Duben 2005

Utopte bídu v dolarech

Jiří Sobota

Více než jedna miliarda lidí na světě je tak beznadějně chudá, že jí k přežití do zítřka musí postačit jeden jediný dolar. Bohatší část světa zároveň zná recept, s jehož pomocí může extrémní bída zmizet během jediné generace. Podle profesora na Columbia University Jeffreyho Sachse se takový zázrak navíc dá pořídit docela lacino.

Buďte ambicióznější

Žít s jedním dolarem denně znamená balancovat na pokraji smrti. Extrémní chudobu doprovází hlad, choroby, život bez přístřeší, pitné vody, základní hygieny a lidských práv. Stačí jedna nemoc, jeden malý neúspěch v každodenním lopocení za obživou, a svět se hroutí. Jenom v Africe zemře každý měsíc 150 000 dětí na malárii, které umíme předcházet a kterou umíme léčit. Jedna moskytiéra ošetřená insekticidem stojí pět dolarů. Jedna dávka účinných léků přijde na dolar. Chudí nemají ani to.

Bohaté země světa jsou si tristní situace vědomy. V roce 2000 si na konferenci OSN jednomyslně stanovily Rozvojové cíle tisíciletí a slíbily jejich dosažení také zaplatit. Osm základních bodů se soustředí mimo jiné na odstranění potravinové nouze, zpřístupnění základního vzdělání pro všechny bez ohledu na pohlaví, boj s přenosnými nemocemi, jako je AIDS nebo malárie, či zajištění základní zdravotní péče pro budoucí matky. Pokud bude program určený k boji s nejkřiklavější bídou splněn, unikne do roku 2015 půl miliardy lidí z bezvýchodné pasti extrémní chudoby, tři sta milionů lidí přestane trpět hladem, přežije třicet milionů dětí, jež jsou nyní odsouzeny k smrti před pátým rokem života, a dva miliony chudých žen, které by následkem nedostatečné lékařské péče zemřely při porodu, se podaří zachránit. Do konce programu nyní chybí deset let a minulý měsíc předložil poradní tým 265 expertů jmenovaných Kofi Annanem a vedených již zmíněným profesorem Sachsem zprávu o jejich plnění. Dokument nazvaný Projekt tisíciletí je zároveň praktickým plánem, jak to všechno do konce roku 2015 stihnout.

To se však při prvním zběžném pohledu na průběžné hodnocení nejeví právě realisticky. Velký pokrok udělala Asie, jinde jsou výsledky střídavé. Naprostou katastrofou zůstává situace v subsaharské Africe, která se nikam neposunula ani v jedné sledované oblasti – právě naopak: počet lidí utopených v bídě roste a například základní vzdělání bude při současném tempu přístupné všem teprve někdy kolem roku 2130. Profesor Sachs, zapálený zastánce tržní ekonomiky, však přesto tvrdí, že se vše ještě dá zvládnout. Řešením je zásadní obrat v přístupu: chudé země se musí začít chovat dostatečně ambiciózně a bohatí skeptikové se musí nadechnout, na chvíli zavřít oči a s důvěrou zasypat alespoň část chudého světa svými penězi. Postačí přitom částka, kterou už dávno slíbili, ale většina z nich nikdy neposlala.

Návrat k roku 1970

Cestou k prosperitě je podle Sachse osobní iniciativa lidí, každodenní boj o přežití v odlehlé části světa však žádnou vlastní iniciativu neumožňuje. Vlastně je to naopak: nejbědnějším lidem je třeba nejprve vytvořit podmínky k tomu, aby se mohli do světové ekonomiky vůbec zapojit. Dokument základní předpoklady popisuje jako lidský kapitál v podobě zdravých, nasycených a úměrně kvalifikovaných lidí propojený se zbytkem světa dostatečnou infrastrukturou a vybavený základními lidskými právy. Chudé země však nemají na zajištění základních předpokladů finanční prostředky.

Sachsova zpráva tedy žádá radikální změnu strategie. Místo aby chudé vlády tak jako dosud přizpůsobovaly skromné rozvojové plány omezeným možnostem svých rozpočtů, měly by připravit ambiciózní projekty, ve kterých by dosažení cílů tisíciletí bylo považováno za dogma. Rozdíl by mělo uhradit světové společenství pokud možno v podobě bezúročných grantů.

Tady naráží dobré úmysly na tradiční skepsi dárců, kteří chtějí mít jistotu, že jejich peníze nezmizí v sejfech zkorumpovaných vládců. Jenže Sachs a jeho tým líčí překvapivě plastičtější obraz nejchudších částí světa, než na jaký jsme zvyklí. Naše představa o chudobě jako důsledku zvůle tyranů plundrujících své země je prý příliš jednoduchá. Ne snad, že by takové země neexistovaly – příkladem může podle Sachse být Bělorusko, Severní Korea nebo třeba Zimbabwe, kromě nich jsou tu však jiné, třeba Ghana, Senegal, Uganda nebo Mozambik, jejichž dobré úmysly maří dutá prázdnota státní kasy. Projekt tisíciletí poukazuje na již zavedené způsoby hodnocení vlád a zároveň nabádá, aby hned letos vyspělý svět vyčlenil skupinu chudých důvěryhodných zemí, kterým své miliardy svěří přednostně.

Kolik by to stálo? Další překvapení. Profesor Sachs tvrdí, že současnou rozvojovou pomoc ve výši 69 miliard dolarů by bylo potřeba zvýšit na 135 miliard v roce 2006 a na 195 miliard v roce 2015. Vypadá to astronomicky, ve skutečnosti se však jedná pouze o 0,54 % hrubého národního produktu 22 nejbohatších zemí světa, které se však již v roce 1970 zavázaly k rozvojové pomoci ve výši 0,7 %. Závazek dosud plní pouze pět zemí (Švédsko, Norsko, Nizozemsko, Lucembursko a Dánsko), dalších šest (Finsko, Velká Británie, Španělsko, Belgie, Francie, Irsko) nedávno slíbilo, že své závazky splní právě do roku 2015. Na druhé straně žebříčku stojí bohaté Japonsko a Spojené státy americké se svými 0,15 % HNP. V Evropě patří k největším skrblíkům bohatá Itálie (0,17 %), na kterou se dotáhlo i mnohem chudší Česko, jež svůj příspěvek v posledních třech letech ztrojnásobilo a vysloužilo si tak veřejnou pochvalu neziskových organizací Oxfam, Action Aid a Eurodad.

Přímé příspěvky však musí jít ruku v ruce s odepsáním dluhů a rovným přístupem na světové trhy. Pokud se tak nestane, stojí chudé země v situaci, kdy jedna ruka bere a druhá zase okamžitě dary vrací. Chudé země zaplatí každý rok 230 miliard dolarů na splátkách dluhů a podobně je to s dovozními tarify, které jsou v případě rozvojových zemí několikanásobně vyšší ve srovnání se zeměmi vyspělými. Spojené státy tak například v roce 2004 vybraly od Bangladéše 314 milionů dolarů, což je přibližně stejná částka, jakou zaplatila Francie, jejíž objem dovozu do USA je však čtrnáctinásobně vyšší.

(Respekt, www.respekt.cz)