Duben 2005

Poselství Jana Pavla II. k 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka

K oslavám 27. ledna Svatý Otec jmenoval své zvláštního legáta kardinála Jean-Marie Lustigera pařížského arcibiskupa. Toto poselství na oslavě přečetl arcibiskup Jozef Kowalczyk, apoštolský nuncius v Polsku:

Uplynulo 60 let od osvobození vězňů vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Při této příležitosti není možno nevrátit se v paměti k dramatu, které se zde odehrálo, jako tragický plod naplánované nenávisti. V těchto dnech je nutno vzpomínat na několik milionů osob, které bez jakékoliv viny snášely nelidská utrpení a byly sprovozené ze světa v plynových komorách a spálené v krematoriích. Skláním hlavu přede všemi, kteří zakusili onen projev mysteria iniquitatis (tajemství zla) .

Když jsem v roce 1979 jako papež navštívil během putování (po Polsku) koncentrační tábor Osvětim-Březinka, zůstal jsem stát před kameny věnovanými obětem. Byly tam nápisy v různých jazycích: polsky, anglicky, bulharsky, romsky, česky, dánsky, francouzsky. jidiš, španělsky, vlámsky. srbsky, chorvatsky, německy, norsky, rusky, rumunsky, maďarsky a italsky. Ve všech těchto řečech byl tam napsána vzpomínka na osvětimské oběti, na konkrétní osoby, i když často zcela neznámé: na muže, na ženy a na děti. Trochu déle jsem se zastavil před kamennou deskou s židovským nápisem. Řekl jsem: „Tento nápis vyvolává vzpomínku na národ, jehož synové a dcery byli určeni k naprostému vyhlazení. Tento národ pochází od Abraháma, který je také naším otcem víry (sr. Řím, 4, 11-12), jak to vyjádřil Pavel z Tarsu. Právě tento národ, který dostal od Boha přikázání „Nezabiješ!“, zakusil zvláštním způsobem, co to znamená zabíjet. Před tímto kamenem nikdo nemůže přejít lhostejně“.

Dnes opakuji tatáž slova. Před tragédií šoa není nikomu dovoleno přejít lhostejně. Onen pokus plánovaným způsobem vyhladit celý národ leží jako stín na Evropě a na celém světě; je to zločin, který navždy poskvrňuje dějiny lidstva. Kéž je to aspoň dnes i pro budoucnost jako varování: nesmí se ustupovat ideologiím, které ospravedlňují možnost pošlapávat lidskou důstojnost na základě odlišné rasy, barvy kůže, jazyka nebo náboženství. S touto výzvou se obracím na všechny a zvláště na ty, kteří ve jménu náboženství sahají k násilí a terorismu. Tyto úvahy mě doprovázely zvláště když během Jubilea roku 2000 církev slavila kající liturgii v bazilice sv. Petra a také když jsem se jako poutník odebral na Svatá místa a vystoupil jsem do Jeruzaléma. V Jad Vašem v památníku šoa – a u západní zdi chrámu jsem se v tichosti modlil a prosil za odpuštění a obrácení srdcí.

Vzpomínám si, že v roce 1979 jsem se zastavil a intenzivně se zamýšlel u dvou kamenů, s ruským a romským nápisem. Dějiny účasti Sovětského svazu na oné válce byly složité, ale není možné nepřipomínat, že v ní Rusové měli nejvyšší počet osob, které ztratily život. Také Romové byli podle Hitlerových záměrů určeni k úplnému vyhlazení. nelze podceňovat oběť života, která byla uložena těmto našim bratřím ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Právě proto znovu vybízím nepřecházet lhostejně kolem těch kamenů.

Nakonec jsem se zastavil před kamenem s polským nápisem. Tehdy jsem řekl, že zkušenost Osvětimi je další etapou staletých bojů tohoto národa, mého národa, na obranu jeho základních práv mezi evropskými národy. Bylo to další volání po právu na jeho vlastní místo na mapě Evropy; ještě jeden bolestný účet pro svědomí lidstva“. Prosazení této pravdy nebylo nic jiného než dovolávání se historické spravedlnosti pro tento národ, který čelil tolika obětem při osvobození evropského světadílu od zhoubné nacistické ideologie a který byl zaprodán do otroctví jiné ničivé ideologii: sovětskému komunismu.

Dnes se vracím k těm slovům, abych vzdával díky Bohu – aniž bych je popíral – protože skrze trvalé úsilí mých krajanů Polsko našlo správné místo na mapě Evropy. Je mým přáním, aby toto historické datum vydalo plody vzájemného duchovního obohacení pro všechny Evropany.

Během své návštěvy v Osvětimi-Březince jsem také řekl, že by bylo třeba se zastavit před každým kamenem. Já sám to vykonal, kráčeje v meditativní modlitbě od jednoho kamene ke druhému a odporoučeje Božímu milosrdenství všechny oběti patřící k národům postiženým hrůzami války. Modlil jsem se také, abych skrze jejich přímluvu dostal dar míru pro svět. I nadále se modlím a nikdy nepřestávám s důvěrou, že navzdory všemu nakonec zvítězí respektování důstojnosti lidské osoby, práv každého člověka na svobodné hledání pravdy, dodržování mravních norem, že bude respektována spravedlnosti a právo každého na životní podmínky důstojné člověka (sr. Jan XXIII. encyklika Pacem in terris: AAS /1963/ 295-296)

Hovořím-li o obětech Osvětimi nemohu nevzpomenout že uprostřed nepopsatelného nahromadění zla, byly také hrdinské projevy dobra. Jistě tam bylo tolik osob, které se svobodným duchem přijaly, že byly vystaveny utrpení a projevovali lásku nejen vůči svým spoluvězňům, nýbrž i ke katanům. Tolik jich to učinilo z lásky k Bohu a ke člověku, jiní ve jménu nejvyšších duchovních hodnot. Díky jejich postoji se ukázala pravda, jež se často objevuje v bibli: i když je člověk schopen páchat zlo, a někdy nesmírné zlo, poslední slovo nebude mít zlo. V propasti samého zla může zvítězit láska. Svědectví takové lásky, jež se vynořilo v Osvětimi, nesmí upadnout od zapomenutí. Musí stále burcovat svědomí, uhášet konflikty, pobádat k míru.

Takový je, jak se zdá, nejhlubší smysl oslav tohoto výročí. Vzpomínáme-li na drama obětí, neděláme to kvůli tomu, abychom otevírali bolestné rány, ani abychom probouzeli city nenávisti a předsevzetí vykonat mstu, nýbrž abychom vzdali čest oněm osobám, abychom osvětlili historickou pravdu a především aby si všichni uvědomili, že ony temné události musejí být pro dnešní lidi voláním k odpovědnosti při budování našich dějin. Nikdy více ať se v žádném koutě světa neopakuje, co zakusili mužové a ženy, jež už 60 let oplakáváme.

Posílám své pozdravy všem účastníkům oslav onoho výročí a prosím Boha, aby všem udělil své požehnání.

Z Vatikánu, 15. ledna 2005

Jan Pavel II.

(přeložil Josef Koláček)