Březen 2005

Čech částečným Číňanem (Část 2)

Ota Ulč

TCHAJ-WAN ZNAČNĚ POZDĚJI

Mnichov není jen v Bavořích. Odjel jsem do Baltimoru na kongres Americké společnosti čínských studií odpřednášet rozumy o zahraniční politice. Byl to tentýž listopadový víkend roku 1982, kdy o pětašedesátém výročí Velké říjnové revoluce mírové tanky rachotily po Rudém náměstí a na mauzoleu kmeti v čele s Leonidem kývali, prokazujíce svoji stále zachovalou životnost.

Rozpovídal jsem se, v sále klímalo asi sto posluchačů. V druhé řadě si svalnatý blonďák dělal mnoho poznámek. Poté, co jsem užil slova stupid v souvislosti s některými aspekty sovětského zahraničního počínání, svalovec pozastavil tužku a zabořil do mne své bledě modré oči.

„Jo, ten,“ poučil mě po produkci jeden z pořadatelů, „to je kágébé. Ten je na každém sjezdu - už ho znám léta. Ty druhé jste už viděl? Ne? To víte, sám tady není. Ovšem, jsou tu také zástupci od jiných služeb. Peking, však to víte…“

Přikyvoval jsem, aniž jsem věděl. Večer jsem se s modrookým čekistou potkal v baru. Představili jsme se jmény, já též povoláním. Na saku jsem měl přišpendlené jak jméno, tak univerzitní firmu, kdežto zvěd si na cedulku toliko načmáral nedostatečně čitelného Ivana Ivanoviče Ivanova.

Ujistil jsem ho, že ve mně nebublají negativní vášně. Že si o Sojuzu myslím, co si myslím - ale že je, pacholky, chápu. Oni vědí, co činí. Že můj vztek puká jiným směrem.

Berijův pokračovatel přikývl, položil mi velikou ruku na ramena a objednal další whisky.

Byl jsem v exemplárně dialektické situaci: v jedné ruce uklidňující alkohol, v druhé ruce značně rozčilující knížku, o níž jsem slíbil napsat recenzi - The Security of Taiwan, studie o podtrhu a výprodeji. Malá země, jejíž existence nám plete plány, melodie snadno pamatovatelná starší československou generací.

Když jsem Tchaj-wan navštívil poprvé, tehdejší průměrný roční příjem byl necelých tři sta dolarů. Koncem sedmdesátých let příjem přesáhl už sedmnáct set dolarů. Takovýhle skok, jako někde v Kuvajtu - jenže Tchaj-wanu zcela chybí nerostné zdroje. Když vypukla ropná krize, experti předvídali, že se ostrov rozsype. Ostrov se udržel, devadesát procent jeho vývozu tvoří průmyslové výrobky, tedy zboží, s nímž se Československo na světových trzích dovede uplatňovat jen prabídně.

USA dlouhá léta uznávaly fikci, že nacionalistická vláda na Tchaj-wanu je též jedinou legální vládou celé Číny. Poté ale prezident Carter změnil linii o sto osmdesát stupňů, jako jedinou de jure vládu uznal pekingskou, a Tchaj-wan prohlásil za její součást. Někdejší americko-tchajwanská smlouva o věčném věrném milování vymizela v potupný Carterův zákaz vládním činitelům vůbec kdy vstoupit na půdu tchajwanských úřadů či potkat se kdekoliv s tchajwanskými činiteli in official capacity.

Svět téměř bez výjimky tleskal, ostrované byli šokováni, jenže přežili i tuto ránu pod pás. Místo oficiálních diplomatických styků vznikly styky neoficiální, obchod s proradnými Američany, Evropany a dalšími cizinci vzkvétal dál, průměrný příjem na hlavu v roce. 1981 vyskočil na $ 2780 a měl by koncem let osmdesátých dosáhnout výše $ 6200 - pokud se nepovedou plány mnichovanů.

Jde přece o sjednocení s rudou matičkou vlastí. Tam uskutečňovatelé vědeckého socialismu již dosáhli životního standardu na úrovni saharského Súdánu. Podle statistických předpovědí Pekingu v roce 2000 - když všechno dobře dopadne, plány se splní a překročí - bude životní úroveň dva a půlkrát nižší, než je dneska na Tchaj-wanu. „Nedovedu si představit pádnější argument proti sjednocení,“ komentoval věc na sjezdu v Baltimoru Jan S. Prybyla, významný ekonom polského původu.

Tchajwanští mají též víc svobody, než kdy dřív Číňané měli za jakéhokoliv režimu. Nikdo nebyl dosud schopen zformulovat výhody, jež by ostrov sjednocením získal. Komunisté nemají naprosto nic příjemného k nabídnutí, co by nacionalisté již neměli. A nacionalisté vznášejí rýpavé otázky: „Máme právo odmítnout komunistický režim, který nechceme? Byly by Spojené státy ochotny vyjednávat se Sovětským svazem o podmínkách nastolení komunistického režimu v Americe?“

Podřezáváme si vlastní větev. Máme bolavý nedostatek námořních základen. Ve východní Asii je jedna na Luzonu a třeba už brzo nebude. Přitom Tchaj-wan, slovy admirála Edwina K. Snydera, má jako základna cenu deseti mateřských letadlových lodí.

A co ztráta reputace, prestiže? Cena mnichovanství může být vysoká, svět si začíná všímat, jak že se nevyplácí být spojencem USA.

Původně jsem se domníval, že Tchaj-wan je téměř nedobytelný. Recenzní výtisk knihy v Baltimoru mě vyvedl z bludu. Situace je jiná. Ostrovu hrozí zejména námořní blokáda. Přetněte lodní provoz, a je po Tchaj-wanu. Zásoby ropy vydrží jen tři měsíce.

Mohla by se komunistům blokáda povést? Patrně ano. Peking má k dispozici sto devadesát pět útočných lodí (Tchaj.-wan jich má šest) a sto dvě ponorky (Tchaj-wan má dvě). Čína má třetí největší armádu světa. Posuďme komunisticko-nacionalistické poměry či spíš nepoměry: tři milióny devět set tisíc versus tři sta deset tisíc mužů a žen v uniformách, osm set versus nula bombardérů, čtyři tisíce šest set třicet versus tři sta padesát devět stíhaček. Tchaj-wan má stíhačky typu F-5E, ty stačí na Migy 21, ale nestačí na něco modernějšího. Komunisté mají dva tisíce letadel ve vzdálenosti pěti set námořních mil od ostrova. Radar je zachytí pět až sedm minut před příletem. Poletí-li nízko, budou to jen tři minuty.

Tchajwanští stíhači, pokud by se je vůbec podařilo včas expedovat do oblaků, jsou vybaveni raketou Sidewinder, již nutno vystřelit na nepřítele zezadu. Čili jako protiinvazní instrument je Sidewinder bezcenný - stačí se podívat na hodinky a chvilku počítat. Proto Tchaj-wan požádal svého amerického spojence o dodání raket, s nimiž by nebylo třeba útočníka oblétávat, ale stačilo by trefit se mu přímo do oka. Nešlo o žebrotu, nýbrž o lukrativní obchod za hotové, z ruky do ruky. Jinde Američané tak štědrým zákazníkům trhají ruce, zde ale ticho po pěšině. Tchaj-wan s námořnictvem, postiženým nepoměrem šest ku sto pětadevadesáti, naléhavě zažádal o rakety typu Harpoon. Další nedoslýchavost na příslušných adresách.

Taiwan Relations Act (v § A, odst. a) zavazuje Spojené státy dodat Tchaj-wanu nutné zbraně nutné k dostatečné obraně (sufficient selfdefense capability). Kdoykolivkoli se špetkou soudnosti a integrity porovná vojenskou sílu Číny a Tchaj-wanu, nemůže nedojít k závěru, že cokoliv Tchaj-wan kde sežene, může být jen defenzívní. Ani jeden bombardér nemají, o žádný nežadoní. Potřebují ale lepší stíhačky typu FX (nejlepší F-16A jim Američané neprodají, ty jsou k mání nespojencům), které by se mohly vznést dřív, než bude zcela pozdě.

Tolik tedy měkkýš Carter, autor všelijakých podtrhů. Jak si pak v úřadě počínal jeho nástupce a odpůrce, antikomunista Reagan?

Takto: v květnu 1981 Washington oznámil svůj závazek dodat Tchaj-wanu požadovaná letadla. Peking začal protestovat a v lednu 1982 došlo k zrušení závazku. Tentýž Reagan, jenž se v průběhu volební kampaně zmiňoval o znovuobnově diplomatických styků s Tchaj-wanem, podepsal v létě 1982 s čínskými komunisty prohlášení víc antitchajwanské, než k jakému se kdy odhodlal jeho předchůdce Carter.

Dojde k invazi na ostrov? Peking by ovšem rád dal přednost lacinějšímu řešení a mnichovské by bylo nejlepší: ať USA donutí Tchaj-wan vzdát se bez boje. Jestli se přesvědčovací kampaň nepovede, došlo by na variantu spolknout ostrov polomírovou cestou - blokádou. A jen ta kdyby - snad pouze jen zázrakem - nevyšla, invazní síly by se daly na cestu přes stomílovou úžinu. Byla by to expedice velice drahá, a proto se Peking do ní nehrne. Hlavní starostí nejsou předpokládané ztráty na životech, nýbrž ztráty drahého, těžko nahraditelného zbrojního materiálu. Však proto tolik protestů proti prodeji letadel a raket, jež by potápěly invazní flotilu.

„Máte vůbec šanci?“ ptal jsem se činitelů na Tchaj-wanu.

Někteří působili značně optimisticky. Zdůrazňovali ekonomické úspěchy, politický a sociální pokrok. Například už v roce 1974 jedna studie mezinárodní organizace došla k závěru, že ze šestašedesáti zemí třetího světa má Tchaj-wan nejspravedlivější systém rozdělování materiálních statků, nejmenší rozdíly mezi bohatými a chudými. Škoda, že se na ostrov nejezdí poučit vládci zemí a zemiček, které v OSN halasně reprezentují většinu světa, většinu lidstva.

„Proč bychom se měli komunizovat, když oni se mohou odkomunizovat? Je to věc času, a abychom čas měli, musíme si ho koupit zbraněmi, a vy nám je odmítáte dodávat,“ slyšel jsem víc než jednou.

S odstupem dalšího času je snad otázka práva a možností Tchaj-wanu nemít s komunismem nic společného je snad, téměř, passé. Přemnohé se od té doby změnilo, i na naprosto neočekávaných adresách.

Po Hérakleitových stopách

Nelze vstoupit do téže řeky, tvrdil nám tento praotec dialektiky.

Někdy jsou i potíže se vstoupením do téže vesnice. Ve Španělsku, v suchopárné Estremaduře, se nám na vedlejší silnici rozsypalo auto a hodní rolníci se o nás postarali. Ne po letech, ale po roce jednom jediném jsme se spolehlivějším vozem zajeli na pohostinné místo znovu poděkovat. Zemědělci, zapřažení do žňových úkolů, nás málem nepoznali. A my je taky ne.

Jak bych dopadl v Československu? Jakožto ilegální utečenec bez úpravy vztahu k nemilovanému režimu jsem v osmdesátých letech o takových možnostech neuvažoval.

Okusil jsem toho ale při výletu do Asie v létě 1982. Letěli jsme divně. Místo aby rodinka cestovala pěkně pohromadě, řady sevřené, my jsme se totiž přes Pacifik předháněli. Jedna vědátorská nadace mě obdařila sumou, abych bádal, a též poskytla letenku. Žena a kluk, tehdy už dvanáctiletý, přistupovali ke schůdkům SINGAPORE AIRLINES, společnosti poskytující lepší servis.

Ač jsem se vznesl o deset minut dřív než rodina a číslo mého letu bylo jamesbondovských 007, do Honolulu k mezipřistání jsem dorazil o půl hodiny později a kluk se mi smál. Haly plnili Japonci vlekoucí tropické ovoce a balíky usušeného hovězího. Aby ne, doma za kilo masa utratí víc než za televizor.

