Duben 2005

Štamprle za gulag

Ivan Motýl

Chtěli v Sovětském svazu bojovat proti nacismu, případně svobodně studovat. Skončili v lágrech pod Uralem. Dnes jich žije poslední hrstka, žádnému není pod osmdesát let. Z gulagů obvykle vyvázli jen souhrnem šťastných náhod, odškodného se nedočkali. Většina bývalých československých vězňů stalinských táborů žije v ústraní.

Márnice v gulagu nedaleko severoruské Uchty pod Uralem sloužila zároveň jako "karcer" pro potrestané vězně. Někdy v průběhu roku 1941 do dřevěné boudy mezi nebožtíky uvrhli Vasila Coku. V trestnici na zemi už seděli čtyři ruští kriminálníci a hráli karty. Lidský život pro odsouzence na dvacet až třicet let neznamenal víc než popel v kamnech.

Mafiáni v márnici

"Už jsem věděl, že se s ruskými mafiány nesmím dostat do konfliktu. K večeru přibyl do márnice nováček, na nohou holínky," vypráví třiaosmdesátiletý Coka, rodák z Podkarpatské Rusi, který dnes žije na sídlišti ve Frýdku-Místku. Nově příchozí musel v temnici dát boty do banku, čtyři recidivisté si o ně zahráli karty. Ráno si bosý nováček naivně postěžoval komandantovi. Boty získal zpět, vzápětí ztratil život. Spoluvězni ho umlátili.

Když se v bezvládném a zkrvaveném těle ještě naposledy probudila duše a zraněný chroptivě volal o pomoc, dočkal se pohrdavé odpovědi: "Podívejme, on ještě žije!" Jeden z vězňů přiskočil k nebožákovi a víčkem od plechovky mu podřezal hrdlo. "Marně volal, že má doma ženu a děti," vypráví očitý svědek vraždy Coka. V lágrech šlo bez přestání o život.

Při kácení dřeva ve čtyřicetistupňových mrazech hrozila smrt vyčerpáním, večer bylo nebezpečné potkat ruské kriminálníky ve funkcích kápů. "Táborová mafie třeba hrála karty, a kdo prohrál, musel zabít předem určeného dozorce," vybavuje si Coka. Případné amnestie se přitom týkaly výhradně zločinců, politickým vězňům zbývaly zoufalé pokusy o útěk. "Tři kamarádi našetřili suchary a po práci zmizeli mezi močály v okolí tábora. Chytili je za několik hodin a na nástupu je velitel nechal zaživa roztrhat psy."

Jovbakův smutek

V kroměřížském bytě válečného veterána a vojenského historika Vasila Jovbaka je přetopeno, kuchyně by potřebovala vyvětrat. Otevřít okno dvaaosmdesátiletý muž nezvládne. "Jsem bez pomoci, o samotě, bez peněz. Čekám na okamžik, kdy skončím, podpory v rodině ani na úřadech se nedovolám." Těmito slovy ukončil loni Jovbak třetí díl historické trilogie Pravda o První československé tankové brigádě v Sovětském svazu.

Veterán z bojů Svobodovy armády u Kyjeva i v bitvě na Dukle se sám nedobelhá ani k lavičce před domem. "Děti? Ty jsem měl, dokud měřily tolik," zastaví Jovbak ruku asi metr čtyřicet nad zemí. Na tátu nemají čas. S nabídkou pomoci se neozvala armáda ani český stát, za jehož obnovení ve válce bojoval. Jako vojenský historik usiloval po roce 1989 o rehabilitaci vězňů gulagů. "Polovinu vojáků v Buzuluku tvořili podvyživení otroci ze stalinských lágrů," vysvětluje Jovbak.

Po okupaci v roce 1939 utíkali Čechoslováci do Ruska v naději, že se zúčastní osvobozování republiky. "Nejvíce z Podkarpatské Rusi, ve slepé víře přešlo hranice dvacet tisíc Rusínů," říká Jovbak, který bláhovému nápadu rovněž propadl. Gulagy přežila necelá třetina uprchlíků, dali základ československé legionářské armádě.

