Duben 2005

Knížák: Rebel, který ochutnal moc

Petr Třešňák

Příběh Milana Knížáka. Kdysi ho nenáviděli politici a úředníci, zatímco svobodomyslná mládež v němž viděla svého guru. Dnes ho politici a úředníci milují, zatímco mládež nemá slov, kterými by vyjádřila svoje pohrdání. Cesta Milana Knížáka ovšem není jen fascinujícím příběhem člověka, který se změnil. Je to zároveň i příběh muže, který poznal a dal poznat jiným, jak chutná moc.

Kokrhání před panely

Komunistické Československo, první polovina 60. let. Na dlažbě Staroměstského náměstí sedí dlouhovlasý mládenec v pestrobarevném obleku s kapesníkem připíchnutým na zádech a velkými písmeny píše na papír větu: „Prosím kolemjdoucí, aby pokud možno při procházení kolem tohoto místa kokrhali.“ Stejný mladý muž jindy rozdává nechápajícím Pražanům na ulici vlaštovky, hází lidem do schránek lístky do kina tak, aby sousedi seděli vedle sebe, píše provolání k dlouhovlasým vrstevníkům: „Jednejme nekompromisně, nežvatlejme, změňme život, aby byl k žití, a ne k vegetování.“ Policie má na něj spadeno, často končí v cele, ostříhají mu vlasy ale on se nenechá zastavit. Dál ovládá ulice svými happeningy, jeho pověst se šíří za oceán a umělci ze světoznámé newyorské skupiny Fluxus ho berou mezi sebe. Nezastaví ho ani počínající normalizace – v roce 1972 píše telegram generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž ho vyzývá, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie. „Zahoďte mozky, zahoďte srdce, zahoďte všechno, co vás dělá člověkem. Staňte se prasetem. Staňte se prasetem,“ křičí jeho kapela Aktuál z pódia výsměšné doporučení, jež valná část společnosti brzy vezme za své. „Ti, kteří se osobně zúčastnili koncertů, nemohli nepodlehnout síle jeho fascinantní osobnosti,“ píše ve svých vzpomínkách Ivan Martin Jirous, „vždycky zůstal individualistou, vysoce přečnívajícím své okolí.“

Střih. Praha, listopad 2004. Jméno Milan Knížák je pevnou součástí expozice českého moderního umění a ve Veletržním paláci Národní galerie visí na zdi fotodokumentace jeho slavných happeningů. Právě sem vchází jedno listopadové dopoledne šest mladých studentů výtvarného umění a liduprázdným sálem míří k panelům s Knížákovým jménem. Stahují si kalhoty, sedají do podřepu a konají před nimi velkou potřebu. Pak v klidu odcházejí, aniž si jich někdo všiml. Strážní služba objevuje exkrementy až za nějakou dobu a na její alarm dorazí na místo i generální ředitel Národní galerie – Milan Knížák. Přikazuje spoušť před svým koutkem uklidit a celou akci utajit. Až když o pár dní později vyjde v novinách, že – a jak – protestovali studenti Akademie výtvarných umění proti Knížákovu vedení Národní galerie, vydává někdejší rebel prohlášení. Informuje v něm média, že celou věc zřejmě spáchali „duševně nebo zdravotně postižení občané“, na které se rozhodl zavolat policii.

Kde chybí svoboda

Cesta od pronásledovaného věrozvěsta svobody k člověku, který sám posílá policii na protestující mládež, je zajímavá vždycky. U Knížáka pak o to víc, že se její zákruty vinou na hranici mezi mocí a uměním, mezi tvořivostí a politikou. „Člověk, který se chová arogantně jako on, má xenofobní názory a chtěl do Evropského parlamentu za nacionalisty, nemůže řídit instituci, která má být z principu svobodomyslná a otevřená,“ vysvětluje jeden z protestujících studentů, Marek Meduna, proč skupina, jejíž třetinu tvořili členové uměleckého spolku Rafani, zanechala loni v listopadu svůj šokující vzkaz pod knížákovským panelem.

