Duben 2005 Bůh u nás nemá na vybranouIvo DokoupilS Peterem Krenickým o jeho misii na Zakarpatské Ukrajině Po Praze se říkalo, že jste se před volbami na Ukrajině musel skrývat. Když se rozjelo druhé kolo voleb, dostal jsem zprávu, že mám být zlikvidován. Radili mi, abych se někam schoval, nebo alespoň byl pořád mezi lidmi. Co proti vám kdo má? O Podkarpatskou Rus má veliký zájem mafie, hraničí se Západem, jsou tam lesy, které se dají prodat. A už dávno před volbami nás úředníci z okresu vybízeli, abychom se zapojili do předvolební propagandy za Janukovyče. Když jsem to odmítl, začali hned útočit a vyhrožovat. Po prvním kole voleb museli nějak vysvětlit, proč pro Janukovyče hlasovalo tak málo lidí. Pravoslavní děkani napsali petici, že hlavním viníkem neúspěchu je řeckokatolická církev a že mě hned po volbách musí vyhnat z Ukrajiny. My jsme se ale jenom modlili, my jsme v našich kostelech nic neorganizovali. Pravoslavná církev ano? Vystupovala s přímou agitací, v jejich letácích se psalo, že když prohraje Janukovyč, budou pravoslavní pronásledováni a mučeni, že se budou zavírat jejich kostely. Taky nám vyhrožovali, že si to po volbách s námi rozdají. Jak se tenkrát podařilo zabránit srážkám mezi policií a demonstranty? My jsme tušili hned, když to začalo v Kyjevě, že je vyhráno. Celou zemí jako by se převalila taková vlna jistoty. Bojovali jsme na modlitbách. Byla to ohromná zkušenost. Z jedné strany jsem cítil, že každou chvíli může někdo vejít do kostela a vystřelit, že můžou vyprovokovat konfrontaci a nenávist. Ale z druhé strany jsem cítil, že stojíme proti násilí a pokrytectví a že i Bůh je s námi. Stalo se vám něco? Bohudíky ne, po týdnu policie i armáda vypověděly poslušnost staré vládě a řekly, že nepůjdou proti lidem. „Britoholovy“, jak se v Užhorodě říkalo skupině zabijáků, která nás ohrožovala, pak policie pozatýkala. Ohromný pocit Co vás přivedlo do zapadlých Karpat? Z východního Slovenska jsem měl na Ukrajinu blízko, a když se naskytla příležitost, neváhal jsem. Zpočátku jsem měl jen nadšení, myslel jsem si, že to bude stejné jako u nás doma. Teprve postupně se mi otvíraly oči. Až na Ukrajině jsem si uvědomil, jak může politický systém zničit člověka. Co považujete na Ukrajině za své hlavní poslání? Především pořád zápasíme o zachování lidské důstojnosti, o to, abychom lidem vrátili sebedůvěru a odpovědnost za jejich osudy. To všechno místním lidem vzali komunisté. Dodnes těm, kteří jsou u moci, velice vyhovuje vládnout osobám bez vůle k samostatnému životu, žebrákům bez možnosti sebemenšího zaměstnání, kteří si zvykli být odkázáni jen na milodary mocných. Je třeba lidi vyvést z bolševického otroctví a všudypřítomného strachu, dát jim možnost, aby se uživili sami, jinak zůstane ta bohatá země domovem chudáků, kteří budou utíkat za prací do ciziny. Jak vypadá život v horách? V zimě do domů scházíme po schodech vyházených ve sněhu. Je tu draho. Kilo chleba stojí dvě hřivny. Důchod je 40 hřiven. Lékaři jsou kvalitní, ale musí se platit, protože stát jim dává velice málo. Umřít je luxus, na pohřeb se složí celá vesnice, protože ukrajinská pohostinnost velí vás pohostit, i kdyby měli být měsíc o hladu. Vláda neumí ohodnotit