Duben 2005

Co brání ekonomickému rozvoji třetího světa?

Pavel Kohout

Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé? Tradiční levicová hypotéza hovoří o vykořisťování. Neobjasňuje ale, proč se mnohé státy propadly do největší bídy teprve po získání nezávislosti. Lepší vysvětlení podává peruánský ekonom Hernando de Soto: Důvodem je to, že se v těchto zemích nedá normálně podnikat. Například Egypťané mají sice podnikatelského ducha, ale devadesát procent z nich vlastní majetek a živnosti v rámci šedé ekonomiky. Jejich firmy kvůli vládním regulacím musí podvádět, nikdy proto nevyrostou a nestanou se tahouny egyptského hospodářství.

Život v šedé

Mnohé země s šedou ekonomikou stojí a padají. Podle odhadů Světové banky má neformální ekonomika podíl na hrubém národním produktu Ruska 46 %, Brazílie 40 %, Kolumbie 39 %, Mexika 30 %, Indie 23 %, Číny 13 % a USA 9 %. Kdyby někdo měl tu moc totálně zrušit šedou ekonomiku například v Brazílii, země by se zhroutila. Snaha šedou ekonomiku potlačit prostřednictvím předpisů, daňových kontrol nikde na světě nepomáhá. Právě naopak. „Chudé země regulují podnikání nejvíce,“ tvrdí ve svých materiálech Světová banka. Šampióny jsou Bolívie, Burkina Faso, Čad, Kostarika, Guatemala, Mali, Mosambik, Paraguay, Filipíny a Venezuela. Skupina mnohem bohatších zemí – Austrálie, Kanada, Dánsko, Hongkong, Jamajka, Nizozemí, Singapur, Švédsko a Velká Británie – reguluje nejméně.

V Austrálii lze založit podnik za dva dny, na Haiti je zapotřebí průměrně 203 dní. V Dánsku není třeba nic platit, zatímco v Kambodži je třeba mít pro začátek legálního podnikání pětinásobek průměrného ročního příjmu. Přílišná složitost zákonů mnohdy téměř znemožňuje podnikání. V právní džungli mohou přežívat a dokonce prosperovat menší firmy. Jakmile však podnik doroste do určité velikosti, nastávají problémy.

Pan Nam pláče

Harvardský profesor David Dapice uvádí modelovou studii z Vietnamu. Pan Nam (jméno je fiktivní) vyrábí nábytek. Podnik financuje z osobních úspor, zisků, půjček od přátel a občas i od lichvářů. Jednou dostane zakázku od evropského dodavatele nábytku ve výši 75 milionů dolarů. Pro pana Nama jde o postup do vyšší podnikatelské ligy. Ovšem k tomu Nam potřebuje nejprve sehnat šest milionů dolarů, aby svoji výrobu rozšířil. To není závratná suma ve srovnání s možným výnosem. Ale takovou částku už nesežene místní lichvář, jen kamenná banka. Pan Nam se tedy vydá do banky. Tam po něm úředníci požadují několik dokumentů. Pro Nama není problém dokázat, že podnik je skutečný a zakázka je nefalšovaná. Horší je to ale s finanční historií podniku za poslední dva roky, která má být potvrzena od auditora. „Nemohu předložit své účetnictví nezávislému auditorovi!“ uvědomuje si pan Nam, „zavřeli by mě pro úplatkářství nebo pro něco jiného!“ Pan Nam není ze své přirozenosti žádný gauner, nikdy nechtěl korumpovat, unikat daním, pašovat nebo porušovat zákony. Ale neměl na výběr. Na počátku jeho podnikání jej navštívil zástupce „servisní společnosti“ a nabídl mu možnost, jak obejít přístavní byrokracii při vývozu jeho zboží. Byla to jednoduchá cesta, konkurenti to dělají stejně, a tak si plácli. Nyní se pro něj tyto, v místním žargonu „opičí triky“ staly nepřekonatelnou překážkou růstu. Pan Nam si je naprosto jistý, že v případě auditu by vyšly najevo a ohrozily jeho i jeho rodinu.

Strach z úspěchu

V mnoha zemích dokonce můžeme pozorovat jev zvaný „strach z úspěchu“. Je to obava ze situace, kdy mimořádně úspěšný soukromý podnik vzbudí nežádoucí pozornost úřadů. V určitém stadiu vývoje firmy je vysoce pravděpodobné, že majitel podniku bude obviněn z daňových úniků, úplatkářství či jiných přečinů. Důsledkem mohou být vysoké pokuty, konfiskace majetku i vězení. Bojem proti korupci může vláda získat politické body a současně si vyřídit účty s podnikateli, kteří se jí znelíbí.

Extrémním příkladem je Venezuela. Hugo Chávez se dostal k moci díky protikorupčnímu politickému programu. Korupce byla před jeho nástupem skutečně závažným problémem. Chávez však udělal z boje proti korupci kyj, jímž drtí veškeré politické protivníky – fakticky nastolil diktaturu. Prozatím Venezuelu drží nad vodou vysoké ceny ropy, ale dlouhodobé důsledky pro ekonomiku budou horší, než jaké by měla korupce nejhoršího druhu.

Fenomén strachu z úspěchu nebyl doposud uspokojivě systematicky zkoumán. V žádných statistikách totiž nefigurují velké firmy, které by mohly vzniknout, ale nevznikly kvůli strachu svých majitelů z možné perzekuce. Můžeme pozorovat pouze nepřímé důsledky: tržní hodnota velkých podniků v přepočtu na obyvatele je mnohem vyšší v zemích, kde se méně mluví o boji proti korupci a kde funguje průhledné politické prostředí – v západní Evropě, Severní Americe, v Singapuru nebo v Austrálii.

Jen volby nestačí

De Soto upozorňuje na to, že lépe jsou na tom demokratické země – státy s dobrou demokratickou politikou bývají bohaté, ale demokracie sama o sobě není zárukou prosperity. Podle něj „pouhé“ svobodné volby znamenají málo. Hlavním příspěvkem demokracie k prosperitě je průhlednost tvorby zákonů. Klíčové je i vytvoření „zpětné vazby“ mezi vládou a lidem. Hernando de Soto dává za příklad Spojené státy, kde každému zákonu předchází důkladná veřejná analýza jeho ekonomických dopadů. V západních zemích jsou navíc pravidla relativně srozumitelná, a proto nepodporují růst šedé ekonomiky. Ve třetím světě jsou zákony často záměrně složité, aby mohly být „ohnuty“ ve prospěch vlivných zájmových skupin. Šedá ekonomika a korupce jsou pak spíše příznaky špatného podnikatelského prostředí než příčinou problémů.

(Respekt, www.respekt.cz)