A překvapivě velká řada osobností ze zdejší umělecké scény s jejich demonstrací souhlasí. „Ten člověk nesnese jiný názor – a proti tomu nějaké výčitky moc nepomohou,“ říká historik umění Jiří Ševčík, který kdysi patřil ke Knížákovým přátelům, ale postupně se rozešli. „Takže pokud veškerá komunikace selhala, je jedinou možností udělat čin. To se těm klukům, co se vysrali ve Veletržním paláci, povedlo. Konkrétní nehorázný čin mimo normy ukazuje pravý stav věcí.“

Podle kritiků se Knížákova osobnostní proměna podepsala i na stavu instituce, kterou řídí. „Nejsou tam zajímavé výstavy, o kterých by se dalo psát, je to amatérsky vedená instituce, kde chybí svoboda,“ myslí si kunsthistorička Věra Jirousová. „Teď za mnou byla vdova po fotografovi Henri Cartier-Bressonovi, že by chtěla oslovit Národní galerii s nabídkou velké Bressonovy retrospektivy. Rozmluvila jsem jí to, přineslo by jí to jen problémy.“ Někdejší manželka Ivana Jirouse zná Knížáka ještě z dob undergroundu. „Už tehdy to byl egocentrik, ale nikdo z nás netušil, že když zpívá, staňte se prasetem, jednou se jím stane sám.“

Porvali se na radě

Legendární neohrožený umělec 60. let leckoho znejistil už za normalizace – třeba když znenadání napsal dopis generálnímu prokurátorovi, v němž odvolal svůj podpis pod peticí žádající propuštění vězněného Ivana Jirouse. Když byl ale po revoluci zvolen rektorem Akademie výtvarných umění, málokdo pochyboval, že přichází figura s uměleckým i osobním renomé, jaké má v zemi málokdo.

Začátek mu vyšel skvěle: jako jediný šéf české vysoké školy nekompromisně vyházel staré struktury, přitáhl nové energické pedagogy, zreformoval akademii a otevřel ji novým trendům. „Myslil jsem si, že je to jeho největší performance, a studenti ho měli rádi. Byli jsme dobří přátelé,“ vzpomíná na porevoluční časy historik umění Jiří Ševčík. Pak se ale něco změnilo. „Začal se chovat nabubřele, urážet lidi, což předtím nedělal,“ říká Věra Jirousová. „A když pak v prvním opravdu špinavém útoku prohlásil o kolegovi Jiřím Načeradském do novin, že „asi“ spolupracoval s StB – což byla mimochodem pitomost – šla jsem za ním jako za starým známým a řekla mu, že by se měl omluvit. Řval na mne jak diktátor, že to má s právníkem zkonzultované. Pak mě přestal zdravit, vygumoval mě.“

Knížáka čím dál víc zajímala politika: po počátečním odmítnutí a kritice se přiklonil k Václavu Klausovi a ODS, za niž také neúspěšně kandidoval do Senátu. „Říkal jsem mu, ať neblbne, ale odpověděl, že ho politika baví,“ vzpomíná Jiří Ševčík. „Moc ho změnila, najednou se choval přehlíživě a zpupně,“ říká jeho další tehdejší kolega z AVU, výtvarník Jiří David. „Kritizoval jsem ho za to a dostali jsme se do velkého konfliktu. Vyvrcholilo to tím, že jsme se málem porvali na umělecké radě, museli nás držet od sebe. Pak mě vyhodil.“

Ředitelem Národní galerie se Milan Knížák stal v červnu 1999 – výběrová komise jej sice zařadila až na třetí místo, ale ministerští úředníci po diskusi se všemi kandidáty doporučili Dostálovi jmenovat Knížáka. V časech opoziční smlouvy o rozdělení funkcí ve státě to mnozí interpretovali jako tajně dojednané křeslo pro ODS, mezi odborníky ale stále převažoval spíše souhlas. „Je to jediná dobrá volba. Očekáváme od něj jasnější pohyby v Národní galerii a smysluplnější akce,“ pochvaloval si ještě tehdy v novinách Jiří Ševčík. Milan Knížák nepřišel s žádnou převratnou koncepcí, v rozhovorech používal slogany jako „totální transparentnost“, „průběžná kontrola“ a „osobní odpovědnost“. Jedno ale otevřeně prosazoval od začátku: že chce budovat především muzeum se stálou expozicí, a ne proměnlivou výstavní síň. Přesně tak, jak to říká zákon o Národní galerii, který se od roku 1949 nezměnil.

