Březen 2005

Stanislav Gross jako adept na Řád vítězného února

Petr Zavoral

Truchlivo pohledět do kuchyně České strany sociálně demokratické tohoto času. Úřadující šéf této podivuhodné partaje, Stanislav Gross, získal na krajských konferencích jedenáct z dvanácti nominací a plnou parou směřuje k potvrzení v nejvyšší funkci na březnovém sjezdu. Což se děje v době, kdy veřejnost čím dál hlasitěji volá po jeho odstoupení z čela vlády kvůli nedůvěryhodnosti. Jako by Lidový dům žil svým vlastním životem, na míle vzdálen realitě a náladám těch, jimž se pokouší vládnout a rád by v tom pokračoval po parlamentních volbách.

Premiér se o pověst uličníka a lháře přičinil sám, jakkoliv za tím jeho rodná strana spatřuje spiknutí opozice a médií. Co jsme se jen nasmáli jeho kličkování ohledně původu peněz na pořízení luxusního barrandovského bytu! Původně platila verze, že si zálohu na pořizovací cenu naškudlil z poslaneckého platu s přispěním bankovního úvěru. Ta se ale záhy zhroutila: bankovní úvěr se nekonal, protože by byl příliš drahý. I kdyby nebyl, šlo by snadno ověřit, že je to lež. Na scénu tudíž přichází bohatý strejček Vik. Jenže je to švorcák - třicet let penzionovaný lampasák, který má co dělat sám se sebou a houfem dětí, jimž měl být rovněž štědrým mecenášem. Takže změna: Vik, který se už nemohl dívat na Standovu bídu, si sám vypůjčil u zahraničního příbuzného, aby mu mohl pomoci.

Mezihra: Mohl jsem si naškudlit, vykřikuje premiér, mávaje nad hlavou soupisem poslaneckých příjmů - ovšem včetně náhrad určených k úhradě nákladů na náročný výkon funkce. Mladý strojvůdce netuší, že by se těmi penězi neměl financovat rodinný rozpočet; bylo by to podobné, jako kdyby řadový poddaný chtěl nastřádanými stravenkami zaplatit kožich pro manželku. Čili zase nic než politováníhodný trapas.

Zpátky k strejdovi Vikovi. Tomu přichází v nejvyšší nouzi na pomoc jistý Rostislav Rod, zapomenutý novinář, který jako z udělání zbohatl prodejem akcií deníku, jenž z pozadí pořízení Grossova kvartýru učinil aféru číslo jedna. Já jsem to byl, kdo panu Vikovi půjčil, a udělal jsem to rád! Tady mě máte, vy hyeny, a nažerte se! - vykřikuje zčistajasna se vynořivší dobrodinec a ochotně rozdává interview všem zájemcům. Hle: absurdní drama, za něž by se nemusel stydět ani mistr tohoto žánru Václav Havel. Má to ale několik vad na kráse. Pan Rod je sice oficiálně cizinec, nikoliv však příbuzný, jak tvrdil Grossův strýček. Z údajné devítisettisícové půjčky očekává mnohem mastnější úrok, než jaký by premiér musel zaplatit bance, kdyby platila verze číslo jedna. Především však buď neexistují, nebo z nějakého podezřelého důvodu nesmějí být zveřejněny směnky, které by Rodovo »vysvětlení« potvrzovaly. Takže ani není divu, že tahle tajemná figura zmizela stejně rychle, jako se vynořila.

Stanislav Gross ale nemá kam zmizet, a tak se nadále dusí ve vlastní šťávě. Směnky nebude nikomu ukazovat, neb do nich dle jeho upřímného mínění nikomu nic není. To si raději nechá udělat bezpečnostní prověrku od svých podřízených, která by mohla trvat tak dlouho, dokud nebude bytový skandálek zapomenut. Dřív se jí, pravda, vyhýbal, ale terazky změnil názor, neb v ní jeho intrikánský mozek spatřuje další dobře použitelný kouzelnický prvek.

