Duben 2005

Čech částečným Číňanem (Část 2)

Ota Ulč

KONČÍCÍ DRŽAVA HONGKONG

Hongkong v překladu znamená Fragrant Harbour čili Voňavý, Libovonný přístav. O jméno se zasloužila vůně santalového dřeva při výstavbě džunek. O vlastnictví se Britové zasloužili lupem, po vítězství v opiové válce v minulém století: ŕ propos, válka se nevedla proto, že by osvícená Evropa bránila omamným jedům v Asii, nýbrž pro nesouhlas Číny s britským požadavkem mít na opiové handly monopol. (O Hongkongu jsem už napsal pár stránek v knížce Bez Čedoku po Pacifiku.)

Plno končin má nárok na zdůrazňování svých zvláštností, ale Hongkong je dost unikát mezi unikáty. Je to vlastně jediná významná kolonie, co na světě ještě zbyla. Ostatní jsou už jen paběrky. Na rozdíl od zemí socialistického společenství lid nemá zájem o dekolonizaci. Že by Peking dychtil nasadit si do kožichu několik miliónmiliónů kapitalismem nakažených soukmenovců? Londýn je rovněž nechce. Naprostá většina hongkongských majitelů britského pasu nemá právo pobytu ve Velké Británii. A tahle kolonie z devadesáti procent vůbec není kolonie. Tak jak to vlastně je?

Máme co dělat s geograficko-juristickým slepencem, zčásti pevninou, zčásti ostrovy, jichž je asi dvě stě padesát. Důležitý je jen jeden, totiž Victoria - vlastní to Hongkong, komerční centrum s milionem lidí. Na svazích je nejlepší bydlení, z kopce Victoria Peak je jeden z nejlepších pohledů na této planetě - na záliv se stovkou lodí, lemovaný mrakodrapy na jednom z rovněž nejdražších pozemků světa. Komunistická Bank of China též funguje jako stranický sekretariát a vedle na trávníku Angličané hrají kriket.

Odtud přes záliv - buď lodí každých deset minut, nebo již i tunelem kdykoliv - se dorazí na pevninu, do proslulého mraveniště jménem Kowloon, víc než tři milióny lidí na třech čtverečních mílích. Zde je letiště, většina hotelů, obchodů a turistů.

Tak tohle je britský majetek: právní nárok je pevný, solidní jako třeba vlastnictví Hyde Parku. Jenže to, co je na mapě vyznačeno jako HKG, je z oněch devadesáti procent pozemek jen pronajatý - takzvaná New Territories, desetkrát tak veliká jako Victoria, stokrát jako Kowloon. Na těchto nových územích jsou továrny, elektrárny, nová satelitní města. (Nájem uzavřený na devadesát devět let vypršel 30. června 1997.) Investoři listují v kalendáři, načež listují v atlasu, aby investice případně již vložili jinam.

Počítá se tedy s parcelováním jako v Berlíně, kdy někomu se poštěstilo bydlet v západní části, kdežto smolař bratranec zdědil rozbombardovaný dům na východě? Nikoliv, takhle Peking neuvažuje: pronajaté, nepronajaté, to je všechno to je naše. A realisté v Londýně se s tou interpretací už dávno smířili.

Žádná ze stran nepopírá, že k dobytí Hongkongu Čína nepotřebuje nic víc, než zavřít kohoutek vodovodu, a kolonie by vyschla. Proč si tedy Mao tuto bradavici nejkapitalističtější nedal z nosu odoperovat?

Poněvadž v tomto případě se zachoval realisticky a nepodřízl slepici, snášející zlatá vejce,; nepřipravil se tak o tento supertuzex, zdroj čtyřiceti procent všech získaných valut, odbytiště vlastních produktů, přepravní křižovatku dováženého zboží. Komunisté, kteří v Hongkongu už investovali miliardy v bankách, továrnách, obchodních domech, importu-exportu, i v krejčovských dílničkách, se podílejí na vykořisťování. S kapitalisty pěkně napůl budují atomovou elektrárnu a v plánu je dálnice z kolonie až do Kantonu.