Na palubě jsem byl živen nevalně, k snídani servírovali whisky, a pivo k obědu neměli. U singapurských teče šampaňské v mnohých proudech a odstínech, na plátně předvedli tip-top sexy krvák, a komu se nechtělo, dostal škrabošku hodnou Zorra mstitele a plastikové špunty do uší. Mně bez škrabošky bylo sledovat osud ubožačky učitelky ve škole pro hluchoněmé slepce na americkém venkově před sto lety.

S rodinou jsem ještě nedosoutěžil. V Honolulu nám vyměnili personál, napochodovaly zcela čerstvé kádry. Jen co jsme se odlepili od havajského povrchu, zcela čerstvé letušky zalehly k pochrupávání, úplný BLANÍK AIR.

Mínil jsem si vstřícně nařídit digitálky na tchaj-pejský čas. Vzdor značnému snažení jsem se toliko domačkal k výsledku, kdy stroječek už jen panikářsky pulsoval, jakoby v předpovědi mrtvičného záchvatu svého nepochopitelného mechanismu.

Ale i bez ciferníku mi ale došlo, že prohraji rodinný závod ne o minuty, nýbrž o několik hodin. Přistáli s námi totiž ještě v Tokiu, na onom novém velikánském letišti, jehož dobudování dosud brání ony pokrokové živly, občas protestuchtivě vskakující do míchaček s betonem.

A zase měla tokijská oblaka barvu téhož betonu, pošmournou barvu malty. Šmejdím s houfem po letištních prodejnách. Soustředil jsem se na houby. Zcitlivěl jsem na ně, potvory, zásluhou nedávného svého fiaska s desítkami kilo krásných zdravých hřibů, v Novém Mexiku nalezených a krájených, v Oklahomě neschopně sušených a konečně v Arkansasu tragicky zmařených. (O potupě jsem si podrobně zanaříkal na stránkách časopisu ZÁPAD.) A tady v Tokiu prodávali kilo poloprašivek za dvaapadesát tisíc jenů - za dolar tehdy dvě stě padesát, teď už jen sto dvacet jenů, tak to bychom měli …, to tehdy v Oklahomě vyjít, a mohla být suma na několik cest kolem světa, ale co se zbytečně rozčilovat.

Už cinkali a zvali k návratu na palubu. Příjemné překvapení: ač jsme v tranzitu a nikdo si nemohl odskočit pro třaskaviny, musíme podstoupit tělesnou prohlídku. Hezounká slečna v uniformě mě začala podrobně prohmatávat.

„Děkuji, děkuji,“ vyhrkával jsem v mateřštině a ponoukal k ještě podstatnější důkladnosti. Krasavice, stále s úsměvem, žel již vzdálila alabastrové prstíky a pokynula mi k pochodu mezi vzrušené prověřené.

Letadlo naplnily osoby s cedulkami - jméno, výprava, určení. Inu ovšem, japonští turisté, ti jen kolektivně, organizovaně.

Též značně hlučně, tak, jak je roztomilým zvykem mezi Teutony, jejich někdejšími spojenci v druhém světovém debaklu.

Příliš decibelů nezřídka zpochybňuje autenticitu projevovaného veselí. Že by snad ženáči na skupinovém odskoku do zahraničních nevěstinců?

Nikoliv, tito hlasití s sebou vezli své protějšky, v průměru o generaci mladší a o nekonečno pohlednější. Přes uličku se uvelebila komtesa s velkým skicářem v kožených deskách na klíně. Z kabelky vyňala štětec a tekutinu, a zatímco motory burácely a paluba se třásla na rozjezdové ploše z nedávno uschlého betonu, pevnou rukou se pustila do kaligrafické tvorby.

Rád mířím kameru na hranice, zdi, berlínské a brzo snad i čínské, dráty rozvadovské, první a poslední cípy toho kterého archipelagu. Mínil jsem zvěčnit poslední japonský ostrůvek. Jen co se mi to povedlo, objevil se ostrůvek ještě poslednější - za Šikoku ještě Kjúšú a Košiki a Udži, mám jich aspoň deset. Prázdné prostory bez člověčiny, tak, jak si Japonsko zpravidla nepředstavujeme.

Bohyně stále kaligrafovala, přes uličku, stejně nedosažitelná jako ony ostrovní pozemky za okýnkem. Inu co, aspoň si mě pořádně prohmatala ta policejní pěknice v Tokiu - přijatelná cena útěchy.

Už je vidět ostrov deset let neviděný. Tchaj-wan stále zelený, velmi obdělaný, hodně vod a jezírek, minivesnice či spíš jednotlivé statky, obehnané cihlovými hradbami: skoro jakoby šance kolem středověkých rurálních tvrzí.

Dobře vyspalé blanické letušky se s námi rozloučily, jakou že jim bylo ctí a potěšením nám sloužit. Vystupovali jsme na zbrusu novém letišti v mnohosamohláskovém místě Tao-jüan. Některé zdi dlouhých pasáží pokrývaly velké podobizny orientálních ořů. Že by tady měli umělce jako našeho Sedláčka, co je jen na kobyly? Nikoliv. Tento Sedláček je můj vyženěný příbuzný a též maluje orientální dívky. Posléze mě ve studiu vybídl, abych si vybral buď oře, či akt do trvalé držby, a dost se divil nad spěšností mé volby.

U úředních přepážek mi podali čínský formulář, obracím ho vzhůru nohama, však poprvé samotinký vstupuji na asijskou půdu, bez manželky, která tohle všechno vždy zařizuje.

Nešťastně jsem pohlédl vzhůru před sebe: ha, co vidím - vidím tři písmena svého nevyslovitelného příjmení, písmena na ceduli, ceduli na rukojeti, třímala ji dívčina, roztomilý medvídek Alice, úřednice štědré nadace, můj oficiální liaison officer. Na zpožděný 007 čekala celičké 3 1/2 hodiny. Mluvila plynně anglicky, a navíc držela dokument. Jím mihla a pohraniční strážci poodstoupili, aby vzácný návštěvník nezdržován pokračoval. Probleskla mnou reminiscence na staré neblahé časy, na někdejší povinné popíjení se soudruhy justičními zaměstnanci v Plzni, když ten nejmocnější zablyštil něčím ve slídě, a vždy byl k mání vinárenský stoleček. Tak tomu bylo dávno, daleko, v pravěku.

U okénka směnárníků první znamení místní hospodářské zdatnosti: před deseti lety výměnný kurs byl čtyřicet N. T. (tzv. nových tchajwanských dolarů) za jeden staronový americký dolar. Nyní se vylepšil v prospěch Tchaj-wanu. (Další vylepšení k prospěchu Tchaj-wanu pokračuje: pětadvacet ku jednomu koncem osmdesátých let.)

Kde ve třetím světě se takto daří? Před půl rokem mi v Brazílii za pár amerických bankovek dali půl kila cruzeirů, vysýchajících ze dne na den. A v sousední Argentině rozuměli finančním spirálám jen talentovanější matematici.

Za skleněnou zdí mávala žena a synáček strouhal mrkvičku, vždyť jejich singapurská kobylka vyhrála o mnoho délek.

Tudy kdysi vedla poloasfaltová stezka. Tehdy jsme vráželi do vodních buvolů a občas nezbylo než vylézt z vozidla a popostrčit nedoslýchavé dobytče.

Teď je tady dálnice tak dokonale rovná, že se mi nedaří určit světové strany. Kterým směrem směřujeme, kde lelkuje scestný skot? Zpomalujeme z jiného důvodu: platit v branách mýto za právo moderního pohybu.

Dorazili jsme k mrakodrapu ve čtvrti někdejších papundeklových barabizen. Klíč do ruky, a že v desátém poschodí bydlo je přichystáno.

Mnoha pokojové pohodlí, vše máme, i to, co v Americe nemáme: totiž televizní přenos světového mistrovství v kopané. Na obrazovce se s kýmsi potýkali Maďaři, pustil jsem se do kupy málo známých tropických plodů a přistihl se, že fandím socialistům. Ostatní tři kanály přenášely potýkání mnoha lodí - byl totiž velký sváteční den, DRAGON BOAT DAY, mužské a ženské týmy divě pádlovaly k poctě archaického funkcionáře jménem Čchü Jüan.

THE CHINA NEWS - místní noviny. Hele, tuhle reklamu otisknout v Rudém právu… a toho poprasku v zemi, kde už prý jsou limonády k sehnání jen o významných státních svátcích: SEVEN UP GIVING AWAY STEREOS. Pijte „sedm nahoru“ a pošlete kupón na adresu Hua Shang Advertising, Company, 137 Nanking East Road, Section 2, Tchaj-pej. Vděčná firma rozdává mnoho magnetofonů značky SONY.

Z jiného inzerátu se dovídám, že South African Airways létají s velikánskými boeingy z Tchaj-peje do Hongkongu, přes Mauritius do Johannesburgu. Inu, trasy globálních vyvrženců - Tchaj-wan, Jižní Afrika, Chile, Izrael.

Takhle uvolněně noviny nepsávaly: „V rudé Číně mají ženy zaručené právo zastávat nejméně příjemné práce. U nás se ženy už trošku pohnuly na sociálně ekonomickém žebříčku… Přátelé i nepřátelé si všímají naší modernizace a říkají o nás, že jsme malá Amerika. To může být jak lichotka, tak urážka.“

Snažím se počítat na prstech: Čankajšek už je v mauzoleu asi stejně dlouhojako Francisco Franco, ne-li déle. Svět nemiloval ani toho, ani či onoho generalissima. Jenže svět aplauduje španělským demokratizačním metamorfózám, kdežto ty tchajwanské odmítá vidět. Jenže kolik je jich tady vlastně?

Zjišťovat budeme poslechem a poklepem. V Tchaj-peji je přes deset tisíc taxíků, též bych odhadoval na milion automobilů a miliardu motocyklů, řvavých, všudypřítomných. Zmizely pedicabs, tříkolky se šlapajícím živnostenským cyklistou, jak se kdysi dušoval a zavázal starosta Kao. Pokrok je vytlačil, zákon je zakázal. Proč stát nezakáže chaos, anarchii v dopravě, kravál všude: Co tohle je za ukázněné mravence, když přecházejí na červenou a ignorují policajta s hlasitou píšťalkou? Stereo zvuky vyrážející z obchodů se střižním zbožím a z taxíků s ohluchlými či aspoň ohlušenými pasažéry.

U nadace mi připravili program na pár týdnů: interview, pobesedování s ministry, podministry a pány z nejvyššího soudu. Začne se s šéfem ekonomů, skončí se s šéfem ostrovních estébáků. Kdybych se někde ztratil, žádný prý strach, medvídek, Alice mě ochrání.

Nahlížím medvídkovi přes rameno a pozoruji, že došlo též k modernizaci čínských psacích strojů. V podstatě to jsou stroje sázecí. Kdysi dívky, ubohé včeličky, musely vyhledat a vyzobnout správný znak. Nyní nad čtvercem s pěti sty nejzákladnějšími znaky před sebou, tisícovkou méně častých vlevo, tisícovkou vpravo pracovnice popojíždí kuželem jako kobaltovou ozařovací bombou nad pacientem. Z kužele vede táhlo, jímž dotyčná klove.

Jak dlouho trvá, než ji vytrénují? Jeden rok.

Jak dlouho trvá naťukat jednu stránku: Dvacet minut.

Družbě se státními funkcionáři předcházela setkání s představiteli početného příbuzenstva. Babičky nám nestárnou. Pustily se do pokažení našeho dítěte, předhánějíce se v podstrkování mnohých bankovek ve speciálních červených obálkách: tradiční to čínské dlaňovky, korupční praxe, jejíž účelnost a třeba i nepostradatelnost si ověřují generace za generacemi.

Babička Si-ma se rozezlila na osmdesátiletého syna, že málo píše domů. Šestaosmdesátiletý strýc Si-po nás uvedl ke svému strýci, tedy našemu prastrýci, a vypadal vedle něho jako školák. Prastrýc Lin Pou-šou je nepochybně nejstarší nedůchodce (a též nestarší zploditel levobočka, již zmíněného), jakého jsem kdy viděl, stále ho vozí a částečně již i nosí do práce za prezidentský stůl významné společnosti.

