Duben 2005

Vymahač, který umí proplout

Marek Pokorný

Zdeněk Altner se stal jedním z nejznámějších právníků v zemi. Poté co premiér Gross minulý týden (od 14. 02. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) přiznal, že mu jeho strana dluží čtyři sta milionů korun. Advokát vyhrál pro sociální demokracii před pěti lety nad státem Lidový dům a s vládnoucí partají se soudí o své astronomické palmáre. Zatím úspěšně. Soud mu již – i když nepravomocně – přiřkl koncem loňského roku prvních 119 milionů korun. Advokát však současně čelí kárné žalobě stavovské komory: podle ní zneužil tísně svého klienta a sjednal si nemravně vysokou odměnu. Mnohem zajímavější než spor s ČSSD je však samotný příběh advokáta Altnera, který poodhaluje i temná historická zákoutí vládnoucí strany.

Soudit se do krve

Cesta předrevolučního podnikového právníka Altnera (naposledy u České vědeckotechnické společnosti) mezi celebrity začala v roce 1994, když se nechal zapsat u pražského městského soudu do seznamu správců konkurzních podstat. Vzápětí dostal svůj první případ: zkrachovalý podnik Osan. Pod veřejnosti nic neříkajícím jménem se skrýval poklad – totalitní monopolní obchodník se stroji a nářadím s miliardovým ročním obratem, který vlastnil řadu nemovitostí po celé republice a ve skladech zboží za stovky milionů korun. Altner byl správcem podniku téměř šest let, než ho konkurzní soudce na nátlak věřitelů odvolal. Mezitím dokázal z firmy udělat výnosný podnik, ze kterého – jak to dnes vypadá, zcela v mezích zákona – dokázal pro sebe a zejména sobě spřízněné firmy a advokáty získat sto milionů korun.

Nejdříve ale malý ekonomicko-historický exkurz. Počátkem devadesátých let mezi firmami v celém Česku proběhly celorepublikové zápočty pohledávek. Podniky, které někomu dlužily a současně někdo jiný dlužil jim, se mohly přihlásit do systému, kde se tyto pohledávky a závazky vyrušily (či odborným pojmem započetly). Jedním z nejaktivnějších byl právě Osan: počátkem devadesátých let takto vyřešil několik desítek tisíc takových pohledávek – většinou faktur v řádu několika málo tisíc korun. Když ovšem do Osanu přišel Altner jako správce, zápočty z počátku devadesátých let neuznal a již zaniklé pohledávky začal vymáhat. Výsledkem bylo, že u českých soudů podal v letech 1997 a 1998 neuvěřitelných třicet tři tisíc žalob. (O tom, jak byly úspěšné, stačí jeden příklad: na firmu Slavata podal celkem 331 žalob. Uspěl pravomocně pouze ve dvou sporech – jednou proto, že se Slavatův advokát nedostavil bez omluvy k soudu.)

Pointa celého případu je v soudních poplatcích a odměnách advokátů. Altner zastupováním pověřil několik spřízněných právníků, kterým během čtyř let vyplatil na odměnách neuvěřitelných 147 milionů korun – a to vše samozřejmě z peněz Osanu. Plnou polovinu této sumy získal pražský advokát Jiří Karpíšek, sídlící na stejné adrese jako Altner. Advokáti jsou totiž odměňováni podle výše žalované částky a počtu úkonů. Například v případě žaloby o tisíc korun si advokát naúčtuje za každé soudní stání 750 korun.

Proti Altnerovu postupu začali protestovat věřitelé, ale konkurzní soudce Pavel Janout, který Altnera jmenoval, jej odvolal až po dalších dvou letech, počátkem roku 2000. Soudce Pavel Janout se k případu odmítá vyjádřit. „Ode mne se nic nedovíte,“ říká rezolutně na opakované otázky, proč Altnera neodvolal dříve a zda souhlasil s nesmyslným a neefektivním vymáháním.

