Březen 2005

Systémy, projekty a návrhy zřízení pro soužití etnik - Část 5: Doplňky a závěr

Ladislav Josef Beran

Stavovské zřízení (korporativismus)

Ve feudálních konstitučních monarchiích byly ve stavovských sněmech zastoupeny korporace (stavy) šlechty, duchovenstva, měšťanstva a případně další (univerzity). Jako nová sociální teorie vystoupil korporativismus na politickou veřejnost encyklikou „Rerum novarum“ papeže Lva XIII. roku 1891. Tento návrh předpokládá vytvoření korporací podle oborů, které zastupují jak zaměstnavatele, tak zaměstnance. Sociální kontrola, jednání a vyrovnání probíhá uvnitř korporace, a tato zastupuje celý obor vůči státu. Třídní napětí je vyrovnáváno v přehlednějších rozměrech uvnitř oboru, tím lokalizováno a konkretizováno, v důsledku se předpokládalo jeho podstatné zmírnění až eliminace, a ovšem v dalším důsledku účinná konkrétní řešení sociálních problémů.

Další práce rozvíjely teorii korporativismu jednak jako systému politické ekonomie odlišné od kapitalismu i socialismu nebo na druhé straně jako formu státu, v němž by případně i parlamentární zastoupení bylo uskutečněno oborovými korporacemi, které by nahradilo nebo zčásti nahradilo zastoupení politickými stranami.

Myšlenka korporativismu byla v historickém vývoji poněkud kompromitována v souvislosti s fašistickými a fašistoidními režimy, které se k ní přiklonily a do jisté míry ji aplikovaly (fašistická Itálie, podobně ve Španělsku a v Portugalsku i v přednacistickém Rakousku). K rehabilitaci konceptu korporací jakožto specifického zprostředkování vztahů, který svojí podstatou nemá s nedemokratickými režimy nic společného, došlo v sedmdesátých letech pracemi P. C. Schmittera, později též K. Schuberta (bibliografické údaje: ŘÍCHOVÁ 2000, 195). Skutečná rehabilitace přepokládá ovšem rozšíření pojmu demokracie, který se běžně omezuje na demokracii stranickou, též na zastoupení prostřednictvím oborových a kulturních korporací. Na druhé straně se uskutečnění demokracie rozšíří na hospodářskou oblast. Příslušníci korporací demokraticky spolurozhodují o hospodářském jednání vlastní korporace, rozhodují tedy v oboru, v němž jsou činí a jemuž profesně rozumějí. Nevolí už (při plném uskutečnění korporativismu) politické strany, nehlasují ano či ne o návrzích pro celou společnost (jako v přímé demokracii), nýbrž volí své zástupce ve vlastním oboru a spolurozhodují o jeho záležitostech.

V případě stavovského systému jako formy státu (tedy nejen hospodářství) jsou stavovsky – korporacemi, tedy samosprávně a vnitrooborově - řízeny jednotlivé oblasti kultury a školství a jako takové zastoupeny ve stavovském sněmu.

Stavovské zastoupení nemusí být výlučné, možná je také kombinace, na příklad jedna komora parlamentu stranická, druhá korporativní, a tak třeba až po obce. Ještě omezenější platnost korporativismu představuje pouhá mimoparlamentní působnost korporací, kde jsou už pouze nátlakovými skupinami. Takový systém máme už v dnešních běžných demokraciích. Podstatný rozdíl oproti původní představě spočívá v tom, že ve stávajícím systému tvoří zaměstnavatelé a zaměstnanci oddělené korporace. „Třídní“ napětí a zájmy nejsou tedy projednávány, řešeny a vyrovnávány uvnitř korporace, což byl jeden z hlavních záměrů tvůrců návrhů korporativního systému.