Z kola ven

„Národní galerie byla vnitřně rozložená a pan Knížák se osvědčil jako manažer, který ji dostal na nohy,“ pochvaluje si dodnes svou volbu ministr kultury Dostál. Nový ředitel měl od začátku politickou podporu sociálních demokratů, dokázal ministra přemluvit k mimořádným finančním injekcím, což v české kultuře jen tak někdo nedovede. A hodila se mu i úzká vazba na Václava Klause, díky níž například loni získal pro galerii od Pražského hradu Schwarzenberský palác na Hradčanech. „Je přece výborné, že dokáže vyběhat takové věci,“ říká Dostál.

Rubem manažerských úspěchů ovšem od počátku byla Knížákova tvrdá snaha instituci centralizovat a řídit autokraticky. Okleštil pravomoci šéfů jednotlivých sbírek a postupně se zbavil téměř všech kurátorů, kteří samostatně připravovali výstavy. Knížákova čistka se dá přitom těžko považovat za vymetení neschopných lenochů, po odchodu se totiž většinou dobře uchytili. Například Jiří Zemánek připravoval v roce 2002 v českém kontextu zcela originální výstavu, mezinárodní konferenci a publikaci na téma Divočina – příroda, duše, jazyk, Tomáš Pospiszyl je spoluautorem současné retrospektivy Aléna Diviše v Rudolfinu.

Zlý člověk, který dusí

Navenek se Knížákův styl řízení začal projevovat četnými konflikty. „Dokud tam bude, do Veletržního paláce už nevstoupím,“ citujme za všechny výrok sochaře Davida Černého, vyslovený poté, co generální ředitel nařídil po vzájemné rozepři nad podobou výstavy, aby ochranka vyvedla čerstvého laureáta Chalupeckého ceny z výstavní síně.

Knížákův nekomunikativní styl brzy poznala i cizina. „Naše pověst coby kulturní země ve světě dost utrpěla, to je jeho práce,“ myslí si kunsthistorička Noemi Smolíková, která přednáší na hamburské univerzitě a stýká se s lidmi v německém výtvarném provozu. „Byla jsem u toho, když chtěla hamburská Kunsthalle pro svou akci Léto české kultury 2002 zapůjčit z Národní galerie práce českých kubistů a Knížák jim řekl, že nic nepůjčí, protože půjčuje jen do významných muzeí.“ Šéf Kunsthalle – jednoho z nejdůležitějších muzeí v Německu – zachovává při vzpomínce na jednání s Národní galerií diplomatický tón. „Nebudu o tom mluvit, nezlobte se,“ říká Uwe Shneede. „Nehodlám pomlouvat své kolegy.“

Ředitel francouzského Centra Georgese Pompidoua Serge Lemoine je výřečnější: loni pořádal výstavu Zrození abstrakce a česká Národní galerie mu odmítla zapůjčit obraz Františka Kupky. „Pochopil jsem, že Milan Knížák nechce díla ze stálých expozic půjčovat do zahraničí,“ řekl Lemoine časopisu Reflex. „Já pořádám hodně výstav, na něž si půjčuji díla třeba z New Yorku nebo Madridu, a pochopitelně vím, že až oni budou potřebovat pro nějakou výstavu obrazy, mohou počítat s mou pomocí. Národní galerie v Praze se svým chováním postavila úplně mimo tuto mezinárodní strukturu.“ Mnoho kunsthistoriků tvrdí, že Knížákova pověst a neochota půjčovat umělecká díla se už v cizině rozkřikla a české umění se tak dostává do izolace. „Často cestuji a můžu to potvrdit. Panuje názor, že Knížákovi chybí vůle ke spolupráci, otevřenost vůči světu,“ říká například ředitel Nadace pro současné umění Ludvík Hlaváček.

