Duben 2005

Nevlídný virtuální svět českého internetového chatu

Václav Chyský

Slovo chat vskutku nemám rád. Websters New Collegiate Dictionary ho vysvětluje jako idle small talk, tedy nicotné daremné čvaňhání, čili mlácení prázdné slámy. V internetu nás však provází na každém kroku.

Internetová diskuse představuje zcela nový typ komunikace, umožňující masovou výměnu názorů, jíž se může zúčastnit každý bez ohledu na míru vědomosti o diskutovanému tématu a na pohnutky, které ho k diskusi vedou. Byla by tedy internetová výměna názorů velice demokratický mediální prostředek. Skrývá však v sobě riziko, že technická schopnost ovládání klávesnice převýší duševní vklad komentátora, nepochopivšího v důsledku nízké funkční gramotnosti podstatu kritizovaného textu. Co brání komentátorovi, aby se kriticky a jakoby zasvěceně vyjadřoval k životu v Evropské unii, ač celý život strávil v Horním Kocourkově, ovládá pouze svoji mateřštinu a jeho chatový příspěvek se hemží gramatickými nehoráznostmi ? Příčinou nevěcné kritiky bývá tedy apriorní zaujatost proti pojednávanému tématu a tím proti autorovi anebo jednoduše grafomanická potřeba uvidět své stopy – neříkám jméno - na počítačové obrazovce.

Úrodná půda internetových chatů dává vyrůst zvláštní subkultuře, někdy postižené jistými známkami sektářství, neboť se na určitých tématech verbálně vybíjejí stále stejní účastníci. Anonymita je humus, na kterém se daří těm nejroztodivnějším květům.

V deníku s více než stoletou tradicí, komunisty zatraceném, do nějž přispívali žurnalisté velkých jmen jako Peroutka, Bass, Těsnohlídek, bratři Čapkové a další, se v diskusním fóru objevovala dáma jménem Daniela, jejíž životní cíl byl, jako první označkovat komentářem uveřejněné články. Značkováním myslím jev, který je znám každému chovateli psů, totiž potřísnění tělesnou tekutinou předmět, na kterém již lpěla značka psího kolegy, který tu zvedl svoji zadní o něco dříve. Danielin duchovní přínos k jakémukoliv tématu spočíval pouze v konstatování: jsem první, někdy dodala, že má raději Žerýka, což jí vynášelo nevraživé poznámky závistivců téže subkultury, kteří přišli s komentářem pozdě. Peroutka, Bass a Těsnohlídek a bratři Čapkové by asi nad kulturním přínosem Daniely kroutili hlavou, žili však ve společnosti, ve které nebyl přístup do literárních kruhů umožněn každému. Navíc se domnívám, že redakci tohoto tradičního deníku, který opravdu zlidověl, populární sport internetových chatů pomáhá zvyšovat náklad.

Výsledkem chatů tedy je, že komentátoři píší o všem možném, ne vždy o obsahu komentovaného článku, při čemž jejich kreativita je téměř nekonečná. Věcná argumentativní analýza bývá zcela vedlejší věcí.

Autor článku je většinou v nevýhodě, protože za text ručí svým jménem, zatímco komentátoři dávají přednost anonymitě, kryjíce se těmi nejfantastičtějšími pseudonymy a bizarními e-mailovými adresami. Autor nese svoji kůži na trh s vědomím, že jeho myšlenky budou prohněteny, že jim bude podsunut jiný smysl, že budou nevěcně komentovány, deformovány a že do kritiky bude eventuelně zahrnuta i autorova osoba. Nezřídka se vyvine slovní potyčka mezi diskutanty, přičemž autor a původní téma zůstane stranou a nová nečekaná témata ovládnou chatové pole.

Autor může být nazván nedoukem, nicméně komentátor nemusí sbírat argumenty pro svoji odbornou převahu, stačí jen poznámka, že momentálně na to nemá čas či náladu, což potvrdí svým pseudonymem, jako třeba Česílko. Pseudonym, přeložen doslovně z řečtiny, znamená lžijméno a to nemá dobrý zvuk. Proto se v internetové odborné mluvě těmto verbálním zamaskováním raději říká nick-name, což navozuje představu přátelské přezdívky, i když někdy tato přezdívka skrývá nom de guerre, vyhlašující válku. Neškodí, když nick-name jako třeba Raptor sugeruje ostrost pohledu dravého ptáka. Jeho nositel, amatérský ornitolog však nese nelibě, když se mu připomene, že slova jsou potměšilá a že mohou mít více významů jako lupič a násilník. Proto dávám přednost oslovovat lidi jejich jmény a přidávám oslovení pane. Zdá se, že se v Česku zeslabil vztah k vlastnímu jménu jako vizitky, reprezentace a vědomí sociálního já. Všimli jste si, že se v Česku málokdo v telefonu představí svým jménem ?

Internet se dá použít jako válečné pole, slovní rytířské turnaje s otevřeným hledím vyšly z módy před padesáti léty s příchodem glajchšaltujícího společenského řádu, který zatlačil individualitu do kolektivního houfu. Veřejně pronášené individuální postoje nebyly žádoucí, ba nebyly ani možné. Společnost se jim odnaučila a ani jich nepostrádá.

„Český člověk, protože neměl přístup do salonů, se v hospodě bouří a zatíná pěsti “, tak charakterizují chování Čecha sociolog Emanuel Chalupný a profesor University Karlovy psychiatr Vladimír Vondráček, který se kromě jiného věnoval charakterologii (1). Pro bouření a zatínání pěstí se dnes dobře hodí internet a televize v pořadech jako Kotel, kde moderátorka vybičovává publikum k vášnivé polemice a svými ňadry zatlačuje pozvaného hosta do koutu ringu. Dnes neovládají elegantní a při tom věcnou výměnu názorů ani přední politici.

Nikoli diskuse, která je chápána jako argumentační analytická výměna názorů s cílem dobrat se pravdy, nýbrž polemika hýbe chatovým internetovým světem. A to je veliký rozdíl, nebot polemos je řecky válka a polemika je válka vedená perem a agresivním duchem.

Srovnáním tištěných čtenářských názorů v novinách s příspěvky internetovými, zjišťujeme podstatný kvalitativní rozdíl ve prospěch tištěných textů, protože u nich má redakce možnost čtenářské názory profiltrovat. V chatové džungli se projevuje nespoutaný sociologický a psychologický obraz společnosti. V cizojazyčných médiích je společenský tón uhlazenější, v žádném případě se čtenáři nesnižují k zoologickým a genitálním invektivám. Česká společnost a její média zřejmě ještě nestrávily svobodu slova po dlouholeté politické reglementaci. Internetový chat se nabízí jako laboratoř pro sociologický a psychologický výzkum vědomí a podvědomí české společnosti, její sebevědomí a nepřiznané komplexy.

Tento text nebyl určen těm, kteří se podepisují svým jménem, těm, kteří před vyťukáváním písmenek na klávesnici napřed zapojí své mozkové buňky, těm, kteří respektují českou gramatiku, těm, kteří uznávají důstojnost svých diskusních partnerů a kteří se věcnou argumentací chtějí dobrat pravdy. Svoboda projevu je totiž sebedisciplína. Snad jsem tento poslední odstaveček měl napsat hned na začátku tohoto fejetonu.

Literatura:

(1) Jaroslav Krejčí: O češství a evropanství s. 114, Edice dědictví Komenského, Moravská Ostrava 1993, ISBN 80-85498-19-7