Duben 2005

Události od 16. února do 17. března 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Středa 16. února

Událostem na politické scéně dominuje předseda KDU Kalousek a jeho plán. Nechal se zavázat vedením své strany, aby inicioval nejprve schůzku vůdců koalice a pak setkání vedoucích představitelů všech parlamentních politických stran (přesněji řečeno ČSSD, ODS, KSDU-ČSL a US-DEU) s výjimkou komunistů. Problém s Grossovým bytem a s podnikáním jeho manželky si nevymyslely noviny, tvrdí, nýbrž reálně existuje, a ČSSD by měla přijít s „aktivním řešením“. Má o něm svou představu, ale nechce ji zveřejňovat přes média, nejprve ji řekne koaličním partnerům. Sešel se v pondělí k jakémusi neformálnímu jednání s předsedou ODS Topolánkem. Topolánek žádá předčasné volby, zároveň říká (poněkud překvapivě), že je ochoten se bavit o nějakém přechodném modelu vlády do řádných voleb. ODS trvá na tom, aby jednání o situaci vedl prezident Klaus a ne předseda jedné poměrně slabé politické strany (zjevně nechtějí, aby iniciativa natrvalo spočinula v Kalouskových rukách, řízená debata moderovaná čestným předsedou ODS je pro ně pochopitelně o mnoho výhodnější). Proslýchá se, že Kalousek požaduje demisi Grosse s tím, že zůstane zachována nynější koalice a že ČSSD bude nominovat nového premiéra. Náhradním řešením prý je, že paní Grossová přestane podnikat.

To je téma na samostatný komentář, který ovšem bude velmi smrtelný: už zítra, po schůzce vedoucích koalice, může být všechno jinak. Až do včerejška jsem byl přesvědčen o tom, co si zjevně i dnes myslí předseda ODS, totiž že Kalousek jen bluffuje, aby opatřil sobě i KDU-ČSL alibi za účast v této nemožné vládě. Dnes to vypadá tak, že kdyby např. zůstal jen u koaličního zákazu podnikání pro paní Grossovou, uřízne si tak strašnou ostudu, že to nemůže předem nevědět. Rozjela se jakási lavina a je otázka, kde a jak se zastaví.

Předčasné volby jsou možné jen na základě tiché dohody s KSČM, ČSSD a US-DEU s nimi budou těžko souhlasit, v této situaci znamená pro obě ortel politické smrti. KSČM by mohlo lákat, že v takovém případě převezme další slušnou porci sociálně demokratického elektorátu. Tvrdí, že spoluvláda s ČSSD ji v tuto chvíli už neláká. Na tom může něco být. Za podporu mimořádných voleb by ovšem jistě od ODS jako od pravděpodobného vítěze něco hmatatelného chtěla. ČSSD může těžko souhlasit s tím, že jim Kalousek bude vykládat, kdo smí být premiérem a kdo ne, musela by ztratit poslední zbytky sebeúcty. Přechodný typ vlády do řádných voleb by asi poškodil ODS, protože by s ním musela souhlasit a vládu přinejmenším tolerovat.

Vypadá to, že není možné nic. Schopný politik se pozná podle toho, že ve chvíli, kdy se zdá, že není možné nic, přijde s překvapivým řešením. Tak např. po volbách v roce 1998, kdy se zdálo, že hradní tábor má na lopatě Zemana i Klause, protože ani jeden bez nich nemůže vládnout a oba spolu vládnout nemohou, přišli Klaus a Zeman s opoziční smlouvou. Klausovou chybou nebylo její uzavření, ale to, že po celé další čtyři roky už nedokázal nic nového vymyslet. Třeba existuje nějaké obdobně překvapivé řešení i pro tuto situaci. Zdá se, že Kalousek za sebou spálil všechny mosty, nemá kam couvnout, respektive couvne-li, znemožní se. Každopádně zítra touto dobou budeme všichni moudřejší.

A malá poznámka na okraj: to, že by do budoucna stal protagonistou české politiky triumvirát Klaus, Zeman a Kalousek, je něco jako zlý sen. Můžeme se do něho probudit?

ČSSD odmítla žádost advokáta Altnera, aby ho zbavila mlčenlivosti v souvislosti s kauzou Lidový dům, z níž mu dluží majlant. Prý to vedení strany doporučili její právní poradci. Pan doktor Altner má zřejmě ČSSD na špagátku. Kdekdo se bude ptát: copak na ni v souvislosti s Lidovým domem asi ví? Zdá se, že se pro ČSSD protrhl smůly pytel.

Nečekají nás však jen tyhle politické strasti, ale taky velká sláva. Vláda bude financovat velikou sérii vystoupení hvězd české popmusic k oslavě konce druhé světové války. Vévodit jí bude Karel Gott, který je jen o něco málo starší než ona, a tudíž by mohl představovat jakéhosi šedesátiletého anděla míru, symbol ukončení konfliktu a všeho, co potom následovalo. Máme se na co těšit.

Středa 16. února (dodatek)

Situace se mění každým okamžikem. Premiér Gross odmítl schůzku navrhovanou Kalouskem, a chce se sejít s oběma předsedy partnerských stran zvlášť. Pochopitelně, nemůže se sám vmanévrovat do situace, kdy mu bude Kalousek z pozice síly diktovat. Nato předseda KDU-ČSL prezentoval své návrhy médiím: "Pokud ČSSD, která je politicky odpovědná za personální obsazení pozice předsedy vlády, navrhne změnu na této pozici, je KDU-ČSL připravena ke vstřícným dohodám tak, aby tato změna neznamenala politickou destabilizaci." V každém případě žádá, aby Gross věrohodně uspořádal své finanční závazky, jeho manželka se vzdala všech svých podnikatelských aktivit a koaliční strany se zavázaly, že vznikne-li kterékoliv z ní finanční závazek přesahující 30 milionů korun, příslušná strana to zveřejní včetně průhledného způsobu vypořádání. Za dostačující způsob urovnání finančních závazků premiéra Grosse považuje bankovní úvěr. Za půjčkou předsedy vlády by podle něj měly stát důvěryhodné osoby. To je těžké chápat jinak, než jako zmírnění původního tvrdého postoje. Co udělá KDU-ČSL, pokud jí Gross a ČSSD vyhoví, respektive, což je pravděpodobnější, pokud jí vyhoví způsobem, který nebude úplně přesvědčivý?

Čtvrtek 17. února

Pan Předseda Kalousek sice rozjel svou akci dramaticky, ale ukončil ji po česku a po lidovecku. Pokud budou chtít sociální demokraté vyměnit premiéra, budou lidovci vstřícní. Pokud ne, svět se nezboří, stačí, když Gross věrohodně uspořádá své finanční závazky (Kalousek by podle svého vlastního vyjádření byl spokojen, kdyby zaplatil dluh strýci Vikovi. Vida, aspoň jeden člověk, který nebude na aféře ani trochu škodný, naopak) a premiérova manželka přestane podnikat (na tuto podmínku Gross přistoupil s předstihem, ještě dřív, než ji Kalousek stačil zformulovat.) A strany mají zveřejnit své finanční závazky nad 30 milionů včetně způsobu vypořádání (zřejmě narážka na problém Lidový dům). Kalousek rozhodně nechceš vystoupit z vládní koalice. Zdá se, že vyskakovat z jedoucího rychlíku je pro předsedu KDU-ČSL velmi obtížný manévr. Nicméně na jeho řečnickou otázku, kterou položil nějakému dotěrnému novináři („A co byste si přáli? Když to sociální demokraté nesplní, tak se máme oběsit nebo co? Takhle se politika nedělá.“), je snadná odpověď: není třeba, aby se všichni lidovci kolektivně oběsili. K tomu, aby byla strana aspoň trochu důvěryhodná, by úplně stačilo, kdyby odešli z vlády. Pak by opravdu něco riskovali. Alibismus, jaký teď právě předvedl jejich předseda, musí lidi ještě utvrdit v přesvědčení, že politika je svinstvo. Navíc nedůstojné a směšné.

Není divu, že za této situace ztratil prezident Klaus jakoukoli chuť se do aféry plést: tak, jek teď vypadá, neposkytuje žádný prostor pro nějaké prezidentské intriky. To, co původně vypadalo jako stokilotunová nálož, se ukázalo být cvičným granátem, který ani pořádně neexplodoval.

Poslanecká sněmovna došla k závěru, že v kauze Nova (arbitráž a desetimiliardová pokuta) stát pochybil, ale arbitráž byla nespravedlivá. Poslankyně Fischerová upozorňuje, že stranou zůstala otázky viny Vladimíra Železného a postoj RRTV. Já (opakuji) považuji za problematické hlavně to, že neprodali licenci přímo CME. Pak by byl celý problém odpadl. A kdyby CME nechtěla, neměli licenci prodávat vůbec.

Pátek 18. února

Prakticky jediným tématem dne je další vývoj „vládní krize“. Uvozovky jsou víc než na místě. Kalousek sice situaci vyhrotil, ale nikdy nebyl ochoten vést věc až do posledních důsledků, to znamená do odchodu z vládní koalice. Jakýkoli tlak na silnějšího koaličního partnera, když se předem dá přinejmenším vytušit, že lidovci nejsou ochotni jít do důsledků, je odsouzen ke krachu. Ale ani Grossova pozice není nijak zvlášť pevná. Sice ho jako jeden muž podpořili i jeho kryptokomunističtí oponenti, ale jejich podpory se premiér zvlášť v tomto případě musí bát jako čert kříže: kdyby totiž opravdu lidovce z vlády vyhnal, dal by za prvé za pravdu Zemanovi, který koalici kritizoval od samého počátku, a za druhé by se vydal do rukou svým protivníkům ve straně; nehledě na to,že ČSSD by pak fakticky nezbylo nic jiného než spolupráce s komunisty a komunisté by ovlivnili výběr přijatelnějšího partnera pro spolupráci, než je on. Přetahování obou pánů dostalo proto komický charakter, Kalousek se začal dušovat ochotou KDU-ČSL setrvat v koalici a respektovat fakt, že si sociální demokraté přejí za premiéra Grosse, zatímco Gross žádá poněkud dětinsky od každého z lidoveckých ministrů závazek věrnosti a projev nesouhlasu s jejich stranickým předsedou, což udělat samozřejmě nemohou, on to ví a tedy to ani nemůže myslet vážně. Poker bez trumfů se tedy nepozorovaně změnil něco, co se nápadně podobá známé scéně zamotávání se do lana z filmu V + W Pudr a benzin. Je v tom jakýsi oboustranný diletantismus, oba pánové se pokoušejí zachránit zbytky věrohodnosti celého toho tyátru. Znepokojivé ovšem je, že se jim přece jen něco podařilo. Odsunuli do mlh zapomnění to, o čem byl vlastně spor. Gross slibuje, že navýší hypotéku a splatí dluh dobrému strýci Vikovi, čímž má být jeho problém s bytem vyřešen (a Kalousek s tím souhlasí). Jenomže celá ta historie se strýcem, Rostislavem Rodem a Michalem Simkaničem je velmi málo věrohodná, a tímhle způsobem ji oba protagonisté sporu, Kalousek i Gross, jaksi stvrdí a požehnají. A za druhé: to, že paní Grossová nebude dále podnikat, je sice fajn, ale oba kumpáni se tváří, jako by se tím problém vyřešil. Problém je však v nejasných okolnostech úvěru paní Grossové, a ty se nerozjasní s tím, že dá firmu do správy nějaké advokátní kanceláři. ODS se nad stanoviskem lidovců právem pozastavuje. Kalouskova situace není záviděníhodná: ze spoluzodpovědnosti za vládu ČSSD obtíženou malichernými skandály se mu asi moc vykroutit nepovedlo, zdá se, že se aktivizoval jeho konkurent Svoboda (pokud je pravda, že protestoval proti záměru uskutečnit středeční tiskovku, měl úplně pravdu, tiskovka byla vrcholem sarajevských způsobů předsedy KDU-ČSL) a US-DEU nechala svého souputníka v rejži (nic jiného jí nezbývá, je příliš slabá; odmítla však možnost, že by setrvala v koalici s ČSSD po vykopání lidovců). Dnešní schůzka Gross – Kalousek sice nepřinesla žádný výsledek, ale zdá se, že partička pokeru (nebo zamotávání se do lana) se chýlí ke konci. Zítra se mají sejít šéfové stran koalice (US-DEU se neúčastní, ale schůzka přesto bude) a obě strany zřejmě potichu přejdou k dennímu pořádku.

Prezident Putin si velmi pochvaluje, že Maďarsko zřejmě ústy ministerského předsedy Gyurcsánye (který je na návštěvě v Moskvě) uznalo podíl bývalého Sovětského svazu na porážce fašismu v zemi a že je vděčné za roli SSSR a Rudé armády při osvobozování Maďarska od fašismu. Gyurcsány, myslím, tak daleko nezašel (bylo by to absurdní).

Sobota 19. února 2005

Dnešní schůzka lidovců a ČSSD velmi vyhrotila situaci, která už vypadala skoro idylicky. KDU-ČSL vyzvala (zdůrazňuje, že poprvé, a má pravdu) premiéra Grosse k rezignaci. Zároveň ovšem doporučila svým ministrům, aby setrvali ve vládě, protože jejich odchod by otevřel cestu k moci komunistům. Tento argument není úplně smysluplný, prezident nemá z ústavy předepsanou povinnost demisi ministra přijmout. Zato pokud se premiér rozhodne ministra dovolat, ho odvolat musí, a Gross samozřejmě mluví o odvolání lidoveckých ministrů. (Je ovšem pravda, že demisi by Gross jenom strpěl, kdežto při odvolání by byl aktivní, měl by na něm podíl, který by mu později mohl kdokoli vyčíst). Zároveň se v ČSSD ovšem hovoří o tom, že pokud lidovečtí ministři ve vládě zůstanou, znamená to vlastně nepřímé uznání vlády tak, jak je, a tedy včetně premiéra. To je dosti slabošské pojetí situace

S nějakými definitivními závěry je třeba vyčkat do středy: po schůzi vlády se sejde koaliční „devítka“ a její schůzka musí mít nějaký výstup. Kalouskovi zjevně nezbylo než výrazně přitvrdit, vývoj situace vypadal jako jeho porážka, jakási kritika jeho postupu se zvedla, jak se zdá, uvnitř KDU-ČSL, lidovce velmi ostře kritizovala ODS a taky ohlas v médiích byl velmi nepříznivý. Gross je tlačen do situace, kdy se bude muset lidovců zbavit a vládnout pak s tichou podporou komunistů. Tím dá za pravdu svým oponentům ve straně a jeho pozice se stane ještě méně záviděníhodnou, než je teď, a to už je co říci. Zdá se, že se Gross a Kalousek propadávají čím dál tím hloub do maléru a nevědí jak ven. Scénář: Lidovci zmizí z vlády, Gross najmenuje nové ministry a bude tiše spolupracovat s komunisty a prezidentovi nezbude než to strpět poněkud připomíná Vítězný únor.