lékaře, učitele, vůbec inteligenci, to je tragédie budoucnosti. Chtějí po nich, aby se obětovali pro národ, ale i inteligence musí něco jíst. Ukrajina je na tom špatně a my žijeme v zapadlých horách na jejím okraji, takže jsme na tom ještě hůř. Pomáhají vám humanitární organizace? Humanitární pomoc nemám moc v lásce, ničí mezilidské vztahy. Jakmile přijede kamion s pomocí, ozývají se v lidech všechny negativní vlastnosti. Proto se snažíme příjezd kamionů utajit a pak pomoc roznést po rodinách tajně. A když to utajit nejde, snažíme se rozdělovat balíčky za práci. Když kluci opraví někde někomu plot, dostanou balíček, jinak ne. Nesmíme z lidí dělat žebráky a brát jim jejich lidskou důstojnost. Podle jakého klíče pomoc rozdělujete? Neděláme kasty – buď pomoc pro všechny, nebo nikomu. Od počátku jsem se taky bránil, aby se rozdělovaly všechny peníze na adopci. Část jich používáme na akce, které spojují komunitu, výlety, společné modlitby a tak. Aby lidé nezůstali v pozici naříkajících žebráků. Žít se dá i v těch nejhorších podmínkách. Na Ukrajině lidé dnes ovšem nevěří, že to s nimi někdo myslí vážně. V duchovním smyslu jsou na úrovni malých dětí, umí se ale těšit z toho, co pro ně uděláte. Nejsou zralí brát na sebe odpovědnost a starat se o sebe, řídí se však tím, co uděláte vy. Co z toho vyplývá pro vás? Uvědomil jsem si, že evangelium nelze hlásat jen teoreticky, lidé se musí přesvědčit, že funguje i v mém životě. Oni mě zkoušejí a pozorují z každé stránky, jestli jsem takový, jaké evangelium hlásám. Anebo takový, jakého mne popisují pravoslavní báťuškové: že jsem si přijel udělat kariéru a jsem placený papežem. Pomáháte mnoha lidem. Dostává se vám něčeho na oplátku? Když jsem působil jako kněz kdekoli jinde, byl jsem spíš frajírek než kněz. Teprve tady, uprostřed lidí v horách, jsem zjistil, co to je víra v životě člověka, objevil jsem, kolik je víry ve mně a že je lidem třeba pomoci navázat osobní kontakt. A všude se chlubím, že mám na Ukrajině dvanáct dětí. Katolický kněz má dvanáct dětí? Vyprosil jsem si je, přesvědčil jsem rodiče, aby si je nenechali vzít, aby nešli na potrat. Když zápasím o životy těch děcek, zavazuje mě to k tomu, abych ukázal rodičům, že to nejsou jenom jejich děti a že já je nenechávám v beznadějné situaci. Že se zasazuji a volám a křičím a hledám způsob, jak pomoci. Hodně rodin se na mě tak i obrací, jako na naději. Ale já z nich nepřijel dělat Slováky, chci, aby byli sami sebou a mohli pozitivně žít a tvořit. Jak pracujete s místními dětmi? Koupil jsem například bývalý kulturní dům a opravil ho. Chci v něm pořádat diskotéky bez alkoholu, aby se mladí naučili bavit se kulturně. Budu tam klidně tančit, jen abych jim ukázal, že to jde. Snažím se dát mladým talentovaným lidem možnost vydělat nějaké peníze pro rodiny, pomáhám i studentům. Nebo: naše děti hezky zpívají, a tak jsme se rozhodli, že budeme jezdit s programem duchovní hudby po bohatších vesnicích v nížinách, kde se toho přece jenom urodí víc než u nás. Abychom kousek toho, co umíme, vyměnili třeba za trochu jídla a z toho mohli žít. Jste na Ukrajině už dvanáctý rok. Změnilo vás to nějak? Postupně mi dochází, co je nejdůležitější a nutné a jak