Duben 2005

Být jako tatíček

Vladimír Ševela

Pohled do zákulisí: jaký je Václav Klasu prezident?

"Je dnes mnohem lepším tenistou než před dvěma lety." Tak zní jedna z odpovědí prezidentova mluvčího Petra Hájka na otázku, jak se Václav Klaus během necelé první půle svého pětiletého funkčního období změnil. Jaké má prezident skóre v zápasech na kurtě za posledních čtyřiadvacet měsíců, se neví, ale zcela jistě vítězí v průzkumech veřejného mínění coby nejpopulárnější politik. Nadšení davů ovšem nesdílejí "frustrovaní intelektuálové" (použijeme-li opět výrok Petra Hájka) či někteří zahraniční novináři. Jak vidí dva roky s Klausem lidé, kteří mu byli nablízku?

Pro mnohé to byl úplně jiný Václav Klaus. V těch několika dnech od zvolení druhým polistopadovým prezidentem (28. února 2003) do své inaugurace v den nedožitých 153. narozenin Tomáše Garrigua Masaryka (7. března) se ten sebevědomý a v očích některých i arogantní muž změnil. "Byl na všechny velmi milý. Myslím, že ho dojalo, že se stal prezidentem," vzpomíná někdejší kancléř Václava Havla Ivo Mathé na první dny s novým hradním pánem.

"Psala jsem jeho inaugurační projev, byla jsem z toho nervózní a dělala překlepy. On ale byl hodný. Stál nade mnou a uklidňoval mě: ,Nespěchejte, máme čas,'" vybavuje si jedna z bývalých hradních sekretářek Lenka Boučková první setkání s politikem, kterého předcházela pověst ješity s nadřazeným chováním.

Co bylo příčinou té proměny? Václav Klaus si asi ještě dobře pamatoval, že zhruba půl roku předtím byl politicky na dně. Tehdejší šéf sociálních demokratů Vladimír Špidla ho odrovnal v duelu před televizními kamerami, Klausova ODS podruhé za sebou prohrála parlamentní volby a mnozí věštili konec "profesorovy" politické kariéry. "To, že se mu podaří být zvolen prezidentem, jsem absolutně nečekal. Byl to malý zázrak. Jeho vůle k přežití je obdivuhodná," říká dlouholetý pražský zpravodaj německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Karl-Peter Schwarz.

V kraťasech do Hradu nelez

Po prvním týdnu v nové funkci dojetí zmizelo a už tu byl zase ten starý dobrý Klaus. "Z místností, kde se konaly porady, se ozýval křik a jekot, jak si podával svoje lidi. Trhal papíry, hystericky přeškrtával slova v dokumentech, které mu nosili," popisuje sekretářka Boučková, která dnes pracuje na ministerstvu zahraničí, scény z hradního zákulisí. Dodává ale, že nejvíc Klause dokázali rozlítit poslušní "kývači", naopak oceňoval, když mu někdo oponoval vlastním názorem, který ho zaujal.

"Já osobně jsem žádné sekýrování nezažil," tvrdí Klausův bývalý mluvčí Tomáš Klvaňa. "Ale Václav Klaus je skutečně dominantní osoba a mikromanažer, který řešil i detaily. Já se například dozvěděl, že mám nepořádek na pracovním stole."

Neformální atmosféra, která na Hradě panovala za Havla, vzala rychle za své. Koho Václav Klaus potkal v prostorách Hradu třeba v dříve tolerovaných kraťasech, ten dostal vynadáno. Brzy musela většina zaměstnanců - včetně třeba počítačových techniků - začít chodit v obleku. Potom začaly přicházet první výpovědi.

Vysoce agilní profesor ekonomie dával najevo, že moc lidí kolem sebe nepotřebuje. I jako prezident je pověstný tím, že umí využít každou volnou chvilku. Třeba v letadle, kdy jeho doprovod spí, si čilý prezident sám píše projev nebo článek do novin. A doma před spaním bifluje slovíčka. (V poslední době je to podle mluvčího Hájka italština.) V dalších měsících po příchodu Klause ale byl počet zaměstnanců Hradu opět doplňován a dosáhl znovu zhruba stovky lidí, která tam byla už před Klausovou inaugurací.

