Duben 2005

Spasitel Makedonie

Filip Tesař

Uplynul rok od úmrtí prezidenta Borise Trajkovského. V troskách vládního letounu zahynul 26. února 2004 při leteckém neštěstí politik, jakého Makedonie dlouho před ním neměla a asi dlouho mít nebude. Země rozdělená sporem mezi makedonskou většinou a albánskou menšinou, vévodící žebříčkům korupce a obklíčená nepříliš přátelskými sousedy, ztratila v Trajkovském muže, který se lví měrou zasadil o ukončení krátké občanské války v roce 2001 a výrazně pozvedl kredit Makedonie na mezinárodním fóru.

Z ničeho prezidentem

Trajkovski byl zvolen prezidentem v roce 1999 hlasy tehdy vládnoucí pravicově nacionalistické makedonské strany VMRO-DPMNE (Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty). Neměl za sebou – na rozdíl od jiných kandidátů – nijak bohatou politickou kariéru. Byl důvěrným spolupracovníkem svého stranického předsedy a tehdejšího premiéra Ljupčo Georgievského, ale v porovnání s úctyhodnými životopisy svých starších i mladších soupeřů, které se hemžily funkcemi a tituly z doby bývalé Jugoslávie i samostatné Makedonie, nebyl takřka ničím. Nepatřil ani k zakladatelům své strany.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl dosáhnout na nejvyšší funkci ve státě. Narodil se v roce 1956 ve Strumici ve východní Makedonii, v čistě makedonském prostředí. To mu nedávalo nejlepší předpoklady k jeho pozdější roli prostředníka v albánsko-makedonském konfliktu uvnitř země. Byl metodistický pastor (teologii vystudoval v USA), což mu v makedonském pravoslavném prostředí nedávalo příliš šancí stát se uznávaným arbitrem ve sporech mezi jednotlivými politickými proudy. Jeho úzká vazba na stranického vůdce Georgievského jako by mu předem znemožňovala zaujmout patřičně nadstranický postoj. A jeho břitký antikomunismus mu rozhodně nepomáhal stát se autoritou v zemi, která z jugoslávského komunismu profitovala a zdědila silný návyk na sociální zaopatření ze strany státu. Přesto se záhy po inauguraci stal přesně tím, na co podle všech předpokladů neměl nárok: nadstranickou autoritou a arbitrem.

Za jeho úspěchem stojí především tvrdá práce, která je takřka ukázkovou ilustrací stereotypu o protestantské píli a pracovitosti. Až do roku 1997 pracoval Trajkovski jako podnikový právník v jedné skopské firmě. Coby šéf stranické komise pro zahraniční politiku ovšem neúnavně cestoval. Navazoval kontakty s předsedy politických stran v USA a západní a střední Evropě, účastnil se desítek mezinárodních konferencí, seminářů a stáží z oblasti mezinárodních vztahů, zvláště s ohledem na udržení a budování míru, a zdokonaloval se stážemi na řadě světových pracovišť zabývajících se ekonomií a politikou. V zemi, kde jsou zahraniční cesty spíše příležitostí nakoupit si v obchodních domech západních metropolí, Trajkovski svou neobyčejnou pracovitostí zaujal a po volebním vítězství VMRO-DPMNE v roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí v Georgievského vládě a nakonec i kandidátem na prezidenta.

Zastavil válku

Ve volbách vystupoval se sloganem: „Rozumně, poctivě, rozhodně“. Na rozdíl od jiných kandidátů veřejně prohlašoval, že nemůže slibovat velké peníze, protože nemá kouzelnou hůlku. Zato hovořil o úloze rodiny pro společnost (mnozí jiní politici v Makedonii – ať makedonští, nebo albánští – sázejí spíše na úlohu zbytku společnosti pro jejich vlastní rodinu). Ač přívrženec NATO a EU, udržel si v době války mezi NATO a Miloševićovou Jugoslávií – která vyvolala v Makedonii uprchlickou krizi – kritický odstup od všech: Albánců, Makedonců, přívrženců i odpůrců Srbů, uprchlíků, USA i evropských vlád, médií i mezinárodních organizací.

Dva roky poté ho pozice vrchního velitele ozbrojených sil předurčila k nesnadné úloze prostředníka mezi Makedonci a Albánci, jejichž část povstala se zbraní v ruce. Byl hlavou makedonského týmu pro vyjednávání s povstalci a ukončení konfliktu je v nemalé míře jeho osobní zásluhou, stejně jako následující klopotné, ale přesto pokračující politické urovnávání s cílem dosáhnout integrace Albánců do makedonského státu. Právě postupné urovnávání makedonsko-albánského konfliktu je jeho největším odkazem – i díky němu Makedonie zvládla (s pomocí NATO a EU) jako jediná země na Balkáně zastavit rozbíhající se kolo občanské války a etnických čistek.

