíhají nahatí Indiáni, neviděl jsem ani jednoho. Ale pohlednice s nahatci jsem koupil všechny. Popsal, zachvástal si, nalepil známky, hodil do kastlíku a ani jedna nedošla. Sděluji pozdní zkušenost: Nutno dojít na poštu, kde stroj před vašima očima pohlednici orazítkuje a vy nic nepřilepujte. Nedostatečně placení úředníci totiž známky odlepují, prodají a ochuzená písemnost letí do koše.

Zahlédl jsem autobus. Jak daleko asi může dojet? Dálkový autobus na sever směrem k Venezuele do Boa Vista prý vzdálenost 770 kilometrů zvládne za patnáct hodin, jichž ale někdy bývá dvojnásobně. Cesta je "zpravidla průjezdná", sto kilometrů vede neklidným indiánským územím. Autobusy občas doprovází vojáci ochraňovat před nerudným domorodým živlem.

Tato Boa Vista se stala hlavním městem či městysem státu Roraima. Nahrnulo se tam totiž padesát tisíc zlatokopů - zlatá horečka, připomínající někdejší doby v Yukonu, Aljašce, Kalifornii. Roční produkce váží 100 tun. The New York Times citují (30. 11. 1989 čili zrovna v době našich sametových událostí) místního chlapíka, jak že se mu vyplácí zametat před obchody, vykupujícími žlutý kov. Za den v průměru namete větrem rozprášené dva až tři gramy.

Tam kde nejsou silnice, ale zato velké vzdálenosti, jediným řešením je letadlo. To na tamějším Divokém Západu zastává roli koně. Boa Vista má údajně nejrušnější letiště v celé Brazílii a tento stát Roraima v pralese má už 126 přistávajích ploch a denně aspoň jedna další přibývá. Létá se se vším možným, na opatrnost a formality se kálí. Americký profesor nukleární fyziky zanechal výuky na univerzitě v Sao Paulo a raději létá - a vydělá si desetinásobek pedagogického platu. Život je tam laciný - stovky zlatokopů již zahynuly v leteckých karambolech a ve vzájemných přestřelkách.

Sedl jsem u katedrály do stínu a pozoroval okolí. Poměr zcela bělošských, evropských vizáží, jen tak jedna k padesáti. Čistokrevně indiánská tvář nebyla vidět vůbec. Nebyly tady takové pěknice jako v Riu. Tam v tropech se nadívaly do neprodyšných džínsů. V parku senioři přemýšleli nad stolečkem s namalovanou šachovnicí.. Cosi hráli, ale nebyly to šachy. Místo figurek měli k dispozici jen zátky od lahví. Neviděl jsem , že by někdo žebral, ale pouliční zločinnosti je tam značně. Rovněž se mi dostalo varování před taxikáři. Mají hanebnou pověst, asi jako ti pražští.

Šel jsem obhlédnout tržiště - Mercado Municipal, vystavěné podle pařížského vzoru Les Halles architekta Eiffela, proslulého ještě známějším výkonem. Zajímavosti nepostrádaly ryby, velikánské a nezvykle zbarvené. Třeba modré oko na zlatých šupinách, jakoby rozzlobený Neptun udeřil pěstí.

Pak spěchám k opeře. Obával jsem se, že to bude vlhkými tropy zplesnivělá barabizna, někdejší mnohonásobně přeceněná pozoruhodnost, a ono ne. Není na rozpadnutí, kouty nepáchnou močí, je to zbrusu a do modrava vycíděná krása na pěkném náměstí. Bylo zavřeno, vnikl jsem otvorem pro kulisáky. Zmenšená verze milánské La Scaly, pečlivé kopírovaný dekor, fresky, lyry, múzy, cherubíni, pro 685 diváků. Jsme tam v tropech na rovníku, kde prší aspoň každý druhý den. Ještě víc zkázy než vlhkost napáchali termiti, rozežrali interiér, sametem potažená křesla. Vyhubení si vyžádalo spotřebu víc než 15.000 litrů insekticidů. Rekonstrukce stála spoustu peněz a znovuotevření, s produkci Carmen s Plácido Domingem v hlavní roli, naplánované na rok 1990, vláda v rámci protiinflačních opatření na poslední chvíli zrušila. Došlo k němu teprve v roce 1997, kdy přijel Bolšoj těátr z Minska s třemi operami (Lazebník sevillský, La Traviata a ona odložená Carmen). Drahé, obyčejným lidem nedostupné vstupenky, velký o ně zájem mezi snoby a estéty v Riu a též v zámoří. Pořádná Aida by se jim na scénu určitě nevešla. Včera tam měli klavírního mistra, zítra se předvede jiný virtuóz. A zítra budu odlétat.

Víc oprávněné obavy působí osud amazonského pralesa, jakkoliv z výše letadla dělal dojem své nekonečnosti, nezničitelnosti. Mýcení, kácení, ono neblahé deforestation pokračuje vzdor ekologickým protestům, mezinárodním konferencím, svatosvatým slibům a zárukám. Ohně, dřevaři, kutači, prospektoři vykonávají své. V oblasti Amazonky se odhadem plahočí půl milionu zájemců, z nichž někteří snad zbohatnou, ale přemnozí zcela určitě přispívají k devastaci. Příklad: pro získání jednoho kilogramu zlata spotřebují dva kilogramy jedovaté rtuti. Takže pak máme hodně takových jedovatých tun. Polovina se vypaří a vdechuje, polovina se do vod a půdy vrací. Z vylovených ryb rovněž polovina obsahuje víc než povolený limit škodlivé substance. Přibývá postižené flory, fauny a lidí.

