Duben 2005

Štrasburský soud děsí české čaroděje

Marek Pokorný, Kateřina Šafaříková

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku o neústavnosti regulace nájmů v Polsku vyprovokoval k aktivitě i tuzemskou scénu. Politici, kteří léta ignorovali podobné rozhodnutí zdejšího ústavního soudu, najednou slibují „narovnání vztahů“, majitelé nemovitostí zase hrozí hromadnými žalobami na stát. Klíčovým problémem celé „deregulace“ je ovšem otázka, kdy si tady bude moci běžný člověk najmout byt za rozumnou cenu. A teď jde o to, nakolik ho štrasburská hrozba miliardového odškodného pro majitele dokáže vyřešit.

Jdeme na to

O tom, že regulace nájemného je v Česku nezákonná, prohlásil již několikrát zdejší ústavní soud – naposledy v listopadu 2002, když rušil vyhlášky, stanovující výši nájemného. Politici se ale zatím nedohodli na novém zákonu o nájemném, takže výsledek je jediný: zatímco tržní nájemné při umělé bytové krizi – protože majitelé regulovaných bytů nejsou nuceni si hledat dostupnější bydlení – roste, regulovaný nájem zůstává bez prováděcí vyhlášky již tři roky stejný. A v současné době už nestačí ani na pravidelnou údržbu či obnovu bytů. (Nájem za šedesátimetrový regulovaný byt první kategorie v Praze činí 2200 korun, tržní cena za to samé zboží přesahuje deset tisíc.) Mnozí majitelé takových domů se proto začali obracet na soud, zatím však bez úspěchu – a to i přesto, že jsou schopni přesně doložit, kolik na státní regulaci doplácejí (viz rámeček Oprav mi to, profesore).

Ministerstvo financí se několikrát pokusilo poslat do sněmovny novelu zákona, ale ta neprošla, protože více či méně jen kopírovala ústavním soudem zamítnuté vyhlášky. Do tohoto začarovaného kruhu nyní z čistého nebe přišel rozsudek štrasburského soudu. Sice se týká Polska (žalobu podala majitelka vilky v polském Gdaňsku Marie Hutten-Czapská), ale vychází ze stejné situace i argumentů, jaké známe od nás. Polský stát podle štrasburského soudu nelegálně přenáší sociální ochranu nájemníků na kapsy majitelů domů. Soudci proto přikázali polskému státu, aby do půl roku zjednal nápravu. A rozsudek dal navíc majitelům tamních realit možnost vysoudit od státu dorovnání nájmu tři roky zpět, což by polský erár mohlo přijít až na 70 miliard korun.

Paradoxní je přitom to, že v Polsku je deregulace nájemného mnohem dál a tamní politici berou rozsudky polského ústavního soudu vážněji než tuzemští: regulované nájemné je nyní i přes nižší kupní sílu Poláků v průměru dvojnásobné než v Česku.

Jak to, že polští vlastníci za této situace předběhli své české kolegy? „Čeští majitelé domů jsou poslušnější a neradi se soudí, snad i věřili, že vláda slibované reformy provede,“ míní bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl. „Pro podání do Štrasburku musíte vyčerpat všechny právní možnosti doma a zdejší soudy jsou pomalé,“ tvrdí zase předseda sdružení majitelů domů Tomislav Šimeček. „Navíc jsme už přes rok věděli, že se chystá rozhodnutí ve věci paní Hutten-Czapské, a čekali jsme na ten rozsudek, abychom podle něj mohli upravit naši žalobu. Podáme ji do měsíce.“

O připojení se k žalobě uvažují i obce, které ze sedmi set tisíc regulovaných bytů vlastní více než polovinu. Sdružení očekává, že by – pokud bude i ono se svojí žalobou ve Štrasburku úspěšné – mohlo na českém státu vysoudit až padesát miliard korun. Skeptikové sice případný verdikt v české žalobě situují až do doby „za několik let“, není ovšem vyloučeno, že případný úspěch je mnohem blíž a že by čeští soudci mohli vzít štrasburský rozsudek o Polsku již nyní v potaz. Jak říká již citovaný Vojtěch Cepl: „Jsme v soustavě evropského práva a jeho precedenty už u nás platí.“

Do pěti let

Do vlády nyní míří nový zákon o nájemném, který připravilo ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením náměstka Ivana Přikryla. Počítá se v něm s dvoustupňovou deregulací: okamžitým vzrůstem regulovaného nájmu na výši, která by majitelům nepřinášela ztrátu, a pak pětiletou postupnou cestu vzhůru, na jejímž konci by už mělo dojít k praktickému vyrovnání tržních a regulovaných cen.

Díky tomuto zákonu je Přikryl přesvědčen, že stát případnou žalobu českých domácích ve Štrasburku ustojí. Náměstek přitom odmítá, že by aktivitu jeho úřadu popíchl štrasburský rozsudek. „Návrh máme už měsíc, nyní budeme už jednat jen o tom, zda v tom druhém kole půjde o osm procent ročně či méně,“ říká. Součástí plánu jsou i sociální dávky: měly by je dostávat všichni, u nichž by náklady na bydlení překročily 30 procent rodinných příjmů. Podle předběžného odhadu by to stát vyšlo na dvě miliardy ročně.

Pokud tento návrh projde vládou (ministerstvo financí už oznámilo, že proti němu nemá námitky), lze očekávat, že bude úspěšný i v parlamentu – Unie svobody a ODS totiž minulý týden představily velmi podobný návrh. Pokud vyjde navrhovaná podoba, regulovaný i neregulovaný šedesátimetrový byt v Praze bude možné si pronajmout za stejnou cenu – zhruba sedm tisíc korun – do pěti let.

Oprav mi to, profesore

Jiří Ryba je majitelem malého činžáku na pražské Zbraslavi se šesti byty. Nejnutnější opravy a údržba domu ho stojí v průměru tři sta tisíc ročně. Při přepočtu na jeden metr čtvereční je to 50 korun měsíčně – tedy více než dvojnásobek regulovaného nájemného, které v jeho případě činí 22 korun. Pana Rybu zachraňují dva „neregulovaní nájemníci“ platící pětinásobek toho, co jejich „regulovaní“ sousedé, a malý krámek. „A stejně si skoro všechny opravy a údržbu dělám svépomocí po večerech a o dovolené,“ říká pan Ryba, občanským povoláním nakladatel a profesor na Univerzitě Karlově. Před dvěma lety se rozhodl žalovat stát o peníze, o něž přichází kvůli neschopnosti úřadů naplnit rozsudek ústavního soudu. Škodu spočítal jednoduše: vyšel ze sumy, která je podle odborníků ze Sociologického ústavu reálnou cenou nájemného.

Soudy však jeho žalobu, aby mu stát doplácel tři a půl tisíce korun měsíčně na jeden byt, smetly ze stolu. „Pokud k přijetí zákona nedojde kvůli konsensu politických sil, tak je to výrazem principu zastupitelské demokracie a ne protiprávním, či dokonce neústavním stavem,“ odůvodnila rozsudek soudkyně Městského soudu v Praze Milada Veselá. Po štrasburském rozsudku ovšem mluví opatrněji. „Není vyloučeno, že kdybych o panu Rybovi rozhodovala nyní, tak bych z toho mohla vycházet a rozsudek by byl jiný,“ říká.

(Respekt, www.respekt.cz)