Duben 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 7)

(Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

VIII. Potýkání Čechův s Němci ve světle výsledků

Dějiny české vůbec hlavně na sporu s Němectvem se zakládají, čili na pojímání a zamítání způsobův a řádův německých od Čechův. (František Palacký: Dějiny národu českého)

Trochu škoda, že zakladatel českého dějepisectví natolik podlehl duchu své nacionalistické doby, pojav česko-německé střetávání jako zápas. Chceme-li, můžeme dnes už být poučenější; vědět, že octne-li se jeden živel v blízkosti druhého, nenechává mezi nimi přirozenost dějin obvykle vypuknout zápasu kdo s koho, nýbrž konkurenci. Znamená sice konkurence určitý druh soupeření, ale také vzájemné ovlivňování a obohacování; není jejím účelem zničení jednoho druhým, ale koexistence. Ostatně píše Palacký o odstavec dál: ...zápas ten od věkův ve vlasti naší ... veden jest nejen mečem a štítem, ale i duchem a slovem ... netoliko k vítězství aneb k porobě, ale i k smíření.

Ano. Jenže přišel čas, kdy duch a slovo byly zbaveny moci a na jejich místo přišlo nenávistné protivnictví, konstruktivní konkurenci vystřídaly vzájemné pokusy o uvržení v područí a nakonec krvavá, nelítostná msta, o to nepřijatelnější, že se dostavila nikoli čestně mečem a štítem v čas války, nýbrž zbaběle, když už protivník poražen jinými ležel bezpečně na zemi. Nebudu se nyní připojovat k věčnému osočování, kdo komu co způsobil a kdo komu co oplatil. O konečnou katastrofu se přičinily obě strany, ale jelikož jsem Čech, tíží mě česká vina a ostuda, ne třísku z cizího, nýbrž z vlastního oka bych pomohl rád odstranit.

Následující články asi vzbouří nechuť toho, kdo stále ještě vidí v česko-německém vztahu nesmiřitelný zápas, jehož jediným výsledkem nesmí být nic než vítězství, aneb poroba; chtěl bych tedy připomenout možnost závěrečnou, k níž došel Palacký: smíření. Kéž bychom k němu našli morální sílu, protože ... nu, rozhlédněme se a vizme, k čemu nás přivedlo domnělé vítězství v česko-německém potýkání.

Země a jazyk

Historické úvahy, zahájené slůvkem kdyby, bývají ze všech nejzbytečnější. Donekonečna je možno si vymýšlet, jak by to dnes vypadalo, kdyby ta či ona událost v minulosti dopadla jinak. Kdyby ... kdyby například pan Milota z Dědic býval nezradil krále Přemysla na poli Moravském, mohl král Přemysl bitvu vyhrát, vytlačit Habsburky z evropského jeviště, kterýmžto pádem by pak Přemyslovci a ne oni po staletí vytvářeli evropskou politiku; časem by místo nich možná získali i korunu španělskou a s ní říši, nad níž slunce nezapadalo, pročež, vzato do důsledků, by se dnes v Mexiku hovořilo česky.

Což je samozřejmě představa značně praštěná a především zbytečná. Jsou miliardy kombinací, které mohly vyplynout z jediné změněné okolnosti, a nestojí za psí štěk nad nimi hloubat. Leda by ... ano; leda bychom měli možnost výhybku dějin, kdysi obrácenou do nesprávného směru, nastavit správněji. Po půldruha století všelijakého hašteření a soupeření můžeme dnes konstatovat, že vláček, puštěný našimi neprozřetelnými předky po koleji česko-německé konfrontace, dorazil po mnohém sebevědomém vyfukování páry do stanice Katastrofa.

Cokoliv se v tomto ohledu stalo, bylo špatně. Vyhnání německého obyvatelstva, doprovázené výlevy zbabělé mstivosti, byl čin hloupý a neobhajitelný, který vedl přímou cestou k příklonu etnicky očištěných Čech k stalinskému Východu se všemi z toho dodnes vyplývajícími důsledky. Neméně hloupé a neprozíravé bylo chování českých Němců nějaký rok předtím, když vložili svůj osud do rukou šílenců, z nichž nemohl vyjít nepoškozený.

Nemáme si navzájem příliš co vyčítat. Obojí si můžeme svorně zapět píseň Teď už máme, co jsme chtěli; ale nebyl by užitečnější pokus přehodit výhybku aspoň zčásti tam, kde kdysi byla? Aspoň trochu napravit, co naši předkové obojího jazyka zbabrali? Najít společnou řeč a společný zájem po celém tom dlouhém čase, v němž se vždy jen zdůrazňovaly rozdíly a neslučitelnosti? Možná by to šlo.

Museli bychom ovšem vyslovit jedno kdyby. Vrátit se s ním zpátky až k bodu, na němž se cesty českého i německého etnika v společném životním prostoru rozešly, obojí do zhoubného směru. Lze takový bod najít? A kde? Zkusme to. Vydejme se zpátky časem až tam, kde byla obrácena výhybka ke katastrofě.

Poválečné národovecké běsnění, přivedši českou složku obyvatelstva do stalinského otroctví a německou do vyhnanství, stálo až na konci všeho. Příčin mělo samozřejmě víc, mnohé pramenily i z vad české povahy a jejích rozličných komplexů, ale jedna z nejpodstatnějších asi opravdu leží na německé straně. Oni nám rozbili náš stát, říkávají dodnes k té věci neústupní národovci. A mají do značné míry pravdu. Možná nemusel být nejen protektorát a šestiletá nesvéprávnost, ale ani celá obrovská válka nemusela být a následná půlstoletá destrukce komunismem nemusela být, kdyby bývali čeští Němci zůstali loajální Masarykovu Československu. Což mnohému stačí k obžalobě, v níž nepřijímá polehčující okolnosti.

Ano; ale pošťourejme se nyní zase trochu ve vlastním, českém svědomí: jak oprávněný je či byl požadavek, aby naši Němci stáli věrně k Masarykově republice? Aby ji pokládali za státní útvar svého srdce, s nímž se mohli ztotožnit? Jak dobrý důvod k tomu mohli mít? Postoupíme-li ještě o něco hlouběji do minulosti, zjistíme, že se takový důvod hledá jen těžko; českým Němcům byla příslušnost k Československu proti jejich vůli vnucena. Tehdy, po právě ukončené světové válce, v ovzduší, kdy se Evropa dělila na část vítěznou a pokořenou, na ty, kteří jsou obdařeni vším právem nikoho se na nic neptat, a na ty, kteří mají jediné právo mlčet, to už tak chodilo. Čeští Němci nebyli jediní, komu bylo shůry přikázáno přijmout nevítanou státní příslušnost. Na vítězné straně stanuvší čeští předáci se přitom dopustili bláhovosti, která se nemohla nevymstít: započítali do svých úvah, že vítězné právo potrvá věčně. Že poražení budou provždy s pokorou přijímat vše, co jim poválečná přestavba Evropy nadělila, včetně jejich jediného práva mlčet.

To se nemohlo stát a nestalo se to. Česká strana tehdy na sebe vzala břemeno, jemuž zcela nedorostla: odpovědnost za vytvoření prostředí, v němž by nový stát mohli přijmout za svůj i ti, kteří do něj byli bez vlastní vůle začleněni. Je známo, že Masaryk ten problém znal a nějaký čas si pohrával s myšlenkou kantonálního zřízení po švýcarském vzoru, které skutečně mohlo celý problém do značné míry vyřešit. Nic z toho ale nebylo, vítězná přehlíživost převládla, z Československa se stal útvar nacionální a nacionalistický, v němž nedobrovolné menšiny sice měly vysokou míru občanských práv, ne však přesvědčující důvod se s ním ztotožnit. Výhybka byla přehozena do směru, v němž nebylo k očekávání nic než nějaký Mnichov, jakmile se k němu naskytne příležitost.

Naskytla se, ale není nutno ji přeceňovat. Lze se odvážit kacířského soudu, že by cosi podobného Mnichovu časem nastalo, i kdyby se žádný Hitler ani Henlein nikdy nenarodili.

Nebyla to zcela prapůvodní a ze všech nejprvnější výhybka, zato ale velmi podstatná. Myšlenka státní samostatnosti sice nebyla až dlouho do války v českém obyvatelstvu příliš rozšířená, převládala trochu posměvačná, ale přece jen nepochybná oddanost císaři pánu. Když se však jednou vítr obrátil, řezali Čechové vášnivě, s měřením se dvakrát nezdržujíce. Přitom měli. Měli si dvakrát rozvážit, do čeho se pouštějí. Unesou-li tíhu samostatnosti, která znamená o něco víc než slavnostní projevy, prapory a hymny. Měli si rozmyslet, dokáží-li kromě jiného převzít i kus velmocenské záruky, jakou staré Rakousko představovalo vůči Německu a Rusku. Budou-li ochotní svůj nový stát i mocí bránit, až ten okamžik nadejde, jako že jednou nadejít musel. Jmění, krev i život dejme za císaře, za vlast svou ... tak kázala stará hymna a Češi se měli sami sebe ptát, jsou-li ochotní její slova - bez toho císaře - vzít za svá i v nových poměrech. Nebyli.

Už v maďarské krizi roku 1919 se Československo projevilo jako útvar, schopný existence pouze pod ochranou vítězných velmocí. Když ochrana pominula a vítězství vyvanulo, zanikl i stát. Ano; ale co se mělo dělat místo toho? Jak si měl správně počínat Masaryk a muži kolem něho? Jsme schopní to říci my, svědkové výsledků, k nimž to dovedly omyly minulosti? Co se tenkrát dělalo nesprávně? Měli být Češi opatrnější se svou samostatností a raději přemýšlet, nebylo-li by účelnější se zasadit o nějakou funkčnější, vyváženější, méně zkostnatělou formu podunajské federace? Využít příznivého okamžiku ne k vztyčení praporu nezávislosti, ale spíš k získání větší míry hospodářského a politického vlivu uvnitř starého, osvědčeného svazku?

Nešalme se lichými představami; asi že to nešlo. Říš rakouská byla plná národů, chovajících se více či méně loajálně, ale stačila jiskra, aby nálož nacionalismu explodovala. Kdyby ji do rakouských základů nezabudovali Češi, bývali by to pořídili Poláci, Chorvati, kdokoliv jiný. V ovzduší, v němž je nacionalismus pokládán za lék na všechny neduhy světa, stojí mnohonárodní říše na velmi vratkých nohou.

Je zvláštní, že čeští předáci tu zkušenost nevzali v potaz, budujíce svůj navlas stejný mnohonárodní stát. Mohli uhodnout, že to s ním dopadne podobně. Měli tedy naopak být prozíravější, odhadnout, k čemu může vést nálož nacionalismu tentokrát v základech jejich vlastního státu, a předejít její explozi skromností? Měli raději omezit jeho hranice na území českého, eventuálně slovenského etnika a nechat ty ostatní, ať si jdou, kam je srdce vede? Rozumnější by to asi bývalo a mnohým patáliím by se tím předešlo.

Jenže proveditelné to také nebylo. Ořezání historických Čech a Moravy o německy osídlené oblasti ... dodnes je to představa absolutní většině české veřejnosti naprosto nepřijatelná, což teprve tehdy, ve vrcholícím nacionalistickém věku. Kromě toho by to bývalo i zbytečné, obojí, historické území i pocit náležitosti k němu, se dobře dalo schovat pod jednu pokličku. Ale o tom si ještě povíme.

České území, končící někde u Mělníka a Žatce ... ještě dnes se v nás při té představě cosi vzpříčí. Snad ani ne nacionalistická vášeň; prostě cítíme, že ty krajiny patří k sobě. Že je tu jakýsi ne lidskou vůlí, ale samou přírodou vytvořený celek mezi Krkonošemi a Šumavou, v němž jsme doma. Ne všechny národy mají takovéto přírodou vytyčené hranice, leckde jsou výsledkem historických náhod a dynastických obchodů, ale my je máme. Až do jistého dějinného obratu to také byla skutečnost, o níž nikdo neměl proč mudrovat, protože byla samozřejmá.

Ten obrat - pozor, docházíme teď k jádru věci - nastal, když se lidských myslí - rovněž ne pouze u nás - začal zmocňovat patriotismus jazykový namísto dávnějšího územního. Stalo se tak někdy před polovinou devatenáctého století. Až do té doby slova »jsem Čech« značila výraz příslušnosti do onoho přírodně-historického útvaru, omezeného hraničními horami; ti, kteří hovořili druhou řečí zemskou, říkali »ich bin ein Böhme« a mysleli tím totéž. Teprve později se zrodilo pošilhávání po německém záhoří, to když se počaly líhnout vzněty pangermánské a panslovanské, nesmysl destruktivní jeden jako druhý. Jedni se začali domnívat, že jim je bližší cosi za horami než v jejich vlastním vnitrozemí; druzí si neméně bláhově vemluvili lásku pro všechno možné od Balkánu po Sibiř, kdežto na druhý kmen zemský se začali nevraživě šklebit.

Tím zaniklo vědomí společné vlasti, pro niž v čase zkoušky umívali Češi obojího jazyka přinést i nejvyšší oběť daleko ochotněji, než toho později byli schopni Čechoslováci pro svou republiku. Byla na jiném místě této knížky zmínka o vůdcích stavovského povstání, vykrvácevších kdysi na Staroměstském náměstí ... jakýchpak sedmadvacet českých pánů, říká se o nich, vždyť to byli z dobré poloviny Němci! A je to omyl. Byli to šlechtici Koruny české; skutky, pro něž pokládali hlavy na špalek, vykonali z pocitu povinnosti k vlasti, jíž říkali jedni Čechy, druzí Böhmen, ale mysleli tím obojí totéž. Jazyk, jímž obcovali, byla jejich soukromá záležitost a v starosti o věci zemské je nerozdělovala.

Stala se obrovská škoda, že vlna nacionalismu, ovládnuvši Evropu, dala zaniknout pocitu zemského patriotismu a nahradila jej vlastenectvím jazykovým. V přirozeném geografickém útvaru zvaném Čechy to byla ještě větší škoda než v říších jiných, vzniknuvších náhodným poslepováním. Držel pohromadě samozřejmým přiznáním k společné vlasti, za niž svorně položili životy pánové Budovec i Schlick. Vztyčením korouhviček nesnášenlivého vlastenectví filologického obdržel trhlinu, již čas tak rychle nezacelí.

Dělat se s tím už dnes, když se škoda stala, nedá asi mnoho. Ale snad bychom se přece jen mohli rozpomenout na způsob svých předků, myslet víc na zem svého původu než na její obcovací jazyk, vyřkneme-li slova »jsem Čech«. Možná bychom se pak i lépe a klidněji, bez vzájemného předhazování křivd, dohodli s těmi, kteří na druhé straně Šumavy dodnes říkají totéž německy. Snad by dokonce ... jaká hrůza, vlastencové štětiví, snad by se mohlo jednou změnit i ve výhodu pro zemi českou, kdyby měla za svou hranicí (protože k hromadnějšímu návratu už asi nedojde, i kdyby se k němu jakkoli otevřely dveře) velkou skupinu lidí s vřelým pocitem příslušnosti, byť ne jazykové.

Víte, málo je na světě věcí, jež mám tak rád jako svůj český jazyk. Nelituji toho, že mi v ústech nenarostl nějaký užitečnější, světový. Rád si s ním hraji a mazlím, s úžasem odkrývám jeho další a další možnosti, a třebaže je dnes pro česky píšícího člověka sakramentská potíž své výtvory uplatnit, nevyměnil bych jej za jiný, ani kdyby mě měl zahrnout literární slávou a tučnými honoráři. Je to skvostný, obdivuhodně jemný a citlivý nástroj, vedle nějž jsou mnohé jazyky světovější holé humpoláctví. Ale jako nástroj k účelu jinému, k vzněcování patriotických pocitů, řekl bych, je spíš škodlivý, jak historie posledního půldruha století ukázala a všelikde na Balkáně a v jiných zatmělých koutech světa dosud ukazuje.

(Hannover, 7. 12. 2000, Polygon 6/2001)

Vsaďme se!

První úvahu tohoto druhu jsem uveřejnil - hned se podívám - ano: v únoru roku třiadevadesátého v tehdejším Českém deníku. Byl jsem s ní ne-li první, tedy jistě mezi prvními, a to boží dopuštění, jež jsem tím pustil z řetězu, nelze vypovědět. Po deseti letech už nejsou články v témž duchu ničím výjimečným, a třebaže se představa vzájemného pochopení mezi Čechy a jejich někdejšími spoluobčany ještě zdaleka nestala názorem většiny, je už přesto znát, jak oheň někdejších vášní pohasíná a jisté dekrety, ač mnohými usilovně kříšené, se stávají obtíží a trapností, překážkou, o niž klopýtáme a budeme klopýtat, až konečně v sobě najdeme kuráž ji jakožto škodlivou a zcela zbytečnou zbořit. Nemám pochyb, že zejména užším zapojením zemí českých do rodiny evropských národů bude tento proces pokračovat, až za nějaký čas ... nu, počkejme si.

Co je dnes zkušeností vesměs jen v Německu usedlých exulantů, bude se na cestách za prací i zábavou stále častěji přiházet i všem ostatním: překvapivá setkání, při nichž se počáteční údiv rychle změní v radost a pocit lidské blízkosti. Jejej, vy jste z Plzně? To já znám, naši byli ze Stříbra (z Tachova, z Kraslic, z Vimperka)... A rozvine se hovor o tom, kde a jak tam rostou houby, kde je pěkné koupání, jestli ještě stojí rozhledna nad městem, kde byla a zanikla nebo naopak nebyla a vznikla útulná hospoda ... samé věci nevelké historicko-politické důležitosti, ale milé a démony nevraživosti zahánějící.

Po jednom, dvou takových setkáních je už obtížné být zásadním nepřítelem Němectva a sudetského obzvláště; i lze očekávat, že než mine tucet let, zůstane apriorní zášť názorovou výzbrojí už jen křupanů nevalného ducha bez rozhledu a bez zájmu, kteří co živi nikam patu nevystrčili a s ničím domácích humen vzdálenějším vlastní zkušenost neudělali. Tehdy obrátí na čtyráku i politikové čeští, nahlédnouce, že ohříváním starodávných křivd a hněvů už velké slávy nedobudou a voličských dušiček nenachytají.

A mýlím-li se v této prognóze ... no budiž. Třeba to nepotrvá tucet let, nýbrž tucet a půl. Vsaďme se! To se tak někdy člověku stane: jde po chodníku a ucítí, že mu noha ujela po čemsi mazlavém. Jedinec s normálními instinkty nejdřív pronese něco nevlídných poznámek na adresu bezohledného pejskaře, načež si očistí podrážku o trávník a opatrně našlapuje se ubírá domů, aby očistu dokončil. Ale třeba jsou i tací, jež nějaký temný pud nutí se neustále k mazlavé hromádce vracet, šlapat v ní, rozšlapávat ji a rozmazávat, doma po kobercích s tím nadělením chodí a nabažit se jej nemohou. Aspoň na české politické scéně ... ale možná že důvtipný čtenář nepoznal, k jakému bodu politické diskuse tímto podobenstvím směřuji.

Samozřejmě že k těm staroslavným Benešovým dekretům, hromádce mazlavé, v níž však se mnohým tolik zalíbilo, že v ní se zakochanou náruživostí šlapou a šlapou, za nepostradatelnou ozdobu svého kramfleku ji majíce. Tak aspoň se v nezaujatém pohledu cizího pozorovatele jeví počínání nejen českých politiků, nýbrž i značné části české veřejnosti. Co jsou to za divný národ, tihle Češi? Svět o nich do této chvíle skoro ani nevěděl, ale nyní, zdá se, je posedla vášeň představit se jako spolek záštiplných, k smíru neochotných hašteřivců, kladoucích rozšlapávání půlstoletého hovínka nad svůj vlastní existenční zájem.

Věru je nutno vzdát hold panu premiéru Zemanovi za to, kterak úspěšně roznesl jeho pach i mezi ty, jež předtím srdečně nezajímalo. Nikdy se dosud nevyskytovalo jméno České republiky a jejího ministerského předsedy tak často na stránkách světového tisku jako nyní, inu úspěch, úspěch. Dokonce už si ozdoby českého kramfleku všimla i veřejnost vzdálenějších a neněmeckých zemí, do té chvíle Čechům spíš nakloněných a o trouchnivé poválečné dekrety se nestarajících. Je to ... k čemu bych to tak přirovnal: jako by z hlubin džungle na Borneu vyšli zástupci divokého kmene a oznámili, že by tedy udělali vyspělému světu tu milost a přijali jeho civilizaci, že ovšem svět musí respektovat jejich obyčej lovu lebek, jelikož je to základ právního systému, jehož narušení by mělo nedozírné následky.

Není nesnadné uhodnout, co by jim vyspělý svět odpověděl: uřezávejte si navzájem hlavy, udatní náčelníci, ale zůstaňte si s tím ve svých džunglích. Nebo se připojte k světové civilizaci, ale potom laskavě těch pitomostí nechte. Obojí, krvavý pralesní obyčej i zásada mezi- lidské vzájemnosti, se pod jednu peřinu nevejde.

Lze prostě mít za to, že by se vyspělý svět s lovci lebek o jejich pohnutkách, důvodech a argumentech nebavil, třebaže je sami možná pokládají za nadmíru důležité. Předvídal bych, že se o nich při vší diplomatické zdvořilosti nebude bavit ani s náčelníky z džunglí českých, ale jelikož jsme my Češi na těchto stránkách mezi sebou, můžeme se o nich trochu rozepsat.

Leží totiž přede mnou článek pana Václava Vlka, otištěný v Lidových novinách 23. února 2002 a nazvaný Zrušíme dekrety - a začnou problémy. Rád uznám, že ne-li mezi českými politiky, aspoň mezi žurnalisty a publicisty se už ve věci Sudet a Benešových dekretů začíná šířit názor věcný a rozumný, avšak páně Vlkův článek jako by si vzal za cíl podat výčet všeho, čím se tak může ohánět divoch, právě se vynořivší z temna poválečného času. Projděme se spolu po jeho řádcích, jelikož je to nadmíru poučné.

Ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu jde o pokus zvrátit výsledek druhé světové války ... nu, řekl bych, že na takové zvrácení je krátký nejen sudetoněmecký landsmanšaft, nýbrž i království nebeské; co se stalo, nemůže se odestát. Bohužel, dodal bych, protože o značnou část těch výsledků není co stát. Můžeme si vzít k ruce mapu Evropy a podívat se, jaké stopy na ní zanechaly. Západně od linie, jíž se říkávalo železná opona, nenajdeme dohromady žádné: která francouzská, belgická či jiná území si Hitler přechodně přivlastnil, vrátila se zase zpátky a mimoto se nestalo nic. A také se, lze s jistotou předvídat, nestane, neboť ve spojené Evropě je stále méně podstatné, na kterou stranu zmizelé hranice náleží ten či onen cancourek kdysi sporného územíčka.

Jiná situace nastala východně od této čáry; tam propuklo náramně chtivé postrkování hranic a cizích území přivlastňování. Zvlášť sovětská vlast jich byla nadmíru lačná a neuškodí si její lup připomenout, když už je řeč o výsledcích druhé světové války: finská Karélie, třetina předválečného Polska, Podkarpatská Rus a rumunská Besarábie s Bukovinou, vynecháme-li už tři pobaltské státy, jež sovětská vlast schlamstla celé. Jistě má to schlamstnutí dodnes nějakou konferencí schválené.

Jako zdatný připojovatel se projevilo i Polsko, zahojivši si své východní ztráty přilátáním území až daleko k lužické Nise, historií i charakterem o nic víc polských než mexických. Na jižním křídle komunistické chtivosti si pak Jugoslávie přivlastnila různé útržky italské.

Nutno vyzvednout jako jednu z mála skutečných zásluh Edvarda Beneše, že o cizí cancourky nestál a rozvášněné vlastence aspoň v té věci ukrotil. Všechno stalinské připojování se ovšem událo právem vítěze, ale člověk v hloubi svého svědomí tuší, že právo válečného lupu je ze všech práv nejpochybnější, hodící se leda tak do století jedenáctého, pročež se někdejší připojovatelé o svou územní i jinou kořist dodnes bojí. Chci učinit jádrem svého článku sdělení, že se o ni bojí zbytečně.

Taktéž pan Vlk, setrvávající duchem ve vášních a náladách poválečného času, maluje na vzduch hrozivý obraz toho, co všechno by se stalo, zrušit tak ty Benešovy dekrety. Hned že by se toho chytili zvrhlí Němčouři a žádali by například vrácení Východního Pruska i jiných takových končin ... nu, přeceňuje značně pan Vlk účinnost zmíněných dekretů, kolem nichž jako by se snad otáčela i osa zemská. Ve skutečnosti jsou věru až to poslední, co ovlivňuje současné evropské dění. Kdyby dnešní Německo o navrácení Východních Prus stálo, mohlo je mít v raných letech Jelcinova panování i bez dekretů, stačilo by poukázat pár miliard na konta ... třeba těch pánů, co dnes prostřednictvím firmy Falkon splácejí ruské dluhy. Nebo jiných takových. Ale ono o to nestálo. Pokud v Německu někomu takové věci ještě strašily v hlavě, vyléčil se z nich dokonale připojením Honeckerova státu dělníků a rolníků. Cpát další a ještě další stovky miliard a snad i bilionů do zpustošeného, rezavými raketami a bojovými jedy prosáklého území, čelit soustředěnému nájezdu zlodějů, mafiánů a podvodníků i všech jiných, co by se jich v očekávání německého pasu seběhlo až od břehů Čukotky, trápit se s jejich nároky na bezpracné životní jistoty ... ó, ó, ó. Jsa německý daňový poplatník, nestál bych o to nikterak. A nikdo jiný. Němci, jak je znám, dovedou někdy být pěkně střelení, ale tak moc přece jen ne.

Autor článku vyplýtval mnoho psaveckého umu na dokazování, že v jistých případech krádež není krádež, vyhnání není vyhnání a etnická čistka není etnická čistka. Je docela rozkošné sledovat jeho duševní přemety. Špás ovšem končí tam, kde ... nu, nejsa přítelem tlustých slov, nebudu hned mluvit o lži. Jen že si milý pan Vlk přitesal skutečnost tak, aby mu pasovala do jeho protiněmecké argumentace. Nejsme sami, konejší vlasteneckého čtenáře, kdo běhá po světě s hovínkem nelidskostí na kramfleku; stejně prý se v poválečné době zachovali i jiní národové, jejichž výčet podává.

Tedy, pane Vlku: neupravená skutečnost vypadá tak, že Stalinovi poplatné režimy východně od budoucí železné opony své občany německé národnosti nejdřív okradly, poté vyhnaly a sem tam některého zavraždily. Na západ od ní Norové, Francouzi, Belgičané a jiní, upadnuvše rovněž pod německou okupaci, potrestali své nejtěžší zrádce, jakým byl například norský Quisling. Nebylo takových mnoho; za důvod trestu se nepokládal názor, ba dokonce ani prosté členství v proněmeckých organizacích.

Vyhánění ani vyvlastňování žádného nebylo; tvrdí-li co takového pan Vlk, nechť mi ukáže jednoho příslušníka německé menšiny, vyhnaného například z Belgie nebo z Dánska. Zato v hluku sporů o Benešovy dekrety zaniká zjištění, že jimi byli postiženi i velmi mnozí čeští a slovenští lidé neprovinivše se ničím víc než naivitou, s níž se přihlásili k Vlajce či jinému takovému spolku; na rozdíl od západních zemí stejného osudu se u nás za názor trestalo, a to velmi tvrdě. Mnoho bylo i těch, kteří se dočkali kriminálu, jelikož se před válkou opovážili kritizovat Beneše, demokrata s dlouhou a mstivou pamětí. I to, říkám důrazně, byla zhovadilost, nehodná země, činící si nárok na titul právního státu, a je značně destruktivní se jí dodnes dovolávat.

Takové - řekněme - nepřesnosti mohou u autora jinak svéprávného vyplynout buď z lajdáctví a nedovtipnosti, nebo též ze zlé vůle. Co z obojího si máme vybrat, najdeme možná o kousek dál - cituji: Je jasné, že pro ČR by bylo bezpečnější, kdyby při tlaku, který je na ni vyvíjen, do EU vůbec nevstoupila. A máme to. Ne, nikterak nepokládám autora citátu za nedovtipného. On asi ví, oč mu jde, a nejen jemu. Zatím ještě to všelijaké vstupování nenastalo, rozličný bludný kořen se ještě může naskytnout ke klopýtnutí, ale přijde ten den a Evropu opět protne jakási linie, i když se jí tentokrát patrně nebude říkat železná opona. Od Portugalska až po Estonsko se bude prostírat zóna funkčnosti a prosperity, v níž na ničem nebude záležet víc než na vůli k smíru a dialogu; a východně od ní ... co bychom si vyprávěli.

Představa, že by zrovna slavná země česká byla jakýsi ostrov svébytnosti z tohoto rozdělení vyčnívající, je dost naivní; a nevěříme-li tak zcela každému zdání naivity, tedy patrně účelová. Rozhlédněme se, kdo se do Evropy dobývá s Benešovými dekrety na kramfleku, a uzříme, komu se do ní ve skutečnosti vůbec nechce. Zajisté. Evropa by takovým do ledačeho zasahovala, ledajaký vychytralý švindlík si nedala líbit. V zasmrádlé zóně věčného postkomunismu by ale mohli dle libosti řádit dál, kořistit a panovat, na nic se neohlížet, až by se nakonec třeba i se soudruhy Lukašenkem a Kučmou do nějakého nového tábora pokroku a socialismu spojili. Nesmíme ztrácet z paměti, že takoví mezi námi jsou a takové cíle mají.

Nenaslouchejme jim, lidé. Nedejme se zbalamutit jejich zdánlivě vlasteneckou argumentací. Nejsme obklopeni zlovolnými revanšisty, kteří se jen jen třesou na ty naše zchátralé Sudety a na celou tu komunisty i postkomunisty na buben přivedenou vlast. Z celého svého svědomí i zkušenosti prohlašuji, že vyškrtnutím Benešových dekretů z českého práva by se nestalo nic - aspoň nic nepříznivého. Jen bychom stanuli mezi ostatními Evropany ne jako vyjevení divoši s uřezanými lebkami v rukou, nýbrž jako rozumní, důvěryhodní, spolehliví lidé. Dokonce snad lidé sympatičtí, protože o to také jde ve spojené Evropě: o vzájemnou sympatii, jíž neučiní zadost jen nějaké nerudné a neochotné uznání společných norem.

Co by se sudetských Němců a jejich krajanských svazů týkalo, chci říci a z vlastní bohaté zkušenosti potvrdit, že jsou to vesměs poctiví, nezáludní a k smíru ochotní lidé, jimž by stačilo podání ruky a jistota, že zločinný dokument, na jehož základě byli oni či jejich předkové vyhnáni z naší společné vlasti, již není obsažen v českém právu. Navrácení vyvlastněných stamiliardových hodnot by nežádali, jelikož dobře vědí, že hodnoty byly prošustrovány a dnešní český stát je nahradit nemůže, ani kdyby chtěl. Zpátky by se vrátil asi už málokterý, což je, řekl bych, spíš škoda.

Ale samozřejmě nečekám, že bych pana Vlka těmito řádky přesvědčil. Nabízím mu tudíž sázku. Oč, pane Vlku, že se nestane, čím strašíte? O deset tisíc? O padesát? Prosím. Budou vaše, jestli otřením benešovského hovínka z kramfleku vznikne českému občanu nějaká škoda, pokud za škodu nepokládáte srdečnější vztah s našimi bývalými spoluobčany. Prosil bych o potvrzení sázky z vaší strany, nemám-li váš článek pokládat za prázdný žvást.

(Hannover, 12. 3. 2002, ANNONCE, 20. 3. 2002)

Uvedený článek se stal počátkem epopeje, již zde nechci celou uvádět, jelikož rozsah této knihy je omezen. Čekal jsem nějaký čas, zda pan Vlk zareaguje na mou nabídku; je-li si jist svou věcí, mnou nabídnutá výhra by se mu mohla hodit. Reakce se však nedostavila, z čehož jsem usoudil, že řečený muž bude asi dobře při penězích, takže těch padesát tisícovek nepotřebuje, jo, to se tak někteří lidé mají. I sepsal jsem další jemu adresovaný článek, přiznám se, že drobet jedovatý; tu se už pan Vlk ozval s tím, že sázku přijímá, nikoli ale v mém původním návrhu, jejž nazval eurovyčuraností.

Pobírám, jak usoudil, pětkrát tolik co on, i bylo by spravedlivé, aby v témže poměru byla stanovena i sázka. Pomyslel jsem si, že má ten pán trochu přehnanou představu o štědrosti německého důchodového úřadu ... ale dobře, jaký už nejsem, uznal jsem ten argument, ba vyšel jsem panu Vlkovi ještě o kus vstříc, pozměniv návrh takto: zaplatím padesát tisíc kaček, vznikne-li České republice zrušením Benešových dekretů nějaká škoda; a zaplatím i druhých padesát tisíc, nahrnou-li se v důsledku toho do Čech miliony Skopčáků, jak předpovídal. V případě opačném pak budu od pana Vlka požadovat zaplacení jednoho piva, které někde můžeme vypít spolu. Jsem dokonce ochoten zaplatit pivo za něj a předem, jelikož do zrušení oněch nepostradatelných dekretů může uplynout nějaký čas.

Řekněte, není to kulantní nabídka? A milý pan Vlk - vidíte, zase se neozval. Pak že v Čechách není blahobyt. Neunavoval bych laskavého čtenáře těmito zdlouhavostmi, kdyby v nich netkvělo jisté pravidlo, pro tento druh zábavy asi příznačné: dramatická varování do povětří vy-pouštíme, nedozírné následky na vzduch malujeme, za svými slovy však nestojíme, zvlášť kdyby nás to mělo stát jedno pivo. Taková je tedy cena veškerého národoveckého rozvášnění ve vlastech českých.

Přímluva za zpochybnění

Čtu každou chvíli v novinách, jak neradno je sahat na ty Benešovy dekrety: zpochybnily by se tím výsledky druhé světové války! Až ve mně, povím vám, hrklo: to by pak jako mělo být vyhlášeno, že druhou světovou válku vyhrál Hitler? Že ne, říkáte? Uf, to se mi ulevilo. Ale když tedy ne Hitler, prosil bych autory takových úvah a výroků, aby přesněji stanovili, o jaká zpochybnění jim jmenovitě jde. Byl jsem totiž u těch výsledků a dost dobře se na ně pamatuji. Dodnes nevím, co tak strašně příznivého z nich nám Čechům vyplynulo, že bychom ani za nic nemohli připustit jejich zpochybnění.

Z výsledků druhé světové války byl pro nás nejvýznamnější zejména ten, že země česká i s jejími obyvateli a četnými zeměmi okolními byla vržena do chřtánu pažravé Říše zla, tehdy zastupované strejcem Džugašvilim. Musel v sobě mít ten zakrslý mužík jakési kouzlo, jímž obloudil zástupce demokratického Západu, takže mu to sousto různými konferencemi a dohodami stvrdili. Snad že tak důvěryhodně koukal a bafal ze své fajfky. Nebo je též možné, že zástupcové demokratického Západu byli neprozíraví dětinové, zejména dějinami slavený F. D. Roosevelt, jenž se v strejci Džugašvilim jen zhlížel.

Buď jak buď, nenajdu bohdá mnoho odporu, prohlásím-li, že pohlcení Československa sovětskou obludou byl výsledek druhé světové války, který by mohl být spánembohem zpochybněn, jen kdyby to bylo něco platné. Byl bych v takovém případě všemi deseti pro zrušení Benešových dekretů a ještě bych k nim pro jistotu přidal i Dekret kutnohorský. Nu, neříkejte mi, že je to nesmysl, to já vím taky. Tak aspoň nějaké vedlejší výsledečky, z nichž nemusíme vinit cizozemské státníky, jelikož jsme si je z menší či větší míry spískali sami?

Například náramná vstřícnost Benešovy vlády vůči strejci Džugašvilimu, úslužné otesání československé demokracie do takové podoby, aby se mu líbila, uvolnění cesty k moci komunistům? Přihodily se takové věci, nedá se popřít, že byly výsledkem druhé světové války, a věru že by se nestalo nic zlého, kdyby byly aspoň zpětně zpochybněny. Nebo slovanská rozjásanost českého lidu, s níž si v květnu roku 1946 v jediných a posledních volbách pohřbil i to málo z možností svobodného vývoje, co mu ještě zbývalo? Ať to obracím jak chci, nenacházím na zmiňovaných výsledcích nic, co bych nerad viděl zpochybněného, leda samotnou skutečnost, že Hitler prohrál; ale i z ní jsme vytěžili jen málo, upadnuvše rovnýma nohama z protektorátní louže do komunistického bláta.

Dosud vládne dětinské domnění, že jsme se stali vítězi druhé světové války, ale to je bohužel omyl; druhou světovou válku jsme velmi tragicky prohráli, a to zejména v jejích důsledcích, o něž je takový strach. Nehledě na to, že ani jí se dějiny nezastavily, nýbrž z jejích výsledků logicky vyplynula válka studená, nad níž už vůbec nemáme co jásat; v ní jsme stáli, třebaže převážně proti své vůli, na špatné straně, se všemi z toho vyplynuvšími výsledky. Posledním výsledkem všech těch výsledků je dodnes se táhnoucí prokletí postkomunismu, kéž by je pámbíček zpochybniti ráčil.

Ale napadá mě, že asi vím, oč jde mezi všemi těmi výsledky a proč je o nich psáno varovně, avšak pouze povšechně. Zachovali se po květnu 1945 Čechové možná jako vítězi, nikoli však jako gentlemani. Píše se dost o vyhnání českých občanů německého jazyka, takže k tomu nebudu nic dál přidávat. Jenom ... co všelijakého majetečku líbezného po nich zůstalo, kožichů, koberců, šperků, domů, pozemků, ne nadarmo směli vyhnanci do svých dobytčáků nastupovat pouze s třicetikilovými ranečky, ó, náramně si pomohl mnohý vlastenec český, pravda, pravda, takový výsledek světové války by asi leckdo nerad viděl zpochybněný, to lze pochopit!

Zbohatl velice lid český zabavením německého majetku, jenomže jak čas šel a dostavovaly se výsledky všelijakých výsledků, majetek byl zčásti prošustrován, zčásti se rozpadl do sudetských ruin, až nakonec tu zůstal chudý lid a zaostalá země, již čeká ještě sakramentsky klopotné dílo, než dožene ty, kteří se vítězně neobohatili.

Pišme přesněji, varujíce před zpochybněním výsledků druhé světové války: nejde o žádné dějinné uspořádání, jehož destabilizace bychom se báli, nýbrž o majeteček. Právem vítěze nabytý, leč o právu morálním raději nemluvit. Bojíme se, aby jej teď na nás někdo nežádal zpátky, což by těžko šlo, i kdybychom chtěli, jelikož je z největší části prošustrován a rozpadl se.

Tomu lze rozumět; ale to pak, drazí Čechové, to bychom měli nechat nedůtklivých póz a raději podat ruku k vyrovnání. Sorry, naši bývalí spoluobčané, není co vracet, váš někdejší majetek se rozplynul ve výsledcích různých výsledků, raději to spolu zkusme znovu a vycházejme ne z dýmů dávno se zpochybnivší Stalinovy fajfky, nýbrž směřujme k výsledkům dohody a smíření, jaké jediné smějí vyrůst na políčku naší sjednocující se Evropy. Jsem velmi přesvědčen, že takovému gestu by bylo rozuměno, nabízená ruka přijata, nit všelijakých plesnivých výsledků druhé světové války přetržena a nadobro zpochybněna.

(Hannover, 8. 4. 2002, ANNONCE, 12. 4. 2002)

Některé věci je dlužno vyslovit opakovaně, aby došly povšimnutí: já vím, já stokrát vím, že ti druzí nám ukřivdili také, a snad ještě víc, nemusíte mi to připomínat; ale jsa Čech, náleží mi zametat před českým prahem. Neustálé poukazování na svinstvíčko před prahem sousedovým působí zpoza hromádky vlastního smetí nevěrohodně a povede - té prognózy se dopustím - ještě k obtížím. Naskýtá se otázka, potřebuje-li jich tato země ku svému štěstí tak nezbytně.

Znovu na východ od ráje?

Rozjely se nám dějiny za pár posledních týdnů, až milo pohledět. Ještě tomu není příliš dlouho, kdy pan premiér Zeman tak veleúspěšně rozmázl ostudu Benešových dekretů, a vizme, čeho už bylo v tom oboru dosaženo: z původně rakouské politické arény se slavné dekrety rozšířily po proudu Dunaje až k Budapešti, na druhou stranu do Berlína, inu, co jiného by v tom bylo než známá protičeská zavilost Němců a Maďarů, pro niž ostatně byli odsunuti, není-liž pravda.

Rovněž lze všechno odbýt poznámkou, že je v řečených zemích před volbami, takže jsou pánové Schüssel, Stoiber a Orbán jenom tak na lovu hlasů, asi jako český opozičně-smluvní politik, slibující nejrůznější druhy modrého z nebe. Počkejme si, až budou volby za námi, zní sborem hlasy komentátorů, a bude po dekretech na jedné straně hranic, na druhé zase po slibech. Jenže vývoj věcí jim nedává za pravdu.

Neomezil se na rakousko-německo-maďarskou osu zla, jak ji definoval, tuším, jistý pan Bednář, ani na pomíjející volební vábničku k nachytání prostoduchých hlásků, jak měli za to jiní. Osa zla se rozepnula daleko na západ i na ostatní světové strany, a čím se ještě nedávno ozývali pouze někteří zarytí revanšisté, to se nyní dostává na přetřes v nejvyšších orgánech Unie. Čtěme a žasněme: ...obsahuje-li současná česká legislativa zmíněné diskriminační prvky, odstraní je nejpozději do okamžiku připojení k EU ... v případech pokračujících účinků minulých zákonů, jež je potřeba zrušit, vzniká nejen právní, ale i politický a mravní problém...

České noviny se té zaujatosti zčásti diví, zčásti ji s jistým pobaveným nadhledem oznamují, aby čtenář věděl, co na něj ta Evropa šije. Evropský parlament tvrdě otevřel otázku Benešových dekretů ... dekrety jsou označeny jako dokumenty, které diskriminovaly Němce a Maďary ... vyvolaly proces, jehož důsledkem bylo odebrání jejich práv a vyhnání z domovů ... na poslance Evropského parlamentu vůbec nezapůsobily české argumenty o vyhaslosti dekretů ... no tohle! A přitom tomu ti tam v Bruselu vůbec nerozumějí, netřeba dodávat.

K tomu ještě tenhleten Bernd Posselt ... jen si poslechněte tu drzost. Jako předseda sudetských Němců musím převzít svůj díl zodpovědnosti a poprosit český národ o odpuštění za ty hanebné činy, které zločinný režim spáchal ... a pokud se toho zúčastnili sudetští Němci, je to hanba... Však to také náležitě schytal; sám pan ministr Špidla prohlásil, že omluva neomluva, na českém postoji k Benešovým dekretům se nic nezmění a basta. Jiní si nebrali ani takové servítky a rovnou mluvili o provokaci. Výrazy, které jsou nepřijatelné z hlediska českého hodnocení ... vzal to zostra pan Zahradil, co má být, jestli pámbu dopustí, příštím ministrem zahraničí.