Mnohde dochází k rozhazování fondů, ale pouhých osmdesát inspektorů má na starost dozor na území v rozsahu dvou milionů čtverečních mil. Rovněž takovému úsilí neprospěla pozemková reforma, přidělování půdy bezzemkům, kteří si pak svůj majetek na úkor přírody rozšiřují. Komise Kongresu došla k závěru, že se tak každý rok ztratí 22.393 čtverečních mil dešťového pralesa, což je víc než dvě třetiny plochy České republiky. A zákonodárství se záměrem tomu všemu bránit je vesměs bezzubé.

K ústí Amazonky a dál podél břehu

Jak se po tak velké zemi pohybovat? Kontinent lze komplikovaně překřížit, zdolat autobusem, částečně i vlakem a lodí. Po seznámení s kvalitou jak silnic, tak řidičů, jsem alternativu jízdy za volantem na dlouhé vzdálenosti vyloučil. Budování silnic pokračuje, stejně jako opačný proces, když se jich znovu zmocňuje a požírá džungle. A leckterý kritik se beztoho posmívá, že mnohde jde jen o nákladný projekt spojit mokrou poušť se suchou pouští. Navíc nejsem natolik zdatně jazykově vybavený a též postrádám dost trpělivosti potýkat se s nepředvídanými zádrhely, k nimž pak bez toho nevyhnutelně dojde. Zbývají tedy letadla, cestu přerušit, vystoupit v tom kterém místě a pustit se do inspekce okolí některým z pozemních dopravních prostředků.

O brazilské letecké dopravě - tři celonárodní a řada regionálních společností - se lze dočíst nelichotivé soudy, charakteristické pro země třetího světa: že jsou lajdácké, nespolehlivé, neochotné, nebezpečné. Takovou zkušenost jsem neměl. Vozil mě zejména Varig, na kvalitu jeho servisu dohlížel Swiss Air a výsledky jsem velebil.

Odlet z Manaus za totální tmy. Z okénka pod sebou tuším onu majestátní Amazonku, občas zablikalo světélko na plavidle. První zastávkou se stává Santarém, přístav, s jehož budováním začala skupina amerických Jižanů po prohrané občanské válce, ale příliš se jim tam nedařilo, tropické choroby je klátily. Teď je to ono takzvané sleepy backwater, ale nijak odpudivé místo. Tamější nemocnice se snaží léčit desítky zlatokopů , trpících již dřív zmíněným jedovatým dopadem rtuti v jejich práci.

Z Brazílie se získává zlato, diamanty, všelijaké drahokamy a polodrahokamy, pod povrchem na jednom místě dosud zůstává odhadovaných 18 miliard tun železné rudy a 600 milionů tun bauxitu na místě dalším. Horší je to s kvalitou povrchu, s příliš tenkou vrstvou prsti, v níž se toho pramálo urodí a dlouho netrvá, než se terén přemění v pouhé pastviny a případně i ve zcela bezperspektivní poušť.

Leckdo se již pustil do úsilí zdolat nepřízně přírody. Jednomu člověku se to málem podařilo, než ho uondala nepřízeň spíš politické povahy a on úsilí vzdal. Zde někde ve tmě pode mnou, kam se nedostanu, kam se údajně vůbec nesmí, americký miliardář Daniel K. Ludwig se pustil do projektu, zřejmě největšího, co si kdy jedinec předsevzal - projekt Jari (jméno to řeky, která se na mapách ale píše Jary) ve velikosti státu Connecticutu. Podivín bezdětný stařec, teď už nejspíš po smrti, jeho quijotická investice přišla na 180.000 dolarů - den co den, po dobu čtrnácti let. Utratil víc než miliardu dolarů. Vybudoval tisíce kilometrů silnic, železnici, přístav, přistávací plochy, nemocnici, školu, své hlavní město Monte Dourado, adresu 30.000 novousedlíků.

Amazonský prales neničil, ale naopak v nezalesněném terénu sázel filipínské eukalypty a karibské borovice, které by pak zpracovala obrovitá , sedmnáct poschodí vysoká papírna, vyrobená v Japonsku a z takové dálky pak transportovaná.

Investor Ludwig byl zřejmě obtížný tvor, v průměru dvakrát do roka vyměnil všechny ředitele projektu a navíc mu brazilská vláda začala házet klacky pod nohy. Přibývaly politické tlaky, šířily se pověsti, že se pokouší o vytvoření separátního státu, nového národa, drženého jako v nějakém koncentráku. Patrioté, nacionalisté zvedali hlasy. Stokrát nic umořilo osla (třetí zákon dialektiky dle Stalina o narůstající kvantitě a její přeměně v novou kvalitu), cizáckému pionýrovi došla trpělivost, na další počínání se vykašlal a celého velenákladného projektu se zbavil. Dvacet sedm brazilských společností to převzalo, se závazkem Ludwigovu výzkumnému ústavu rakoviny ve Švýcarsku platit dividendy po dobu 35 roků. Bývalý záměr Jari tady teď někde pod námi, co z toho asi teď je?