Mám právní názor

V suterénní kanceláři činžáku v pražských Strašnicích sedí podsaditý muž se šedivou bradkou. „Nechal jsem si udělat právní rozbory a ty říkají, že ty zápočty byly totálně neplatné. A mojí povinností správce je vymáhat všechny pohledávky,“ říká rezolutně. Stejně tak je podle něj zcela v pořádku, že vymáhal pohledávky i v řádu desetikorun, když odměny advokátům byly v řádu tisícovek i vyšší. „Musím vymáhat všechny pohledávky, o kterých se dozvím. Ptal jsem se i soudce, jestli mám vymáhat i ty malé, a ten souhlasil.“

Ostatní konkurzní správci nad Altnerovým postupem kroutí hlavou. „I když je v zákonu, že mám vymáhat vše, o čem se dozvím, tak je další povinnost – postupovat hospodárně. Advokáta dělá advokátem to, že je schopen vykládat věci v kontextu a nevytrhuje jednotlivé paragrafy zákona. Ale není vyloučeno, že mu takový postup při dogmatickém výkladu zákona může projít,“ říká například známý advokát a konkurzní správce Tomáš Pelikán.

V říjnu 1999, dva měsíce před definitivním odvoláním z funkce, se Altnerovi povedla poslední zteč. Většinu pohledávek prodal za pouhý milion korun slovenské firmě Ecomedia. Pro malou firmu to byla koupě desetiletí. Za každou žalobu totiž Altner předtím z peněz Osanu zaplatil soudní poplatek 525 korun, což při počtu téměř dvaceti tisíc pohledávek činilo deset milionů. Ecomedii pak stačilo málo, aby obratem vydělala devět milionů: stáhla žaloby a požádala o vrácení soudních poplatků. Altner jen krčí rameny. „To je jejich věc, co s tím dělali, já to prodal podle tržní hodnoty,“ říká.

Na Altnera podali trestní oznámení jak věřitelé, tak nový konkurzní správce. Vyšetřovatel jej sice v dubnu 2000 obvinil z porušování povinností při správě cizího majetku, ale po roce obvinění zrušil. „Při vymáhání nepostupoval jako ekonom, ale vycházel z doslovného znění zákona o konkurzu, především z ustanovení, že pohledávky je povinen vymáhat ve prospěch podstaty,“ říká v odůvodnění policejní rada Radslav Král. Policie se však zabývá případem dál a prověřuje podezření, zda peníze zaplacené advokátům neskončily oklikou zpět na Altnerově účtu. „Nyní zjišťujeme finanční toky,“ říká státní zástupce pro Prahu 5 Julius Lachnit. „Proč to trvá tak dlouho? Na tyto věci jsou policisté bezzubí a často nemají potřebné vzdělání pro tak složité případy,“ dodává.

Já na bráchu

Ale zpět ke smlouvě se sociální demokracií. Podle ní totiž náleží Altnerovi v případě úspěchu jako palmáre nejen deset procent ceny Lidového domu, ale také desetina všech budoucích příjmů z něj včetně úroků více než sto procent ročně. Částečnou odpověď, proč to tak je, může dát pohled – opět do historie Osanu. Tam zjistíme, že příchodem Altnera nenastaly zlaté časy jenom advokátům, ale i firmám, kterým Osan zadával účetnictví. Jednou z nich byla firma Omnia – daně, účetnictví, kterou vlastnili tehdejší správci stranické kasy Lidového domu Ivo Svoboda a Barbora Snopková. Kvůli údajně dobré zkušenosti poté oslovili Altnera, když prý žádný jiný právník nechtěl Lidový dům ve sporu se státem zastupovat. „V případě prohry by nedostal nic. Nemohli jsme platit jinak, protože nám stát v té době obstavil účty,“ vysvětluje Snopková, která je přesvědčena, že Altner má na svou odměnu nárok.

Jiný názor má nové vedení Lidového domu, které uznalo Altnerův nárok na deset procent z ceny domu, tedy padesát milionů, ale zbytek odmítá zaplatit a podalo i stížnost na Altnera k advokátní komoře. Ta postavila Altnera před kárný senát. „Sice jde o smluvní odměnu, se kterou musí souhlasit obě strany, ale advokát nesmí zneužít tísně svého klienta a měl by odhadnout přiměřenou výši odměny,“ říká mluvčí komory Iva Chaloupková s tím, že kárných žalob na Altnera je více. Komora již nařídila deset jednání – Altner se ale ze všech omluvil kvůli zdravotním důvodům.

(Respekt, www.respekt.cz)