Duben 2005

Německo hledá své hrdiny

Miroslav Kunštát

Šedesáté výročí bombardování Drážďan spojeneckými letouny vyvolalo v Německu další debatu o nutnosti tohoto zásahu. O tom se samozřejmě vedou spory už desítky let, nicméně kulaté výročí přichází v době, kdy Němci stále častěji hovoří o vlastních obětech a naopak i hrdinech, kteří dokázali vzdorovat Hitlerovu nacismu. Někdy jde toto hledání ale příliš daleko.

Pozapomenuté oběti

S letopočty končícími pětkou to v posledních desetiletích Němci neměli nikdy snadné. Konkrétní podobu vzpomínání na nacismus, II. světovou válku a na její oběti nešlo v demokratickém státě naordinovat shůry. Ještě v roce 1985 vzbudil tehdejší spolkový prezident Richard von Weizsäcker nevoli řady Němců svojí proslulou řečí o 8. květnu 1945 jako o datu osvobození. Současně probíhaly i nekonečné debaty historiků o tom, zda nacistická diktatura byla jevem zcela jedinečným, či přinejmenším srovnatelným s diktaturou bolševickou. Ani po sjednocení Německa historické kontroverze neutichly, ba právě naopak. Pohled „v přímém přenosu“ na etnické čistky v bývalé Jugoslávii probudil vlnu empatie a zájmu o pozapomenuté osudy německých vyhnanců.

Vleklá politická jednání o odškodnění obětí nacismu ze střední a východní Evropy působila synergicky a vnesla do parlamentních výborů i osud opomenutých obětí z vlastních řad: Romů, homosexuálů, komunistů, ba i německých válečných zběhů – tedy skupin německým sociálním zákonodárstvím dosud opomíjených či handicapovaných. Více než ostýchavý přístup k hrdinům německého odboje se změnil v pravý opak. I Němci se chtěli najednou vnímat jako národ hrdinů: roste vědecký a veřejný zájem o antinacistický exil či různé odbojové skupiny – od problematických hrdinů červencového pokusu o atentát na Hitlera z r. 1944 přes elitní kritické struktury kolem Helmuta J. Moltkeho až po mnichovskou Weisse Rose a sourozence Hanse a Sophii Schollovy. Katolická církev rozšířila i své úřední seznamy světců a blahoslavených o oběti nacionálního socialismu či jeho odpůrce – jména Edith Steinové, Ruperta Mayera či biskupa Clemense Augusta von Galen se stala integrální součástí nové německé kultury vzpomínání.

Ušlechtilá, byť možná zoufalá a k neúspěchu předem odsouzená letáková akce sourozenců Schollových z r. 1942 byla před nedávnem oceněna i ve zcela nečekané souvislosti. V anketě veřejnoprávní televize ZDF o „největší Němce v dějinách“ se Schollovi umístili na 4. místě, a to i před Goethem, Bachem či Einsteinem. V nebývalé konjunktuře zájmu tak vznikl i nový německý film Poslední dny Sophie Schollové, jehož premiéra je ohlášena na 24. února 2005.

I někdejší Hitlerova osobní sekretářka Traudl Jungeová krátce před svou smrtí (2003) vyjádřila svůj obdiv k Sophii Schollové. Na jejím osudu si prý až dlouho po válce uvědomila, že i ona vlastně měla v roce 1942, kdy byla vybrána do nejbližšího vůdcova okolí, možnost říci NE. Její pozdní televizní vzpomínání pod názvem V mrtvém koutě se stalo v r. 2002 hitem, po němž následovalo i knižní vydání. Populární autor Joachim Fest pak použil její vzpomínky pro scénář k nedávno uvedenému, divácky úspěšnému filmu Zánik – Hitler a konec třetí říše s Bruno Ganzem v titulní roli. Příběh nezkušené a poznáním nedotčené Traudl Jungeové zde tvoří souběžnou dějovou osu. Její filmová představitelka Alexandra Maria Lara se rázem stala zářící hvězdou na německém filmovém nebi.

Zánik ovšem nebyl přijat bez výhrad: mnoho recenzentů i diváků prožívalo smíšené pocity z filmového zjištění, kolika čestnými, milými a vlastně i charakterními lidmi byl vlastně Hitler obklopen – včetně obětavých vůdcových lékařů. Scenáristé Joachim Fest a Bernd Eichinger zde věnovali velkou pozornost i nezměrnému utrpení obyčejných civilistů žijících v blízkosti říšského kancléřství – lidem strádajícím a umírajícím ve sklepích domů či v tunelech podzemní dráhy. Film zároveň zprostředkovává a multiplikuje další oblast probuzeného zájmu o dosud „pozapomenuté“ německé oběti – oběti spojeneckých náletů na německá velkoměsta.

