Duben 2005

Chci, aby čínská poezie žila i nadále

Alice Horáčková

Ferdinand Stočes je uznávaný zemědělský expert, který působil v Africe, Francii, Latinské Americe i Číně, především však je milovníkem čínské poezie. Nejdříve ji četl, poté recitoval, nakonec ji začal překládat. Do češtiny převedl sbírku veršů básnířky Li Čchig-čao Květy skořicovníku, výbor z básní nejslavnějšího čínského básníka Li Poa Nebe mi pokrývkou a země polštářem, témuž autorovi věnoval i monografii Li Po život v básních. Loni vydal počet ze své velké lásky: antologii čínské poezie od nejstarších dob do začátku 14. století Písně a verše staré Číny. Ve svém úsilí dospěl Stočes až k objevu, o němž neměli jasnou představu čeští ani francouzští sinologové: podle něho je část veršů z proslulých Zpěvů staré Číny Bohumila Mathesia umnou smyšlenkou Francouzky Judity Gautierové.

* Jak jste se k čínské poezii dostal?

Zpočátku to byla smutná cesta. V roce 1941 byl otec zastřelen za organizování odboje a máma zůstala bez prostředků, na krku tři děti. Musela vše prodat, nakonec jsme bojovali o přežití. S bratrem jsme museli přispět k obživě a na závodním kuželníku jsme stavěli kuželky. Ve výparech z cigaret a piva jsem začal snít o dalekém, krásném světě někde v Číně. Od toho přežívání jsem unikal k básním. Jednu vám řeknu: K daleké hraniční hoře/ odejels, příteli/ rok už pod tvými prsty/ se prsy mé nechvěly./ Zhubeněls jistě v boji/ na zimní stříhám ti šat/ užší jej musím střihnout/ užší než dosavad.

* To je z Bohumila Mathesia, ze Zpěvů staré Číny?

Ano, ale jde o podvrh, báseň, kterou nikdy žádný Číňan nenapsal. Mathesius o tom nevěděl a ani vědět nemohl. Národ, který byl utiskován válkou a později bolševickým režimem, v těch básních nacházel únik do jiného světa, kde nalézal klid, přírodu, čistotu citu. To vše nám dal Mathesius, a když jsem poprvé odjížděl do zahraničí, měl jsem ho s sebou. Později jsem se setkal s Arnoštem Lustigem, který při odchodu do zahraničí udělal totéž. Naše generace Mathesia milovala.

* Kdy jste se od čtenáře básní dostal k jejich překládání?

Miloval jsem čínskou poezii a představoval jsem si, že ji musí milovat všichni. Když jsem se jako zemědělský odborník ocitl v Etiopii a později v Togu uprostřed francouzské společnosti, zjistil jsem, že nikdy neslyšeli básně Li Poa ani Tu Fua. Rozhodl jsem se, že pro ně své oblíbené básně přeložím: z češtiny do francouzštiny. A osud mě přivedl k paradoxu, že některé z těch básní, domněle čínských, byly původně napsány ve francouzštině.

* Jak jste to zjistil?

Shromáždil jsem stovky knih, z nichž jsem vypracoval srovnávací tabulku a zjistil, že část básní z Mathesiových zpěvů nikdy žádný sinolog nezveřejnil. Třeba Perly a růže, Pavilon z porculánu, Věčná písmena. Proč jsem je nikde nenašel, když jsou tak krásné? Opatřil jsem si tedy dílo Klabunda, k němuž se odvolával Mathesius. A od Klabunda jsem se dostal k Juditě Gautierové. Ta ve svých dvaadvaceti letech, v roce 1867, vydala Knihu z nefritu, jedenasedmdesát básní. Ty nejkrásnější se pak dostaly do Mathesia. Z těch 71 básní však jen několik bylo založeno na čínských znacích a několik málo vycházelo z překladu do francouzštiny. Drtivá většina, řekněme padesát básní, je její vlastní tvorba. Ona byla geniální a měla velkou obrazotvornost. Také se učila čínsky - a podařilo se jí z básně, která měla třeba 28 znaků, rozluštit jednu čtvrtinu a zbytek si skvěle dobásnila sama.

* Ve vašem doslovu se zmiňujete také o druhém vydání Knihy z nefritu.