Zvyky staré Číny: na Tchaj-wanu se daří leckterým přežitkům, velké rodiny zůstávají v oblibě, dcery jsou nadále méně hodnotné než synové. Nepotrpí si tu ale na pokrevní pýchu, jak je tomu v iberských a i jiných kulturách. Přátelé si například vyhandlují jedno z dětí k adopci. Nebo adoptují sirotka, sebraného z ulice. Jedna naše prima teta, vlastnice rozhlasové stanice, je bývalý nalezenec sebranec. Nebo se dotyčný tvor neadoptuje, ale přijme jen tak neformálně do domácnosti. Potřásl jsem si rukou s batalionem bratranců, sestřenic, synovců a neteří, a mezi nimi byly též tyto improvizované, naprosto nediskriminované přírůstky.

Na papírek jsem si poznamenal podivný nevyhynulý mrav: Když umře otec, děti se smějí ženit či vdát do jednoho měsíce po smrti - jakási milosrdná lhůta k odplutí do manželského přístavu. Kdo to nestihne, musí se postit po tři roky postit. V jedné naší rodinné větvi si s měsíčními oddavkami pospíšilo pět sourozenců. Přibývá ovšem na pravděpodobnosti, že v takovém kvaltu se manželství snadno nepovede.

Jestliže v USA jsou obědy skrovné a večeře o poznání či nepoznání podstatnější, v čínském pojetí hodnot největší hodování může započít v kteroukoliv hodinu. Pořád nás někdo zval, dojmy se mi vesměs slily, ale ne všechny. Jedna z tet nás, spolu s deseti dalšími příbuznými, pozvala k nedělní přesnídávce do CHARMING GARDEN RESTAURANT na East Nanking Road. Zahrady jsem neviděl, charming služebnice však ano - třicet číšnic v žlutém oblečení, deset vyšších šarží v červeném hedvábí. Neuvedly nás ke stolu v hlavní prostoře, ale do rezervovaného salónku. Privátní hodování je velmi populární a značně dražší. Obdrželi jsme stravu chunanskou, z rodné provincie Mao Ce-tunga. Na kulatém otáčivém stole se neobjevila ani rýže, ani nudle, nýbrž žraločí ploutve, na plátky krájené kachny, chodů bylo tucet, s onou mandlovou polévkou nakonec. Po dvou či spíš tříhodinové záležitosti, zalévané čajem, pivem a pálenkou, jsem obdržel dvoujazyčný seznam počinu. Jak kdo platil za trachtaci platil, jsem neviděl tehdy ani někdy jindy. Hostitel se vytratí - musel/musela si odskočit - a za zády pozvaných dojde k vyrovnání.

Nadále se mi dařily všelijaké společenské kopance. Stůl již obložen a obležen, ale nikdo nejí. Proč nejí, vždyť to vystydne. Věru nemohli, neboť guest of honor, tedy já, pořád žvanil a ještě nezačal, a nikdo jiný přece nemohl zvednout hůlčičky, dokud já se nerozhoupám.

Neznalost někdy doslova hříchu nečiní. Prohřeškem proti etiketě neprohřešil jsem se proti mravnosti. S jinačím příbuzenstvem jsme putovali do prozaicky pojmenovaného COUNTRY RESTAURANTu v Čung-šanu. Vítaly nás rozkošné dívenky se sukní rozstřiženou až do výše, kde punčocháče tmavnou a pozorovatelé eventuálně rudnou. Na nejrozstřiženější ze slečen, jež nás v salónku obsluhovaly, jsem párkrát s uznáním zamrkal. Při odchodu cupitala za mnou. Co dělat? Jestliže Vladimír Iljič by věděl, já nevěděl. Strkat jí spropitné, to se sluší dát do obálky, obálky jsem nenesl. U schodu s akvárii se zastavila a v jejích očích bylo víc nepochopení než nevole. Měl jsem se včas informovat u manželky, však byla hned vedle. Zeptal jsem se až v odjíždějícím taxíku. „Bloude,“ osvítila mě, „však tam nad salónky mají ještě privátnější kabinety,“ a že prý se tam strýci a prastrýci odšourávají k intimnějším pozornostem.

V knize FODOR’'S JAPAN AND EAST ASIA, v kapitole Taiwan - Excursions from Taipei, se doporučuje navštívit někdejší sídlo mé vyženěné rodiny v místě Pan-ťiao, k získání prý dojmu, co že to je čínská tradice. Takto žili feudálové, teď že se tam povalují vandráci bez bytového dekretu, a podle toho to tam vypadá.

Naštěstí jsem si četl ve Fodorovi staršího vydání, skutečnost je již jiná. Tchajwanská vláda, jakkoliv nesocialistická, odmítla pomoci rodině v pokusu zbavit se obtížných nájemníků. Po letech došlo k dohodě: rodina věnuje majetek státu a stát poničené domy a zahrady zrestauruje do původní krásy. Mnoho to domů a tři nádvoří. Bílá vrána v sousedství obyčejných předměstských činžáků.

Když jsme přijeli na místo, opravná výstavba už byla v proudu. Budovy s puncem českého poválečného pohraničí získaly nové fasády, nové prohnuté střechy, červené a zelené. Čerstvě zhotovení draci se již povalovali u některých komínů či cenili chrup od okapů. Na jedné z nejdůležitějších zdí odborník renovoval císařova slova vděku, poté, co vlastníci latifundisté věnovali horu zrní za hladomoru či povodně.

Před hlavním vchodem omlazovali památník. Nahoře slova PANOVNÍK PRAVIL, dole nic, prázdno. Ještě nedošlo k volbě správného citátu.

„Jen s tím počkejte, doba je vachrlatá,“ poskytl jsem nevyžádanou radu.

Na maličkém Tchaj-wanu mají čtyři miliony telefonů, jen devatenáct států světa má víc. Méně má Indie, Argentina, Československo, východní Německo. Systém je plně automatizován, vlastnit soukromý telefon je samozřejmost, jako je samozřejmostí, že veřejné telefony fungují, nepolámané, v každé vesnici, téměř v každé ulici.

Zavolal jsem bratranci Adamovi, s ponouknutím, že bychom si mohli někam vyjít.

Tento někdejší prostopášník, co mě kdysi seznámil s místními čajovnami bez čaje, mě tentokrát vzal do muzea. „Jo, moc se toho tady změnilo,“ povzdechl si bankéř. „Lidi málo střádají, nechtějí si nic upírat, chtějí si užívat - a takže si užívají. Už sem proniká kriminalita, už nám tu přepadli i jednu pobočku,“ děsil se finančník.

A co politicky, jak to se mění?

Něco prý ano, ale ne úplně, Adam se o politiku nestará, je bezpartijní.

Když už nic jiného, změnily se vedoucí kádry. Mizí generace běženců z roku 1949, nacionalistů s omezeným pojetím západního světa a bez ponětí o kterémkoliv cizím jazyce. Čím vyšší šarže, tím méně konkrétní odpověď na otázku. Na politicky háklivá témata se reagovalo zmrzlými pohledy, končívali jsme s úklonami, lichotkami, ba i hmotnými dary, jenže v lebkách jsme si odnášeli vesměs vatu. To bylo tenkrát, v roce 1967.

Tentokrát na první schůzku - ve vládním úřadu hospodářského rozvoje - jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním. Ha, mínil bílý ďábel způsobit ztrátu tváře, či jen barbarsky nedovede nakládat s časem?

„Ta naše doprava je nemožná, že ano,“ podal mi pravici čtyřicátník, hlavní hospodářský poradce ministerského předsedy. Posadili jsme se, personál přinesl čaj a pokroutky, to se tedy nezměnilo. Funkcionář mluvil plynně anglicky. Brzo jsme zjistili, že máme doktorát z téže americké univerzity. Nemusel jsem se namáhat s diplomatickou formulací otázek.

Dotyčný nebyl mezi mými besedníky výjimkou. Nejméně jsem uspěl u juristů. V mramorových prostorách u mahagonových stolů jsem promlouval o koze a o voze s dřevěnými typy, které se od svých československých protějšků lišily toliko odstínem pokožky.

„Kolik tady máte politických vězňů?“ vybafl jsem na ulízaného Urválka nejvyššího kalibru.

Poněvadž jsem mu představen nejen jako údajně znamenitý badatel z Ameriky, ale též jako přiženěný příslušník slovutné famílie, Urválek byl líbeznost sama. Rozžvanil se, že země je přísně zákonná, všichni mají neomezená práva, však ústava, jen se podívejte. Ovšem, stát si rozvracet nedáme, každý z nás si píše svůj vlastní kádrový posudek, politické vězně u nás nemáme. Při odchodu mi politický starodávník kladl na srdce, abych vyřídil nejvřelejší poručení paní choti. Takže ještě není vše dohnilé ve státě nedánském.

Odmítl jsem nabídku odvozu vládní limuzínou a odešel pěšky, hnedky vedle prezidentského paláce, podobajícího se velikánskému nádraží z konce devatenáctého století, dál pak po bulváru podél ministerstva zahraničních věcí této zahraničním pomíjené země. Zaměstnanci města přistřihovali stromy do podivných čtvercových tvarů. Po nemovitostech, kde čtvereční metr stojí jmění, jsem došel k několika hektarům zbrusu nového parku s bledě modrým mauzoleem. Tam setrvává tělo maršálka Čankajška; jeho celoživotní nepřítel Mao Ce-tung už je rovněž v mauzoleu přehnaných rozměrů. Proč mrhat na ostrůvku prostorem a penězi na neofaraónské projekty?

Koexistence věků a hodnot: kolem stařičkého kostela vyrostou bytové jednotky. Nebo vedle prastarých bytovek vznikne nová buddhisticko-konfuciánská katedrála. Na koexistenci a běh času upozorňovala též symbolika barev. Ve výkladech obchodů s vybavením pro nevěstinky vidím hávy nadýchané, jemňoučké - a bělostné. Vždyť běloba je smrtelná, kdežto červená je tradiční barva života, radosti, optimismu. Úpadek červené prý nemá nic společného s úspěchy rudé barvy v sousedství; spíš že sem pronikají estetické preference ze západního světa.

Pohřební průvody denně zacpávají metropoli. Květinové koberce, žluté a bílé, zcela pokrývají procesí vozidel od sedanů po náklaďáky. Kajícníci jsou v bílém, v kápích, jako středověcí kacíři křížení s Kukluxklanem. Postřehl jsem přehnaně zmalovanou sochu na otevřené dodávce s truchliteli. Socha, oblečená jako na scénu čínské opery, bylo živé dítě, právě smrkalo. Funebrácké trumpety mečely, a když se spustil náhlý, každodenní déšť, zvuk o poznání zplačtěl. Již brzo přijde první tajfun sezóny, letos má zpoždění, ten tady s námi zamete, přikyvovali domorodci.

Lapila nás v taxíku průtrž a na hlavním bulváru se hrnula voda do výše skoro půl metru. Ještě jsme se jakž takž pohybovali, otevřu okno, abych fotografoval, jenže zrovna se kolem hrnul autobus a vchrstl nám do vozu několik věder. Pořádně nás zasáhl, včetně taxikáře, a hodinu jsme si museli odsedět v teplých pomyjích. Ani jednou mě neproklel.

Dějí se pokusy regulovat neregulovatelnou dopravu. Děti spěchají do školy a na strategických rozích stojí o krapet větší žáci s vlajčičkou a provazem. Zvednou ruku a vkročí do vozovky, natáhnou špagát, motouzové závory, a je to - potěr se pustí do bezpečného přechodu.

Zákon dovoluje přepravu dvou osob na jednom motocyklu. Denně jsme viděli posádku pěti, s dvěma prcky na řídítkách. Se zálibou jsem se otáčel za dámami v širokých kloboucích, většinou v bílém oděvu, poetická elegance dvacátých let, jak se samy kamsi řítily. Když na tandemu, tak většinou ne rozkročmo, ale stranou, krátkými sukněmi do ulice.

