Duben 2005

Všichni dobří estébáci

Josef Greš

Slovenskem otřásá zveřejňování dokumentů bývalé politické policie. Slováci mají novou zábavu – prohlížet si na internetu seznamy agentů StB. Zveřejnil je Ústav pamäti národa a jméno, adresu, rodné číslo a krycí jméno agenta si mohou, stejně jako je tomu v Čechách, zjistit všichni. Svůj osobní svazek si může kdokoli vyzvednout kompletní – tedy bez začernění jmen třetích osob, jak je tomu v ČR. Taktéž historici mají k svazkům neomezený přístup. Se zveřejňováním začal Ústav pamäti národa loni 17. listopadu a od té doby neutuchá zájem veřejnosti – každou chvíli totiž novináři v některém z tisíců stran nacházejí jméno nějakého politika, vědce či církevního hodnostáře.

Ticho nad Dunajem

Dlouho to přitom vypadalo, že Slovensko se účtování s komunistickou minulostí snaží ze všech sil vyhnout. Jeden z prvních polistopadových ministrů vnitra, bývalý slovenský disident Ján Langoš, sice v roce 1991 ve federálním parlamentu prosadil klíčový lustrační zákon, který zapovídal estébákům a jejich spolupracovníkům působení v důležitých veřejných funkcích. Když se ale o dva roky později Československo rozpadlo, upadla za Dunajem Langošova norma nejprve v nemilost a posléze byla za Mečiarovy vlády z právního řádu úplně vyškrtnuta.

Zatímco tak okolní země visegrádské čtyřky stíhal jeden lustrační skandál za druhým, pod Tatrami se na dlouhá léta rozhostilo tiché zapomnění. Vše se změnilo až před třemi roky, když bratislavští zákonodárci po dlouhých tahanicích odhlasovali vznik Ústavu pamäti národa, kterému krom jiného dali do vínku povinnost připravit ke zveřejnění dosud utajované svazky StB.

Ján Langoš, který byl do čela ústavu jmenován, se úkolu chopil energicky a přislíbil, že postupně zpřístupní dokumenty ze všech tří slovenských krajů. Loni v předvečer patnáctého výročí 17. listopadu pak začal slib plnit a na webové stránce www.upn.gov.sk nechal vyvěsit první – východoslovenskou – část takzvaného registru svazků komunistické Státní bezpečnosti. V internetu se tak objevil seznam několika tisíc jmen přehledně rozřazených do kategorií podle toho, zda je StB evidovala jako nepřátele, spolupracovníky, nebo ty, které je žádoucí ke spolupráci přimět.

Prostě jsem musel…

O hlavní téma slovenské předvánoční debaty bylo rázem postaráno. Že se mezi spolupracovníky politické policie objevilo jméno někdejšího slovenského prezidenta Rudolfa Schustera, nebylo žádným překvapením – figurovalo totiž už v Cibulkových seznamech. Zveřejnění první části slovenských registrů ovšem vyneslo na světlo i další, dosud neznámé agenty z řad lidí zastávajících významné veřejné funkce. Objevil se mezi nimi například nejvyšší představitel slovenské pravoslavné církve metropolita Nikolaj či poslanec košického zastupitelstva a vlivný člen vládního Křesťanskodemokratického hnutí Ladislav Lancoš. Největší zemětřesení však vyvolala jména poslance za koaliční Slovenskou křesťanskou a demokratickou unii (SDKÚ) Jozefa Banáše a jeho stranického kolegy, státního tajemníka ministerstva výstavby Jána Hurného.

