Duben 2005

Východisko z krize není na obzoru. Německo po změně sociálního systému

Tomáš Krystlík

Pojmy Hartz IV, Nezaměstnanecká podpora II jsou synonyma pro zatím nejzávažnější reformu sociálního systému v Německu, která vstoupila v platnost s Novým rokem 2005. Co se změnilo? Především se snížila dosud vyplácená tzv. pomoc v nezaměstnanosti na úroveň sociálních dávek - všichni po roce nebo dvou (podle věku) nezaměstnanosti pobírají nyní stejné měsíční sociální minimum pod názvem Nezaměstnanecká podpora II, co do výše rozlišená podle kritérií: samotný dospělý, rodina bez dětí, s dětmi, bydlištěm ve starých nebo nových spolkových zemích.

Německý stát, kterému se již dlouho nedaří vybřednout z hospodářské stagnace, jednoznačně potřeboval ušetřit. Sliboval si od reformy roční úsporu alespoň jedné miliardy euro ročně i snížení počtu nezaměstnaných. Udělal to ale velmi diletantsky a po dvou měsících je více než zřejmé, že to bude debakl. Odhady ekonomů v seriózních německých listech hovoří v souvislosti s reformou nikoli o ušetření, nýbrž o ztrátě státní pokladny ve výši 4 až 6,4 miliardy EURO za rok. Německá vláda se domnívala, že snížení životní úrovně dlouhodobě nezaměstnaných bude dostatečná pobídka, aby se nechali zaměstnat. Od 1. ledna totiž platí povinnost přijmout jakoukoli nabídnutou práci bez ohledu na kvalifikaci, pod hrozbou krácení dávek. Jak byl tento názor mylný, ukazuje statistika. Na 5,2 milionu nezaměstnaných (ve skutečnosti jich bude podle odhadů v tisku ještě o milion až tři více, protože vláda různými triky jejich počet snižuje) je oficiálně k dispozici asi 260 tisíc pracovních míst, ve skutečnosti jich bude přibližně dvojnásobek, protože podniky povinnost hlásit volná místa z různých důvodů nedodržují.

Jediné plus, které reforma, nazývaná po svém tvůrci Hartz IV (IV jako čtvrtá etapa změn), přinesla, bylo, že příjemci sociálních dávek, kteří dříve nebyli důchodově ani nemocensky pojištěni (lékařské ošetření a pobyt v nemocnici za ně platil případ od případu okres), od 1. ledna pojištěni jsou a pokud mohou denně alespoň tři hodiny pracovat, vypadli z kategorie příjemců sociální pomoci, na které se třetinově podílel okres, spolková země, německý stát, a přešli mezi dlouhodobě nezaměstnané, jimž hradí Nezaměstnaneckou podporu II zcela stát. Organizačně je to nešťastné, protože to vyžaduje mnohem více úředníků něž před reformou. Na obživu vyplácejí peníze pracovní úřady (v rámci reformy přejmenované na pracovní agentury) a o nájem a otop se starají okresní úřady, které k tomu dostávají peníze od státu. Oba úřady se pak musejí domluvit, aby nezaměstnaný mohl dostat podporu najednou a z jednoho zdroje.

Hrozící debakl

Ministr hospodářství a hlavní vládní obhájce reformy, Clement, počítal s tím, že novou Nezaměstnaneckou podporu II dostane kvůli velmi zpřísněným kritériím na rodinný příjem a majetek jen asi 73 % dlouhodobě nezaměstnaných, ve skutečnosti se pro podporu kvalifikovalo téměř 85 % z nich. Dále podcenil počet lidí, schopných vykonávat denně alespoň tři hodiny pracovní činnost, reformou přesunutých do pravomoce státu ze sociálních úřadů.V otázce uvolňování peněz okresům k financování bydlení a otopu dlouhodobě nezaměstnaných operoval ministr s jejich menším počtem, takže dnes musí stát okresům doplácet.