Osoby za volantem se nerozběsňují v každodenních zácpách. Kupují voňavé bílé kytičky, něco jako konvalinky, od žen a dívek, putujících po vozovce v placatých slamácích. Dvě poupátka se prodávají za deset N. T., rodí je strom zvaný ylan, který tak poskytuje celoživotní slušné živobytí.

Vzdor anarchii v dopravě karambol jsme viděli jenom jeden. Nebyli jsme svědky zločinu, toliko hlasitého konfliktu, porušení norem občanského soužití: V podloubí dívka velmi rozzuřená cloumala mladíkem, nadávala mu, nakopávala ho a utřinos držel, obviněn z cizoložství. Dav sledoval bez hlasu spektákl ztráty tváře.

Po dopravní špičce průtrže pravidelně utly a mohlo se do ulic. Brouzdali jsme a nahlíželi do kostelíků, vždy dost navštívených. I hodně mládeže přicházelo se sepjatýma rukama a několikerým pokloněním. Bohů je devět, včetně jedné bohyně, a podle lokace modlitby rozpoznáte prosbu pozemšťana, zda baží po dětech či úspěchu na burze. Zapálené voňavé tyčinky, dary přinesené zesnulým k symbolické přesnídávce. Jídlo vybalit, předložit na stůl, po meditaci zas zabalit do tašky a domů. Zesnulým se přinášejí i symbolické bankovky, jež se jim odevzdají odhozením do ohně. Občas se formovala fronta k nákupu těchto pseudopeněz a amplion nabádal k trpělivosti.

Ani stopa po náboženském transu, mulláhové a imámové by rozhodně nepochválili nedostatečné spirituální zanícení lidu, nicméně dojem jarmareční frašky či neznabožské tuposti jsem rovněž nezískal. Ani tam, kde se motocykl opíral o vyřezávaného svatého, nebo kde metr od oltáře byl k použití telefon na mince - předpokládám, že jen k místním rozhovorům.

Náboženský temperament a orientace Číňanů jsou vzorně ekumenické: každý je trošku buddhista, ale rovněž i konfuciánec, což je spíš filozofie, etika než náboženství; potom též trochu vliv křesťanství, proč ne, ono se to všechno nějak zkoexistuje. V Thajsku dohola ostříhaní buddhističtí mniši se pohybují v róbách toliko šafránové barvy. Na Tchaj-wanu jsem viděl jen mnišky, také dohola, jenže v šedivém oblečení. Při udělování požehnáníček si počínaly jako náš venkovský farář.

Jak jsem nejedl hada

I natvrdlý turista si všimne, že země se liší: že příjemně lze pojíst a popít ve Francii, a nikoliv v Anglii. V Mexiku jsme skoro nikdy nenašli hokynářství a na každou restauraci připadalo aspoň pět obchodů s obuví. Na Tchaj-wanu je kromě restaurací též hodně lékáren - moderních (CIBA, Mearck, Geigy) a tradičních (drcené nosoroží rohy, tygří kosti, afrodiziaka). Nepotkal jsem vědce, který by se tradiční čínské medicíně poškleboval. Obchody podivně voněly, jejich vybavení připomínalo starodávné apatyky v Evropě. Zboží váží na vážkách, vesměs stojí hrůzu peněz and business is brisk, řekli by Američané.

Bazary žijí životem nočních můr. Se soumrakem se přišourají trhovci, někteří tlačí dvoukolák, jiní odemknou permanentní bednu na řetězu u kandelábru, další nesou zboží na zádech. Do hodiny vznikne stovka obchůdků v podloubích, na chodnících a vozovce. Připroudí tisícovka zákazníků či jen účastníků tohoto každodenního, spíš tedy nokturnálního komerčního korza, napěchovanými davy se prodírají motocykly, ba i urputný taxík. Policista není v dosahu, stát se neplete do tržních vztahů, takhle si asi vztahy představoval Skot Adam Smith. Obchodníci v krámcích si rozsvítí s pomocí šňůry, ilegálně zapojené do městské elektrické sítě nad hlavou.

Většinou zboží je textil, všemožný, všebarevný. Jen kupy podprsenek byly na jedno brdo, totiž růžovoučké, v odstínu bělošské pokožky, a většina též v bělošských, pro skromná torza čínských postaviček nerealistických dimenzích.

Ten kravál, kravál - z hrdel, amplionů, megafonů, ultrafonů. Chudáci, co to je za život, stále prodávat, litoval jsem je. Kdy se dostanou do postele, vždyť kolem půlnoci bazar bzučí na plné obrátky.

Návštěvník cizích zemí se zpravidla míní podívat i pod kuchyňskou pokličku. Tedy se stalo, že v Mexiku u jezera Catemaco jsem se potýkal s pečenou opicí (chutnala mizerně, asi jako špatně pečený pes). V ekvádorském městysu Riobamba jsem mrzutě ozobával o nic lahodnější morčata na rožni. Teď na Tchaj-wanu kluk měl zrovna narozeniny, dobrá, půjdeme oslavovat. Vydali jsme se do ulic staré čtvrti Wan-chua, právě tam se zajímavým bazarem. A hned za svatostánkem Lung-šan jsou restaurace s hadovinou. Projevili jsme totiž zájem o plazí pochoutku k důstojné oslavě významného dne.

Prodírali jsme se davy u stánků s všelijakým tovarem. Jubilant se zakoukal do všímavé opice: když vyplázl jazyk, též vyplázla, když se podrbal na hlavě, též se podrbala. A abych mu ji koupil.

Připomněl jsem si dobu, kdy jsem za Čepičky sloužil s lopatou u černých baronů, bezpečně beze zbraně a jak jsem byl dočasně vyňat z budovatelského procesu: délesloužící poddůstojník, civilním povoláním promítač v biografu v Litvínově, mi totiž navelel naťukat na stroji v mnoha kopiích populární lkavý hymnus padesátých let - „Maminko, kup mi koníčkáá!“

„Neblázni,“ obořil jsem se na syna. „Copak můžeme cestovat s orangutanem? A neobviňuj, že nic nedostaneš. Za chvíli dostaneš hada, to si pochutnáme!“ chlácholil jsem ho.

Došli jsme k ulici, k popravišti a upravišti těchto obratlovců. U vchodu do jedné ze specializovaných jídelen si obrýlený živnostník hrál na učence. Učitelskou rákoskou mířil na tabuli, pomalovanou plazy, a cosi chraplavě oznamoval.

Někteří z okounějících namířili prst k řadě skleněných nádob. Specialista sejmul pokličku a odsypal na vážky vzácnou substanci - usušené, do mrtě rozdrcené zmije.

Pár jedinců dalo přednost zcela živým hadům. Stál jsem metr vedle transakce. Chlapík s cigaretou mezi zuby ukázal ke kleci, že chce kobru. Zaměstnanec vyňal z penálu kleště a vylovil bestii s brýlemi na zátylku. Kuřákovi ji nacpal do jemňoučkého, nepochybně i snadno protrhnutelného pytlíku z plastiku.

Páni ještě nedoobchodovali: ať mu tam dá ještě kus, ale něco jiného - ano, třeba krajtu, proč ne.

Potvora se protivila, lovitel musel uplatnit několik chvatů, než ji zdolal. Zdalipak se odrůdy snesou, zdalipak sáček vydrží, dělal jsem si starosti, na rozdíl od zákazníka. Ten zaplatil a bez pohledu na průhledný pytlík s napůl jedovatým zbožím se šel protlačit zástupem.

Prošli jsme podél klecí s živým obsahem, abychom zasedli mezi dost zachmuřené strávníky u neprostřených stolů.

Jídelní lístek, prosím.

Jídelní lístek neměli.

Jak si tedy vybrat? Co když neprojevím zájem o smaženého brýlovce, o marinovanou anakondu, a dal bych přednost variantě s inspirací segedínského guláše?

Zjišťujeme, že hadí lahodu tu servírují jednotvárně - v polévce v hlubokém talíři, verze se poněkud liší, navíc lze různě kořenit.

Strávníkům též servírovali malý kalíšek. Někdo jen usrkával, jiný to do sebe zvrhl na ex.

Jenže na jaký ex! Priscilla informovala o aperitivu: jed.

Cože?

Ano, popíjejí jed, opakovala.

Aha, proto ta zachmuřenost. Jenže - když se chtějí sprovodit ze světa, proč si nepopojdou pár kroků ke kleci a nepohladí kobru?

Co by prý chodili, to je užitečný, zdraví prospěšný jed, tvrdila ta moje. Kdepak, čínská logika, na tu jsme my bledí barbaři krátcí.

Zrovna jsem pozoroval staršího pána, s kloboukem na hlavě, jak obřadně zvedl číši a přiložil ke rtům. Trudný výraz spekulanta u rozsypaných iluzí.

„Tak to tedy ne, jdem, neobjednávám,“ poručil jsem rodině a šlápl na pikolíka, jenž se mi přimotal do cesty.

Jenže i bez požívání jedu bych nebyl vydržel. K podniku závozníci přitáhli koš se zabitým zbožím a takhle bych si asi představoval středověké mučení na veřejnosti: pacholci hada za hadem pověsili na skobu, zabodli dýku a rozparovali. Před očima nám rostla řada vyvržených, kouřících, páchnoucích, sem tam se ještě cuknuvších obětí.

Zrychleným, leč opatrným krokem po červeném mazlavém asfaltu jsme opustili ulici a šli směrem k něčemu méně vzrušujícímu. Rodina skončila u ryb, já se zmohl na žáby, chabou náhražku, přiznávám. A když je kuchař připravoval o život, odvrátil jsem se k pivu, abych ochladil svůj dojem.

Bobříka odvahy abych tedy složil až příště. Potomek se pokusil využít mé kontumační porážky a znovu žadonil o opici.

Ovšem neuspěl. My v dávných dobách československého dětství jsme exotickou zvěř rovněž nevlastnili, natož jedli.

O nevýhodách značného pokroku aneb rekviem za řemesla

Před pěti lety v Quitu, pěkně na rovníku, jsem koupil pět usušených krokodýlů menší velikosti a jednu brašnu, taktéž koženou, ideální velikosti. Vešly se do ní dokumenty, kamery, magnetofon, nezbytnosti, jež nemíním odevzdávat v šatnách. Brašnu jsem snadno strčil v letadle pod sedadlo.

Sjezdili jsme spolu hodně končin, až se ucho džbánu utrhlo. Přezka přes rameno rupla. Vzpomněl jsem si na jedno odpoledne v Tanzánii, když jsme píchli pneumatiku. Nechte si něco spravit v příliš temných končinách Afriky! Početný tým specialistů se pustil do práce. Lepidlo měli až za ušima, tak tak, že to do náhlého rovníkového západu slunce stihli, a ráno byla duše už zase splasklá.

„To víte, u vás v Americe, tam je to jiné, tam jsou machři,“ chlácholil nás hoteliér.

Proč mu odporovat? Přece by nepochopil, že kruh se uzavírá. Že americký mechanik je mechanicky skoro tak zručný jako Papuánec, který včera poprvé v životě uviděl kolečko. Ve vyvinutých industriálních společnostech se přece již nespravuje, ale vyměňuje, nahrazuje, lidská práce se příliš prodražila, nový, strojem zhotovený výrobek je lacinější. Není divu, že lidská zručnost je v přeplacených zemích na vymření, že trpí imaginace a improvizace, že atrofuje technický um - ten všeobecný, nepřespecializovaný, ten věru renesanční.

Stát se mi malér s brašnou v Americe, sentimentálně hodnotný majeteček bych asi musel zahodit či pokusit se zalátat sám. Jenže na Tchaj-wanu, místě nehody, modernizace ještě natolik nepokročila, aby vymýtila zručné řemeslníky, cenné příštipkáře.

„Ano, tadyhle za rohem - ten tam vždycky je,“ poradili mi v knihkupectví na hlavním bulváru, a za rohem mínili Nankingskou třídu, místní Národní třídu.