Také počáteční škrty ve výdajích Hradu, jež Klaus prosadil, se zdály být drastické. Týkaly se například cest takzvaných advance-teamů, které byly za Havla mimořádně oblíbené: skupinky pracovníků prezidentské kanceláře vyrážely do zahraničí před každou cestou prezidenta, aby vykonaly "přípravné práce". Klaus usoudil, že ty mohou docela dobře zvládnout zaměstnanci českých zastupitelských úřadů.

Přestože úsporné kampani klausovců byla v médiích věnována značná publicita, roční rozpočet kanceláře prezidenta a Správy Pražského hradu se ale ve skutečnosti nakonec nesnížil. Hradu se podařilo získat ze státní pokladny víc peněz například na údržbu svých četných památek a na rozsáhlou obměnu počítačové sítě. Zároveň se zavedla novinka, která se za Havla nekonala: samostatné zahraniční cesty první dámy Livie Klausové a jejího doprovodu. "Návštěvy byly jen dvě. První byla inaugurace filipínské prezidentky a druhá otevření výstavy českých plakátů v Los Angeles," říká prezidentův tajemník Ladislav Jakl.

Při tenisu nerušit

Větším cestovatelem byl samozřejmě Liviin manžel. Soustředil se ale víc na tuzemsko než cizinu. Jeho spanilé jízdy po regionech připomínaly dobře zrežírovaná turné popové hvězdy. Kamkoliv se pohnul, pronásledovaly ho davy lačnící po autogramu (portréty prezidenta vhodné k podpisu vozí hradní tým vždy s sebou). Objevil-li se na horách ve frontě na vleku, byla tam i televizní kamera. "Jestli v takových případech sami voláme do médií, aby přijeli? To určitě ne, ale máme odposlouchávané telefony," prohlašuje mluvčí Hájek a tváří se úplně vážně.

Popularita nového prezidenta prudce rostla. Zatímco v době jeho zvolení jej za nejdůvěryhodnějšího politika považovalo jen 35 procent lidí, za rok už to bylo dvojnásobné množství (69 procent). Dnes je to jen o pět procent méně.

"Lidé oceňují jeho inteligenci a vlastenectví," říká Klausův častý spoluhráč z tenisu, hudebník a novinář Ondřej Hejma. V cestě za vyšší popularitou dbala nová hlava státu na důležité pravidlo: odlišit se od svého předchůdce. Proto se Klaus na začátku svého pobytu na Hradě ukázal v hradní kantýně, aby si došel pro oběd jako řadový zaměstnanec. Havel totiž chodil obědvat nejraději do restaurace Vikárka.

Nový prezident se také nechal fotografovat v jednom ze superbů, které nechal nakoupit. Havel používal mercedes. Sdělovací prostředky oslavovaly návrat škodovky na Hrad po padesáti letech (vozem z mladoboleslavské automobilky jezdil naposledy Antonín Zápotocký, předtím i Masaryk). Klaus prohlásil, že odstraní "operetní" uniformy hradní stráže, zruší prezidentské fanfáry a zcivilní některé ceremonie, v nichž se Havel dříve vyžíval.

Zatímco Havel byl sportovní antitalent, Klaus si nechával záležet na tom, aby ho novináři občas přistihli třeba s raketou v ruce. "Pane prezidente: To je tělo!" začíná například bulvární deník Blesk svou reportáž z jednoho Klausova mače.

"Když hrál tenis, bylo těžké se mu dovolat," vzpomíná Klvaňa. "Telefon vzal někdo z ochranky a ne úplně ochotným hlasem se ptal: ,Je to opravdu důležité?' I při novoročním projevu se Havel a Klaus chovali jinak. První vždy seděl, druhý se rozhodl stát.

Přes úpornou snahu dát najevo, že pánem Hradu je dnes někdo jiný, Klause při návštěvě jižní Moravy brněnský primátor Petr Duchoň a po něm i jihomoravský hejtman Stanislav Juránek oslovili "Pane prezidente Havle..."

