Duben 2005

Stella Zázvorková: Máte pro mne roli? Tak mě vykopejte z hrobu!

Tomáš Poláček

Bolí ji klouby. Trpí při každém kroku, ale pak se usadí do křesla, přičichne ke sklence whisky a začne vyprávět. O své lásce k fotbalu, o Miloši Kopeckém nebo třeba o tom, jak potkala v Americe indiány. Jak je libo. A někdy se posluchač nestačí divit - když třeba herečka vzpomíná, jak jedinkrát v životě vyzkoušela drogy.

Není vám smutno, že nemáte vnoučata?

To je dosti krutá otázka, a nehezká z úst mladého člověka.

Bože, to ne...

... ale ano. Dejte si majzla, aby se vám to nevrátilo v pozdních letech. Ale musím říct, že mi to nevadí. Mám naštěstí hodného synovce, jeho dceru Lucinku, a to je pro jednu osobu dost. Mnoho lidí vnuky má a jsou nešťastní - někdy je ti vnuci i bijou. To není žádné tajemství.

Víte, proč jsem se ptal? Působíte na mě jako babička z Boženy Němcové.

Tu bych ani hrát nechtěla, stejně jako nestojím třeba o chůvu z Romea a Julie. Kdysi přišli z Národního divadla a chtěli mě angažovat: "Začneme chůvou?" Na což jsem neřekla ani ň a už jsem tam nevlezla.

Proč jste chůvu nechtěla?

Vždycky si vzpomenu, jak říká: "Teď padáš na nosánek, ale až budeš starší, tak budeš padat naznak, jen počkej, Julinko." A tak jsem si pomyslela: Kvůli tomuhle se mám učit Shakespeara? Kdepak. Víte, kdysi dávno jsme si vykládali u Anky Ferencové, krásné dcery Ference Futuristy, kdo si jak představuje svou budoucnost. Tenkrát jsem prohlásila: "Pro mne se budou role psát." Jiného by osud ztrestal, ale u mne to byla pravda. Tak proč bych hrála pitomou chůvu, i když Shakespearovu?

Taky pravda, ale co jste tenkrát pohledávala v domácnosti slavného Ference Futuristy?

Scházely jsme se v jejich krásné koupelně a zkoušely tam Médeu. On najednou strčil dovnitř hlavu a Anka říká: "Tatínku, jdi pryč! Zkoušíme vážnou věc a ty jsi jenom na tu legraci." On na to "Anka, co blbneš?" a ona se proti němu rozeběhla, přišlápla si šaty a hlavou rozbila sklo ve dveřích. Na Ferencovi bylo vidět, že má starost, ale pak se zase objevily ty jeho zuby: "Anka, Anka. Tak se mi zdá, že co jsem já tou srandou vydělal, to ty tou svojí tragédií prosereš." To pro mne byl světovej zážitek.

Nemám ostré lokty

Ve svém dejvickém bytě žijete sama. Nad čím přemýšlíte každé ráno po probuzení?

Podle toho, jaké jsem si předtím dala úkoly. Celých čtyřiašedesát let, co jsem herečka, si po probuzení říkám: Dnes zkoušíš, musíš udělat tohle a tohle. Ale pak najednou zjistím, že už o mne nikdo nemá zájem a nemusím dělat vůbec nic.

Ale no tak... Nic? Na jaře vás přece uvidíme ve filmu Román pro ženy.

Imponovalo mi, že si mě Filip Renč vybral, protože už jsem si říkala, že jsem pro některé režiséry moc stará. Ale jsem profík, to zase o sobě vím.

To on vás Filip Renč chválí. Prý nejste - na rozdíl od mladých hereckých hvězd - ani trochu náladová.

Naše generace náladová nebyla, to ne. Mohli jsme být jedině opilí, potom to tak mohlo působit.

Což se stávalo často?