Příběh hořícího kamene

Překvapivě rychle působícím katalyzátorem tohoto zájmu se stala brilantně napsaná kniha historika Jörga Friedricha Požár – Německo a bombová válka 1940–1945, jejíž první vydání dorazilo na knihkupecké pulty v r. 2002 a od té doby se stále drží mezi nejprodávanějšími tituly. V dramaticky „sestříhané“ formě líčí Friedrich spojenecké bombardování jako téměř bezprecedentní válečný zločin. Předcházející německé kobercové nálety na britská, polská či nizozemská města jsou naskicovány ve 2. kapitole knihy přitom jen cudně a na velmi malé ploše. Dobové termíny jako Moral Bombing autor ve srozumitelných náznacích posouvá i do aktuální protiamerické polohy, zřetelné zejména v následných televizních debatách. Barvitě líčí proměnu německých měst v gigantická krematoria, přičemž podobných terminologických narážek a paralel k terminologii a obrazům nacistického holocaustu evropských Židů je v knize více.

Ne náhodou se tato kniha rázem stala oblíbenou četbou neonacistických radikálů a Bombenholocaust či Bombenterror častým heslem na jejich transparentech. Friedrich svoji knihu úmyslně neopatřil závěrem. Perfektně gradovaná story, v níž se střídají chladnokrevné vojenské štáby a jejich plány se zcela individuálními zážitky letců a jejich německých obětí a v níž se lidská bolest stává banalitou, vrcholí „příběhem hořícího kamene“ – zánikem památek evropské kultury ve výhni bombových útoků: Goethovým rodným domem ve Frankfurtu počínaje a poklady Bavorské státní knihovny konče.

60. výročí spojeneckého bombardování Drážďan vrátilo toto téma na německou mediální scénu v plné síle. V četných televizních debatách opět exceloval výřečný, zvláštní hořkou rétorikou obdařený Jörg Friedrich, jemuž většinou oponovali jen divácky nevděční, akademickou krustou obalení učenci. V předvečer smutného jubilea tak bohužel i vyzněl televizní duel mezi Jörgem Friedrichem a známým historikem prof. Gerhardem Besierem v pořadu Berliner Phoenix Runde. Besierova argumentačně sice správná, avšak bezvýrazná „kontextualizace“ spojeneckých náletů se zločinným způsobem německého vedení války vyzněla poněkud omšele. Často zmiňovaná „spirála násilí“ se v jeho suchopárném pojetí příliš neotáčela. Naopak Friedrichova demagogie přiváděla do rozpaků i přivolané pamětníky. Jeden z nich překlenul scholastické terminologické pře obou historiků jiným zobecněním. Tehdy v krytu prý nemysleli na Hitlera, Brity, Američany či Rusy, ale spíše na něco metafyzického. Jako by samotné Peklo sestoupilo na zem.

Kdo vyhraje

Vlastní průběh pietních shromáždění v Drážďanech 13. února se nesl v linii zmíněného poselství pamětníků: převládalo spíše mlčení, tichá prohlídka znovuobnoveného chrámu Frauenkirche či poslech Mozartova Requiem v Semperově opeře. Drážďanské výročí bylo totiž v minulosti až příliš často instrumentalizováno – v dobách NDR například jako typický příklad „imperialistického barbarství“. Oprávněné spory o interpretaci tohoto posledního velkého spojeneckého náletu jistě budou pokračovat – týkají se ostatně i jeho na první pohled marginální pražské epizody (zničení Emauz, vinohradské synagogy a desítek dalších pražských domů). Obyvatelé Drážďan se opět zmobilizovali, aby se pozornost světové veřejnosti nesoustředila na neonacistickou demonstraci v jiné části města. Žurnalisté počítali: 50 tisíc slušných lidí s bílými růžemi v klopě kabátů versus 5000 neonacistů se zdviženými pravicemi. O čem tyto počty vypovídají? Může se vzájemný poměr změnit? Neonacisté totiž mají řádné parlamentní zastoupení v Saském zemském sněmu a své zvýšené sebevědomí a drzost krátce předtím – 27. ledna – demonstrovali výtržnostmi při pietní vzpomínce na oběti holocaustu.

(Respekt, www.respekt.cz)