S počtem nezaměstnaných v Německu vlády kouzlí, včetně Kohlovy. Jsou to spíše podvody – například kdo se zúčastní školení, přeškolení, praktika, kdo podepíše v 58 letech závazek, že se zříká do důchodu zprostředkování pracovním úřadem, koho pošle pracovní úřad do určitého podniku, aby se tam ucházel o místo, aniž jej dostane, kdo se nekvalifikoval pro novou Nezaměstnaneckou podporu II, ten automaticky vypadává ze stavu nezaměstnaných, ačkoliv i nadále pobírá nezaměstnanecké dávky. Situace na německém pracovním trhu je taková, že na jedno volné místo zveřejněné v novinách nebo ve webové stránce pracovního úřadu se hlásí více než tisíc zájemců, což je značná zátěž pro podniky – jen vrácení zaslaných podkladů tisícovce odmítnutých uchazečů přijde na poštovném na 1 440 €. Za takového přetlaku na pracovním trhu nenacházejí od poloviny devadesátých let lidé starší 50 let vůbec žádnou, ani nekvalifikovanou práci. Lepší to nebude, nejnovější prognózy v německém tisku hovoří, i se zahrnutím vlivu reformy Hartz IV, o nepodstatném poklesu nezaměstnanosti v Německu do roku 2009 a o jejím třetinovém snížení kolem roku 2015.

Kdo spořil, prohloupil

Reforma Hartz IV zavedla systém „buď - nebo“. Ze sdělovacích prostředků jsou známy křiklavě nespravedlivé případy, kdy celkový příjem rodiny vlivem platu zaměstnaného manžela přesáhl o pár centů výši sociální dávky pro oba plus nájemné včetně otopu a nezaměstnaný manžel nedostal nic, navíc se musel zdravotně pojistit za vlastní peníze. Protože zde soudy rozhodují rychle, byl již v první polovině února, tedy ani ne za půldruhého měsíce, vynesen rozsudek, že takovým nezaměstnaným musí po zaplacení zdravotního pojištění zbýt sociální minimum, jinými slovy, že stát mu musí zdravotní pojištění zaplatit.

Reforma trestá každého, kdo spořil na stará kolena. Kdo má s manželem více majetku než za 200 € krát vlastní věk plus věk manžela (ročníky narozené do konce roku 1947 mají limit 520 € na rok stáří) nedostane od státu nic, musí se sám zdravotně pojistit, a nadbytečný majetek projíst a probydlet. Do toho spadají i kapitálová životní pojištění. Kdo hýřil, na zadní kolečka nemyslel, je na tom dnes lépe.

Do výčtu majetku, který se musí projíst, nepatří vlastní byt nebo rodinný dům, jeho zařízení, vyjma sbírek, vše za podmínky, že v něm příjemce dávek bydlí, a auto, pokud se nejedná o drahý typ. To vše museli, vyjma nábytku, do konce roku 2004 podle tehdejších předpisů prodat lidé, kteří se octli v nouzi a potřebovali sociální dávky. Byli donuceni, než dostali dávky sociální pomoci všechen svůj majetek spotřebovat, a nyní od 1. ledna, ač jej už nemají, smějí onen majetek zase mít. V podmínkách německého právního státu je to značně nemravné.

Podle statistik EU stoupl v roce 2004 počet rodin žijících pod hladinou chudoby v Německu na 13,9 % a počet dětí žijících v chudobě (pod 60% průměrného rodinného příjmu v zemi) přesáhl jednu pětinu Podle Unicef má Německo vůbec nejrychlejší percentuální přírůstek dětí žijících v bídě. S jistotou se dá očekávat, že následkem zavedených změn v sociálním systému se letos jejich situace značně zhorší. Úřady se obávají hrozícího vzrůstu dětské kriminality. Děti vidí v televizi nabídky různého zboží, pak vidí, že spolužáci je už mají, a rodiče jim je nemohou koupit – může nastoupit lákadlo ve formě krádeže, loupeží.