Zatím poslední pokus o soužití Národní galerie s partnerem odjinud může Praha sledovat takřka v přímém přenosu. Před dvěma lety Národní galerie spolupořádala vcelku úspěšné bienále současného umění s italským prestižním časopisem Flash Art, který vede Knížákův dávný známý Giancarlo Politi. „Jezdil jsem do Prahy od roku 1976, stýkal se s chartisty a Milana jsem měl rád pro jeho silné protirežimní přesvědčení. On a Jindřich Chalupecký mi byli na svatbě za svědky,“ vzpomíná Politi na Knížákovy časy mimo oficiální struktury. „Spolupráce na bienále byla ale otřesná: Knížák má nedůvěru ke každému projektu, který nevymyslel sám. Vůbec nám nepomáhal, jen bojkotoval, cenzuroval a sabotoval naši práci. Nemohli jsme například v Národní galerii používat xeroxy ani internet, museli jsme chodit do kavárny naproti galerii. Milan Knížák je zlý člověk, který dusí veškerou kreativitu.“ Oba partneři se nakonec rozešli a letos v létě budou pořádat v Praze každý své bienále – Knížák ve Veletržním paláci, Politi v bývalé tovární hale v Karlíně. Verze celého příběhu v podání Národní galerie je stručná: „Pan Politi se ukázal jako neseriózní partner,“ píše generální ředitel v e-mailu poté, co odmítl osobní schůzku.

Když všichni odešli

Pomineme-li neutuchající spory a konflikty, čím poslední ředitel Národní galerii obohatil? Tady je odpověď jasná. Byl prvním, komu se podařilo dosáhnout cíle, po němž volalo ministerstvo i odborná veřejnost celá devadesátá léta: otevřít pro veřejnost stálou reprezentativní expozici moderního a současného umění ve Veletržním paláci. Tedy kolekci uměleckých děl, jíž vlastně stát dává najevo, kteří umělci tvoří jeho kulturní dějiny. Na rozhádané scéně se samozřejmě ihned objevily kritické hlasy a výhrady, ale pro laického návštěvníka je její podoba vcelku přitažlivá.

Trochu nadproporční se jeví jen zastoupení samotného generálního ředitele. Do Veletržního paláce totiž Knížák sám sebe – jako jediného autora – zařadil hned čtyřikrát: po zásluze má svůj koutek mezi významnými umělci druhé poloviny 20. století, pak jej ještě najdeme v sekci zahraničního umění mezi příslušníky hnutí Fluxus, tři jeho židle zdobí zákoutí s názvem Nábytek jako objekt a před budovou na ulici se tyčí Knížákova obrovská betonová socha.

Neustále rostoucí plocha pro trvalé expozice, důraz na muzeální charakter a chybějící samostatní kurátoři se ale začali projevovat i negativně: z Národní galerie vymizely zajímavé výstavy především současného umění. V roce Knížákova nástupu přišlo do galerie 421 000 lidí, loni už to bylo jen 320 000. Nejmarkantnější propad přitom zaznamenala Knížákova chlouba – Veletržní palác, který během dvou sezón přišel o třicet tisíc diváků. „Návštěvnost je kolísavá a odvíjí se od atraktivnosti výstav, ale NG má povinnost pořádat i neatraktivní výstavy,“ zní oficiální vysvětlení poklesu, ale lidé zvenku mají příkřejší názory.

„Milan dřív býval internacionální a drzý, dneska se z něj stal konzervativní nacionalista a výstavy vypadají podle toho. Nechat tam viset celý rok Brožíka, vždyť je to hrozný,“ kroutí hlavou nad úpadkem svého někdejšího koně Jiří Ševčík. „Veletržní palác je dneska naprosto mrtvé místo,“ souhlasí ředitel Nadace pro současné umění Ludvík Hlaváček, „chápu, že má muzeální funkci, ale měly by se tam dělat i dobré současné výstavy, protože nikdo jiný nemá takové prostory a možnosti.“

Jeho slova ilustruje i pohled do současných kulturních přehledů: Rudolfinum vystavuje Aléna Diviše, v brněnském Domě umění mají nejslavnějšího žijícího německého malíře Gerharda Richtera, v pražské městské knihovně probíhá generační přehlídka českých třicátníků – a Národní galerie otevřela na tři čtvrtě roku výstavu notoricky známého Václava Špály.