Kromě nevýhody třídního napětí ve společnosti pozorujeme v dosavadní stranické demokracii, jak zájmové organizace, tedy nátlakové skupiny, uplatňují své zájmy mimodemokratickými cestami, a vlastně jsou k tomu systémem nuceny; ten neskýtá zcela regulérní a reglementovaný postup, jak tyto zájmy v politickém systému prosazovat. Jednání zájmových organizací s politickými stranami, s poslanci, s poslaneckými kluby, s členy vlády probíhají vně demokratického systému, na základě osobních styků a vlivů, prostřednictvím lobbyistických aktivit, postranními stezkami, a prosazování těchto zájmů a odměny za politickou podporu stranám i politikům osobně jsou už přímo samozřejmou oblastí korupční kriminality. Systém stranické demokracie to přináší svým nereglementovaným vztahem zájmových skupin vůči politické sféře zákonitě.

Stavovský systém činí z oborových organizací politický systém a tím odstraňuje křivé. nelegální cesty prosazování oborových zájmů v politice.

Oborové korporace nemohou ovšem plnit všechny funkce stávajícího politického systému. Koordinační, kontrolní, měnové, vojenské, zahraniční úkoly zůstávají pro ústředí. Tvorbu, pravomoci, postavení centrálních orgánů navrhují různí autoři rozdílným způsobem, ať už prostřednictvím politických stran, jimž by zůstalo už jen toto pole působnosti, nebo jakožto kompetenci vlastní korporace řízení státu, jejímž volícím členem by byl každý občan, či pomocí dalších modelů.

Jednotliví občané jsou členy více korporací, především své profesní, ale kromě toho i kulturních podle svých osobních zájmů, zasvěcenosti a účasti, dále korporací náboženských (jak už tomu v některých zemích je; např. ve Švýcarsku je politická stránka působení církví řešena korporativně, stejně tak i veřejně právní stránka osobního členství v nich), specielně, tedy podle aktuelní účasti, musí být řešeno členství v korporacích školských. Bezpochyby vyžaduje korporativní systém odstupňované členství korporací, podle stupně osobní účasti, které by přiznávalo stupně volebního a spolurozhodovacího práva.

Podle některých závažných návrhů stavovského zřízení mají jednotlivé korporace též práva fiskální, financují se tedy převážně z ujednaných podílů z přímých daní svých členů. (Tak jsou financovány v některých západoevropských zemích církve, a je to považováno za přiměřený a osvědčený způsob.) Politická sněmovní práce je tak podstatně ulehčena, do značné míry osvobozena od finančních debat ve prospěch věcných úkolů a problémů. Stanovit a revidovat se musí pouze ony podíly z daní členů.

V případě multietnických společností tvoří každý z národů vlastní národní korporaci, která spravuje národní záležitosti, prakticky tedy záležitosti kulturní. Ve stavovském sněmu zastávají národní korporace svá místa mezi ostatními stavy země. Každý občan je v tomto případě členem jedné z národních korporací. Národnostní aspekt stavovského zřízení pro multietnické státy je podobný jako u Rennerova modelu rakouské sociální demokracie, kde jsou jednotlivé národy politicky reprezentovány také národnostními korporacemi (3. část tohoto seriálu), jinak se tam ale se stavovskou organizací společnosti nepočítá. Naopak, stavovský systém byl koncipován v neposlední řadě také jako zřízení, které odstraní třídní boj a tím i příčinu působnosti marxismu a s ním i tehdejší význam sociální demokracie.

Nejen proti marxismu byly stavovské programy namířeny, také proti liberalistickému kapitalismu, který staví individuální (podnikatelskou) svobodu, individualismus a hospodářský úspěch nade všechny ostatní hodnoty, jak to přívrženci stavovského zřízení viděli.

Ve dvacátých a počátkem třicátých let 20. století získávalo ve střední Evropě mnoho přívrženců učení rakouského filozofa Othmara Spanna; zvláště v Rakousku docházelo též k jeho politické působnosti. V klerikálně fašistoidním režimu Dollfusse se „Spannistům“ podařilo prosadit některé prvky představ jejich mistra o výstavbě státu, celkovou realizaci spannovského systému ovšem ani zdaleka ne. Existovaly také styky s nacisty a pokusy o sblížení. V podstatě je ale Spannův systém s nacistickým neslučitelný. O vztazích obou existují četné a rozsáhlé studie, v podstatě stačí ale pro důkaz této neslučitelnosti poukázat na základy Spannova pojetí společnosti. Základem stavů je podle nich tvůrčí činnost lidského ducha inspirovaného vnitřním kontaktem s božským duchem, především v náboženství, umění a vědě. Tato tvorba si zjednává výraz v jednající činnosti těchto prastavů (teologie a duchovně náboženský život, umělecká tvorba, rozvoj a výsledky vědecké činnosti) a ta se dále konkrétně projevuje ve společenských formacích těchto oborů (církve, umělecké školy a podniky, vědecké ústavy, publikace atd.). Teprve zde je hierarchické místo korporací jako členění společnosti.