Letiště Kai Tak je nudle do zálivu nasypané zeminy, s panoramatickými kopci v pozadí a se značným provozem ve zrádném povětří. Přistávající letadla občas nudli občas minou a spočinou ve vodě, na štěstí ne příliš hluboké.

Z bezpečnostních důvodů se sem smí létat pouze za světla, v denních hodinách. Z okénka se dívám na nadále okousávané kopce, zasypávané moře, kde se pak staví stále větší a extravagantnější mrakodrapy.

Připomněl jsem si první návštěvu, když tehdy řádila kulturní revoluce. Naproti přes ulici v hotelu explodovala revoluční bomba. Neposlušný novinář polit benzínem a upálen. V některých výkladních skříních portréty předsedy Mao Ce-tunga, v některých oknech rudé prapory. Do kolonie nadále pronikali uprchlíci. (Neznám tvora s československou minulostí, jehož by nezajímala bytová otázka. Proto jsem hned zvídal, jak dlouho musí žadatel čekat na byt. Prý půl roku, déle v provizorních barabiznách být nemusí.)

Doba je teď jiná, podobizny kulatého kormidelníka k nespatření. Rovněž kolem nás nic nevybuchovalo.

Kdybych byl zrovna přijel z trapistického kláštera po mnohaletém pobytu, asi bych shledal Hongkong hlučnou državou. Ale po Tchaj-peji však vyjadřovalo slovo KLID - nekravál, nechaos, plynoucí dopravu. Málem jsem vzdal tichý hold Britům kolonialistům, zde téměř neviditelným (99% obyvatelstva jsou Asiaté), ačkoliv úklona by částečně měla směřovat do kanadského Edmontonu, kde na univerzitě vyučuje Standa Teplý, odborník na dopravní automatizaci a kompjúterizaci. Tohoto dumavce původem z Prahy, autora práce Hongkong Comprehensive Traffic Surveillance and Control Study, 1978-1981, si tam již mnohokrát pozvali, aby vyřešil problémy a dekonstipoval dopravu.

Další příspěvný prvek k pocitu být téměř mezi svými: totiž orientace, orientovatelnost. Jsme v úředně dvojjazyčném světě, s nápisy též anglickými. Jak už jsem v Japonsku zdůrazňoval, nepodceňujme psychologickou podporu, kterou nám v cizím světě poskytuje latinská abeceda. Nápisy v řeči třeba neznámé, ale písmena to jsou známá, lze si na ně sáhnout a člověk ví, na co sahá, o co jde. Jak si ale poradit s hebrejskými háky, arabskými vlnovkami, tamilskými kolečky, čínským rozsypaným čajem?

Z hlavy jsem vyháněl brouka: jak se, hrome, jmenovalo Stalinovo dílo o jazykovědě, o základničce a nadstavbičce a zločinném filologovi Marrovi? Brouka mi nasadila patálie s místní řečí. Čínština, jak známo nebo též neznámo, má sice totožné písmo, ale několik podstatně si nepodobných dialektů. Liší se ne jako čeština od slovenštiny, ale spíš od maďarštiny. Budování jakéhokoliv národa prospěje znalost společného jazyka. Proto v komunistické Číně, v kterékoliv její oblasti, vyučují mateřštinu v její pekingské verzi (tzv. pekingský či mandarinský dialekt). Na Tchaj-wanu, kde domorodým jazykem je fuťienský dialekt, ve školách ale učí pekingský dialekt k podpoře politického postulátu, že Čankajškovi dědicové jsou i vládci celé Číny de iure, byť zdaleka nikoliv de facto.

A v Hongkongu? Tam převládá kantonský dialekt, a tuhle maďarštinu je učí ve školách. Peking prozatím marně protestuje a varuje, že se tak se ztíží proces normalizace a konsolidace v kýženém roce 1997.

Priscilla a kluk mluví plynně fuťiensky, jakž takž mandarinsky, ale kantonsky vůbec nedovedou, ha, budeme na tom stejně.

Podnikový výlet. Měli jsme štěstí. Den po příjezdu se uskutečnil pro pošmourné počasí několikrát odložený podnikový výlet zaměstnanců firmy Leigh and Orange. Firma, jedna z nejváženějších v kolonii, vytváří nové mrakodrapy, rusovlasý švagr Sam (co vypadá míň čínsky než já), povoláním architekt, ji zčásti vlastní.

