Duben 2005

Bilion, nebo život

Eliška Bártová

Uhlobaroni chtějí to první, občané to druhé – a vláda? Nechceme zmizet z mapy světa! – vykřikli do únorového mrazu obyvatelé posledních obcí, které ještě pod Krušnými horami odolávají rypadlům uhlobaronů. Jednoznačné referendum v Černicích a Horním Jiřetíně donutilo těžaře skrýt karty do dlaně a spor, dotýkající se svými dopady celé české společnosti, by měla rozhodnout vláda. Proslulý provokatér, náměstek ministra průmyslu Martin Pecina už jako první naznačil, jak by to celé mohlo dopadnout.

Nádherně a klidno

Je to trochu jako sen. Po průjezdu zakouřeným Litvínovem a jen pár set metrů od okraje vytěžené měsíční krajiny se za řídkým hájkem rýsují domy posledních dvou vesnic, které ještě nenásledovaly osud svých 81 předchůdkyň a nepadly za oběť těžbě. Horní Jiřetín a Černice stráží v jejich malebném areálu na úpatí Krušných hor dominanta zámku Jezeří, z jehož ochozů je zdejší do nedohledna se táhnoucí „vytěžená země“ vidět v celé své dech beroucí hrůze. Od zbouraní zachránil zámek a zbylé vesnice pád totality – a po něm vládní usnesení z roku 1991, které poprvé dalo uhelné těžbě hranice a jasně řeklo, že kvůli ziskům z uhlí nesmí být dál ničen kraj a lidé vyháněni z domovů. „Lidé z Litvínova a Mostu jsou nadšeni, že kousek od jejich průmyslem zničených měst je ještě místo, kde se dá žít a kde máte za zády les a nedotčenou krajinu,“ říká starosta obce Branko Glavica (nezávislý).

Po vládním zákresu limitů těžby začali do znovuzrozených vesnic přicházet noví obyvatelé a obce se pustily do oprav. Na jejích okrajích u paty hor začaly postupně vyrůstat nová rodinná sídla a k současným jiřetínským sedmi stovkám domů přibylo dalších třicet, jedenáct by jich mělo vyrůst v tomto roce. „Přišel jsem sem z Mostu, protože tu byl volný dům, kde jsem si mohl zřídit dílnu,“ říká kovář Petr Furka, procházející zahradou jedné z novostaveb. „Když jsem zjistil, jak je tady nádherně a klidno, tak jsme se s manželkou rozhodli, že se sem přestěhujeme.“ Pan Furka si vyhlédl parcelu nedaleko lesa a v létě čeká jeho rozlehlý dům, ve kterém už proinvestoval více jak 10 milionů, kolaudace. „Když jsme začali stavět, tak nám nikdo neřekl, že by se tady mělo těžit. To jsme se dozvěděli až z novin,“ říká kovář. „A to je tady vlastně to nejhorší – že nám dodnes jasně neřekli, jak to vlastně je a co se chystá.“ (Viz rámeček Až do hrdel a statků.)

V úkrytu za ovečkami

Jasnou koncepci, z čeho bude Česko získávat v příštích letech energii, chtěla přitom předložit již Tošovského vláda v roce 1998. Veškeré návrhy, které posléze akceptoval i tak známý stoupenec „těžkotonážní“ ekonomiky a ministr průmyslu Miroslav Grégr, směřovaly k omezení vlivu uhlobaronů a počítaly s útlumem a likvidací dolů. Ani jeden z návrhů ale nebyl předložen vládě ke schválení. Na počátku roku 2003 přišel ale na ministerstvo Milan Urban a přivedl si nového náměstka – Martina Pecinu. Tento pětatřicetiletý hutní manažer z Frýdku-Místku rozpoutal bitvu o biliony korun ukrytých pod zemí a o osud tisíců lidí nad ní. Z jeho pera vzešel nový návrh energetické koncepce, kde poprvé od roku 1991 natvrdo navrhl zrušení těžebních limitů i s tím, že bude nutné vyhnat kvůli tomu lidi z domova. Kabinet Pecinovu koncepci přijal před rokem. A i když po připomínkách ministerstva životního prostředí nakonec likvidace limitů vypadla, přesto uhlí zůstalo hlavní surovinou pro výrobu zdejší elektřiny. „Je jasně dané, že se bude těžit a pokračovat ve výrobě energie z uhlí. Takže se limity stejně musí zrušit, aby bylo čím krmit nové elektrárny,“ říká náměstek Pecina, podle něhož jsou opatrné tance politiků kolem další těžby čirým populismem. „Když jsem tvořil energetickou koncepci, tak jsem si říkal, že zvednu ten prapor průmyslového státu a ponesu ho,“ říká náměstek. „Jenže se ukázalo, že je to politicky velmi citlivé, a ostatní se zalekli říci to takhle na rovinu. Já se mluvit nebojím, protože mě je jedno, co si o mně říkají obyčejní lidé. Pro mě je důležité, co si o mně myslí průmyslníci, mezi které se chci vrátit, až tady skončím.“

