Duben 2005

Politici jsou jen nejhlasitější kohouti na dvoře

Vladimír Just

Pojmy "Češi" a "Česko" prožívají konjunkturu. Patří mezi "trendová" slova. Už jsem se přestal divit, že televizní hlasatel, ač sám Čech, nikdy neřekne, že "jsme" tací či onací, že "v naší zemi" spotřebujeme, vypijeme, vyprodukujeme tolik a tolik vína, piva, elektřiny nebo korupce, ale poví nám, že ne on, já, vy, ale nějací "Češi spotřebují, vypijí, vyprodukují, korumpují" atd.

Je to koneckonců úlevné: to ne my, ale jakési abstraktní, nás se netýkající "Česko" láme rekordy v alkoholismu nebo korupci. Proto není divu, že na rozdíl od německých sousedů, kteří v tamní veřejnoprávní televizi logicky hledali "své nejlepší" (Unsere Besten), my hledáme - koho jiného než Největšího Čecha.

Významový rozdíl není vůbec zanedbatelný: mezi "Naše nejlepší" by se Franz Kafka jistě vešel, mezi "Největší Čechy" asi sotva. A naopak: mezi "Naše nejlepší" by zdravě kverulující lid sotva masově esemeskami posílal Járu (da) Cimrmana, zatímco patetický výraz "Největší Čech" jako by po Cimrmanovi přímo volal!

Ten posun totiž podprahově implikuje představu, že nehledáme někoho, kdo dokázal něco mimořádného, co přesáhlo rozměr domácího dvorku a stalo se obecným majetkem, ale že hledáme nejoblíbenějšího kohouta v našem slepičinci: co na tom, že kokrhá úplně stejně jako stovky kohoutů u sousedů? Pro nás je největší!

Na našem mediálním dvorku jsou momentálně - opět na rozdíl od západních sousedů -nejhlasitějšími kohouty politici: přidělili si doživotní imunitu vůči přestupkům, za něž je normální smrtelník tvrdě trestán, i vůči korupčním skandálům, za něž se v každé fungující demokracii platí okamžitou demisí.

Všude jinde než v Čechistánu by po politikovi, jehož odvrhla vlastní strana a jenž po vulgárním a nevkusně sebevědomém kokrhání prohrál prezidentské volby a uchýlil se rozumně do ústraní, neštěkl pes. U nás si u tohoto zkrachovalce na Vysočině média už dva roky podávají dveře, jako by šlo o bůhvíjak významného papaláše: nebýt médií, nebyl by dnes Miloš Zeman ničím víc než místním hospodským kibicem. Takto mu v den vyjití jeho přisprostlé knihy = žumpy udělají tištěná i elektronická média takové "promotion", o jakém se Michalu Vieweghovi ani nezdá.

Tristní úpadek vkusu

Věc je však vážnější. Už patnáct let pořádané kohoutí zápasy vybraných politiků na obrazovce zlikvidovaly jinde běžný fenomén, jakým je pravidelný komentář politiky z úst nepolitiků (politologů, analytiků, kritiků, nikoli aktérů politiky). Naše "politická scéna" je divadlem, kde si recenze na svá představení - alespoň na obrazovce - píší herci sami. Proto je vážné nebezpečí, že mezi desítku Největších Čechů pošle publikum, uvyklé na domácí kohoutí zápasy, někoho z nich. Nebyla by to žádná tragédie -pořád jde jen o "stupidní" mediální hru.

Byla by to jen tristní vizitka úpadku vkusu, jenž je důsledkem jedné špatně nastavené soutěže na vadně fungujícím mediálním trhu s obrazy. Jistě - i Churchill i Adenauer, britští a němečtí vítězové téže hry, byli politiky (na záda jim ostatně dýchali významní básníci, vynálezci, filozofové či muzikanti). Jenže oba byli všechno jiné než populisté, lid je v jistých dobách dokonce moc nemiloval, neboť po něm něco chtěli. Teprve čas ukázal, že své domácí dvorky mnohonásobně přerostli. Poučíme se z toho?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)