Duben 2005

Zemane, tvou zbraní je špína

Erik Tabery

Je to kniha, kterou šel pokřtít místopředseda vlády. Stojí se na ni fronty a za pár dní si ji koupilo 100 tisíc lidí. Úspěch spisku Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice ukazuje, jak je tady bývalý premiér stále populární a jaký má dar oslovovat zdejší veřejnost. Vnitřek knihy zároveň připomíná, proč byly zemanovské časy tak zlé a proč by se neměly vracet.

V Churchillových stopách

O Miloši Zemanovi se říká, že ho v poslední době několikrát zbili kumpáni na opileckých tazích, a proto mu manželka už nedovoluje chodit v Praze ven bez dohledu. Není už sexuálně výkonný, tak si prý jeho žena musí hledat náhrady. Je údajně impotentní od té doby, co se pokusil svést Petru Buzkovou, a ta ho prý odmítla. Prý s „tlustým a věčně přiožralým dědkem nechce nic mít“. Proto se nyní Buzkové mstí. Prý se ale dostal do finanční tísně, protože musí hodně lidem platit za mlčení, aby neprozradili jeho pochybné kšefty ještě z doby ve vládě. A proto – kvůli penězům, jak se alespoň říká – vlastně své „politické memoáry“ sepsal. Zdá se vám to všechno jako sprostá a nebezpečně chytlavá pomluva? Máte pravdu. A přesně tímto způsobem napsal Miloš Zeman celý svůj bestseller.

Memoáry píše na konci své politické kariéry většina politiků. Mnohé z nich vstoupily do literární historie, například Winston Churchill za ně dostal Nobelovu cenu, jiné zase přinesly poutavé a informačně nabité pohledy na klíčové okamžiky lidstva, stačí zmínit paměti Ronalda Reagana či Margater Thatcherové. Všechny autory spojuje odhodlání vysvětlit veřejnosti motivy svého rozhodování, popsat směr uvažování a argumentace, které vedly k té či oné události. Díky tomu víme, proč Ronald Reagan zahájil jednání s Michailem Gorbačovem nebo proč se Margaret Thatcherová pustila do reforem své země.

Miloš Zeman v jejich šlépějích nejde, nesnaží se o interpretaci politiky, vládnutí či veřejného života. Kdo by si chtěl počíst například o tom, jak jeho menšinový kabinet přijímal rozhodnutí, hledal podporu u opozice či bojoval s nezaměstnaností, bude zklamán. Zajímá vás, proč bývalý premiér nevzal do své vlády žádnou ženu? Kniha vám to poví: nepodařilo se mu najít takovou, která by nebyla „coura“ a zároveň by „dokázala tvrdě pracovat“. Největší reformě veřejné správy za uplynulých patnáct let je tu věnován jeden odstavec, klíčovému boji o krachující IPB stránečka zcela povrchních informací.

Ani čárce

U pamětí Thatcherové či Churchilla není třeba přemýšlet o motivech jejich vzniku – předávají své dědictví. Jaké jsou ale motivy Miloše Zemana, který nic z toho nedělá? Proč muž, který v převratných časech spoluurčoval směr této země, věnoval tolik energie soupisu podlých historek a bulvární špíny? Necháme-li stranou (zcela legitimní) finanční zisk, zůstává už jediný důvod: Zeman nepíše paměti jako člověk, který ukončil politickou kariéru, nýbrž jako muž, jenž si připravuje půdu k návratu. A dělá to tak, jak mu velí talent a zkušenost z doby u moci: snaží se zastrašit, skandalizovat a očernit své oponenty, kteří by mu v tom mohli bránit.

Z té snůšky špinavostí o lidech, které „prý bije žena“ či kteří „údajně“ lhali, kradli, báli se, smilnili či naopak „prý“ smilnit ani nemohli, nemá cenu citovat. Jedné konkrétní kolekci se však vyhnout nelze, neboť je pro smysl práce bývalého premiéra určující a nejlépe jej odkrývá. Jde o vějíř zmínek na téma Zemanovy dlouholeté stranické oponentky, současné ministryně školství Petry Buzkové. V knize se o ní dozvíme, že je „prý“ líná coura, „údajně“ spolupracovala s StB, „podle řady lidí“ se vyspala s kdekým v sociální demokracii a podobně klíčové, dobře zapamatovatelné věci. Vše samozřejmě podáno v zásadách nejlepšího bulváru tak, aby se napadený mohl jen obtížně bránit. Jediný, koho Zeman cituje přímo, je už deset let mrtvý Karel Kryl; ten měl prý o Buzkové prohlásit, že se „prošoustala“ až do vedení ČSSD.

Proč s tím hnusem ztrácet čas? Protože vnáší jasno do jedné zapomenuté, ale mimořádně důležité aféry. Za Zemanova vládnutí odhalila Mladá fronta připravovanou operaci na znemožnění Petry Buzkové. Pamflet přezdívaný svými autory Olovo měl mezi veřejnost trousit mimo jiné informace, že Buzková spolupracovala s StB, živila se jako prostitutka, špatně pečuje o svou dcerku. Noviny tehdy odhalily, že celou tu věc sepsal na svém počítači v Úřadu vlády Zemanův poradce, bývalý příslušník StB Vratislav Šíma. Policejní „vyšetřování“ ovšem nikdy neodhalilo, kdo mu k tomu vlastně dal příkaz. Takže dnes už konečně víme to, co jsme celou dobu jen tušili: za Olovem stál Zeman, a když mu to nevyšlo se Šímou, sepsal a vydal si ho tentokrát raději sám. Je to výhodné – místo strachu z prozrazení ještě vyinkasuje honorář od vydavatele. Nicméně jistý profit z toho má i čtenář: ví, jak Zemanovu knihu číst. Jako estébácký dezinformační spis, v němž nejde věřit ani čárce, protože všechno slouží jen manipulaci a generální lži.

