Duben 2005

Ústava EU není důležitá

Petr Robejšek

Naši politickou scénu štěpí názor na evropskou ústavu. Přívrženci a odpůrci se hašteří o to, je-li cestou do pekla, či do nebe. Její zastánci mají pro případ našeho odmítnutí ústavy strach z izolace Česka. Kritici se snaží dokazovat, čím nám ústava uškodí. Kdo z nich má pravdu? A je to vůbec správná otázka?

Přiměřenější než zkoumat, zda nám ústava EU pomůže nebo uškodí, by bylo ptát se, jaký význam vůbec bude mít. Mnohé nasvědčuje tomu, že evropská ústava je nejdůležitější právě teď, před svým podepsáním. Ať již bude přijata nebo odmítnuta, přiřadí se pravděpodobně k oněm evropským dokumentům, které používají silná slova a mají slabý dopad. Je jich celá řada.

Společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika: hlavní stan se vztyčí rychleji, než budou zajištěni potřební vojáci. Evropa jich má celkem dva miliony, ale jen obtížně sehnala bojeschopných 40 tisíc do Bosny. Pohled na obranné rozpočty členských zemí ukazuje, že bezpečnostní politika hodná toho jména není v dohledu. Celoevropský ministr zahraničí bude jistě umně apelovat a hodně cestovat, ale nebude moci věrohodně vyhrožovat.

Lisabonská agenda: v roce 2000 byla v Lisabonu přijata "Agenda pro hospodářský růst zaměstnanosti a flexibilizaci pracovních trhů". Do roku 2010 mělo vzniknout 30 milionů nových pracovních míst; Evropa se měla stát "nejdynamičtějším hospodářským prostorem s nejvyšší konkurenceschopností na světě". Lisabonská agenda silně připomínala socialistické "dohnat a předehnat" a také tak skončila. Ani největší optimisté už jí nevěří.

Stabilizační pakt: před zavedením eura se odehrávaly nekonečné pře o stabilizační pakt. Dokument měl zajistit stabilitu společné evropské měny. Význam však ztratil už před jejím zavedením. Jak jsme se právě dozvěděli, Řecko a Itálie ho porušily ještě před rokem 2002: obě země splnily kritéria nutná pro vstup do eurozóny pouze díky kreativnímu účetnictví. Vyloučeny nebudou, tím spíše, že je na lavici hříšníků následovalo Německo, Francie a Portugalsko. Další osud stabilizačního paktu? Právě probíhá pohřeb první třídy.

Řecký problém

Chceme-li odpovědně zvážit pro a proti přijetí dalšího dokumentu k evropské integraci, měli bychom se snažit rozpoznat stav a vývojové tendence EU, její vliv na naši politiku, záměry nejdůležitějších evropských mocností a zamyslet se nad našimi zájmy.

Osud stabilizačního paktu ovlivňuje klíčový evropský projekt, euro; to má vliv i na budoucnost unie. Řecko je (nikoliv jediným) příkladem evropské země, která je na zavedení společné měny prostě příliš chudá. Olympijský boom zvedl ceny i mzdy a srazil konkurenceschopnost řeckého průmyslu. Atény nebudou moci vyvážet své předražené výrobky, což povede k růstu nezaměstnanosti. Ještě nějakou dobu může Řecko pomocí statistických triků šidit samo sebe. Ale již dnes přesahuje zadluženost země 100 % hrubého národního důchodu. Zachránit to přílivem drachem nelze, a proto Atény dříve či později požádají o pomoc Brusel a pohrozí vlastním zadlužením na světových kapitálových trzích.

V prvním případě by to znamenalo nárůst plateb bohatších států EU, v druhém ohrožení důvěryhodnosti společné evropské měny. Euro je momentálně relativně silné hlavně díky slabému dolaru, jenže dlouhodobě určují tvrdost měny investoři, nikoliv vlády. Kapitálové trhy však netolerují ani altruismus, ani politické ohledy, ani kreativní účetnictví. Existenční krize eura je realistická vize.

Skutečně důležité události jsou často spíše nenápadné. V krátkém rozhovoru pro druhořadé noviny před necelým rokem pohřbil německý ministr zahraničí Joschka Fischer svou vlastní myšlenku "evropského jádra". V roce 2000 je ve slavné řeči na Humboldtově univerzitě označil za nejvhodnější prostředek k evropské integraci. Loni však došel k závěru, že "maloevropská řešení nefungují"; od té doby požaduje "velkou a integrovanou pospolitost".

Joschka Fischer dobře ví, že jeho Velkoevropa nevznikne dost rychle na to, aby dokázala vyřešit aktuální problémy. Chce-li ke sjednocení vůbec dospět, potřebuje silný předvoj: vozku a tahouny zároveň. Dosud tuto roli plnily Paříž a Berlín. Francouzskoněmecké integrační spřežení ovšem dnes už necválá ani nedrží směr. Špičkoví francouzští politici a ekonomové rychle pochopili, že pád železné opony posílí Německo. Zřekli se proto franku, aby se tak zbavili marky. Zánikem německé marky vytěžila Francie z integrace maximum. Další pokrok evropského sjednocení by pro ni znamenal ztrátu nejposvátnějších insignií nezávislosti. Navíc Paříž ztrácí v rozšířené EU svůj bývalý vliv. Francouzská i německá vláda jednají pod silným tlakem vlastních voličů. Pro získání a udržení moci jsou národní zájmy (snížení nezaměstnanosti) daleko důležitější než celoevropské cíle (kupř. stabilita společné měny či úspornější organizace zemědělského trhu). Fischerovo odmítnutí konceptu evropského jádra znamená faktický ústup od představy sjednocené (či dokonce jako nadnárodní stát ustavené) Evropy. Jenom hrdinně zakrývaná rezignace, nebo "realpolitik" a německé národní zájmy?