Nu, nedivme se. Pochopitelně je omluva nepřijatelný výraz. Projev slušnosti; a něco takového je nám, smluvněopozičním kuliferdům, naprosto cizí. Směšné a nedůvěru vzbuzující. Jistě je za tím nějaká lumpárna, to my u nás známe. Ani za nic! Do boje za Benešovy dekrety! Do boje za poválečné uspořádání, které nám, jak známo, přineslo padesát let svobody a rozkvětu! Do boje se Sudeťáky a vůbec s Němčoury, Maďary přiberme bokem, a kdyby na tom ta nedovtipná Evropa viděla něco nepatřičného, tak tedy do boje třeba i s celou Evropou! My vám dáme omluvy! Venceremos, soudruzi! No pasaran!

A protože se na nás nejspíš všichni domluvili, přišla z Bruselu další rána. Nějací cizáčtí kapitalisté si stěžovali na vysokou úroveň korupce ... zejména ve spojitosti s veřejnými zakázkami ... co by mohlo být hotové během několika dní, může bez úplatků nebo osobních konexí trvat rok i více ... a hned vyzvali pana komisaře Verheugena, aby Unie byla ve svém příštím hodnocení Česka výrazně kritičtější, jinak že sbalí své investice a odtáhnou jinam, třeba k našemu odvěkému maďarskému nepříteli. Ještě že máme pana Bureše, takto ministra spravedlnosti: Tohle musím odmítnout jako ničím nepodloženou kritiku motivovanou zřejmým úmyslem škodit, nedal tupit naši korupce prostou a ve všem všudy vzornou vlast.

Inu jo. To už je prostě náš úděl. Nikdo nás nemá rád, každý nám křivdí, každý jeví zřejmý úmysl nám škodit, Sudeťáci, Němci, Rakušané, Maďaři, Evropský parlament, západní investoři, i NATO si začíná vyskakovat ... ale co. Ať si ty své investice sežerou. Když nás ta nejapná a nepřejícná Evropa nemá ráda, ať nás nechá. Neprosíme se o lásku revanšistů a bruselských byrokratů. Jsou ještě takoví, kteří nás mají rádi, ještě se máme kam obrátit. Ještě...

Ale poslyšte, v tuhle vteřinu mě přechází legrace. Bylo by možné se vysmívat tuposti, křupanskému hulvátství a jiným výlevům duševní nedostatečnosti mnoha volených zástupců českého lidu, ale napadá mě, že se možná mýlíme. Co když je to jinak? Co když pan premiér není hrubiánský tlučhuba, plácající, co mu pivní slina na jazyk přinese, ale rozmyslný stratég, řídící jemu svěřenou zemi k ... k čemu vlastně? A pánové Zahradil a Zaorálek, sám Václav Klaus zvaný Veliký ... že by jen z hlouposti a šovinistické zabedněnosti stavěli hráze mezi českou zemi a Evropskou unii? Že by si jen z obyčejné zatmělosti lidí duchem chudých, jejichž je království nebeské, vymýšleli způsoby, jak co nejúčinněji ztížit splynutí se svobodnými, rozvinutými zeměmi Západu? Nevím. Bylo by to útěšné, věřit v jejich prostou a pouhou hloupost, protože by v tom případě bylo možné doufat, že nám nespískají nic horšího než další a ještě další porce ostudy a špatné pověsti. Jenže něco mi šeptá, že oni nejsou hloupí. Jsou inteligentní a předvídaví, a to možná převelice. Jsou, jestli je naše neštěstí tak nekonečné, předvídaví do takové míry, až je těžko dohlédnout posledních konců té předvídavosti. Co vlastně opravdu chtějí? Oč jim jde?

Přijmeme-li tezi, že nejsou tak pošetilí, jak se zdají, musíme zpochybnit možnost, že by si představovali příští osud království českého jako hrdé a osamělé skály v moři cizácké špatnosti, na nikom nezávislé a nikoho nepotřebující. Takový stav zde byl naposledy za Boleslava Ukrutného, od těch časů se vždy musíme, s někým raději, s jiným méně, v daném prostoru dohodnout a aranžovat. V současnosti i v odhadnutelné budoucnosti je to Evropská unie. Jelikož je i hlavičce dosti mdlé bohdá jasno, že se nebude ve sporných otázkách Evropa přizpůsobovat Čechům, jest zřejmo, že se Češi budou muset přizpůsobit Evropě.

Co se těch neblahých Benešových dekretů týče, není to tak strašné, jak se ze všech sil dělá; na rozdíl od korupce a jiných takových věcí představují problém vcelku snadno a bezbolestně řešitelný, což každý víceméně ví, bezpochyby včetně pánů Klause a Zahradila. Evropě i německo-rakousko-maďarským kritikům by stačilo, kdybychom zrušili platnost dekretů de nunc, česky vyjádřeno od nynějška, od tohoto okamžiku. Nechat spánembohem jejich pochybnou platnost rozběsněnému času poválečnému, ale dnes už z nich nevycházet ani ve věcech právních, ani v jiných. I sudetské svazy už mnohokrát oznámily, že by jim takové řešení stačilo, takže je dost nejasné, o čem je pořád hádka.

Pravda, ono ještě není tak zcela jisté, jak a jestli vůbec spojená Evropa své rozšiřování přežije; mám jisté obavy, jestli si ve své velkorysosti nenaložila příliš těžké břímě a nezhroutí-li se pod invazí korupce, mafiánských fíglů i jiného postkomunistického folkloru. Ale přežije-li, znovu tento kontinent protne čára, ostře jej rozdělující na dvě kvalitativně odlišné části. Západně od ní budou ležet země Unie, připojovacím úderem jistě otřesené, ale konsolidující se ve funkčnosti a stoupajícím blahobytu. Na východ od tohoto ráje zůstanou trčet země, které se buď ani při nejvelkomyslnějším přihmouření oka do spojené Evropy nevejdou, nebo se jim tam nebude chtít. Jelikož ani jim nebude možno zůstat v ostrovní izolaci, budou přirozeným postupem vývoje puzeny k sobě, vytvoří svou vlastní pospolitost, stanou se postkomunistickou Antievropou. Chudou, chaotickou, ušmudlanou, zlodějskou a zkorumpovanou, propadající se do zoufalství a bezvýchodnosti, v níž ale budou panovat tím skvělejší možnosti k bohatství a neomezené papalášské moci větším i menším dravcům a dravečkům. Demokracie, už takhle spíš ceremoniálního charakteru, bude stále otevřeněji opouštěna, až z ní zbude slůvko v ústavě a vláda pašáků Lukašenkova typu.

Řeknete mi asi, že vidím všechno příliš černě, ale povězte mi, jak jinak či příjemněji si lze představit osud zemí, které zůstanou v Evropě na ocet. České státnictvo těchto dnů o přistoupení k evropskému klubu gentlemanů hojně hovoří, tu kladněji, tu zase neochotně, na půl huby a s výhradami, ale vcelku je svou hašteřivostí a lpěním na platnosti poválečného haraburdí spíš ztěžuje. Kam až v tom může dospět, se lze jen obávat. Snad se nakonec zalekne zlého konce a couvne před kategorickou výzvou: přistoupit - nepřistoupit. Nebo také necouvne, znovu se vlastenecky nafoukne, čímž nastane dějinný okamžik, v němž nám otrávení Evropané řeknou - nelíbíme se vám, milí Čechové, jakáž pomoc, zůstávejte si zdrávi a ty svoje Benešovy dekrety si dejte zarámovat.

Což by byl okamžik nezvratný, jejž by už žádné volby nespravily, začátek katastrofy, z níž bychom už celí nevylezli. Cokoliv by nám mohli udělat zlí Němci, potměšilí Sudeťáci nebo proradní Maďaři, bylo by rajskou hudbou proti zvůli a hrabivému cynismu tuzemských i jiných Lukašenků. Oni, ti ohební, drzí a všeho svědomí prostí, by na tom ovšem neprodělali. I kdyby měl nastat hladomor, oni by si svou skývičku ukrojili. Na ochranu své moci a majetku by vynalezli četná opatření, věčný klid na práci vyhlásili ... ale co bychom si vyprávěli dál. Máme takových příkladů dost a nedaleko. Povíte mi možná, že takoví přece nejsou, to by přece neudělali. Snad ne, snad ano, to se ukáže, bohužel až pak a určitě ne před volbami.

Jen si tak vzpomínám na čas před těmi posledními, kdy jsem dával k uvážení, nespojí-li se po nich nakonec Zeman s Klausem; a i tehdy jsem ze všech stran slyšel, že ne, že takoví přece jen nejsou a že by to přece ne-udělali. A udělali. Zprvu se na jejich podfuk mocně nadávalo, za čas si na něj všichni zvykli a teď, po čtyřech letech, si je podle všech náznaků lidé zvolí znovu. Politické hodiny jdou v Čechách jinak než na Západě. Postrčit je, aby šly lépe, bude těžké. Hůř naopak se rozběhnou velmi snadno.

Nechci těmito řádky tvrdit, že všichni čeští politici jsou stejná slota, ani že všichni jako jeden muž připravují své zemi nezvratný úpadek, aby si přimastili kapsy a dosáhli nekontrolované moci. Jistě je mezi nimi dost lidí čestných, dost dobré, i když mnohdy vrtácké vůle, dost poctivé snahy stát se bez výhrad a vytáček částí svobodného Západu. Ale nebude scestná domněnka, že se mezi nimi najdou i Lukašenkové. Jsou inteligentní a bystře předvídaví, jen se tváří jako hulváti prostého ducha. A nepovede-li se jim to s Benešovými dekrety, budou to zkoušet jinak. Svatý Václave, patrone náš, ochraňuj zemi českou, neboť nelze vyloučit, že má na kahánku.

(Hannover, 1. 4. 2002, ANNONCE, 17. 4. 2002)

Ta obava byla zažehnána, aspoň prozatím: hranice mezi Evropou a Antievropou povede jinudy. Dokonce jsou zveřejňovány plány, podle nichž žádné Antiervopy nebude, jelikož mateřský klín Evropské unie hodlá pojmout kdeco včetně Albánie a Makedonie (pro začátek), na míru chaosu a lotrovství se neohlížeje. No nevím. Nevím, zda se mateřský klín nepřeceňuje. Může se snadno stát, že řečená hranice zůstane zachována, ale místo po východním pomezí Evropské unie jí povede napříč, což by tento ctihodný spolek nejspíš ochromilo a snad i přivedlo k zániku. Také je však možné, ba pravděpodobné, že už přijetí současných kandidátů vzbudí turbulence, po nichž bruselské velkorysosti zajde na další připojování chuť. Ale vlastně není tato kapitola určena evropsko-unijním zašmodrchancům; vraťme se tedy k těm pomalu už nezábavným patáliím česko-sudetským.

Tuzemský tisk se často dopouští omylu domnívaje se, že ten či onen zahraniční státník je na naší straně, kdežto jiný není; že například - co se Německa týče - hodný pan kancléř Schröder tiskne palečky nám a našim stanoviskům, kdežto zlý revanšista Stoiber nám nepřeje. To je, prosím, mýlka, pramenící z odvěkého českého světapupkismu. Nikoli, neznamenáme světu ani oběma zmíněným pánům tak mnoho; lze mít za to, že by neváhali vyměnit si postoje, kdyby v tom spatřili politickou výhodu.

Zatím je tomu tak, že první z nich je šéfem strany socialistické, která mezi vyhnanci mnoho hlasů nenasbírá, ani kdyby se rozkrájela; i vyslovuje se vlažněji k sudetskému problému, třebaže jednoznačně schválit poválečné řádění také nemůže. Strana páně Stoiberova je však vyhnanců odvěkým politickým domovem, i musí dbát jejich mínění, aby jí neodepřeli přízeň. Tak tomu je i ve vzdálenějším zahraničí: vypustí-li některý evropský politik z úst tu či onu poznámku, neznamená to, že nás miluje a jest odhodlán se za nás až do těch hrdel a statků prát, nýbrž že se mu to právě hodí do výpočtu, případně že chce mít od těch hloupostí pokoj.

Netoužíme-li zůstat míčkem, jímž si ostatní dle momentální potřeby sem tam pohazují, urovnejme, co z nás neskladného vyčnívá, nechme uhasnout dávným vztekům a nárokům, jak to v civilizované části Evropy všichni učinili už dávno. Dejme si říci, že do poválečných uspořádání, postupimských i jiných konferencí a všeho podobného krámu je každému na západ od Šumavy už nenávratně velké ... ech, houbičky. Naproti tomu různé zášti, žárlivosti, naschvály a pomstychtivosti ohrožují západní svět velmi aktuálně a nelze čekat, že právě v českém vydání dojdou valného pochopení.

Oč se zasloužil Edvard Beneš

Otevřu noviny, a hle, co nevidí oko mé: skupina poslanců prý podala návrh na posmrtné vyznamenání prezidenta Beneše. A to ne jen tak plechovým metálem, jakých míval kdejaký sovětský plukovník na hrudi půl čtverečního metru, ale hned extra zákonem: prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát. Neboť bez Edvarda Beneše by náš samostatný stát neexistoval, shodli se navrhovatelé ve vzácné jednotě.

Nelze nepostřehnout, že z toho návrhu kouká zájem až příliš současný, nikoli náhodou jsou jeho autory jednak levicoví socialisté, jednak komunisté. Rovněž nevím, jestli to maličko nepřehnali; z citované věty se zdá, jako by dějinný titán Beneš býval schopen pohybovat úhelnými kameny světového dění mocí málem nadpřirozenou, ale historická skutečnost je skromnější: byl to politik jedné nepříliš významné země, který mohl rozvíjet svůj um jen v rámci vnějších okolností, a ani v něm se mu to nevedlo nijak zvlášť geniálně, jak si ještě ukážeme.

Obnovení československé samostatnosti se po skončení druhé světové války dostavilo právě tak samozřejmě jako obnovení všech ostatních státních útvarů, zrušených či pohlcených hitlerovským Německem, ať už v jejich čele stál kdokoliv; jen stěží si lze představit, že by bez Benešova státnického zásahu dodnes trval Protektorát Čechy a Morava, jak se zdá vyplývat z odůvodnění návrhu.

Ledaže by Benešova zásluha tkvěla v tom, že se po nedlouhé době dostavil protektorát jiný, ačkoliv se tak pro lepší dekorum nenazýval. K němu už Beneš přispěl, a to mírou nikoli nepatrnou. Směle můžeme údaj ústavních navrhovatelů obrátit naruby: bez Edvarda Beneše by tato země zůstala ušetřena čtyřiceti let truchlivé existence jakožto nesamostatného přívěsku sovětské říše. Nebylo by její odrátované izolace od demokratického světa, nebylo by s tím souvisejícího úpadku hmotného i morálního, a co se dnů dnešních týče, zločinný komunismus by se nepřerodil ve vykutálený postkomunismus.

Toto zjištění se patrně nesetká s všeobecným souhlasem; dosud si převážná část české veřejnosti vystačí s frází, podle níž zde jsou jakési výsledky druhé světové války, jež nesmějí být zpochybněny. Nuže, osměluji se znovu vyřknout, že je tomu právě naopak. Ničeho nám není třeba víc než důkladného zpochybnění mnoha z oněch výsledků, stavších se přímou příčinou tragického osudu této země v nedávno minulém půlstoletí. Myslíme-li to upřímně se západní orientací českého státu, musíme mít odvahu je aspoň pojmenovat, když už vzít zpět je nelze. Vlasteneckou sebechválu si můžeme odpustit; nelze nepostřehnout, že od jisté dějinné chvíle všechny své osudové střety už jenom prohráváme. Kdo se dosud rozkochává ve vítězné rozjásanosti poválečných let ... nu, třeba je to komunista, který se s půlstoletým zotročením ztotožňuje, takže je s ním škoda řeči.

Ale jsou i jiní, kteří buď bloudí z povrchnosti, nebo si krutou skutečnost nechtějí připustit. Jim předkládám k uvážení stručný přehled skutků a zásluh Edvarda Beneše, prezidenta zvaného Obnovitel, navrhovaného k zvěčnění v ústavě Republiky české.

Výše zmíněná dějinná chvíle nastala roku 1935, kdy tehdejší ministr zahraničí Beneš podepsal smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. Stalinově říši ovšem smlouva prospěla znamenitě; byla jedním z prvních kroků, jímž se vymanila z izolace a zahájila svou expanzi na Západ. Naopak je třeba značného kejklířství k vytvoření báje, podle níž pomohla v čemkoli nám. Spíš byla rovněž prvním krokem, avšak k českému pochodu na Východ a k totalitě, který dodnes zcela neodezněl. Proč se jej Beneš dopustil, je dosti záhadné. Možná měl jen špatný odhad. Možná přecenil své diplomatické umění a opravdově věřil, že Stalin bude jeho vstřícnost oplácet touž mincí; události následujících let dokumentují tuto naivitu mnohokrát. Je však také možné, že šlo o první příznak Benešova duševního hnutí, jež ho posléze přimělo zcela se odklonit od Západu, jeho nikoli pouze bezděčné sympatie ne snad přímo ke komunismu, přinejmenším však k systému autokratickému, umožňujícímu přístup k daleko vyššímu stupni osobní moci, než jaký se mu zdála skýtat demokracie. Mohl mu vyhovovat.

Pátého října 1938 Beneš složil funkci prezidenta a krátce poté se jako soukromá osoba odebral do exilu. Je otázka, co mohl nebo měl dělat jiného; mnozí jsou toho názoru, že odmítnout mnichovskou smlouvu by bývalo znamenalo válku, v níž bychom neobstáli. Možná ne, možná ano, existují různé propočty, ale ty nejsou, řekl bych, nejpodstatnější. Zhoubnější než možná porážka bylo zklamání českého člověka, jehož vůli k boji Beneš odmítl, čímž se z morální výbavy národa nadlouho vytratila připravenost k odporování zlu, zakrněla, proměnila se v deziluzi, v cynickou nevíru, v přihrblé vyčkávání, kdo naše potíže vyřeší za nás. Teprve tím jsme prohráli všechny střety, kolika jsme jich byli v následujících desítiletích vystaveni.

Je možné, že kdyby Beneš místo abdikace přenesl zodpovědnost vrchního velitele branné moci na některého z generálů, vesměs odhodlaných k boji, mohli jsme dnes vypadat jinak. Ale i takový čin si žádal statečnosti, jíž nebyl schopen. Ne státník, ale politický pletichář, ne vůdce národa v těžké chvíli, ale duše písařská, bázlivec schopný leda ze závětří spřádat sítě intrik, a i v nich selhal. Kvalifikace k udělení ústavního metálu věru skrovná.

K svému prezidentství se Beneš přihlásil až po vypuknutí války, necelý rok později. Energie, s níž hned poté sestavil exilovou vládu, je obdivuhodná, ale spojence uvedl do rozpaků; dlouho se Angličané zdráhali československou exilovou vládu vůbec uznat. Co si měli myslet o spolku soukromníků, jmenujících se navzájem ministry? Ten stín se za Benešem táhl až do konce jeho dnů: výtka samozvanectví, jejíž příčinu neodstranil, ani když už dávno mohl. Ani po návratu do vlasti, když už byly demokratické struktury obnoveny, nebyl do prezidentské funkce právoplatně zvolen, nýbrž uveden proklamací, nikdy nebyla jeho abdikace zrušena usnesením parlamentu. Asi to pokládal za zbytečné, domnívaje se, že má v ruce jiné trumfy.

Dalo se uhodnout jaké. Svůj odklon od Západu Beneš nejzřetelněji ohlásil přeložením exilové vlády z Londýna do Moskvy. Odrazovali jej od toho kroku zodpovědnější z exilových politiků, varovali ho britští hostitelé i sám Churchill, ale Beneš se nedal přesvědčit, tak silná byla snad jeho víra v slovanskou velmoc, ale snad už také inspirace samovládou. Tím se neodvratně vydal do rukou Stalinovi a komunistům, tím zpečetil osud demokracie, a nelze věřit, že by to netušil. Každý den jeho moskevské existence mu musel ukázat, s čím se spouští a do čeho posílá jemu svěřený stát.

Jakmile přenesl sídlo své vlády z Moskvy do Košic, spěchal Beneš provést radikální okleštění demokracie. Je stěží možné nazvat jinak zákaz většiny demokratických stran a spojení čtyř vybraných, poslušně prosovětských, pod firmu Národní fronty, v níž od samého začátku měli rozhodující slovo komunisté a vůči níž nesměla existovat žádná opozice. Kdekdo si dovedl představit, čeho tím byl položen základ, jen Beneš ne? Věř tomu, kdo můžeš.

Období mezi květnem 1945 a únorem 1948 nemá snad ve své destruktivitě obdobu v celých českých dějinách. Cokoliv se tehdy stalo, byl v nejlepším případě omyl, v horším projev podlosti a zlovůle. Neomlouvejme je tvrzením, že Beneš měl dobré úmysly, ale komunisté či Stalin ho podvedli; byl to čas téměř neomezené prezidentské moci, v němž Beneš vládl podle svého uvážení a mohl svůj stát proti komunistickým pletichám účinně bránit.

Jenže on dal přednost pomstě. Z dnešních debat se zdá, jako by Beneš svými dekrety mířil jen proti sudetským Němcům, ale to vyžaduje doplnění: dekret zvaný retribuční platil především Čechům, kolaborantům, jak se tehdy říkávalo. I kdybychom uznali za oprávněný princip odplaty (retribuce), musíme odmítnout jeho praxi; většinou netrestal ani válečné zločiny, ani aktivní spolupráci s nacisty, nýbrž prosté členství ve Vlajce a jiných pravicově nacionalistických spolcích, v předválečných stranách, nebo se jím Beneš prostě mstil za výroky proti své osobě, jež uměl nosit ve své sloní paměti.

S ideologií Vlajky netřeba souhlasit, ale trestat za pouhý názor je známkou hluboké pokleslosti, která má s demokracií společného pramálo. A trestalo se tvrdě, bez možnosti odvolání, soudem už předem zaujatým, ortel smrti bylo nařízeno vykonat do dvou hodin po vynesení rozsudku. Zásadou toho času nebylo právo, nýbrž msta; za krátký čas Benešovy poválečné vlády byl vydán katu trojnásobek osob než za celé následné období komunistické.