Brutální Zdeněk

Prodej knihy se už blíží stovce tisíc, což by vzhledem k obsahu mohlo zarážet jako šokující podpora hulvátství. Tak tomu ale nejspíš není. Paměti vrcholných politiků téměř vždy patří mezi bestsellery a i tady jde zřejmě jen o touhu nahlédnout do „mocenské kuchyně“. Mnohem zajímavější by bylo zjistit, jak kniha na lidi po přečtení působí. Nakolik má veřejnost dostupné informace, aby odhalila, že je plná dezinformací a lží.

O vnitrostranickém názoru na knihu si lze udělat alespoň částečný obraz podle stranického diskusního fóra na internetu. Převládající nota čtenářů tu zní: Je to sice občas hodně peprné, ale když byl ten člověk tak dlouho ve vedení strany, zřejmě ví, co píše. A ti debatéři, kteří spis nečetli, se na to chystají. „Určitě ano, pokud si mám udělat jasno a poznat něco ze zákulisí naší strany,“ píše například jeden z regionálních šéfů ČSSD Petr Procházka. „Na základě toho, co bylo uvedeno v médiích, by to měla být povinná četba pro všechny členy ČSSD,“ říká jiný hlas a debatu korunuje moudrost, která někdejšího premiéra musela potěšit nejvíc: „Na každém šprochu najdeš pravdy trochu.“

Větší vypovídací hodnotu o schopnostech této společnosti odolávat špinavým manipulacím nese spíš fakt, že Zemanův pamflet přišel na autogramiádu pokřtít dnešní místopředseda vlády Zdeněk Škromach. Na otázku novinářů, jestli mu přijde vhodné podporovat něco takového, odpověděl: „Znám i brutálnější knížky a nebrání mi to, abych je četl. Já bych si přál i druhý díl knihy s názvem Jak jsem se nemýlil, když jsem se do politiky vrátil.“ Z úst muže, který aspiruje na post šéfa ČSSD, je to důležitá zpráva. Mýtus Miloše Zemana je v sociální demokracii dosud živý a řada vlivných straníků by uvítala jeho návrat.

Ten může skutečně nastat, protože ČSSD se nachází ve vážné krizi vinou afér svého předsedy Stanislava Grosse. Ten svojí neochotou odejít z čela vlády a sociální demokracie může skutečně stáhnout stranu na dno preferencí. A pak se může ozvat volání po tom chlapákovi, který už jednou vytáhl partaj nahoru a který s těmi „impotenty“ a „courami“ pořádně zatočí.

Ale Grossova nepříjemná kauza nedává za pravdu Zemanovi, že po jeho odchodu je v zemi všechno špatně. Právě naopak. Grossův případ ukazuje, jak zdárně jsme se od časů Zemanovy opoziční smlouvy posunuli k normálu. Opozice bombarduje vládu, koaliční partner žádá zjednání nápravy, média i veřejnost z různých úhlů analyzují chybu premiéra. A připomeňme si ty olovnaté časy, kdy se na ministerstvu zahraničí plánovala vražda nepohodlné novinářky, kdy „poradci“ nejvyšších potentátů beztrestně a vydíráním nutili státní úředníky vymýšlet lži o politických rivalech jejich šéfů, kdy utíkaly desítky miliard na podezřelých zakázkách všemožných dálnic, vyslanectví, internetů do škol a podobně. A to vše za tichého přihlížení opoziční ODS, která se zavázala nepodpořit hlasování o nedůvěře vládě, i kdyby se děly sebehorší věci.

Zemanova politika skončila naprostým fiaskem, stejně jako politické kariéry jeho koní – Miroslava Šloufa, Egona Lánského, Jana Kavana, Eduarda Zemana, Ivana Davida atd. Ve své knize de facto ukazuje proč. Často tam například kritizuje Stanislava Grosse za jeho „klientelismus“, neboť prý jako ministr vnitra nadbíhal lobbistům, podnikatelským bossům a dokonce záměrně brzdil vyšetřování velké hospodářské kriminality. Je-li to pravda (o čemž je nutné při vědomí charakteru Zemanova psaní pochybovat), tak proč premiér nezasáhl? Proč toleroval zneužívání policie ke Grossovým cílům? A opět, proč není ve svých obviněních konkrétní?

Na již zmiňované internetové debatě ČSSD jeden ze straníků napsal: „Miloši, příteli, prosím, vrať se!“ Ten dobrý muž možná neví, že volá po tom, aby se do čela země vrátil politik, jehož metodou je estébáctví a zbraní špinavá zákeřnost. Pokud prosebníkovi jeho přání vyjde, bude to pro tuto zemi smutná chvíle.

(Respekt, www.respekt.cz)