V přístavu se nás sešlo asi sto, vykořisťovaný personál s rodinami, k dispozici jsme měli loď slušných rozměrů, kapitáne, kam zamíříme? Někam k vnějším ostrovům za pěkným koupáním.

Cestou jsem měl pěkné koukání na výstavbu vlevo, vpravo. Zpovídal jsem kohokoliv, kdo mi neutekl z cesty. Kdybych musel vyjádřit dojem z přehlídky budování jedním slovem, asi bych užil slovo fenomenální. Nejen množstvím, mohutností, ale i růzností, různobarevností, tvořivostí na mnohé versty vzdálenou krušností socialistických paneláků, králíkáren bez nápadu, bez zeleně, s onou prognózou instant decrepit - pozvolným rozpadem vytvořeného hnedky po kolaudaci.

Tak tohle je konglomerát činžáků pro chudší obyvatelstvo, na činží doplácí koloniální vláda, řadu objektů vláda vlastní. Kousek dál jsou stavby pro střední třídu, jinde sídlí bohatci -- jenže zvenku není rozdíl příliš vidět. To není kontrast Kobylis a Bořislavky v beztřídních, neantagonistických poměrech. Air conditioning montují do budov všech kategorií. Zeleň a květiny rovněž zdobí okna bez ohledu na kapsu zdobitele.

Přehlídka krásy trvala déle než hodinu. Poté místo na výstavbu se z pílícího plavidla díváme na prázdné zelenavé vršky. Proč se lidi tlačí tam a nikdo není tady? Proč to tady osvícená vláda nezvelebí, hartusím a slyším suchá fakta: vnějším oblastem a ostrovům chybí voda.

Dorazili jsme k zálivu, k ideálnímu skákání a plavání. Zásluhou značných zásob piva, vína a vydatnějších tekutin mnozí pasažéři padali do vln dost šejdrem.

Na cestě z eróháckého pikniku nás minula paroloď s rudou vlajkou. Rozkolébala velkoburžoazní jachty. Motorové čluny se nesmyslnou rychlostí řítily tam a zpět, a podél se potichu různá obstarožní plavidla šourala k siluetě přístavu.

Třeba na některé z bárek zrovna připlouvají noví boat people, chudáci unikající socialistickému budování, poté pirátům, žralokům a velikým vlnám, vstříc pramalému pohostinství. Je krutější nepřízeň živlů přírodních, či člověčích? Nové příchozí odmítají přijímat všechny asijské země - s jednou výjimkou, a tou je Tchaj-wan. Poněvadž ale Tchaj-wan není členem OSN, vysoký pověřenec pro uprchlické záležitosti v Ženevě odmítá vzít na vědomí jak tohoto dobrého Samaritána, tak ony tisíce, kteří na ostrově našli útulek.

Ráno jsem v novinách objevil poznámku, že za včerejší neděli dorazilo do Hongkongu pět takových bárek. Jejich pasažéři poputují do sběrných táborů s pramalými vyhlídkami tam či kdekoliv jinde. Četl jsem o případu občana ČLR, který do kolonie doplaval s krvácejícím pahýlem, o nohu ho připravil žralok. Britové chudáka sešili, vypiplali a předali rodným úřadům.

Zákon: Jestliže nelegálně přítomná žena v državě porodí, dítě se stane Commonwealth Subject s právem nerušeného pobytu. Matka dítěte se ale musí vzdálit, neboť ji s místem nic neváže.

Výstavba pokračuje

Před několika měsíci městská správa rozmetala plesnivé přízemní domečky a vzniklo sídliště Tsuen Wan, vysoké budovy na svahu, sci-fi obraz, zejména za nafialovělých soumraků.

Tam, kde se donedávna váleli vodní buvolové v blátě rýžových políček, vznikají rozsáhlá satelitní města. Satelit Shatin, který předevčírem neexistoval, má už dvě stě tisíc obyvatel, víc než moje rodná Plzeň. A to, prosím, nejsou lány provizorních barabizen, ale moderní, technicky i esteticky zajímavé konstrukce. Měsíc co měsíc tam přibude šest tisíc nových nájemníků, dvě stovky denně, osm za hodinu.