Vskutku tam stál kumštýř, který sešije, přilepí, scelí, zaflastruje cokoliv koženého, na místě, za babku. A nebyl to vetchý dědeček, poslední Mohykán, nýbrž robustní živnostník se singrovkou, přenosným verpánkem, vervou a smyslem pro humor. Natolik mě zaujal, že jsem zvedl nohu, postoj to charakteristický pro východoafrického pastevce. Prý dobré na uvažování. Zatímco jsem uvažoval o uzavřeném kruhu a krnění talentů v příliš vyvinutých civilizacích, dosud nedovyvinutý řemeslník mi též spravil jednu podrážku, pak druhou.

Jak dlouho tu ještě bude fungovat osoba s umem a ochotou vyspravit ukoptěný kramflek? Modernizace, pokrok s velkým P veleužitečného dobráka zadupají do ztracena. Řemeslo prý má zlaté dno, jenže zlato zcela určitě není nejodolnější kov, dno se propadává.: A my, absolventi školy přílišného pokroku, všichni propadáme.

Posléze jsme dorazili do historického města Tchaj-nanu. Žena se objímala se sestřenicí, neviděly se sto let. Jistěže si budou mít co povídat, otočil jsem se k televizoru, byl den finále světového mistrovství v kopané. Taliáni nakopají Němcům.

Jak se raduji z průběhu boje, sáhl jsem si do kapsy, do kapes, šacuji se, ptám se kolem, nikdo nemá, ano, krucifix, ztratili jsme klíče od vozu.

Nemaje klíčů, sesul jsem se ke dnu svých dost pravidelných melancholií. Tak jsme v háji, helejte, my vám to tady necháme a vrátíme se do Tchaj-peje autobusem - ale co, vezmeme taxíka, navrhoval jsem řešení stylem maďarské šlechty v exilu, pořádající šampaňské soirée, aniž má na škubánky.

Že prý se to hnedky spraví, konejšily mě ženské. To určitě, vy kačeny, teďko je mistrovství světa.

Paní domu zvedla telefon a za chvilku stál u dveří chlapík. Přijeli další jeho kamarádi, pustili se do práce, a inu ovšem - povedlo se jim. Nepraštili krumpáčem do karosérie, nevyvrátili dveře, nepoškrábali centimetr plechového povrchu: zručně vnikli do vozu, rozebrali volant, vykoumali potřebnou kombinaci, zhotovili náhradní klíč, spravili, dodali. Ač jistojistě by dali přednost dřepění před obrazovkou a utkání s finalisty.

Být Francouz políbil bych je na obě líce a obložil šerpou.

Řekli si o sumičku - ekvivalent ubohých deseti dolarů. Za ty expert v Americe nevytáhne klíč ze zcela normální záchodové skuliny.

Přeškoda, že, vy umělci, nevydržíte. A proto tedy tato zádušní za zesnulá řemesla. Vyvraždil je pokrok, hanebný Herodes, stále jde s kudlou po neviňátkách a my se v tom teď vezeme, vinní, nevinní.

Na velmi dlouhé ulici Čung-chua, s obchody po obou stranách, s chodníky jak v přízemí, tak v poschodí, jsem si znovu připomněl rodné Čechy. Sem bych vedl čedokářskou výpravu, do končiny s tradicí kradeného, pašovaného, padělaného tovaru, tradicí dnes zdevalvovanou vlastním hospodářským pokrokem. Představuji si kavalkádu hladových lovců spotřebních statků, jak se vrhají ke světovým značkám - foto, audio, stereo, video výrobkům na metry, ke kompjútrům na hraní a k moudrosti každého člena rodiny. Zboží to upřené též miliardě Číňanů v rudém experimentu, jaká to gigantická ztráta tváře pro maoisty a postmaoisty, není divu, že ostrov chtějí a potřebují spolknout.

Nakupoval jsem skladné magnetofonové kazetky, Pavarottiho za babku, též lahodné šlágry místních idolů. Naše dítě si koupilo zabijácké zařízení - dva klacky spojené řetězem. Doma v Americe mu to prý budou kamarádi závidět. Tím že řeší konflikty gerojové ve filmech kung-fu.

Na takovou kravinu mě rodina odtáhla do biografu. Neúspěšně jsem agitoval k návštěvě díla, jež velikánský plakát inzeroval v podobě astronautek v blyštivých přilbicích, s parašutistickými popruhy a s holými zadnicemi otočenými do ulice. Ne, muselo se na opus NINJA V DRAČÍ SLUJI, kino Cosmopolitan, šest představení denně a pořád plno. Napřed národní hymna a už se jede: oko vytržené kleštěmi, noha useknutá sekyrou, několik zblízka sťatých hlav, hrozitánské boje s dětinsky nepravděpodobnými výviny, dobrá kamera, trošku již i porno, vidím blaženost ve výrazu odcházejících diváků.

Před deseti lety jsem tu zřídka potkal člověka s ponětím o angličtině. Situace se podstatně změnila zásluhou školy a magnetofonu. Kazety s jazykovým vyučováním jsou k mání za rozumnou cenu takměř v každém papírnictví.

Děti nadále neodolávaly, volajíce HALO a chichotajíce se mému vousu. Věru kuriozita, na čínských bradách vyroste pět a půl chlupu a vlastníci se pyšní. Ženy mají naprosto bezsrstou pokožku, s žiletkou či něčím modernějším by nevěděly, co počít. Tím spíš pak vynikne bujný přírodní chumáč v podpaží.

„Kdepak přípravek proti pleši – nýbrž na vzrůst vousů, a to pak teprve byste byl boháč,“ vysvětlil mi australský překupník v téměř vídeňské kavárně, kde slečna v bílé říze laskala klavír a s pódiem a šansony se otáčela. Australan pohyboval pravicí do taktu a blyštěl těžkým zlatým náramkem, posázeným drahokamy.

Nemohu pomlčet o Grand hotelu, grandiózní stavbě z dob japonského područí. Původně šintoistický kostel, katedrála, dnes čínský palác v barvě zejména řvavě červené. Navštivte pavilon jednorožce, usídlete se v křídle zlatého draka, nenajdete mnoho atraktivnějších prostorů na této planetě.

Měli jsme dvojí budíček. Do desátého poschodí doléhaly zvuky rozcvičky. Vojenská policie se rozcvičovala a zpívala v sevřeném útvaru. Mátožně jsem vzpomínal na správné české slovo - ČEPOBITÍ, ano, desetiletí jsem o něm nevěděl, zcela mě probudilo. Lze čepobíti jen za soumraku, nebo i za svítání? Druhým budíčkem byla zvonková hra, taktéž z ulice. Pamatoval jsem se na ni už z původní návštěvy ostrova. Tehdy jsem usuzoval na zmrzlinářské cvrlikání. Kdepak! Popeláři jedou a vyzývají k výnosu odpadků. Hérakleite, popeláři se též změnili, místo tradiční orientální melodie mají novou melodii novou, milostný motiv z filmu Doktor Živago.

Došlo k prezentaci mé přednášky o americké a čínské zahraniční politice. Sešli se profesoři a žurnalisté a někteří mě asi měli za velikána, co mává Bílým domem. Tím nebyl mýlkám konec. Text povídání vyšel v místních novinách a Priscilla mě ubezpečila o naprosté nepřesnosti překladu. Málem jsem vyhlásil válku Čínské republice.

To mi v Hongkongu rudí Číňané určitě rádi udělí vstupní vízum, a jestliže vstupní, jak bych dopadl s výstupním? Sakra, sakra.

Odjezd z metropole

Většinu oficiálních povinností jsem měl za sebou, nuže odjedeme a proštudujeme ostrov. Budu řídit, ty budeš navigovat, řekl jsem, seš blázen, řekla ona, tady se přece nedá vyznat. Nepostřehl jsem totiž, že vzdor kypějící modernizaci ani profesionální šoféři se nevyznají, dopravních ukazatelů je málo, neukazují vždy přesně a číslování domů je zcela nelogické, v japonské to tradici. Též jsme neměli auto.

Obrátili jsme se na stoletého prastrýce s cementem, ať poskytne něco ze své privátní stáje. Navíc se nám poštěstilo v podobě synovce, křestním jménem Kan-kan. Prý s námi rád pojede, má plno času, čeká teď na vízum, stěhuje se za otcem do USA. (Dost jsem se mu divil. Jeho matka a sestra již přesun uskutečnily, přijely na Floridu, kde hlava rodiny, dobře placený vědec, zakoupila pěknou haciendu uprostřed pomerančových hájů. Žel, zakrátko se matka s dcerou ztratily. Policie dlouho nic nezjistila, až značně později, zcela náhodou, při vyšetřování jiného případu: obě se staly obětí únosu, znásilnění a vraždy, patrně s rasovými a též třídními motivy. Však on se pracující či spíš nepracující běloch popudí, když vidí prosperující žluté přistěhovalce.)

Na Tchaj-wanu auta vyrábí Ford, Nissan, Peugeot a brzo měl zahájit i Renault, ale my jsme od předka obdrželi výrobek značky YUE LOONG čili PROSPERITA, na okně s přilepeným povolením privilegovaného vjezdu přímo do parlamentu. Jenže to byl lenochod, bídně se plazil i po rovinách. Začal nám též opadávat: první den poklice, druhý den drnčivý kus kovu.

Opakuji: ostrov je tři sta sedmasedmdesát kilometrů dlouhý, sto dvaačtyřicet kilometrů široký a čtyři kilometry vysoký. Pustili jsme se do jeho zdolávání ve směru hodinových ručiček. Částečně poputujeme jako v roce 1967, bude co srovnávat.

Za hlavním městem hned serpentinami do zelených kopců na dýchatelnější, méně pekelný vzduch, a pak dolů k východnímu strmému břehu, rýžovým políčkům a obrysu Želvího ostrova v pozadí. Budování kapitalismu pokračuje všemi směry, současná výstavba cementárny a velechrámu hezky vedle sebe. Tam, kde bývaly vesničky a autobus soupeříval s dobytčaty o právo průjezdu, teď tu stály zbrusu nové městyse a možnost volby objížďkou či průjezdem. Zastavíme na červenou, na rohu a na mramorových schodech banky jakýsi chlapík sušil rýži.

Pitoreskní rybářská vesnice Suao vzrostla ve značný přístav. Na přístav Chua-lien jsem se pamatoval jako na roztomilou končinu s nízkými aušusovými baráky, často postiženými buď tajfunem, nebo zemětřesením, nebo obojím. Zde bývaly ony nevěstince první až čtvrté jakostní třídy, s podobenkami a očíslováním pracovnic nad kasou. Zde ráno v neděli otcové místo na mši svatou stáli ve frontě na neřestná potěšení.

A teď je tady moderní město s velikými domy, ať už se dostaví děsivé větry, či nikoliv. V hotelu u nebezpečného mořského břehu, v zahradě s exotickými lodyhami, měli bazén s nápisem v unikátní angličtině: NO SWIMMING TO ALLOWED IF ANY DEFECTIOUNS DOASOAS. Doasoas, indeed. Takže jsme neodolali.

V restauraci sloužily hezké holčičky v růžových, poněkud pomuchlaných pyžamech. U stolu s čínskou krmí se pohybovaly bleskově; když přešly k roznášení zápaďácké snídaně, chudinky se motaly, marmelády mínily dávat do kafe, toasty trousily po kobercích.

Jedinou reminiscenci na někdejší nemravnou dobu poskytly dveře k Mužům a Ženám. Místo dvou nul byly orientačním znamením vytesané nahaté postavy, pěkně en face, s genitáliemi přehnaných dimenzí.

V Chua-lienu stále kvete průmysl na zpracování mramoru - tvorba jak veleváz, tak tenounkých pohárků se sousoším draků. Zastavili jsme u jednoho z nápisů, že návštěvníci jsou vítáni. Uvnitř tesali a brousili jinoši, třeba Michelangelové, v neděli dopoledne. Roj výstavních dívek nás zpocené obložil froté ručníky. Usrkáváme čaj a nejsme nuceni k nákupům. Hodně jsme nakoupili, vřelé zaměstnankyně užasly, když manželka a synátor na ně spustili v jejich rodném dialektu. Vábily nás setrvat a poctít návštěvou jejich domovy.

