Duben 2005

Muž, který opatroval sbírku krále

Josef Matyáš

Vědec českého původu restauroval ve Švédsku Arcimboldův obraz Rudolfa II. Použil přitom vlastní metodu s enzymy. Obrazy plesniví a rozpadají se kvůli zastaralým restaurátorským metodám, říká v rozhovoru LN akademický malíř a chemik František Makeš, který byl 25 let hlavním konzervátorem obrazů ze sbírky švédského krále.

LN: Jak se Čech žijící ve Švédsku dostane na tak významnou pozici?

Doporučili mě lidé z univerzity v Göteborgu, kde jsem jako akademický malíř studoval chemii. Zaujala je moje disertační práce o vlivu enzymů na umělecká díla.

LN: Co jste pro krále restauroval jako první zakázku?

Kočár, který v 17. století dostal darem z Francie. Stěny vozu pokrývaly čtyři vrstvy maleb. První malba vznikla ještě ve Francii, obdarovaný švédský král ji nechal překrýt svými znaky a ozdobami, jeho potomek to zopakoval a další panovník udělal to samé. No a já jsem dostal za úkol odstranit dvě přemalby, ale nejít až na francouzský originál.

LN: A kvůli této práci jste vyvinul svoji novou metodu?

Přesně tak. Organickými rozpouštědly by šly dolů všechny malby. Vzpomněl jsem si na svoji disertační práci a určil, jaké enzymy na jakou vrstvu použít.

LN: Můžete vysvětlit princip vašeho postupu?

Odeberete mikroskopický vzorek malby, analýzou určíte, jaké chemické látky obsahuje, a pak vyberete enzym schopný tyto látky rozložit. Když dobře spočítáte, při jaké teplotě a jak dlouho má enzym působit, odstraňujete malbu po milimetrech a víte, kde přesně se enzymová "škrabka" zastaví. Je to velmi účinná metoda.

LN: Jaké obrazy jste tímto způsobem restauroval?

Například známý Arcimboldův portrét Rudolfa II. ze 16. století.

LN: Co bylo na této restaurátorské práci nejtěžší?

Každý zásah jsem musel předem odůvodnit odborníkům z galerií a univerzit i novinářům a veřejností. Musel jsem třeba dokázat, že barvu, kterou chci odstranit, nenanášel Arcimboldo, ale restaurátor v 19. století. Každou vrstvu jsem musel velmi přesně datovat. Ukázalo se například, že jedna vrstva obsahuje DDT, takže zcela jistě nemohla být z Arcimboldova období, protože DDT se začalo používat až od poloviny 20. století.

LN: Jak se DDT dostalo na obraz ze 16. století?

Touto chemickou směsí se zabíjel hmyz na polích, zároveň se ale DDT dostalo do obilných zrn a olejnatých plodin. Z nich se dělalo škrobové lepidlo a oleje pro restaurování obrazů.

LN: Čím nejvíce trpí staré obrazy? Jako hlavní konzervátor královských sbírek jste jich určitě viděl hodně.

Obrazy především plesniví. Vlivem plísní a bakterií se pak rozpadávají. Obrazy jsou rovněž poničené teplotou žehliček, které se používají při restaurování. Je paradox, že plísně se na obrazy dostávají společně s konzervačními prostředky, které mají obraz zachránit.

LN: Jak je to možné?

Vysvětlím to na klasickém restaurátorském postupu. Když ze starého obrazu odpadne kousek malby, vezme konzervátor většinou lepidlo, nanese ho na zadní stranu plátna, žehličkou ho protlačí skrz a malbu přilepí. V lepidle jsou miliony bakterií a plísní, zároveň je škrobová hmota vynikající živnou půdou pro tyto mikroorganismy. Takže po několika desetiletích se vezme škrabka, staré lepidlo se odstraní, nanese nové a proces se opakuje. Například moji kolegové v Nizozemsku mi řekli, že ti krásní Rembrandti jsou už osmkrát nalepení a nebere to konce.

LN: Když tedy obrazy ve sbírkách švédského krále ošetřujete pomocí enzymů, znamená to, že je už žádná plíseň nenapadne?

Na zámku Skokloster, kde je většina kolekce, chtějí Švédové nechat pro příští generace nedotknutou sbírku ze 17. století. Takže zámek se nevytápí a v zimě je na obrazech jinovatka. Na jaře po nich teče voda, ale malby v těchto podmínkách už vydržely bezmála třicet let bez problémů. Proč? Protože jsem enzymy odstranil lepidla, plísně ani bakterie nemají živnou půdu.

LN: A když část malby odpadne?

To patří k historii obrazu. Musí na něm zůstat patina a tu někdy tvoří i místa bez malby. Například ve sbírkách jsou portréty švédských důstojníků padlých v Praze na Karlově mostě. Když jsem obrazy opravoval, našel jsem pod přemalbami texty psané tužkou. Psali je šlechtici, kteří navštěvovali zámek v 18. století, a oni tam třeba poznamenali, že člověk na obraze je z jejich rodu nebo jejich přítel a podobně. Nápisy měly větší historickou cenu než portréty, proto jsem je nesměl odstranit.

Přístup k památkám ve Švédsku je možné ilustrovat následujícím příkladem. Když upadne noha dřevěného stolu, co udělá truhlář? Přilepí ji. Když odpadne barva z obrazu, restaurátor ji přilepí. Když vám vypadne zub, co udělá lékař? No přece vám ho nepřilepí, to prostě nejde. On zub léčí a v tom je ten rozdíl. Ve Švédsku měli požadavek najít nové konzervační metody na léčení obrazů. A to se mi podařilo.

František Makeš se narodil v roce 1931 ve Zlíně, studoval Školu umění, AVU (malbu a technologii uměleckých děl) . V první polovině 60. let restauroval díla z Obrazárny Pražského hradu. V roce 1968 odjel legálně restaurovat do Švédska. Po srpnu 68, kdy byl nucen, aby se od započaté práce vrátil, se rozhodl pro emigraci. Roku 1979 absolvoval univerzitu v Göteborgu. Jeho disertace o enzymatických reakcích na uměleckých dílech vzbudila zasloužený mezinárodní ohlas, publikoval více než 35 vědeckých prací. V letech 1968 - 72 přednášel na vysoké škole ve Stockholmu, Od roku 1972 96 byl hlavním konzervátorem švédských královských sbírek a tří muzeí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)