Hazardní hry, to je tradiční forte Číňanů. Švagrova firma stvořila v Shatinu Chuchli II s airconditioned ubytovnami pro tři sta kobylek a se značným pohodlím i pro sázející veřejnost. Denně se tu už otočí peněz v obnosu, přesahujícím rozpočty několika rozvojových zemí.

Při inspekci nových území jsme kroutili hlavou nad mánií právě řádící mezi zbohatlíky: staví se vily ve španělsko-kalifornském stylu, milionová to tam pěst na oko. Minuli jsme několik hřišť, fotbalisté se na nich pachtili v tropickém vedru.

V mistrovství o pohár pokroku město porubalo venkov deset nula. Oráčové doorali, půdu kypří průmyslové bagry, devadesát devět procent vší stravy dodá kolonii rudá Čína.

Minuli jsme posádku pilně cvičících Gurkhů, legendárních bojovníků z Nepálu (Gurkha je jméno nepálské provincie). Potkal jsem se s nimi kdysi na Borneu, kde úspěšně roznášeli komunistické povstalce na kopytech. Gurkhů bývalo v britských službách sto sedmdesát tisíc (tedy asi početní síla někdejší ČSLA), dnes jich slouží už jen tisíců šest. Vyznamenali se na mnoha bojištích tohoto krvavého století, od Ypres po Al Alamein, a naposledy zasáhli do akce na Falklandských ostrovech.

Nejvíc pozornosti jsme věnovali centru kolonie. Na rozdíl od Tchaj-peje nepotřebujeme taxíky, mají tam podzemní dráhu - rychlou, čistou, spolehlivou. Vandrovali jsme v rasově zajímavé sestavě: já (stoprocentní běloch), syn (75 %), manželka (50 %), synovec Sean (25 %) a jeho choť Carmen (0 %). Koupil jsem novou kameru se zabudovanými čočkami na dálku, do šířky, fotografuji komerční cedule:

HONEST MOTORS, LTD.

LUCKY STEAM LAUNDRY

BANG BANG NOODLES KITCHEN.

Lze si představit v jiné řeči firmu Šťastné páry prádelna? Synovec tvrdil, že tam též mají LONG SHIT RESTAURANT.

Pověst Hongkongu jako zvlášť neřestného sídla je nezasloužená. Netvrdím, že tam míní konkurovat Vatikánu, nemravná čtvrť Wan-chaj skutečně není mravná, ale třeba takovému Bangkoku stěží dosahuje ke kotníkům, natož k podbříšku. Například úřady nesouhlasí s příliš okatou inzercí. Nabídka sexuálních služeb, nápis 14 stop x 14 stop na Kam Koon Building, musela být odstraněna, psali v South China Morning Post.

Organizovanou zločinností se ale Hongkong patrně vyrovná, ne-li předčí Sicílii i americká velkoměsa, pokud je rovnou nepředčí. Kádrová základna hongkongských gangů se odhaduje na dvacet tisíc. Gangům se říká „triády“, ne dle Chruščovova konceptu trojky v mezinárodní politice, nýbrž z mytické inspirace vztahu mezi nebem, zemí a člověkem. Triády se zabývají všemožnou ilegální agendou (prostitucí, drogami, lichvářstvím aj.), ale nejlukrativnějším pro ně stále zůstává obyčejné vyděračství. Obchodníci, restauratéři, podnikatelé všeho druhu musí platit. Hospodský jeden den nezaplatí, a druhý den se dostaví vazouni, kteří podnik roztřískají. Neochotný plátce bývá varován: přijde mu poštou balíček a v něm hlava černého psa. Když ani to nepomůže, triáda udeří na váhavce udeří, ubodá ho vidličkami, rozseká na kusy (stalo se tak na tenisovém kurtu), podle toho.

Činovníci triád se vydávají za velké antikomunisty. Nepředpokládám však, že by si troufli uplatňovat své metody vůči socialistickým hospodářským podnikům.