Horský šplh

Vyslovili jsme oprávněnou chmuru, že nám Prosperita pomlátí nabytý majetek. Měli jsme totiž před sebou pohoří, od nuly se škrábat nad dva tisíce metrů, cestou tří set serpentinových kilometrů, dvou set mostů, sta tunelů, zdolat onu East-West Highway, zbudovanou vysloužilci Čankajškovy poražené armády.

Prvních dvacet kilometrů vedlo unikátem, zvaným Taroko Gorge, kaňonem z mramoru, proto ten průmysl. Sem, a ne dál se sjíždějí autokary s turisty, my je míjíme. Kan-kan zatřásl volantem, Prosperita se rozbelhala do nepřehledných zatáček.

Nebyl to náš nejlegračnější den. Plazili jsme se až do soumraku, milimetry od propastí. Asi tak ve výši Sněžky nás vsála mléčná bariéra, mlhy se obtáčely kolem pokroucených borovic, hele, pravé portréty, ne-li zpěvy staré Číny.

Postupovali jsme takřka leninsky: krok vpřed, krok vzad. Cesta se zužovala a z bílé tmy před námi hrozitánsky troubily povozy, zpravidla větší než ten náš. Prosperita musela ustupovat, couvala do nižších poloh, při pohybu vpřed oslepla na jedno oko a asi v padesátém tunelu utrpěla úraz. Vrazili jsme plnou vervou, tedy asi 15 km/hod., do kupy písku. Proč tam trůnila pěkně uprostřed, co my víme. I v tak střídmém tempu jsme získali bouli a Prosperita oněměla. Písek jí zadusil trumpety, zkormoucený Kan-kan zastavil nad první roklí. Však Číňané si s výjimkou jídla nejvíc potrpí na hluk, auto bez klaksonu pozbývá svůj raison d´être.

Z mlhy vypochodovala mládež v téměř sevřeném útvaru. Sto hlav, každá se žlutou helmou a s praporečníkem v čele. Jdou pěšky přes ostrov, přes značná pohoří. Získání tohoto obtížného bobříka zdatnosti trvá přinejmenším týden. Účastníkům se tak i poskytuje příležitost odpoutat se od každodenního prostoru přecpaného člověčinou.

Vzdor Kan-kanovým opravným zásahům zněl klakson Prosperity sípavě, přiškrceně, naprosto nedostatečně - silně nachlazený Louis Armstrong. Den co den Kan-kan vyjímal a piplal pacientčiny hlasivky.

Unavující, umrtvující horské motání, kdy už tomu bude konec. Konečně jsme za hřebenem, je vidět na lesy zčásti jehličnaté, zčásti ovocné. Ano, borovice sousedily s broskvemi. A proč tolik lanovek? Na svoz úrody, do kovových klecí a šup s tím do údolí a na trh.

Koupili jsme u cesty. „Samí boháči,“ zdůraznil Kan-kan. Však broskve, meruňky, jablka a hrušky jsou plody mírného klimatického pásma. Na Tchaj-wanu má trs banánů menší cenu než pět našich švestek do hrsti.

Konečně jsme dorazili do horského městečka Li-šanu, s hotely, jimž vévodila fotogenická skupina budov v tradičním čínském provedení a pod zcela netradiční firmou: nikoliv tedy ZLATÝ DRAK BLAŽENÉ HARMONIE, nýbrž toliko GUEST HOUSE - Ubytovna, ROH.

Cizinecký ruch ještě nekvete. Kromě zámořských Číňanů jsme viděli jen Japonce - ani jeden autokar s bílými ďábly.

Mělo to své výhody. Nevěšeli se na nás dryáčníci, nikdo nám nevnucoval tretky. Dívky s vybavením, připomínajícím středoevropské párkaře, prodávaly cosi malého, baleného v zelených listech. Prý pinang, co to je, nemáme tušení. Takže jsem koupil.

Prodavačka odmítla vzít peníze - že prý mi to beztoho nebude chutnat.

Proč? Protože jsem cizinec, řekla mile, neurážlivě.

A že by takové zvyky vydržely pod náporem cizineckých turistických hord?

Pro úplnost: Chuť zprvu zcela odporná, za okamžik už jen trpká, hrdlo se stáhlo jako hlasivky Prosperity v tunelu. Za další okamžik chuť už zajímavá, až jsem dospěl k diagnóze, že to byla odrůda mírně narkotických ořechů, jaké jsem před lety chroustával v Indii.

Na opačné, tedy západní straně hřebenu sjíždíme tam, kde žije naprostá většina ostrovanů. Přibývá silnic, nepřibývá ukazatelů, i Kan-kan jezdí dokola, vidíš, a tys sem chtěl jet sám, připomněla Priscilla někdejší mou pošetilost.

V Tchaj-nanu, jediném historicky zajímavém městě ostrova (holandská přístavní tvrz, paláce, chrámy) se potkáváme s Hérakleitem na půl cesty: takhle to totiž v Tchaj-peji vypadalo před deseti lety. Více bicyklů než motocyklů a více motocyklů než automobilů, menší obchody, menší všechno, i kraválu krapet ubylo. Stavěli jsme se u příbuzných s devíti dětmi (onen zážitek s klíči), rozprávěl jsem s pošramocenou neteří. Nedávno pochodovala přes pohoří, zasáhl ji balvan a částečně se skutálela do rokle. Od chudinky ještě velmi zafáčované jsem se dověděl, že nepřesný překlad mého povídání v Tchaj-peji vyšel i zde v provinčním tisku.

Hotelovým snídaním se vyhýbáme (západní nedovedou a východní je málo jedlá), vyšli jsme do ulic a na štokrdlátkách pod plachtou proti slunci, jež už zuřilo o osmé ráno, jsme pojedli naprosto nejlíp - za americký pětadvacetník na osobu. Přál bych si mít takovou krmi v americkém domově: hrnec se špinavě šedou tekutinou - totiž navýsost výživným mlékem ze sójových bobů, s mandlovou příchutí - do jedné ruky, a čtvrtmetrovou tyčinku ze smaženého, křupavého materiálu, jakoby koblížkové substance, do druhé ruky.

Míříme stále k jihu, na nejjižnější cíp, odkud prý je někdy vidět na Filipíny, na Luzon. Když jsem tam byl poprvé, blížil se tajfun a odpoledne bylo vidět asi na dvacet metrů.

Na dálnici - oné freeway, na níž se musí platit - zastavíme na rastplacu, cestující dlabají obědy, ale místo aby se dívali do talíře, je většina je přilepena ke řvoucí televizi s krvelačný dramatem. Pimprlátková pohádka, loutky se razantně rubají. Několik strávníků ve vojenských uniformách tleskalo.

Míjíme plantáže na úhoře, v podobě umělých rybníků, po nichž se prohání jakési šlapadlo bez šlapajícího, nervózní mechanická vážka,; prý rozhání potravu.

Banánovníky v městských nádvořích.

Kao-siung, patřící kjeden z velkýmch přístavůmu a loděnicím světa.

Batalioón vojáků v plné polní, s těžkou výzbrojí, a pod helmou, aby se jim mozek žárem již vysmažil.

Přírodní rezervace Ken-sing, kde odrůdy cikád velikosti menších vrabců vřeštěly za západu slunce tak hrozivě hlasitě, že jsem si je natočil na magnetofon - s výsledkem, že jejich naprosto autentický hlomoz zní jako mechanická porucha.

Konec ostrova se jmenuje Ou-luan-pi, v dosahu jsou pláže a voda s lahodnou teplotou nad třicet stupňů Celsia. V Jihočínském jižním moři si důkladně hrajeme na vodní buvoly, kompenzujíce frigidní zážitky z všelijakých oceánů. Vesnický hotýlek má televizi, videokazety, račte si vybrat, chlapeček vybírá Jamese Bondy. Jestliže na Západě dr. No mluví anglicky, zde James Bond mluví čínsky.

Čerstvá rozhlasová zpráva: Čen Čen-tung, třiadvacetiletý někdejší rudý gardista z Kantonu, jenž zvolil svobodu, není rybář, ale rudý špióón. Za šalbu právě obdržel čtrnáct let odnětí svobody.

K snídani jsme si poručili ony tchajnanské pouliční dobroty. Paní přikývla a brzo nám děcka přinášela klasický čínský horror: lavor rozvařené rýže, nezřízeně slané sušené rybky, silně páchnoucí okurky tmavozelené až fialové, čtyři studené knedlíky, smrtelně bledé blbouny, čtyři volská oka, politá slaďoučkou omáčkou.

Nasytili jsme se burskými oříšky.

Leč měli jsme před sebou bohatý den. U majáku, kde je pěkná džungle na špacír, na ztracení a též případné uštknutí plazy, nedaleko od Čankajškovy sochy fotografuji nápis s mnohofunkčním zákazem: je zakázáno vkročit, lovit, fotografovat, malovat, aspoň že nám dýchat dovolují.

Po dalších pár kilometrech džungle zmizela, zde na svazích s travinou by mohli zavést dobytkářství, úzký profil na ostrově s mnoha lidmi a málo pozemky. Opustili jsme Prosperitu u mostu a slezli k prázdné pláži. Vlevo se vlévala řeka, vpravo jsme měli moře pro sebe. Vody duněly, ve vlnách jsme se váleli, košili jsem si nesundal, chladila ze včerejška připálená záda, nic nás nerušilo, až pak jakýsi protivně ustavičný pískot.

Hele, tamhle někdo mává, ale to nebude na nás - jenže bylo. Když jsme se pořádně rozkoukali ve směru hvizdu, na opačném břehu řeky jsme rozpoznali skupinu vojáků. Plno křiků a pohybů, abychom se přiblížili.

„Co chcete?“ křičel Kan-kan přes vodu.

„Okamžitě sem připlavte!“ chtěli.

To zrovna, vy volové, namočit si kameru a dokumenty. Navrhl jsem dát se do pochodu k Prosperitě na naší straně řeky. Jenže vojáci kromě píšťal měli též zbraně. Ty na nás namířili.

Zastavili jsme, ale odmítli se brodit. Ukazovali jsme k uším, že náhle neslyšíme, a sedli si na břeh. Pravé poledne, urputný tropický žár.

Konečně se čtyři ozbrojenci dali do kilometrového pochodu k mostu, pak přes most a ke kilometrovému pochodu k nám. Priscilla s klukem řekli, že budou předstírat neznalost jazyka, čínsky bude mluvit jen Kan-kan a já do toho budu křičet anglicky. Vyňal jsem vizitky nejznamenitějších osobností a strčil je do kapsy na troud už uschlé košile.

Vojáci si cestou nasadili na flinty bajonety. V čele krokem vážky k nám mířil kaprál s krysí hlavičkou: prázdný důležitý ksicht, s cukem. Též trhal ramenem pravé ruky, v níž držel pistoli. Přistupuji s vizitkami. Předstíral, že mě nevidí, a hned na Kan-kana, co že jsme neuposlechli pištění a neplavali.

Odpověděl, že jsme nechtěli utopit propriety, případně i sebe.

Tady je zakázáno koupat se z důvodu státní bezpečnosti.

Nikde není cedule.

Nemůže být cedule, k zákazu došlo dneska ráno.

Jak my to máme vědět, že je dneska zakázáno?

Nemáte tady být.

Nemohli jsme vědět.

Měli jste plavat.

Nechtěli jsme se utopit.

Čili klasické orientální vyjednávání o koze a o voze. Znovu přistupuji s vizitkami důležitých osob. V očích poďobaného hlodavce se ničeho nedopátrám. Studuji jeho doprovod. Tři obličeje bez výrazu. Takhle stojí automati na všech vartách ve všech dobách, zemích a politických vyznáních světa.

Takhle zblízka na nás přece střílet nebudou, usoudil jsem a než čekat na pětisté padesáté páté zopakování již vyřčeného, dal jsem se na cestu k mostu. Hlodavec vystřelil z pistole k nebesům a já si tehdy strachy málem potřísnil kaťata.