Fanfáry se vracejí

Zůstat lidovým prezidentem na všech frontách je i pro Klause těžké. "V kantýně jsem ho pak už neviděla," říká Lenka Sýkorová, která po nástupu nového prezidenta pracovala na Hradě rok a čtvrt v počítačové podpoře. Především na efekt bylo zřejmě i pořízení "českých" vozů - Klaus nechal brzy doplnit svůj autopark vozy audi, jež začal používat častěji než superby. Okázalé uniformy hradní stráže i fanfáry zůstaly.

Fanfáry z Libuše loni vítaly Klause například i při otevření pražské Sazka Areny. "Skladatel Milan Svoboda nám teď napsal novou fanfáru," chlubí se dokonce dnes mluvčí Petr Hájek a ve své kanceláři ji návštěvě se zalíbením přehrává z cédéčka.

Ještě pompéznějším a víc zvýrazňujícím roli prezidenta než za Havla se stalo předávání státních vyznamenání. Prezident, jenž předtím mluvil o zcivilňování obřadů, nechal například i stařičké veterány 2. světové války Luisu Abrahamsovou a Františka Fajtla při ceremonii dojít k sobě, zatímco Havel vyznamenávané obcházel. A nové bylo i to, že medaili nedostal u příležitosti prvního 28. října v Klausově režii ani jeden příslušník protikomunistického odboje či disident, ale mimo jiné umělci, kteří jsou známí svým obdivem k Václavu Klausovi: výtvarníci Kristian Kodet a Adolf Born nebo herečka Vlasta Průchová.

Hrátky s Georgem

Na začátku prezidentovy návštěvy Paříže vyšel ve vlivném francouzském deníku Le Figaro rozhovor s Klausem, v němž reportérka v první otázce zmiňuje skutečnost, že Klaus se stal hlavou státu především díky hlasům komunistů. To českého státníka rozlítilo natolik, že to ovlivnilo celý průběh návštěvy. "Prezident pak byl nervózní," vybavuje si jeho tehdejší mluvčí Klvaňa, který od Klause předtím (rozhovor se uskutečnil už v Praze) v přítomnosti francouzské reportérky dostal vynadáno, že mu dopředu nepřipravil její otázky. Klvaňa o měsíc později z Hradu odešel, tvrdí ale, že tento incident důvodem nebyl. "Práce mluvčího se nakonec vyvinula jinak, než jsem očekával," říká Klvaňa a nechce rozebírat podrobnosti.

Jedna z prvních skutečně významných zahraničních cest (z evropských "mocností" navštívil předtím jen Německo a Rusko) se Klausovi tedy příliš nevydařila a předznamenala jeho další účinkování v cizině.

Přestože za první dva roky v úřadě absolvoval jen o málo méně zahraničních návštěv než Havel v euforických prvních dvou letech po převratu, způsob, jakým je Klaus za hranicemi přijímán, se velmi liší. Vzhledem k Havlově minulosti prominentního disidenta a literáta je to pochopitelné. "V zahraničních záležitostech je Klaus neviditelný," říká pražský zpravodaj britského listu Financial Times Robert Anderson.

Jsou ale novináři, kteří oceňují to, že když Klaus promluví, mají o čem psát. "I když s tím nemusíte souhlasit, on se zcela jasně vyjadřuje a neschovává se za diplomatické floskule, k čemuž mají tendenci jiní evropští prezidenti. To bylo očividné, když kritizoval americké angažmá v Iráku nebo EU," připomíná Karl-Peter Schwarz z Frankfurter Allgemeine. Podle tohoto německého novináře, který dělal už několik rozhovorů s oběma českými prezidenty, je mnohem vděčnější vést interview s Klausem. "Kvůli jeho schopnosti polemizovat, Havel hodně vážil slova," říká Schwarz.