Normální, standardní řešení by bylo: demise premiéra a předčasné volby. První kroky měly být učiněny už před čtrnácti dny. Zdá se ovšem, že normální řešení je neuskutečnitelné.

Pondělí 21. února

Jediným tématem dne je opět vládní krize. Po neděli nabyly události trochu ostřejších kontur, i když spousta věcí je (editorovi Událostí) stále dosti nejasných. Proberme jednotlivé protagonisty:

Stanislav Gross a ČSSD. Gross odmítá odstoupit a nehodlá žádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Zakopal se ve svém postavení a nikdo na něj nemůže: kdyby ho chtěli jeho oponenti ve straně sundat, nebo kdyby komunisté považovali jeho odstoupení za podmínku podpory menšinové vlády, vedlo by to k pádu vlády a trumfy by se octly v rukou prezidenta Klause, který jmenuje předsedu vlády a není přitom nijak omezen. Premiér ovšem bude muset v nové situaci dělat politiku, jakou na něm budou chtít jeho dosavadní oponenti v ČSSD a komunisté, nic jiného mu nezbude. Řekl bych, že je mu to jedno. Hlavně, že zůstane premiérem. Představa, že by se v této situaci někdo ve straně vzbouřil kvůli spolupráci s komunisty, je málo pravděpodobná. Zatím se ozval jediný, poslanec Ekrt. Aby měli skutečnou váhu, muselo by jich být, pokud dobře počítám, jedenáct.

Miroslav Kalousek a KDU-ČSL. Jan Kasal prohlásil dnes v rozhovoru pro Lidové noviny: „To, že se někomu (v pátek večer) zdálo, že krize je zažehnaná, nechápu.“ Pan Kasal si z nás dělá srandu. Lidovci a Kalousek v sobotu nesmírně výrazně přitvrdili, což nabudilo jakýsi nepokoj uvnitř strany: není jasné, nakolik Kalousek měl či neměl k tomu přitvrzení mandát. Jeho oponent Svoboda tvrdí, že ne. Důvody toho obratu jsou mi skutečnou záhadou. Předseda KDU-ČSL patrně právem cítil, že kompromis dojednaný v pátek, je shnilý a nedá se držet. Nezbývá než předpokládat, že se chtěl zachovat důsledně a v řádu věcí (beru ho z hlediska presumpce neviny). Pokud ano, strašně to přehnal: KDU-ČSL nemá dnes dost síly na takovouhle politiku (vynutit si změnu na postu premiéra). Jeho politika je nerealistická a jediné, čeho dosáhl, je, že se otevřela cesta k tiché spoluvládě komunistům. Proč se k tomu odhodlal, když to předem věděl? Polehčující okolností je, že Kalouskova pozice byla velmi obtížná: řešení z pátku bylo neudržitelné. Řešení ze soboty může mít pro ČR katastrofální důsledky. Existovala třetí možnost? Asi ano, někdo by ji byl musel vymyslet. S lítostí konstatuji, že se to nepovedlo.

Komunisté jsou na koni. Jejich strategie je jednoduchá, všechno jim padá do klína. Vláda jejich důvěru nemá, ale při případném hlasování o nedůvěře ODS nepodpoří. Proč taky, tahle situace je pro ně ideální. Jsou ochotni uvažovat o podpoře menšinové Grossovy vlády, ovšem za předpokladu „že se vrátí k původnímu levicovému programu“ a zbaví se US-DEU. Výměnu Grosse pochopitelně nepožadují (jejich spoluvláda je vázána na politickém přežití premiéra), „platí přece presumpce neviny“, jak říká jejich šéf Grebeníček. Předčasné volby z pochopitelných důvodů nechtějí, vyhrála by je s převahou ODS a oni by přišli o nesmírně výhodnou pozici.

ODS nemůže nic získat. Její preference jí nejsou k ničemu, svou skutečnou sílu musí odvozovat z minulých voleb. Musí se modlit, doufat a čekat na červen příštího roku. Situace bude ale jiná než ještě před týdnem: bude stát tváří v tvář kompaktní sto jedenáctce ČSSD a komunistů. Představme si následující scénář: KSČM přiměje sociální demokraty, aby jí postoupili důležité kontrolní orgány, např. momentálně bezprizorný NKÚ – a během jednoho jediného roku se z hrdého modrého albatrose může stát ubohá schlíplá slepice, oškubaná o všechny preference.

Prezident má minimální snahu do věcí nějak zasahovat. Svou popularitu, kterou si získal ponejvíce šovinistickými exhibicemi a mentorováním amerického prezidenta, si může strčit za klobouk. Smí protagonistům sporu nanejvýš udělovat hraběcí rady (což taky činí). Ti se mu vysmějí. Jeho pozice je horší než pozice prezidenta Beneše v únoru 1948 (dnešní situace tu tehdejší poněkud připomíná). Beneš čelil demisi ministrů, kterou mohl nepřijmout (a neučinil tak). Klaus bude konfrontován s faktem, že se lidovečtí ministři nechají z vlády vyhodit – a on je podle ústavy odvolat jednoduše musí.

Zbývá US-DEU, nejsmutnější kapitola: podobně jako sociální demokraté v roce 1948 sedí na svých již ztracených ministerských seslích a demonstruje loajalitu. Němec mluví o tom, že Kalouskův postup je „nekolegiální, nekorektní a nekonzistentní“. „Nebudeme skákat, jak Miroslav Kalousek píská. On navíc píská hodně falešně a každý půlden jinak podle toho, jak se vyspí.“ Obávám se, že Grossovi nezbude nakonec je za jejich loajalitu odměnit ničím jiným, než že je na komunistický pokyn z koalice potupně vykope.

Celkem vzato: zdá se mi, že nynější situaci berou její protagonisté (snad s výjimkou prezidenta, který ovšem nemůže nic dělat) s neuvěřitelnou lehkomyslností.

Úterý 22. února

Václav Klaus, jak se zdá, nebere situaci na lehkou váhu. „Celá situace nabírá další nebezpečnou dynamiku.“ Nechce prý riskovat obměnu kabinetu tak, že bude podporován komunisty. Je jedním z mála, většina médií a např. i místopředseda ODS Langer si myslí, že o nic nejde. Langer v rozhovoru pro Právo např. říká: „Nevěřím v to, že jsou Stanislav Gross a sociální demokracie sebevrazi. Podpora od komunistů znamená absolutní diskreditaci Stanislava Grosse, sociální demokracie a demokratické levicové politiky v ČR. Nevěřím, že by něco takového Stanislav Gross a sociální demokracie riskovala. Podle mne by to znamenalo velké napětí uvnitř této strany, odůvodněnou ztrátu významné části voličů a podporovatelů sociální demokracie.“ ODS ovšem není v situaci, kdy jí stačí čekat, až jí za rok a čtvrt spadne po volbách moc do klína jako pečená husa. Grossova loutková vláda ovládaná z pozadí komunisty by jí mohla ještě pořádně zavařit. Kostlivců ve skříni je v nejvyšších patrech ODS nepochybně víc než dost. Klaus požádal sporné strany, aby se do středy pokusily vykročit ze slepé uličky. Bude to velmi těžké, Kalousek zjevně komunistické nebezpečí podcenil a Gross musí splatit své dluhy, takže každý rozumný člověk uzná, že rezignovat nemůže. Prezident taky zatím nechce vyzvat premiéra k demisi (byla by to čistě verbální záležitost, nemá v tomto směru vůbec žádné kompetence) a preferoval by, kdyby tato koalice vládla až do voleb (bodejť, slabá vláda mu poskytne velký prostor k politickým aktivitám; nicméně pořád je to lepší než slabá vláda dirigovaná Grebeníčkem). Zatím se prezidentovi podařilo dosáhnout jen toho, že mu Gross postoupil místo na setkání Evropské rady s Bushem. Konečně se mu splní dávný sen a bude připuštěn! Bush proti tomu nemůže nic dělat.

Lidovci zveřejnili zápisy ze schůzí předsednictva (a celostátního výkonného výboru) minulý týden. Vyplývá z nich jednoznačně, že od počátku tvrdě požadovali Grossovo odstoupení a Cyril Svoboda s tím souhlasil. Bohužel skutečná politika lidovců vypadala úplně jinak (v pátek byli ochota sama a přes noc obrátili na čtyráku), a tak buď hráli s ČSSD – a zároveň taky s veřejností – habaďuru, nebo dokumenty nelze brát úplně vážně. Svoboda ovšem se svým požadavkem na svolání celostátní konference zřejmě u většiny krajských organizací neuspěl, i když fakticky by k tomu asi důvod byl: pokud zůstane Kalousek na svém současném stanovisku, octnou se lidovci mimo vládu a budou nám zase vládnout (i když zatím skrytě) komunisté.

Václav Havel se v Radiožurnálu vyjádřil k politické situaci v ČR. To, co řekl, zní jako hudba z Marsu. Gross prý nic neprovedl a není důvod k jeho demisi, půjčil si na byt, jako to dělá kdekdo. Jenže kdekdo může v drtivé většině doložit, kde si půjčil, a pokud nemůže, má v ještě drtivější většině to štěstí, že není zrovna ministerským předsedou a nemusí se veřejně kroutit jako žížala. To, že jiní jsou šikovnější než Gross, a než by jmenovali nevěrohodné věřitele, odmítnou je uvést, Grosse nijak neomlouvá. Nejde o šikovnost druhých, ale jeho nevěrohodnost. Když se někdo stane nejpopulárnějším politikem, říká dále Havel, je prý třeba ho kopnout do kotníku, ať už něco provedl či nikoli. Gross už dávno není nejpopulárnější politikem, tím je Václav Klaus a za ním v závěsu Pavel Dostál, a problém je v tom, že Gross nedokázal přesvědčivě doložit, kde vzal část peněz na byt; kdyby to doložil, nikdo by na něho nemohl. Mluvit v té souvislosti o „zvláštní kampaňovitosti“ znamená vlastně vyjadřovat podezření, že za tím vším je tajné spiknutí (koho všeho?). To je ryze komunistický způsob myšlení.

A na okraj něco mimo téma dne. V Lidových novinách se můžeme dočíst, že výsledek Jaltské konference údajně ovlivnila Rooseveltova duševní choroba, kvůli níž nedokázal dosti drsně vzdorovat Stalinovi. Ve skutečnosti Západ, vyčerpaný válkou, na jakékoli vzdorování Stalinovi neměl. Rusové si prostě vzali všechno, kam se dostala jejich vojska. Problém byl jen v tom, že se to vydávalo za výsledek nějakých dohod, takže dnes každý obviňuje západní spojence z nadměrné ústupnosti. Ve skutečnosti jen nemohli nic dělat.

Středa 23. února

Zdá se, že po poněkud hysterickém vyostření vládní krize (za její vznik je odpovědný Gross, za vyostření Kalousek) se všichni zúčastnění trochu polekali vlastní ráznosti. Těžko se jim divit, na rozpadu koalice by nakonec vydělali jediní komunisté. Unie svobody sebrala poslední zbytky sil a dala najevo, že bez lidovců ve vládě nebude (přitom se zdá, že někteří sociální demokraté by byli ochotni vládnout s podporou komunistů jen tehdy, když by Unie zůstala ve vládě a dělala jim alibi). Zároveň ovšem US-DEU kritizuje KDU-ČSL a Kalouska s odkazem na „Vítězný únor“, který bohužel není úplně od věci. Normální řešení by bylo premiérova demise a předčasné volby. Pro české poměry je příznačné to, že je neprosaditelná, ba co víc, že je otázka, zda ji vůbec někdo doopravdy chce. Místo toho se mluví o „světýlku naděje“, lidovci naznačují, že by byli ochotni vyčkat do sjezdu ČSSD, sociálním demokratům to pochopitelně nestačí. Předseda ODS Topolánek namlouvá sám sobě i veřejnosti, že prezident případně „neumožní vznik menšinové vlády a bude jednat o předčasných volbách“. Prezident nemá instrument, aby „neumožnil“ vznik menšinové vlády, a o předčasných volbách může sice mluvit, ale nedokáže je prosadit. V tuto chvíli mají trumfy v rukou Gross a ČSSD – ovšemže jen dočasně, než se vydají do rukou KSČM. ODS bude prosazovat, aby Grossova vláda, ať už bude řešení jakékoli, požádala znovu o důvěru. Pokud tak neučiní, vyvolají sami hlasování o nedůvěře. Vyvolají ho úplně zbytečně, vládě nedůvěra vyslovena nebude, protože pád Grosse by automaticky znamenal, že iniciativa přechází do rukou prezidenta. Kalousek tajemně naznačil, že má připravenu i jinou variantu, ale nechce ji před dnešním jednáním prozradit. Podle našich (neoficiálních) informací se jedná o ústup od požadavku demise, provázený bojovým řevem a neudržitelnými požadavky na premiéra, aby to nevypadalo tak hloupě. Hra infantilních politiků s odjištěným handgranátem došla, jak se zdá, už pořádně daleko.

Poslanecké sněmovně se poprvé nepodařilo přehlasovat Klausovo veto, a to v případě zákona, který mj. zakazuje privatizaci nemocnic. Prezidentovo veto bylo na místě, zákon se snaží petrifikovat současné polosocialistické zdravotnictví. Se zdravotnictvím se nepochybně něco udělat musí, ale tahle plánovaná reglementace nebyla rozumným řešením.

Sněmovna díky komunistickým hlasům přehlasovala senátní veto zákonu o elektronických komunikacích. Podle zákona ztratí soukromá média nárok na licenci v „multiplexech“ a budou o ni muset znovu usilovat ve výběrovém řízení. Zákon zjevně preferuje „veřejnoprávní média“, která může praktická politika snáze ovlivňovat, je skandálním a nemravným způsobem diskriminační, ohrožuje a znevýhodňuje soukromé podnikání v oblasti elektronických médiích, které je v našem postkomunistickém prostředí zárukou svobody projevu.