Jenom občas. Když jsme pracovali přes noc, tak jsme se museli trošičku posílit. Zvlášť když byla zima. To víte, záběry, ve kterých jsme měli plavat, se vždycky točily v zimě, a když jsme měli lyžovat, tak většinou v létě. Ale režiséři byli většinou naši přátelé, kteří se nejdřív omluvili a řekli: "Teď to bude bolet." Až na Jiřího Krejčíka, který nám nařizoval; to byl opravdu jakýsi bůh.

Krejčík... Ten s vámi v šedesátých letech točil Svatbu jako řemen?

Tam jsem měla dát kolegyni facku, ale jinak geniální Krejčík byl potvora, a tak z toho bylo nakonec devatenáct facek s rozběhem. Ona po tom zážitku raději ukončila kariéru, ale dost to bylo i na mne, tak jsem se na Krejčíka otočila, rozmáchla se a on na mne: "Tak prosim!" Roztrhl si sako, utrhl všecky knoflíky a řval, "tak mě uškrťte!" Osvětlovači nahoře koukali a říkali, "paní Zázvorková, to je výborný, jen mu ji vražte."

Tak takový režisér by vám asi žádné moresy nebo hysterické scény nestrpěl...

Třeba já jsem hysterická byla, ale copak se dalo hádat s Menšíkem, Sovákem nebo Somrem? To nebylo možný. Ti mi vždycky řekli, abych se šla vydejchat za dveře a vrátila se klidná.

Takže z herců jste se hádala jen s Milošem Kopeckým ve vašem krátkém manželství?

Jen jsem se s ním rozvedla, ale on by hádky ve své noblese nesnesl a já taky ne. Nic jsme proti sobě neměli - jednoduše jsme jen byli bez bytu a neměli kam jít, to bylo strašný! A stejně bylo dobře, že jsem z toho svazku utekla, protože on by se ženskými nepřestal. To bylo jeho prokletí.

A vzít sem tam nějakou jeho milenku na milost, to se vám nechtělo...

Na milost? To nemůžete od Zázvorkový čekat.

Byla jste hodně žárlivá?

To víte, že jsem nechtěla být podváděná, ale třeba na herecké role jsem zase žárlivá nebyla. Náš učitel E. F. Burian mi to dokonce vyčítal.

Proč?

Byly jsme tři adeptky na jednu roli a já se nenaučila text. Říkala jsem si, že to bude hrát stejně Dítětová, ale Burian mi povídá: "Jak to, stará, že ses to nenaučila?" On všem holkám říkal stará. "Protože já to hrát nebudu," odpovídám. Byl trošičku rozhozený: "Ale o tom snad rozhoduju já, ne?!" Vzal si mě do kanceláře a říkal: "Přece musíš mít nějakou soutěživost, jinak u divadla nic nedokážeš..." Ale spletl se. Nakonec jsem nepotřebovala žádné lokty a hned mě mezi sebe přijali všichni - počínaje Sovákem, konče Brodským.

Strachuji se o Vetchého

Bála jste se, že to nedávné natáčení s Filipem Renčem nezvládnete?

Ne! Já tu práci miluju, víte? Jsem šťastná, že se mi dostalo dva roky po osmdesátce takové možnosti. Odnesl to jen Marek Vašut, který mě, chudinka, vozil na kolečkovém křesle po Malvazinkách.

Tenkrát prý na tom hřbitově silně lilo.

Ale to mi vůbec nevadí, věřte tomu. Vadilo by mi, kdyby pan režisér řekl, "teďko se seberte a vyběhněte kopec až ke kostelu", musela bych odpovědět, "pane režisére, to nedokážu". Ale tohle bylo báječný. Jak mně se líbil třeba ten Vašut! Dřív jsem si myslela, že je hlavně svůdce krásných žen, ale on ukázal, že umí tvrdě makat.

Nejlepší herci z vaší generace, to už jsou skoro národní hrdinové. Ale co ti dnešní? Ti nejsou tak dobří?

