Duben 2005

Proč holocaust rozpoutali zrovna Němci?

Čestmír Lang

Švýcarský historik Philippe Burrin se v knize Resentiment a apokalypsa snaží dopátrat historických příčin genocidy židovského obyvatelstva Evropy.

Kdyby se někdo na přelomu 19. a 20. století zeptal osvíceného reprezentanta liberalismu, ve které ze zemí Starého světa by v budoucnu mohlo dojít k násilným aktům proti Židům, jmenoval by patrně na prvním místě carské Rusko a těsně poté Francii, kde byla právě v plném proudu Dreyfussova aféra. Německo a Rakousko-Uhersko politicky zrovnoprávnilo semitské občany kolem roku 1870 (v Rusku byli emancipováni až po revoluci roku 1917). Politická emancipace židovského obyvatelstva, jehož elita byla obvykle jednou z hybných sil industrializace, podnítila sociální závist nižších vrstev a položila základy moderního antisemitismu. V době vzestupu nacionalismu nabízeli Židé svými rituály jakýsi negativní protiobraz, jehož odlišnost sloužila o desítky let později nacistům k novým definicím pojmu národ a rasa.

Porážka a změna hodnot

Zatímco Francie vítězstvím nad Německem získala po první světové válce sebevědomí ztracené porážkou z let 1870-1871, nacházelo se Německo po versailleském míru ve stavu nejen hospodářské, ale i hluboké národní krize. Vrhlo se do války jako sebevědomé císařství usilující o kontinentální dominanci. Kapitulace na podzim 1918 jej zastihla jako rozvrácenou společnost, v níž panovaly nepřeklenutelné politické rozpory mezi levicí inspirovanou ruskou revolucí a pravicí snící o restauraci předválečných poměrů. Proto byla výmarská republika, první reálná demokracie na německé půdě, přijímána se všeobecnou nedůvěrou: pro levici byla málo sociální, pro pravici slabá a bezzubá.

V této situaci hledali Němci útěchu v difúzních hodnotách, jaké představovala například starogermánská mytologie. Ve sféře každodenního života pak začali opěvovat sekundární ctnosti: absolutní poslušnost vůči autoritě, kult armády, zdůraznění pracovitosti, píle a přesnosti, nadměrná péče o čistotu a pořádek. Mimochodem: kult čistoty a úzkostlivé hygieny mimovolně přispěl k rozvoji eugeniky, která se později stala služkou nacistické rasové ideologie. V politické rovině se pěstovala nostalgie po císařství a jeho vyzvedávání jako zlatého věku, v religiózní sféře se šířilo nacionálně zabarvené hnutí německých křesťanů usilující o jakousi národní církev, velkou přitažlivost měla i sekta holdující pangermanistickým idejím a rituálům.

Všechny zmíněné proudy měly společného jmenovatele: snahu po nalezení národní identity. Ta se samozřejmě mohla nejsnadněji definovat negativně - opozicí vůči jiným národům nebo etnickým skupinám. Na vlnu nových židovských imigrantů z východní Evropy, kteří se svým zjevem i chováním odlišovali od generace asimilovaných Židů, reagovala málo tolerantní německá společnost jejich podvědomým ghettoizováním.

Antisemitismus jako klih národní jednoty

Etnický nacionalismus, touha po reformaci křesťanských církví, a především zmíněné autoritářské sklony byly sloupy, na nichž Hitler jasnozřivě budoval antisemitskou nenávist. Burrin poznamenává, že politický systém nacionálněsocialistického režimu vlastně naprosto saturoval hlavní potřeby většiny obyvatelstva, pokud jde o národní identitu - připomínal císařství před rokem 1918, byl postaven na etnicky formulovaném rasistickém šovinismu a pěstoval kulty pangermanismu.

Řadu radikálních myšlenek antisemitismu formuloval Hitler již ve spisku Mein Kampf, kde vykreslil Židy jako všudypřítomné ohrožení ve dvou rovinách: jako židobolševiky rozpoutávající třídní boj a vnášející rozkol do národní pospolitosti, či jako anglosaské imperialistické Židy internacionalizující světovou ekonomiku a přispívající k pauperizaci Německa. Tyto protichůdné obrazy reflektovaly tradičně zafixované obrazy staletého antisemitismu: Žid je buď špinavý a zákeřný parazit, nebo rafinovaný, apokalyptický či satanský manipulátor. Proti těmto vnitřním a vnějším nepřátelům postavil führer germánské hodnoty a mobilizoval zdravou a silnou árijskou rasu k boji proti dekadentní civilizaci a zvrhlému židovskému umění.

Němci nebyli národem radikálních antisemitů, ale nesli v sobě potenciální nepřátelství vůči Židům, konstatuje Burrin. Hitlerovi se pozvolna podařilo naplnit vyprázdněný pojem národní identity nacionálněsocialistickou ideologií. Ta byla podle jeho interpretace neustále ohrožena židovskou válkou, která měla kořeny v židovské (tj. výmarské) republice. V takovém argumentačním řetězu souviselo vše se vším, i když odpovědnost byla nerovnoměrně rozdělena, rekapituluje Burrin. Všeobecné rozšíření protižidovských předsudků, povrchní nebo hlubší osvojení nacionálně socialistické identity, pocit, že byli oběťmi, a zároveň tolerance nebo podpora ideologie nutného a neodvratného extrémního násilí jako božího poslání se spojily. V šílené interpretaci skutečnosti byly kmotry masové vraždy, která je z hlediska způsobu provedení i jejího zdůvodnění singulárním jevem dějin dvacátého století.

Phillippe Burrin: Ressentiment et apocalypse (Resentiment a apokalypsa). Vydalo nakladatelství Édition de Seuil, Paříž 2003. (Německy v nakladatelství Propyläen Verlag, Berlín, 2004).

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)