Dušan Třeštík odvozuje českou cimrmanovskou tradici mj. od Karla Havlíčka (Borovského). To odpovídá obrazu, jaký o Havlíčkovi získal absolvent komunistického středního školství. Znal jen epigramy a poněkud pitvorné básnické skladby, které psal v době, kdy mu násilím zavřeli ústa. Karel Havlíček nebyl žádný tajtrlík, nýbrž zakladatel naší demokratické publicistiky, odvážný a důsledný člověk. Proto také, jak doufám, nemůže vyhrát v nejapné anketě o největšího Čecha, k níž trefně řekl v Mladé frontě Dnes Cyril Höschl: „Já například chovám k opravdickým autoritám hlubokou úctu, opravdu. A přesto jsem volil Cimrmana, protože mi takto položená a takto testovaná otázka připadá naprosto nesmyslná. Porovnávat Karla IV. s Václavem Havlem nebo Antonínem Dvořákem je asi tak absurdní jako porovnávat Jiřský klášter s trasou metra C. Asi jsem profesionálně postižen ohledy na metodologické nároky současné vědy, ale Cimrman je na tohle jediná rozumná odpověď.“

Prezident Putin prý má nejdražší hodinky mezi ruskými politiky. Doufám jen, že je nezdobí nápis „Mému lesníku za věrné služby Schwarzenberg“, jak se za mého mládí vyprávělo v anekdotě o hodinkách Nikity Chruščova (mladším čtenářům vysvětlí pointu jejich tatínkové, případně dědečkové).

Čtvrtek 24. února

Očekávané smírné završení konfliktu mezi KDU-ČSL a ČSSD se nedostavilo. Dost dobře to ani nešlo: návrh prohlášení, s nímž přišli lidovci, je vstřícně mírumilovný asi tím způsobem, jako rakousko-uherské ultimátum Srbsku z léta 1914. Jak mohou proboha chtít, aby sociální demokraté podepsali spolu s nimi a s US výzvu svému sjezdu, která nepřímo žádá zjevně nejen odvolání Grosse z funkce premiéra, ale i jeho nezvolení předsedou strany? Požadavek na vysvětlení a případnou omluvu za některé výroky je nesmyslně ponižující a Kalousek musí vědět, že Gross na něj nemůže přistoupit. Proč to dělá? KDU-ČSL byla mimopolitickými aktivitami premiéra a jeho rodiny právem znepokojena. To, co udělat mohla, bylo podat demisi a vystoupit z vlády. Zároveň si uvědomovala, že je tu jakýsi problém s komunisty. A tak se místo toho rozhodla, že ministři ve vládě zůstanou sedět (proč se zbavovat teplých postů!), ale pryč musí premiér. KDU-ČSL přitom nemá v ruce jediný instrument, jak Grosse k demisi přimět. Samozřejmě si myslím, že Gross už měl dávno odstoupit. Jenže on to neudělal a neudělá a je třeba to zakalkulovat do úvah o řešení této situace. A teď k dovršení všeho předložila KDU-ČSL návrh dokumentu, který působí dojmem, jako by si jednak dělala legraci ze svého silnějšího koaličního partnera, a hlavně taky z české veřejnosti. Začíná to už trapně žertovným názvem „Postní dohoda aneb s únorem v zádech“. Navíc text návrhu dohody, o němž nemohla nevědět, že na něj ČSSD nemůže přistoupit, poskytla předem médiím. To, co se stane, je, že Gross lidovecké ministry z vlády vykope, ačkoli se mu vůbec nechce (nic jiného mu nezbývá) a bude vládnout jako loutka v rukou levice ČSSD a s komunisty v zádech (ačkoli do toho se mu taky strašně nechce). Levice ČSSD už jásá a obviňuje „pravičáky“ (Buzkovou, Sobotku) z malé horlivosti při hájení Grosse. Bodejť! Levice nehájí Grosse, hájí své vlastní zájmy. Předčasné volby by byly (už dávno) normálním řešením, jenže kdo je nyní vynutí? Mám strach, že nebezpečnost současné situace u nás vůbec nikdo nedoceňuje.

V této vřavě se Poslanecká sněmovna chová nedefinovatelně, což má i své výhody. Teď například těsně neschválila zákon o vyvlastnění provozní budovy u Národního divadla. Ministr Dostál je znechucen, mluví o tom, že budova byla Zlaté kapličce ukradena, že na počátku byl omyl nebo snad „zlý úmysl“ (zjevně nepřátel českého národa). Proti byl mj. poslanec ČSSD Mládek, který je toho názoru, že se problém dá řešit jinak než vyvlastněním. Pokud to jen trochu jde, měla by se hledat tato cesta. Vyvlastňování, navíc na komunistický podnět, je nepřijatelné.

V pražském zastupitelstvu se zatím vyhrotil absurdní spor o olympiádu v Praze. Uspořádat v Praze olympijské hry je obludný paranoidní nápad: nemůžeme si své mindráky léčit nějakým levnějším způsobem?

A konečně zbývá ještě chvála zlatých českých ručiček: jakémusi českému turistovi se podařilo úspěšně podpálit půl Patagonie. Dostal za to předběžně pokutu cca pět tisíc korun (nebo dolarů?), obojí je poměrně levné. V Chile máme z ostudy kabát a zaděláno na pověst nenapravitelných pyromanů. Dojem, že poslední dvě zprávy nějak souvisí s hysterickou a labilní politickou atmosférou v naší zemi, je sice zcela jistě mylný, ale neodbytný.

Pátek 25. února

Václav Klaus je zřejmě jediný člověk na české politické scéně, který je schopný a ochotný si připustit, že se ČR octla v politickém maléru dosti slušných rozměrů. Ve svém vyjádření mluví o tom, že „koalice nebere dostatečně vážně zneklidnění veřejnosti a že si neuvědomuje, jaké následky to může mít pro politickou budoucnost naší země“. To bohužel ještě není celá pravda. Neuvědomuje si to ani ODS. V usnesení jejího grémia se praví: „ODS se obává, že Gross si tímto návrhem pouze hledá alibi, aby si otevřel cestu ke spolupráci s KSČM, kterou vždy plánoval.“ To je naprostý nesmysl, Gross vůbec neplánoval spolupráci s KSČM toho druhu, která mu teď hrozí, naopak, chtěl se jí vyhnout a rád by se jí vyhnul i teď, jenže Kalousek s Topolánkem mu to nedovolí. Když Kalousek nyní říká, že si lidovci ukládají napříště „dost značnou verbální zdrženlivost“, je to pokrytectví, vše nezdrženlivé už bylo řečeno. Kalousek přímo vyzařuje mravnost, v souvislosti s Grossovými pokusy o dohodu s ODS prohlásil, že by to byla nová opoziční smlouva a že nevěří, že by ODS a ČSSD na „takovou nemravnost“ ještě jednou přistoupily. Opoziční smlouva nebyla – aspoň ve svých počátcích – žádnou nemravností, ale obratným manévrem, jímž Klaus se Zemanem utekli z lopaty stoupencům tehdejšího prezidenta Havla (kteří chtěli hrát úlohu rozhodujícího jazýčku na vahách stejně jako teď Kalousek a taky nemravné to od nich bylo stejně). Grossovi ovšem nakonec zjevně nezbude, než se do komunistické náruče vrhnout (stal se už do značné míry rukojmím svých oponentů ve straně). Na otázku Lidových novin „Umíte si představit, že budete vládnout s komunisty?“ odpověděl: „Ta věc není na pořadu dne a já rozhodně nepočítám s tím, že bych požádal o vyslovení důvěry komunistické poslance.“ Samozřejmě že nepožádá, nebude to potřebovat. Pokud neodstoupí, vláda zůstává.

Zato komunisté jsou na koni. Je výročí Vítězného února a jim nyní kyne šance podobná, i když asi o něco menší (nebude nám pak hrozit teror stalinistický, nýbrž jen lukašenkovský). A tak si dávají podmínky. Podle místopředsedy Filipa by případná menšinová vláda ČSSD mohla počítat s podporou komunistů, jen kdyby přišla s novým programovým prohlášením. Ale ještě raději by komunisté viděli rekonstrukci vlády, která by vedla ke „vládě národní shody“ (čti: fronty). Samozřejmě za komunistické účasti, to se rozumí tak samo sebou, že to pan Filip nepovažoval za nutné zmínit.

Váha posledních událostí je taková, že přiměla i expremiéra Zemana k tomu, aby přestal blbnout a léčit si mindráky ze svého odchodu do politického důchodu, který si naplánoval jinak, než jak dopadl. Je pro vládu „odborníků“ do řádných voleb, protože současné vládní strany bohužel selhaly (což je pravda). Vláda odborníků by se ovšem musela udát za součinnosti ODS, které se do toho velmi nechce, myslí si totiž, že takhle si spíš udrží preference. Je to jen o trochu méně naivní, než kdyby si byl během slavných únorových dní 1948 Hubert Rypka říkal: nu což, za čtyři měsíce jsou stejně volby a tam to těm komunistům nandáme. Podle Zemana možnost menšinové vlády ČSSD „už uplynula“ (decentní formulace) a pro předčasné volby jako člen strany není, což je sice názor nesprávný, ale přece jen alespoň lidsky pochopitelný.

Strážce mravnosti Miroslav Kalousek má ovšem problém podobný tomu Grossovi, totiž problém 860 tisíc Kč, které si půjčil na stavbu rodinného domu v Bechyni. Situaci chtěl řešit tak, že jméno velkorysého mecenáše sdělí soukromým dopisem předsedům obou parlamentních komor. Předseda PS Zaorálek zcela logicky odmítl být našeptávací vrbou (nepovažuje za správné, aby se taková sdělení stala předmětem společného tajemství mezi politiky) a dopis Kalouskovi vrátil. Tomu pak nezbylo než ho zveřejnit. Je v něm to, co všichni věděli, nebo aspoň tušili předem: peníze mu půjčil jeho švagr Kašák, kterého před pár lety kdosi zavraždil a kolem jehož podnikání existují jakési nejasnosti. Tento sled kroků je jen o málo lepší než řetězec strýc Vik – Rostislav Rod – Michal Simkanič. Navíc pan Kašák má něco málo společného s pověstným Lajosem Bácsem.

Evropská unie nedospěla k dohodě o zákazu nacistických symbolů. Proti se postavily Velká Británie, Dánsko, Itálie a Maďarsko, se zcela správnou argumentací, že by podobná opatření mohla snadno vést k omezení svobody projevu. Maďarští a litevští pravicoví europoslanci totiž žádali, aby zákaz byl doplněn o zákaz symbolů komunistických. Zákaz nacistických a komunistických symbolů je blbost snad ještě o něco větší než zákaz symbolů nacistických, a pozitivní stránka návrhu byla, že si představitelé zmíněných zemí uvědomili jeho absurditu a věc zablokovali.

Sobota 26. února

Václav Klaus poskytl rozhovory BBC a Mladé frontě Dnes. Potvrdil, že vidí situaci ve srovnání s ostatními českými politiky (včetně ODS) celkem jasně. Na jeho výrok, že by nepřijal demisi lidoveckých ministrů, reagovali v Právu poukazem na článek 74 ústavy, který zní: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Nejsem právník a není mi jasné, vztahuje-li se tato formulace i na případ demise ministra (ministr podává demisi prostřednictvím předsedy vlády). Řekl bych skoro, že ne (prezident ovšem může ministra, který za ním přijde s tím, že chce podat demisi, z vlády bez dalšího vykopat, ale nezdá se mi, že by ČSSD byla příliš nadšena z toho, že má její premiér lidovecké ministry vyhodit).

Ministr a místopředseda ČSSD Škromach nezahálí a vymyslel zajímavou fintu. Grossova menšinová vláda by měla požádat v Poslanecké sněmovně o důvěru a svázat tuto žádost s hlasováním o zákonu ohledně majetkových přiznání, jehož se Gross při nástupu do funkce na nátlak koaličních partnerů vzdal. Komunisté (místopředseda Dolejš) už naznačili, že by se jim to docela líbilo a že by do zákona při té příležitosti navrhli řadu vlastních inovací (jak by ne, byli by na koni). Zlý muž KSČM Exner ovšem prohlásil, že by se předtím muselo vyjasnit personální složení nové vlády a její programové prohlášení. Pro komunisty je trochu obtížné „zachraňovat premiéra, který ztratil důvěru v očích značného množství občanů“, protože Grossovy problémy jim vadí (a zjevně ho nepovažují za svého člověka). Smyslem této mesaliance by podle Exnera mělo být v době do voleb zabránit nástupu pravice (tak, jak se to povedlo do voleb v roce 1948?), anebo alespoň zmírnit následky nástupu pravice tím, aby pravice neměla takovou podporu, jak se rýsuje z průzkumů veřejného mínění. Měli by velkou šanci, Tento scénář je v tuto chvíli (před zítřejší schůzkou vůdců koalice) bohužel ze všech nejpravděpodobnější. Ostatní strany (lidovci, ODS), dělají totiž všechno pro to, aby ČSSD a Grossovi nezbylo, než ho realizovat (např. předseda Senátu Sobotka zase mluvil o tom, že „komunisté už spolupracují s ČSSD a nejspíš jsou s ní předem dohodnuti“. To je nestydatá účelová lež, která může mít katastrofální následky; a místopředseda KDU-ČSL Kasal řekl, že lidovci ČSSD sami neosloví a počkají si na její vstřícné kroky – jaké, když jim nedali žádnou šanci?). Jakási naděje je pouze v tom, že komunisté v euforii přecení své síly a budou se domnívat, že mají na to, prosadit odvolání Grosse a dosazení Škromacha nebo nějakého jiného fierlingrovce. Pak by všechno záleželo na Klausovi.

Místopředseda US-DEU Pelc se vyjádřil v tom smyslu, že pokud se během příštího týdne KDU-ČSL a ČSSD nedohodnou, ministři US-DEU podají demisi. Tím by na tom, jak se rozhodne KDU-ČSL přestalo záležet. Smysl je zkrátit dobu nejistoty (totéž, za co se přimlouvá i prezident).