V prvním vydání Judita u každé básně uvedla jméno čínského autora, jemuž předcházelo slovo „podle“. To však zmizelo z dalšího, o 39 básní obohaceného vydání knihy z roku 1902, kam Judita napsala „přeložila z čínštiny“. Část těch nových básní byla autentická, Judita je interpretovala na základě skutečných překladů z čínštiny, vypracovaných zřejmě jejím přítelem. Ale nic tady neprozrazuje, zda jde o báseň přidanou, či původní. Tohle je u zrodu všech těch omylů. Navíc: za svého pobytu v Číně jsem se divil, proč Číňané tu či onu nádhernou báseň neznají. Hongkongští vědci také sestavili soupis anglických převodů čínských básníků, v němž dali Juditiny básně do přílohy neidentifikovatelných, tudíž těch, které si někdo vymyslel a přiřkl je čínským autorům. A pokud jde o Tu Fua, jeden badatel přede mnou ze čtrnácti Juditiných básní označil jen dvě za matně připomínající Tu Fuovy texty. Tím se kruh uzavřel, a proto si myslím, že ty závěry jsou nezvratné.

* Proč se tedy neobjevily už dávno v nějakém doslovu k Mathesiovým zpěvům?

Nevím. A stačilo málo, třeba maličkým písmem někde vzadu uvést, že ty a ty z Mathesiových veršů jsou založené na čínských pramenech a ty a ty neexistují, zejména pro první a druhé zpěvy. Když jsem se ptal sinologů, pochopil jsem, že tu otázku nemají rádi. Mám pocit, že je to prostě nenapadlo. A já jsem taková mizerná povaha - to, co se zdá samozřejmé, mě napadne ověřit.

* Nebylo pro vás zklamáním, když jste si zpětně uvědomil, že to, co vám dávalo naději v těžkých letech, bylo smyšlené?

Ano, můj vztah k básním, jež pocházejí z pera Judity Gautierové, se změnil. Ne že bych nyní tvrdil, že nejsou krásné, ale nejsou tím, v co jsem věřil. Něco se zhroutilo.

* Jakým způsobem překládáte?

První knihu jsem vydal ve francouzštině roku 1987. Základem pro mne samozřejmě byly čínské znaky, ale bral jsem si poučení i z interpretací ruských, anglických, amerických, německých nebo francouzských sinologů. Po dlouhém zkoumání jsem udělal vlastní verzi, kterou jsem se naučil nazpaměť, a když tam byla rytmická chyba, tak jsem ji upravil. Pak jsem v polotmě, s jemnou čínskou hudbou, ty básně přednášel. Teprve když jsem si byl jistý, poslal jsem je sinologům. Jejich stanovisko bylo pozitivní. Jeden z nejvýznačnějších francouzských sinologů, Jacques Pimpaneau, dokonce prohlásil, že moje překlady pokládá za nejlepší, jež kdy byly ve Francii udělány. Nebýt jeho povzbuzování, nikdy bych se nepustil do tak hloubkových výzkumů.

* V čem se změnil váš prožitek, když básně čtete očima poučeného čtenáře a překladatele?

Zjistil jsem, že hodně básní bojuje za lepší svět. Že čínští básníci často kritizovali tehdejší podmínky, byť někdy velmi zastřenou formou, a už tehdy varovali císaře před možností zániku říše. Pochopil jsem, že Li Po, jenž žil v 8. století, byl na císařském dvoře stále v nebezpečí života. Vyjádřil něco, co bohužel i dnes platí pro mnoho z nás, a my můžeme jednat podle toho, jestli máme odvahu, nebo nemáme.

* Vlastně teprve až v důchodu se můžete věnovat překladům naplno.

Můj strýc byl konstruktérem letadel. Skvělý člověk s nesmírnou zodpovědností, který v penzi zemřel na ztrátu naděje, práce a smyslu. A já si včas řekl - neumřeš jako strýček, vedle své práce začneš něco, čím pohodlně vklouzneš do důchodového života. Tu kontinuitu mi zajistila čínská poezie. Snažím se, aby čínská poezie žila, tak jak tomu bylo v minulosti. Ty básně existovaly už dávno před naším letopočtem a předávaly se z generace na generaci, než byly později vytištěny.

FERDINAND STOČES (1929). Uznávaný zemědělský odborník pracoval pro OSN, ale jeho životní láskou je čínská poezie. Nedávno vydal její antologii Písně a verše staré Číny ve svém překladu z čínštiny. Žije střídavě v Česku a ve Francii.

(MFDNES)