Konečně svítá, blížíme se k rozsáhlému ústí Amazonky, k Belému, hlavnímu městu státu Pará. Se zajímavým centrem a nepochybnými známkami přibývající ošuntělosti. V roce 1616, čili ještě před vypuknutím třicetileté války, tam Portugalci vystavěli tvrz. Chtěli zabránit Angličanům, Francouzům, Španělům a Holanďanům, aby jejich lodi vplouvaly do Amazonky proti proudu a pak se domáhaly vlastnických práv k takovému území. Jezuité zde jakož i jinde se snažili zachraňovat Indiány. Větry, vichry, mořské proudy odřízly tento přístav od zbytku kolonie, ztěžovaly či zcela znemožňovaly kontakt se Salvadorem, tehdejším hlavním městem kolonie. Cesta do Evropy, do Lisabonu, tehdy byla kratší, trvala jen šest týdnů.

V Belému byl honorárním konzulem Jihoafrické republiky náš krajan José Sláma z Holice. Vlastnil obchod se sportovním zbožím a mému příteli Vladimírovi, hostujícímu profesoru geologie na tamější univerzitě, prodal zbraň se slovy "pane doktore, tenhle revolver se vám bude krásně hodit, s tím můžete i do divadla." Belém je jedním z nejdeštivějších míst na světě. Jak asi ovlivňuje náladu při delším pobytu? Vladimír tam působil jako pedagog dva roky. Leckde působil - kutal zlato na Nové Guineji, na lodičce sám plul v Pacifiku na ostrov Norfolk, bádal a mrznul na severu v kanadském Quebecu a teď se natrvalo usadil v jihočeské Třeboni.

Teď z této mokré zeleně se podíváme jižním směrem podél pobřeží na tři města. Nejsevernější je Sao Luís, to jediné v zemi, které založili Francouzové (a pojmenovali k poctě krále Ludvíka XIII.). Brzo je ale Portugalci vypudili. Město si zachovalo koloniální šarm, je příjemné projít si ho pěšky.

Jen co jsme vzlétli, zeleň zmizela, nastal suchopár, pouštní hněď, připomnělo mi to někdejší zkušenost na letadélku jen spolu s pilotem nad vnitrozemím Austrálie. Brazilský terén jménem sertao, vyprahlý, bezútěšný: v zázemí ubývá vláhy, přibývá úhoru a mizérie . Chudičká to končina velikosti Francie, Itálie, Španělska a Portugalska dohromady. Takové to tam už je šest tisíc let, tvrdí archeologové. Lidé pěstují kaktusy, jimiž krmí dosud přežívající dobytek. Tamější výdělek dosahuje jen jednu třetinu národního průměru. Při příjezdu policejní patroly postřikují vozidla přípravky proti moskytům.

A zcela nejchudším v zemi je stát Ceará, před dvaceti, třiceti lety každým odepisovaný jako beznadějný případ, odsouzený na věky. Leč došlo ke změně, blížící se zázraku. Nová vláda ve státě, mimořádně schopný, poctivý a populární guvernér Gomes, jemuž se podařilo snížit dětskou úmrtnost na třetinu, teď dosahují rekordní hospodářský růst. Na něm se značnou měrou podílí jedno v minulosti přehlížené, pomíjené plus - totiž nádherné pláže, stovky kilometrů. Rozjel se turismus, z Evropy přibývá přímých letů a přiláká víc návštěvníků než Rio de Janeiro. Dvoumilionové hlavní město Fortaleza. se stalo po Riu tím největším módním centrem. Stalo se módou natáčet filmy a televizní seriály v oněch donedávna přehlížených končinách. Množící se mrakodrapy, aspoň z výše oblaků, již někomu připomínají floridské Miami.

A třetí zastávkou je Recife, kde hlavním zdrojem prosperity před stoletími býval cukr. Teď je hlavním městem státu Pernambuco, v Brazílii tím čtvrtým největším, rovněž s mrakodrapy a přímými nonstop lety z Evropy s přibývajícím množstvím zájemců. Je to komplikovaná metropole se značnými kontrasty mezi moderním a tradičním, mezi bohatstvím a chudobou. Enkláva historických domů, umělci, hudebníci, spisovatelé tam míří, rovněž do sesterského město či snad jen přeměstí Olinda, pár kilometrů na kopci. Plno vody a mostů, Recife se rádo charakterizuje jako "Benátky Brazílie". Nemá však onu bohatou afro-brazilskou kulturu Salvadoru, města ještě jižnějším směrem, kde už jsme byli, takže ho pomineme, stejně jako Rio, kde jsme začali.

Míříme teď k úplně nejjižnějšímu konci země, tam kde naprostá většina obyvatel - odhadovaných 85 procent - má evropské kořeny. Zejména Italové a Němci. Německý konzulát v Porto Alegre odhaduje, že tři a půl milionu teutonských potomků žije v tamějších třech státech. Třeba ve státě Santa Catarina, velikosti Rakouska, je vyprávění o problémech amazonského pralesa vyprávěním z jiného světa. Největším zahraničním obchodním partnerem je Německo, do čtvrtmilionového města Blumenau na Oktoberfest přijel tehdejší kancléř Helmut Kohl.

Kdysi jsem psal o konceptu rozbitých hodinek. Že odchodem z původního prostředí se nám čas zastaví a opuštěné prostředí dovedeme chápat jen částečně, odvozeně. Připomněl jsem si zkušenost z Jižní Austrálie, kde ve vinařské oblasti údolí Barossa s porouchanými hodinkami žijí potomci německých protestantských usedlíků z devatenáctého století. V brazilském Nuevo Hamburgo mnohým se čas rovněž zastavil. Zpívají a tančí jako před sto lety. I někteří domorodci, kteří se v Brazílii už narodili, mluví výlučně německy. Německé univerzity posílají vědce hloubat o této zakonzervované živé řeči devatenáctého století. Rovněž ale roste počet Brazilčanů, shánějících rodné listy svých předků, aby mohli kvalifikovat na udělení německého občanství a tím i na přesun zpátečním směrem do Evropy.