Pokud jde o veřejné mínění, není situace zatím až tak zoufalá. Předlistopadové komunisty žere 23% lidí, 76% lidí má opačný názor. Když vycházíme z historických analogií, je k úspěšnému puči zapotřebí podpora aspoň 35% obyvatelstva (i puč se dá dělat jen s jistou podporou veřejnosti). Pořád nám chybí dvanáct procent.

Shromáždění na Staroměstském náměstí v den výročí komunistického puče z roku 1948 vzpomnělo obětí bolševismu. Podle novinových zpráv na akci chyběli čelní představitelé „Bojovníků za svobodu“. Pokud je to pravda, nezbývá, než se ptát: za jakoupak svobodu bojovali ti bojovníci? A odpověď je nasnadě. Za tu, která byla skluzavkou k Vítěznému únoru.

Právo plesá: podařilo se najít úmrtní list knížete Kinského (otce dnešního restituenta). List je psán německy a obsahuje údaj, že dotyčný byl německé národnosti. Podle známého českého vlastence Václava Pavlíčka se národnost dědí, takže František Oldřich Kinský byl Němec. A to by mělo hrát rozhodující úlohy v majetkových přích. Nezbývá než konstatovat, že právo vlastnit je v ČR dodnes omezeno ohledy na národnost.

Pondělí 28. února

Vládní krize se dostala do vleklého, chronického stadia. V sobotu se sešlo grémium ČSSD s předsedy krajských organizací, chtějí prý lidovcům navrhnout krátké prohlášení, jehož smyslem je „koalice pokračuje, koaliční dohoda platí, vláda pracuje dál“. Tedy tvářili by se, jako že se nic nestalo. To je nejjednodušší, a zároveň taky vůbec nejhorší ze všech představitelných možností. Porada přitom nesouhlasila ani s Grossovou rezignací, ani s vyčuraným Škromachovým návrhem na důvěru spojenou s hlasováním o majetkových přiznáních (to by znamenalo faktické vypovězení koaliční dohody). Klaus má ovšem pravdu v tom, že by ČSSD i lidovci, pokud se dohodnou, měli říci něco zásadního, aby si lidé nemyslili, že celý ten spor byla jen taktická habaďura. Dokonce i nápad, aby vláda požádala o důvěru a donutila tím lidovce, aby se vyslovili jednoznačně a zásadně, je lepší než tvářit se, že se nic neděje.

„Schopní politici se vždy obraceli na ženy“, tvrdí v Právu předsedkyně vládní rady pro rovné příležitosti (mužů a žen) Čurdová. Z toho prohlášení plyne, že jsou tu na jedné straně schopní politici, na druhé, jako úplně jiná kategorie, ženy. Což je zároveň směšné i zrůdné, jako většina výroků militantních feministek.

Prezident Klaus, abychom ho pořád jen nechválili, se v televizní Sedmičce mj. vyjádřil i k tomu, proč ho prezident Bush dosud nepozval do Bílého domu: „Všichni víme, že pro prezidenta Bushe byla klíčovou věcí jeho prvního prezidentského období válka v Iráku. A on si v jistém slova smyslu dělení světa velmi zúžil na ty, kteří s ním bojovali v Iráku, a na ty, kteří nikoliv.“ To je klasický příklad alibismu: proč tedy pozval Špidlu? Pravda je, že náš pan prezident v jednu chvíli zapomněl, že USA nejsou zemí „naší váhové kategorie“ (podle jeho spolupracovníků je připustit si něco takového projev „protektorátního myšlení“) a nadzvedl amerického velvyslance v ČR a Američany všeobecně např. srovnáváním USA a SSSR (Irák, přítomnost amerických jednotek na území ČR). Zkrátka hájil naše „národní zájmy“ tak vehementně, že mu už dva roky nezbývá než – obrazně řečeno - běhat kolem amerického velvyslanectví a vrtět ocáskem. Upřímně řečeno, zaslouží si to. Proto když dále tvrdí, že „rozhodnutí o účasti a neúčasti v Iráku bylo, když jsem ještě seděl v parlamentu a připravoval si kandidátské prezidentské projevy... My jsme se v tu chvíli nestali pro amerického prezidenta největšími přáteli, kteří se té války zúčastnili tak, jak on si přál“, je to jen další mlžný opar. Ke konfliktu došlo samozřejmě už v době, když byl prezidentem, a netýkal se zbabělé poloúčasti ČR v irácké invazi (tu nám naši američtí spojenci velkomyslně prominuli), ale výše zmíněných nejapných výroků. Je nějaká naděje, že se náš pan prezident z této trapné historie poučil?

Federální exministr Petr Miler v Právu odvážně tepe Václava Havla za jeho výrok ohledně Grossova skandálu, a má samozřejmě pravdu. Zapomněl jen dodat, že i on se kdysi dostal do politiky po Havlových zádech, a že důvod, proč v ní nakonec skončil, nebyla zloba mocných, ale jeho totální neschopnost, viditelná tehdy na každém kroku.

Úterý 1. března

V KDU-ČSL nyní existují na jedné straně jestřábi (v čele s Kalouskem), kteří žádají tvrdě Grossovu rezignaci, a na druhé straně holubice (které prý představuje Jan Kasal), ty by se spokojily s tím, kdyby Gross splnil další podmínky, jež mu klade lidovecký návrh dohody z minulé středy. Je to jen obvyklé rozdělení rolí „zlý policajt – hodný policajt“? A pokud ne, znamená to, že i KDU-ČSL je bezradná a rozdělená? Kalousek a Kasal tvořili v minulosti soudržný tandem. V sociální demokracii někteří navrhují, aby vláda tak jako tak požádala o demisi, lidovci by se museli jasně vyjádřit. Jenže lidovci by pak těžko mohli udělat něco jiného, než důvěru vládě v čele s Grossem nedat. Prezident Klaus se domnívá, že nedílnou situací řešení musí být jakési pokání před veřejností, snažil se neříci přímo, koho myslí. („Myslím, že musí být uděláno něco, čemu také uvěří občané, aby se jim řeklo něco výslovného, aby se i občané požádali za prominutí za některé věci, které se staly.“) Já bych řekl, že by se snad měli omluvit úplně všichni, od ČSSD po ODS. Jen komunisté nemusí, bylo by to zbytečné.

Regionální historik Jaroš, který se specializoval na rozoblačení (pěkné slovo odvozené z ruštiny, asi zase přijde do módy) zrádného rodu Salmů a za tím účelem instaloval v Rájci-Jestřebí pamětní desku, odhalující nacistickou minulost zpupného šlechtice (soud ovšem jeho vývody neuznal a odsoudil ho k omluvě a k opravě textu na desce), nalezl teď nezvratný důkaz. Je jím dvaadevadesátiletý občan, který kdysi v pětačtyřicátém seděl v komisi, jež rozhodovala o tom, zda Salm byl nacista či ne. A ten písemně místopřísežně prohlásil, že na základě nezvratných důkazů došli tehdy k závěru, že nacista byl. To je velmi originální pojetí nezvratných důkazů, dalo by se aplikovat i na pozdější případy Heliodor Píka, Milada Horáková, konec konců (proč ne) i Rudolf Slánský. Za Jaroše se postavil profesor Jaroslav Hroch a patnáct „skutečných osobností z oblasti historie“. Zajímalo by mne, kolik z nich bylo v minulosti v naší malé NSDAP, totiž v KSČ. Lépe řečeno kolik z nich jich tam nebylo.

Polský prezident Kwaśniewski prohlásil, že v souvislosti s ukončením druhé světové války Poláci očekávají od Moskvy „spravedlivé ocenění toho, co se stalo po roce 1945“. Má na mysli mnohaletou faktickou ruskou okupaci Polska po druhé světové válce. Luboš Palata, patrně český rekordman ve vymýšlení pobuřujících hovadin, píše v souvislosti s tím v Lidových novinách, že Poláky po válce neovládali Rusové, ale Sověti. Sověti je něco podobného jako „Čechoslováci“: umělý knír, který si nasadili Rusové v roce 1917, aby mohli lépe a nepozorovaně ukojit své imperiální choutky. „Bolševismus je carismus na ruby a Rus, jak známo, umí nosit naruby i boty“, napsal jakýsi český zpátečník a reakcionář po první světové válce, schválně, jestli pan Palata uhodne, kdo to byl. Že bolševismus dopadl obrovskou silou na ruskou společnost, je nepochybné, ale nezbavuje to Rusy – přesněji řečeno a v první řadě ruské politiky - morální odpovědnosti za to, co páchali ve svých evropských koloniích. A nikdo by jim to nevyčítal, kdyby si o to zejména poslední dobou nestydatě nekoledovali.

Středa 2. března

ČSSD hodlá prý do soboty čekat, zda se nepodaří dospět k dohodě s lidovci, pak se jich zbaví (mluvčím této cesty je pochopitelně Škromach, hlavní přívrženec spolupráce s komunisty). Gross prý nabídne v nejbližších dnech jakési vysvětlení či snad omluvu veřejnosti za některé kroky a výroky v souvislosti s podnikáním jeho rodiny. Nutnost omluvy zmínil i prezident Klaus. Je to ukrutný omyl: veřejnost nečeká žádné omluvy. Veřejnost je přesvědčena, že to, co se nyní před jejími zraky odehrává, je domluvená a předem rozhodnutá komedie. Veřejnost by bylo přesvědčilo, že se ve svém příkrém odsudku mýlí, pouze včasné odstoupení premiéra Grosse. Gross okamžik, kdy mohl odejít v podstatě se ctí, již promeškal a navíc dal několikrát najevo, že o ničem podobném ani náhodou neuvažuje. Gross nechce odstoupit a Grosse nelze svrhnout (komunisté to nepřipustí a ČSSD taky ne: Grossovi odpůrci ho teď nejhorlivěji podporují, protože tuší, že se stane bezmocnou loutkou v jejich a v komunistických rukou, jeho stoupenci ho nemohou přestat podporovat i vzhledem k tomu, že by to znamenalo obrovské názorové salto mortale, jež by nejspíše nezvládli). Takže vše se sune k menšinové vládě ČSSD s tichou podporou komunistů. Je ukrutný omyl, když se Radek Bartoníček v MfD (a spolu s ním mnozí, přemnozí další) domnívají, že menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů by vyvolala ve veřejnosti obrovský odpor, veřejnost by to jednak nemusela hned zpočátku poznat, a jednak je zejména díky poslednímu politickému vývoji – a nejen kvůli němu – přesvědčena, že celá politika, demokratická i nedemokratická, je podfuk, a že když se dostanou trochu k lizu i komunisté, nic se neděje. Demonstrovat bude pár desítek jurodivých hysteriků, které už díky jejich image a díky jejich minulým aktivitám dávno nikdo nebere vážně – právem!

Lidovci navrhli, aby se v Poslanecké sněmovně hlasovalo nikoli o důvěře vládě, ale o důvěře premiéru Grossovi. Takové hlasování, jak ostatně zdůraznili někteří sociálně demokratičtí poslanci, nemá vůbec žádnou oporu v ústavě, je nesmyslné, irelevantní, a návrh je v zásadě nemravný.

V nezáviděníhodné situaci se octla Unie svobody: pokládá nynější uspořádání koalice přes všechny obtíže za nejvhodnější (jak by ne, jinak by byla v koncích). Podle místopředsedy Pelce by po Grossově pádu koalice na stejném základu už vzniknout nemohla – to je nepochybně pravda, a do nového základu by se nutně promítl i nynější bídný stav preferencí a veřejného vlivu jeho strany. US-DEU hájí poslední zbytky své existence.

Prezident Klaus ve veřejném vystoupení v Trutnově zveřejnil text esemesky, kterou mu poslal jeho syn (neřekl, který): „Tatínku, udělej s tím něco. Kdyby se to stalo tobě, tak ve funkci nevydržíš ani dva dny“. To není pravda, Klausova popularita je taková, že by to ustál, a jeho schopnosti takové, že by se tak obludně nešikovně jako Gross chovat ani nedokázal. A je to nechutné: ústavním činitelem není rod Václava Klause, ale Václav Klaus. Názory jeho syna jsou z toho hlediska irelevantní, patří na stánky novin do rubriky dopisy čtenářů, a loajalita Klausovy rodiny je sice hezká věc, ale je odpuzující kýč plést ji do politiky.

Prezident a vůbec čelní čeští politici se zbaví kritického remcání zlých a zatrpklých starců jako jsem já. Zdá se, že česká stomatologie se bude reformovat samospádem, takže v budoucnu bude stát vyjímatelná zubní protéza od 8000,- Kč výše. Protože toto je česká průměrná penze, mohou dnešní padesátiletí začít šetřit, šedesáti- a víceletí se připravit na bezzubost. Bezzubý člověk jednak směšně šišlá a směšně vypadá (nemůže do televize ani do rádia), jednak nemůže dost dobře přijímat potravu (viz pozoruhodná televizní reklama „promiňte dědečku“) a brzy zhebne. Chápu, že zvýšené platby lékařům (i stomatologům) jsou do budoucna nezbytné, ale snad by se jejich dopad nemusel zrovna směrovat na důchodce. Přihřívám si tu svou (zatím nerozmixovanou) polívčičku.

Miloš Zeman se sice už možná do vysoké politiky nevrátí, ale zato se stává slavným spisovatelem. Jeho knížka je pozoruhodná tím, že latentně obsahuje model politického systému, jež je pozoruhodnou reformou evropského liberalismu. Je třeba nejen zatočit s novinářským hnojem, ale taky se soudci, nejlínější a nejneschopnější bandou, jakou zná. Zbude tedy moc výkonná a moc zákonodárná. Novináře nahradí obě složky (dělají to docela nestydatě už dnes), soudy nejspíš policie. Nadávky a sprostoty, kterými Zeman častuje své bývalé spolupracovníky (např. pokud jde o Petru Buzkovou, pokračuje plnými obrátkami v plánu Olovo), ostatně souvisí s postupující ztrátou soudnosti. Natahal kdysi do politiky lidi víceméně neschopné – jednak jiní už nebyli k dispozici, rozebraly si je ostatní, úspěšnější strany, a jednak se cítil bezpečný aspoň v tom, že ho jako jedničku nemohou ohrozit – a teď si vyřizuje účty s těmi z nich, kteří mu nezůstali věrni, což bylo těžké, když sám kdysi z politiky utekl.

Čtvrtek 3. března

Z KDU-ČSL zazněl opět smířlivý hlas, tentokrát ministra Ambrozka. KDU by neměla být sveřepá, a pokud Grossova omluva bude „vyčerpávající“, mělo by jí to stačit. Velká většina významných představitelů strany však stojí za Kalouskem a je (zatím?) neoblomná.

