Duben 2005

Žaluji!

Eliška Bártová

Prvních 18 absolventů českého „zvláštního zacházení“ vyrazilo na válečnou stezku. Až dosud se tou patálií zabývalo jen pár nadšenců z nevládních organizací, teď v ní po uši uvízl celý český stát. Mezinárodní tribunál ve Štrasburku se začal zabývat faktem, že zdejší úřady posílají romské děti do zvláštních škol. Rok co rok jich tam končí více než 80 procent z populačního ročníku, a jsou tak doživotně odsouzeny k těm nejpodřadnějším pracím nebo k nezaměstnané existenci „na dávkách“. V kraji, odkud žalobci k Evropskému soudu pro lidská práva přicházejí, už uznali, že je to nedůstojné, a rozhodli se s mařením dětských životů skoncovat. Ale stát trvá na svém: Všechno je v nejlepším pořádku. Soudci teď zváží argumenty obou stran a rozhodnou, zda zahájí proces.

27 na jednoho

„Konečně jsme sami začali bojovat o své místo v této společnosti,“ říká Berta Č., jedna z rodičů 18 dětí, kteří se obrátili k Evropskému soudu pro lidská práva s žalobou vůči českému státu. Důvod je u všech stejný: posudek pedagogické poradny označil jejich děti za „mentálně retardované“ a přeřadil je do zvláštní školy. „Bylo to naše první dítě a nikdo nám neřekl, co ji zařazením do zvláštní školy čeká. Kdybych to tehdy věděla, tak bych hledala způsob, jak dceru uchránit,“ říká paní Berta, která verdikt poradny podepsala v roce 1998. Více se o skutečných dopadech svého podpisu dozvěděla později od sociálního pracovníka Kumara Vishwanathana, který rok předtím přišel do ostravské čtvrti, kde rodina žije, pomáhat rodinám postiženým povodněmi. „Zarazilo mě to,“ vzpomíná indický dobrovolník. „Všechno to byly citlivé a bystré děti. Tak proč chodí do zvláštních škol?“ Začal děti doučovat a rodiče pak na jeho radu zažádali o přeřazení do normální školy. Původní označení „mentální retardace“ najednou jako zázrakem zmizelo.

Po zveřejnění tohoto příběhu si Evropské středisko pro práva Romů udělalo v roce 1999 průzkum, zda šlo ve vyřazení těchto dětí o výjimečnou náhodu, nebo o běžnou praxi. Průzkum „romského obsazení“ zvláštních škol v Ostravě přinesl drtivou zvěst: ačkoli tady Romové představují méně než 5 % všech školou povinných dětí, tvořili v čase průzkumu více než 50 % žáků všech zvláštních škol. Podle tehdejších údajů vlády byla podobná situace v celém Česku, kde přibližně 75 % romských dětí navštěvovalo zvláštní školy a více než polovinu všech jejich žáků tvořili právě Romové. V Ostravě tak měly romské děti 27krát větší pravděpodobnost (vypočítáno z podílu romských a neromských dětí ve zvláštních školách vzhledem k celkovému počtu žáků) než jejich „bílí“ vrstevníci, že s nálepkou „opožděnosti“ poputují do zvláštní školy. Tehdy její absolventi neměli možnost hlásit se na střední školy, a tak valná část z nich odchází po jejím ukončení rovnou na úřad práce, ti šťastnější skončí na učilištích s výhledem na celoživotní kariéru pomocné síly. „Chceme, aby stát uznal, že udělal chybu,“ vysvětluje paní Berta, proč se společně s dalšími rodinami rozhodla jít před štrasburský soud. „Nám už do života zasáhl, ale nechceme, aby to ponížení zažívali ostatní.“

Kdo jsme, co absorbujeme, kam jdeme

Stát podezření z diskriminace odmítá. „V žádném případě se nejedná o spor, ve kterém by byl souzen vzdělávací systém České republiky jako celek,“ píše e-mailem Pavla Katzová z legislativního odboru ministerstva školství. „Jde o konkrétní spor s konkrétními lidmi a úkolem soudu je rozhodnout, zda je v jejich případě stížnost oprávněná, či nikoli.“ A v tomto duchu také centrální úřady budují štrasburskou obhajobu: ministerská právnička si nechala z Ostravy poslat složky jednotlivých dětí a pátrá v nich po možných problémech s chováním, docházkou či prospěchem, aby na nich mohla ilustrovat, že přesun do zvláštní školy byl oprávněný. A v případech, jako byla dcera Berty Č., u které je něco takového dopředu vyloučeno, má ministerstvo základní argument: rodiče s přeřazením dítěte vyjádřili souhlas. „Rodiče ale většinou vůbec netušili, že s verdiktem poradny nemusí souhlasit,“ říká advokát zastupující Romy před Evropským soudem David Strupek. „Navíc je nikdo neinformoval, jaké důsledky zařazení do zvláštní školy jejich dětem přinese.“