to dělat. Pozitivně tady může člověk žít a tvořit jen tehdy, když začne rozumět i lidem zlomeným a degradovaným. Teď už vím, že si je nesmím idealizovat, ani je litovat. I když se člověk nedočká uznání, i když vám nepřipnou metál, stojí za to ty druhé milovat. A když to jednou ochutnáte, tu opravdovou lásku, budete se k tomu stále vracet. Proto z kazatelny pořád říkám: Není důležité, jestli přijde povodeň nebo ne, důležité je, aby až zahyneme, byly doklady na cestu v úplném pořádku. Abychom se nemuseli stydět a mohli umřít šťastně. A nikdo nám přece nemůže zabránit, abychom si navzájem pomáhali – to záleží jen na nás. Žiji bez jistot, ale zároveň jsem záštitou a oporou pro stovky a tisíce lidí. To je to ohromný pocit. Jako kněz, který má celibát, takto vlastně intenzivně prožívám své otcovství i partnerství. Nová železná opona Pracujete na hranici možností. Co vám dodává sílu? Modlím se, abych nebyl pohlcen nenávistí, které jediné je tady dostatek. A učím tomu i ostatní. Je to vždycky velká slavnost: když se jednou za měsíc sejdeme a modlíme se celou noc až do rána, tak Bůh nemá na vybranou – musí nám dodat síly, ukázat, že ještě neodešel z Karpat. Je to ohromný zážitek vidět, jak lidé tu noc prožívají, jak se během ní mění a jak se v jejich tvářích rodí radost a optimismus. A taky miluji ukrajinské písničky, občas si sedneme s chlapy a zpíváme si – dodává mi to ohromnou sílu. Kolik lidí se nočních modliteb účastní? Od 300 do 1000, nejvíc teď v zimě, protože v létě jsou chlapi pryč za prací. Naše noční modlitby nejsou církevním svátkem, je to něco konkrétního: Bůh vstupuje do problému člověka, který na modlitbu přinese své utrpení. Proto jsme ta noční setkání nazvali „svátky trpících“.V Evropě lidé většinou trpí z jiných důvodů než u nás. Příliš se váží na své jistoty. Já žiji na Ukrajině 12 let bez pravidelného platu a bez zdravotní karty a ty roky se mi nepočítají do důchodu. Ale zjistil jsem, že když nemáš nějakou jistotu, díváš se na život najednou úplně jinak. Loni na jaře mě například pravoslavní v jedné vesnici nechali zmlátit. Byla to nádherná zkušenost, protože když jsem se dostal na Slovensko, chtěli mě vyšetřit, měl jsem otřes mozku, ale nevěděli, jak mě zaevidovat. Nakonec napsali: Peter Krenický, kněz – bezdomovec. Jsem bohatší než ti, kteří mají domy, moře peněz, jsou zajištění, mají jistoty. Protože já mohu žít pro stovky a tisíce lidí a to oni nemohou. Jak se dnes daří katolické církvi na Zakarpatské Ukrajině? Má tu dlouhou tradici, do roku 1949 tu byli převážně katolíci. Po válce je komunisté věznili, odvlékali na Sibiř, mučili. Teprve za Gorbačova dostali povolení k činnosti. Pořád ale máme problémy s místní mocí a s popy. Nevrátili nám objekty, které nám patřily, kostely, fary, všechno zabrala pravoslavná církev. Zpočátku jsme sloužili mše na ulici, nebo ve větších domech. Teď už se nám podařilo získat pár kostelů a další budeme stavět. A tam, kde máme střechu nad hlavou, lidé přicházejí a vzpomínají na to, že jejich rodiče byli katolíci. Rusíni jsou přirozeně religiózní, více emocionální než my a mají větší přirozenou potřebu náboženského vyžití. Chcete říci, že na Ukrajině máte blíž k Bohu? Můj svět tam je