Spannův systém není tedy ani zdaleka návrhem v první řadě korporativistickým ve smyslu oborové organizace hospodářství. Hospodářství je podle něho mezi ostatními okruhy činnosti společnosti (duchovně původní okruh, okruh smyslového života, okruh etiky a práva, okruh mezilidských vztahů) okruhem zajišťujícím prostředky. Spannův systém mu chce vykázat služebnou funkci a odpovídající vedení, řídící se skutečnými potřebami společnosti, ne ziskem. Dnešní (psáno např. roku 1920) nadvláda hospodářství je defektní stav, obdobně nezdravý jako byla nadvláda církve ve středověku.

Všechny okruhy činnosti společnosti, vyčleněné z duchovního prazákladu, se dále člení na podokruhy a ty dále na dílčí podokruhy, tedy jednotlivé oblasti činnosti společnosti. Všem přináleží samostatnost v jejich vlastní oblasti a vlastní autonomní vedení. Toto spannovsky organické, stále se autonomizující členění společnosti jasně ukazuje neslučitelnost s totalitarismem a totalitárním ujednocením společnosti, které prosazují naprosté podřízení celé společnosti jednotnému vedení a jednotné ideologii.

Spann se ve svém základním filozofickém, sociologickém a ekonomickém díle dotýká otázek národa jen marginálně, ale i z těchto poznámek vyvstává zřetelně jeho německy nacionalistický postoj, přesvědčení o nadřazenosti německé kultury, společnosti, německého člověka a z něho plynoucí požadavek a cíl – vůdčí postavení německého národa a státu přinejmenším ve střední Evropě. Pro zastánce přirozeného, „organického“ členění všech společenských jevů má být tohoto postavení (znovu)dosaženo přirozenými vývojovými cestami, kterými působí vnitřní skutečnost. (Aby to bylo možné, musí být ale odstraněn protipřirozený diktát mírových smluv z pařížských předměstí.) Vnitřní skutečnosti se projeví jako reálná dominance nadřazeného národa, ne ale jako jednotná, násilnická říše. I tento Spannův postoj byl s nacismem neslučitelný.

V československých dějinách hraje spannismus určitou roli jako učení ovládající v jistém období Sudetoněmeckou stranu a před tím už sudetoněmecký Cvičebný svaz - Turnverband. (Srovnej se seriálem „Soužití se státotvorným národem“, jeho částí 5, oddílem „Spannovci a Svaz kamarádství“, a co do vztahu k sudetoněmeckému nacionálsocialismu i následující oddíl „Sudetoněmecká fronta a strana“, CS-magazín 05/2004 a konečně i část 6, oddíl „Převrat v SdP“, CS-magazín 07/2004. V těchto textech jsou též diference „spannismu“ vůči nacionálsocialismu, ba spíše jejich vzájemná neslučitelnost zřetelně popsány.)

Role spannismu se stala pouze epizodní zásluhou nacistů, kteří Spannovy přívržence z vedení stany v letech 1936/37 důsledně vymýtili. Před tím, v době lavinovitého volebního úspěchu strany v roce 1935 byli spannovci se svojí ideologií v zenitu svého vlivu. Prosazování spannovsky stavovského zřízení bylo jejich programem, v první řadě ovšem realizace národní sudetoněmecké korporace s přiměřeným postavením a vlivem v československém státě. Tyto cíle přinesly spannovskému vedení strany zásadní nepřátelství nacionálsocialistického křídla, které sledovalo nekompromisně odtržení a připojení k Říši. Když strana se spannovským vedením nedosáhla, vzdor volebnímu vítězství, žádného úspěchu a žádného vlivu ani postavení v republice, bylo to signálem pro nacisty, kteří provedli konečný převrat ve straně a důsledně z ní odstranili spannisty.