Nejvyšší životní standard v zemi mají tito nezřídka modroocí blonďáci a není v jejich zájmu, aby jim ho ničili přivandrovalci z chudobného severovýchodu. Na autobusovém nádraží v Blumenau každých patnáct minut je slyšet varovné oznámení, že už je tam plno. Patroly se snaží přimět zájemce k okamžitému návratu - i cestu zpět jim zaplatí. Kontroly na silnicích blokují průnik vozů s nevítaným nákladem.

Nejradikálněji se angažují zastánci hnutí secesionistů, bažících po odtrhnutí od Brazílie a z oněch tří jižních prosperujících států vytvořit separátní suverénní útvar Republic of the Pampas, takto anglicky (čerpám z The New York Times, 12. 5. 1993). Byl by to stát rozsahu Francie, s 22 miliony obyvatel. Hnutí už se těší podpoře třetiny veřejnosti, znechucené výdaji, jimiž musí podporovat vzdálené končiny jako je Amazonie. Vůdcem tohoto hnutí za nezávislost je muž jménem Marx. Irton Marx, zatracovaný jako údajný rasista. Centrální vláda mu ovšem nepřeje. Naopak poukazuje na neblahý precedens historie španělské latinské Ameriky, rozdrobené na přemnoho nepříliš harmonických států. Zatímco portugalské dědictví je jen jedno a většina Brazílie si ho tak chce dál podržet.

Vnitrozemím k velevodopádům

Mínil jsem letět nad neprobádanou prázdnotou. V hlavním městě jsem usedl do Varigu, v němž vzdor nepěkným pověstem se mnou bylo zacházeno královsky (výtečná vína, burcující káva a při každém sebekratším mezipřistání se dostavilo servisní komando vyluxovat palubu) a pohled z okénka znicotňoval přivezené předsudky. Namířeno jsem přece měl k Argentině a Paraguayi, pode mnou by vesměs měla být panensky nedotčená příroda a ono ne. Vynořila se Goiania, město solidního rozsahu a pak přibývala další, která jsem na své mapě nenacházel: Uberaba, Uberlandia, taková to pojmenování. Úhledná výstavba, takový byl dojem z oné výšky, a táhne se do velkých dálek.

Zde na pravé straně letadla, kde sedím, by měly být prázdné pampy Mato Grosso a za ním pionýrský stát Rondonia, do něhož vábí vládní výzvy několikrát denně. Tak jsem slyšel a na obrazovce viděl při kterémkoliv zapnutí televizoru. Rekordně ambiciózní záměr přilákat k zdárnému zemědělskému rozvoji sto tisíc rodin se ale nepovedl. Ve čtvrtině státu sice došlo ke kompletnímu vymýcení pralesa, ale kukuřici a rýži se v písčité půdě nedařilo a kaučukovníky ze sebe nevymáčkly očekávaný latex.. Farmářská činnost téměř zcela uhynula a přivezené neduhy vymýtily většinu zbývajícího indiánského obyvatelstva. Přežívajícím sedmi stům příslušníků kmene jménem Uru-eu-wau-wau stát přiznal vlastnická práva k rezervaci o velikosti sedmi tisíc čtverečních kilometrů. Funkcionáři v oboru ochrany životního prostředí oznámili, že Rondonia, v roce 1980 ze sedmdesáti procent hodnocena jako rurální, se za jedno desetiletí přeměnila v převážně městskou oblast. Hlavní město Porto Velho podél břehu řeky Rio Madeiro prý rapidně pozbývá svůj říz divokého pionýrského západu, přibývá asfaltovaných ulic, chodí po nich prospektoři, rančeři, nikdy jsem se tam nedostal.

Pastvinářství přibývá žehem, kouř překrývá obrovskou oblast - šest milionů čtverečních kilometrů (nejen Brazílie, ale též Bolivie, Paraguaye a Uruguaye) - a je tak příčinou dost pravidelné paralýzy letecké dopravy, totiž uzavření letišť z důvodů nedostatečné viditelnosti. Nepředpokládám však, že by tím trpělo pašování drog ze sousední Bolivie, kam kolumbijská mafie, zřejmě pod tlakem Washingtonu, přesunula aspoň část svých aktivit. Bolivijsko-brazilskou hranici - oblast v rozsahu Velké Británie - má k uhlídání na starost sto federálních policistů. Přeprava kokainu vesele pokračuje, též džunglí po silnici pojmenované Trans-Coca.

Víc se o tom tentokrát nedozvím, mířím k Sao Paulo, o jehož velikosti se encyklopedie rozcházejí. Některé uvádějí cifru sedmnácti milionů obyvatel. Já jsem tedy nic většího dosud nikdy neviděl. Tato hyperpolis mi připadala rozsáhlejší než Mexico City, než cokoliv v Číně. A jako v letu nad Japonskem, kde jsem mířil kamerou zachytit ten úplně nejposlednější ostrůveček archipelagu a jen co jsem tak učinil, objevil se ještě poslednější ždibec země, zde teď nad Sao Paulem se soustřeďuji na konglomerát mrakodrapů, v předpokladu, že tohle bude to pravé centrum, a jen co jsem cvaknul a dál jsme řadu kilometrů letěli a urbanizace spíš přízemního typu pokračovala, znovu se pak objevilo další množství mrakodrapů a tedy i další můj vadný předpoklad toho nejsprávnějšího centra a zkušenost se několikrát opakovala.