Unionisté v senátu se vzbouřili a žádají, stejně jako Kalousek, Grossovu hlavu. Přesněji řečeno většina „Klubu otevřené demokracie“ s výjimkou členů US-DEU. Zároveň požadují předčasné volby. Bodejť by ne, Senátu se přece netýkají, tam budou (někteří) unionisté strašit ještě šest let.

Ministryně Emmerová navrhuje další formu skrytého znárodnění zdravotnictví: totiž zřizování „veřejných zdravotnických organizací“ na státní, krajské a obecní úrovni, což by tentokrát už nebyly jen nemocnice. Mají být proti soukromým daňově zvýhodněny. To je obsah věcného záměru zákona o zdravotnických zařízeních. Proti jsou zástupci soukromého sektoru, někteří ekonomičtí ministři, kraje a odbory. Výhrady bude mít nepochybně i EU, pokud se něco takového opravdu prosadí. Návrh je otřesný, nicméně logický: pokud mají být zachovány totálně bezplatné lékařské služby, je to jediná možná cesta.

Skupina poslanců KSČM a ČSSD navrhla zavedení dvou dalších „významných dnů“ ČR ( o „významných dnech“ se pracuje, ale zároveň slaví; jakýsi pozůstatek byzantsko-tatarských obřadů starého režimu). Má to být výročí vyhlazení Lidic (abychom zůstávali bdělí proti německým revanšistům) a Den vzdělanosti, výročí založení Karlovy univerzity (aby z toho návrhu ťafka německým revanšistům tak jasně nečouhala). Bylo by třeba doplnit nějakým třetím, výrazně antikomunistickým výročím, aby se o tom komunistům a kryptokomunistům z ČSSD lépe hlasovalo. Úcta k lidem zavražděným v Lidicích by neměla být špiněna komunistickými pazoury a zneužívána k nestoudným politickým hrátkám.

Doplněk: zdá se, že se strany vládní koalice dnes odpoledne přece jen dohodly. Lidovci nebudou „minimálně do sjezdu ČSSD“ trvat na Grossově demisi a ponechají na politických mechanismech ČSSD, aby si s premiérovým problémem poradily. Na oplátku ČSSD nebude trvat na odchodu lidoveckých ministrů. Je to to nejhorší z myslitelných řešení, když ovšem necháme stranu menšinovou vládu ČSSD s tichou podporou komunistů. Gross s Kalouskem se navzájem vmanévrovali do neřešitelné situace a teď přicházejí s řešením, které jím není. Vláda připomíná maratonského běžce, který na pětatřicátém kilometru upadl na nos, vrávoravě se zdvihá a potácí se dál. Čeká nás šestnáctiměsíční horor s komunisty v zádech. Doběhne, chcípáček, nebo ne? O tom, co si myslí lid, nejlépe svědčí jeden hlas, který zazněl v diskusi ve webové stránce České noviny: „Nechutnou komedií, jakou předvedli Gross, Kalousek a další politici, jasně dokázali, jakou páchnoucí žumpou je česká politická scéna.“ Unionisté jsou spokojeni, jejich politická kremace se zase o něco odkládá. Je ovšem otázka, zda si to lidovci podle ohlasu z veřejnosti zase ještě nerozmyslí a nastavovaná krize nebude pokračovat. Pane Bože, už aby byl červen 2006!

Pátek 4. března

Koaliční vláda působí nyní jako komická varianta známého antického sousoší Laokoon a jeho synové: marně se pokouší vyprostit z maléru, do kterého se sama zamotala. Podnět nebyl, pravda, velký (původ 900 tisíc Kč, které premiér Gross kdysi investoval do svého bytu), ale i takové věci má ministerský předseda umět vysvětlit, nedají se bagatelizovat. Místo toho se do věci strašidelným způsobem zamotal. V tu chvíli usoudil předseda KDU-ČSL Kalousek, že přišla vhodná chvíle, aby se koaličně-opozičně zviditelnil, a rozjel zásadní akci; leč zapomněl na zadní vrátka. Nyní je celá KDU-ČSL marně hledá. Unionisté zděšeně přihlížejí, ke sporu díky své muší váze nemohou nijak přispět, a jasné je jim jenom to, že když koalice padne, zůstane po nich na politické scéně jako zkamenělá stopa brontosaura pár senátorů. A dole pod stromem, na němž se tahle taškařice odehrává, sedí rudá liška, slintá vzrušením a čeká, až jí to celé spadne do tlamy. Právě probíhající pokus o uzavření krize se odehrává v právě načrtnutém rámci: lidovci netrvají na odstoupení premiéra, spokojí se s jeho omluvou. Premiér by se ovšem neměl omlouvat, ale nějak věrohodně vysvětlit, kde vzal peníze na byt. Teď si KDU počká, co se odehraje na sjezdu ČSSD. Co udělá pak, není jasné: buď znovu důrazně požádá o jeho odstoupení, nebo na to prostě zapomene, nebo zvolí kompromisní cestu a bude dál sedět jako pecka ve vládě pod Grossovou taktovkou, přičemž každý lidovecký ministr ukončí své vystoupení zásadním ohrazením: ceterum autem censeo… Vedení ČSSD si z toho vybírá lepší stránku, i když závěrečné lidovecké rozhodnutí bude nepochybně ovlivněno tím, co si svatoušci z KDU budou moci dovolit ustát vůči veřejnosti a vůči svým stoupencům. A to bude dosti složité, protože lidé nečekají na žádné omluvy a vysvětlování, jsou přesvědčeni, že to vše je předem dohodnutá komedie a bouře ve sklenici vody. Vedení sociální demokracie je v pozici slabšího, drtí je dva mlýnské kameny – Kalousek a jejich kryptokomunističtí oponenti ve vlastní straně. Komunisty v této situaci nikdo nepovažuje za významné a nebezpečné. Svatá prostoto!

Profesor Švejnar, významná část braintrustu Pravdy a lásky a nepochybně ekonomický expert chystané nové strany, řekl Právu: „Kdybychom tolik prostoru, invence, nápadů a hledání, jaké se věnují bytu premiéra, věnovali vytvoření široké koalice pro rychlé zavedení reforem v ČR, efekt by byl pro občany výrazně lepší a dlouhodobější.“ Pravda a láska nese neblaze hnilobný rozklad svého dítěte, stojedničkové koalice, a argumentace těchto lidí se velmi podobají argumentům posledních obhájců novotnovského „socialismu“ z šedesátých let minulého století: kdybyste se raději místo zbytečného remcání a šřouralství soustředili na budování lepších zítřků! Bohužel, když se objeví problém, není možné ho překročit kvůli tomu, že „jsou tu důležitější věci“. Vždycky se dá říci, že jsou tu důležitější věci. Oblíbená finta všech demagogů.

Němci mají prý připraven „plán B“ pro případ, že některá evropská země (rozumí se významná evropská země, ne ČR, např. Velká Británie) nepřijme euroústavu. Jedním z řešení je vytvoření „tvrdého jádra EU“, které by představovaly Německo, Francie a zjevně i Belgie. Myslím si sice, že by ČR přes všechny výhrady měla euroústavu přijmout: ale na druhé straně, pokud se neoctneme zrovna v tomto užším společenství, nebude to nejspíš žádná velká škoda.

Sobota 5. března

Vládní krize, jak se zdá, přešla ze své akutní fáze do fáze chronické. Stanislav Gross se s otázkou po své důvěryhodnosti obrátil nikoli na Poslaneckou sněmovnu, zastupující miliony voličů, ale na reprezentanty asi šestnácti tisíc podivínů a výstředníků z ČSSD. Přitom dobře ví, že všem křídlům, co jich v ČSSD je, nezbývá, než ho podpořit, protože jinak by se všechny trumfy octly v rukou jejich úhlavního nepřítele, prezidenta Klause. Proto dal svým ovečkám předem najevo, že 51 – 52% podpory mu nebude stačit. Členové ÚVV se podle očekávání ukázali být vnímavými a dali svému předsedovi pro jeho premiérování drtivou podporu. Návrh zemanovce Schlinga na vykopání lidovců z vlády neprošel. Zdá se, že k jakémusi odvetnému zápasu by mohlo dojít na sjezdu strany, Škromach a kryptokomunisté budou požadovat rozdělní funkcí premiéra a předsedy s tím, že je třeba oddělit stranickou a vládní úroveň – za vládu neodpovídá jen ČSSD, nýbrž celá koalice. Návrh nepostrádá jistou logiku, kdopak to asi panu Škromachovi vymýšlí? Pak by se Gross stal ještě výrazněji než dosud zajatcem poslaneckého klubu, dirigovaného z Lidového domu. Gross by v takovém případě mohl hrozit demisí – té se kryptokomunisté v ČSSD bojí jako čert kříže, viz výše. Jenomže, může si to vůbec dovolit?

Prezident Klaus je řešením krize zklamán. Otazníky nad její původní příčinou odstraněny nebyly, problém se pouze odsouvá, výsledky jednání nejsou dostatečnou zárukou věrohodného a stabilního uspořádání naší země na následujících 16 měsíců, „jak jsem požadoval“. To všechno je pravda pravdoucí s tou malou výhradou, že prezident nemá v těchto věcech co požadovat, může jen navrhovat a doporučovat.

Premiér Gross se nám možná dnes večer omluví v ČT1. Nevím jak vy, milí čtenáři, ale já pod pana premiéra žádnou omluvu nepotřebuji, řekl pár legračně neuvážených věcí, to se stává v situaci politicky velmi vyostřené. Také podnikání jeho ženy mne vůbec netrápí od té chvíle, co svatosvatě slíbila, že toho nechá. Všechno bych mu odpustil, kdyby mi nějak hodnověrně vysvětlil, kde vzal těch devět set tisíc na byt.

Expremiér Zeman konečně výrazně a nezpochybnitelně porazil prezidenta Klause! Jeho kniha je politickým bestsellerem a prodává se desetkrát lépe než poněkud suchopárné úvahy Otce národa. Doufejme, že Miloš Zeman po tomto úspěchu už u spisování zůstane, ačkoli ve své knize věnoval prý několik nelichotivých poznámek i mé maličkosti (to mě těší, myslel jsem, že jsem hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností), a nebude se už nadále pokoušet za každou cenu vetřít znovu do politiky. Pokud se tak opravdu zachová, navrhnou ho Události hned po příštím titulu na Nobelovu cenu za literaturu.

V Bystřici nad Pernštejnem, kde před časem zakázali kouření ve všech prostorách patřících obci, hodlají zřídit pomník obětem kouření. Je to sice podstatně lepší, než kdyby chtěli zřídit např. pomník Julia Fučíka, ale stejně je to hloupost. Každý, kdo kouří, ví, co dělá, a sám si za to zodpovídá, není oběť, ale činný aktér (vím, co říkám, sám jsem kouřil dohromady 30 let, přestal jsem dvakrát, jedou na deset let, podruhé před sedmi lety a jak doufám nastálo. Přestat není nic těžkého, když jsem to dokázal, dokáže to každý, a pokud umřu na rakovinu plic, mohu si za to sám. Pomník nechci).

Alexander Kramer vytýká v Právu poslanci Krausovi, proč sesadili kovaného poctivce Špidlu. ČSSD nic jiného nezbylo, expremiér Špidla byl sice poctivec, ale úplně nemožný a byl by stranu zničil. Jeho spolustraníci ho sesadili ze zdravého pudu sebezáchovy.

Jiří Franěk píše (taktéž v Právu): „Pokud se ovšem pokusíme převést nejrozličnější morální aféry českých politiků na společného jmenovatele, vždy narazíme na problém, který s morálkou v jakési její ideální podobě, ale ani s morálkou účelově zneužívanou nemá nic společného, na morálku jednotlivce však má vždy svůj vliv. Peníze. Nahrabali a odešli, nenahrabali dost, a proto nemohou odejít - vsjo ravno. Je-li v politice něco vrcholně nemravného, chcete-li nemorálního, je to politika pojatá jako zdroj obživy. A je-li něco obzvláště nemravného v české politice, je to nikoli náhodná skutečnost, že poskytuje nesrovnatelně lepší obživu než většina počestnějších povolání.“ To je idealismus pro mne zcela nepochopitelný: proč by politika nesměla být zdrojem obživy? Co je na tom špatného? Jen by, jako každý slušný zdroj obživy, měla být užitečná nejen tomu, kdo se jí živí, ale i dalším lidem. To, že politika poskytuje lepší obživu než většina „počestnějších“ povolání, jednak vzbuzuje podezření, že autor za počestná povolání považuje jen ta špatně placená, a jednak: proč je politika povolání „nepočestné“? Má-li problém Gross (nebo Tlustý, nebo Kalousek), neznamená to přece, že mají problém „politici“ jako třída. Politika je povolání jako každé jiné, jen je na ni lépe vidět.

Pondělí 7. března

Premiér Gross nehodlá na sjezdu v Brně znovu klást otázku, zda má setrvat ve funkci premiéra, považuje věc po sobotním zasedání ÚVV za vyřízenou. A nehodlá se vzdát kandidatury na předsedu ČSSD (i když v této věci zazněla v novinách, které sleduji, jakási malá pochybnost). Naproti tomu KDU-ČSL vůbec nezajímá to, kdo bude předsedou ČSSD, považují to za interní věc strany. Zato je zajímá, a to velmi, zda Gross setrvá ve funkci premiéra – Kalousek by v parlamentu vládě, v jejímž čele stojí Gross, důvěru nedal. Zdá se zatím, že KDU-ČSL už od svého bezpodmínečného požadavku na Grossovu demisi nemůže couvnout. Pro takový případ prý Gross navrhuje vytvoření menšinové vlády, která by spojila svůj mandát s ratifikací euroústavy (takže by pro důvěru nemohla hlasovat KSČM a skoro nemohla nehlasovat KDU-ČSL; ovšem co by se dělo po obdržení důvěry, není definováno). Zároveň by chtěl zkrátit volební období cca o půl roku a volby do Poslanecké sněmovny pak spojit s referendem o euroústavě (tím by trochu zamotal hlavu ODS, která sice je pro zkrácení volebního období, ale odmítá spojení voleb do PS s referendem). To všechno jsou dosti divoké kombinace. Stejně mám dojem, že se možnost faktické jedenapůlroční spoluvlády KSČM u nás trestuhodně podceňuje.