Najdou se výborní, hlavně mezi mužskými. Jenže než já přijdu na jejich jména, tak na mne budete zírat jako na blbce. Takže mi napovídejte a já budu říkat, jestli ano, nebo ne.

Počkejte... Tak co třeba Ondřej Vetchý?

No! To je můj miláček! Sedává tady, na vaší židli, a kecáme... Jenomže on se pořád pere. Je až moc hodný a těma rvačkama to kompenzuje, takže se o něj strašně bojím.

A já mám rád třeba Jiřího Langmajera.

Ale no jo, to je taky herec. Když ho nechali hrát Hamleta, tak dobře věděli proč.

Co takový Ivan Trojan?

Ten má podporu v otci a bratrovi, navíc je líbezného zevnějšku, takže o něj nemám strach.

No a ženy? Taková Aňa Geislerová...

Tyhle holky, ty to vyhrály. Aňa usiluje o Hollywood, že?

Má podle vás šanci?

Pokud zvládne řeč... Ačkoliv nikdo z naší části Evropy nemůže počítat s bůhvíjakou rolí - snad jen, kdyby mohla mít přízvuk. Třeba já mám anglickou školu, ale stejně mluvím s akcentem.

Alkohol mě jen tak neporazí

Máte ráda spisovatele, který napsal Román pro ženy?

Viewegha? Čtu ho. Je to sympatický člověk s originálním slohem, ví to o sobě, ale není nabubřelý - chraň pánbůh. Mám ho ráda i přesto, že jeho knížky oplývají různými obšourníky a pány, kteří mají rádi sex.

Vám vadí obšourníci?

To jsem řekla hloupé slovo, myslela jsem spíš děvkaře, sukničkáře. A ti mě v životě štvali jen do jisté míry - když měli být mými partnery. Takže jsem si vybrala Kopeckého.

Ale nebyli si v tomhle ohledu skoro všichni slavní herci podobní?

Byli. A herečky taky. Kolegové nás zkazili - byly jsme v podstatě vychovány k věrnosti a domáckému životu, ale oni z nás udělali podléhající dámy.

Pamatujete, že by milenecké románky pokazily natáčení nějakého filmu nebo třeba atmosféru v divadle?

To se nikdy nestalo. Dneska sleduji v bulváru například rozchod pana Vojtka a Sabiny Laurinové, ale no tak ježišmarja - nemají se rozcházet ve zlým! Doba našeho mládí byla jaksi vážnější, než aby se tímhle člověk zabýval.

Tohle vám nejspíš spousta mladých závidí - za vás ještě noviny neslídily, s kým komu zahýbáte a kde jste se opili.

V tomto ohledu jsme byli nezajímaví, což je naše velká klika... Zažívám to až na stará kolena - když mě třeba začala zlobit noha, byla jsem na vernisáži v klubu Solidní nejistota. Měli jsme nějaké přípitky, ale mě hned tak něco neporazí. Mám výdrž, protože můj tatínek pil jako legionář na Sibiři vodku z čajových hrníčků, jak často připomínala matka, která alkohol nenáviděla.

Cože?

Zkrátka, můj bratr se jednou zřídil, doma se zavřel na WC, tam vydával neklamné zvuky a ona se opírala o dveře a naříkala: "Matku má světici a sám je takové prase!"

Chudák bratr. Ale co se stalo na té vernisáži?

V Solidní nejistotě mají schůdky a mně chce každý pomáhat, což je prokletí. Jeden z pánů do mne strčil, takže jsem upadla, a v tom okamžiku mě vyfotografovali. No jak jsem asi vypadala? Každý si mohl myslet, že jsem se tam zřídila, jak zákon káže. A podívejte se - v Americe, když se vás bulvár dotkne, tak na tom můžete vydělat miliony. Ale tady se za vás nikdo nepostaví.