Premiér a šéf SDKÚ Mikuláš Dzurinda se sice záhy nechal v rozhlase slyšet, že „pokud někdo přistoupil na spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, je to velmi těžké a zavrženíhodné selhání“. Jedním dechem však dodal, že jeho strana nehodlá vyvolávat duchy minulosti, sestavovat prověrkové komise a kohokoli kádrovat. „Lustrační zákon na Slovensku nemáme, pokud někdo objeví své jméno na seznamech, je na něm, aby se s tím nějak vyrovnal,“ prohlásil a postěžoval si, že způsob zveřejňování v něm vyvolává podezření, jako by svazky StB byly využívány k politickému boji. „Proč byla zatím zveřejněna pouze část a proč zrovna ta, kde je Hurný?“ rozčiloval se slovenský premiér.

Ochotu k sebereflexi nejevili ani dotčení. „Nikdy jsem nikoho nepoškodil ani na nikoho vědomě nedonášel, můj podpis je zfalšovaný,“ odmítal Ján Hurný výzvy k rezignaci. Jozef Banáš, který spolu s poslaneckým mandátem zastává také funkci místopředsedy v bruselském Parlamentním shromáždění NATO, šel ještě dál. „Pracoval jsem na ministerstvu zahraničních věcí a měl jsem na starost styky se zahraničními novináři. Psát hlášení o své činnosti jsem Státní bezpečnosti prostě musel. Nemám se ale za co stydět, snažil jsem se nikomu neublížit a žádný závazek vědomé spolupráce jsem nepodepsal,“ řekl v rozhovoru pro bratislavský deník Sme a zveřejňování svazků označil za „udávání ve velkém“.

Stejně jako další postižení se pak snažil dokumenty politické policie znevěrohodnit. Jsou to materiály organizace, která se vyznačovala schopností manipulovat a pracovat s podvrhy, proč bychom jejím svazkům měli věřit, namítal.

Takovou obranu ale Ján Langoš striktně odmítá. „Každý, kdo je vedený jako agent, k tomu musel dát písemný souhlas. Výjimky jsou vyloučené. Všechno bylo velmi přísně kontrolováno. Důvěryhodnost dokumentů potvrdil i Ústavní soud.“

Za pravdu mu v tomto ohledu dal i někdejší vysoký důstojník Krajské správy StB v Bánské Bystrici Dušan Chebeň. „Každá schůzka, každý dokument, všechno bylo pod dohledem několika lidí. Podpisy pod svazky se falšovat nedaly,“ řekl slovenským médiím.

Až dojde na Bratislavu

Státní tajemník Hurný nakonec tlak nevydržel a počátkem ledna podal demisi. Nabízet své posty pak začali i někteří další bývalí agenti. Byl to však jen začátek – předminulý týden totiž Langoš zveřejnil další, tentokrát středoslovenskou část dokumentů.

Řady veřejně činných lidí, kteří komunistické policii podepsali ochotu spolupracovat, tak rázem posílili kromě několika komunálních politiků také někdejší ministr práce Peter Megveši, děkan banskobystrické Finanční fakulty Juraj Nemec či prorektor zvolenské univerzity Marián Babiak.

Nejcitelněji však byly tentokrát zasaženy církve. Spolu s dlouhou řadou kněží, které estébáci evidovali jako nepřátelské a režimu nebezpečné osoby, jimž je třeba bez ustání ztrpčovat život, se na seznamu objevili i duchovní vedení jako agenti. Mezi nimi například starokatolický biskup Augustín Bačinský, řeckokatolický biskup Ján Hirka a také nejvyšší představitel slovenských římských katolíků arcibiskup Ján Sokol. Ten se přitom už proti spojování svého jména se Státní bezpečností ohradil a celou věc označil za pokus o „diskreditaci katolické církve“. Svůj podpis pod vázacím aktem však výslovně nepopřel.

Přesto však lze všechny dosavadní aféry považovat za pouhou předehru k tomu, co by mělo následovat. Na jaře by totiž Ústav pamäti národa měl zveřejnit poslední díl dokumentů, zahrnující Západoslovenský kraj a Bratislavu. Historici i pozorovatelé se přitom bez výjimky shodují, že právě obsah této části registrů rozpoutá ty nejvášnivější diskuse.

(Respekt, www.respekt.cz)