Přes neslavnou historii působnosti Spannova sociálního a státního učení (autorův osobní nacionalismus nehraje v jeho učení samotném žádnou roli) je jeho systém zajímavou alternativou stranické demokracie. Stojí ovšem v příkrém protikladu vůči globálním procesům posledních desítiletí. Kdyby ale v jiné dějinné situaci byla jednou hledána inspirace pro systém nový, který pomůže postavit společnosti na přirozenější, organický a duchovní základ, může Spannovo dílo nabýt nové aktuality.

Federace národních států

Všechny dosud pojednávané politické systémy pro multietnické státy požadovaly nějaký stupeň autonomie národů, s výjimkou švýcarského modelu, který zná silnou samosprávu obecní i kantonální, a autonomii kantonů, ne ale etnik („jazykových skupin“). Ostatní systémy stupeň autonomie neformulují, federace je ve smyslu samostatnosti její nejvyšší formou, která může být kompatibilní jak se systémem Rennerovým (ten původně pro rakouské mocnářství zavedení federace předpokládal), tak s konsociační demokracií (už tradičně konsociační Belgie federaci etnik při zachování konsociace zavedla).

Kromě toho může být federálně uspořádán jakýkoliv režim, tedy jakákoliv forma demokracie, nejen tedy multipartijní systém s poměrným zastoupením, jaký jsme ve všech případech uvažovali dosud, nýbrž na příklad i bipartijní demokracie nebo systém centralistický, v tomto případě uvnitř jednotlivých členů federace. A jak ukázaly komunistické režimy, bylo etnicko federativní uspořádání možné i ve spojení s různými formami totalitarismu spojeného s centralismem jak federálním, tak uvnitř členů federace (od sovětského a československého až po jugoslávský: ve všech byla ale národnostní autonomie omezená).

Vcelku tedy z našeho pojednání nevyplývá etnický federalismus jako zvláštní systém, nýbrž pouze jako stupeň národnostní autonomie v kterémkoli systému (kromě švýcarského). Je třeba mít na paměti, že je to systém pro integritu etnicky federálního státu nebezpečný, protože vytváří příznivou situaci pro tendence rozpadu, které v sobě každé státní spojení etnik nese, a které v krizových situacích sílí a federaci pak vážně ohrožuje. To potvrdily i rozpady federací po pádu komunistického centralismu.

Shrnutí

Ze zřízení pro soužití národností ve státě představených v tomto seriálu (omezených na multipartijní demokracie s poměrným výběrem zástupců), švýcarského systému, Rennerova programu, konsociační demokracie, korporativismu je možno odvodit dva systémy, které představují skutečnou vzájemnou alternativu s některými vzájemně se vylučujícícmi prvky. Jsou to oba prvně jmenované systémy. Zásady a prvky konsociační demokracie působí ve prospěch každého zřízení soužití národů, neshledáváme v nich vlastní systém. Ve stavovském systému a korporativismu jsme neshledali podstatný specifický přínos pro zřízení soužití národů, když národní korporace požaduje už program Rennerův.

Zásadní rozdíl mezi oběma systémy je neexistence národní korporace u švýcarského a její zdůraznění a podstatná role v Rennerově systému.

Ve švýcarském systému je neexistence politických organizací národů (jazykových skupin), které ústava vylučuje, vyvážena

1) silnou regionální (kantony) a obecní autonomií a samosprávou. Tím spravuje místní etnikum většinu vlastních záležitostí na základě této silné samosprávy, což zčásti nahrazuje zvláštní národnostní zařízení.

2) Další „náhradou“ je státní zásada a priorita ochrany statu quo jazykových oblastí, jejich integrity a homogenity; je zde tedy důsledně uplatněn teritoriální princip. Území státu se skládá (až na malé výjimky) z jednojazyčných oblastí. Systém potlačuje smíšená území a další mísení národností.

3) Politická funkce centra je omezena na nezbytné úkoly, tím je většina problémů souvisejících s jazykovými (národními) kulturami přenesena na zákonodárství a správu regionální a lokální.