Věra Jirousová vidí příčinu úpadku v klimatu, který v Národní galerii panuje. „Ve světě vznikají fantastické výstavy, jenže ty stojí na myšlence kurátora, jeho chuti do práce. Takové se pak dají i nabídnout světu. Kdo by to ale v Národní galerii dělal, když všichni odešli a zůstali jen lidé, kteří mechanicky plní úkoly?“ Takovou zkušenost s Knížákovými podřízenými potvrzuje také šéf uměleckého nakladatelství Divus Ivan Mečl: „Tam si vůbec nikdo nedovolí mít jiný názor a všechno musí osobně schválit Knížák. Když jsme třeba měli společnou schůzku s ním a vedoucím Veletržního paláce Tomášem Vlčkem, vypadalo to tak, že Vlček mu celou dobu odezíral ze rtů, pak dostal domácí úkoly a šel je udělat. No a když je udělal špatně, tak bylo bu bu bu,“ vypráví své zkušenosti.

Tvrdou ruku svého šéfa poznal zmíněný Tomáš Vlček loni v létě, kdy coby kurátor připravil ve Veletržním paláci výstavu gobelínů z valašskomeziříčské manufaktury. Krátce před vernisáží dorazil Milan Knížák a rozkázal koberce svěsit, protože jde o pokleslý kýč. „Byl to nešťastný případ, hranice mezi uměním a kýčem je zkrátka velice tenká,“ vzpomíná na fiasko Tomáš Vlček a dlouho hledá slova. „Byla moje chyba, že jsem ten projekt rozjel a dostatečně se neporadil.“

Milan Knížák má prý výrazný styl chování už od šedesátých let a to se promítá i ve vedení galerie. Řídí ji tedy tak autoritativně, jak se proslýchá? „K tomu bych se nechtěl vyjadřovat. Samozřejmě si občas něco myslím, ale teď zrovna všechny konflikty utichly a jsem rád, že můžeme v klidu pracovat.“

Tady se pracuje jinak

„Strašně dlouho jsem v Národní galerii neviděl pořádnou výstavu současného umění. Takovou, která by sem přitáhla současné umělce ze světa, otevřela nějaký problém nebo diskurz,“ říká loňský laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Ján Mančuška. „Tvrzení, že chce dělat muzeum, je jen výmluva, ve světě existuje spousta galerií, které mají kombinovaný provoz.“

Jednou z inspirativních institucí, která si pěstuje stálou sbírku a přitom nezapomíná na pestrý výstavní program, je třeba městské Stedelijk museum v Amsterodamu. Má o trochu menší rozpočet než pražská Národní galerie (8 milionů eur ročně, NG má kolem 300 milionů Kč) i letmý pohled na výstavní program ukazuje, že tady se pracuje úplně jinak. Na tento rok chystá muzeum například skupinový umělecký projekt na téma populismus, představí tvorbu newyorského básníka, fotografa a performera Vita Acconciho z 60. let nebo sólové výstavy mladých mexických a čínských umělců. Do světa amsterodamští kurátoři vyslali před třemi měsíci putovní výstavu momentálně nejzajímavější holandské fotografky Rinjeke Dijkstra a planetu obíhá také několik reprezentativních výběrů ze stálých sbírek muzea – minulý rok je viděli třeba diváci v Bělehradu, Rio de Janeiru a Bergenu, nyní je na řadě Chicago. Celková návštěvnost se stabilně drží na 400 000 divácích za rok, a to má muzeum vlastně jedinou budovu – na rozdíl od osmi výstavních prostor spravovaných Národní galerií. „Národní galerie odmítá díla půjčovat ven, ale sama nedokáže vyvážet výstavy českého umění do ciziny, přitom špičkových výtvarných děl má dost – třeba Toyen nebo Kupku,“ říká hamburská kunsthistorička Noemi Smolíková.