Sao Paulem, tím pravým hospodářským středem země, se nebudu zabývat, nezbyl by čas na nic jiného. Je to patrně magnet největšího počtu přistěhovalců, včetně našich českých. Zde se ale zmíním jen o japonských, hodně unikátní to sága.

V roce 1908 přijeli ti nejprvnější v počtu 781, nahradit osvobozené otroky na kávových plantážích. Káceli džungli, trpěli malárií, nenáviděli místní stravu. Ale tradiční hodnoty, obava ze ztráty tváře návratem domů a tak přiznání porážky, způsobily, že setrvali a časem a další imigrací se jejich řady rozrůstaly, takže teď je jich již víc než milion - ta největší japonská zahraniční komunita kdekoliv ve světě. Víc než polovina jich žije v Sao Paulu, kde zbohatli, v průměru mají desetkrát - ano, desetkrát, vyšší příjem, než je národní průměr. Uspěli v ekonomii, ve vědách, pronikli do politiky v rolích senátorů a ministrů. V zemi, kde korupce je endemická, se těší oprávněné reputaci pro svou poctivost. Píle její mládeže je k neporovnání s brazilským průměrem, což vede k pravidelným stížnostem, že jsou zdrojem nekalé konkurence, poněvadž studují příliš mnoho.

Předposlední zastávkou před cílem mé cesty byla Curitiba, hlavní město státu Paraná, úspěšný domov zejména německých, italských a polských přistěhovalců. Město, které ve čtyřicátých letech mělo obyvatel jako má rodná Plzeň a teď se již rozrostlo na jeden a půl milionu. Na letišti jsem si zopakoval nepříjemnou zkušenost z Manausu, kde jsem vlezl na palubu nesprávné lodi.Tentokrát na poslední možnou vteřinu jsem zjistil svůj omyl , odpoutal se a místo někam k Antarktidě jsem odspěchal správným směrem k vodopádům, o něž se dělí tři státy a každý si je trošku odlišně pojmenoval: Iguaçu, Iguazú, Iguassu. V indiánské řeči guaraní to zcela přesně znamená „velká voda.“ Blížil se západ slunce, džunglí se plížily hadovité toky, na potkání zrudly, nepravděpodobné barvy jsem fotografoval.

Pravidelně přiznávám, že příroda mě pramálo vzrušuje a za deset minut, soustředěn na padající vodu, začnu zívat. „Niagára je ukapávající vodovodní kohoutek ve srovnání, co jsem tady viděla,“ prohlásila Eleanor Rooseveltová a tím „tady“ mínila trojmezí latinskoamerických států, kde těch vodopádů je celkem 275, o šíři tří kilometrů, víc než vodopády Victoria v Zimbabwe, a padají osmdesát metrů, tedy hlouběji než již zmíněná Niagára. UNESCO je rovněž zařadilo na seznam World Heritage Sites čili tam, kde kromě jiných našich krás máme Český Krumlov a náměstí v Telči. Hranici mezi Brazílií a Argentinou tvoří řeka ne víc než sto metrů široká a k vzniku mostu došlo teprve v roce 1985. Sousedé si příliš nevěří.

Jméno oné zemi dali konkistadoři: Argentina čili země stříbra. Před druhou světovou válkou, jíž se Argentina nezúčastnila a naopak na ní vydělávala, průměrná životní úroveň a produktivita per capita se rovnala té severoamerické. Od doby diktátora Juana Perona a jeho světice Evity úroveň upadla na třetinu. Dost rekordní to výkon v zemi s úrodnou půdou, která vyváží potraviny a nemusí dovážet ropu. Patagonské pampy jsou olejem nasáklé. Stát nemá hordy negramotných Indiánů, nemá pouště, souše, bažiny. Ale má tradici vesměs neblahých vládců a podivné politické kultury. Typický Argentinec se prý pokládá za Itala, který mluví španělsky a domnívá se, že je Angličan. A sousedy pokládá za opičáky. S blahosklonným postojem ke komukoliv jinému v západní hemisféře a tak i se zárukou, že si tím nezíská velkou popularitu.

Takže, když došlo k válce s Brity, jejich vzoru, kvůli Falklandským ostrovům, a následnému potupnému debaklu, latinsko-americký kontinent ovšem projevil slovní solidaritu s poraženými, ale ve skutečnosti je výprask tak arogantního, sebevědomého souseda mohl jen těšit.

V zemi s vysokou gramotností, značně rozsáhlou střední třídou, nikde jinde není tolik psychologů, psychoanalytiků: per capita třikrát víc než v New Yorku. Jedné ze čtvrtí v Buenos Aires se říká „Villa Freud.“ Sociologové tvrdí, že tato společnost, je už od svého vzniku v šestnáctém století založena víc na mýtu a magii než na právu a morálce a že to je ta pravá podstata národního charakteru. Země má mnoho právníků, ale na právo příliš nedbá. Šidit v byznysu je normou. „Toto je mýtická společnost, pro níž rozum, logika, nejsou důležité,“ tvrdí přední sociolog José E. Miguens. „Je to národ bez národní identity,“ tvrdí velký argentinský spisovatel Jorge Luis Borges.

