Duben 2005

Kdo chvíli stál…

Emanuel Mandler

"Kdo chvíli stál, již stojí opodál" - význam těchto veršů našeho národního básníka žáčci nejčastěji neberou v úvahu (mají jiné starosti), anebo si je vykládají docela rozumně a logicky. Tedy tak, že vůdcové národa, kteří přešlapují na místě, nic nevymýšlejí a s ničím novým nepřicházejí, ztrácejí úctu svého lidu ("stojí opodál"), a že tedy je nahrazují jiní. Ti, kteří ani na chvíli "nestáli".

Pronikavější pohled na naši současnou politiku zjistí, že to není jediný legitimní pohled. Právě tak logický je výklad úplně opačný: ti, kteří patnáct let ("chvíli") stáli, mají ze své nehybnosti prospěch. Je to možné?

Je to možné velmi dobře, i když si tuto skutečnost uvědomujeme nejčastěji z druhé strany. Někteří z nás - a není jich tak málo - jsou stále nervóznější z činnosti komunistické strany a z toho, že tato parlamentní strana vůbec existuje. Po listopadu 1989 se všeobecně předpokládalo, že staří komunisté budou během let vymírat a noví - členové a voliči - vzhledem k více než trapné minulosti této strany nebudou přibývat. Tento předpoklad se nevyplnil. Jen malá část z mladé generace chápe, co se vlastně dělo v oněch letech od roku 1948 - 1989 a jaká skutečná úloha náležela komunistické straně v procesech, zavírání, pronásledování, cenzurování i v obtěžování obyčejných lidí. A ti, co to nechápou, nemají takový odstup vůči komunistické straně, jaký by se dal předpokládat.

To přirozeně ještě nezaručuje pozitivní přístup ke komunistům. Ale napomáhá mu. Podobnému zkreslení jako tato nevědomost slouží plejáda herců, zpěváků a bavičů, kteří přátelsky komunikovali s diváky před listopadem i po listopadu, nemluvě o další plejádě tehdejších večerníčků, TV pořadů i seriálů, které lze vidět na obrazovkách. Pro mnohého vzniká nevyřčená otázka: když Gott tehdy tak hezky zpíval (a Rumcajs zle zatápěl panstvu), byl ten předlistopadový režim opravdu tak zlý, jak ho líčí dnešní antikomunisté?

Zní to paradoxně, ale také tito antikomunisté, fabrikující stále nová podání a petice požadující zákaz komunistické strany, přispívají svým skromným dílem k tomu, aby aspoň část veřejnosti chápala KSČM jako normální součást demokratické struktury našeho státu. Jistě, stokrát opakovaná lež se může (ale nemusí) stát pravdou, nicméně absurdita nepřestává být absurditou tím, že se neustále opakuje. A úsilí zakázat komunistickou stranu je zcela absurdní, nic se jím nevyřeší, není dobré k ničemu jinému, než že si lidé řeknou: vida, když komunisty nezakazují, tak ta KSČM není tak špatná, jak se to v těch peticích prohlašuje.

Patnáct let komunisté přihlížejí dění na naší politické scéně. Kdo těch patnáct let sečte, s údivem zjistí, že česká politika je skutečnou, poctivou politikou jen zdáním, že je zamatlaná a bezkoncepční. Že slouží ctižádostivým jedincům k tomu, aby se zviditelnili; mnoha a mnoha dalším k tomu, aby s pomocí sloganu, že jde o blaho společnosti a státu, nakupili jakýmkoli způsobem co největší bohatství. Komunisté se nestačí divit, jak jsou "buržoazní" strany degenerované. To oni nemají oficiální přístup k výnosným postům, a tak jejich byty nejsou financovány pohádkovými strýčky, nedostávají granty od nebožtíků. Léta běží a běží, ostatní strany jsou stále víc kompromitovány - a nevinní komunisté tomu přihlížejí. Je rozpoznatelné, kdo ve vrcholné politice podvádí a kdo ne? Kdyby nebylo ničeho jiného, pak totální degenerace "buržoazní" české politiky umožňuje komunistům přežívat.

Že pak mají do budoucna i šance, to je zásluhou jejich marxisticko-leninské ideologie. Jakožto zbraň této strany je prostě báječná. Působí na celém světě, a to nejen jako oficiální doktrína komunistů. Lidé nespokojení s tím, jaká je skutečnost kolem nich (anebo jaká je vůbec), dostávají jejím prostřednictvím poselství radikalismu: vše má společného jmenovatele - a když se mu dostaneme na kloub, učiníme svět mnohem lepším. Vše se musí změnit, obrátit vzhůru nohama A tak je dnešní svět provrtaný jako řešeto radikálními hnutími (radikální feminismus, antiamerikanismus, pacifismus atd. atd.), o jejichž nákaze radikálním levičáctvím nelze pochybovat.

Není toho dost, aby komunisté u nás měli slušné šance?