Kaprál pak poručil k pochodu a sám si pospíšil do čela trestného komanda.

„Co si povídají?“ ptám se ženy.

„Tamhleten zrovna povídá, že to beztoho nevyhrajou, tedy proti nám cizincům,“ a ukázala na kmána. Ha, záblesk naděje, pokusíme se o ideologickou diverzi.

„Dej mu cigaretu,“ řekl jsem Kan-kanovi.

Defétistický vojín ji přijal. Když si zapaloval, postřehl jsem na jeho zápěstí vytetovaného Mickey Mouse.

Hrozné horko, v tuhle dobu zaleze do stínu i nejpitomější slepice. Došourali jsme se k rozžhavené Prosperitě. „Pojďte sem,“ křičím na kaprála, „tady to je!“ Chtěl jsem ho přivést k přilepenému povolení vjíždět do parlamentu. Poddůstojnická důležitost mě nadále ignorovala. Obcházel nás, sem tam se podíval do hlavně pistole a soustředěně do ní foukl. Za další půlhodinu odjel na motorce.

Kan-kanova rozprávka s podřízenými vojíny nikam nevedla. Že prý plní rozkazy, s jejichž obsahem je nikdo neseznámil.

Převzal jsem velení: „Jedem na velitelství, jeden z vás s námi, abyste měli jistotu,“ a ukázal jsem na Mickey Mouse.

Do vozu se nám s nasazeným bajonetem nevešel. Ukazuji, že buď musí bodlo vystrčit z okna, nebo odmontovat.

Že tedy z okna, aspoň nás osvěží vánek.

Když jsme dorazili k velitelství, krysí hlavička podupávala před budovou. Že kapitán je na obědě a kdo ví, nikdo neví, kdy se vrátí.

Jen co to dořekl, přijel na motorce příjemný mládenec v tričku a trenýrkách, na boso - toť velitel.

A mluvil jakž takž anglicky. Konečně uplatňuji vizitky a vedu ke glejtu privilegií na Prosperitě. Tadyhle ten prašivec na nás poručil zalícit zbraně, mířili na nás, žaluji, kapitán se ještě víc omlouvá a nás se zmocňuje pocit účastníků nefalšovaného rehabilitačního řízení. Dochází k sepsutí kaprála, ten se smršťuje a cuk ve tváři získává na intenzitě. Degradovat, degradovat, doporučuji s pomstychtivou vervou.

S velitelem jsme se rozešli přátelsky, se slibem, že nepředložím stížnost ve vládních kruzích.

Tedy epizoda, epizůdka, ale vyčerpala nás do mrtě. Vždyť si ti roboti mohli vystřelit do nepravého, byť politicky naprosto nelevého terče. Nejvyčerpanější byl náš kluk. Teď po bondovkách a thrillerech okusil cosi opravdově skoro nebezpečného.

Do hlavního města jsme se vraceli nedramaticky. Sun Moon Lake, populární jezerní výletiště v horách, upadá, jezero vysychá, komercializace přibývá. Toliko jsme ocenili zbrusu nový konfuciánský svatostánek a pár opic. Jedna zručně kouřila cigarety.

Navrátilci, když vlast je volala

Milion obětí je statistika, kdežto konkrétní obětavý Josef Novák je tragédie.

„Měl byste trpělivost si něco vyslechnout - co se stalo některým mým příbuzným a přátelům?“ nadhodil v pečlivé angličtině tchajpejský penzista Ťiang Ťien, někdejší vládní činitel, teď se věnuje kalistenice a kaligrafii.

A že si tedy zítra popovídáme u snídaně. Bude kantonská.

„Máte rád kantonské snídaně?“

„Nevím,“ řekl jsem na rozloučenou. Kantonští lidé mají vesměs pověst křupanů a pojídačů všeličehos - též potkanů.

Ráno jsem si tedy přivstal a dal se na pochod. Za zády prezidentského paláce vojáci cídili a peříčkovými košťaty ovívali vládní vozidla, všechna zcela černá, ale nikoliv pompézně veliká.

Kulatým vchodem jsem vešel do sálu s mnoha kulatými stoly. Od jednoho mával pan Ťiang. U nohou měl balíky - dárky pro naši rodinu. Děkuji, hlasitě děkuji. Čínská zvyklost ustavičného dárkování dovede lézt na nervy. Přinesl jsem jen tužku a notýsek, abych poznamenával.

Není snídaně jako snídaně, tomuto zážitku se říká DIM SUM, doslova DOTYK NA SRDCI - jako že seriál drobných kulinárních potěšení, jež se ze žaludku rozputují všemi směry, takže i duši je blaze.

Trpělivé číšnice potravu nenosily, ale tlačily. Popojížděly s vozíčky, tak jak je zvykem v nemocnicích, nevnucovaly se, každá ze závoznice s jediným nákladem. Knedlíky v bambusových rendlících například. Započal jsem s mazlavými kuličkami, v nich shrimp - garnát, mořský ráček, tvrdí English-Czech and Czech-English Dictionary prof. dr. J. Procházky.

„A snad ještě tohle - pro začátek,“ ukázal pan Ťiang na slepičí kousky, zabalené v lotosových listech.

Pustil jsem se do práce a poslouchal.

„Napřed vám povím maličkost - většina nás, co se tady na Tchaj-wanu nenarodila, to zažila,“ započal. „Když se v devětačtyřicátém komunisté dostali ve vlasti k moci, zůstala tam moje matka a dva bratři. Matka žila u toho, co sedlačil ve fuťienské provincii, druhý bratr byl u policie v Čchung-čchinu (Čunkingu)…“

A že v rámci postupující konsolidace bratra strážce veřejného pořádku rovněž zatkli, rok mu manželka směla nosit jídlo do vězení, pak jí návštěvy zarazili a zanedlouho oznámili, že manžel je mrtev. Popel že je někde v hromadném hrobě. Pozůstalým předali vězňův majetek - prostěradlo a podušku. Uvnitř vězela rodinná fotografie a plno uschlé krve.

Druhého bratra zkolektivizovali, ale přežil.

Polykal jsem jasmínový čaj a nabodával knedlíky. V některých vězely houby s vepřovým.

Hostitel se pustil do vyprávění dalšího rodinného příběhu, jednoho z půl milionu tolik se totiž po roce 1949 do rodné země vrátilo oněch takzvaných zámořských Číňanů. Patrioté uslyšeli volání vlasti, tehdy i ti nejzakalenější maoisté - na rozdíl od československých soudruhů - vábili a už zas vábí kapitalistické soukmenovce, třídní boj sem či tam. Především jsme přece všichni Číňané, že ano - dědicové nejznamenitější civilizace světa, zde v sousedství všelijakých barbarů.

Stát s navrátilci zprvu zacházel ohleduplně, ba i určitá privilegia poskytoval. Švagr, právník v Indonésii, se směl vrátit do Šanghaje k svému povolání. Jenže v roce 1966 udeřila Velká proletářská kulturní revoluce: šup s juristou a jeho rodinou na převýchovu.

Trvala deset let a nedopadla dobře. Třiadvacetiletý syn v průběhu převýchovy vylezl na tovární komín a skočil. Když se otec dověděl o sebevraždě, zabil se skokem do řeky.

„Jak vidím, tohle vám příliš nechutná - počkejte, jen neříkejte“ a pan Ťiang luskl na slečnu s jiným nemocničním vozíkem. Vezla kaštanové a kokosové pokroutky. Přijela též slečna s kupou tropického ovoce.

Nabíral jsem si tedy další neznámé produkty.

„Teď vám povím o případu, kvůli kterému jsem vás vlastně pozval. Tenhle dopadl dobře - aspoň z části. Někteří ze zúčastněných jsou teď tady na ostrově. Ale co bych předbíhal - začnu od začátku…“

Dělal jsem si poznámky o rodině bohatého Číňana Čen Ke-čanga z Barmy. V roce. 1965 - tedy rok před velkou kulturní pohromou - se natrvalo vrátil do náruče vlasti s ženou, čtyřmi dětmi (dva chlapci, dvě děvčata, nejstaršímu bylo tehdy dvanáct roků) a vším majetkem. Nejstarší, v Barmě provdaná dcera nejela.

Bohatého patriota očekával vítací komitét, plno slávy. Už mají pro něho rezervovánu budovatelskou funkci, aby mohl co nejracionálněji uplatňovat a předávat své značné zkušenosti.

Podnik racionálního uplatňování se jmenoval Chua ťia nun-čang čili FARMA PRO ZÁMOŘSKÉ ČÍŇANY.

Vlastenecké euforii začala šlapat na paty socialistická realita. Do práce se muselo pěšky, tří hodiny tam, tři hodiny zpátky. A funkční manažerské zařazení? V té době se už na farmě plahočilo sedm tisíc navrátilců, Quijotů, Marhoulů, vlastenců, někdejších bohatců. Tam tedy našli rodnou líchu, manuálně se na ní lopotili k přetrhnutí.

„Majetek, co si přivezli v Barmy - to jim zabavili?“ zeptal jsem se.

„Nezabavili - aspoň ne hned. Všechny peníze museli dát do banky, ale dispoziční právo jim nechali. Dokonce dostávali nějaký úrok. Později ovšem došlo ke konfiskaci všeho.“

„A jak potom reagoval?“

„Zhroutil se - poslyšte, vy málo snídáte,“ zavyčítal hostitel.

Rychle jsem kousl do kokosu v medové polevě a tužkou v nepoleptané pravici jsem pokračoval v poznámkách:

Když navrátilci Čen Ke-čangovi došlo, že nebude šéfovat, že bude primitivní dělníček, že udělal kolosální kravinu, z nepatriotického poznatku se dokonale rozsypal a stal se neschopným jakékoliv práce. K manželce se pak dostavil nikoliv již vítací komitét s příkazem, že teď musí přiložit ruku k dílu ona.

Stala se faremní kuchařkou, vařila pro sedmdesátičlennou pracovní brigádu. Přebývala jí rýže, neboť pracovníci hodně umírali a kuchařka nesměla přeživším dávat nášupy. Ale nezhroutila se, ve své práci dokonce nacházela určitou satisfakci: vždyť zastávala funkci řídící - porcovat a udělovat hrst stravy vlasteneckým milionářům, průmyslníkům, někdejším superbossům, nyní pěkně pokorně ve frontě.

Jejího manžela posléze navštívila skupina rudých gardistů. Pokrokoví svazáci ho svázali a odvlekli. Spokojené kuchařce se podařilo vypátrat jejich stopu. Našla dokonce komůrku, kde si manžela přidržovali. Na podlaze postřehla kaluž krve. Za další tři dni obdržela vyrozumění od úřadu, že ovdověla. Dovolili jí podívat se na mrtvolu, manželovo hrdlo bylo zčásti podříznuté.

Podíval jsem se na hodinky - už je po desáté a snídaně pokračuje. Pořád je tu plno strávníků, pořád přivážejí kupy knedlíků.

„Vdova si vyběhala povolení a s dětmi se odstěhovala do svého rodného městečka Jung-ťingu. Tam pak žili deset let. Ano, deset let - příležitostné práce, děti trochu chodily do školy. Konto v bance už dávno ztratili, ale nejstarší dcera, co zůstala v Barmě, jim posílala peníze.“

Aha, čínský tuzex. To známe. A co potom?

Potom umřel Mao Ce-tung a došlo k odhalení nespočetně velkého gangu Bandy čtyř.

I do městečka pronikaly zprávy o změnách. Řemen nad národem povoloval a matka dostala nápad: zažádala o propustku do pohraničního pásma v provincii Jün-nan. Úřad vyhověl jí a třem dětem. Nejstarší syn, v té době již ženáč, ale na výlet nesměl.

Rodina se vydala směrem k barmské hranici. Velká Čína, tehdy v politickém přerodu, nepřipomínala příliš důkladně fungující policejní stát. Zatímco v Barmě provdaná dcera sháněla pašeráky, rodina putovala krajem, divočinou, džunglemi, a nikdo ji nezatýkal. V místě, kde mělo dojít k pokusu o přechod, hranici tvořila široká řeka. Přes ni vedl příslušně dlouhý most.