Dostala jsem divnou drogu

Často opěvujete své přátele, z nichž většina neměla k lahvi nikdy daleko. To jste s těmi mužskými držela krok?

To nešlo. Víte, když Jiří Sovák dělal po Menšíkově smrti besedy, tak přišel na pódium, podíval se do publika a vyjádřil asi tuto myšlenku: "Kdybysme tady byli s Menšíkem a měli pro sebe dostatek alkoholu, tak byste se v sále utopili." Což můžu potvrdit - oni snesli hodně. Dodnes vzpomínám, jak jsem měla těžkou chřipku a zakázaný alkohol. Strašně jsem se pak těšila do Divadelního klubu, ale řeknu vám, že jsem najednou začala být nervózní; až do té doby jsem měla pocit, že se my herci bavíme někde na horní příčce geniality, ale najednou jsem slyšela ty blbosti, co z nás padaly... To bylo děsivý.

Jak si vysvětlujete, že zrovna vás brali herci jako Werich nebo Sovák s Menšíkem na své tahy?

Právě Werich přece říkal: "Tohle bude čistě pánská společnost, akorát ještě pozvu ty dva chlapy, Adamovou a Zázvorkovou."

Ale proč?

O nás dvou věděli, že nikdy nic nevyneseme. To byl ten velký rozdíl - ženské jsou obvykle užvaněné, ale ze mne by o takových akcích nevytřískal nikdo nic, ani kdyby mě zavřel o vodě a chlebu.

Pouštěli vás ti chlapi ke slovu?

Samozřejmě, my měli neuvěřitelné vztahy. Řeknu příklad: Jednou jsem uspořádala v Divadelním klubu narozeninovou oslavu. Náhle se otevřely dveře, v nich byl nevídaný puget, a když se to trošičku pohnulo, tak to byl Brodský. Říkám, "to jsi hodnej, Vlastíku, žes přišel," a on: "Já se budu muset zase omluvit, spěchám ještě tam a tam, ale přinesl jsem ti tenhle keř." Dali jsme si pusu, já ho šla doprovodit, a když se vracím, běží mi v ústrety uplakaná Naďa Konvalinková: "To jste se k sobě vždycky chovali takhle hezky?" Já říkám: "No ano, proč ne?" a ona: "A mně moji spolužáci ze školy říkali, ty krávo!"

Byla to náhoda, nebo máte i vy pocit, že se za ta léta v českých divadlech něco změnilo?

Opravdu myslím, že k sobě dnešní mladí herci nemají tak blízko. Formálně se k sobě chovají slušně, to jo, ale mají svoje rodiny, takže si to v divadle nějak odbudou a pak jdou za nimi. Ale my jsme se nikdy nemohli rozloučit...

... a rodiny trpěly.

I to by se dalo říct. U Menšíka hned několik rodin.

A necítila jste, že někoho z vašich přátel alkohol ničí?

Myslíte, že třeba právě pro Menšíka byl alkohol ďáblem? Ne - tohle nikdy nemohlo ohrožovat člověka tolik jako dnešní drogy. V Americe jsem byla svědkem podivné situace - mladí měli maturitní večírek, a rodiče, když je šli druhý den hledat, našli na hřišti prázdné lahve whisky. Někteří z nich se rozplakali štěstím!

Štěstím?

Byli rádi, že tam nenašli zbytky od takzvaných jointů. Vy víte, co to je, ne?

Cigareta marihuany.

Ano, oni byli šťastní, že se jejich děti pouze zcákaly do němoty! A já, já bych drogy nikdy nezkoušela. Jen jednou jedinkrát mi něco nalili do dlaně vlachovci, ty potvory. Já už jsem tehdy chtěla jít domů spát, ale oni říkali: "Neblbni, šňupni si," a to bylo, jako když se vám rozsvítí reflektor před očima, rozumíte?

Nebyl to prášek?