Jak zradil Pěchouček

Čtyřicet let po svých proslavených pouličních akcích se Milan Knížák ocitl v nečekané situaci – velká část mladších kolegů, kteří by si ho měli vážit, začíná Národní galerii ignorovat a volá po jeho odvolání. „Je totálně nekompetentní a má xenofobní názory,“ myslí si Ján Mančuška. (viz rámeček) „Když jsem loni vyhrál Chalupeckého cenu, volal mi Knížák s nabídkou, že ode mne něco koupí do sbírek,“ říká Mančuška. „Ještě před pár lety jsem si myslel, že není dobré Národní galerii negovat, ale změnil jsem názor a odmítl jsem ho. Nesouhlasím se způsobem, jak Milan Knížák Národní galerii vede, a chtěl jsem si nechat svobodu ho kritizovat. Nemůžete s někým obchodovat a zároveň ho kritizovat,“ vysvětluje Mančuška.

Téma spolupráce s Milanem Knížákem v poslední době zdejší výtvarnou scénu polarizuje. „Dokud nežerou trávu a doma jim nekřičí děti hlady, nemají to dělat. Mají si radši najít normální práci, já jsem to dělal za komunistů také tak,“ říká přesvědčeně nejradikálnější Knížákův kritik, výtvarník Jiří David. Podle něj ředitel NG korumpuje mladé výtvarníky a snaží se koupit si jejich podporu. Sám David už před několika lety své práce odmítl galerii prodat a ty, které měla zapůjčené, si vzal zpět. Dnes bedlivě sleduje, kdo se dostane do Knížákova silového pole a ihned reaguje – píše otevřené dopisy, články do novin, přesvědčuje odpadlíky. Nejčerstvěji si vzal na mušku trojici umělců, které se Knížákovi podařilo přemluvit k účasti na svém letním bienále – Michala Pěchoučka, Petra Lysáčka a Jiřího Surůvku. „Dneska mi Jirka volal, jestli prý bych to ještě nechtěl vzít zpátky. Tvrdil, že se nechávám koupit,“ říká trochu rozpačitě malíř Michal Pěchouček, který přislíbil Knížákovi vystavit na bienále své dva obrazy. „Já nesouhlasím se spoustou věcí, co Knížák dělá, ale nemyslím si, že je potřeba ho bojkotovat. On taky v Národní galerii nebude věčně. Myslím, že Jirka David zbytečně kádruje lidi.“

Přestože jej někteří kolegové už považují tak trochu za extremistu, Jiří David se nemíní vzdát. „Nelze přestat s tím nátlakem. Umění v sobě musí mít také etickou složku, jinak je to jen estetický blábol,“ říká. „A je to taky určitá zpráva ven: proč by sem měl někdo investovat do nějakého umění, když tahle scéna není ani schopna sesadit tak evidentně špatného člověka.“

Malíř Tomáš Císařovský sdílí s Davidem názor, že Knížákova kariéra je především ostudou celé výtvarné scény. „Filmaři, spisovatelé, divadelníci, všichni se dokáží domluvit, ale my ne,“ říká Císařovský. Rozdrobenost výtvarné komunity je podle něj důsledkem normalizace, kdy byla velká část českých výtvarníků zkorumpovaná režimem, který nabízel dostatek práce a výhodné veřejné zakázky. „Pamatuji si, jak mi dal Saša Vondra petici za propuštění Havla, abych to nabídl k podpisu mezi výtvarníky. Dlouho jsem je obcházel, ale nikdo z nich se nepřipojil.“ V devadesátých letech šel pak každý svou cestou a staral se především o to, jak se uživit, když tučné roky skončily. „Tahle roztříštěnost a neschopnost domluvy umožnila Knížákovi zbytnět a zakopat se,“ říká Císařovský. „Je to prohra jednoho stavu.“

Otázka, která nyní zaměstnává Knížákovy kritiky, je, jak postupovat dál. Funkce generálního ředitele totiž není časově omezena a odvolat jej může jen ministr kultury, který se na to zatím evidentně nechystá. „Knížák je jeden z nejlepších ředitelů našich kulturních institucí. On není příčina, ale důsledek problémů. Média kolem něj rozpoutávají kampaň. Já jsem si jistý, že pracuje skvěle a plně respektuje svobodu rozhodování svých podřízených,“ říká Pavel Dostál. „Připravujeme s ostatními kunsthistoriky petici za jeho odvolání,“ prozrazuje nejbližší plány Marie Klimešová.