Kdo se dnes dovolává platnosti retribučních dekretů, vystavuje si divnou vizitku jakožto demokrat, a je-li poslancem, i divnou legitimaci k vykonávání svého úřadu. To ovšem byla jen maličkost. Jen pár set pověšených tzv. kolaborantů, jen další nezjistitelný počet ubitých lůzou a zahrabaných někde v cihelně. Pravým cílem Benešovy odplaty byla třetina českých občanů německého jazyka. O jejich vině může být diskutováno, ale celkem lze říci, že německý nerozum se ničím zvlášť nelišil od nerozumu českého, zhlouplost Henleinem se víc než vyrovnala zhlouplostí slavjanofilsko-osvoboditelskou. Kdyby byla hloupost a neprozíravost oprávněním k vyhnání ze země, musely by Čechy dnes být bezmála vylidněné.

Ale nejen to. Organizovanému odsunu, o němž už bylo napsáno dost, předcházelo jakékoli omluvě se vymykající jednak neorganizované, jednak z vyšších míst řízené vraždění. Počet jeho obětí je odhadován různě, od 15.000 až do 60.000 i více. Ale kdyby byl pro svou národnost zavražděn jen jeden člověk: hrůzu a nepochopení musí vyvolat skutečnost, že krvavé skutky nejen zůstaly nepotrestány, nýbrž byly výslovně schváleny a amnestovány prezidentem republiky. Nebyly také dílem náhody nebo, jak se říká, spontánní lidové msty; hned od příjezdu z moskevského exilu Beneš svými rozhlasovými projevy vyvolával hysterickou atmosféru nenávisti, jíž se inspiroval lidský kal a s rozkoší se dal do díla. Brněnský pochod smrti, příšerné události v Ústí nad Labem a na mnoha jiných místech dodnes volají po slovu veřejného opovržení a potrestání aspoň těch vrahů, kteří dosud žijí a jsou známi. Je ostatně nejisté, dával-li Beneš průchod pouze své mstivosti, nebo už zároveň sledoval určitý záměr, souznící se záměry Stalinovými.

Německy mluvící občané, kdyby jim bylo dovoleno zůstat, by se zcela určitě ve volbách nevyslovili pro komunisty, pochod do rudé budoucnosti mohl být zastaven, únorové prohře mohlo být zabráněno. Znovu Beneš otevřel dveře tragickému vývoji a stěží lze soudit, že omylem, ba ani z hlouposti či neprozřetelnosti ne. Byl ochotný, důsledků svých činů dobře si vědomý Stalinův pomocník v zápase za vytlačení Západu ze střední Evropy.

Až konečně nastal únor, zvaný Vítězný. Tvrdí se, že Beneš mohl dát armádě rozkaz k potlačení puče, ale nedal. Tvrdí se rovněž, že proti němu nemohl nic podniknout, protože všechna klíčová místa ve státní správně a bezpečnostních orgánech měli obsazena už od podzimu 1947 komunisté. Ale ať je tomu tak či onak, Beneš nechal k takovým koncům dojít, nebránil jim, snad jim i napomáhal svou podivnou znehybnělostí. Jestli záměrně, suď Bůh. A něco může čestný člověk v jeho postavení udělat vždycky: může za sebou aspoň prásknout dveřmi. Dát najevo, že nemíní dělat nastupující tyranii demokratickou kulisu, nepropůjčit jí své jméno. Sebrat se, znovu odejít do exilu, organizovat odpor.

Neudělal nic z toho, vytrval v svém prezidentském křesle jak přilepený, nic jím neotřáslo, ani vražda či sebevražda Jana Masaryka, ani masové zatýkání, ani proud uprchlíků před komunistickou zvůlí, nic, až ho komunisté začátkem května téhož roku museli vyhodit sami. Zemřel o čtyři měsíce později, opuštěný, zklamaný a nemocný.

Lidská tragédie Benešův osud jistě je; kdyby byl živ nějaký Shakespeare, našel by v něm látku pro pochmurné drama mocichtivosti, intrikánské bezpáteřnosti a naivity. Důvod k pochopení či k omluvě, neřku-li k oslavnému udělování posmrtných vyznamenání, nikoliv.

Údaje, jež jsem v předešlých odstavcích uvedl, jsou české veřejnosti vesměs známy. Přesto se o Benešově vině buď nemluví, buď je omlouvána, popírána, či dokonce obracena v zásluhu. Celý současný spor o Benešovo působení je zužován na otázku odsunu, s nímž se může protiněmecky laděná část publika ztotožnit; nepopiratelného zavlečení českého státu do drápů nejperverznější tyranie moderních dějin jako by nebylo. Že se obdivem Benešových zásluh celí rozplývají komunisté, není divu; vždyť z nich až dodneška těží, protože ne samostatný stát, ale oni sami by bez nich neexistovali. Gottwaldovým dědicům začlenění českého státu do politických a hospodářských struktur Západu nikterak nevoní, takže se rádi chopí účinné národní pověry, aby mu podrazili stoličku. Ostatním ale lze doporučit, aby položili na váhu vše, co se dělo v Benešem inspirovaném poválečném období, a bez rozvášnění pozorovali, na kterou stranu se misky vychýlí. Snad je pak napadne, že je-li Edvard Beneš, likvidátor české samostatnosti, hoden nějakého vyznamenání ... nu, třeba i je. Možná by se u některého stánku mezi matrjoškami a sovětskými oficírskými čepicemi našel řád Hrdiny Sovětského svazu. Budiž mu položen na rov.

(Hannover, 17. 5. 2003, Nový Polygon, 2/2003)

Nevím, jak se bude zákon, bude-li schválen, číst dejme tomu našim potomkům koncem tohoto století; nepřijde-li jim k podivu a k smíchu podobně, jako by něm stálo psáno - mistr Mydlář se zasloužil o stát. Spíš bych hádal, že řečený dovětek, spíchnutý horkou jehlou k okamžité partajně politické potřebě, zase potichu zanikne. Jako ostatně zaniká vše na tomto světě, není-li živeno aktuální potřebou. Neaktuální a k zániku předurčené je, tuším, i celé potýkání Čechův s Němci dle Palackého koncepce. Evropa bez hranic a válek se už zbavila jiných odvěkých potýkání, a nemá tudíž důvodu, proč by si uchovávala rezervaci tohoto jediného a posledního. Stejně přirozeným postupem časem zanikne a rozplyne se sudetoněmecký živel s jeho krajanskými sdruženími, sjezdy, kroji a prapory, neboť v Evropě, v níž lze kamkoli odjet a bez úředních ceremonií se tam usídlit, pozbude i on své aktuálnosti.

K čemuž může někdo úlevně vydechnout zaplaťpámbu, ale já pravím, že mi toho bude spíš líto, divte se či ne. Ne kvůli květince sudetského svérázu, která takto definitivně uschne, ale pro mou mateřskou zemi, jež zůstane v okolním světě zase o něco osamělejší. Dosud má země česká - její stát už méně - za svými hranicemi početnou skupinu příznivců; lidí, kteří k ní mají silnou citovou vazbu, vidí v ní domov svých předků i v přeneseném smyslu svůj vlastní a jsou ochotní jí prospět. Jsou to lidé nezasažení půlstoletou morální destrukcí komunismu, a jejich schopnost odpustit, nezazlít, smířit se, vysoce převyšuje míru obvyklou v Čechách.

Zajisté; nedůvěřovat, čestný záměr nepředpokládat, představu idealistických pohnutek už předem s hlaholným smíchem odmítnout, tázat se ... co oni z toho mají, co si od toho slibují, jak a čím nás zase chtějí ošidit, okrást, pokořit ... ano, je to přirozený způsob člověka dlouhý čas šizeného, okrádaného a pokořovaného, tomu se není co divit. Ale už by jej pomalu mohlo být dost. Už bychom si mohli pomalu zvyknout, že v Evropě bez hranic je pravidlem spolupráce, ne vzájemná zášť. A nabízí-li se pomocná ruka k obnově zbídačené země, měli bychom ji přijmout. Nepíše se již rok osmatřicátý, ani pětačtyřicátý, ani osmačtyřicátý, je počátek století jedenadvacátého, a v něm bude záležet na tom, staneme-li se plnohodnotným členem západního světa, nebo nepříjemným přívěskem na jeho východním lemu. Vědomě opakuji, co už jsem kdesi vyřkl: dekrety zášti a pomsty nám neprospěly, neobohatily nás, nýbrž ochudily, naše problémy nevyřešily, nýbrž zkomplikovaly, vše, co bylo v této zemi podniknuto od nešťastného období národně frontovního až podnes, vedlo jen k nezdaru a k úpadku. Je naléhavě na čase ten trend obrátit.

IX. Levičáctví, stav ducha

Bylo už mnoho napsáno o rozdílech mezi názorem levicovým a pravicovým; chci k tomu za sebe ještě dodat, že levičáctví vůbec žádný názor není, nýbrž stav ducha. Názor totiž, je-li jaký, vychází ze zkušeností, jimi se vyvíjí a také mění. Levičácký stav ducha však ku své existenci žádných zkušeností nepotřebuje, vyhýbá se jim, a dostaví-li se přesto, nedbá jich. Zaznamenali jsme dnes již před čtrnácti lety těžký úder, pod nímž se zachvělo levičáctví ve své marxistické podobě, stavěné kdysi na neotřesitelný stolec jediné a pokrokové pravdy; i domnívali jsme se, že zahynulo. Avšak nezahynulo nikterak, pouze se po krátkém znejistění opevnilo za jinými hradbami a vyráží z nich s neměnnou sebejistotou do útoku pod praporem svých pravd, nedbajíc toho, že se s nimi už nejméně jednou zesměšnilo. Názor může sám sebe uznat za mylný a tak zaniknout, neboť reaguje na okolnosti vnějšího světa. Stav ducha na sebe může brát pozměněné podoby, ale nezaniká, neboť jeho kořen tkví ve vlastním nitru svého nositele a proměny vnějšího světa jej nemohou vážněji ovlivnit. Názor se získává, kdežto stav ducha bývá buď vrozen, buď v mléčném věku nakukán, jak můžeme odvodit z pohledu do růžových tváří mládenečků v různých hněvivých demonstracích proti špatnostem západního (a žádného jiného) světa.

Završme tento úvod do kapitoly úvahou, proč tomu tak nejspíš je. Především se mladistvá duše, kdoví čím zatížená, snaží odlišit, upoutat na sebe pozornost, aby všichni (obzvlášť holky) koukali. Tento pud se postupujícím věkem ztišuje, čímž mnohý bojovník za rovnost a sociální spravedlnost dochází duševní rovnováhy a pro boj za lepší svět je ztracen. Zadruhé bývá typickým předpokladem levičáctví kromě mládí i vzdělání, značná inteligence, zámožnost a příslušnost k vyšším vrstvám buržoazie. Jen zdánlivě se jedná o protimluv. Inteligentní, vnímavý a zámožný člověk pozoruje svět, a vida v něm mnoho chudoby a bezpráví, začne se za svůj původ a bohatství stydět. Dalším postupem toho citu je počne pokládat za příčinu zla ve světě, proti němuž se jme bouřit a bojovat. To jsou pohnutky ušlechtilé, i když nelogické, a mizí z duše postiženého pomaleji.

Jest však i kořen levičáctví třetí: inteligentní, byť nemoudrý (to si neodporuje), zato však ctižádostivý a panovačný jedinec snadno zjistí, jakou příležitost mu skýtá levicová ideologie. Neuvědomělá, v každém člověku v různé intenzitě přítomná touha po ovládání druhých je špatně nasycena zásadami pravicovými, víceméně nechávajícími každému na vůli, aby si dělal, co je mu libo, jen když neškodí ostatním. Zásady levicové však, do detailu stanovící jak, proč a kudy má být každý lidský jedinec přiveden ku štěstí, třeba i za ucho a vzpouzeje se ... takové zásady, zdaří-li se je prosadit, poskytují svým vykonavatelům úžasnou moc zasahovat, řídit, rozsuzovat, kárat, trestat, ovládat, komandovat. I chápe se jich s chutí duše, v níž je touhy komandovat nad průměr obsaženo. Léku na takovou úchylku není, ani věkem, ani zkušenostmi, ta mizí až na smrtelné posteli ... a kdoví jestli.

Komentář k profesorskému klání

Vzplanul před nedávnem písemný duel mezi pány profesory Kohákem a Klausem, a třebaže se mi to často nestává, musím říci, že po uvážení argumentů obojí strany dávám silně za pravdu panu Klausovi. Je vůbec s podivem, jak ten muž dovede velmi správně pravicovým způsobem hovořit a psát, třebaže jest ve skutcích střelec značně váhavý; jinak by za tucet let svého působení snad dokázal přivést českou politiku někam dál než k plichtě, při níž se levicový vlk přežral a pravicová kozička ... až na ty řeči z ní sotva ocásek zůstává. Ale to jsou již dostatečně známé věci.

Jde mi nyní o osobu a myšlenky pana profesora Erazima Koháka. Ne ani proto, že klenotem jeho duše je čistokrevný socialismus, ba dokonce socialismus velmi rázný, který by lépe slušel některému blouznivému radikálovi z časů, kdy poslední bitva vzplála a proletáři všech zemí se spojovali. Levičáků různých stupňů a ražení je po světě dost, jejich plamenných výlevů rovněž, a bylo by únavné se s každým extra hádat. Jenže pan Kohák přišel z USA a rozsévá v nezkušených českých myslích zmatek. Koukejte, americký profesor a tohle říká, kdoví jak to v té Americe doopravdy chodí. Také se zdánlivě vrátil na rodnou hroudu z exilu, i pokyvují hlavami mnozí, poslouchajíce jeho kázání: hle, jaké pitomosti kvetou mezi těmi emigranty. Jelikož jde o věc, která se mě dotýká, cítím jistou povinnost se k ní vyjádřit.

Pravím tedy, že pan profesor Kohák není ani představitel českého exilu, ani jeho typický vzorek, nýbrž se k němu může počítat v nejlepším případě sotva za nehet. Jeho rodiče v roce osmačtyřicátém odešli za Šumavu a jeho, chlapečka nevědomého, vzali s sebou. Toť vše. Myšlenkově a názorově se vyvinul až v prostředí amerických univerzit, z české zkušenosti mu nezůstalo nic a zjevně nic nepřevzal ani ze zkušenosti svých rodičů. Je ostatně neznámo, jaká byla.

Nechci mluvit zle nebo snad povýšeně o exulantech první, poúnorové vlny; poznal jsem jich dost a dosvědčuji, že to vesměs byli lidé skvělí, ryzího charakteru, jejichž čest a vysoký morální standard nebyl nahlodán roky existence v otrockém režimu. Pokud ještě žijí, skýtají živé svědectví toho, jak mohl dnes vypadat český člověk, nebýt těch křiváckých čtyřiceti let. Na druhou stranu zase někdy dobře nevěděli, o čem je řeč, když se mluvilo o komunismu a komunistech. Svůj obrázek bolševika si vymalovali v krátkém poválečném čase polovičaté benešovské demokracie; a byla to potvora sice zlá a roztahovačná, ale také ještě věřící v tupé oddanosti neandertálského primitiva. Nezažili už pozvolnou proměnu krutých, bezohledných, leč o správnosti své věci poctivě přesvědčených fanatiků v intrikánské partajníky, v mocí opilé cyniky, až naposled v obézní papaláše, nevěřící už dávno ničemu a nikomu, což byl poslední předstupeň stadia závěrečného, jímž je tunelářský zloděj.

Možná že kdyby pan profesor Kohák býval měl možnost tyto proměny spolu- prožívat, byl by dnes opatrnější se svými soudy, protože by věděl, jaké zrůdy dovede plodit uskutečněný socialismus. Ale kdo ví, třeba ani pak ne. Dovedu si domyslet, jaký úraz se přihodil duši páně profesorově a vypudil z ní i poslední zbyteček zkušenosti jeho staré vlasti.

Střílím nyní poněkud od boku, neboť neznám přesný běh života toho slovutného muže; ale vidím v něm typického intelektuálního osmašedesátníka, kteréžto numero má na Západě zgruntu jiný význam než na české hroudě. Rok osmašedesátý ... zní nám rachotem sovětských tanků, střelbou u rozhlasu, horoucí nadějí v této době lidských tváří i následným šeredným zklamáním. Na Západě však přesně v tentýž čas vypukla intelektuální revolta, o níž se dodnes nedospělo k pevnému závěru, byla-li přímo vyvolaná KGB, nebo jen sovětským záměrům nevědomky a pošetile sloužila. Jisto je pouze, že jim sloužila dobře a účinně. Západní univerzity se tehdy změnily v rozčilená vosí hnízda krajně levicového bláznovství. Komunismus brežněvského typu byl sice v tom šibřinkovém reji zastoupen relativně slabě, také vjezd tanků do Prahy nebyl obzvlášť schvalován, ale to jen proto, že upřímně věřícím studentským fanatikům se kremelští papaláši nezdáli být dosti leninsky principiální. Oni, věrní a zásadoví, by jistě všechno udělali lépe.

Byly v tom určité rozdíly, univerzity technických směrů byly virem levicového fanatismu zachváceny nepoměrně méně než fakulty duchovědné, chemici či strojaři se starali o svá studia, kdežto filozofové, dějepisci, umělci, sociologové, ano i teologové neměli v hlavách nic než marxistickou revoluci. Kdo si v tom příšerném natloukacím mlýně dokázal zachovat vlastní osobnost a neovlivněný názor, je ještě dnes hoden obdivu a uznání, ba snad odlití v bronz. Šedá většina však ochotně běžela s povykující marxistickou smečkou, jsouc přitom přesvědčena o vlastním obdivuhodném individualismu. Pan profesor Kohák zjevně není nic víc a nic méně než typický produkt těch časů. Běhá takových, ctihodně prošedivělých a ozdobených zlatými brýlemi, po západních univerzitách, redakcích, farách a takových místech dodnes velká síla. Po zhroucení sovětského systému přechodně znejistěli, ale brzy znovu našli své bývalé výlučnické sebevědomí, znovu mají všechnu pravdu světa, už zase nahmátli žerď praporu revoluce, už zase poučují hloupé lidské stádo, kudy že mu vede cesta k zářným zítřkům, ledaže nyní místo diktatury proletariátu káží antiglobalismus a odpor proti konzumní společnosti. S tím se asi nedá nic dělat, takových kotrmelců je schopna duše člověka sice velmi inteligentního, zároveň však hluboce pošetilého, ano i střeleného.

Proč tomu tak je, a jak se zdá, musí být? Proč vysoká inteligence zjevně nezabrání člověku uvěřit nesmyslům a rozvíjet je dál, do vyšších dimenzí střelenosti? Je v tom jen profesorský sklon vznést se do výšin teorie a zapomenout při tom, co se děje dole na zemi? Učený profesor, zapomínající deštníky i kolikátého je, býval oblíbenou postavičkou humoristických časopisů, z čehož je vidět, že je to fenomén věčný a nepomíjející. Tuším, že mi psychologičtí odborníci vysloví nesouhlas, ale vytvořil jsem si na tu věc dlouhým pozorováním jistý názor.

Jest dar ducha jménem inteligence. Její mírou je člověk nadán, má ji v genech, neroste ani neslábne, pouze jí lze využít, nebo ji zanedbat. Je to džbán, jejž lze naplnit vínem vzdělání, čímž vzniká člověk učený. Je však i druhý džbáneček, umístěný v jiném koutě duše, a nazývá se rozum. Obojí se rádo zaměňuje, ale to je omyl a povrchnost; rozum je cosi podstatně jiného než inteligence. Nejsou výjimkou lidé vysoce inteligentní, avšak naprosto nerozumní; jako příklad může sloužit ... nu, nebuďme osobní, dejme tomu postavička potrhlého profesora ze starých fórků. Jeho protiváhou bývá nepříliš inteligentní, ale hluboce rozumný sedlák, švec, hajný.

Inteligence je podobná počítačové paměti, schopné shromažďovat, registrovat a kategorizovat velké množství informací. Analyzovat je však, vyvodit z nich správné závěry, je věcí rozumu. Pozdržme se u adjektiva správný: co je správné, projeví se tím, že funguje a osvědčí se. Co se neosvědčilo, mohlo být umně a duchaplně sestavené, ne však správné. Levicovým myšlenkovým soustavám je dlužno přiznat, že bývají velmi důmyslně skloubeny, navzdory tomu se však nejen nikdy neosvědčují, nýbrž vesměs vedou ke kataklyzmatickým malérům: je to tím, že byly postaveny na nesprávném základě, inteligentní, avšak nerozumné. A jako se džbán inteligence plní vzděláním, tak rozum dochází svého naplnění životní zkušeností.

V tom tkví jistá přednost českého člověka před západním současníkem - džbán jeho zkušenosti je plnější, i když vínečka dosti trpkého. Tkví v tom i příčina nedostatečnosti úvah pana profesora Koháka, za niž ovšem nemůže. Mohou tak chodit kolem sebe a nepotkat se, inteligence a rozum; teprve když se obojí sejde v jedné osobě, vysoká inteligence i hluboký rozum, džbán vzdělání naplněný a neméně plný džbán zkušenosti, k tomu i jistá mnohostrannost rozhledu a zájmů, dávka fantazie, pozorovací schopnost, ochota uznat omyl, poučit se z názoru a zkušenosti jiných ... pak ze součtu toho všeho vyvstává lidská kvalita nejvyšší a nejvzácnější, jíž je moudrost. Nelze nikomu vytýkat, že jí nedosáhl; tím méně se může někdo pyšnit, že ji vlastní.

Ale zaznívají-li z různých stran nabídky myšlenek a podnětů, měli bychom umět rozlišovat, které z nich se ozývají inteligencí, které prostým, zkušeností naplněným rozumem, a kde vysílá své signály moudrost. Rozeznat je v tom rámusu může být nesnadné, protože moudrost se pojívá se skromností, i nechodívá s plody svého ducha ryčně na trh. Bylo by skvělé, kdybychom to dovedli, protože pak bychom se tak často nemýlili ve volbě těch, jež stavíme do svého čela. Lidí moudrých je sice i v dějinách velkých a slavných národů jako šafránu, ale poznáme je podle toho, že jejich skutky se osvědčují a jejich předpoklady se naplňují.