Pecinova upřímně vyslovená filozofie nabízí vysvětlení letité hádanky. Proč vláda země, kde se ničí obrovské části krajiny kvůli výrobě energie na vývoz a jejíž energetická náročnost hospodářství je dvakrát vyšší než průměr EU, vydává na úspory a na rozvoj alternativních zdrojů čtyřikrát méně než v polovině 90. let. „Je pravda, že pokud bychom využívali vodu, plyn, jádro nebo biomasu, tak jsme schopni to bez uhlí ustát,“ říká k tomu Pecina. „Ale ona je to otázka toho, zda chceme být průmyslový stát, anebo zda tady chceme chovat ovečky jako někde v Rakousku. Pro mne je to jednoznačné – já jsem na tomto postu od toho, abych usiloval o to, abychom vyráběli a vyváželi. A poslední autentický zdroj, který nám tady k tomu zůstal, je uhlí.“

Snaha náměstka Peciny zrušit uhelné limity ovšem neznamená jen volbu mezi „ovečkami“ a „průmyslem“. Pokud uhelné omezení padne, přinese to zcela konkrétní miliardy zcela konkrétním lidem. „Ano, chtěl jsem pomoci uhlobaronům, protože si myslím, že to, co dělají, je pro stát dobré,“ přiznává Pecina. „Taky když pak u mě byl pan Koláček, tak mi za ty limity děkoval a říkal skvělý, náměstku.“ Právě Antonín Koláček je jedním ze čtyř nových majitelů Mostecké uhelné společnosti (MUS), které limity nejvíce brání v další těžbě. A naopak – které se za čarou limitů otvírají nevídané obzory. Horní Jiřetín a Černice jsou jen začátkem cesty, kterou se chtějí těžaři z MUS dostat přes Litvínov až k půl miliardě tun kvalitního uhlí pod Chemopetrolem (místo je označeno jako „strategická zásoba“ pro druhou polovinu 21. století).

Ve hře jsou také peníze na rekultivaci, na kterou stát přispívá z balíku 15 miliard určených na likvidaci starých následků těžby. Pokud by se pokračovalo v těžbě za limity, otevřela by se šance dostat se také ke stovkám milionů korun z balíku státních peněz na likvidaci vesnic (bourání známých Libkovic, zatím poslední vesnice, která, už v 90. letech, musela ustoupit těžbě, přišlo státní kasu na 160 milionů) – výhledově i Litvínova a Chemopetrolu.

„Pod Chemopetrolem je velmi kvalitní uhlí, na rozdíl od toho, co je pod Jiřetínem. Ale já v tuto chvíli nebudu podnikat už žádné kroky. Čekám, až vykopne míč někdo jiný. A on to někdo udělá, protože ve hře jsou uhlobaroni, kteří tam mají pod zemí bilion korun a ČEZ, který potřebuje uhlí, aby mohl rekonstruovat a stavět další továrny,“ říká Pecina. „Pak jim znovu rád pomůžu. A pokud bude jiný ministr životního prostředí, tak vypracuji návrh usnesení, které limity zruší.“

Vzhůru na dobytá území

Mostecká uhelná společnost o svých plánovaných krocích nechce vůbec hovořit. „Nebudu předjímat, co nastane,“ říká jeden z nových majitelů MUS Petr Pudil. „Nyní čekáme na signály od státu a od kraje. Ten první by měl zrušit usnesení o limitech a kraj by měl říci, zda ve svém územním plánu počítá s těžbou uhlí.“ Představitelé kraje ale zatím nic takového neplánují. „Limity zůstanou v našem územním plánu zachovány. Další těžba není v zájmu našeho kraje, a jestliže to stát považuje za veřejný zájem, tak s námi musí začít jednat o adekvátní kompenzaci.

