Duben 2005

To krásné slovo vyvlastnění

Hana Čápová

Stát má navrch a chce mít víc, je třeba podpořit rebely. Hned dvakrát jednali poslanci na této schůzi o právech lidí, kteří mají pozemky pod současnými nebo budoucími silnicemi. Skupina zákonodárců přišla s návrhem, jak tady v zájmu dálnic usnadnit vyvlastňování. A pak ombudsman Otakar Motejl sněmovně připomenul, že stát zatím nevyplatil skoro osm miliard korun lidem, kterým kvůli silnici sebral pozemky před rokem 1990. Motejlovo sdělení jen posílilo otázku, zda v této zemi nejsou pozice a sebevědomí vlastníků v porovnání se staviteli zatím tak chabé, že je ve veřejném zájmu podporovat spíš jejich tvrdohlavost než stavbu nových komunikací.

Probdělá noc

Rodiče Ludmily Havránkové patřili v Plačicích – dnešním předměstí Hradce Králové – k největším hospodářům. Pak jim komunisti zabavili majetek a otce poslali na šest let do jáchymovského lágru. Před dvanácti lety začala rodina na vrácených a pronajatých polích pěstovat pšenici, řepu, řepku, mák. „Už tehdy jsme věděli, že přes naše pole půjde dálnice,“ vzpomíná paní Havránková. „Proto jsme psali pozemkovému fondu, že nechceme věci komplikovat, jen ať nám dá náhradu.“ A aby to úřad neměl komplikované, nabídli mu Havránkovi, že výměnou za své pozemky vezmou 80 hektarů polí pronajatých od fondu. Na žádný z řady dopisů však nedostali od správce státní půdy odpověď, nepovažujeme-li za ni to, že jim fond jednou beze slova vysvětlení zrušil smlouvu a pronajaté pozemky prodal jinému zájemci. A pak se Havránkům stát ozval až v roce 1998: Ředitelství silnic a dálnic je vyzvalo k odprodeji pozemků, na kterých se začne stavět dálnice. Když námi předložené kupní smlouvy do třiceti dnů nepodepíšete, bude zahájeno vyvlastňování, stálo v úředním dopise. A hned nato přišla poslední kapka. „Na předvolebním mítinku v místní hospodě – zrovna tam, kde před lety poslali mého otce do lágru – prohlásil tehdejší primátor Hradce Dvořák: Paní Havránková, za dvě hodiny jste vyvlastněná,“ vypráví žena. „Do rána jsem nespala, bála jsem se.“ Kdyby totiž rodina přišla o část svých polí – jiné pozemky v okolí Hradce by za „tabulkové“ peníze od Ředitelství silnic a dálnic nepořídila –, rozpočet jejího hospodářství by se zhroutil. „Měla jsem 15 milionů dluhů za restituční nároky, které jsem skoupila od lidí z okolí,“ říká Ludmila Havránková.

„S menší rozlohou polí bych je nedokázala splatit.“ Onu probdělou noc se rozhodla hledat pomoc: „Pud sebezáchovy mi velel: Braň se zvůli.“ Hned druhý den se spojila s ekology, požádala známého advokáta Petra Kužvarta, aby ji zastupoval, a brzy nato 67 lidem prodala za symbolickou korunu každému kousek svého pozemku. Obchod to byl oboustranně výhodný. Ekologové nabídli investorovi: Dáme vám pozemky, když změníte trasu tak, aby byla šetrná k lužnímu lesu u Libic. A paní Havránková nebyla sama, měla spojence. Plán ekologů nevyšel, investor se jim vysmál a les pokácel. Zato paní Havránkové se transakce vyplatila – ekologové stavbu úspěšně oddalují. „Každý ze 67 aktivistů nám dnes může říci: Nemohu vám svůj díl prodat, když jsem ho ještě nenabídl všem ostatním spoluvlastníkům,“ stěžuje si ředitel závodu Praha Alois Lichnovský. „Jeden bude v Argentině, druhý nezvěstný, další svůj dílek převede na někoho jiného – je to nekonečný proces.“

Za jakou cenu?