Úřady v Ostravě, kde všechny žalující rodiny žijí, se k problému postavily opačně než Praha a pustily se do radikální reformy. „Žaloba je logickým důsledkem špatného systému. Podle mého názoru jsou ale ve zvláštních školách všechny děti šikovné a nemají tam co dělat,“ říká náměstkyně pro školství pro Moravskoslezský kraj Jaroslava Wenigerová (ODS). „Pro mne je tedy řešení jednoduché – zvláštní školy jako diskriminační zrušit a jejich současné žáky vzdělávat s jejich vrstevníky v běžných školách.“ Zatím se v kraji povedlo zrušit dvě zvláštní školy a všichni jejich žáci se dnes učí na běžných základkách. Likvidaci dalších dvou zvláštních škol pak ministerstvo Ostravě zakázalo s tím, že to „není ku prospěchu dětí“.

Tři roky stará analýza České školní inspekce 25 zvláštních škol ale naznačuje, že pravdu mají spíš štrasburští žalobci a kraj, než ministerstvo obhajující „zvláštní“ systém. Inspekce totiž zjistila, že v těchto školách končí děti zpravidla z důvodu, že vyrůstají v sociokulturně znevýhodněném prostředí s nedostatečnou znalostí českého jazyka. „Ano, to je pravda, že děti ze sociálně slabých rodin – a holt to jsou většinou právě Romové – nemají stejné výchozí podmínky a jsou předurčeny k tomu, že půjdou do zvláštní školy,“ říká šéf ministerského odboru speciálního školství Jiří Pilař. „Ale to není diskriminace. My se řídíme podle toho, co je dítě schopno absorbovat, a nemůžeme ho držet na základní škole jenom proto, že víme, že kdyby vyrůstalo v lepším prostředí, že by učení zvládalo lépe. Nakonec – zvláštní škola ho dobře připraví pro učiliště, kde se naučí užitečná řemesla.“

Jenže, jak ukázaly mimo jiné i výsledky z loňského mezinárodního testování patnáctiletých žáků PISA, segregace se nevyplácí. „Zdejší systém je nastaven tak, že neumožňuje dostat se nahoru dětem ze sociálně slabých rodin,“ prohlásil český zástupce v mezinárodním řídícím výboru PISA Jan Koucký. To potvrzuje i fakt, že přestože mezi učni je velká skupina dětí se znalostmi srovnatelnými, jako má polovina žáků gymnázia, nemají nejmenší motivaci pokračovat ve studiu a končí jako pomocné síly. Není tedy divu, že děti rodin dělníků u nás mají pětadvacetkrát nižší šanci dosáhnout nejvyššího vzdělání než jejich vrstevníci z vysokoškolských rodin. Přestože se resort Petry Buzkové kritice vehementně brání, v novém školském zákoně, který letos začal platit, zavádí několik změn, které ukazují, že ministerstvo o másle na své hlavě něco tuší. V první řadě nařídila ministryně Buzková sundat ze zvláštních škol nápis „zvláštní škola“ a nahradit ho cedulí „základní škola se speciálním programem“. Ředitelé všech škol dostávají zákonem možnost zažádat o asistenta k dětem, které mají problémy se vzděláváním, také ruší školné v závěrečném ročníku mateřské školy, kde by měli dětem ze sociálně slabých rodin pomoci vyrovnávat se s nerovnostmi v rodinném prostředí – například s neznalostí českého jazyka. Záleží ale pouze na konkrétní škole, zda bude ochotna přijímat žáky, kteří by jinak končili ve zvláštní škole (respektive v základní škole se speciálním programem), nebo zda celá reforma skončí pouhým přemalováním cedulí.

(Respekt, www.respekt.cz)