Tady totiž nejde jen o obyvatele Jiřetína, ale i o 30 tisíc lidí v Litvínově a o obyvatele horských vesnic, kterým by další těžba odřízla cestu do jejich domovů,“ říká hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc (ODS). „Ale obáváme se, že ani limity v našem územním plánu nemohou zabránit tomu, aby tam začali těžit,“ dodává. Kvůli těmto obavám se hejtman chce v nejbližší době sejít s premiérem a jednat s ním o tom, jak se vláda k této situaci postaví.

Přestože – nebo právě proto, že MUS nemluví o svém dalším postupu v případě odmítavého stanoviska kraje i státu k další těžbě, se zdá, že obavy ústeckého hejtmana jsou namístě. Novým šéfům MUS totiž kromě samotné společnosti spadly do klína i dosud nevytěžené oblasti – tzv. dobývací prostor, který je nedílnou součástí společnosti. „Je tu způsob, jak můžou situaci řešit, i přestože nebudou zrušeny limity. MUS zažádá báňský úřad o povolení k těžbě. Ten ho sice nevydá, s odkazem na vládní usnesení o limitech. Jenže MUS řekne, to nás nezajímá, soudruzi, my jsme soukromá společnost, takže jestli nám to nevydáte, tak my vás zažalujeme u správního soudu,“ říká náměstek Pecina. „S občany pak zahájí jednání a s povolením k těžbě pak s těmi, co nebudou chtít odejít, zahájí proces vyvlastnění.“

Až do hrdel a statků

Informace, co se vlastně bude dít dál v Černicích a Horním Jiřetíně, nemá ani vedení obou obcí. To proti těžbě v místech, kde dnes stojí jejich domovy, bojuje skoro dva roky. Tehdy totiž ministerstvo průmyslu poprvé začalo otevřeně mluvit o nutnosti zrušit limity, které stojí těžbě v cestě a likvidaci obcí navrhlo ministerstvo do státní energetické koncepce. „Ani tehdy nás ale nikdo z politiků o tom neinformoval. Dozvěděli jsme se to jenom z novin,“ říká starosta Glavica. „Nechtěli jsme ale dopadnout jako Libkovice, proto jsme se rozhodli, že se budeme vytrvale bránit.“

Obec tedy dopisy požádala vládu o vysvětlení. „Konec územních limitů pro těžbu v žádném případě neznamená likvidaci obcí ležících v blízkosti povrchových dolů,“ odepsal tehdy ministr pro místní rozvoj Pavel Němec. Podobných odpovědí se obci dostalo i od dalších ministrů. Šéf rezortu životního prostředí Libor Ambrozek přijel do Jiřetína osobně a slíbil místním podporu. Ti pak od ledna loňského roku celkem třikrát demonstrovali před Úřadem vlády za záchranu svých domovů a poslední podkrušnohorské zachovalé krajiny. Kromě toho Jiřetínští sepsali petici a jejich reprezentace se sešla s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou. „Byla to jen taková zdvořilostní návštěva. Žádný závěr z toho nevzešel,“ říká zastupitel Vladimír Buřt (nezávislý). „Jenom nám řekl, že to uhlí je potřeba. Tak jsme si řekli, že musíme udělat referendum, aby nás už začali brát vážně a tak lehce nás neodbývali.“

Před čtrnácti dny se proto vedení města svých občanů zeptalo, zda má obec využít všech zákonných prostředků k ochraně před zbouráním domů a vystěhováním lidí a zda mají prosazovat zachování limitů těžby. K referendu přišlo 75 % obyvatel a 96 % z nich odpovědělo na obě otázky Ano. „Je to obrovský signál, že náš názor už nemůže nikdo bagatelizovat, protože jsme dostali mandát od většiny našich občanů,“ říká zastupitel Buřt. „Pro nás to znamená, že budeme dál bojovat za zachování obce a že s Mosteckou uhelnou nebudeme na téma možného výkupu obecního majetku vůbec vyjednávat.“

(Respekt, www.respekt.cz)