Reichsarbeitsdienst

Jako velkou novinku, aby nezaměstnaní, příjemci Nezaměstnanecké podpory II, prý nezapomněli na pracovní návyky, zavedl stát od Nového roku tzv. jedno- až dvoueurová zaměstnání a možnost časově neomezeně pracovat (odpadla bývalá hranice 16 hodin týdně, po jejímž překročení ztratil člověk zcela dávky v nezaměstanosti). Dnes příjemce Nezaměstnanecké podpory II může pracovat dle libosti, ale smí si ponechat z částky do 400 € jen 15% výplaty (pak v dalším rozmezí výplaty 30 % a pak opět jen 15%), zbytek musí odevzdat státu.

Nově zavedené tzv. jedno- až dvoueurové joby vycházejí se z předpokladu vlády, že lidé s radostí budou pracovat 30 hodin týdně po půl roku, nejvýše po jeden rok – definováno zákonem - ve veřejně prospěšných podnicích, např. v domovech důchodců, charitativních organizacích, při uklízení ulic a v zaměstnáních od okresních a městských úřadů a podobně, za 1 až 1,25 €/h, vyšší odměna není zatím známa, které si milostivě budou moci celé ponechat na rozdíl od jiných zaměstnání, kde si smějí ponechat v podstatě jen 15 %. Všechny práce jsou povinné, odmítne-li je někdo, zkrátí se mu dávky o třetinu, dvě, nebo nedostane vůbec nic na živobytí (podle věku), inu, říšská nacionálně socialistická pracovní povinnost nechává zdravit. Přitom například několikamilionový Mnichov vytvořil zatím pro cca 74 tisíc příjemců těchto dávek 170 jedno- až dvoueurových míst, ve výhledu mají do konce roku vytvoření dalších dvou stovek. Vláda ale kalkuluje se 600 000 takovými místy v celém státě ještě letos a domnívá se, že podniky posléze tyto síly regulérně zaměstnají za běžnou tarifní mzdu.

Je to úvaha zcela chybná, za prvé by museli být ve vedení oněch veřejně prospěšných podniků samí světci – proč by měli zaměstnávat regulérní pracovní síly například za tarifních 7 €/h a platit navíc celkem cca 22% jejich hrubého platu jako odvod sociálnímu a nemocenskému pojištění, když mohou mít sílu plně pojištěnou, které vyplatí měsíčně cca 163 € plus jízdné a stát jim na každého takového dá paušál rovných 500 € každý měsíc? Za druhé, trvale zaměstnaní učiní vše, aby na vrub těchto levných pracovních sil neztratili svá místa. Racionálně uvažujícímu člověku zcela uchází, jak se má německé hospodářství reformou povzbudit k vyššímu růstu a jak to povede ke snížení nezaměstnanosti. Jeden způsob je ale patrný. Ti, kteří takto pracují a dostávají za to do 1,25€/h, nebo si smějí nechat 15% z výdělku, vypadávají, ač jsou i nadále příjemci Nezaměstnanecké podpory II, ze statistiky nezaměstnaných. Situace jako v banánové republice.

Následky zavedení jedno- až dvoueurových zaměstnání už mají závažné důsledky pro německou sociální síť. Charitativním a pečovatelským organizacím byly citelně sníženy s poukazem na využití oněch jedno- až dvoueurových novodobých nevolníků příspěvky od komun, zemí a spolku. Mizerně motivovaní pracovníci s maximální délkou zaměstnání půl roku nebo rok tedy nahradí dobře motivované a kvalifikované, na jejichž výplaty už nebude. Hrozí zhroucení německé sociální sítě.

Proč to v Německu, v takovém hospodářském kolosu, dospělo tak daleko? Již v padesátých létech na začátku tzv. německého hospodářského zázraku experti varovali, že nový německý sociální systém bude funkční jen tehdy, dokud bude pro něj dost financí, tedy pokud bude německé hospodářství růst. Přesně tak se stalo. Hospodářství stagnuje a ve státním rozpočtu chybějí peníze, věkové rozložení obyvatelstva napovídá, že důchodový systém bude bez reformy fungovat jen za cenu snižování výše důchodů, neví se, jak reformovat zdravotní pojištění a návrhy preferované oběma hlavními politickými bloky v Německu jsou buď nejasné nebo hloupé. Nutno také uvážit, že politici se neodhodlají k účinným změnám, protože počáteční negativní doprovodné efekty by jim mohly odradit voliče a oni přece chtějí být u moci déle než jedno volební období. Je to dokonalý pat.