Ta vyšší vrstva střední třídy kopíruje anglické a francouzské manýry, kdežto dělnická třída, obyčejný pracující lid, přesnadno propadá iluzi o důležitosti svého národa ve světě. Není to národ pionýrů, dychtivě pronikajících do dálav za neznámem. Čtyřicet procent národa žije kolem Buenos Aires. Od Španělů zdědil zejména pocit, hodnotu cti, váhu sebedůstojnosti. Nejpočetnější jsou ale kořeny italské, projevující se v postoji, jemuž se anglicky říká ambivalence - rozporný vztah vůči roli, nutnosti vlády, kolísání mezi předností pro autoritářství či anarchii. Tam u vodopádů jsem si ověřil argentinský zlozvyk - mladí, staří, chudí, bohatí, primitivové, vzdělanci - zbavovat se odpadků, bez zábran je odhazovat pod sebe, před sebe, kolem sebe. Dopijí několikalitrovou láhev z plastiku a bez vteřiny váhání letí z okna ven v náramném národním parku se skvostnou přírodou kolem dokola. (Při televizní přenosu utkání v kopané z Argentiny, nelze přehlédnout zasviněnou hrací plochu poházenými papíry.)

Rovněž jsem v té končině byl co nejdál od rovníku a nikde jinde v Latinské Americe jsem nezažil větší horko. Červená vozovka a zelené stěny bujné džungle. Inflace byla ještě bujnější. Opsal jsem z veřejného záchodku: USO SANITARIO CON ELEMENTOS – TOALA, JABON Y PAPEL, S 1.000. Tisíc pesos za jeden požitek. Sklenka minerálky - platím S 85.000. Proč neumažete nuly? Prý je pravidelně umazávají a neméně pravidelně jim za pár roků znovu přibudou.

V prosinci 2001 došlo k finančnímu kolapsu argentinského hospodářství, neschopnosti splácet zahraniční dluh ve výši sto miliard dolarů, ten největší kdy v historii. Následovaly předpovědi ty nejčernější, leč nastal zázrak. Roční hospodářský růst dosáhl osmi procent, inflace minimální, zrodily se dva miliony nových pracovních příležitostí, investoři se z ciziny vracejí, k nim se přidali i Číňané, oficiálně stále komunističtí, s přínosem dvaceti miliard dolarů.

Leč vraťme se k tropické výhni a zeleni, kde jsem došel k vodě kávové barvy. Šinula se tiše, plížila se jako anakonda, získávala na tempu, začínala se řítit do nižších poschodí. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce jako vlasy fušersky odbarvené osoby. Iguazú tvoří podkovu, posetou ostrůvky, spojenými dřevěnými můstky. Máme tu co dělat se shromaždištěm vodopádů, lišících se šíří, výší, mohutností. Mají svá jména jako například ADAN Y EVA. Končina je též bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že dochází k uštknutí každého sedmého vetřelce. Se zájmem jsem pročítal na kmenech přibitá varování plazy neprovokovat a netrýznit.

Po návratu z Argentiny do Brazílie jsem druhý den zamířil k PONTE INTERNACIONAL DA AMIZADE, vedoucího přes řeku Paraná do Paraguaye. Cílem byl Ciudad del Este, dříve Ciudad Stroessner, tak pojmenováno po uprchlým nacistům přejícím diktátorovi, synu pivovarského sládka z Bavorska. Město se těšilo oprávněné pověsti neřestného brlohu, sídla heren a nevěstinců, pašeráckého ráje s neomezeným sortimentem. Měl jsem brazilské vízum k neomezeným vstupům. Do pasu jsem dostal razítko, že odcházím. Ale na druhé straně byli ochotni mě k neřestem vpustit jen za podmínky aspoň dvoudenního pobytu. Jenže já musel ještě týž večer odletět do Rio de Janeira a pak dál do New Yorku. Adios, senoři, maucta, vždyť já k vám nemusím, a dal jsem se zpět na pochod k brazilským pohraničníkům.

Před chvílí jsem se s nimi přátelsky bavil, ale oni reagovali, jakoby mě viděli poprvé. Podal jsem jim pas, marně hledali paraguayské razítko. Klasické limbo - z Brazílie jsem odešel, ale vzdor legálnímu právu vstupu do ní nemohu přijít, poněvadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel. Následovalo dlouhé dohadování, trápení, tahanice k uzoufání. Jak v takové situaci argumentovat s aristotelovskou logikou? Začátkem onoho dne jsem nevěděl, jak zabít odpoledne. Teď mě snad mínili utrápit k smrti tihle strážci veřejného pořádku.

Přitom daleko užitečnější práce tam mají nad hlavu. Ono trojmezí je totiž velmi čilé pašerácké centrum – drogy, zbraně, elektronika, též pilná prádelna špinavých peněz a tajný komunikační uzel, snažící se neutralizovat americké satelity, které monitorují telefonní rozhovory. Leckdo tam hovoří, včetně dvaceti tisíc permanentně sídlících Libanonců, též jiných Arabů, islámských teroristů, stoupenců organizace Hamasu a Hizboláhu. Různé zpravodajské služby se rozhlížejí oním směrem. Paraguay nemá a dosud zřejmě nepostrádá zákony, zaměřené na potírání terorismu.

Ve vzdálenosti několika málo kilometrů vznikla mamutí přehrada Itaipu, faraonských proporcí, ta úplně nejmohutnější na světě , šestkrát větší než Asuán. Má osmnáct turbin, tak velikánských, že v jedné z nich symfonický orchestr uspořádal svůj koncert.. Itaipu zásobí elektřinou celičkou Paraguay a jižní státy Brazílie, též tisíc kilometrů vzdálené Sao Paulo a navíc poslouží dalším, pramálo obydleným oblastem. Proslulým vodopádům tento pokrok ovšem neprospívá. Větší prioritou je ale modernizace a v brazilském případě i velmocenské aspirace, ambice a tady je dodáván důkaz.