Klausova schopnost polemizovat našla sice ohlas u některých evropských novinářů, méně už potěšila americké politiky. Když se prezident v rozhovoru s americkým velvyslancem v Praze zmínil o tom, že v případě nalezení zbraní hromadného ničení v Iráku může jít o podvrh, Američané dali brzy najevo, že Klaus je pro ně "mrtvý muž". Místo prezidenta byl k Georgi Bushovi do Washingtonu pozván tehdejší premiér Vladimír Špidla, zastánce útoku na Bagdád, který byl uvítán s poctami náležejícími jen hlavě státu - ceremoniálem vztyčování vlajek. Klausův kritický názor byl jistě odvážný a vzhledem k okolnostem irácké krize ne neopodstatněný, ale prezidentovi odpůrci jsou přesvědčeni o tom, že Klaus se tak zachoval především proto, že doma mu to přinese politické body. Průzkumy veřejného mínění totiž ukazovaly, že větší část veřejnosti je proti válce v Iráku. Po dobytí Bagdádu, kdy veřejné mínění už nebylo k americkému angažmá v bývalé Saddámově říši tak odmítavé, český prezident na recepci konané americkým velvyslanectvím v Praze ke Dni nezávislosti prohlásil: "Chceme podporovat a pomáhat v boji proti terorismu na Balkáně, v Afghánistánu a v poslední době v Iráku."

Klausovy výroky kritizující Washington či Brusel naopak jistě nevadily ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi, který svého českého kolegu pozval na svou daču, což se prý nepoštěstí každému státníkovi.

V takových chvílích Václav Klaus ožívá. "Umí nasadit neuvěřitelné pracovní tempo. My jsme padali vyčerpáním a nechápali, odkud čerpá energii," vzpomíná na cestování s Klausem Klvaňa. Rozjetý prezident se pak dokáže hádat i s čínskými hostiteli a postavit si hlavu, že nebude pokračovat v procházce pekingskými ulicemi, dokud tam policisté nenechají znovu procházet se místní občany, které předtím odtud kvůli státní návštěvě vyhnali. Na druhé straně je třeba připomenout, že Václav Havel kvůli tamnímu porušování lidských práv návštěvu Číny zcela bojkotoval.

Odmítač elitářství

Na konci minulého roku se vedle Klausova pracovního stolu objevila busta TGM. Už dříve někteří komentátoři začali druhého polistopadového prezidenta srovnávat s prezidentem Osvoboditelem. "Oba muže spojuje i vzdálenost českému prostředí, ať už jejich myšlením nebo životním stylem," píše například komentátor Reflexu Bohumil Pečinka. Začíná se Klaus podobat Masarykovi? „Klaus chodí hodně mezi lidi, což Masaryk dělal také," říká ředitel Národní galerie a známý prezidentův příznivec Milan Knížák.

Petr Hájek o Klausovi mluví jako o prezidentovi "všech lidí". Klaus se po počáteční mírné kritice TGM (před dvěma lety mu například v jednom článku vyčítal jeho tíhnutí k levici) o prvním československém prezidentovi už vyjadřuje jen s úctou, pokládá věnce k jeho pomníkům a sám přejal některé "tatíčkovské způsoby". "Já jsem v politice vždy odmítal elitářství," řekl Klaus v rozhovoru pro MF Dnes. Během jeho spanilých jízd po regionech se často stává, že Klaus napomíná ochranku, aby od něj nadšený dav příznivců neodháněla. Jeho snaha rozumět svým občanům jde podle tiskového oddělení Hradu tak daleko, že Klaus se "snaží číst" všechny dopisy, které na jeho adresu přijdou. Je jich údajně asi 250 týdně.

Jak ale srovnání s Masarykem vidí historici, kteří se zabývají první republikou? "Klaus kvůli své povaze nemůže být nikdy kladečem věnců, bude vždycky zasahovat do reálné politiky, v tom je podobný Masarykovi. Snaží se projevovat autoritativně, ale chybí mu přirozená autorita, kterou měl Masaryk," říká profesor Zdeněk Kárník z Filozofické fakulty UK.

Podle Josefa Harny z Historického ústavu AV ČR je to proto, že Klaus na rozdíl od Masaryka je spíše technokratem než intelektuálem. "Rozdíl je v charismatu. Klaus se stejně jako Masaryk snaží působit laskavě a dobrácky, ale zcela se mu to nedaří - jeho úsměv je poněkud kyselý."