Jovbak překročil v létě 1940 sovětskou hranici coby student mukačevského gymnázia. Dva a půl roku zůstal ve vazbě na různých místech Ruska, od Žitomiru po Novosibirsk. "Bylo to horší než gulag," tvrdí. Z temnic se dostával na denní světlo jen při převozech. Výslechy nebraly konce, vyšetřovatelé se dokola ptali: Proč jste přešel hranice?

"Stalin nás zradil, chtěli jsme bojovat proti nacismu," říká Jovbak v kuchyni a hledá klíč od poštovní schránky. Čeká ho tam novoroční přání s fotografií kremelské zdi. "Od spolubojovníka z Moskvy. Pořád ten jejich formalismus," komentuje pohlednici.

Dochoďaja pod Uralem

Než přišlo Československo 15. března 1939 o svobodu, mělo zdatného obránce samostatnosti v mladém vojenském aspirantovi Jiřím Kaliničovi. Narodil se v roce 1915 v podkarpatské vesničce Ljuta nedaleko Užhorodu. Během mobilizace v roce 1938 hlídal severočeské pohraničí. Ještě před napadením Polska nacisty v létě 1939 pronikl Kalinič k československému legionu v Malých Bronowicích. Za několik týdnů už byl v rukou všemocné tajné sovětské služby NKVD. Následovalo šest měsíců výslechů a úmorná cesta na Ural. Během prvních měsíců v gulagu překonával normy při rubání lesa a dostával větší příděly chleba. Postupně se dávky tenčily až na pouhých třicet dekagramů denně, tělo ochabovalo. "Vysílené muže nahrazovaly nové transporty," popisuje Kalinič princip gulagů: Umořit!

Těm, kdo neměli daleko ke smrti, přezdívali v uralských lágrech "dochoďaja", neboť již "kráčeli na onen svět". "Vážil jsem dvaatřicet kilo, v moči a ve stolici krev, pomýšlel jsem na sebevraždu," vypráví Kalinič. Pak přišla dočasná záchrana. Kámen z lomu měli vězni naložit na vagony od uhlí. "Prohrábli jsme černý mour na dně a našli zbytky obilí. Pražili jsme je na lopatě."

Koncem roku 1942 se představitelům londýnského a moskevského exilu podařilo se Stalinem dohodnout, že československá jednotka v Buzuluku může být posílena lidmi z gulagů, věznic a vyhnanství. Podmínkou byl dobrý zdravotní stav. "Na kolenou jsem uprosil lékařku, aby mě uschopnila. Zachránila mi život," vzpomíná Kalinič. Rekruti se ale místo v Buzuluku ocitli v Kazachstánu. "Na poušti jsme jedli ježky, toulavé psy, žáby," líčí veterán. Když se konečně dostal k jednotkám generála Svobody, čekala ho bitva o Kyjev. Smrt ho stejně jako v gulagu provázela na každém kroku.

Loni Kaliniče sklátil infarkt a zůstal na invalidním vozíku. Jako válečný veterán má právo na obědy za symbolický poplatek v opavských kasárnách. Manželka mu je však nemůže přinášet, pochází z Podkarpatské Rusi a má pouze ukrajinské občanství. "Do kasáren ji odmítají vpustit, nepřinesou jídlo ani na vrátnici," rozčiluje se Kalinič. "Pletou si mě s al-Kajdou, myslí si, že mám v ešusu pumu," trpce se usmívá Kaliničova žena Irina.

Mráz bez šípků

Za Stalina se zajatcům gulagu v severoruském Plesecku v Archangelské oblasti žilo hůře než v dobách středověkého hladomoru. "Když nás dozorce NKVD vedl do lesa na práci, oznámil: Dávejte pozor, teď půjdete v trojstupu, kdo ukročí vlevo či vpravo, toho zastřelím," vzpomíná Antonín Popovič, rodák z Podkarpatské Rusi, nyní obyvatel středočeského městečka Slaný.

V létě 1942 stavěl železnici. "Zpočátku se zdálo, že práci zvládneme. Bylo léto, všude borůvky a šípky," popisuje Popovič. Když napadl první sníh, byly už šípky kolem rozestavěné železnice vysbírané. Teploty klesaly k minus padesáti, příděl chleba se snižoval. Lágry naštěstí začala objíždět odvodová komise, hledala dobrovolníky.