Všechny jmenované rysy švýcarského systému posilují soudržnost státu a mezisegmentovou vyrovnanost, stejně tak jako osobní, lokální a regionální zodpovědnost vůči vlastním zájmům i vůči celku. Taková mentalita minimalizuje svádění zodpovědnosti na centrum, což opět podporuje soudržnost. Centrum ji podporuje a spíše se brání přebírání dalších správních úkolů.

Rennerův systém staví naopak na autonomních národních politických organizacích (korporacích). Zvláště je nutno si cenit Rennerova „vynálezu“, vymezení národní působnosti na oblast osobní a kulturní (se školstvím) podle vzoru postavení náboženských vyznání ve společnosti, to znamená vyloučení národně kulturních záležitostí z politiky. Toto vyloučení je ještě potvrzeno a posíleno právní reglementací národnostních vztahů, což z nich činí záležitosti právní a vylučuje národně politické zápasy.

Další významnou vymožeností Rennerova programu je kombinace teritoriálního a personálního principu. Personální princip je uplatněn v národnostně smíšených územích, kde působí vedle sebe legislativy i administrativy obou (všech) přítomných národů. Národní příslušnost je osobní záležitostí, podobně jako náboženské vyznání.

Konsociační zásady, tedy především kooperativnost elit jednotlivých segmentů, navazování spojenectví v konkrétních zájmech napříč segmenty a bez ohledů na ně, dále koalice věch relevantních politických stran jsou žádoucí pro oba systémy, upevňují jejich stabilitu a funkčnost.

Není cílem zkoumání politických zřízení pro soužití etnik stanovit všeobecně nejlepší systém, především protože takový neexistuje. Spíše se věc má obdobně jako s ostatními politickými zřízeními. Každá země musí vlastní nejlepší systém sama vynalézt a sestavit. Političtí poradci – a těmi je v odvozeném smyslu celá veřejnost – musí při tom disponovat solidními znalostmi co nejvíce systémových možností.

Snazší by bylo konstruovat systém pro soužití etnik a pro prosperitu a stabilitu společného státu co nejnepříznivější. Kdybychom takový pokus chtěli na základě poznatků studia osvědčených systémů a nadějných návrhů chtěli podniknout a sestavili prvky zřízení tak, aby systém menšinové národnosti politicky znevýhodňoval, vylučoval je z rozhodování, znemožňoval, aby spravovaly vlastní záležitosti, podporoval migraci většinového etnika do jejich sídelních oblastí, podporoval v nich zvýšenou nezaměstnanost a tím vším v nich soustavně pěstoval destruktivní nespokojenost a podkopával tak stabilitu státu, to vše při parlamentní demokracii a osobní rovnoprávnosti občanů, byl by nevyhnutelně výsledkem politický systém první Československé republiky.

Literatura:

AMTMANN, Rolf: Die Ganzheit in der europäischen Philosophie: Von Platon bis Othmar Spann: Die Welt als Sinnbild und Seinsbild. Tübingen: Grabert, 1992

BECHER, Walter: Der Blick auf das Ganze: Das Weltbild Othmar Spanns. München: Universitas, 1985

PICHLER, Johann-Hanns: Othmar Spann oder die Welt als Ganzes. Wien: Böhlau, 1988 (Monographien zur österreicheischen Kultuer- und Geistesgeschichte; 4)

ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politických teorií. Praha: Portál, 2000, kap. 12: Korporativismus, 177-196

SIEGFRIED, Klaus-Jörg: Universalismus und Faschismus: Das Gesellschaftsbild Othmar Spanns. Wien: Europaverlag, 1974

SPANN, Othmar: Gesamtausgabe. Graz: Akademische Druck- und Verlagsanstalt, 1967 – 1979. 21 svazků; k tématu zvláště sv. 4: Gesellschaftslehre; sv. 5: Der wahre Staat; sv. 9: Kategorienlehre; sv. 8: Kleine Schrifen, zde: Was ist Deutsch?; sv. 21: Leben und Werk (edit. a část. autor: Walter HEINRICH)