Sociální demokraté kritizují prezidenta Klause, do jisté míry právem. Řeči o šikmé ploše vlády levice by si prezident měl odpustit, není aktivním účastníkem politického zápasu, ale politickým důchodcem, hodným dědečkem, který má strany tam, kde je to nutné, usmiřovat a vést k racionálnímu jednání. Je to trochu paradoxní, protože ve věci samotné vládní krize se Klaus dlouho držel a stranicky se začal chovat až v posledních dnech.

Podle průzkumu CVVM se vládní krize zatím nijak výrazně neprojevila na preferencích ČSSD, strana má poměrně setrvalých 14%. Možná to znamená,v že se začala permanentně odrážet ode dna (přesněji a bezohledněji řečeno, již sebou mlátí o dno svých preferencí) a hloub klesnout ani dost dobře nemůže.

Úterý 8. března

ODS se rozhodla takticky odložit hlasování o nedůvěře vládě až na dobu po sjezdu ČSSD (aby ji případně mohli podpořit i lidovci). Zatímco zlý policajt Tlustý vymýšlí různé fantastické teorie o tom, jak lidovci nakonec selžou a všechno spytlíkují (zjevně kvůli tomu, aby jim maximálně ztížil cestu ke kompromisu s ČSSD), hodný, tj. realistický policajt Topolánek mluví o tom, že lidovci „nainvestovali příliš mnoho nábojů do koaličního souboje“ a má nejspíš pravdu, lidovci už sotva mohou couvnout, aniž by se úplně znemožnili. Na výsledky sjezdu lačně čekají i komunisté, soudě podle toho, jak se vyjádřil předseda poslaneckého klubu Kováčik. Věc je zjevná a přehledná: pokud se předsedou ČSSD stane někdo, kdo jim půjde pod fousy, vládu podrží. Pokud ne, smetou ji. Když lidovci ve svém vzdoru vytrvají, bude osud vlády v komunistických rukou. Je to účinné a působivé vydírání a komunističtí bossové o tom ani nemusí příliš mluvit. V této situaci si začíná i Grossova skupina připouštět, že krize není zažehnána. Ministr Dostál uvažuje o menšinové vládě s US-DEU, která by otázku po důvěře a spojila se zkrácením volebního období a přijetím referenda o euroústavě. Svou představu, která taky počítá se zkrácením volebního období, má i premiér Gross a o zkrácení volebního období mluví i ministryně Buzková. Škromach a spol. zase, jak známo, plánují rozdělení funkcí (Gross by zůstal premiérem, protože jinak padá vláda). Mimořádně se aktivizoval expremiér Zeman, který zatím vnáší do řad ČSSD spíše zmatek. Zdá se, že sjezd sociálních demokratů bude mít zvláštní význam: zmocní se strany fierlingrovské křídlo? A dokáží z toho sociálně demokratičtí „menševici“ vyvodit důsledky, nebo budou držet pozice, aby nepřišli ti horší? Zdá se, že na ČSSD byl naložen úkol, jemuž jeho čelní představitelé zdaleka nedorostli.

Václav Klaus byl během své nynější cesty do USA nečekaně na půl hodiny připuštěn do Bílého domu k prezidentu Bushovi. Jeho cesta se tím (v jeho očích a ústech) rázem změnila ze „soukromé“ na „pracovní“. Jde zjevně o gesto v rámci smířlivé Bushovy politiky vůči Evropě: po velkých a vypasených hlodavcích typu Chiraka a Schrödera přichází řada i na drobnější exempláře. Je otázka, zda toto improvizované setkání nahradí oficiální státní návštěvu (což by vlastně byla další ťafka našemu slimejšovi), nebo zda je to prostě vlídné gesto. Představit si, že by se Klaus za své chování k americkému velvyslanci, prezidentovi a USA všeobecně aspoň styděl, je bohužel nemožné. Stydět se náš prezident neumí.

Středa 9. března

Prezident Bush přijal na celých 34 minut prezidenta Klause v Bílém domě. Podle nepotvrzených a údajně nepravděpodobných dohadů se tak stalo z iniciativy ministryně zahraničí Riceové, která chtěla zahladit nepříjemný dojem, jejž mohla vyvolat nešťastná záměna, k níž došlo na internetových stránkách Bílého domu, kde si Klause spletli se slovenským prezidentem Gašparovičem. Záměna, pokud jde o druhotné významy mylně uvedeného jména, je svým způsobem omluvitelná, náš prezident kdysi nejprve prohlásil americké představy o cílech invaze do Iráku za marťanské, pak údajně Američany obvinil z toho, že by mohli důkazy o iráckých chemických zbraních sami narafičit a konečně srovnal zřízení amerických vojenských základen na našem území s ruskou okupací (přitom projevil tolik taktu, že nemluvil rovnou o okupaci německé). Načež se rok a půl plazil kolem Bílého domu po břiše, aby se mu podařilo tam proniknout. A pokud se snad často špatně informovaní Američané (ministryně zahraničí je odbornice na ruskou problematiku) dokonce domnívají, že česká jména se tvoří jako ruská: ímja, otěčestvo, famílija, tedy Václav Gašparovič Klaus, těžko se divit. Také úzkostlivost ministryně si lze vysvětlit, americká diplomacie se v černé Africe setkala se spoustou hlav států na svou důstojnost velmi choulostivých (císař Bokassa, prezidenti Mobutu Sesse Seko a Idi Amin Dada), a ví, jak dovedou být náčelníci jednodušších společenství citliví.

Jinak se prezident Bush zajímal mimo jiné o to, proč Klaus nevypíše předčasné volby (netuší, jak prozíravě tomu naše ústava všemi možnými způsoby brání): zdá se, že představou ruského dominia uprostřed Evropy nejsou USA příliš nadšeny. My ovšem takové vměšování musíme odmítnout. To, zda se nám tu opět usalaší bratři z východu, je přece naše interní záležitost.

Rusům se podařilo zastřelit bývalého čečenského prezidenta Maschadova. Údajně ho v přestřelce omylem zabil jeden z jeho spolubojovníků, ale známe své pappenheimské. Maschadov, ač ho Moskva měla za teroristu, platil spíš za umírněného politika, ale vypadá to, že se nedokázal proti radikálům pořádně prosadit. Pro Rusy byl nejspíš na rozdíl od Basajeva „nečitelný“ (tak jako jsou pro Klause ti, kteří nejsou ani Petr Žantovský, ani Tomáš Halík). Nejprve je třeba vybít nečitelné, pak se situace zpřehlední a bude možné se dohodnout s čitelnými.

ČSSD je zatím jednotná v tom, že není důvod, aby vláda žádala o důvěru. Někteří jako poslanec Mládek spekulují s menšinovou vládou (a zrušením bohumínského usnesení), jiní s předčasnými volbami, premiér Gross se snaží obě možnosti skloubit (jakákoli menšinová vláda, byť i s těmi nejlepšími úmysly, bude závislá na komunistech). Klíč k situaci je teď v rukou sedmdesáti poslanců ČSSD. KDU-ČSL se už rozhodla a nemůže zpátky (riskuje tím faktickou spoluvládu komunistů, tak to prostě je), ODS nemůže ČSSD podpořit, přišla by o preference (a spolupodílí se na silném postavení KSČM), na US-DEU vůbec nezáleží, může se jen ztrapnit, bude-li pár týdnů nebo měsíců statovat ve faktické velké koalici ČSSD - KSČM, ale co na tom záleží. A KSČM ví, co chce, a čeká, jak se sociální demokraté rozhodnou. Ti, kteří si opravdu nepřejí spolupráci s komunisty, to budou mít velmi, velmi těžké. Jak to tak vypadá, museli by po sjezdu strany vyslovit nedůvěru vlastní vládě. Najde se jich aspoň jedenáct? Vsadil bych se, že ne.

Ministr Bublan připravuje masivní zásahy do návrhu o střetu zájmů a přiznávání majetku – zjevně poslední zoufalý pokus zatlačit na lidovce: podívejte se, co se stane, když nebudete rozumní. Takový nátlak nemá žádnou velkou šanci.

Zároveň se aktualizuje otázka obsazení funkce prezidenta NKÚ. V šestnáctiměsíční vládě komunistů se sociálními demokraty by hrála klíčovou roli. Komunisté mají svého koně, samozřejmě nestraníka. Sociální demokraté jej, jak se zdá (zatím ještě) nepodporují.

Opět se rozhořel spor o to, zda slavit nebo neslavit MDŽ. Nerozumím tomu. Kdo chce, ať si ho slaví (komunisté to už bez problémů dělají), já nic podobného slavit nebudu, stejně jako nebudu slavit VŘSR a Vítězný únor.

Čtvrtek 10. března

Václav Klaus zablokoval jmenování 32 soudců z 55 čekatelů, se zdůvodněním, že doposud nedosáhli třiceti let a nemají tudíž dost životních zkušeností. Po roce 1989 zůstalo v řadách soudců dost těch, kteří mají životních zkušeností habaděj, protože je nabývali v řadách KSČ, a to i po roce 1969. Ti, které nyní prezident vyřadil, by některé z nich byli mohli nahradit, nebo aspoň vytvořit k nim jakousi protiváhu. Je pravda, že chystaná novela zákona o soudcích stanoví povinně hranici třiceti let. Jenže zákon dosud neplatí a takhle prezident způsobil soudnictví i řadě lidí, kteří v něm chtěli pracovat, problémy snad skoro zbytečné. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že odéesáckému stínovému ministru spravedlnosti taky ještě nebylo třicet.

Václav Havel se rozhodl podnítit politickou aktivitu a zjevně i integraci stran, jež by si daly za program (jak nápadité) „radikální očistu politické scény“. Představitelé ODS (Langer) reagují s jistým zděšením, a já se jim ani nedivím: Vznikne chaotické uskupení bláznivých intelektuálů a bohémů, které na tří čtyři měsíce úplně zblbne statisíce lidí. Pak se s rachotem zhroutí a zbude po něm něco jako nevydařený prd. Pokud budou mít havlovští experimentátoři štěstí, tsunami veřejných sympatií pro jejich dítko zachvátí českou společnost v době voleb, takže v parlamentu pak bude zasedat deset patnáct poslanců odkázaných na nějakou skutečnou politickou stranu, k níž se přilepí, protože ta jejich záhy přestane fakticky existovat (viz nynější postavení US-DEU). Jediné, co se mu povede, bude obnova patové situace, v níž nebude možné sestavit jakoukoli vládu kromě té, v níž by zasedli taky komunisté. Pane Bože, chraň tuto zemi před politickými iniciativami Václava Havla! Václav Havel je politický Napoleon naruby: nebylo by možné mu za státní útraty zakoupit letovisko na Svaté Heleně?

Vláda schválila návrh zákona o obecném referendu. Přitom každý v této zemi, i ten nejhloupější člen nynější vlády, dobře ví, že snáze projde velbloud uchem jehly než takovýhle zákon český parlamentem. Proč se vláda raději nesnaží dohodnout s ODS na záklonu o jednorázovém referendu k euroústavě, ten by přece projít při troše dobré vůle mohl.

Vláda mohutně usiluje z posledních sil, ještě než padne do komunistického područí, jmenovat prezidenta NKÚ. Kandidáti jsou dva, oba nestraníci, jednoho podporuje i KSČM. Ten bude nepochybně zvolen a bude pak po šestnáct měsíců (do řádných voleb) pečlivě a systematicky vytrhávat hrdému odéesáckému kormoránovi modrá brka z ocasu.

Je zajímavé, že přes vládní krizi, jaká tu ještě po listopadu 1989 nebyla, česká ekonomika celkem prosperuje. Zahraniční investice stoupají (i když podle odborníků ne tak, jak to vypadá na první pohled), roste stavební výroba, příjmy z cestovního ruchu utěšeně stoupají. Vypadá to, že komunistům spadne tahle země za měsíc do klína v o dost lepším stavu, než v jakém ji byli před patnácti lety nuceni pustit.

Zabitý čečenský prezident Maschadov bude podle ruských zákonů o boji s terorismem pohřben v očíslovaném hrobě beze jména v nějaké blíže neurčené trestanecké kolonii, píšou Lidové noviny. Zdá se, že se toho v Rusku za posledních patnáct let zase až tolik nezměnilo.

Pátek 11. března

Česká ekonomika zřejmě kvete (HDP vzrostl o 4, vzrostla průměrná mzda, ale zas ne moc, měli jsme rekordně nízký deficit zahraničního obchodu, výrazně vzrostly i zahraniční investice). Místopředseda vlády Jahn tvrdí, že na příznivých výsledcích českého hospodářství se spolupodepsal i vstup země do EU a má nepochybně pravdu. Zato konce politické krize nevidět. ODS odmítá tolerovat vládu, v jejímž čele by stál Stanislav Gross, a to i v případě, když by šlo o vládu přechodnou do předčasných voleb. Preferuje vládu úřednickou. Nemá jediný důvod dělat v tuto chvíli s Grossem nějaké kompromisy, ten postoj je srozumitelný. Zato lidovci prohlásili, že nebudou hlasovat pro nedůvěru vládě, v níž jsou její ministři, a z vlády sami neodejdou. Přeloženo do srozumitelnější řeči to znamená: dokud nás Gross nevyhodí, budeme ve vládě (a ve všech přilehlých funkcích) sedět, tvářit se, jako by se nechumelilo a jen vytrvale prosazovat premiérovu rezignaci. To je zároveň vyčurané a nezodpovědné: taková vláda nemůže být opravdu funkční a hlavně ani ona, ani její předseda nemůže mít žádnou autoritu. Bude to vláda pod diktátem KDU. KDU a její předseda uzráli na mimořádně vypaseného bobříka vyčuranosti, velebobra, o němž se dosud soudilo, že vyhynul někdy na konci třetihor.

Nejvyšší soud zprostil viny vydavatele Hitlerova Mein Kampfu Zítka. Soud rozhodl, že za pachatele trestného činu nelze považovat toho, kdo vydá knihu tohoto druhu bez osobních pohnutek. Podle Listiny základních práv a svobod existuje právo na informace, které je možné omezit jen zákonem. „Ten však může omezit jen to, že někdo cíleně vydává publikace, aby získával stoupence pro hnutí či podporu něčeho, co je v rozporu s principy demokracie. Kdybychom kriminalizovali podnikání a omezovali právo na informace, pak bychom se dopouštěli cenzury.“ Rozhodnutí je nepochybně správné, soud bohužel zároveň konstatoval, že vydání knihy bylo podnikatelsky neetické a nevkusné. To může být pravda (ale taky nemusí), v žádném případě však není věci nejvyššího soudu zaujímat takováhle stanoviska. O tom, co je vkus a podnikatelská etika, nerozhodují v civilizovaných zemích soudy. Soudy rozhodují (v případech jako je ten Zítkův) o tom, co je trestné a co ne.