Vzpomínám si na jednoho takového v nedávné minulosti. Pan profesor Kohák ovšem jméno Ronald Reagan silně nemá rád. Zajisté. Postavil se ten muž silou své moudrosti proti říši zla i proti užitečnému idiotství intelektuálních mód a pronikavě zvítězil, jeho dílo se osvědčilo. To se v určitých kruzích neodpouští.

Shrňme tedy: pan profesor Erazim Kohák nepředkládá české veřejnosti nic západního ani amerického a už vůbec ne exilového. Jeho vývody jsou ozvěnou mód a nálad, jaké zmítaly západními univerzitami v letech sedmdesátých a osmdesátých, aniž si povšiml, že v zemích českých se s nimi octl neobyčejně vedle, jelikož jejich zkušenost zní čímsi značně jiným než revolučností napapaných a svobodných západních studentíků jeho času. Ale ponechme každého nabízet své zboží na trhu myšlenek, dobré i shnilé, čerstvé i zatouchající trouchnivinou věcí dávno ztroskotaných. Jsme-li rozumní, budeme si z něj umět vybrat. Jen bych řekl, že přijít do země dosud rozvrácené socialismem ve skutek uvedeným, na půdu dosud rozrytou tanky roku osmašedesátého, pyšně se na ní rozkročit a znovu bez stopečky poučení nabízet k vyhojení jejích neduhů týž dryák s dávno prošlou záruční lhůtou ... je to přinejmenším nevkusné.

(Hannover, 31. 8. 2001, ANNONCE, 10. 10. 2001)

Inteligence, rozum, moudrost. Tři dary ducha, jimiž může člověk být z větší či menší míry vybaven a které rozhodují o tom, je-li jeho myšlení nejen důvtipné, nýbrž i správné. Správné pak není tehdy, když se všichni kolem sbíhají a všichni se diví, nýbrž je-li potvrzeno výsledkem. To může nějaký čas trvat a do té doby by neměl nikdo být označován za rozumného, tím méně za moudrého. Inteligence, to už je jinačí zboží, měřitelné a předem určitelné; ale jen na ní samé nelze postavit nic, co by mohlo projít zkouškou času a osvědčit se v ní. Téměř pravidelné selhávání myšlenkových konstrukcí, vyslovených kázavými intelektuály, potvrzuje toto pravidlo. Bylo by poctivé, kdyby se dokázali k svým omylům přiznat, za jejich následky se omluvit a ve věcech nápravy světa si uložit jistou zdrženlivost, ale k tomu ještě nikdy nedošlo. Do boje za lepší zítřky, pánové!

Jasno od počátku

Naslouchejte těm, kdož měli jasno od počátku. (Židovská moudrost)

Zajisté; lidé v Izraeli věděli o arabském terorismu už dlouhé roky svoje, ale nikdo nebyl ochoten jim uvěřit ani se z jejich zkušeností poučit. Musela přijít tragédie jedenáctého září, aby svět aspoň částečně uznal, že si přece jen tak docela nevymýšleli. A to ještě ne úplně, ještě asi budou muset dějiny udělit různým blouznivcům tvrdých pár pohlavků, než pochopí, že věci se dějí takové, jaké se dějí, a že na nich málo změní ušlechtilé úvahy o tom, jak by se podle jejich představ dít měly. Vlna terorismu, s níž nyní zápasí západní svět, má místo svého zrodu v arabských zemích Blízkého východu, a z nich především v Palestině; fenomén Usámy bin Ládina, jakkoli zlověstný, je pouze odvozeninou z toho vyplynuvší. Západ nedokončí své tažení proti světovému terorismu a může v něm mít leda dílčí úspěchy, nenajde-li kuráž sáhnout na jeho palestinský nerv.

Byli a jsou takoví, kteří v tom měli jasno už od počátku. Sluchu však je popřáno těm, jejichž vývody liběji zní, popřípadě odpovídají momentálním intelektuálním módám. Počkejme si a uvidíme: ti, kteří měli jasno od počátku, dostanou za pravdu jako vždy, ovšem až poté, co se stanou nedozírné, leč předvídatelné škody. To už se zdá být jakýsi zákon dějin. Svět by mohl být mnohem příjemnějším místem k životu a mnohá patálie by mohla být udušena v samém zárodku, popřípadě by vůbec nemusela nastat, kdyby bylo dost vůle a prozíravosti naslouchat těm, kdo mají jasno od počátku.

Byli v minulosti nepříliš dávné tací, kteří například varovali před figurou jménem Adolf Hitler; rozhodnější zákrok ze strany západních mocností v samém zárodku mohl zabránit tomu, aby šílené představy, dost jasně a čitelně obsažené v nacionálně-socialistickém programu, nepřerostly v světovou katastrofu. Avšak vedoucí činitelé svobodného světa byli názoru, že nacisté se svým programem nejspíš jen tak špásují, a když se jim ukáže vlídná tvář, že se tím ukonejší a svůj nenávistný program odloží k ledu. Nu, neodložili a ušlechtilá naivita obdržela řádný pohlavek. Kaštany z ohně poté museli vytahat ti, kteří měli jasno už od počátku. Ale aspoň se dostali k slovu a činu, i když k nim mohli být povoláni dřív. V jiném střetnutí světa svobody s mocnostmi zla takový happyend nenastal, a když, tedy velmi pozdě a k tomu jen zdánlivý a neúplný.

Ó, jaké oddanosti, jakým zástupům přívrženeckým se těšila idea marxismu, když svého času začala obcházet Evropou! A netrklo nikoho nic, ani když se idea oplodnila otrockým duchem ruského mužictví, ačkoliv jako později Hitler, ani Lenin se nikterak neskrýval se svým programem. Milionové vraždy byly zjevné, zrůdná důslednost, s níž byly vyhlazovány velké skupiny obyvatelstva, byla každému známá, nicméně se stalo příkazem doby sovětský systém když už ne přímo obdivovat a podporovat, tedy aspoň chápat a omlouvat. Mezi vzdělanějšími vrstvami Západu trval takový mrav s některými obměnami od let dvacátých až do osmdesátých; obyčejnější lidé už spíš náleželi k těm, kdož měli jasno od samého počátku.

Svět zla posléze nezanikl rozhodnou obranou světa svobody, nýbrž musel ztroskotat na své vlastní nemohoucnosti. Zdálo se tehdy, že aspoň nyní dostanou za pravdu ti, kteří měli jasno od počátku, ale kdež. Podnes nesou znamení zpátečníků, podnes se nedostali v podstatnější míře k slovu a činu, podnes jsou rozhodčími v oboru politické etiky ti, jejichž předpoklady se nikdy nenaplnily a jejichž pošetilá víra pokaždé a v každém směru ztroskotala.

V českém případě to platí v mimořádně smutné míře. Nesvádějme nic na velmoci, na Jaltu či na Postupim, jak už tak bývá zvykem omlouvat náš pád do Stalinovy náruče. Jiní do ní byli násilím vrženi, ale bohatstvím svého ducha se pyšnící český národ do ní naskákal radostně a sám. Jenže celková národní zhlouplost pětačtyřicátého roku by bývala nemohla nastat, kdyby na ní už dlouho předtím pilně nepracovaly valné šiky českých literátů, filozofů a vůbec krasoduchů všeho ražení. To oni se postarali o odklon od Západu, Hora, Nezval, Vančura, Nejedlý, Neumann, Drda, oni to byli, kteří roznítili atmosféru nesnášenlivého levičáctví své doby, v němž i duch nejlepší a nejjasnozřivější, Karel Čapek, se musel obhajovat z toho, proč není komunistou. To, prosím, nebyla jen taková pěkná, pravdivá a obdivuhodně prorocká esej; to se před tribunálem stádní, napodobitelné pošetilosti zoufale hájil člověk, který měl jasno od počátku. Nebylo mu popřáno sluchu, Čapkovo proroctví zaniklo v přívrženeckém hlaholu těch, kdož nemají jiné schopnosti než běžet se stádem.

Nakonec všechno ... chtěl jsem napsat skončilo, ale ono neskončilo a hned tak neskončí. Ale aspoň došlo k přelomu roku devětaosmdesátého, po němž už není tak snadné otevřeně hlásat vražedně pošetilé ideologické žvásty. Všechno se ovšem jaksi zamotalo: místo demokracie bez pochyb a přívlastků se dostavilo partajní výlučnictví, místo ohlašované občanské společnosti přišla vláda těch, jež ze všeho nejméně zajímají nějací občané a jejich vůle; místo rozhodného obratu k normálnosti přirozených hospodářských vztahů (příčí se mi užívat marxistického termínu kapitalismus) došlo k lišáckému kličkování mezi podvody, krádežemi a nikdy nevysvětlenými, nicméně dost průhlednými skandály. Snad o tom všem není třeba dlouhých výkladů, to všechno víme.

Muselo se to stát? Nemohli Češi po listopadu zamířit k normálnosti přímější, poctivější cestou? Asi že mohli. Jenže se stala táž chyba jako obvykle: nebyli připuštěni k slovu a činu ti, kteří měli jasno od počátku. Nedejme si namluvit, že takových nebylo; nedejme se ošálit řečmi, že veškerá mládež radostně křepčila v modrých košilích, český lid že byl celý bez sebe ze slovanských osvoboditelů a teprve pod tíhou zlé zkušenosti všichni přišli k rozumu. To nám tvrdí ti, kteří cítí rozpaky ze své někdejší zhlouplosti. Jenže, to se ví, ti nezhlouplí a předvídaví by se museli hledat. Bylo první starostí komunistů po převzetí moci rozmetat takové do všech koutů a znemožnit jim nejen politický projev, ale hlavně je udusit v bezvýznamnosti. Věděli, jak nebezpeční jim jsou nezávisle uvažující, módami neovlivnitelní lidé. V tom se jim jejich rozvratné dílo podařilo.

Po listopadu, kdy by ještě býval čas k nalezení lidí moudrých a nezkorumpovaných, k tomu nebyla vůle, ba projevila se vůle právě opačná. Ti, kteří měli jasno od počátku a žili ještě na půdě českých zemí, zůstali bez vlivu a možnosti se projevit, ztracení vesměs v kariérách velmi podřadných, skladníci, vrátní, topiči, pomocní dělníci, zahořklí důchodci.

Jiná, velká část se jich nalézala v exilu, v němž sice došli významnějších postavení, a bývalo by bylo snadnější jejich schopností využít; jednou z prvních starostí sametového režimu však bylo tyto lidi k rozhodování nepřipustit, postavit mezi exil a domov nepropustnou hráz nedůvěry. Povedlo se rovněž.

Místo toho ... nu, podívejme se, komu bylo v nových poměrech popřáno sluchu. Pomineme-li vyslovené zloduchy, nejvychytralejší kariéristy starého režimu, kteří se pomocí tisícerých známostí vedrali na nejvýnosnější místa politiky a hospodářství, jali se po listopadu k věcem veřejným vyjadřovat někdejší modrokošilatí mládežníci, jimž se pošetilé přitakání časem a zkušenostmi proměnilo v odstup od zjevených pravd marxismu. Plody svého ducha nás zahrnuli někdejší funkcionáři Novotného režimu, kteří v létě lidských tváří nesprávně odhadli, na čí stranu bude výhodnější se přiklonit, takže byli odstaveni od papalášských výhod a pobouřeni tím bezprávím se obrátili proti totalitě vymýšlením různých třetích cest.

O své se přihlásily dušičky snaživé a přizpůsobivé, jimž nebylo proti mysli splňovat ponižující podmínky komunistického kádrováctví, takže se staly filosofy, historiky a jinými odrůdami, jak se říkává, svědomí národa. A byli i lidé sice poctiví, leč malé víry, kteří desítiletími temna ztratili naději v návrat normálních poměrů; i přizpůsobili se době a jejich vůle k svobodě nestačila na víc než na občasné podání pokorné supliky, v níž žádali velkomožné panstvo, aby rozumněji panovati a své vlastní bolševické zákony zachovávati ráčilo. I k tomu bylo, uznejme, zapotřebí velké kuráže.

Ale jako protiváha k ofenzivě bezohledných chytráků to nestačilo a podnes nestačí. Zalistujeme-li českými novinami, najde- me v nich mnohou úvahu těch ze svazáků v demokraty proměněných, těch od papalášských prebend odstavených i těch poctivých, leč víry a vůle neveliké. Hlas lidí, kteří měli jasno od počátku, v tom chóru chybí naprosto, leda tu a tam se objeví v podobě čtenářského dopisu. A jejich čas už se nachyluje, odcházejí, jejich schopnost správného odhadu, poklad jejich prozíravosti, byl nenávratně promarněn.

Ale snad si aspoň můžeme z toho všeho odvodit jisté poučení: neplýtvejme důvěrou v mudrce, kteří se doposud svými prorockými vizemi vždy jen mýlili. Neboť i dnešek je čehosi začátkem; i naše budoucnost něco potvrdí a něčemu se vysměje. I dnes si můžeme vybírat mezi prozíravostí těch, kdož mají jasno od samého počátku, a moudře se tvářícími povrchnostmi, jejichž poselství opět nevyhnutelně selže. Jeho hlasatelé se sice dovedou umně a mnohomluvně vyhovářet a hojným užíváním povšechných slov o etice a humanitě, starostmi o chudé této planety a jinými takovými zdánlivostmi dávat svému projevu přídech prorocké moudrosti, ale nemylme se: až čas dozraje, budou to opět oni, ti velevýmluvní, ušlechtilí a veškerou pravdu vlastnící, jejichž předpoklady se zákonitě zesměšní. Ti, kteří měli jasno od samého počátku ... nu, snad si na ně ještě někdo vzpomene, i když nevím. Při jisté zkušenosti a určité porci skepse lze však už dnes určit, kdo je kdo.

Pokud se mě týče, chovám například značnou nedůvěru k současným prorokům, hlásajícím odpor proti globalizaci, proti konzumní společnosti, proti jaderné energii, proti karbanátkům v žemli a mnoha jiným podobným úkazům. Jsem si téměř jist, že až vítr dějin odvěje nános konjunkturální povrchnosti, ukáže se, že globalizace je dobrá věc, konzumní společnost není víc než prázdný žvást, jaderná energie je jediná cesta ze závislosti na ropných vyděračích a dokonce i ty karbanátky že jsou snad k jídlu.

(Hannover, 25. 10. 2001, Polygon, 7-8/2001)

Čas o nemnoho pokročil a v světa dění se přitvrdilo. Jak se zdá, jdeme vstříc konfliktům, svou tragikou rovnocenným s konflikty minulosti, k nimž svá polínka přidávali a pokaždé s nimi pohořeli konjunkturální mudrci. A již se opět rozhořívá názorový boj, již opět útočí kohorty těch, kteří mají vždycky pravdu, ale ještě nikdy za pravdu nedostali. Jistě i dnes jsou kdesi lidé, vyslovující názory, jejichž správnost bude dějinami potvrzena, ale to se ví, velkého sluchu nedocházejí. Neboť jejich úsudek je strohý, nelesklý, nehladký, s módami času neladící, otýpka ježatá, již nelze převázat mašličkou povrchní ušlechtilosti a duchaplně se s ní roztáčet před přitakajícím napodobitelským hejnem. Po mnoha ztrátách a těžkostech, jimž by při střízlivé prozíravosti bylo možno předejít, se vždy nakonec dostaví výsledek a ukáže, kdo mu byl svým odhadem blíž; ale to už si na ty, kteří měli pravdu od samého začátku, nikdo nevzpomene. To už se chystá nový malér, a do něj opět s velkým hlukem vyrazí věční majitelé povrchních pravd. Snad je v tom nějaký vyšší záměr Boží, směřující k tomu, aby svět nepokračoval na cestě k zdokonalení tak rychle a zpříma.

Přátelé lidu

Pozoruji, jak nám v posledních týdnech k napínavým podívaným na různé mazce v Gaze, Kašmíru, Afghánistánu a v jiných osvědčených místech zábavy a vzrušení přibyla i podívaná na dost podobné rumrejchy v Buenos Aires. Střílí se, rabuje se, zápalné nálože lítají sem a tam, vylamují se dveře bank a obchodů, inu, lid se dal do boje za svá práva. Nevím, co se na tom komu nelíbí. Podobné scény se přece staly standardním vybavením národní hrdosti mnoha zemí od Velké francouzské revoluce přes jiné velké revoluce až do ... ne, dodneška ne.

Dnes jako by už barikády, krví zbrocené prapory a hněv revolučního lidu jaksi vycházely z módy. Ale pozoruji, že píši až příliš uštěpačně; a ono se nesluší tropit si šoufky z tragédie. Čímž nemíním ani tak různé fackování v ulicích Buenos Aires jako spíš skutečnost, že opět jedna země zřejmě překročila kořen, za nímž už není cesty zpátky k rozumné normalitě. Ono to v dějinách totiž není tak, že co se pokazilo, dá se zase napravit. Náprava je možná jen do určitého bodu; je-li překročen, je tomu stejně jako u pacienta, jehož nemoc už stačila zničit zdroje tělesných funkcí. Což, obávám se, může sloužit k poučení i jinde než na pampách argentinských.

Přitom jaká to bývala země, ta Argentina! Pamatuji se, že když rudý mor před víc než půl stoletím zachvátil zemi českou a v důvěrných kroužcích se přetřásala možnost útěku za kopečky, patřila Argentina k cílům, o nichž uvažovali lidé, balivše si v první exilové vlně svůj raneček. Další vlny a vlnky ji už ve výběru neměly, neboť krátce po naší pohromě začal argentinský zázrak uvadat. Ale ještě když jsem před sedmi lety sám nahlédl do země mezi Andami a Atlantikem, nezjistil jsem v ní nic zvlášť znepokojivého, než že byla i pro můj německý míšek jaksi dost drahá, pročež jsem ji předčasně opustil za kopečky do Chile, země sice o poznání chudší, avšak nadějnější, jejíž rozvoj vycházel z vlastní produkční síly. Neodpustím si údaj, že ji tím směrem poslal známý zlosyn Pinochet.

Argentina ještě zatím vypadala na pohled blahobytněji, ale byl to blahobyt na dluh. Na sekyru lze při jisté nezodpovědnosti vést líbezný živůtek, hodina pravdy však neúprosně nadchází, když už není z čeho brát, ani se nenajde žádný trouba, který by zase půjčil. V Argentině nadešla a lze předvídat, že ji neodvrátí ani spravedlivý hněv lidu, ani pětadvacátý prezident. Na březích vltavských zatím...

Proč k tomu došlo? Jistě, i česká země upadla z předních míst světové výkonnosti a blahobytu na úroveň méně vyvinutých končin, ale příčina toho úpadku je zřejmá: čtyřicetileté působení poduralského socialismu. V Argentině se takový neuchytil, a přesto je výsledek týž, ne-li ještě horší. Patrně, soudím po jistém hlavy lámání, že marxleninsko-husákovský socialismus byl pouze pododrůdou jevu širšího, pro jehož pojmenování nenacházím žádný vhodný -ismus. Snad bychom jej ale mohli nazvat takto: zhoubné působení přátel lidu.

Vpadlo do argentinského blahobytu už v roce 1946 osobou jistého Juana Dominga Peróna, velmi to nadaného tlučhuby. Kromě záliby v bělostných generálských uniformách se vyznačoval i kromobyčejnou láskou k prostému lidu, k chudému lidu, k neprivilegovaným vrstvám a jak jinak se ještě říká těm, kteří mají v talíři o lžíci polívky méně než druzí. Argentina těch dob byla země sice zámožná, avšak polívky v talíři v ní neměli všichni zcela stejně, i usoudil tlučhuba, že jest nutno vyrovnat sociální rozdíly. Všimněme si, prosím, jisté zákonitosti: sociální rozdíly bývají hojně a se zálibou vyrovnávány, ale nikdy a nikde se ještě nevyrovnaly, jen se pokaždé snížila hladina polívky v talíři jedněch jak druhých. A ovšem se též vyměnili vlastníci talířů.

I vyrovnával rozdíly Juan Perón, přiděloval a přerozděloval, znárodňoval, zespolečenšťoval a vůbec všemi způsoby chudým dával a bohatým bral, což měl snadné, neboť zatím bylo z čeho. V soucitu s prostým lidem ho překonávala pouze jeho choť Evita, která nespoutána přece jen některými povinnostmi k státu, mohla svou rozdávačnou slitovnost rozvinout ještě skvěleji, čímž se stala všeobecně milovanou mateří národa. Když jednoho dne zesnula, byla z Argentiny vyslána k Svatému stolci žádost, aby papež ráčil Matku národa vyhlásit za světici. Nevím přesně, jak ta iniciativa dopadla, ale jelikož nenacházím mezi svatými v kalendáři žádnou Evitu Perón, usuzuji z toho, že měl papež víc rozumu než nadšený argentinský lid.

Ostatně i Otci národa za nedlouhých osm let odzvonilo. Zdroj blahobytu začal rozdáváním vysychat a milovaný lid, zpozorovav, že státní štědrosti ubylo, a maje také dost Otcových diktátorských manýrů, povstal a svého dobroděje vyhnal. Jeho odkaz však zůstal v Argentině živý, a jak šel čas, ještě vzrůstal. Bylo jím domnění, že blahobyt vzniká rozdáváním, že je možno vytvořit sociální spravedlnost přiškrcováním jedněch a přikrmováním druhých, že lze donekonečna prožírat podstatu, založenou prozíravějšími předky. Na principu prožírání vznikla v Argentině partaj dodnes se zaštiťující Perónovým jménem a střídající se u vlády s jinými (ostatně nepříliš odlišnými) podle toho, jakou budí v lidu oblibu vyhlídkou na další blažené prožírání, nebo ji zase ztrácí. Až donedávna. Prožráno jest.