Přichází velmoc

Bude to s vykřičníkem nebo s otazníkem? USA a Brazílie mají ledacos společného – oba národy vytvořené přistěhovalci a s historií potřísněnou otroctvím. Zatímco Američané tam na severu bezostyšně mávají praporem patriotismu, Brazilčané váhají. Charles de Gaulle se o Brazílii vyjádřil jako o "nevážné“ zemi, což třeba mínil ve smyslu, že příliš váhá při hodnocení vlastní role, nebo že ji nelze brát příliš vážně. Každopádně „Bůh je Brazilčan,“ takové je tamější rčení a přesvědčení.

Údajně ta nejvíc barvoslepá, rasově tolerantní demokracie, ale přitom naprosto nejposlednější stát, který zrušil otroctví (1888) a dodnes se nezbavil nemravně značných socioekonomických kontrastů. Manželka guvernéra chudičkého státu Alagoas se před prostým lidem prezentuje v módních francouzských kostýmech a italských botičkách, šperky ověšená, čímž dokazuje své egalitární demokratické ledví se slovy, že stejně jako elity z nejvyšších kruhů i chudáci mají právo shlédnout takovou nádheru. Je to svět dvojí etiky: morálka jednak pro tzv.rua – ulici, obyčejnou veřejnost, jednak pro tzv. casa – vlastní dům, co je doma, to se počítá, že ano. Víc než „know-how“ spoléhat na „know-who“, konexe, kdo koho zná, aby mohl zařídit to, co nelze získat normální cestou. Takové je základní pravidlo v systému vzájemně poskytovaných výhod. Triumfující korupce, udělat vše ve prospěch našich přátel, kdežto na nepřátele nechť tvrdě dopadne ruka zákona. Veřejnost již není příliš spokojena se stavem, v němž zákony se jen přijímají, aniž by docházelo k jejich účinné aplikaci. Populárnějším se stalo dávat přednost rovnosti před svobodou.

Diktátor Getúlio Vargas vládl dlouhých patnáct let (1930-1945). V roce 1964 vojáci svrhli hodně levicového prezidenta Joao Goularta a otěže si podrželi po dvě desetiletí, až do roku 1985, kdy v úřadě končil Joao Baptista Figueiredo, pátý již generál v řadě. Vojákům časem přece jen došlo, že je snazší moc uchopit, než s ní smysluplně odpovědně nakládat. Se slovy, že demokracie, jakkoliv nedokonalá, je daleko lepší než sebepokrokovější diktatura, Figueiredo postupně přenechával moc technokratům, zrušil cenzuru a s politikou tzv. abertura – otevření též věznic, amnestiemi zmírňovat tlaky ve společnosti, se těšil oprávněné popularitě.

Politická aktivita civilistů se rozjela na značné obrátky. Na rozdíl od té naší KSČM, brazilští soudruzi, legalizovaní v onom roce 1985, si na kongresu odhlasovali zbavit se starodávného symbolu srpu a kladiva, což se ale neobešlo bez nadávek a vrhání vajec popuzenou větví staromilců. Ti rovněž vtrhli do partajního sekretariátu, kde ukořistili portréty Marxe, Engelse a Lenina, a odnesli mimo dosah modernizujících renegátů.

Komunistická strana Brazílie byla ta nejstarší a nejpočetnější v celé Latinské Americe (dřív než se Castro na Kubě dostal k moci) a značně vlivná zejména v intelektuálních kruzích. Ublížil jí ale jednak rozpad Sovětského svazu, zdroj pravidelného přísunu peněz do stranické pokladny, a jednak růst nemarxistické Dělnické strany. S tímto stavem věcí se nemohl smířit stařičký architekt Oscar Niemeyer, jeden z hlavních tvůrců hlavního města, stále militantní bolševik, který pokládal Castrovu Kubu za nejdemokratičtější stát na světě. Po 46 letech členství ze strany vystoupil a založil si vlastní, pořádně bolševickou, něco jako naši soudruzi Štěpán a Žifčák.

Kromě krizí ideologické povahy se na brazilské scéně daří explozivně erotickým kauzám. Bernardo Cabral, ženatý ministr spravedlnosti, měl pletky se Zélií Cardoso de Mello, pohlednou ministryní průmyslu, svobodnou a o generaci mladší . Gilberto Mestrinho, otec devíti dětí od čtyř žen, kandidát na úřad guvernéra v Amazonii, musel čelit opozičním billboardům s textem „Volte pro něj, třeba je to také váš tatínek!“ Mimomanželské nevěry, početí a zrození, postihující přemnoho politických prominentů.

Fernando Collor de Mello, první nevoják po 29 letech v prezidentském úřadě, byl v roce 1993 donucen k rezignaci - nikoliv kvůli zplození nemanželského potomka, což tedy rovněž učinil, ale kvůli korupci a vydírání zejména z řad členů vlastní rodiny. Jeho nástupcem se stal Fernando Henrique Cardoso, vážený sociolog, který vydržel v úřadě celých osm let, až do konce svého mandátu v roce 2002. Získal pověst velkého stabilizátora, který zkrotil inflaci, uskutečnil zemědělskou reformu, vylepšoval stav školství a zdravotnictví. Brazílie je počtem obyvatelstva pátá největší na světě (po Číně, Indii, USA a Indonésii) a její růst se podařilo utlumit. Téměř třetina vdaných žen podstoupila sterilizaci. Cardoso svou funkci v zákonem stanovené lhůtě předal nástupci, vůdci opoziční Dělnické strany, bývalému odborářskému předákovi jménem Luiz Inácio da Silva, zvaného Lula. Taková je nynější situace.

