Duben 2005

Když byl zabit Harírí

Zbyněk Petráček

Po dlouhých patnácti letech se Libanon vrátil do hlavních televizních zpráv a na titulní stránky novin. Může za to sebevražedný atentát, který minulé pondělí (14. 02. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) před hotelem Saint Georges na bejrútské přímořské kolonádě zabil někdejšího premiéra a vůdce opozice Rafíka Harírího. Zahynul symbol libanonské normálnosti – Harírí coby politický vůdce se lvím dílem zasadil o to, že Libanon počátkem minulé dekády po neméně dlouhých patnácti letech z televizních a novinových zpráv téměř zmizel.

Zmíněných patnáct let bylo dobou občanské války (1975–90), kdy si v Libanonu vyřizovali účty jak místní sunnitští a šíitští muslimové, maronitští křesťané a drúzové, ale i sousedé – Palestinci, Izraelci a Syřané. Rozstřílené domy v Bejrútu připomínaly ementál a bariéra mezi západní a východní částí města zase berlínskou zeď, což překonalo až v roce 1992 bosenské Sarajevo.

Proti Sýrii

Rafík Harírí pocházel z jiholibanonského Tyrosu, ze sunnitské komunity z poměrně chudých poměrů. Tedy rozhodně ne z rodiny, která by – jak je jinak v Libanonu víceméně pravidlem – „dodávala“ politiky a státníky. Ale přestože začínal od píky, v Saúdské Arábii se vypracoval na velmi úspěšného stavebního podnikatele: loni se jeho majetek odhadoval na 3,8 miliardy dolarů, což ho podle amerického časopisu Forbes řadilo do osmé desítky nejbohatších pozemšťanů. To není v samotném Libanonu, dříve považovaném za Švýcarsko Blízkého východu, taková extravagance. Mnohem zajímavější byl Harírího politický úspěch. Země, kterou převzal v roce 1992, toho totiž za sebou měla více než dost.

Počátkem 70. let se do Libanonu přesunulo palestinské exilové vedení, dosti krvavě vypuzené z Jordánska. Palestinci se zapojili do už tak rozjetých třenic mezi libanonskými muslimy, křesťany a drúzy. Výsledkem byla v roce 1976 invaze syrské armády, která obsadila polovinu země a podporovala šíitské hnutí Hizballáh, na druhé straně pak zásahy izraelské armády, která chtěla podkopat libanonské základny protiizraelského teroru. V roce 1978, když už boje v Libanonu běžely naplno, obsadila jižní část země po řeku Litání, v roce 1982 dokonce i metropoli Bejrút. S touto epizodou je spojena také událost, která vyvolala vlnu rozhořčení v Izraeli i na celém světě – spojenecké křesťanské milice v táborech Sabra a Šatíla zmasakrovaly palestinské ozbrojence, kteří je do té doby terorizovali.

Jenže zatímco Izrael vycouval v roce 1985 z vnitřního Libanonu a v roce 2000 i z úzkého nárazníkového pásma na jihu země, Syřané v zemi zůstávají dodnes, byť se jejich kontingent snížil z 35 tisíc na 15 tisíc vojáků.

Role a úspěch Rafíka Harírího spočívaly především v tom, že po konci násilí v roce 1990 dokázal jako pětinásobný premiér (1992–98, 2000–04) v takto složitých podmínkách kormidlovat zemi k úspěchu. Aniž se doprošoval pomoci nadnárodních či humanitárních organizací, aniž trval na odchodu Syřanů, stavěl zemi na nohy. Bejrút se stal bez velkého humbuku opět finančním, módním i kulturním střediskem Levanty a Libanon prosperoval. Pohár Harírího trpělivosti ovšem přetekl loni v říjnu, když Sýrie prosadila tříleté prodloužení mandátu jí blízkého prezidenta Émila Lahúda.

Harírí odstoupil, zařadil se do protisyrského tábora a stal se neformálním vůdcem opozice, která doufala v úspěch v nadcházejících květnových volbách. Právě ty se měly stát jakýmsi referendem o setrvání Syřanů v zemi a právě tato perspektiva zřejmě vedla k rozhodnutí o Harírího smrti.

Za vším hledej Damašek

K vraždě Harírího se přihlásila až dosud neznámá skupina Vítězství a džihád ve Velké Sýrii. Za oběť výbuchu 300kilové nálože padlo 15 lidí (včetně dvou bývalých ministrů a šesti členů ochranky). Za iniciátora akce je obecně považována Sýrie. Tvrdí to washingtonská vláda (Condoleezza Riceová kvůli tomu odvolala z Damašku velvyslankyni Margaret Scobeyovou), francouzský prezident Jacques Chirac, izraelský ministr obrany Šaul Mofaz, libanonská opozice (její nynější vůdce Valíd Džumblát) i nezávislé zdroje po světě.

Ortel si Harírí pravděpodobně podepsal, když se loni v říjnu přiklonil k čerstvě schválené rezoluci Rady bezpečnosti č. 1559, která nařizuje stažení cizích (rozuměj syrských) jednotek z Libanonu. A poslední kapkou mohlo být Harírího rozhodnutí tlačit na vládu v Bejrútu, aby – bez ohledu na postoje a názory Damašku – uznala Izrael a uzavřela s ním separátní mírovou dohodu.

(Respekt, www.respekt.cz)