Bystrý pozorovatel ovšem snadno zjistí, že až na jistý lokální svéráz a poměrně rychlý spád děje nejde o žádnou argentinskou specialitu; na získávání voličské obliby poskytnutím možnosti prožírat budoucnost je postavena nejedna partajní strategie, věru že není nutno chodit pro příklad až k řece La Plata. Demokracie dnes ovládá svět, ať již skutečná nebo jen tak lehkým štětečkem na vzduch namalovaná; a v demokracii vládne ten, kdo se zalíbí lidu. Jelikož je do pojmu lid vždy zahrnuto značné procento těch, jimž okamžité prožrání zdrojů jde nad vyhlídku budoucí stabilní prosperity, mají o své životní jistoty postaráno i všelijací Perónové. Selhává nám demokracie?

Zčásti ano, zejména v případech demokracie degenerované, na vzduch namalované. K degeneraci dochází v té míře, v níž se občan aktivně neúčastní rozhodování o záležitostech státu a společnosti, nýbrž si pouze jednou za čas jako papoušek na jarmarku vytáhne planetu se jménem jednoho z mocenských klubů. Ten stav je tím horší, není-li občanské volbě k dispozici výběr skutečných programových alternativ, nýbrž jen navzájem sobě podobných, náklonnost k prostému člověku předstírajících spolků. Z občana se tak stává poddaný, z aktéra divák, jeho vztah k zvoleným zástupcům, vyjádřený proslulým zájmenem oni, je vztahem k velkomožnému zámeckému panstvu, jehož rozhodování nelze ovlivnit. Za nějaký čas se dostavuje návyk na postavení poddaného a s ním i jisté ulehčení: vždyť ono to jinak nejde. Je to přece normální. Dělá se to tak všude. Taková už je politika. Jen blázen by si představoval, že může panstvu opravdu nakukovat do hrnce. Žádán již není zodpovědný správce věcí veřejných, nýbrž dobrotivé panstvo. Že ani nejmilostivějšímu panstvu peníze na vrbě nerostou, že než je rozhodí mezi poddané, musí jim je v mnohem větší míře vytáhnout z kapsy, ztrácí na významu.

Rozhostil se pocit, že poddaný beztak nemůže nic dělat a že to tak, jakáž pomoc, musí být; tu i obsah vlastní kapsy je cosi z vlastního úsilí nevyplynuvšího, nýbrž poskytnutého vrchností. Zaplať pámbu za ty krejcárky, milostpane. Pohlédněme, jak daleko tento proces pokročil, a uvidíme, jak blízko se nalézáme argentinským koncům. Abych to řekl přímo: nezneklidňuje mě tolik, že Čechám vládnou navzájem domluvená mocenská bratrstva; takový stav lze celkem jednoduše napravit. Mnohem horší je, že podstatná část veřejnosti už jej začala pokládat za normální, že stále víc ubývá občanů a přibývá těch, kteří přijali za svůj poddanský zvyk.

Shrňme tedy: příčinou úpadku je ze strany vrchnosti snaha o získání lidové přízně uplácením, ze strany veřejnosti přijetí té hry. Zabránit tomu lze co nejvyšší, aktivní účastí na politickém dění, tak aby obojí, voliči i zvolení, nebyli ničím víc ani méně než občany. Nestane-li se to, rozštěpí se společnost na všemocné papaláše a pasivní, bezmocnou holotu. Pozorujme tedy slova i skutky našich zvolených zástupců a zbavme je našich hlasů okamžitě, jakmile zjistíme, že jeví sklon k papalášskému výlučnictví. Významným symptomem této choroby je neochota připustit občana k rozhodování a blahosklonné rozdávání almužniček. Odhalme včas své Peróny. Neboť politický ctižádostivec bývá obvykle tvor sebestředný, ve vztahu k okolí cynický, zahleděný do vlastního prospěchu. Jím může být, ale také nemusí, finanční zisk. Mnozí se víc než to potřebují kochat v pocitu moci, v záři slávy.

Skutečná demokracie takový pocit neposkytuje; jelikož se přímé diktátorství už nenosí, je nutno dosáhnout demokracie předstírané, demokracie degenerované, demokratického představení jednou za čtyři roky. Můžeme si dovolit jistou podezíravost: podívejme se pozorně na přátele lidu a ptejme se, kde se v těch jinak samolibých sobcích bere ta překypující náklonnost k chudým, prostým a neprivilegovaným. Není těžké přijít té záhadě na kloub: svobodný, svéprávný občan dokáže rozhodovat o svých záležitostech z největšího dílu sám a nepotřebuje, aby mu každý krok někdo předepsal.

Adept papalášství se proto snaží omezit svéprávnost a občanskou svobodu tím, že ji obestře předivem regulí, nařízení a omezení. To se nejlépe povede co nejhojnějším poskytováním. Máš právo, občane, na bezplatné tohleto a bezplatné tamhleto, stát ti poskytne důchod, dobrotivý erár tě zajistí ve všech životních situacích, aby se ti ani chloupek na hřbetě nezkřivil, nic nenechá na tobě, žádnou starost, všechno převezme sám... Komu se podaří společnosti toto pravidlo vnutit, získává nad ní obrovskou moc. Nejsociálnější stát bývá nejnenasytnější, nejmilostivější panstvo nejlhostejnější, darovaný kůň nejchromější a nikdo tak zvysoka nekašle na občanovu budoucnost jako okázalý přítel lidu. Měli bychom to už pomalu vědět, neboť těch, kteří se zaklínali prostým, dělným či jiným takovým lidem a dovedli jej do pekel, jsme měli v nedávné historii dost. Věřme, že navzdory všemu ještě tato země nepřekročila kořen zkázy, za nímž už není návratu zpět; ale může se to snadno stát, budeme-li plýtvat důvěrou pro naše Peróny.

Všimněme si, jak se míra erárního sahání do občanovy kapsy přiblížila padesátiprocentní hranici; všimněme si, jak hluboko už se stačila zatnout státní sekyra; všimněme si, jak bezstarostně jsou do rozpočtu zahrnovány jednorázové a neopakovatelné zisky; a uvidíme, jakým tempem se čeští přátelé lidu blíží břehům argentinským. Všímejme si a jednejme. Nikdo nemůže zabránit přátelům lidu, aby jej zruinovali, než lid sám, a to včas. Vylamování samoobsluh, když už je všechno promarněno, nepomůže oklamaným lidičkám ani v Buenos Aires, ani kde jinde.

(Hannover, 15. 1. 2002, ANNONCE, 23. 1. 2002)

Nějak poslední dobou ustoupila Argentina z popředí zpravodajského zájmu, což může buď znamenat, že jsou všechny samoobsluhy už vyplundrované, nebo také a spíš, že si usoužený lid na tu bídu zvykl, takže není dramatických obrázků, jimiž by bylo možno sytit televizi.

Ve věcech českých - pozor, buďme opatrní s příznivými prognózami - snad došlo k poněkud odlišnému vývoji; bezstarostně rozdávačný tuzemský perónismus sociálnědemokratického ražení seznal, že se ocitl na konci svých možností a zdrojů, aniž nejdřív muselo dojít k vytloukání obchodů. Možná v tom zapůsobil i příklad okolních evropských zemí, stanuvších před touž zapeklitostí; možná také, že nezasáhla ani tak neviditelná ruka trhu (z níž si pravý sociální přidělovatel nic nedělá) jako spíš viditelná ruka Evropské unie, stanovivše blahovolnému zatínání erární sekyry úzké meze. Je dokonce slyšet o šetření, o stabilizovaném rozpočtu, nižším zadlužení ... no, uvidí se, uvidí, on slavný úmysl ještě není totéž co skutek, obzvlášť je-li vyhlášen ústy partajních stratégů. Ale aspoň že bylo plíživé nebezpečí argentinizace poznáno a pojmenováno.

Jen jedno bych ještě rád věděl: bude-li v Česku i jinde opravdu nastoupena cesta rozpočtové střídmosti, tok mincí ze sociálního míšku přiškrcen, klima nepřátelské malému a střednímu podnikání obráceno ve vlídné, podstatný díl rozhodování o sobě samém přenechán občanu, dokonce snad postupně snižovány daně a omezena byrokracie ... k čemu by pak ještě byly a rozličná modrá z nebe slibovaly sociálně demokratické strany? Cosi mi napovídá, že to nepůjde tak zlehka.

Krejcárky knížete pána

Podtrženo a sečteno jest. Mnoho komentátorů se zamýšlí nad výsledkem voleb: proč, jak to a kvůli čemu to, že je pravice prohrála? Že by zboží zvané pravicovost nebylo v zemích českých žádáno tak, jak se zdálo? Prošla mu záruční lhůta? Nebo je příčinou nezájmu o ně, že je nabízeli kramáři nesolidní, šidící na ceně i na váze, takže to s nimi začíná jít s kopce, jak dřív nebo později zjistí každý obmyslný šejdíř? Nic z toho, drazí občané a voliči, nic z toho. Nižádná pravice neprohrála a ani prohrát nemohla, jelikož nelze prohrát tomu, co neexistuje. Během celého polistopadového období zelo prázdno na pravém konci politického bidélka, a to jediné, co pravicového se tu a tam vyskytlo, byly teoretické šprochy, za nimiž nenásledovalo víc než hbité přiskočení doleva pokaždé, kdykoli takový přískok sliboval přinést hlasy. Přitom míval před tuctem let pojem pravicovosti velkou konjunkturu v království českém, jsa prostoduše chápán jako opak komunistické levicovosti. Přímá zkušenost s komunismem se však vzdaluje, vystřídána aktuálnější zkušeností s postkomunismem.

Z ní těžce zpraženému občanu nevyplývá víc než podezření, že kdo slibuje něco pravicového, má patrně na mysli zase nějakou zlodějnu. Ze značné části se ani nemýlí, i není se co divit úbytku hlasů. Možná že se zájem o řečené zboží zase zvýší, bude-li je nabízet někdo důvěryhodnější. Nejdřív ovšem bude muset být přesněji stanoveno, co pravicovost vůbec je, aby za ni nebyl prodáván kdejaký šmejd.

Ještě naléhavěji musíme určit, které zboží pravicové není a nikdy nebylo, ač je z nejapnosti titulem pravice opatřováno: nepatří k němu a nesmí k němu být řazen nesnášenlivý, podezíravý, v cizích polívkách chlupy hledající a ve vlastní ji nevidící nacionalismus. Nezaměňujme jej za vlastenectví; mít vřelý vztah k své zemi a jazyku je přirozený a kladný lidský pud, divoké osočování kdekoho nalevo napravo však nikoliv. Proč se nenávistný nacionalismus octl na pravém konci politického bidélka, jest neznámo; zkušenost ukazuje, že se ve skutečnosti téměř zpravidla páří s ideami socialistickými. Ze socialismu vyšel Mussolini, písmenko S v názvu Hitlerovy partaje NSDAP značí socialistický, a že se sovětský socialismus tak snadno a patrně zákonitě přerodil v ruský nacionalismus, že nejradikálnějšími zastánci a šiřiteli protiněmeckých záští jsou u nás komunisté, to také nepřišlo jen náhodou.

Dejme si pozor na výlevy nacionalismu: téměř vždy stojí v jejich pozadí náramná chuť nás občany všelijak postrkovat, do podoby vlastních představ otesávat a omezovat, náš plebejský názor nahrazovat čímsi skvělejším, z výšin nepozemských ideálů seslaným. To vše je velice levicové, protože nejvlastnější zásadou pravicovosti je nevměšování do občanova života, důvěra, že dokáže své záležitosti řídit sám. Pravicová je zásada společenské stavby budované odspoda, od jednotlivce a rodinu přes obce a vyšší správní celky až ke konečnému svorníku, jímž je stát. Nezbývá na něj mnoho úkolů, leda tvorba zákonů - ale ty nejzákladnější beztak není nutno tvořit, protože jsou už od pravěku obsaženy v kodexu lidské slušnosti - jakož i vymáhání vnější, a v poslední době čím dál naléhavěji vnitřní bezpečnosti. Co nad to jest, levicové jest.

Jak vidno, pravicovost je věc nenákladná a z velkého dílu ideální, třebaže její odpůrci seč jsou, jí nasazují psí hlavu bezohledného prospěchářství v protikladu k socialistické touze po rovnosti a spravedlnosti. V praxi to bývá socialismus, jenž sice ne v programech, ale o to víc ve svých výsledcích zpravidla dospívá k neurvalému rozhánění se lokty, k nesolidárnosti, k sobectví a bezohledné hrabivosti. To vše je celkem jasné a zkušenostmi doložené, nicméně nedoufám, že předcházející odstavce najdou ve veřejnosti mnoho souhlasu, neboť národ český je ve své valné převaze levicový, zcela v jeho tradici lidovosti a prostoty, kteréžto atributy jen z neznalosti lze směšovat s jakousi rozjásanou ryzostí a oproštěním od bažnosti majetku. Ve skutečnosti platí pravidlo, že čím prostší člověk, tím bezvýhradněji měří svět kolem sebe materiálním loktem; a pohleďme, jak povýtce materiální je socialismus, jak neumí člověku nabídnout víc než o něco plnější hrnec, a to pokud možno hrnec připravený k okamžitému projedení.

Co je doma, to se počítá, zní heslo bezděčného levičáka, byť by se z nedovtipu hlásil k pravici. Nicotnému zisku teď a hned dá přednost před výsledky, jež by mohla přinést budoucnost. Ideálních hodnot, svobody nebo občanských práv si neváží buď vůbec, nebo pouze v souvislosti s obsahem své kapsy. Poddaný robotěz si nežádá zrušení poddanství, nýbrž aby milostivý kníže pán občas projel v kočáru vsí a rozhodil pár hrstí krejcarů mezi chudou holotu; jej bude milovat a chválit, v modernějších poměrech volit. Hodnej pán, má srdce pro chudej lid. Je to velice socialistické, velice levicové, velice české.

Robotěz ovšem ví, že knížetem pánem rozhozené krejcárky pocházejí z jeho vlastní dřiny (z krve mé a mého potu - tento Bezručův verš by si přerozdělovací byrokracie mohla dát vyrýt do štítu). Ví také, že by krejcárků v jeho soukromé kapse mohlo být nepoměrně víc, kdyby neprocházely děravým sítem sociálně se tvářícího eráru, jímž jich valná část propadne, aniž by po sobě zanechaly jakýkoli užitek. Ale nedbá toho, je to pro jeho v jádře poddanskou duši příliš složité myšlení. Chce mít svůj dojem, že dostal dárek. Že mu bylo poskytnuto cosi zdarma. Že se o krejcárky posbírané za kočárem nemusel přičinit. Jeho přízeň získá ten, kdo praví - pojď sem, dušičko poddanská, a obrať kapsy; co ti v nich najdu, to seberu a poté znovu přidělím; a kdyby se v ti v kapse náhodou krejcárků nedostávalo, přisypu ti z cizí.

Že se z podstaty věci a při nejpoctivější snaze může do poddanské kapsy vrátit jen část vydřených penízků, protože z čeho by jinak byly živy přerozdělovací struktury, je vedlejší. Socialistický feudál a jeho poddaný subjekt se navzájem doplňují ve vzácné jednotě mysli. Pán pokládá poddaného za hlupáka, neschopného se sám o sebe postarat. Ruce po bezplatných dárcích natahující robotěz ho v tom předpokladu utvrzuje.

Ještě před nedlouhým časem byl i v celé západní Evropě přerozdělovací princip pokládán za nedotknutelný a jedině správný. Amerika, držící se principů jiných, byla stíhána opovržením a kárána za sociální necitelnost. Od nějakého času se ten postoj mění: krejcárků je v erárních kasičkách chronicky málo a ještě hlouběji do poddanských kapes sahat je nevhodné, jelikož je jistá hranice, po niž si to i ten nejprostoduší robotěz nechá líbit. Pytlíkovat to na stále hlouběji zatnutou sekyru také začíná nejít, neboť i zatínání sekyr má své meze. Snižování daní se sice z politických tribun rádo slibuje, ale nesnadno naplňuje, protože by erár musel začít šetřit, a to ve významnější míře nelze jinak než na úkor státní byrokracie, z největší části zřízené k účelům sociálním. Kdyby stát upustil od své fixní ideje, že musí, i kdyby hrom na koze jezdil, na svých opratích držet například nemocenské nebo starobní pojištění, kdyby tu péči přenechal pojišťovnám, nebo, ó hrůzo, samotnému občanovi, ulevilo by se mu ovšem náramně.

Mohl by se s větším zdarem starat třeba o zmíněnou již bezpečnost, jelikož občan si své kapky do nosu může koupit sám, ale běhat s halapartnou po nočních ulicích a chytat lapky je způsob přece jen už zastaralý a při způsobu dnešního lapkovství málo účinný. Pan Špidla se svou vizí o vše pečujícího, všem všechno přidělujícího a každý občanův krok otcovsky dirigujícího státu už je na dnešním evropském jevišti postava ojedinělá a i svým příznivcům z řad sociálně demokratických předáků málo věrohodná. Ne že by všeobjímající státní péči nevzývali. Ale nejsou na ni prachy, nejsou a nebudou, kdybychom si obě nohy za krk dali, nelze udržet systém zvaný solidární, v němž jedni pracují a druzí projídají. Ještě se zkouší, nepůjde-li to s lehoučkými reformičkami, tadyhle vzít milionek z rozpočtu jednoho ministerstva, tamhle jej přistrčit jinému, ale už se ví, že nepůjde, a když, ne nadlouho.

Už je to jisté: přijde ten čas a chtě nechtě to budeme v Evropě muset dělat tak jako ti vysmívaní Američané. Na rozdíl od evropské solidárnosti jim to totiž funguje: stáří pro ně neznamená nejen bídu, ba dokonce ani omezení; a nemocenská péče na soukromém pojistném základě je vždy kvalitnější než za knížecí krejcárky bezplatně poskytnutá. Nic platno, čím méně stát podniká, tím lépe, a to nejen v průmyslu a obchodu, nýbrž i na těchto polích.

Levicové argumentaci zbývá už jen poslední trumf. Co bude bez státní péče s těmi, kteří buď z nedostatku schopností, buď z lenivé lehkomyslnosti zůstali pozadu, takže nemohou těžit z výsledků vlastní tvůrčí snahy? Co s těmi chudými, znevýhodněnými, životem odstrčenými, starost o něž jsme my, socialisté, vždy kladli na první místo?

Pravičák odpoví, že ani ti nemusí umřít hladem. Ale nesmí se kolem nich všechno točit, v tom je levicová teorie chybná a vede k úpadku. Na první místo veřejného zájmu patří ten, kdo hodnoty vytváří. Jistěže dává systém vlastní zodpovědnosti vzniknout značnému rozdílu příjmů. Ale v zámožné, prosperující společnosti je nakonec slušně živ i ten, kdo zůstal na okraji. Bídu naopak můžeš přerozdělovat, poskytovat, spravedlivě a sociálně ji z kapsy do kapsy přesypávat, a přesto zůstane talíř prázdný. To je ovšem těžké k pochopení tomu, kdo čeká, až pojede kolem kníže pán a bude rozhazovat krejcárky.

(Hannover, 3. 7. 2002, ANNONCE, 17. 7. 2002)

Nevím, nevím. V celé Evropě se parlamenty dohadují, návrhy zákonů podávají, pozměňují, schvalují, dodatky dodávají, o šetrnosti a nižších daních řeční, jen výsledek žádný zatím vidět není, až se zdá, jako by to handlování a návrhů podávání bylo cílem a účelem samo o sobě. Kdož ví, třeba až se evropská Růženka za pár tuctů let probudí ze spánku, zastane u svého lože tytéž pány, neměně se handrkující o vyrovnaný státní rozpočet a reformu nemocenského pojištění. Možná by bylo účelnější, kdyby se ministři financí z celé Evropy pokolenačky vydali na pouť do Lourd a na státní útraty tam zapálili velkou svíci před sochou Panenky Marie pomocné. Prý že prokazatelně koná zázraky.

O jezdci bez koně aneb Připomínka k švédskému modelu

Máme novou vládu v království českém, jejíž počínání jedni sledují s nadějemi, jiní s obavou. Těší se ti první, že jejich život, chválabohu, poběží i nadále skromným sice, ale zajištěným způsobem. Že budou mít svou sice mizernou, leč bezplatnou lékařskou péči, téhož druhu vysoké školství, svůj pětitisícový důchod, své nejrozličnější příplatky, příspěvky a nadlepšení, jichž by možná nebylo, kdyby to vzal do ruky někdo jiný, po kapitalisticku ráznější. Jen žádné změny, strachují se. Jen nám nesahejte na naše životní jistoty, sice bídné, ale lepší než žádné. Jiní se naopak ptají - a z čeho hodlá socialistická vláda své sliby životních jistot platit? Mohou vůbec socialistické recepty - pomiňme už ty, z nichž to smrdí krví a samovládou - fungovat jinak než bídně? Může být jejich výsledkem něco jiného než dluhy, byrokratický chaos a nakonec selhání? Je na světě místo, kde se osvědčily?

V tomto okamžiku se usměje socialistický teoretik a praví s převahou: »Ano, je takové místo. Podívejte se do Švédska. Tam socialistické zásady fungují!« A jistě, kterýpak z českých poddaných by se nechtěl mít jako ve Švédsku, že. Sám pan premiér Špidla mnohokráte stvrdil správnost svých sociálních programů poukazem na švédský model. Dělejme to jako ve Švédsku, drazí Čechové, a povede se nám dobře. Ať jsem pes, ale pravím, že je to propočet, který nemůže vyjít. Znám Švédsko dost dobře, takže vím, že to s fungováním socialistických zásad není tak náramné, jak se v povrchním pohledu může zdát, rovněž že švédské vlády od leckteré z nejdogmatičtějších částí svých programů upustily, protože nebyly k zaplacení a dusily všechen hospodářský život. Ne pro nic za nic se ze Švédska vystěhovávají lidé s vysokými příjmy, jimž jeden čas hrozilo zdanění až devadesátiprocentní, ne bez důvodu švédské podniky překládají svá sídla do ciziny, ne nadarmo jsou na proslulé firmě Ikea švédské už jen ty losí parohy, ne z holého rozmaru si vymýšlejí i prostší švédští poplatníci nejrůznější triky a kličky, všichni svorně dle zásady - jen neplatit švédské daně!