Hádanka a karambol

Ale vraťme se ještě k základní hádance visící nad Knížákovým mimořádným příběhem: jak se vlastně ze svobodomyslného rebela proti despotům stane symbol omezeného, zpupného samovládce? „Umělci jsou z principu egoističtí,“ myslí si Noemi Smolíková, „takže by neměli šéfovat státním galeriím a rozhodovat o jiných umělcích. Navíc Knížákovým problémem je nejistota. On není odborník a má jednoduše strach otevřeně komunikovat s ostatními šéfy evropských muzeí, proto se izoluje.“

Podle Věry Jirousové byl Knížák vždycky velice sebestředný a špatně snášel jiné názory. „Měl kolem sebe takové loutkové divadlo, dokázal na sebe nabalit spoustu bezprizorních lidí, ale nedovolil jim chovat se přirozeně. Hodně lidem to ovšem vyhovovalo.“

Knížákův bývalý přítel Jiří Ševčík dlouho mlčí a přemýšlí. „Já nevím, jak si vysvětlit, co se s ním stalo, ale je to pro mne docela bolestné,“ říká. „Snad je to obecnější osud lidí, kteří byli v opozici a neunesli přechod z jednoho systému do druhého, takoví lidé se najdou ve všech postkomunistických zemích. Vstoupí do institucí, příliš uvěří vlastní roli – a stane se karambol.“

Na kořalce u Dzurka

Asi největší pozdvižení během svého působení v Národní galerii vyvolal Milan Knížák svými výroky o Romech: v rozhovoru pro MF Dnes před dvěma lety je prohlásil za „nevzdělavatelné“ a „neschopné sdílet s námi společný prostor“. O romských výtvarnících řekl, že jejich díla nesplňují nutné „parametry“ k tomu, aby mohla být vystavena v NG. Proti těmto přímočaře fašistickým názorům se ozval celkem hlasitý veřejný protest – kromě romských představitelů a židovské obce byl slyšet i hlas většinové společnosti: režisér Břetislav Rychlík zorganizoval protestní petici, znepokojení vyjádřil prezident Havel a poslanci Vladimír Mlynář a Jiří Lobkowicz interpelovali ministra kultury. Případ má zajímavou dohru: generální ředitel totiž právě nakoupil pro Národní galerii dvě díla nejznámějšího romského výtvarníka Rudolfa Dzurka.

Rumunsko je zajímavější, říká šéf uměleckého nakladatelství Divus Ivan Mečl

Máte pocit, že česká výtvarná scéna nabízí divákům dostatek kvalitního umění?

Česká scéna má co nabídnout, ale především mimo velké oficiální instituce typu Národní galerie. Promyšlené výstavní projekty, jako byly ty pod vedením manželů Ševčíkových v Mánesu, Martina Dostála ve Špálovce nebo Miloše Vojtěchovského ve Veletržním paláci, které skutečně tvoří páteř vývoje umění, už v Praze mnoho let nebyly k vidění. Jejich roli sice převzala mladší generace kurátorů, ale ti bohužel nejsou ve velkých pražských institucích vítáni. Marek Pokorný pracuje v Brně, Karel Císař předvedl skvělou výstavu v Berlíně, Jana Kalinová v Jihlavě, František Kowolowský připravil přehlídku současného videa do Muzea současného umění v Bukurešti a Jiří Ptáček chystá výběr ze současnosti pro Kosovo. Praha je dnes mrtvá, mnoho galerií bylo uzavřeno z ekonomických důvodů, nebo je převzaly konzervativní struktury.

O co tedy český divák přichází?

Především o kvalitní zahraniční tvorbu – takřka nikdo sem aktuální projekty z ciziny nevozí. Chybí tu také koncepční výstavy na nějaké společenské téma, které jsou populární ve světě. Například teď zrovna v Německu probíhá kontroverzní výstava na téma teroristické organizace RAF. Výsledkem je, že pražský kulturní život se nejen nedá srovnávat se západní Evropou, předběhlo nás Polsko i Maďarsko, ale ve schopnosti prezentovat současné umění začíná být překvapivě třeba i Rumunsko nebo Srbsko zajímavější než my.

(Respekt, www.respekt.cz)