Praxe ale ukazuje, že lidí trvajících jako paní Havránková na svých právech je u nás opravdu málo. Tak málo, že je – s ohledem na význam soukromého vlastnictví – ve veřejném zájmu podporovat spíš jejich občanské chování, než jim házet klacky pod nohy. Tím spíš, že výstavba dálnic, navzdory stížnostem investorů, běží jako po drátku. Například trasa D 3 z Prahy přes České Budějovice na rakouskou hranici – se potkala jen se třemi vzdorujícími lidmi. Dva z nich jsou cizinci a třetí, Josef Němeček ze Sudoměřic, hned po prvním jednání se stavebním úřadem ustoupil. „Vůbec jsem nestál o to, aby tudy šla dálnice,“ říká. „Pak jsem si řekl: Dobře, lidé ve vsi ji chtějí, ustoupím. Myslel jsem si ale, jsem majitel, budu si určovat cenu. Na stavebním úřadě mi řekli: V žádném případě, ceny jsou určené vyhláškou. Vyjmenovali mi všechny ty zákony a paragrafy, a pohrozili: Když neprodáte, budete vyvlastněn. Tak jsem to prodal, co kolem toho budu zbytečně lítat. Ještě by mi to nakonec vzali a nedali mi ani korunu.“ Další lidé ze vsi možnost prodat pole dokonce uvítali: „Hospodařit nikdo z nich nechce, peníze jim přišly vhod.“

Jenže mocní silničáři spokojeni přesto nejsou. Spojili se s hradeckými poslanci Jiřím Hanušem (KDU-ČSL), Hanou Orgoníkovou (ČSSD) a Vlastimilem Dlabem (KSČM) a ti jim ušili zákon na míru. Podle jejich návrhu, který sněmovna právě projednává, by v případě pozemků pod dálnicí přestalo platit pravidlo přednostní nabídky spoluvlastníkům – které je zlobí kvůli zmíněným 67 ekologům na pozemcích paní Havránkové. Návrh také omezuje možnost vlastníka hájit se před soudem. Vyvlastnit něčí majetek je u nás totiž možné ve veřejném zájmu a pokud bylo učiněno vše pro dohodu. Dnes má paní Havránková velkou šanci doložit, že státu dohodu léta nabízela – a on o ni nestál. „Nový návrh ale říká, že pokud vlastník nesouhlasí s nabídkou investora, má se za to, že se s ním dohodnout nedá,“ říká zástupce paní Havránkové z Kužvartovy kanceláře Pavel Černohous. Proto stavební úřad hradeckého magistrátu – právě on vyvlastňování dělá – zkusil na paní Havránkovou fintu. Aby soud rozhodoval podle nového zákona, je třeba už zahájené vyvlastňovací řízení zastavit a začít později nové. „K tomu potřebují můj souhlas a já jim ho nedám,“ říká žena. „Nebráním se jednání, ale trvám na tom, že chci pozemky za pozemky.“

Poslanecký návrh navíc ruší tu nejzajímavější otázku, kterou dnešní právní úprava nechává soudům ke zvažování: Co je veřejný zájem? „Ekologové staví většinu svých žalob a odvolání právě na tom. Chtějí porovnat, zda je ve veřejném zájmu spíš ochrana přírody, nebo stavba silnice,“ říká Alois Lichnovský. Naposledy tuhle úvahu nastolili v případě silnice přes České středohoří. „Tvrdili, že důležitější je nepokácet dva kusy vzácného jeřábu českého než rychle vybudovat silnici. Argumentovali proti dnešní variantě ve prospěch tunelu. Museli jsme ministerstvo životního prostředí žádat o výjimku. Návrh zákona by usnadnil, urychlil a možná i zlevnil přípravu velkých staveb.“

Zatím hlasy ODS a US-DEU neprošel, nebyl ale ani zamítnut – vrátil se do druhého čtení. „Podle mého názoru nepřiměřeně omezuje vlastnická práva a požadavky na kvalitu životního prostředí,“ řekl na jeho adresu poslanec US-DEU Antonín Pelc. „Potřebujeme dostavět systém dálnic a rychlostních komunikací. Prosím ale, nestavme ho za každou cenu.“

Veřejný zájem

Vyvlastnit je u nás možné podle Listiny základních práv a svobod ve veřejném zájmu, pokud investor prokáže, že nebyla možná dohoda, za úplatu, a jen ve věcech určených dalšími zákony – především stavebním (například v zájmu stavby dálnice, silnice, plynovodu, položení páteřní sítě vodovodu, kanalizace, telefonních kabelů či v případě zajištění přístupu ke stavbě nebo pozemku), horním a o vojenských újezdech. Na Slovensku lze vyvlastňovat také v případě průmyslových zón – pokud jde o velkého investora. To u nás – přes snahy některých politiků, kteří tak reagovali na proslulý vzdor hranické občanky Markéty Regecové proti odprodeji svých pozemků, ležících na místě plánované továrny Philips, pod cenou – neprošlo.