Ale to všechno jsou patrně věci, jež pravověrného programátora socialistických jistot nemohou odradit, ba zvou ho k nápodobě. Kopírování švédského modelu se ale staví do cesty i jiné překážky. Z poslední světové války, v níž se Švédům podařilo udržet velmi výhodnou neutralitu, vyšli jako vítězi, ne sice vojenští, zato však ekonomičtí. Jejich země stála vysoko na prvním místě světového hospodářského žebříčku, její životní a konzumní úroveň byla nedostižná, její hospodářský rozvoj úžasný, mezinárodní respekt úctyhodný. Svenska kvalitet, stálo na výrobcích švédských závodů, a byl to výraz oprávněného sebevědomí. Taková byla startovní čára, z níž se Švédsko vydalo na pochod za ideálem sociálního státu.

Nebyl to pochod zrovna levný; Švédové jej zaplatili poklesem z prvního místa světového blahobytu, tuším, někam do třetí desítky, dosti citelnou drahotou i jinými újmami. Ještě pořád je ale dobré býti Švéd. Byla totiž a dosud je i jiná podmínka pochodu k životním jistotám než zmíněná ekonomická.

Zabýval jsem se kdysi dost intenzivně přípravami na emigraci do mně velmi sympatického Švédska, no, nakonec to vyšlo jinak. Dodnes nevím, jestli toho mám litovat, nebo spíš ne. Žít v zemi, kde je skoro půl roku tma a zima, v zemi, z níž je daleko ke všem pěkným koutům Evropy, Prahy nevyjímaje, v zemi, kde stát občana ždíme krutými daněmi a kde bych musel třikrát v dlani obrátit každý öre, než bych si dopřál kousek řízku ... nějak bych se s tím snad smířil. Ale dost nerad, přiznávám se. Zato bych měl švédské léto, krátké, ale překrásné, s nímž se nedá srovnat žádný čas ve zbytku Evropy. Měl bych hned za prahem celou šíři půvabné, tiché, čisté krajiny s jejími překrásnými jezery a neporušenými lesy. Ale především: žil bych ve švédském prostředí, měl bych za sousedy Švédy.

Je to chasa, pravda, trochu zamlklá - po sto generací vedli Švédové osamělé živobytí každý sám pro sebe na dvorci uprostřed lesů, to už člověk odvykne plkání. Nenechme se ale mýlit povrchním dojmem: zamlklost není totéž co nerudnost či nezájem. Lze mít řečí jako vody a přitom být podlý a sobecký; to nikdo nemůže Švédům předhodit. Ne; jejich srdečnost, ochota, obětavost, bezelstnost, poctivost, pravdivost, důvěra v dané slovo, to všechno vytváří prostředí, v němž bych velmi rád žil a cítil se jako doma, ba, když tak pohlédnu na různé obyčeje v Čechách i v Německu, ještě lépe než doma. Naopak jsem potkával Švédy v různých vzdálenějších končinách a pozoroval občas, že jsou trochu nesví. »My Švédové jsme takoví troubové,« povzdechl si mi jeden mládenec, s nímž jsem seděl na verandě tropického hotýlku, »každému věříme.« Inu, zrovna ho někdo ošidil, holoubka, okradl nebo podvedl. To je v širém světě běžné a v některých jeho částech obzvlášť, ale pro Švéda to může být novinka.

Ba, v zemi, na jejímž venkově se donedávna domy ani auta nezamykaly (organizované výpravy zlodějů zpoza Baltu už bohužel udělaly tomuto svérázu vesměs konec) ... byl by to život. Živůtek jak vymalovaný, záviděníhodný, pro nějž bych rád strpěl i některé protivnější sociální jistoty.

Předešlými odstavci jsem chtěl naznačit, že to se sociálním státem není jen tak. Není zcela nemožné k němu dospět, ale je to drahá legrace a je nutno na ni mít. Třeba se rozhodnout, čemu dáme přednost: zda výšinám prosperity, nebo raději těm jistotám. Švédsko se rozhodlo pro jistoty a zaplatilo za to sestupem na místo v třetí desítce uchazečů o titul mistra světa v blahobytu. Ale jelikož sestoupilo z prvního, ještě pořád se octlo na místě, na němž se dá slušně žít.

Kdyby chtěla tutéž cenu zaplatit říše páně Špidlova, na nákladné legrace nemající, museli by se Čechové spokojit s místem daleko méně komfortním, jež by patrně sdíleli s Ugandou a Pákistánem. Málo platné, jest třeba mít nejdřív koně a pak na něm můžeme vyhrát - nebo taky nevyhrát - dostihy. Kdo by to chtěl udělat obráceně, nejdřív vyhrát závod a pak teprve si pořídit koně, byl by nejspíš odvezen v košatince. Jelikož se český pan předseda vlády k čemusi takovému hotoví - ať nehovořím o košatinkách. Mnoho nadějí na úspěch bych mu však nedával, spíš na ty dluhy, byrokratický chaos a výsledné selhání. Ale to je teprve první z okolností, pro něž lze zapochybovat o zdaru české cesty k sociálnímu státu, okolnost materiální. Je však i jiný světový žebříček, na němž na rozdíl od prve jmenovaného Švédsko spolu s Finskem zaujímá první místo: žebříček světové neúplatnosti. To o čemsi svědčí. Odvažuji se tvrdit, že ne sociální stát podle švédského vzoru, nýbrž starého čerta vybuduje pan Špidla, nezdaří-li se mu následovat jej i v tomto bodu. Šlechetná slova o sociální společnosti se snadno pouštějí z huby, ale nejsou víc než prázdné bubliny, nemá-li řečená společnost zároveň i schopnost být společností solidární. To jest takovou, v níž, jak už uvedeno, vládne ochota, vlídnost, obětavost, bezelstnost, neúplatnost, poctivost, pravdomluvnost, důvěra v dané slovo. Společnost lidí, kteří jsou takoví troubové, že si navzájem věří.

Není-li tento požadavek aspoň způli splněn (dohnat a předehnat Švédsko asi nelze), netřeba se namáhat se sociálním státem, neboť ze všeho snažení vyjde zchudlý stát sobeckých nedůvěřivců. Země, kde se nedodržují dohody a neplatí dluhy, kde je pokládán za obdivuhodného lišáka ten, kdo se dovede úspěšně vykroutit ze závazků, kde je hlupák, kdo jedná čestně, kde každý od každého očekává podraz ... taková země nemá naději na vybudování sociálního státu, protože nesplnila předpoklad toho cíle. Kdo jej chce obejít či odsunout, nejdřív vybudovat sociální stát a pak teprve se starat o morální stav společnosti, po- číná si stejně jako zmíněný již jezdec, hodlající rajtovat k vítězství na oři, jejž si pořídí až pak.

Zajeďme si do Švédska a rozhlédněme se. Uzříme tam mnoho výdobytků sociálního státu. Překrásná dětská hřiště, nejen za těžké peníze zbudovaná a dobře udržovaná, ale také svévolně neponičená, nepolámaná, nepočmáraná. Koupaliště u krásných jezer, na něž nikdo nedohlíží a přesto jsou čistá a úpravná. Jiná veřejná zařízení, vybavená někdy i dost drahým zařízením, jež však nikdo neukradne. A kromě toho i lidi vlídné, přátelské a ohleduplné, mezi nimiž lze být důvěřivým troubou. To spolu souvisí, pane premiére. Váš úmysl vybudovat stát, v němž by každý měl svou životní jistotu (třebaže jsou i tací, kteří o to nestojí), je chvályhodný. Ale nelze jej uskutečnit, má-li být stavěn na fundamentu nepoctivosti a korupce, nedůvěry a bezohledného chytráctví, arogance politické i zbohatlické elity na straně jedné a zatrpkle do sebe stažených, ničemu už nevěřících poddaných (nepíši občanů) na druhé.

Byla před časem strana v království českém, která si stanovila za hlavní bod programu morální obrodu. Prohrála to s ním. Nebude naděje a nebude ani pomyšlení na sociální stát, dokud taková strana zase nepřijde a u českého voliče to nevyhraje. Co to tak zkusit s tou vaší, milý pane premiére? Ježkovy oči, já vím. Sociální stát se ztrácí v mlhovinách nedostupných dálav, stát solidární má nevalné vyhlídky u zatrpklých nedůvěřivců, jimž zlé zkušenosti převažují nad dobrými.

Ke Švédsku nešilhejme, ten vzor je nenapodobitelný, a nejen pro nás. Snad by se ale pro začátek dal bez kliček a výjimek prosadit aspoň stát právní. Takový, který stojí na straně poctivosti a tresce lotrovinu, byť i vybavenou výbornými styky na všech správních, hospodářských a soudních úrovních. Povede-li se to, mohla by z české společnosti začít mizet zatrpklost a nevíra, mohl by být učiněn první krok k státu solidárnímu. Jestli pak někdy přijde řada i na ten sociální ... kdoví. Ale nemůže k němu dorajtovat jezdec bez koně.

(Hannover, 5. 7. 2002, ANNONCE, 24. 7. 2002)

Kacířský traktát o duchu doby

Kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce. (Kniha přísloví, 13:24)

No, no, králi Šalomoune. Je znát, že jsi psal svou knihu za jakýchsi starých, neosvícených dob, protože dnes by ti to jen tak neprošlo. Trestat syna svého, ať za času nebo ne za času, a ještě k tomu metlou ... ha! Nesluší se trestat syna svého, jelikož by z toho měl traumata i jiné duševní újmy, taktéž by tím utrpěla jeho lidská důstojnost, a vůbec, je to neetické. Dlouhá tisíciletí se o takových věcech ničeho nevědělo, ještě i já, smím-li prozradit na své rodiče tu ohavnost, jsem nejednou pocítil rákosku na svém synovském zadečku, avšak nyní by rodič, takto nepokrokově si vedoucí, byl vystaven opovržení, ba dokonce by mohl být pohnán před soud. Nikoli, králi Šalomoune, tvá moudrost je z jiného času, dnes je metla věc zapovězená. Jestli je ta zápověď rozumná, zmíněnému synovi i celé společnosti lidské ku prospěchu, jestli se osvědčuje nebo spíš vyúsťuje v celé propletence nesmyslů a šaškáren s tragickými konci, to je, prosím, vedlejší. Zdržovat metlu svou nevyžaduje rozum ani užitek, nýbrž duch doby, po německu a tuším výstižněji Zeitgeist. A kdo se odváží duchu Zeitgeistovi protivit, je pes.

Ano; tento čas má svůj soubor postojů, názorů, zásad a etických doporučení. Žádný parlament je neodhlasoval a paragrafy zákona je neformulovaly, dokonce s nimi i jen málokdo souhlasí, nicméně si činí nárok na absolutní závaznost a staví každého, kdo by byl neochoten se jimi řídit, do postavení zpátečníka, pošetilce, vyvržence, zkrátka člověka, který nejde s duchem doby. Jest tomu tak, že máme své zákony, jimž se podřizujeme, aby nás nesebral policajt. Máme své prastaré, z dávných počátků lidské smečky zděděné mravní a společenské normy slušnosti a solidarity, jež nelze odít do paragrafů, ale s výjimkou morálně zchátralých individuí je každý zná a ctí. A máme zatřetí svého Zeitgeista, doplňujícího obě jmenované složky o to, nač dle jeho soudu buď zapomněly, buď stanovily nesprávně.

Jelikož předpokládám, že pozorný čtenář sleduje dění kolem sebe a ví, oč jde, nebudu příkazy ducha doby právě současného zatím vypočítávat, ač mě prsty svrbí, nýbrž si to nechám na konec. Spíš chci položit každému, kdo se nespokojí s povrchnostmi, otázku: kde se bere duch času? Z čeho čerpá svou moc? A kam se zase poděje, když jeho platnost vyprchá? Neboť jedna z jeho zákonitostí budiž vyslovena hned: duch času předstírá, že jeho zásady jsou věčné, nade vše postavené a ničím nezpochybnitelné, ale uplyne několik desítiletí a my vidíme, že se spotřeboval, jeho závaznost vyvanula, jeho proroci umlkli a ze štěrbin osudu se líhne duch času nový, někdy ze starého vycházející, někdy stojící v příkré protivě ke všemu, co hlásal duch předešlý, ale stejně zposvátnělý, nenapadnutelný a každou pochybnost opatřující nálepkou charakterové nízkosti. Pokusme si to objasnit.

Co bylo duchem času za krále Šalomouna, si lze přečíst v Knize přísloví. Kupodivu to není nic zvlášť jiného, než co člověku káže jeho pravěký mravní cit. Neboli jinak řečeno, psaný zákon a nepsané zásady lidského soužití nebylo v jeho době ještě třeba doplňovat něčím třetím. To nastalo až ... vlastně nevíme přesně kdy. Ale pohleďme do doby, již ti starší z nás ještě znají z vyprávění dědečků, do toho požehnaného času před první světovou válkou, o němž dědečkové tvrdili, že tenkrát naposledy byl svět v pořádku. Tehdejší příkaz doby ... pivo píti, vesel býti, císaře a vlast svou vždycky ctíti, ano, a k tomu konat dobře své řemeslo, být pilný, spořivý, zodpovědný, spolehlivý ... bylo to tak? Ne zcela. Kdo těmto požadavkům dostával, byl sice pokládán za člověka spořádaného a počestného, ale ta slova obsahují jistý dobře slyšitelný háček. Neboť spořádanost či počestnost nebylo a dodnes není označení zcela kladné; ležíť po čertech blízko pojmu měšťáctví. Nebo i maloměšťáctví, chce-li někdo v tom slově obsažený náboj pohrdání ještě stupňovat. Čert sám ví, co to vlastně je, ale sami cítíme diskvalifikující prvek takového titulu, jímž až dodnes lze vydat opovržení člověka počínajícího si rozumně a poctivě.

Už za dědečků existovaly hodnoty jiné, zplozené duchem času. Kdo na sebe dbal, netoužil být počestný, nýbrž mimořádný. Zajímavý. Je to pozoruhodné adjektivum. Sám jej občas používám, když mi někde předloží pokrm, o němž za žádnou cenu nemohu říci, že by mi chutnal; tehdy pravím: »Má to takovou zajímavou chuť.« To vypadá jako odbočení od tématu, ale není. Přiznáním zajímavosti můžeme zvrátit jev, který ve všech ostatních ohledech stojí za starou belu, v kladný.

On je to takový zajímavý člověk, víte, dozvídám se o komsi, což mi napovídá, že to asi bude pěkný náfuka a samolibý, pozornost na sebe za každou cenu poutající otrava. Ale to si myslím já, starý zpátečník. Pro ducha času je to výraz chvály.

I kázal duch dědečkova času být rozervaný a nihilistický, zalykat se světobolem, po kavárnách se scházeli prokletí básníci, vzájemně se předhánějíce v pohrdání konvencemi. Konvence byly to, co ctil a čeho se držel běžný, spořádaný a počestný člověk. Tehdy započalo rozštěpení společenského způsobu, trvající do dneška: na jedné straně stál většinový způsob obyčejného občana, na straně druhé zajímavý, nekonvenční (po smyslu nebo účelu se neptejme) plod mysli kavárenských krasoduchů. Ale ještě zůstával duch dědečkova času omezen na umělecko-bohémskou vrstvu, ještě se nestal veřejným příkazem.

Do nové kvality se přerodil koncem první světové války a zejména fenoménem sovětské revoluce. Kdo dosud jen tak bloumal po nálevnách a pohrdal konvencemi, tomu se najednou nabídlo přesnější nasměrování. Zajímaví a mimořádní můžeme být zejména popíráním a zesměšňováním hodnot, jež vyznávají druzí; a poválečný čas k tomu poskytl hojně příležitostí. Bylo teď snadnější odsoudit tradiční společenský způsob s odůvodněním, že vedl k válce, a nabízet místo toho něco ... nu, je jedno co. Hlavně něco nového, tradicím odporujícího, provokujícího, neboť provokace se projevila jako velmi účinná metoda k získání puncu mimořádnosti. Především bylo možno být komunista. Proletář, bolševik, leninovec. Právě proto, že bylo dostatečně zpráv z Ruska o vraždách, masových popravách, krutovládě, deportacích, o hladu a rozvratu, tím zajímavější byl v salonech doby ten, kdo v nich rozpoznal signály nového, lepšího světa. On je to komunista, víte, sdělovaly si dámy z lepší společnosti obdivně o někom, kdo chodil s čepicí leninkou, v oku blesk třídního hněvu a v hubě plno dělnické třídy.

Revoluční marxismus tak přestával být věcí rozmazlených, hmotně zajištěných měšťanských synků, jež málokdo bral vážně, a začínal na sebe brát podobu společenského imperativu. Téměř povinný byl v literárních kruzích, nazvavších samy sebe svědomím národa, úrodnou půdu našel mezi studentstvem a zejména v stavu učitelském. Mnohému však nestačilo následovat Lenina a Dzerdžinského, nýbrž se zatoužil předvést s něčím novým a ještě parádnějším; i vyplodil krátký meziválečný čas náramnou spoustu nových světů, nových Evrop, nových zítřků, nových člověků a jiných toho druhu nabídek. Sahaly od proletářů, co nemají vlast, až po zdivočelé zástupy krajních nacionalistů, stíhajících hněvem a pomstou všechno, co neznělo jazykem Otčiny.

Ostatně zůstaly země české pitoreskní rezervací tohoto ducha zčásti doposud. Může nám být dnes divné, že se ty zjevně praštěné teorie dokázaly zmocnit celých národů a přivést je do nevídaných malérů, ale takový je duch času, sám v sobě si libující a na maléry zítřka se neohlížející. Pohlédněme, co je právě duchem času, a dělejme opak; pouze tak se vyhneme katastrofám a zajistíme si snesitelnou budoucnost.

Výsledky druhé světové války, hojně vzývané dnešní českou politikou, vedly v našich zemích k úhynu levicové části ducha času, neboť si v praxi zažily naplnění jeho ideálů. Můžeme v tom spatřovat další zákonitost: stanou-li se jeho projekty skutkem, vylíhne se kolem nich spousta tajemníků, ministrů, papalášů a jiných uživatelů výhod, ale duch sám hyne. Být komunistou v Čechách let dejme tomu šedesátých mohlo být výhodné, ale rozhodně se tím nikdo nestával hvězdou společenského obdivu. V zářnými zítřky nezasažených zemích Západu tomu bylo jinak, tam se po pozornosti úpící mládenečkové tím divočeji stávali marxisty, maoisty, trockisty i četnými jinými -isty.

Byl v tom jistý rozdíl oproti meziválečnému času: posedlost duchem času už nezachvacovala široké občanské většiny, zato nabývala na imperativnosti. Školy, sdělovací prostředky, zástupci veškeré kultury, ba i politiky a části církví, vše bylo oddáno duchu času, který kázal nevlídně odsuzovat všechno vlastní, západní a najmě americké, naopak vlídně a ohleduplně tančit kolem čehokoliv východního a sovětského, i kolem největších a nejvražednějších hovadství. Mít porozumění, ustupovat zlu, uvolňovat napětí, nastavovat druhou tvář, takový byl příkaz doby. A jen občasné volební výsledky ukazovaly, že duch času není totéž co občanský souhlas. Nadarmo. Volbami se vytvářely parlamentní většiny. Duch času se formuloval jinde, na obecný názor se neohlížeje.

Pád sovětského systému duchem času, jak byl praktikován v západní Evropě, ovšem otřásl. Nějakou chvíli se zdálo, že je po něm, tak dokonale se znemožnilo všechno, zač kdysi horovali studentští bouřliváci roku osmašedesátého, vzývači Ho Či Mina, protikapitalistické květinové děti, Mírové, Pugwashské a nesčetná ostatní hnutí, evangelické církevní sjezdy i jiná masová shromáždění, jejichž jména by neměla být zapomenuta, aby nezaniklo vědomí toho, jak snadné je nejzločinnějšímu nesmyslu ovládnout společnost, dokáže-li se odít v roucho ducha času. Gratulovali jsme si tehdy, že jsme se konečně dožili dob, jež nebudou již ovládat ideologické výmysly, ale ovšemže jsme se mýlili. Duch času, démon iracionální a protismyslem se živící, se nedá utlouci tak snadno.

Máme jej na krku znovu, jen trochu pozměněného a doplněného. A pravděpodobně ještě diktátorštějšího, než byl kdy jindy. Nadále si libuje v popírání všeho, čeho si váží obyčejný člověk: statečnosti, kázně, pořádku, cti ... pozorujme, jak zastarale, málem směšně zní tyto pojmy, inu, do té pozice je dostrkal duch času už někdy za Brežněva, kdoví, možná že ne tak zcela bez záměru. Tehdejší duch času vynalezl velmi účinný recept k svému prosazení. Zní takto: vezmi všemi uznávaný, nenapadnutelný pojem, přivlastni si jej a upři ostatním. Tehdy byl tím pojmem mír, jak si jistě vzpomeneme; kdo by byl takový padouch, aby měl něco proti míru? Duchu času se podařilo jej zmocnit, čímž byl každý jiný okamžitě odsouzen do beznadějné defenzivy, jsa opatřen nálepkou válečného štváče.