Jenže maléry nikdy nechodí sólo. Týdeník Respekt kdesi vyštrachal, že v době, kdy se předseda vlády potí, aby uspokojivě vysvětlil původ jednoho umrněného milionu, jeho žena Šárka kupuje šestimilionovou nemovitost na pražském Proseku. Pardon, nekupuje ji paní Grossová osobně, nýbrž dobře utajená firma Denna, jejíž je premiérova choť stoprocentní majitelkou. Ve světle zatím zjištěných skutečností vyhlíží jako bezvadně fungující prádelnička špinavých peněz: stačí jí jediná kancelář v budově nemocnice Na Homolce, v níž většinou nikdo není, zato miliony se v ní točí jedna báseň. Maskot Socánek má zajisté radost: hle, jak obyčejný strojvůdce a přičinlivá servírka mohou se v sociálně spravedlivé společnosti proměnit v milionářský párek! Stačí sezdat politický vliv s veksláckým talentem, zabalit to do žvástu o upřímnosti a starosti o chudé, a hned tu máme příkladný prototyp postkomunistického blahobytu!

Ne tak docela. Jak již řečeno, neštěstí vždycky chodí minimálně v páru, v Grossově případě lze dokonce hovořit nejmíň o čtyřstupu. A jak se vlastně tenhle Jára Cimrman české politiky (promiňte, pánové Svěráku a Smoljaku) stal doktorem práv? - ptají se teď novinářské hyeny. Ukazuje se, že všelijak. Že byl studentem navýsost prominentním, nikoliv nepodobným kádrovým rezervám minulého režimu, které dostávaly vysokoškolské diplomy ponejvíc za dobré chování a politickou vyspělost. Promíjena jim byla většina toho, s čím se museli vypořádat neprominenti, a to s vědomím, že plnohodnotné vzdělání nebudou ve své kariéře nikdy potřebovat. V první řadě šlo o titul před a nejlépe i za jménem, který se tak skvěle vyjímá na navštívenkách a domovních vizitkách a slouží jako vstupenka do lepší společnosti. Gross, k ostudě nás všech předseda české vlády, je živoucí doklad tohoto nešvaru: složil náročnou vysokoškolskou zkoušku z německého jazyka, ale nikdo ho nikdy neslyšel v té řeči byť jen poděkovat. Jeho magisterská práce prý měla o jedenáct normostran méně, než stanoví minimum pro ostatní studenty, navíc byla údajně toliko kompilátem v parlamentu dostupných úředních lejster. Nikomu to dílko není na univerzitě k nahlédnutí (na rozdíl od jiných), což ale prý není žádná škoda, neb stejnou slátaninu by nadanější septimán sesmolil za jeden víkend. Zač posléze nehasnoucí sluníčko sociální demokracie obdrželo titul JUDr., suď Bůh.

Ale ani to by snad ještě nevadilo, kdyby Stanislava Grosse neobestírala mračna dalších podezření ze svinských úmyslů. V součtu jeho hříchů nemohou chybět zločinní policajti, jimž byl několik let nejvyšším šéfem. Nelze z něj vynechat všem demokratickým zásadám se vymykající tajné zřizování všelijakých Mlýnů, Zubrů a dalších toho druhu policejních tlup, které fungovaly na principu mafiánské konspirace, obcházely zákonem stanovená pravidla a sloužily panu Grossovi jako soukromá špiclovská firma. Taktéž by se nemělo zapomenout, s s kým spojil upřímný Standa svoji kariéru, která právě bere zasvé: s totalitním bachařem Petrem Iblem, z nějž učinil poslaneckou celebritu, hlavně pak s kápem mlátiček demokratů Přibylem, bez něhož si nedokáže představit budoucnost této země ani svoji vlastní.

S potěšením budiž konstatováno, že Grossova politická budoucnost je s největší pravděpodobností v hajzlu. Abych se ale vrátil k úvodu tohoto textu: Co se proboha děje se sociální demokracií, která se k téhle karikatuře demokrata upnula jak úprdek k podolku? Už se tak unavila vlastní směšností, že Grossovo harakiri nevnímá a k dovršení všeho ještě střídá profláknutého Ibla v čele poslaneckého klubu neméně profláknutým politickým turistou Krausem, který poslancoval a naučil se hrabat pod sebe už za Husáka a jako takový je politickým profesionálem v tom nejhorším slova smyslu?

Těžko říci. Jisté se zdá být jen to, že v hluboké krizi je kompletní česká levice, která se nezmůže na víc, než nabídnout buď totálně rozhašený spolek rádoby proletářů s jeho prolhanci a splachovacími kariéristy, nebo tvrdě stalinskou verbež bez bázně a hany, která se nepochybně napase k prasknutí na sociálnědemokratickém funusu. Nezbývá než vzít to na vědomí a nepropadat zoufalství, až se z komunistů stane jediná levice v Česku, třebaže z principu antidemokratická. Gross si pak zaslouží gratulaci, že byl po Klausovi druhý, kdo pomohl bolševikům na vrchol.

(Annonce)