Stavební úřady, které o vyvlastnění rozhodují, postupují opravdu úředně. „Měl by to rovnou řešit soud, a ne my. Je to zásah do majetkových práv. My jsme tu samí inženýři a vykládat zákon má právník,“ říká vedoucí stavebního odboru v Táboře (kam patřil Josef Němeček) Jitka Doležalová. „Co je veřejný zájem? Stavba, která je v územním plánu uvedena jako veřejně prospěšná,“ popisuje své rozhodování. „Tak jednoduché to není – dá se zkoumat, zda je opravdu veřejný zájem stavět právě na sporném pozemku, zda křižovatka musí být opravdu tak velká – je veřejný zájem, aby měla takový tvar, že se po ní dá jet rychle?“ namítá advokát Pavel Černohous.

Stejně tak další podmínku pro vyvlastnění – prokázat, že s vlastníkem nebyla možná dohoda – odbývá stavební úřad úřednicky. „Kdy je naplněna? Když investor doloží, že vlastníka písemně kontaktoval a nabídl mu cenu stanovenou vyhláškou,“ říká Jitka Doležalová. „Subjekt placený ze státního rozpočtu přece ani víc dát nemůže.“ Takový výklad vede k absurdní situaci – v případě paní Havránkové, která léta se svými nabídkami k dohodě narážela na arogantní lhostejnost úřadů, učinil státní investor „vše pro dohodu“ tím, že ji stroze vyzval k podpisu jím navržené kupní smlouvy.

Je tu jakési bahniště

Přemyslu Setničkovi z Říčan sebrali v šedesátých letech pozemek – 330 metrů čtverečních – a na jeho části postavili silnici. „Museli jsme tehdy sami zbourat stodolu. Obec nám pohrozila, že jinak tam pošlou firmu – a my ji budeme muset zaplatit,“ vzpomíná pan Setnička. O třicet let později si o vrácení tohoto pozemku (spolu s dalším majetkem, který komunisti rodině sebrali) požádal v restitucích. Dozvěděl se překvapivou novinku. Pozemek pod silnicí mu vrátit nemohou, protože mu stále patří. Obrátil se proto na Správu silnic a dálnic s prosbou, ať si od něj pozemek koupí nebo mu dají náhradní. „Neměli se k tomu,“ říká Přemysl Setnička. Věc se léta táhla, až silnice druhé a třetí třídy přešly ze státní správy do správy krajů. Osmdesátiletý muž začal jednat se Středočeským krajem – a dopadl stejně: Náhradní pozemky nemáme a peníze na to, abychom od vás pozemek koupili, taky ne. Rada kraje mu nepřiznala dokonce ani nárok na peníze za nájem. Soud dal panu Setničkovi zčásti za pravdu. Uložil kraji zpětně za tři roky (2000 – 2003) zaplatit nájem – 4600 korun za rok. Loňský rok už kraj nezaplatil – a poradil panu Setničkovi, ať se znovu obrátí na soud. Podobných žádostí dnes Středočeši mají čtyřicet. Podle jejich odhadu by ale, kdyby měli vykoupit všechny zabrané pozemky, šlo o částku zhruba 800 milionů korun. Kraj nemá nic proti – pod podmínkou, že mu peníze pošle stát.

Několik podobně postižených se obrátilo na ombudsmana. Otakar Motejl ve své zprávě za rok 2003 vybídl vládu, ať se k dluhu tisíců lidí zná. Marně. Proto teď využil svého práva oslovit poslance s výzvou, aby vládu popohnali. „Z několika kauz jsem poznal, že jde o systémový problém. Ukázaly, že je tu jakési bahniště,“ říká Motejl. Chce, aby vláda v rozpočtu na příští rok našla pro tyto lidi celkem 8 miliard korun. Poslanci se shodli, že požádají vládu, aby jim do 30. června předložila zprávu, jak věc vyřeší.

(Respekt, www.respekt.cz)