Rovněž neprůchozí je tzv. systém občanského pojištění praktikovaný ve Švýcarsku, kde platí všichni, i samostatně výdělečně činní, bez jakéhokoliv příjmového stropu několik málo procent do důchodového zabezpečení, protože v Německu existují příjmové stropy pro sociální zdravotní pojištění, po jejich překročení se příspěvky do oněch pojištění již nezvyšují, a samostatně výdělečně činní nejsou povinni si platit jakékoliv pojištění. Politici si tyto skupiny bojí znepřátelit, aby je neodvolily.

K tomu všemu přistupuje existence německého úřednického stavu. Za účelem loajality státu jsou nevyhoditelní, neplatí si pojištění v nezaměstnanosti, ani penzijní pojištění, druhé za ně platí stát sám do zvláštní penzijní pokladny nepropojené s důchodovým systémem. Do penze odcházejí se 100% svého posledního platu, penzi pak daní jako normální plat. Co s tím, nikdo neví?

Bez velké naděje na změnu

Všude se tvrdí, že Německo má drahou pracovní sílu. Zaměstnavatele stojí zaměstnanec na sociálním a důchodovém zabezpečení cca. 22% jeho hrubého platu, což je méně než v ČR. Jak snížit cenu německé pracovní síly nebo jak ji učinit konkurenceschopnou, když snížit příspěvky na sociální a důchodové pojištění, ani platy nelze? Zbývá cesta jediná, dnes hojně využívaná – po odchodu zaměstnanců je nenahrazovat a práci přesunout na zbylé osazenstvo. Čtyři hodiny přesčasů téměř každý den nejsou dnes výjimkou, pokud člověk nepracuje ve směnném provozu. Nejsou placené a také není čas si vybrat za ně náhradní volno. Lidé se také bojí být nemocní, aby nepřišli o práci. Vypovídání zaměstnanců je drahé kvůli odstupnému ve výši několika měsíčních, ba i ročních platů (podle délky zaměstnání u podniku a stáří), což je zakotveno odbory v kolektivních smlouvách. Podniky jsou tak handicapovány v najímaní personálu pro omezenou dobu trvající zakázku, protože pozdější propouštění zaměstnanců je nákladné a komplikované. Dá se říci, že odbory drží německý stát v šachu, protože jen s jejich svolením se v tom bude moci něco změnit. Jaká asi k tomu bude ochota, signalizuje výše platů jejich předáků, které přesahující dvou- a vícenásobně příjmy spolkového kancléře. Pozbydou-li kolektivní smlouvy významu, ztratí odbory svůj vliv a předáci desítek odborových seskupení nakonec své platy.

Krátce řečeno: kromě triků s počty nezaměstnaných se v Německu nezaměstnanost vlivem reformy nesníží, stát neuspoří, výkon hospodářství nestoupne. Okresům se finančně ulehčilo, protože většina příjemců sociálních dávek přešlo do péče státu, ale nabyté finanční prostředky použijí pro sanování svých většinou dlouho deficitních rozpočtů. Jen konkrétní lidé přišli o prostředky určené pro stáří a přesunuli se do bídy.

Asi nejnebezpečnější následek nové reformy pro Německo jsou hrozící sociální nepokoje, až si příjemci dávek Nezaměstnanecké podpory II plně uvědomí dopad reformy, ještě větší neochota se ženit, vdávat a do nejisté budoucnosti rodit děti, současně hrozí pokles spotřeby vlivem finanční nedostatečnosti, což je to poslední, co Německo může v době hospodářské stagnace potřebovat. Protože Německo je důležitý obchodní partner Česka, projeví se jeho potíže určitým způsobem i v české ekonomice. Dalším reformním krokem má být Hartz V, ve kterém mají být postupně likvidovány kolektivní smlouvy brzdící zakotveným vysokým odstupným mobilitu pracovních sil. Naděje, že to německý stát opět zpacká, je vysoká.