Povede se to, nepovede? Opatrná matka poslala napřed jen osmnáctiletou dceru Lily, k oprubování cesty.

Pašeráci ji vezli přes most schovanou v autě. Unikla čínským pohraničníkům, ale padla na druhé straně do drápů pohraničníků barmských.

„Tak co? Však měla vyhráno - vždyť se v Barmě narodila a byla tam doma,“ mlel jsem své rozumy.

„Neměla vyhráno,“ poopravil mě pan Ťiang. „Nezapomeňte, že země jako Barma se zámořských Číňanů rády zbavují. Místo narození a občanský status jsou dvě rozdílné věci. A vůbec - jednou odešla, a už s ní nechtěli mít nic společného.“

„Tak co se tedy stalo? Snad ji neposlali zpátky?“

„Poslali. Jenže Číňané ji nechtěli. Nepřijali ji. Proč? Inu, nepřijali, zpátky musela přes most do Barmy.“

Logické otazníky jsem si tentokrát nechal pro sebe.

Malér matku neodradil a po dvou měsících čekání se dostala se zbylými dětmi přes hranici. Ve zdraví dorazily do městečka, kde žila provdaná nejstarší dcera s manželem a vlastními potomky.

A co chudák lapená osmnáctiletá Lily?

Tu zavřeli. Věděla, že zůstane za mřížemi, dokud neumře - či pokud si ji někdo nevyžádá.

„Nemohla ji vyžádat, vykoupit ji nejstarší sestra?“ ptám se.

„Nemohla. Sestra posílala do Číny valuty, že ano. Jenže v Barmě barmská měna není valutou. Lily by býval musel vykoupit někdo v cizině.“

Ale ani matka a neuvězněné děti - jedno čtrnácti a druhé patnáctileté - neměly na růžích ustláno. Děti musí či aspoň by měly chodit do školy, ale i kdyby nechodily, nelze je permanentně přechovávat v šatníku. Občas musí na vzduch. A tam je nebezpečno. I národ něžných buddhistů má své procento slídilů a udavačů.

Manžel nejstarší dcery se snažil, jak jen mohl. Uplácel, na úřadě křivě přísahal, že tahle dvě větší děcka měl kdysi s jinou, jenže ta jiná je teď přivedla a zmizela dřív, než mohl obstarat policejní přihlašovací papíry.

Tato šalba se povedla. Jenže co s vlastní tchyní? Za své dítě by ji nemohl vydávat ani před nejúplatnějšími úředníky.

Tchyně nevyšla tři roky z domu nikoliv nejprostornějšího, natož klimatizovaného. Policie začala vylepovat vyhlášky jakoby podle našeho protektorátního receptu: Kdo přechovává ilegální Číňany, bude potrestán s celou rodinou!

Dotyčné matce nezbylo, než aby putovala, prchala dál, sama samotinká: první dcera vdaná v Barmě, první syn ženatý v Číně, a proto nesměl do pohraničního pásma, druhá dcera v barmském vězení, druhý syn a třetí dcera v pseudoadopci u švagra.

Mašírovala několik dní a nocí přes nové kopce a skrze nové džungle do další ciziny. Nyní tvrdí, že přebrodila devadesát řek. S přibývajícím věkem bude patrně přibývat množství ztečených toků.

Z Barmy, pseudosocialistické vojenské diktatury, se jí podařilo dojít do Thajska, snesitelné, vesměs i konstituční monarchie. Úřady tam mají s uprchlíky značné zkušenosti, míří jim tam trosečníci na bárkách z Vietnamu, a po souši prchají Kambodžané, přeživší marxistického velkořezníka Pol Pota.

V uprchlickém táboře opatrovala děti, za námahu obdržela tři sta bahtů měsíčně, a protože stravu a střechu měla zadarmo, peníze posílala uvězněné dceři.

Chudák Lily už seděla čtvrtý rok, už jí bylo dvaadvacet.

Došlo k užitečné náhodě: V Rangúnu, hlavním barmském městě, očekávali přílet významné delegace z Pekingu, vedl ji sám Čou En-laj. Barmští Číňané, ti nenávrativší se, mají pověst tvorů orientovaných spíš antikomunisticky. Hostitelům značně záleželo na zdárném průběhu návštěvy, a tedy sebrali, svezli, na pár dnů uvěznili prominentnější Číňany, aby byl v zemi správný klid.

Před očima se mi mezi kantonskými knedlíky zjevil Pavel Tigrid - však jeho kdysi z téhož důvodu transportovali z Paříže, snad až na Korsiku, aby nenarušil návštěvu sovětských předáků.

Jeden z lapených Pavlů Tigridů potkal dceru Lily ve vězení dceru Lily. „Co tu děláte? Vy na zlodějku nevypadáte,“ zeptal se na její osud a ona pověděla. Ano, má strýčka na Tchaj-wanu, ale kde, to prosím neví.

Pavel Tigrid slíbil, že pomůže. Že napíše, pátrat bude. Takhle podobně si pomáhali Němci po druhé světové válce, když miliony ztracenců nevěděly kudy kam.

Barma nemá s Tchaj-wanem diplomatické styky, naštěstí vypomohl Červený kříž. Strýce našli v Kao-siungu, onom druhém největším městě ostrova. Strýc je chirurg, má vlastní kliniku. Napsal do Barmy, poslal peníze, vykoupil zakovanou neteř. Lily teď u něho pracuje jako instrumentářka.

Lily se též postarala o přesun zatoulané matky z Thajska a druhého bratra z Barmy. Třetí sestra v Barmě mezitím dorostla a vdala se.

Matka teď také vypomáhá na klinice a klučina studuje.

Tolik tedy příběh s poučením, jak že se patriotismus, hloupoučké vlastenectví, může nevyplatit.

„Máte dost?“ ukázal hostitel na lány dalších kantonských knedlíků.

Napěchován jsem se vydal do ulic tohle všechno strávit.

Udělení řádu

Po několika návštěvách u tchajwanských vládních a stranických představitelů jsem se ujistil ve falešném dojmu, že se už vyznám a protokolární nuance jsou maličkost. Tedy proč bych se měl tetelit vzrušením před návštěvou úřadu s firmou Investigation Bureau. U toho dvě řádky čínských znaků a telefonní číslo 9112240.

Vlezu do taxíku a za volantem taxíkářka, hezká a netypicky nesdílná. Otočila knoflík rádia co nejpravěji, ampliony mi začaly běsnit u bubínků, zaprotestoval jsem, slečna se pokusila přidat na kanonádě. Aktovkou jsem marně zacpával otvory se stereofonním ječením.

Jeli jsme hodinu do předměstí Mu-sa. V muší oblasti začala má trapička jezdit do kolečka. Znovu jí strkám papír s čínskou adresou. Že to tam nezná. Našel by se v Praze taxíkář, který by netrefil do Bartolomějské?

Vysadila mě na trhu s banány. Že by Investigation Bureau bylo tak tajné a fungovalo v podzemí, za kramářskými plachtami? Vešel jsem do apatyky a tam též nekoupil. Ha, telefon! Vhodil jsem minci, vytočil 9112240 a několika čínským hlasům jsem vykládal své ztracení.

Ovšemže jsme se nedomluvili. Už mám desetiminutové zpoždění, hrozí ztráta tváře. Dal jsem se do pochodu jedním ze směrů. Jen co jsem otevřel deštník, přestalo pršet. Aspoň jedno dobré znamení. Poté, co jsem se marně pokusil o domluvu s několika občany, objevil se elegantně oděný mladík sportovní postavy, s jmenovkou a podobenkou na saku, s dotazem, zda jsem dr. Ulk. Jen co jsem přikývl, muž vyňal walkie-talkie a dalším hledačům oznámil nález.

A vskutku, za blízkým rohem byl vjezd k moderní budově - toť M.J.I.B., zdejší F.B.I.

Náměstek nejvyššího velitele mě s doprovodem čekal v salónku s dekorací horské chaty. Nábytek i stěny z kmenů stromově voňavých, perfektní čínská práce, dojem alpského srubu, na stolcích čaj a zákusky, račte se posadit a posloužit si.

Vše probíhalo podle očekávané normy - až na jedno. Poté co jsem rozdával své anglicko-čínské vizitky, podarovaní se nerevanšovali. Tahle policie nepátrá po zlodějíčcích, ale po velkých lupičích, též po nepřátelích státu, ano, jsem v centrální estébácké sluji.

Tchaj-wan již věru není diktaturou poražených uprchlých generálů. Osvícenství zasáhlo ostrov, mí společníci jsou též důkazem. Čím mladší, tím vzdělanější a bystřejší. Řada z nich se dostala k výcviku za moře. Na rozdíl od svých představených znají cizí jazyky. Tlumočí, když zpovídám muže s číslem 00233, šéfa jednoho z devatenácti oddělení organizace. Má na starosti korupci.

Jistěže mě zajímají úplatkáři, ale raději bych se něco dověděl o politických provinilcích, disidentech, snad je tady máte.

Obrátil jsem se k nejvyššímu funkcionáři - jedinému bez jmenovky, saka a kravaty. Starý politický válečník, s tím se domluvím nejméně.

Samozřejmě. Politické vězně nemáme.

Párkrát jsem se opakoval a získal neuspokojivé odpovědi téhož počtu.

Odvedli mě do síně s týmž alpským dekorem. Pro jednoho diváka spustili polyekránový informační film. Překvapily mě informace o množství a různorodosti průmyslových podvodů. Falešné francouzské koňaky, šizené skotské whisky, dokonce i padělané postřiky do polévky. Studoval jsem counterfeit alcohol Johnnie Walker Black Label: láhev autentická, tekutina barvy nikoliv medové, ale spíš se zákalem starší moči.

Laboratoře s fotografickým náčiním: infrared pentaxy k záznamům za tmy, též kamery jako středověký kanón, těžké, metr dlouhé, na masivních nohách. Pořídí detailní snímky do vzdálenosti půl kilometru.

Televizní obrazovky s plátky lidského mozku. Ty červené skvrny - krev, smrt násilná, vražda. Připouštím, že nikdo si vlastní hlavu kyjem patrně neroztříští, ale mohl by třeba skočit o své vůli z vyššího poschodí, a tak narazit na něco tvrdšího.

Voice print - analýza lidského hlasu, je to spolehlivé? Prý jako analýza rukopisu, ale dosud se nevyrovná dokonalosti obyčejné procedury snímání otisků prstů.

A tadyhle máme náš nejnovější přístroj, náš duplikátor - za deset minut udělá věrnou kopii jakéhokoliv dokumentu.

Vytáhl jsem tisícidolarovou bankovku (dolarů tchajwanských, tehdy jen pětadvaceti amerických), ať se tedy přístroj činí. Tiskněte, pánové.

Chvíli se ošívali, přímo mě neodmítli, ale místo nové bankovky vyrobili náhradní zmrzlinářský plakát vynikající kvality.

Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem je ponoukal ke spáchání velkého zločinu.

Pracovní doba v pracovním to dni, prošli jsme mnoha poschodími a odděleními, a v laboratořích u mikroskopů a zkumavek, v kancelářích u strojů a šanonů skoro ani noha. Dobré to znamení, když si stát může polevit na tak významných pracovištích.

Rozloučení předcházel ceremoniál. Náčelník pronesl řeč a předal mi řád - ZA ZÁSLUHY V BOJI PROTI SVĚTOVÉMU KOMUNISMU. Řád zlatý a stříbrný, vsazený do vzácného dřeva, s nápisem, který nedovedu ani nemíním rozluštit.

„Neměli bychom zatelefonovat novinám?“ naklonil se jeden z tlumočníků.

„Radši ne, kdepak, na to já si nepotrpím,“ protestoval jsem, aniž jsem dodal, že z Tchaj-wanu máme nemířeno do Hongkongu a odtud do rudé Číny, kde by podobná publicita mohla být k neprospěchu.

(pokračování)

(Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2004)

Zpátky