Agentura Factum invenio zveřejnila opět jeden ze svých četných surrealistických průzkumů veřejného mínění, pokud jde o preference politických stran. Komunisté mají podle ní 24,9%, polepšili si o 2,3% a v přepočtu na mandáty by ODS s KDU-ČSL nedala v Poslanecké sněmovně dohromady většinu. Berme to jako varování do budoucna, třeba to tak bylo míněno.

Václav Klaus způsobil svým rozhodnutím nejmenovat 32 soudců, kterým dosud nebylo 30 let, justici problém jako hrom. Zrekapitulujme jen základní fakta: v roce 2003 byla přijata novela zákona o soudcích, nebo snad nový zákon, to v tuto chvíli nemám čas zjišťovat a není to ani pro naši věc podstatné. Podstatná je jiná věc: bylo stanoveno, že k výkonu soudce je podmínkou mj. dosažení věku 30 let. Pro ty, kteří se o práci v justici začali ucházet už předtím, než novela nebo zákon nabyly právní moci, byla ovšem stanovena výjimka. Před zhruba dvěma měsíci se prezident obrátil na ministra spravedlnosti dopisem, v němž ho mj. žádal, aby nejmenoval napříště soudcem nikoho, komu není aspoň 35 let. Prezidentův postup považuji za skandální.

EU zjevně odloží zahájení rozhovorů o přijetí Chorvatska, protože Chorvati dosud nevydali do Haagu generála Gotovinu, obviněného z porušování lidských práv v souvislosti s vyháněním Srbů ze země. Rozhodnutí iniciovaly Německo a Francie, Chorvatů se v té věci ujalo Slovensko, Slovinsko, Maďarsko a Rakousko (prakticky sousedé v rámci bývalé monarchie, přitom se Slovinskem má Chorvatsko vleklé spory), nikoli ovšem Česká republika. Myslím, že stanovisko naší vlády je chybné: jednak nápad uspořádat s válečnými zločinci z bývalé Jugoslávie v Haagu jakousi obdobu norimberského procesu považuji za nešťastný a poněkud výstřední (potrestání zločinců mělo být ponecháno zemím, jejichž jsou občany, samozřejmě s tím, že by civilizovaná Evropa na jejich potrestání tlačila), jednak považuji za nevhodné podporovat byť i nepřímo německo-francouzskou dominanci v EU.

Britský premiér Blair měl potíže (podle dnešních TV zpráv je už překonal) se schválením protiteroristického zákona, který by mj. umožnil uplatnit proti osobám podezřelým z terorismu „kontrolní opatření“, mj. domácí vězení, zákaz používání telefonu a internetu). Opozice namítá, že něco takového je v rozporu s ochranou občanských práv a s presumpcí neviny, a má nejspíš pravdu.

Brusel varoval Turecko, že když nepokročí v legislativní, politické a hospodářské oblasti, může si o členství v EU nechat zdát. V té souvislosti zazněl rovněž požadavek, aby Ankara přiznala masakry Arménů z dob druhé světové války. To je zpráva podnětná, protože přímo vybízí k analogiím.

Kdyby měly vzniknout noviny, které by za všech okolností zaujímaly zcela opačná stanoviska než Události, museli by je řídit pánové Mocek a Palata. V dnešních MfD a LN se vyrovnávají s fenoménem Gorbačov, je totiž výročí jeho nástupu k moci. Mocek v MfD píše: „Když vyhlásil glasnosť, čili omezenou svobodu slova, dal příležitost nejen těm, kdo to „mysleli dobře“, ale také antisemitům, rasistům a nacionalistům všeho druhu.“ Pana Mocka je třeba se bát, pokud by se dostal ke kormidlu, zavedl by svobodu jen pro správné názory, tj. tu, co jsme tu měli před rokem 1989 a kterou Gorbačov, zaplať Pán Bůh za to, v Rusku důkladně narušil. Palata zase někdejšímu ruskému vůdci vyčítá, že neodsoudil už před listopadem 1989 ruskou intervenci do ČSSR. Má pravdu v tom, že mu to tehdy mělo za zlé hodně lidí (já, přiznám se, taky trochu), a to zcela neprávem. Gorbačovovi nemohlo jít o destrukci říše, do jejíhož čela byl postaven. Šlo mu o to ji zlidštit, což se povedlo, ovšem za cenu toho, že přitom vzala za své. To, co (taky) pro nás udělal, bylo přitom úplně dostačující: dal československému bolševickému vedení jednoznačně najevo, že je sice nijak okázale nepodtrhne, ale že svou nesmyslnou politiku budou moci napříště vykonávat a svá absurdní, nestydatá a zrádcovská stanoviska prosazovat bez brutálního násilí. Což samozřejmě nešlo, takže režim záhy zkolaboval a „přehodnocení“ ruské invaze pak proběhlo rychle, bez problémů a ve vzájemné shodě. Realizoval vůči české společnosti politiku „éto váše dělo“, ale na rozdíl od Brežněva v podstatě korektně. Mám vůči Michailu Sergejeviči jakousi slabost. Ostatně myslím, že sami Rusové pomalu dospívají ke spravedlivějšímu ocenění jeho významu: na rozdíl od roku 1995, kdy perestrojku vítalo jen 40% lidí, je jich dnes už 46%, přičemž nárůst má na svědomí mladá generace.

Na sto svateb připadá v ČR šedesát rozvodů. Hůř je na tom v Evropě jen Belgie. Kdosi to v MfD vysvětluje tím, že na rozdíl od minulosti na sobě dnes nejsou členové rodin ekonomicky závislí. To je vysvětlení marxistické. Dal bych přednost tomu, aspoň je doplnit o tradičnější: důkladně pokročila demoralizace a ateizace české společnosti.

Sobota 12. března

Předseda KDU-ČSL se zúčastní sjezdu ČSSD, přestože se koná na Velikonoce. Neodpustil si poznámku, že za posledních padesát let nekonala žádná politická strana (včetně těch extremistických) sjezd na největší křesťanský svátek. Má pravdu, je to projev spíš buranství než zlé vůle (možná, že předseda ČSSD při své chabé orientaci v kulturních záležitostech v širokém slova smyslu ani neví, co to Velikonoce jsou).

Podle CVVM má vláda důvěru slabé třetiny obyvatelstva, od ledna ztratila zjevně díky krizi 3%. To není zase až tak moc, lidé si zvykli na ledacos, jsou otrlí a neberou to, co se u nás teď odehrává, tragicky. Možná, že se nakonec budou divit.

Zemanovi se po dlouhé době něco opravdu povedlo, totiž tah s vydáním knihy „Jak jsem, se v politice mýlil“. Stal se z ní skutečný trhák, dá se prý očekávat, že se prodá celý náklad 200 tisíc kusů a šťastný autor si přijde na dobré čtyři miliony Kč honoráře. Svědčí to o tom, že má pořád jistou popularitu ve veřejnosti (i když určitá část čtenářů si knížku kupuje jako jisté kuriózum). Česká polistopadová demokracie stojí na třech pilířích: Havel, Klaus, Zeman. Podle toho taky vypadá.

Luboši Palatovi musím přiznat, že má nápady, na něž bych nejen ani náhodou nepřišel, ale navíc, když se s nimi seznámím, šokuje mne, jak na ně vůbec mohl přijít. Tentokrát píše v LN o tom, že konec války se měl správně oslavovat nikoli 9. května v Moskvě, ale 8. května v Praze. Letos to už asi nevyjde, tak až příště.

Pondělí 14. března

Stanislav Gross poskytl v diskusním pořadu ČT první informace o tzv. „společenské smlouvě“ vlády s občany. Má to být jakési vymezení priorit v rámci vládního prohlášení pro dobu, která zbývá do příštích voleb. Prioritami jsou návrh důchodové reformy, přípravy na přistoupení k euru, zdravotnictví, přijetí euroústavy, boj s nezaměstnaností, transparentnější prostředí, spravedlivější sociální systém a národohospodářskou strategii. Tedy vše, co si lze představit. Je taky zjevné, že řada úkolů přesahuje volební období této vlády a vláda by na nich měla spolupracovat s opozicí, protože jestliže je vůbec něco jistého, pak to, že příští rok končí. Také není jasné, jak bude do věci zapojena druhá smluvní strana, tj. občan: obávám se, že půjde o smlouvu dosti nerovnou. Gross svou iniciativu předběžně nekonzultoval s koaličními partnery, ač se jich jako účastníků na vládě taky týká. Je to všechno jen mimořádně neobratný pokus zamluvit problémy, které vládu přivedly na okraj pádu, a lidovci i opozice to Grossovi okamžitě vyčetli. Podle Kalouska vznikla krize kvůli příjmům z prostituce v premiérově rodině a nová společenská smlouva na tom může těžko něco změnit. Grossova oponentka v televizní debatě, místopředsedkyně ODS Němcová, premiérovi okamžitě vytkla, že je to jen mediální trik, který má ztlumit aféru kolem jeho osoby a kolem krize vlády. Premiérova dětinská neobratnost a naprostá bezradnost je opravdu zarážející, je to možná ještě větší problém než to, co krizi vyvolalo. To nemá žádné poradce? Spíš se ale potvrzuje, že kdo na vysokou státní funkci nemá, tomu jsou i nejlepší poradci k ničemu.

Evropská unie údajně zaostává za Spojenými státy, které si v Lisabonu umanula dohnat a předehnat, asi o dvacet let. Srovnání je deformováno tím, že do průměru EU byly nyní zahrnuty i nově přijaté chudé postkomunistické země, podstatné však je, že rozdíl se nezmenšuje tak, aby v roce 2010 mohl, jak bylo naplánováno, zmizet, ale naopak prohlubuje. Projekt evropského sociálního státu zjevně ve srovnání se státem normálním neobstojí.

Zato, když Pán Bůh dá, budeme mít v Praze institut pro rovnost žen a mužů. Zájem jeví i Slovensko, Maďarsko a Slovinsko, ale protože věc spadá do kompetence „našeho“ eurokomisaře Špidly, máme naději obstát. Doufám, že institut vypíše granty na projekty realizující rovnost ve všem všudy, např. jak posílit růst vousů u osob ženského pohlaví. Když se Evropa vyžívá v takovýchhle hloupostech, nezbude jí asi příliš času na prohánění USA.

V Bruselu rostou obavy z toho, jak se česká vláda vyrovná s referendem o euroústavě. ČR je už jedinou zemí, kde nebylo rozhodnuto, kdy a jak se o euroústavě rozhodne, a její schválení se expertům jeví jako problematičtější než ve Velké Británii, a to už je co říci. Je moc hezké, že se Klaus a ODS rozhodli v této věci kverulovat. Chtěl bych doufat, že si uvědomují faktickou „váhovou kategorii“ ČR a mají pro případ svého úspěchu (tj. neschválení euroústavy) k dispozici nějakou strategii, že si zajistili krytí něčím, co je svou silou srovnatelné s EU a přitom to není Rusko. Chtěl bych, chtěl, ale nějak mi to nejde. Spíš si myslím, že jde o tah promyšlený asi tak jako někdejší prezidentovy urážky amerického velvyslance. Už se těším, až se čeští potentáti (nové garnitury z řad ODS) budou za dva tři roky plazit po břiše kolem Bruselu, jako to dělal pan prezident kolem Bílého domu. Jenže Klausovy extravagance byly ve srovnání s široce pojatou politikou pod heslem „Na Brusel!“ úplná prkotina.

Kardinál Vlk si stěžuje na postup státu, jmenovitě ministerstva kultury, vůči církvím ve věci platů duchovních. Průměrný plat duchovního činí dnes u nás 13 600,- Kč (přitom jde o vysokoškolsky vzdělané lidi a profese je to přinejmenším stejně významná jako profese učitele i v zemi tak prolezlé ateismem jako je ČR). O nějaké valorizaci si mohou jen zdát. Je nepochybné, že na špatném vztahu mezi státem a církvemi má podíl hlavně ministr Dostál e jeho tým, ale jistě to není jen záležitost osobních zvláštností jednoho člověka. Proč vůbec spadá financování církví pod ministerstvo kultury a ne třeba pod ministerstvo financí? Snad by takové přeřazení problém aspoň trochu odideologizovalo.

Úterý 15. března

Podle „důvěryhodného zdroje“ deníku Právo prosadil Miroslav Kalousek ve vedení KDU-ČSL, že pokud Gross setrvá ve funkci premiéra, lidovci opustí vládu. To by bylo řešení svým způsobem pochopitelné, nepochopitelné je jen, proč se pro ně lidovci nerozhodli hned. Zjevně považují své další setrvání ve vládě za nebezpečnější riziko než faktickou spoluvládu KSČM, těžko jim do toho mluvit. Rozhodnutí, pokud by bylo učiněno, by poněkud relativizovalo našeho posledního Bobříka, zatím však poslední, co bylo řečeno, je to, co tam citujeme: lidovci nebudou hlasovat proti koalici, dokud v ní budou sedět jejich ministři, a z koalice sami neodejdou. Až to bude popřeno, vezmeme slavnostně Bobříka zpátky. Bylo by to rozhodnutí svým způsobem problematické, ale respektabilní a jednoznačné. Je otázka, zda měli lidovci do koalice v roce 2002 vůbec vstupovat (tj. zda se jim to dlouhodobě a zásadně vyplatilo). Omlouvá je, že výsledek voleb byl tehdy skoro patový. Zcela patový výsledek znamená, že tři velké strany – ODS, KSČM a ČSSD – nebudou schopny samy vytvořit vládu ani najít partnera či partnery, kteří by jim pomohli získat v Poslanecké sněmovně většinu. Pak bude svod „sjednocené levice“ daleko silnější než dnes, a otázka bude jen, zda se ČSSD rozdělí nebo zglajchšaltuje s komunisty.