takový, že Boha potřebuji každý den, musím s ním být v kontaktu. Jinak bych nemohl fungovat. V podmínkách, jako jsou třeba v Čechách, platí, že čím toho má člověk víc, tím víc se brání Boha hledat. Říká si: Ještě mám čas, ještě i mohu to i tamto, vlastně tolik toho mohu, nač mě ten pánbůh potřebuje a proč bych jej potřeboval já. Kolik lidí se u vás hlásí ke katolictví? Je nás dost. Hodně lidí ale ještě vyčkává. Bojí se, že budou atakováni okolím, bojí se chodit přes den do kostela. Proto přijdou raději na noční modlení – to máme vždycky „vyprodáno“. Vesnice, které patří do mé působnosti, mají od tisíce do třinácti tisíc obyvatel. Máme velkou porodnost, jsme jediným okresem na Ukrajině, kde se víc lidí narodí, než umírá. Takže vylidnění horských údolí nehrozí? To není tak jednoznačné. Lidé, pokud mají kam, odcházejí za prací. Jezdí taky do Čech? Pro naše dělníky je luxus dostat se na práci k vám a je to taky pod lidskou důstojnost. Normální pobyt v Čechách je nemožný kvůli vízové povinnosti. Vízum získáte jedině přes zprostředkovatele a stojí 80 až 100 USD, podle toho, jak spěcháte. Zatímco mafie hranicemi normálně projde, normální člověk nemůže, protože tolik peněz na víza nemá. Vypadá to, jako by česká a slovenská vláda ve spolupráci s ukrajinskou spustily novou železnou oponu. Má alespoň mládež možnost podívat se do světa? Mí pomocníci mi navrhovali, abych přivezl nějaké děti do Čech. Hodně dětí u nás má po povodních deprese a přišly by na jiné myšlenky. Ale k čemu by to bylo, kdyby to všechno v Čechách viděly? Pak by se vrátily domů a litovaly, že jim rodiče nemohou dát to a ono a že musí žít v horách, které ještě před odjezdem pokládaly za svůj domov. A měly by ještě větší deprese. To není způsob pomoci. Ani dospělí se s tím nedokáží vyrovnat, natož děti. Víte, taky jsem si myslel, že bez koupelny a splachovacího záchodu nelze žít, ale není to pravda. Podstatné je žít pro druhé. Cestování může spíš pomoci vám. Když se vám zachce naříkat, jak je u vás zle, přijeďte k nám a hned budete spokojení a šťastní. Změny Dají se po volbách na Ukrajině očekávat velké změny? Změny už jsou, v televizi i v novinách je to cítit. Ukrajinci se znovu narodili, probudili se ze strašného snu. Bude ale těžké ukončit nadvládu strachu, vydírání, úplatků, demagogie. Navíc hodně záleží na tom, jestli se od nás Evropa neodvrátí. Pokud by to udělala, měla by vědět, že bude sama ohrožena, protože násilí a nenávist bude působit dál volně i u vás. PETER KRENICKÝ se narodil roku 1956 v Ďačově na Slovensku. Po studiu řeckokatolické teologie v Bratislavě působil jako kněz v Levoči, Prešově a Staré Ľubovni, poté se rozhodl pro misionářskou dráhu. Absolvoval příslušnou školu v Polsku, rok strávil v osamocení v klášteře. Od roku 1991 působí jako misionář na Zakarpatské Ukrajině. Slouží tu řecko i římskokatolické mše, jako děkan spravuje 36 farností nejrozsáhlejšího tamního okresu, obnovil nebo vybudoval 17 kostelů, charitní pečovatelskou službu, usiluje o zřízení lycea. Od roku 2002 vede projekt „Adopce na dálku“, jehož cílem je podporovat vzdělávání místních dětí. Adoptivní rodiče tak díky němu našlo už přes 800 ukrajinských dětí. (Respekt, www.respekt.cz) Zpátky |