Ne, bílá tekutina. Já vám tehdy měla pocit, jako kdybych se narodila, v hlavě vymeteno, ale najednou cítím, že usínám. Tak jsem šla do dámské šatny, tam jsem si lehla za kostýmy a už jsem o sobě nevěděla. Probudila jsem se až ráno na zkoušku, a potom už jsem nikdy nic podobného nezkusila.

Vy jste po rozvodu s Kopeckým zůstala svobodná - měla jste hodně ctitelů?

Ovšem že ano (směje se záhadně). Ale s herci jsme byli přátelé, skoro rodina, tam se na žádné ctitele nehrálo. Léta plynula, až mi bylo čtyřicet a Miloš Kopecký říkal: "Proč se ta Stella znovu nevdá?" Ale sám si odpovídal: "Poznamenal jsem ji rukou mistra jako housle, a od té doby už ji žádný smyčec nezajímal."

Pán byl skromný.

On byl takový. Ale jinak to byla úžasná legrace, vždyť i tahle věta je k smíchu.

Dožít se jara!

V Románu pro ženy vám umře syn, viďte?

Ano. Manžel mojí snachy, kterou hraje Simona Stašová.

A kdyby vám takovou roli nabídli v šedesátých letech, když se vám zabila jediná dcera, tak byste ji odmítla?

Už brzy po tom neštěstí jsem hrála v Našem městečku právě matku, které zemře dcera, ale vůbec jsem o tom tenkrát nemluvila. Jenže se rozplakala Nataša Gollová a říká režisérovi: "Jak jste ji do té role mohl obsadit? Stále ji sleduji a čekám, kdy to z ní vyvře ven, protože toho je na ni moc." A on na to: "Promiňte, já netušil, že se tohle paní Zázvorkové stalo..."

A jak vám tedy bylo?

To máte tak - mnoho lidí se mě třeba krátkozrace ptalo: "Jak můžeš bydlet v bytě, kde ti umřela dcera?" A já odpovídala, že byt za to rozhodně nemůže. Samozřejmě, že jsem v tom nešťastném pokojíčku nikdy nebydlela, je proměněn na pokoj pro hosty, ale to je všechno. Protože jinak by skoro nikdo neměl kde bydlet - je spousta bytů, kde se nějaká tragédie odehrála. Člověk musí zapomenout.

Jak jste zapomínala vy?

Neměla jsem na té smrti vinu, to je důležité. Důvody tenkrát byly teenagerovské - smrt za takhle mladým člověkem stojí, a jak má příležitost, tak přistrčí. Jakmile někdo se smrtí koketuje, tak se bohužel může připravit na nejhorší.

Strýc vám prý říkal, ať po té tragédii přestanete hrát v komediích. Naslouchala jste mu?

Ne. Seděl u toho můj tatínek a ten hned namítl: "Je to její povolání, byl by to nesmysl." Podívejte, znala jsem jednu komediální herečku, jejíž manžel byl vysoký vojenský důstojník a pilot vojenských letadel. Zřítil se a zahynul. A té herečce dali injekci, aby večer zvládla premiéru, protože to nešlo odvolat. Hrála.

Vy taky dodnes hrajete a nejspíš jen tak nepřestanete - alespoň Filip Renč slibuje, že s vámi počítá i do budoucna.

Byl by laskavý. A já bych si na to troufla, i kdyby mě měli vykopat z hrobu. Nechci, aby to znělo jako sebechvála, ale pořád ještě můžu skládat myšlenky do slov, až se sama divím. A tak si říkám, že byl na místě ten dril, který jsem kdysi zažila u E. F. Buriana nebo u Wericha.

Na co vy se teď, v únoru roku 2005, nejvíc těšíte?

Na jaro. Mám chuť do života a říkám si: snad se dožiju dubnových třiaosmdesátin. To bych byla velice ráda.

Žádný strach, vypadáte výborně.

No, šílíte? V osmdesáti třech letech? To už výborně nevypadá nikdo.

(MFDNES)