Jesenický starosta (ČSSD) údajně zfackoval zaměstnankyni obecního (či městského) úřadu. To je posunutí známého haškovského tématu směrem k rovnosti obojího pohlaví. U Haška se fackovali jen muži a fackován byl, pokud se na tu povídku dobře pamatuji, starosta. Paní Ullmanová by měla mít radost. Ženy už dosáhly toho stupně rovnosti s muži, že je místní potentáti mohou veřejně fackovat. (Přiznám se, že mému zaostalému patriarchálnímu přístupu tato říše svobody příliš nevyhovuje).

Gross sice svou „společenskou smlouvou“ nezaskočil opozici ani znepřátelené lidovce, ale vlastní lidi. Škromach namítá (a těžko se mu divit), že považoval za společenskou smlouvu program, pro nějž získali důvěru ve volbách, předseda legislativní rady vlády Bureš upozorňuje, že se drtivá většina z toho, co Gross nadnesl, nestačí vůbec projednat, protože zbývající časový prostor pro legislativu je příliš malý. Že je to plácnutí do vody, bylo zřejmě hned. Navíc Gross prý ve zprávě pro sjezd ČSSD sice lidovce kritizuje, ale považuje je za možného koaličního partnera (zpráva vznikla před vypuknutím krize a úřadující předseda na ní z nepochopitelných důvodů zatím nic nezměnil). ČSSD je stranou netušených možností a na jejím sjezdu se, jak se zdá, budou dít věci.

Klausův poradce Petr Mach píše v dnešním Právu, že věkový limit pro soudce je objektivním kritériem. Proč se u nás tolik hauzíruje zkušeností? K čemu vede zkušenost, nabytá v letech 1948 – 1989? Nepálit si zbytečně prsty, neprotivit se pánům, pozorně naslouchat vůli vrchnosti a vůli lidu (pokud ovšem zrovna není s vůlí vrchnosti v rozporu). Člověk vybavený empirií tohoto druhu může nadělat spoustu škody i jako metař, natožpak jako soudce!

Ruští vojáci zdemolovali dům, v němž nalezli a zabili čečenského (ex)prezidenta Maschadova. Prý to bylo z obav, že jsou tam nastraženy výbušniny, realističtější verze praví, že šlo o pomstu rodině, co tam Maschadova ukrývala. Úplně nejrealističtější se skrývá v známém výroku Josefa Vissarionoviče: nět čelověka, nět problěmy – a proto nutno všechny stopy po čelověku, kotorogo uže nět, pečlivě zahladit. Je to pojetí krajně materialistické a Rusové měli tisíc a jednu příležitostí přesvědčit se, že příliš nefunguje. Přesto ho pořád znovu aplikují a dělají si v civilizovanějším světě neuvěřitelnou ostudu.

Z 53 členských zemí, zastoupených v Komisi OSN pro lidská práva, jich skoro polovina lidská práva ostentativně nedodržuje. Jsou tam zastoupeny státy jako Rusko, Sudán, Čína (!), Zimbabwe (!!), Kuba (!!!). Vyšlo to najevo, když ušlechtilí kanadští idealisté chtěli žalovat americké imperialisty kvůli mučení vězňů. Věc se má tak, že když islámští teroristé řežou uneseným ženám hlavy, je to v pořádku, protože mají takové standardy, a kanadské idealisty to nechává chladnými. Avšak běda, když nějaký zatčený terorista dostane po papuli, to je zločin. Jistě, v zásadě nemá nikdo dostávat po papuli. Taky platí nezabiješ. Znamená to, že ve vyhraněných situacích nezbývá než dát se zabít?

S tím volně souvisí následující poznámka: ministr Kühnl dojednával v Izraeli spolupráci českých a izraelských zbrojařských firem. Právo mravokárně upozorňuje, že ve světě existuje snaha omezit vývozy do „problematických oblastí“ výlučně na „obranné systémy“. Pokusme se to konkretizovat: obranným systémem (byť ne docela ideálním, dá se zneužít) je revolver. Útočným systémem je dělo. Z toho plyne, že když na nás někdo jde s dělem, máme před tváří „světového společenství“ (které reprezentují mj. Súdán, Čína, Zimbabwe a Kuba) právo bránit se revolverem. Děkuji pěkně za takovou toleranci. Izrael musíme podporovat, a to i zbraněmi, bez ohledu na to, že se při tom takoví obránci lidských práv, jako je kubánský Fra Diavolo, budou stavět na hlavu.

Jiná země, která má být zjevně v dohledné době po mnichovansku předhozena lidožroutům, je Tchaj-wan. Čína přijala zákon, který legalizuje útok na ostrov v okamžiku, kdy vyhlásí nezávislost. Dva poslanci z nevím kolika , nejspíš pěti tisíc (čínský parlament připomíná spartakiádu), se zdrželi, nejspíš by byli pro útok preventivní. Francie, jeden z pilířů EU, usiluje v této situaci o zrušení zbrojního embarga vůči Číně (bylo uvaleno Evropskou unií v r. 1989 po masakru na náměstí Tchien-an-men). Před nějakou dobou přijali v Paříži čínského prezidenta a na jeho počest ozářili Eifellovku na rudo. Kdyby se naskytla příležitost, prodají i nás. Musíme si v EU najít nějaké spojence, kteří nás před tímto smutným reliktem imperiální slávy případně ochrání.

Středa 16. března

Za vyzrazení úkrytu čečenského exprezidenta Maschadova vyplatila prý moskevská vláda 10 milionů dolarů. Cena byla oficiálně vypsána, to je rozdíl od minulého období ruských dějin. Ruské oficiální verzi o Maschadovově dopadení a smrti nevěří podle průzkumu, který udělala pohotově rozhlasová stanice Echo Moskvy 91% Rusů. Informace tohoto typu rovněž za Brežněva s spol. neprosakovaly. A s oficiální verzí nejzuřivěji polemizuje bulvární list Moskovskij Komsomolěc, toto surreálné slovní spojení naznačuje zvláštní kombinaci starého a nového, typickou pro dnešní Rusko.

ČSSD a zejména místopředseda a kandidát na předsedu Škromach se ohrazuje proti „ovlivňování sjezdu strany“ lidovci. Vidí ho ve zprávě o chystaném odchodu lidovců z vlády, kterou přineslo Právo. Lidovci se distancují, o něčem podobném prý může rozhodnout jen konference KDU-ČSL, jedna bude v sobotu, ale o problému nemá vůbec jednat. Byla tedy zpráva o odchodu lidoveckých ministrů jen cílenou dezinformací?

Premiér Gross, zřejmě puzen snahou naklonit si rozzuřené lidovce, poskytl katolické církvi dodatečné peníze na platy duchovních. To rozběsnilo ministra kultury a informací Dostála. Z ministerstva zazněla obava, že si o peníze řeknou další církve, a co se nestalo, první se přihlásila o své Československá církev husitská, která má s panem ministrem tak nadstandardní vztahy, že může vzniknout podezření, není-li snad jejím tajným biskupem. O své se přihlásili i evangelíci, jde jim o to, aby platy vysokoškolsky vzdělaných duchovních byly na úrovni, jak zní v Právu vyčuraná formulace paní Götzové „učitelů-profesorů“. To může znamenat ovšem i vysokoškolských profesorů, přesně se říká „středoškolských profesorů“. Tento požadavek je víc než na místě. Duchovní je pro společnost důležitější než středoškolský učitel, i když o tom česká společnost, zblblá výlupky typu Jana Zahradila, zatím neví.

Konečně jsem se dostal mezi diskriminované osoby! Už mi to bylo skoro líto, všude kolem se to hemží diskriminovanými, hlásícími se o svá práva, diskriminovaná je celá společnost, celá zeměkoule, a teď se dostalo i na kategorii, do které nezadatelně patřím, a nikdo mi to nemůže upřít. Jsou to tzv. senioři (nedávno mi jeden čtenář napsal, že jsem „slý stařec“ a že až zcepením, pěkně se to tady pročistí). V Právu se píše: „Zdrojem věkové diskriminace se často stávají média, reklama a jazyk vůbec. O starých lidech se nejen vyprávějí často anekdoty, které jejich prestiž ve společnosti rozhodně neposilují, ale jsou jim přisuzovány přívlastky a jména, která jsou přinejmenším problematická. Způsob, jakým se o starých lidech hovoří, je přitom jeden z klíčových faktorů, jak budou ve společnosti bráni.“ Upřímně řečeno, rád strpím, když se o mně budou vyprávět anekdoty, ovšem za předpokladu, že pořádně vzrostou důchody.

Rovněž v Právu tlumočí názory některých starších Izraelců, kteří se bojí, aby hrůzy vyhlazování postupně nezapadly. Tyhle obavy chápu, ale jako všechno, co se kdy událo, se i holocaust stane jednou minulostí a jako věc jednou provždy popsaná ztratí svou bezprostřední bolestnost. Mně se v tuto chvíli zdá aktuálnější, jak některé české listy (všimněte si, že nejmenuji Právo, a to úmyslně, není v tom samo) oživují holocaust jako klacek na Němce, a současně útočí na dnešní Izrael za to, že se pokouší zajistit aspoň elementární bezpečnost pro své občany. Největším dnešním nebezpečím pro mne není, že svět zapomene na holocaust, ale že svět a zejména sjednocená a jako vždy zbabělá Evropa prodá Izrael lidožroutům, stejně jako prodala v roce 1938 Československo Hitlerovi (a stejně, jako se chystá prodat Tchaj-wan čínským komunistům).

Mám strach o Evropu, svěřil se otec národa Klaus redaktorům Frankfurter Allgemeine Zeitung. Už se blíží Havlově úrovni, jeho obavy se začínají globalizovat. Ve skutečnosti má strach, aby se nestaly všeobecně (a tedy taky pro českou společnost) závaznými normy, s nimiž není v souladu česká státní doktrína, podle níž zvěrstva na českých Němcích byla (tenkrát) docela v pořádku, ale my jsme přesto tak hodní, že bychom je už dneska v té podobě neopakovali. A za druhé, bojí se, že by jemu a jeho souputníkům mohlo ubýt něco moci. Proto by ve stopách svého někdejšího ministra zahraničí Zieleniece rád Evropskou unii rozšířil (rozuměj rozředil): o Ukrajinu, o Kazachstán (zatím ještě nechal stranou Bangladéš). Je to průhledné a málo důstojné.

V Lidových novinách citují názory amerického Mnichovana Briana Whitmore: „Evropa se – z historických důvodů, které není třeba rozvádět – mnohem méně rozmarně vzdává těžce nabytých svobod než její americký spojenec“. „Jeden člověk z OSN“ se prý nechal slyšet, že „Spojené státy se chovají jako zločinecký stát“. Byl to někdo z Komise OSN pro lidská práva? Číňan, Kubánec, nebo snad sám Robert Mugabe? „Po útocích z 11. září Spojené státy důsledně trvají na tom, že válka proti terorismu je ,válka jiného druhu´, která si žádá drsné nové metody. Lidé podezřelí z terorismu byli označeni za ,nepřátelské bojovníky´, byli zbaveni základních práv, zadržováni bez soudního řízení a byl jim upřen přístup k obhájcům. Ženevské konvence se považují za příliš ,staromódní´ pro nebezpečnou dobu, v níž žijeme. Ve smýšlení - a právních sděleních - některých právníků Bílého domu se definice mučení pozměnila, tak aby umožňovala sále tvrdší výslechy.“ Stanovisko USA bych podepsal. Židé se za povstání Makabejských taky museli zříci „těžce nabyté svobody“ nepracovat, a tedy ani nebojovat v sobotu. Jsem přesvědčen, že na rozdíl od komisařů OSN pro lidská práva (hlavně těch ze Zimbabwe, z Číny a z Kuby) Bůh takové věci v situaci krajní nouze odpustí. Kdyby byli různí salonní humanisté s takovou vervou prosazovali své zásady proti USA za druhé světové války, a pokud by jich bylo tolik jako teď, patřila by dnes zeměkoule Hitlerovi.

Čtvrtek 17. března

Miroslav Kalousek dal svým kolegům, národu a hlavně objektu své soustavné kritiky Stanislavu Grossovi lekci z politické mravopočestnosti. Ač považuje osočování své choti ohledně směnky na šest a půl milionů Kč za účelovou lež a bude proti jejím šiřitelům postupovat cestou práva, vzdal se funkce předsedy rozpočtového výboru: ctí totiž povinnost chránit nepsané zásady demokratické politiky, dobrou pověst rozpočtového výboru PS i dobrou pověst KDU-ČSL a odstupuje. Na otázku, zda si myslí, že by měl rezignovat i Gross, odpověděl, že jeho názor není rozhodující, ale je nepochybné, že by se tím České republice ulevilo. Ulevilo by se nejen České republice, ale taky, a hodně, panu Kalouskovi. Spektakulární Kalouskovo vystoupení je dobrá investice do politické linie, kterou předseda KDU-ČSL zvolil, když vyvolal nynější vládní krizi. Náš Mutius Scaevola tím zase až tak netratí (počítá nepochybně, že se mu to po volbách v r. 2006 vyplatí, skoro bych si přál, aby to z čistě pedagogických důvodů nevyšlo). Bobr, kterého jsme mu udělili, se po jeho dnešní prezentaci zvětšil minimálně o dva metry. Otázkou zůstává, zda je šikovné octnout se v situaci, kde strana ani politik nemají prakticky žádný manévrovací prostor: musí jet stále rychleji po kolejích, které si sami před sebe položili.

Výsledky průzkumu veřejného mínění, s nimiž nyní přišel STEM, dávají ovšem lidovcům za pravdu: jejich preference (a taky a ještě víc preference komunistů) rostou. Komunisté jsou však dvakrát silnější. Lidovcům to nemusí vadit, pokud je tu silná ODS, která je vytáhne na politickou předscénu. S ODS ovšem stojí i padají.

Václav Klaus v reakci na dopis předsedy Soudcovské unie Jirsy prohlásil, že se nedá mluvit o soudcovském povolání, protože jde o ústavní funkci a výkon státní moci. Výkon státní moci je taky jen povolání, a když se ho nějaký politik pokouší jako Klaus sakralizovat, dává najevo nepěkné postranní úmysly. Taky není třeba reagovat na skutečnost, že se někdo chce vůči prezidentově rozhodnutí odvolat k Ústavnímu soudu, dotčenými řečmi o vyhrožování. Obrátit se k Ústavnímu soudu není vyhrožování, ale právo, a prezident je před soudem stejně maličký jako každý jiný občan.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky