Duben 2005

Na obzoru prezidentská autokracie?

Bohumil Doležal

Mezi prezidentem na straně jedné, ministerstvem spravedlnosti a Soudcovskou unií na straně druhé se otevřel konflikt. Všechno začalo tím, že Klaus odmítl jmenovat do funkce soudce některé z kandidátů, jež mu navrhlo ministerstvo spravedlnosti. Připadali mu příliš mladí.

Současná zákonná úprava, která platí od roku 2003, stanoví, že soudcem může být jen ten, kdo dovršil třicátý rok věku. Výjimku činí pro ty, kteří se začali ucházet o práci v justici ještě před tím, než úprava nabyla účinnosti.

Prezident zahájil své tažení zhruba před dvěma měsíci. Obrátil se na ministra spravedlnosti Němce, který mu leží zvlášť v žaludku, dopisem, v němž mj. píše: „teprve věk kandidáta nad 35 let může poskytnout jakousi záruku uplatnění osobnostních předpokladů, které je třeba na soudce klást“. A když pak dostal od ministra seznam čekatelů, na němž bylo 32 lidí mladších než třicet let, odmítl je jmenovat.

Pozoruhodné je už to, že prezident se při výběru řídí jinými kritérii, než jaká stanoví platný zákon. O věcném podkladu lze právem pochybovat: v řadě evropských zemí není dosažení třiceti let podmínkou a mladým soudcům nebudou jistě svěřovány ty nejsložitější případy. Argumentace životní zkušeností je čistě populistická: lid rád vidí v roli soudce úctyhodného kmeta, a když není po ruce, tak aspoň zralého muže nebo ženu. Problém je v tom, že se u nás množina důstojných kmetů osudově prolíná s rovinou nestydatých kolaborantů, a ministr Němec byl nepochybně veden snahou čelit tomuto úskalí přílivem mladé krve (problém je jen, že to ministerstvo spravedlnosti mohlo udělat už dávno).

Křivdili bychom však prezidentu Klausovi, kdybychom mu přičítali pouhé honění popularity. Jeho záměry jsou daleko širší. Pěkně je předestřel ředitel odboru legislativy a práva jeho kanceláře Jan Bárta v páteční Mladé frontě Dnes: „Prezident napříště může chtít znát všechny čekatele, kteří aktuálně v justici jsou, tedy nejen kolik jim je let, ale též, kolik čekatelské praxe vykonali a u kterého soudu a kdy vykonali justiční zkoušku. Kromě toho by měl vědět, kteří právníci mají splněnu čekatelskou praxi a ještě po nějaké další době mají zájem k soudům nastoupit. Těžiště rozhodování o jednotlivých soudcích by se mělo posunout od ministerstva k prezidentu republiky, aby tak byl spíše naplněn ústavní smysl jeho zodpovídání za úroveň soudcovského stavu. Být soudcem není právo, ale čest.“

Manipulovat ctí není v tomto případě žádnou zárukou věcnosti. Čest člověk nenabývá funkcí, nýbrž tím, co dělá. Čest tedy není součástí soudcovské profese stejně jako není součástí profese popeláře nebo prezidenta. To je ale jen maličkost. Podstatné je, že se Klaus zjevně rozhodl využít možnosti, kterou mu dává ústava, do poslední mrtě. Připomínám, že v některých sousedních zemích (Slovensko) prezident takovou kompetenci vůbec nemá a o jmenování soudců rozhoduje legislativa a že soudcovská samospráva u nás existuje sotva v zárodku. Je zjevné, že stávající ústava umožňuje, aby se soudní moc dostala tímto způsobem do vleku exekutivy a jmenovitě prezidenta. Mají se snad soudci do budoucna stát jakousi pretoriánskou gardou oddaných duší?

Nejde však jen o tuhle konkrétní věc. Na vzniku Ústavy ČR se podíleli oddaní přívrženci Václava Havla a snažili se (budoucímu) prezidentovi pojistit takové kompetence, aby byl aspoň v něčem mocenským protihráčem tehdejšího premiéra Klause. Teď se jejich výtvor dnešnímu prezidentu Klausovi velmi hodí.

Mnohokrát už bylo poukazováno, že funkce prezidenta je v našem ústavním systému vlastně už od roku 1918 vymezena velmi problematicky. Vychází z mentální nedospělosti české společnosti a snaží se ji udržet, případně prohloubit. Prezident je jakýmsi poručníkem. Jeho autorita je poněkud infantilně podtržena tím, že sídlí na hradě a má k dispozici vlastní stráž včetně kutálky (jinak by ho mohli nepozorní našinci snadno přehlédnout). Na vlastní exekutivu má řadu zbytečně diskriminačních nástrojů a soudní moc počínaje Ústavním soudem může ovlivňovat podstatně víc, než je zdrávo. Od roku 1992 funguje prezident jako zdroj neklidu na politické scéně: dětinské prestižní spory mezi Klausem a Havlem nás obtěžují už třináct let a zdá se, že se jich nezbavíme ani po smrti obou protagonistů. Funkci prezidenta by bylo dobře buď zrušit (jak to před časem navrhoval Petr Uhl), nebo aspoň výrazně přistřihnout křidélka jeho pravomocem.

Bylo by to žádoucí, ale bohužel je to neproveditelné. To, jak Václav Klaus naplňuje svou prezidentskou roli, je organickou součástí procesu, v němž se v naší společnosti postupně sesouvá míra svobody. Zatím je to vidět jen na maličkostech. Až to bude vidět na meritorních věcech, může být už Václav Klaus v pozici, v níž se nakonec octnul dr. Edvard Beneš. A jsem skálopevně přesvědčen, že by v ní také neobstál.

(www.bohumildolezal.cz)