(Respekt, www.respekt.cz)

Filip Tesař

Uplynul rok od úmrtí prezidenta Borise Trajkovského. V troskách vládního letounu zahynul 26. února 2004 při leteckém neštěstí politik, jakého Makedonie dlouho před ním neměla a asi dlouho mít nebude. Země rozdělená sporem mezi makedonskou většinou a albánskou menšinou, vévodící žebříčkům korupce a obklíčená nepříliš přátelskými sousedy, ztratila v Trajkovském muže, který se lví měrou zasadil o ukončení krátké občanské války v roce 2001 a výrazně pozvedl kredit Makedonie na mezinárodním fóru.

Z ničeho prezidentem

Trajkovski byl zvolen prezidentem v roce 1999 hlasy tehdy vládnoucí pravicově nacionalistické makedonské strany VMRO-DPMNE (Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty). Neměl za sebou – na rozdíl od jiných kandidátů – nijak bohatou politickou kariéru. Byl důvěrným spolupracovníkem svého stranického předsedy a tehdejšího premiéra Ljupčo Georgievského, ale v porovnání s úctyhodnými životopisy svých starších i mladších soupeřů, které se hemžily funkcemi a tituly z doby bývalé Jugoslávie i samostatné Makedonie, nebyl takřka ničím. Nepatřil ani k zakladatelům své strany.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl dosáhnout na nejvyšší funkci ve státě. Narodil se v roce 1956 ve Strumici ve východní Makedonii, v čistě makedonském prostředí. To mu nedávalo nejlepší předpoklady k jeho pozdější roli prostředníka v albánsko-makedonském konfliktu uvnitř země. Byl metodistický pastor (teologii vystudoval v USA), což mu v makedonském pravoslavném prostředí nedávalo příliš šancí stát se uznávaným arbitrem ve sporech mezi jednotlivými politickými proudy. Jeho úzká vazba na stranického vůdce Georgievského jako by mu předem znemožňovala zaujmout patřičně nadstranický postoj. A jeho břitký antikomunismus mu rozhodně nepomáhal stát se autoritou v zemi, která z jugoslávského komunismu profitovala a zdědila silný návyk na sociální zaopatření ze strany státu. Přesto se záhy po inauguraci stal přesně tím, na co podle všech předpokladů neměl nárok: nadstranickou autoritou a arbitrem.

Za jeho úspěchem stojí především tvrdá práce, která je takřka ukázkovou ilustrací stereotypu o protestantské píli a pracovitosti. Až do roku 1997 pracoval Trajkovski jako podnikový právník v jedné skopské firmě. Coby šéf stranické komise pro zahraniční politiku ovšem neúnavně cestoval. Navazoval kontakty s předsedy politických stran v USA a západní a střední Evropě, účastnil se desítek mezinárodních konferencí, seminářů a stáží z oblasti mezinárodních vztahů, zvláště s ohledem na udržení a budování míru, a zdokonaloval se stážemi na řadě světových pracovišť zabývajících se ekonomií a politikou. V zemi, kde jsou zahraniční cesty spíše příležitostí nakoupit si v obchodních domech západních metropolí, Trajkovski svou neobyčejnou pracovitostí zaujal a po volebním vítězství VMRO-DPMNE v roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí v Georgievského vládě a nakonec i kandidátem na prezidenta.

Zastavil válku

Ve volbách vystupoval se sloganem: „Rozumně, poctivě, rozhodně“. Na rozdíl od jiných kandidátů veřejně prohlašoval, že nemůže slibovat velké peníze, protože nemá kouzelnou hůlku. Zato hovořil o úloze rodiny pro společnost (mnozí jiní politici v Makedonii – ať makedonští, nebo albánští – sázejí spíše na úlohu zbytku společnosti pro jejich vlastní rodinu). Ač přívrženec NATO a EU, udržel si v době války mezi NATO a Miloševićovou Jugoslávií – která vyvolala v Makedonii uprchlickou krizi – kritický odstup od všech: Albánců, Makedonců, přívrženců i odpůrců Srbů, uprchlíků, USA i evropských vlád, médií i mezinárodních organizací.

Dva roky poté ho pozice vrchního velitele ozbrojených sil předurčila k nesnadné úloze prostředníka mezi Makedonci a Albánci, jejichž část povstala se zbraní v ruce. Byl hlavou makedonského týmu pro vyjednávání s povstalci a ukončení konfliktu je v nemalé míře jeho osobní zásluhou, stejně jako následující klopotné, ale přesto pokračující politické urovnávání s cílem dosáhnout integrace Albánců do makedonského státu. Právě postupné urovnávání makedonsko-albánského konfliktu je jeho největším odkazem – i díky němu Makedonie zvládla (s pomocí NATO a EU) jako jediná země na Balkáně zastavit rozbíhající se kolo občanské války a etnických čistek.

(Respekt, www.respekt.cz)