Profesor Zbyněk Zeman, který vyučoval evropské dějiny na oxfordské univerzitě, vidí Masarykovu výhodu v tom, že se obklopoval spisovateli, kteří vytvářeli "masarykovský mýtus". Suita umělců, kteří se kolem Klause pohybují (výtvarník Milan Knížák či amatérský rocker Ladislav Jakl), má přes své úsilí do Masarykových "pátečníků" přece jen dost daleko.

Znám strachy Čechů

Kritici Václavu Klausovi vytýkají, že na rozdíl od Masaryka či Havla nejde proti proudu, neříká věci, které by byly většině národa proti srsti. Prezidentův mluvčí Hájek s tím nesouhlasí: "A co jeho principiální postoj k Evropské unii, když větší část veřejnosti byla pro vstup do evropských struktur a je pro přijetí evropské ústavy?" Klausův častý tenisový sparringpartner Hejma říká: "Jeho postoj k Evropské unii je menšinový, nepopulární, lehce kritizovatelný, ale vyvolává debatu, která je velmi důležitá."

Není ale Klausův euroskepticismus jen další šikovně vykalkulovaná mediální strategie? Například Christoph Scheffer, který byl do loňska pražským zpravodajem německého rozhlasu ARD, se domnívá, že Klaus svým euroskepticismem jen "populisticky využívá u Čechů velmi rozšířené a historicky odůvodněné obavy z cizí nadvlády". A tak se Václav Klaus v den referenda o přičlenění k EU vydá na výlet na horu Blaník, v níž podle legendy spějí rytíři - zachránci české země. Nebo si během cest po jižních Čechách vybere k přespání hotel s pamětní deskou oslavující strůjce vyhnání Němců Edvarda Beneše, proti níž protestoval mimo jiné hornorakouský hejtman Josef Pühringer.

Jindy zase prohlásí, že o pád komunismu se nepřičinili disidenti, ale miliony příslušníků šedé zóny tím, že nic proti režimu nedělali. Je tedy pravděpodobné, že za další tři roky v případě všelidového hlasování má Václav Klaus skutečně velké šance na znovuzvolení.

Konec výstřelků na Pražském hradě

Kolem Václava Klause stojí hlouček jeho věrných se skleničkou v ruce. Je to pestrá směs starých známých tváří: "otec" kupónové privatizace Dušan Tříska, hudebník Ondřej Hejma, bývalý ministr Karel Dyba. Je předposlední lednová středa a v Nové galerii na druhém hradním nádvoří za chvíli začne další z řady koncertů cyklu "Jazz na Hradě". Vystoupení mladé blonďaté zpěvačky z Polska Anny-Marie Jopekové zahájí úvodním slovem právě Václav Klaus. "Je tu ta herečka z Kameňáku (Jana Paulová) a taky Karel Vágner," odpovídá tisková pracovnice Hradu Adéla Douchová na otázku, kdo další z celebrit na koncert dorazil.

S novým prezidentem přicházejí na Hrad nejen noví hosté (převážně exponenti ODS, zapomenutí "hrdinové" transformace 90. let či zástupci showbyznysu známí už z dob normalizace). Změnila se i nabídka akcí, které se tu pořádají a mají pořádat. Skončil festival Respect, jenž představoval zahraniční hvězdy world music, přehlídka vážné hudby Struny podzimu, na níž hrál mj. světoznámý skladatel filmové hudby Michael Nyman, výpověď dostala i Leica Gallery, jež slavila úspěch např. s výstavou fotografií Helmuta Newtona. Podle nové kulturní ideologie Hradu mají nově pořádané akce odrážet především "českou státnost". Největší akcí je v současnosti historická výstava Příběh Pražského hradu, chystá se obří výstava věnovaná Lucemburkům.

"Hrad je místo značně konzervativní a my nebudeme dávat prostor uměleckým výstřelkům jen proto, abychom si udělali čárku u určité části veřejnosti," odmítá mluvčí prezidenta Petr Hájek námitky, že Hrad spěje po kulturní stránce k šedivosti, která sice nikoho nepobouří, ale také nenadchne.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)