Německé národní zájmy

Studená válka byla pro Německo levnější než evropské sbratření. Modernizace flegmatického nenasyty bývalé NDR - polyká miliardy; nezaměstnanost je tam proti západu země dvojnásobná a hospodářský výkon stagnuje u dvou třetin západní výkonnosti už osmý rok.

V Německu je dnes módní mluvit o vlastenectví, domově a rodině. Oficiální politika má i nadále podtón kajícnosti, ale konkrétní politická rozhodnutí slouží německým národním zájmům. Gerhard Schröder podporuje Vladimira Putina, protože Německu záleží na přednostních vztazích s Ruskem. Z tohoto hlediska je demokracie v Čečensku nebo na Ukrajině spíše druhořadá. Exportní mistr světa Německo má bezpečnostně-politické zájmy všude na světě. Koncem minulého roku proto schválili poslanci (mírumilovných) Zelených a sociální demokracie možnost vojenské intervence v zahraničí i bez předchozího souhlasu parlamentu. Německo usiluje o stálé křeslo v Radě bezpečnosti; dříve by se přimlouvalo za Evropskou unii. Dnes EU německou ekonomickou a politickou sílu spíše brzdí; plete se zejména do finanční a hospodářské politiky. Rozšíření EU na východ oslabuje unii jako celek a zároveň posiluje německý vliv. Směrem na východ se pro Berlín otevírá manévrovací prostor; státy střední a východní Evropy jsou pro Německo důležitější obchodní partneři než USA. Německo váhavě, ale nezadržitelně opouští průměr a zaujímá na kontinentu tradiční mocenskou pozici.

EU bez hranic a vlivu?

Rozšíření EU byla historická nutnost a morální povinnost. Není však jisté, zda tento projekt přinese i ekonomický rozkvět a politickou stabilitu. Ti, kteří sbírají členství jako děti poštovní známky, nepochopili, že jsou-li členy klubu všichni, ztrácí členství smysl a hodnotu. Proces evropské integrace není ve skutečnosti sjednocování, nýbrž jen rozšiřování EU. Síla a velikost spolku však nevzniká prostým spojením mnoha členů. Navíc všichni v unii chtějí hodně toho, čeho je vždycky málo: blahobytu a bezpečnosti. Dostane se však, bohužel, jenom na některé.

Akceschopnost velkého nadnárodního spolku je dosažitelná pouze v té míře, v jaké jsou jeho členové ochotni potlačit své národní zájmy ve prospěch celku. Evropská unie se však "prointegrovala" až k jádru suverenity států, a té se její občané nehodlají vzdát. Proto se EU sjednocuje a dělí zároveň, proto má stále více pravomocí a zároveň méně reálné moci skutečně je prosadit. Cenou velikosti je uvolnění vnitřních vazeb a menší vliv na politiku členských zemí.

Co tohle všechno znamená pro budoucí EU? V Bruselu přetrvává názor, že Evropská unie bude velmocí. Ale budoucí historici možná zjistí, že EU má (stejně jako NATO) svou nejúspěšnější fázi za sebou. Také EU přežila své nepřátele a na rozdíl od NATO by se teoreticky mohla rozvinout do mocného nadnárodního společenství. Realistický pozorovatel však dochází k názoru, že všechny vize budoucnosti překračující rámec společného evropského ekonomického prostoru jsou spíše iluzorní. Evropská unie se sice nejspíš nerozpadne, ale stále se rozmělňuje. Plánovaný vstup Rumunska, Bulharska a Turecka tuto tendenci potvrzuje.

Další vývoj EU budou ovlivňovat (na ní nezávislá) obecná geopolitická fakta. Od zániku železné opony se ekonomicky rozvinuté jádro kontinentu zhutňuje. Tradičně ekonomicky silné regiony se vracejí do své role a periferie zůstává periferií - s členstvím v EU, nebo bez něho. Jinými slovy: západní podnikatelé by k nám našli cestu i bez našeho členství v EU. Také případné odmítnutí evropské ústavy v našem referendu investiční chování nikterak neovlivní.

V mezinárodní politice jde vždycky o moc a o prosazování národních zájmů. Neúprosná aritmetika moci se prosazuje bezprostředněji než deklarace, dohody, sliby či morální závazky. Střízlivě viděno nemá evropská integrace bezvýhradnou podporu nejdůležitějších evropských mocností Francie a Německa. Zájmy obou států se navzájem liší; svědčí o tom příklady německo-francouzské hospodářské konkurence. Je proto marné doufat v solidární a činorodou pospolitost v rámci Velkoevropy.

Je přijetí evropské ústavy v našem národním zájmu? Ano, chceme-li, aby Brusel mohl úspěšněji formulovat a prosazovat plošná řešení (nerespektující národní specifika). Ano, chceme-li posílit EU, která měří dvojím metrem ve prospěch těch velkých, kteří si vykládají smlouvy, jak se jim to hodí. Ano, chceme-li dále omezit akční prostor pro uskutečňování politiky přizpůsobené našim národním zájmům. Odpověď je tedy jasná, ale na adresu odpůrců a přívrženců je třeba říci: evropská ústava je příliš vzdálena od skutečného života, než abychom opravdu pocítili či postrádali její vliv.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)