Duben 2005

Oranžová? Ne ve Střední Asii

Ondřej Dytrich

Po volbách v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu je jasné, že ukrajinský scénář se opakovat nebude. Rozbuškou nenásilných demokratických revolucí v Gruzii a na Ukrajině se staly zfalšované volby, které přivedly do ulic statisíce občanů. Ve stejnou dobu jako na Ukrajině se parlamentní volby konaly i v Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, minulý týden (od 28. 2. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) pak v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Středoasijští vládci jsou však z jiného těsta než Eduard Ševardnadze či Leonid Kučma – jejich pozicí volby nijak neotřásly. Režimy někdejších komunistických aparátčíků, okořeněné nacionalismem a založené na klanově-regionální příslušnosti, se ukrajinského scénáře zatím obávat nemusejí.

Kandiduje celá rodina

Kyrgyzské volby se konaly poslední únorovou neděli a byl to především test před říjnovými prezidentskými volbami. Kyrgyzský vůdce Askar Akajev je totiž prvním středoasijským prezidentem, jenž by měl opustit svou pozici (ústava mu nedovoluje potřetí kandidovat). Proto současné vládě záleželo na tom, aby z voleb do parlamentu vzešla rozhodná většina, o níž by se prezident mohl opřít, ať už ve snaze prosadit své setrvání v úřadě (což sám rezolutně odmítá), nebo pro sebe přijatelného kandidáta na své místo.

Kyrgyzstán byl dříve vydáván za vzor postsovětské transformace a politická situace je zde o něco uvolněnější než v sousedním tvrdě stalinistickém Uzbekistánu či Turkmenistánu. Zdejší režim však přesto nenechal nic náhodě. Předvolební kampaň doprovázel tlak na sdělovací prostředky, které se ještě nenacházejí pod jeho přímou kontrolou (tedy několik málo opozičních novin), diskreditace opozice obviněními z napojení na organizovaný zločin, výstražná prohlášení o hrozící občanské válce i věznění opozičních předáků. Volební komise vyloučila z voleb některé opoziční vůdce včetně bývalé diplomatky a ministryně zahraničí Rozy Otunbajevové, usilující o kandidaturu ve stejném volebním obvodu jako prezidentova dcera Bermet (volebního klání se zúčastnil též její bratr). Oficiální důvod pro zamítnutí její kandidatury byl stejný jako u několika dalších představitelů opozice, kteří strávili poslední léta v diplomatické službě – nesplňuje ústavní požadavek na pětiletý trvalý pobyt. Otunbajevová se odvolala k ústavnímu soudu s tím, že diplomatické mise jsou územím Kyrgyzstánu, ale neuspěla. Později stanula před soudem pro rušení veřejného pořádku za demonstraci, kterou opozice pořádala v Biškeku 19. ledna.

Přes tento nátlak nedopadly samotné volby pro prezidenta podle očekávání. Roztříštěná opozice, bez jednotného programu a vedená často bývalými Akajevovými lidmi, vyřazenými od moci při nejrůznějších čistkách, příliš voličů nepřitáhla. Lidé však dali najevo, co si o režimu myslí, tím, že zůstali doma. Kvůli tomu se podařilo v prvním kole naplnit jen polovinu ze 75 křesel (neuspěla překvapivě ani prezidentova dcera, ačkoli do druhého kola postupuje s jasným vedením). Podobně jako v Kazachstánu získal zatím křeslo v parlamentu jen jediný opoziční kandidát. Nezdar Akajevovy snahy zajistit jasné vítězství pro své kandidáty by mohl v době před druhým kolem (13. března) podnítit rozsáhlejší opoziční protesty a ve výsledku zasadit režimu citelnou ránu. Předvídat opakování ukrajinského scénáře je předčasné, dosud pevný režim se však alespoň trochu otřásl.

Osmdesát procent pro prezidenta!

Volilo se i v Tádžikistánu. V zemi, která si prošla v letech 1992–1997 občanskou válkou, jsou sice volby pokrok, do demokratičnosti však měly více než daleko. Opozice nemá zastoupení ve volebních komisích, kandidáti mohou být zaregistrováni jen po zaplacení 500 dolarů, kontrola médií vládnoucím režimem je samozřejmostí. Nicméně, na rozdíl od Turkmenistánu se volebního klání účastnilo přece jen více stran než jen jedna a opozice je skutečnou opozicí a nikoli „národně frontovní“ náhražkou opozice, jako je tomu v Uzbekistánu či Kazachstánu. Předvolební i volební manipulace ve prospěch vládnoucí Lidově demokratické strany prezidenta Imomalije Rachmanova přesto pojistily její bezkonkurenční vítězství s přibližně 80% podporou. Pětiprocentní kvórum překročili z dalších stran už jen komunisté a Strana islámského obrození. Pozorovatelé zaštítění Společenstvím nezávislých států neměli k volbám výhrady (podobně prohlásili druhé kolo ukrajinských prezidentských voleb za spravedlivé a prosincové uzbekistánské volby za svobodné).

Ve Střední Asii je tedy vše při starém. Slabá, decimovaná a roztříštěná opozice není sama schopna prosadit změny a tlak zvenčí chybí. Rusko k autoritativním a přátelsky nakloněným režimům nemá žádné výhrady a Západ počínání středoasijských chánů v rámci boje s terorismem toleruje – v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu mají USA své základny. Nedostatečně uplatňovaný princip podmínění zahraniční pomoci pokračující demokratizací nejenže nebrání pokračujícímu uzavírání režimů, ale vytváří obraz americké vlády na jedné straně hájící principy svobody a demokracie a na druhé podporující represivní autoritativní vlády (mínění rozšířené například v zemích arabského světa). Současná politická konstelace s sebou přináší také bezpečnostní rizika – při sílícím ekonomickém a sociálním napětí hrozí, že se radikální proudy politického islámu v prozatím poměrně sekulárních společnostech stanou jediným skutečným hlasem opozice.

(Respekt, www.respekt.cz)