Když Henry Kissinger navštívil hlavní město, při prohlídce a ocenění paláce Itamaraty, sídla ministerstva zahraničí, řekl „Vynikající budova, António. Co teď potřebujete, je zahraniční politika, která by se k tomu hodila.“ Brazílie má 10 sousedů a za posledních 140 let s nikým nevedla válku – latinsko-americký to unikát.

Tento kontinent se ale začíná smiřovat se skutečností, že v regionálním mariáši karty míchají a rozdávají potomci portugalského trůnu. Brazílie se značně angažovala při vyřešení pohraničního konfliktu mezi Peru a Ekvádorem. Washington dává rozhodně přednost takovému primátu před alternativou vůdčí role venezuelského, revolučně laděného Hugo Chavéze, velkého přítele Fidéla Castra. Méně nás ale potěšilo zavedení vizové povinnosti pro držitele pasů USA, a potíží, které Brazílie působí v oblasti politiky, týkající se nukleárních zbraní. Roberto Amaral, ministr pro vědy a technologii, sice ujišťuje svět o nezájmu získat takové zbraně, zatímco prezident Lula da Silva kritizuje smlouvu proti jejich šíření (Non-Proliferation Treaty) jako nespravedlivou, diskriminující. Potěšilo však nedávné společné prohlášení Brazílie a Argentiny, těchto dvou tradičních rivalů, o jejich vzájemném zapuzení výroby jaderných zbraní a podřízení se systému vzájemné inspekce.

I v samotné mateřské zemi v Evropě je zřetelný brazilský dopad: a jak značný to kontrast mezi mentalitou ponurých Portugalců a sensuálních Brazilčanů! Zejména jejich televizní seriály se těší velké popularitě, ač brazilská portugalština, prošpikovaná indiánskými a africkými výrazy, spolu s odlišným přízvukem a též gramatikou je přece jenom jiná, než na co bylo zvyklé evropské ucho. (Portugalština jako první řeč je komunikačním prostředkem více lidí, než je němčina, japonština, dokonce i franština.)

Sice nejen chlebem živ je člověk, ale přece jenom potrava je ten nejfundamentálnější předpoklad k lidské existenci. Teď nedávno (12. 12. 2004) velmi vlivné The New York Times na první své straně přišly s novinou, začínající těmito slovy: „Téměř přes noc Jižní Amerika překvapila svět historickým posunem v produkci potravin, proměňující vesměs nevyužité oblasti v novou obilnici světa.“ Dochází přímo k explozi vývozu zemědělských produktů a v nadcházejícím desetiletí se Brazílie , slovy amerického ministra zahraničí Colina L. Powella, stane „zemědělskou velmocí.“

Na náznak takových změn mě před časem upozornil vývoj v povodí řeky Svatého Františka, 1690 mil divně se točící řeky v severovýchodní, málo perspektivní končině země: tak zvaný brazilský Nil - vyprahlá půda, lidé, zvířata. Načež náhlý, radikální posun k lepšímu. Podél řeky vznikly ovocné sady a vinice, zásluhou irigace se stovkami kilometrů kanálů, ta nejrychleji se rozmáhající oblast . Je to tam kousek od rovníku, není sezónních výkyvů, miliony beden s ovocem mango putují do Evropy a severní Ameriky, rozmáhá se i export hroznů, z donedávna bídného regionu, kde se dřív pramálo užitečného urodilo.

V Brazílii se odborníkům podařilo vyřešit problém půdního fondu, sice obrovského rozlohou, ale trpícího nízkou bonitou půdy, jen s několikacentimetrovou prstí. Teď s použitím všelijakých fosfátů se produkce zvedla do výšin, o nichž sníval Nikita Sergejevič Chruščov, teď již dlouhou dobu dlící ve věčných kukuřičných polích. Ona savana jménem cerrado, donedávna pokládaná za pramálo užitečný úhor, se stává obilnicí s mohutným potenciálem a teď už i výkonem, větším než co zvládnou žírné pláně Iowy, Nebrasky a Kansasu dohromady. Výnosy brazilských polí se znásobily čtyřikrát až pětkrát. Agrobyznys dosahuje roční částky 150 miliard dolarů. Země je již zcela největším exportérem slepic, pomerančové šťávy, kávy, cukru a tabáku. Bavlna, produkty jako jsou sojové boby či vepřové maso, plují do Číny, Ruska, ba i do převážně mohamedánského Pákistánu. Rozsáhlé pastviny uživí 175 milionů dobytka, největší stádo na světě. Brazílie je též největším vývozcem hovězího masa.

Jestliže zemědělství se podílí 40 procenty na veškerém exportu, ona většina 60 procent připadá nejen na vývoz surovin, ale i průmyslových výrobků, konkurujících i v těch nejmodernějších odvětvích. Elektronika, stroje, zbraně, supersonická letadla.

A to vše aby se vypořádalo se zarputile přetrvávající politickou kulturou země. Nelze se pak vyhnout rčení, že Brazílie je zemí budoucnosti, a k tomu přidat střízlivý dotaz, zda jí takto navždy zůstane.



Zpátky