Dnešní Zeitgeist se tímtéž způsobem zmocnil stejně nenapadnutelného pojmu ekologie a nakládá s ním podobně. Kdo by byl takový bídák, aby přál zlé životnímu prostředí? Můžeme si přitom vzpomenout, jak ze všech souvislostí vytržený mír nejen že nic mírového nevytvořil, nýbrž byl naopak zástěrkou mnoha dobyvačných akcí. I dnes nepomáhá ze všech souvislostí vytržená ekologie životnímu prostředí ani za pětník, leda že učiní složitým všechno, co by mohlo jít jednoduše, opřede už tak dost zbyrokratizovaný život dalšími vrstvami úředních okolků. Nadto nás stojí pěkné peníze; kdyby dnes například Německo mělo všechny miliardy, co jich za celá ta léta investovalo do násilných demonstrací, zbytečných soudů, samoúčelných opatření a dlouholetých zdržení, to vše v údajně ekologickém zájmu, snadno by zaplatilo škody ne jedné, nýbrž dvaceti stoletých povodní.

Můžeme být tak smělí a poukázat opět na jedno pravidlo: všeho, v zájmu čeho se pouští v boj duch času, by se mnohem prostěji, bezhlučněji, dřív a laciněji dosáhlo bez něj. Svobodu, nejvyšší z lidských hodnot, zaměnil duch času za bezuzdnost a zvůli, čehož ilustrací je nejen citované přísloví krále Šalomouna. Zmocnil se pojmu lidské důstojnosti a udělal z něj nástroj k povýšení bezohledných nad spořádané. Ideál rovnosti ve smyslu stejných výchozích podmínek pro každého přitesal do podoby trvalého upřednostňování neschopných. Dávný pud soucitu se slabým, chudým či nemocným převrátil v podporu příživnictví. Přirozený partnerský vztah, na němž spočívá lidská existence od pravěku, se pokouší křečovitým feminismem změnit v nedůvěřivé a netýkavé protivnictví. Zásadu tolerance okrajových skupin přehnal v jejich postavení na první místo veřejného zájmu. Má v nenávisti úspěch, i obrátil se proti své vlastní civilizaci a viní ji z nejrůznějších hříchů, aniž by ho napadlo obvinit z téhož jiné kultury, i kdyby se provinily stonásobně (abychom nechodili daleko pro příklad, tedy především devastací životního prostředí).

A stojí-li v čele světového úspěchu Amerika, tím hůř pro ni; v ničem není duch času tak důsledný jako v nenávisti k této zemi, jediné, která je schopná a ochotná nejen žvaněním bránit hodnoty Západu. Zdá se, jako by měl duch času svůj závěrečný cíl, jímž je rozplynutí dynamické, tvořivé a humánní západní civilizace ve rmutu okolní beznaděje. Jako by teprve tehdy ustál v libosti, až bude vypadat Londýn jako Kinshasa, Švýcarsko jako Bangladéš. Až si bude celý svět rovný v bídě a zániku. Duch času se za sto let rozvinul z kavárenského klábosení ke své dnešní, imperativní podobě. Pro své představy se dožaduje tolerance, ale sám nesmlouvavě komanduje, diskusi nepřipouští. Má-li pojem demokracie právě konjunkturu (vystačí si i bez něj), bere si rád do úst i ji, ale málokdy se na světě vyskytlo něco tak nedemokratického, jako je hluboce výlučnický, nikoho se na souhlas neptající, názorem běžného občana pohrdající, jemu se vysmívající a povzneseně kdekoho z etických nedostatků kárající duch času, od začátku do konce jedno velké, samo o sobě bezobsažné a skutečného ducha prázdné pokrytectví. Až dosud si člověk spořádaný a počestný, jedním slovem měšťák, dal diktát ducha času líbit. Podřídil se mu, myslel si své, ale navenek se svého názoru spíš styděl, tak už ho démon Zeitgeist dokázal ujařmit.

V posledním čase však ... nu, počkejme si, věci se vyvíjejí, uvidíme, otvírá-li se před námi nová epocha a duch času má na kahánku, nebo přežije-li i tuto bouři. V každém případě už poněkud ubylo jeho nediskutovatelné posvátnosti. V Evropě, jeho nejhlavnější baště, proběhlo několik hlasování, která víc než občanskou přízeň k některé z partají dala najevo vůli nenechat se dál komandovat duchem času. Témata jako zločinnost, nepořádek a nekázeň, destruktivní záplavy ilegálních přistěhovalců, jež duch času zatím úspěšně překrýval zástěrou porozumění, se zpod ní začínají dobývat ven a stávají se hlavními problémy současnosti. Duch času se brání jako lev, metaje kolem sebe střelami obvinění z populismu, ale jeho monopol na veřejné mínění je zřetelně narušen. Snad, bohové, se jednou vrátí čas, v němž co závazný imperativ nám budou opět sloužit jednak paragrafy zákona, jednak prastarý, přirozený kánon slušnosti a vzájemnosti. Snad se duch času ztratí tam, kde býval za krále Šalomouna. Snad konečně pochopíme, že nejde o vyšší moudrost a příkaz nadzemské etiky, nýbrž pouze o diktát povrchních dušiček, toužících být mimořádné - a nemajíce čím, vymýšlejí si extravagantní hlouposti. Není však ani vyloučené, že se s tímto přáním mýlíme a že duch času je džin jednou z lahvičky puštěný a zpátky již se zahnati nedající; v tom případě se raději netěšme na jeho příští podobu. Není totiž nikterak vyloučeno, že po půlstoletí vzývání libovůle se opět rozpomene na řád a kázeň jako řemen, v němž zaúpí lidská svoboda, jak už to tady také bylo. Svoboda je jen jedna. Nehmotný, rozplizlý duch Zeitgeist však na sebe dovede brát podoby velmi protichůdné.

(Hannover, 29. 8. 2002, Polygon, 5/2002)

Česká společnost má před krajinami západně od Šumavy jednu obrovskou, nedocenitelnou výhodu: svou zkušenost s levicovými recepty, uvedenými v skutek. O čem se na západních univerzitách, farách a v redakcích jen tak prostoduše žvástá, toho my jsme si už dosyta užili. Měli bychom z toho k vlastnímu prospěchu vyvodit důsledek: jakmile k nám přes hraniční hory dolehne ozvěna žvástání, hned jí odpovědět: prosím, to my už známe, toho už jsme zkušení! Ne že by takový důsledek vyvozen vůbec nebyl; v novinách lze často číst úvahy, nad jakými by západní krasoduchové vyskočili z kůže. Ale také už se k nám zdárně dobývá duch času a nabádá nás, že nemáme věřit svým smyslům ani rozumu, nýbrž poslušně naslouchat jemu. Mnozí už v jeho příkazech nalezli znamenitou příležitost se vyvýšit, postavit se nad tu měšťáckou holotu, jíž jsou ušlechtilé vzněty cizí, a kázat, kázat, kázat. Ve svém soukromém životě se pochopitelně chovají jinak, protože nikdo není takový blázen, aby si věšel na krk chomout umělých pravidel, jež bez úrazu duše ani těla nelze dodržet; ale je povznášející tak hovořit. Odlišit se, pozornost vzbudit, k holotě pohrdlivě svrchu shlédnout.

Řekl bych, že ve stavu, v jakém se země česká nalézá, jí toho věru není zapotřebí. Lépe by jí slušelo se přidržet starých měšťáckých ctností, píle, spolehlivosti, zodpovědnosti, jedním slovem počestnosti. Zůstanou totiž platné, až proměnlivého ducha času opět jednou vezme čert.

Minulost a konce sociálního státu

Již jest zima přišla, slyšte, odraní! Kterak ste tak dlúho spali, a šatu není! (Píseň veselé chudiny, 14. století)

Jo jo. Jednou je každé legrace konec a začnou starosti. Je pozoruhodné, jak republika Česká a Německo, země v mnoha ohledech nesouměřitelné, téměř současně narazily na hranice svých možností. Ještě se všelijak kroutí, ještě se pokoušejí nějak nakrmit vlčka reforem, aniž by doznala úhony kozička sociálního státu, ale už je znát, že to stěží půjde. Reformičky naoko, aby to moc nestálo a nikoho nebolelo, nebudou moc platné, co se neudělá teď, bude se muset dohnat, až bude ještě úžeji ve státní truhličce a ještě naléhavěji se ozve - slyšte, odraní! Věru, odraný až na kůži je sociální systém obojí země, a zima jest přišla.

Jak se všechno domotalo až sem? A co dělat dál? Dá se vůbec ještě něco dělat? Na počátku byl Stát. A to ne stát ledajaký, nýbrž pruský. Vyznačoval se pořádkem, spravedlností a výkonností. Každý v něm měl své místo a vyžadovalo se od něj, aby vykonával svěřené dílo svědomitě. Dvě skupiny obyvatelstva požívaly nejvyšší vážnosti, neboť byly dle tehdejšího názoru pro stát nejdůležitější: vojsko a úřednictvo. Armádní kariéra byla snem všech mladých mužů a ani nejbohatší rodina neváhala provdat svou dceru za poručíka kavalerie, ne pro majetek, ani pro vliv, nýbrž čistě pro lesk a slávu vojenského stavu, jakkoli nám to dnes může přijít divné. Úřednictvo pak bylo výkonné, neúplatné, oddané nikoli vlastnímu, nýbrž státnímu zájmu (také taková podivnost), což bylo oceněno způsobem, jenž v c. a k. rakouském a posléze i československém podání vešel do obecného povědomí pod názvem definitiva. Díky neochvějné efektivnosti svého úřednictva se z Pruska, původně chudobné severoněmecké končiny, stal prosperující, vlivný stát, který postupně získával na síle, až se stal základem císařského Německa.

Ve zbytku Evropy ovšem bismarckovské Německo velké lásky nedošlo; bylť to stát výbojný, dravě se rozšiřující. Ne že by jiné evropské mocnosti těch časů byly takových pokušení prosty, ale jen Německo k tomu mělo předpoklady, mezi nimiž na prvním místě stála dokonalá státní správa. Bylo ovšem nutno nějak uspokojit i obyvatelskou většinu, nejsoucí ani oficíry, ani úředníky. Pochopitelně že pruský stát nebyl zvlášť altruistický a slovo sociální malovalo u vyšších tříd na zeď představu revoluce, gilotin a rabování; na druhou stranu ale nebylo sporu o tom, že chudoba a životní nejistota velkého dílu poddaných jsou státu nebezpečnější než všechny francouzské regimenty. Byl proto vypracován důchodový systém, do nějž každý nevelkým obnosem přispíval, za čež se mu na stará kolena dostalo sice nijak zvlášť překypující, ale k skromnému živobytí dostačující penze.

Pruská zdatnost nakonec vyústila do představy o vlastní nepřekonatelnosti, ba přímo o dějinném poslání aplikovat německé hodnoty na celý svět a tak jej uzdravit z jeho zmatků a nedostatků. To ovšem je odjakživa přímá jízdenka k cestě do pekel, jejíž průběh není nutno zvlášť líčit. S koncem německé výbojnosti zanikl i sám pojem Pruska, jen semínko, zaseté kdysi Bismarckem za účelem zklidnění poddaných vrstev, přetrvalo do dnešních dnů. A nejen přetrvalo: idea sociálního státu se rozrostla a rozšířila, až posléze ovládla téměř celý civilizovaný svět.

Z původně vedlejší, účelové myšlenky se stala priorita, měřítko všeho a mnohdy svůj vlastní účel. Jako všechny původně krásné a užitečné ideje měl i sociální stát tendenci se rozpínat, pohlcovat stále větší prostředky a zasahovat stále rozsáhlejší oblast občanského života, až se z dobrodiní stal neúnosnou zátěží a stojí nyní před mezí svých možností. Uznávají to, ač nerady, dokonce i socialistické vlády včetně české a německé, a hledají východisko. Jenže jaké? S jedním bludem abychom se vyrovnali hned: že je možno stabilizovat sociální stát v jeho dosavadní formě, jen nalezneme-li způsob, jak by mohl fungovat levněji. Ne, že by se nedalo zamezit tisíci a jednomu nehoráznému plýtvání; ale pohlédneme-li do minulosti, zjistíme, že hypertrofie sociálního státu není vyvrcholením jakýchsi náhod, nýbrž důsledek zákonitého vývoje. Jako by v sobě měl zaklet svůj pruský původ, má i on tendenci se rozpínat a rozpínat až k bodu zániku. Přirozený vývoj se ještě nikde a nikomu nepodařilo zastavit; co tedy s tím? Nahradit erární péči soukromou, jak se o tom občas poněkud stydlivě mluví? Uznat, že svobodného občana netřeba spoutávat sítěmi státního dobrodiní, jelikož se o sebe většinou dokáže postarat sám?

V USA to tak z většího dílu funguje; možná by to fungovalo i u nás. Ale jen možná; nelze v tom propočtu vynechat v podstatě poddanskou mentalitu evropského člověka, českého pak obzvláště. Jinou teoretickou možností by byl návrat k skromným počátkům, z nichž vyšla pruská sociální péče, přičemž je nutno vědět, že byla opravdu skromná, jako celé tehdejší živobytí. Skromně se najíst, skromně obléknout, skromnou střechu nad hlavou ... a to bylo asi tak všechno. Běžná domácnost sestávala ze čtyř židlí, hrubě tesaného stolu a pruhované peřiny; nebylo ledniček, praček, vodovodů, telefonu a všeho ostatního, o čem je i chudší příslušník dnešní společnosti přesvědčen, že nejen nezbytně potřebuje, ale že na to má i jakýsi vyššími principy daný nárok.

Druhý z nenasytných zhoubců sociálního státu, zdravotní péče, byl před sto lety rovněž daleko nenáročnější, neboť mu stačil tu a tam prášek, sáček sušených bylinek, páně doktorova moudrá rada. Od těch časů se možnosti medicíny znásobily převelice, její finanční spotřeba ještě daleko víc, a pokračování už není možné. K svému provozu si pruský či rakouský stát vystačil se zhruba desetiprocentní daňovou zátěží. Poskytovala mu dostatek prostředků nejen na veškeré sociální výdaje, nýbrž i na velké a slavné války, avšak jelikož se konaly šavlemi a flintami-jehlovkami, byly i ony finančně relativně nenáročné.

Nemůžeme, i kdybychom si dali obě nohy za krk, přenášet tehdejší způsoby na dnešní vysoce ztechnizovaný stav, protože i zdanění občanstva má svou nejzazší mez, jíž bylo právě dosaženo. Ze všeho vlastně vyplývá jen jediné: vrátit sociální stát k jeho skromným a levným počátkům ve formě nějaké nejzákladnější a jen nejprostším požadavkům dostačující renty; pro uspokojení nároků vyšších a dnešnímu životnímu stylu odpovídajících přejít na systém soukromých pojištění a celoživotně zúročovaných osobních fondů. Muselo by se s tím ale začít brzy, protože je nutno počítat s přechodnou dobou nejméně dvaceti let, aby se z nezbytné reformy nestala především pro starší lidi katastrofa. Netěšme se však příliš; ještě dlouho z toho asi nic nebude, leda velké množství reformních projektů, návrhů, konferencí a vůbec řečí. Vývoj sociálního státu až za samou mez únosnosti s sebou totiž přinesl i jiné výdobytky, jež bude ještě obtížnější překonat než obtížnost financování.

Prvním z nich je obrovská, ze sociálních systémů vyrostlá a na nich parazitující byrokratická soustava. Vymýtit přebujelou byrokracii už hodlali římští císařové, ale nepovedlo se to ani jim, ani nikomu jinému od těch časů, protože byrokracie není amorfní hydra, nýbrž sestává ze statisíců lidských osudů, každého s vlastním pudem sebezáchovy. Co s nepotřebným úředníkem? Těžko radit, zvlášť mají-li redukci byrokracie provádět sami byrokraté.

A jsou i horší okolnosti. Nad společností rozprostřená, hustě tkaná sociální síť dává těm, kdo drží v rukou její provazce, obrovskou moc. Proto jsou mnozí vysoce postavení pánové, jimž jinak zájem bližních nikterak osrdím nelomcuje, tak převelice sociální, proto se sociální tematiky tak pevně drží partaje a především odbory, jejichž předáky by člověk nesměl znát, aby uvěřil, že za jejich radikálními požadavky tkví něco jiného než starost o vlastní dobře honorovanou existenci. Ale i kdyby se našel způsob řešení pro všechny jmenované složitosti: jak chceme roztít gordický uzel současné západní společnosti s její převahou stáří nad mládím? Paradoxně jej zauzlil sám vyspělý sociální stát. Životní pojistkou dnes není hojnost dětí, jež by se postaraly o rodiče ve stáří, takže jich už vlastně není třeba, a nejsou tudíž ani přiváděny na svět, leda nedopatřením nebo z jakéhosi zatvrzelého atavizmu. Nabádavě ušlechtilé řeči o zdravé rodině a etických závazcích si můžeme v této otázce strčit za klobouk; člověk se od přírody neřídí jimi, nýbrž snahou se zhostit co možná nejpohodlněji daných starostí a jiné si nepřidělávat. Nelze popřít, že nejpohodlnější, nejbezstarostnější je život bezdětný.

Strany a vlády mají sklon řešit tento problém rovněž co nejpohodlněji, totiž přidáním nějaké té stovky k výdělku; ale jak můžeme pozorovat, platné to není nic, neboť stovka navíc nikoho k usilovnějšímu množení neinspiruje. Je třeba zkoumat, co by inspirovalo. Chci znovu upozornit na takovou možnost, i když vím, že předpokladem k jejímu uplatnění by bylo nabourání jisté posvátnosti, na něž je zatím hrůza pomyslet. Dnešní západní člověk se nerozhoduje pro bezdětnost z nedostatku financí (to by leckde v Africe nesměly žít děti vůbec žádné), nýbrž pro citelné omezení osobní volnosti, jež s sebou četnější rodina přináší.

Omezení má z největšího dílu jméno škola. Okamžikem, kdy dítko dosáhne šesti let, stojí jeho rodiče před neradostnou vyhlídkou: po dvanáct i více let nebudou pány svého času, o němž bude místo nich rozhodovat učitelstvo. Dovolenou budou nuceni trávit v nejnepříjemnější době roku, kdy všude vládne přecpanost, horko a drahota. Květen, září i jiné krásné měsíce jim budou odebrány a vyhrazeny bezdětným. Nad tím nelze mávnout rukou. V dnešní společnosti hraje volný čas velmi podstatnou roli, nesrovnatelnou s počátky sociálního státu. Je třeba tento nárok uznat a vyslovit poctivě, že není úkolem rodiny se přizůsobovat škole, nýbrž škola rodině.

Aspoň částečným řešením krize sociálních systémů by mohlo být uvolnění školního režimu, náhrada strnulého prázdninového řádu výběrem dovolené podle vlastní potřeby, místo současného velkoprodukčního vyučování by musel být zaveden systém pohyblivých kurzů, v nichž by si každý našel jemu odpovídající tempo výuky i rozvržení volného času. Školství by se muselo postavit zpět z hlavy na nohy, muselo by přestat být ctihodným samoúčelem, musel by být uznán vlastní účel vzdělání, jímž není pohodlná existence školy a ministerských úředníků. Snad k prohlédnutí dojde dřív, než zkolabuje veškerý stát včetně sociálního a naše civilizace utone v temných proudech imigrace z chaotických končin světa.

(Hannover, 28. 5. 2003, ANNONCE, 25. 6. 2003)

A, hle, co jsem naznačil, začíná se naplňovat: německá vláda se rozhodla zaútočit na sám kořen současných potíží, na svou nad pomyšlení rozbujelou, všemi barvami samoúčelu kvetoucí byrokracii. Již byla pro ten účel zřízena extra vládní komise, kterážto zasedala, zkoumala, až po nějakém čase vydala dvousetstránkový spis, nadepsaný Plán na omezení byrokracie. Sláva! Budu nyní zvědav, zda komise bude i nadále zasedat a bádat, což je pravděpodobné, protože jednou zřízený úřad už nezruší ani ďábel sám; i můžeme se po nějakém čase těšit na spis tisícistránkový a ještě další, ještě tlustší... Co všechno mohou obsahovat, nechci raději ani vědět, protože i o tom dnešním se praví, že byrokratických okolků spíš přidělal, a kde bylo předtím nutno se řídit jedním lejstrem, tam nyní v rámci debyrokratizace připlachtí na stůl lejstra dvě. Inu, tak je tomu pokaždé, když se byrokratický erár pokusí vyprostit z objetí chobotnice svými vlastními chapadly. Přitom se už musí něco stát, jelikož dál to dle sociálně byrokratického mustru pytlíkovat nelze, leda by vláda najala zdatného alchymistu, aby jí k pokrytí nákladů uvařil v tyglíku zlato. Možnost je dvojí: zaprvé již svrchu zmíněné pytlíkování, jež se časem dobere samého dna rozpadu, takže bude nutno začít znovu tam, kde se západní společnost nalézala někdy v počátcích průmyslového věku, ne-li v dobách ještě dávnějších.

Nebo se konečně pochlapí občanská většina, ke korektně-etickému levicovému kazatelství beztoho značně nedůvěřivá, a zvolá - halt, nechte si své sociální pečovatelství, místo toho nám přestaňte sahat do kapes pro peníze, za něž bychom se dokázali postarat o své životní jistoty sami. Ale to by musel dokázat občan svým voličským hlasem, protože veškeré veřejné orgány, pro blaho lidu zřízené, přirozeným postupem podléhají sklonu osvojit si chování erárně-pečovatelské, svobodnou občanskou vůli sociálním komandem nahrazující. A z výšin socialistických nebes jim k tomu hudou levicoví myslitelé líbezným zpěvem o rovnosti a spravedlnosti, o zájmech malého člověka, jež je třeba hájit proti záludům pyšných, hrabivých bohatců.

Nikoli. Žádný bohatec nemůže být hrabivější než sociální erár, žádný utlačitel není tak lačen vrchnostenského komandování jako levicový myslitel, jemuž, byť i neuvědoměle, jde nakonec vždy o totéž: o získání moci a kontroly nad společností. Filozofie pravicová (konzervativní, reakční, měšťácká, zpátečnická, další nálepky vydá na požádání každý zkušenější agitátor) pochopitelně takových příležitostí k práskání vrchnostenským bičem neposkytuje, i nelze se divit, že je u etických duchů v nelásce.

(pokračování)

Zpátky