Jedenaosmdesátiletý Popovič je dnes ve výborné fyzické i psychické kondici, Český rozhlas s ním nedávno natočil několikadílné vzpomínky, vystupoval v televizním dokumentu. "Až mám pocit, že je nespravedlivé, když se mluví pořád jen o mně," říká jeden z mála mužů, kteří přežili gulag a uchovali si do vysokého stáří činorodost.

Za pobyt v táborech získali vězni odškodné od ukrajinské vlády. "Rusové se k ničemu neměli, svalili to na Ukrajinu, na jejímž území jsme byli zatčeni," vysvětluje Jovbak. Za dvouleté věznění mu Ukrajina poukázala několik ukrajinských hřiven. "Stačily by na dvě kila masa," říká veterán. Peníze uložil do ukrajinské banky s vírou, že mu naskočí úroky. Za půl roku se dozvěděl, že částka propadla za vedení účtu.

Kalinič z Opavy si hřivny přivezl domů. Po výměně na koruny měl na dvě štamprlata kořalky. "Vypil jsem je s manželkou," říká. Jen o něco lépe dopadl bývalý vězeň Fedor Palkanin, který dnes žije v Žatci. Za tři roky strávené za polárním kruhem u Bílého moře, ve Vorkutě na Uralu a u pracovních jednotek Trud armija dostal směnky, které v ukrajinské bance vyměnil za sedmatřicet dolarů. "Deset dolarů za rok v lágru," vypočítává Palkanin.

Gulag se dal přežít jen díky sérii šťastných náhod. "Kopali jsme díry pro potrubí, nezvedl jsem ani krumpáč," vypráví Coka. Když v táboře mátožně odstraňoval sekerou led u kuchyně, padl do oka čínskému kuchaři. Vybral si ho za pomocníka. "Bez jeho polévek bych zemřel." Se Svobodovou armádou se probojoval ke Vsetínu, 6. května 1945 ho těžce zranily střepiny.

Sen o slanině

Coka má celý život před očima špalíček slaniny. Bylo to hned první noc po překročení sovětské hranice v létě 1940. Sedmnáctiletý mladík věřil, že si útěkem z Maďary okupované Podkarpatské Rusi otevírá bránu ke ztracené svobodě. Bude studovat a čekat, až se Hitler s Horthym a Hlinkou vzdají moci nad Československem. Pohraničníci však Coku zavřeli do zatuchlého sklepa. Otevřel kufřík a snědl voňavé klobásy, které si vezl z rodné obce Dulovo nedaleko Chustu. Přišla chuť i na špek, ale protože mu vojáci sebrali nůž, vzteky mrštil slaninu pod dřevěnou pryčnu, stejně už byl sytý dost.

Další dva roky neviděl jediný kousek masa. "Pořád jsem myslel na ten zahozený špek, ve dne v noci. Zdá se mi o něm ještě dnes."

Čechoslováci v gulagu

Skutečný počet lidí odvlečených do stalinských koncentračních táborů z území předválečného Československa činí asi 37 tisíc (číslo zahrnuje příslušníky českých menšin z dnešní Ukrajiny). Češi a Slováci se do gulagů dostávali rozličnými cestami a v několika vlnách. Už před válkou skončili v lágrech levicově naladění Češi, kteří se ve víře ve šťastnou komunistickou budoucnost přihlásili do Sovětského svazu na brigády. Putovalo tam pět set českých politických emigrantů, kteří v Sovětském svazu hledali ochranu po okupaci Československa v roce 1939. V sovětských táborech bylo uvězněno dvacet tisíc obyvatel bývalé československé Podkarpatské Rusi, kteří po okupaci země Maďary překračovali hranice v naději, že se spojí s československými legiemi. Po druhé světové válce sovětští agenti odvezli do gulagů část emigrantů, kteří do Československa přišli po bolševické revoluci z roku 1917. Do gulagů se už před válkou dostala řada Čechů z ruské části bývalé carské Volyňské gubernie, kam v devatenáctém století přišla za prací velká komunita z Čech. Příliš se neví o skupině patnácti set Židů, kteří byli v říjnu 1939 transportováni z Ostravy do nacistického lágru v Nisku. Když byl tábor zrušen, utíkali na východ a po překročení hranice na ně čekali důstojníci NKVD.

(Týden)