Před deseti lety veliký obchodní dům Čínské lidové republiky prodával sandály, bicykly a rýžové víno, nic příliš valné úrovně. Doba se změnila, teď už to není trapný, víc než poloprázdný krám: zákazníci se hrnou, je co vidět a koupit. Tradiční čínská apatyka v přízemí, porcelán, umělecké, ba i průmyslové výrobky v jiných poschodích. Odpovědní vedoucí měli dost rozumu, aby se nepokoušeli o soutěž s japonskou elektronikou a optikou.

Luxusy

Nikde není tolik mercedesů - na kilometr a snad i na hlavu. Párkrát jsem se postavil na roh a počítal: odhlédnuto od taxíků, chvílemi každý druhý vůz byl této značky. V kolonii není ani jedna automobilka a dovezené zboží stojí dvojnásobek ceny v zámoří.

Vedle moderního obchodního konglomerátu Ocean Centre mi švagrová ukazovala dům, v němž se byty nepronajímají, ale prodávají - tzv. condominia, kapitalistická verze družstevních bytů. Už ale mají vyprodáno, vzdychla švagrová a chrlila astronomické cifry. Pouze jsem si zapamatovala výši poplatku za celoživotní parkovací právo pro jeden vůz: 100 000 hongkongských dolarů, tedy téměř 20 000 amerických dolarů či statisíce československých korun.

Rodina uspořádala dýchánek pro asi padesát příbuzných. Právě jsem popíjel s tetou Betty, když si všimnu, že má jen jednu náušnici. Podivné - s popíjením se vidění zdvojuje a ne scvrkává napůl. Zmínil jsem se o úkazu, sáhla si na lalůček a prý, jejej, už jsem zase něco ztratila, to se mi stává často, a začala hovořit o něčem jiném, věru nechumelilo se. Nicméně jsem rytířsky klesl na kolena, dal se do hledání a nalezl cosi lesklého. To jsem ráda, že jste našel, děkuji, poděkovala s vervou, s jakou oceňujeme otevření dveří.

Se skautským činem jsem se pochlubil Priscille a hned jsem měl po radosti. Dozvěděl jsem se, že za ono nalezené blyštivé by se dala uspořádat nejedna cesta kolem světa. Do kapsičky jsem si mohl strčit hodnotu domu, nevědomost ctnost činí, pozdě drahokam honit.

Dobrá, tohle je značně zámožná rodinná větev, a zámožná byla od nepaměti. Víc než bohatství nás v Hongkongu překvapovalo množství boháčů. Kde a jak k tomu přišli, však to všichni nemohou být jen spekulanti a makléři s jepičí životností. Kdosi nás pozval do francouzské restaurace Hugo v hotelu Hyatt, prostředí a atmosféra neformálního luxusu. Chuť chodů odděloval tzv. separator - zmrzlina šerbet se šampaňským na útlé nožce. Vyhrávali filipínští primáši, dámám na odchodnou růži, pánům cigáro a účet. Nevím, co bych si byl s takovou sumou počal. Opsal jsem si z vinného listu - láhev Margaux 1928 - 4000 tisíce místních dolarů, tedy skoro 800 amerických, tedy ekvivalent výdělku Číňana v ČLR za víc než pět let. U Huga bylo nabito a byli jsme tam v pondělí. Co je moc, to je přespříliš. Vzdor náramné náladě jsem nemohl zcela potlačit představu, že s filipínskými muzikanty obchází též Nero a fidlá.

Sháňka po rudém vízu

Důvodem návštěvy kolonie nebylo lamentovat nad jejím hříčným luxusem a problematickou budoucností, ale sehnat tam vízum ke komunistům. V USA jsme totiž s žádostí neobstáli. Jednou mi konzulát neodepsal, podruhé poslal natištěnou informaci s doporučením napřed zajít do oprávněné turistické kanceláře a přihlásit se k organizovanému výletu: standardní trasa - Peking, Zeď, Si-an, Šanghaj, eventuálně odskok na mongolské pláně popít čaj v jurtách a navíc potěmkiniádní návštěvy mateřských škol a dalších socialistických výdobytků. Vše za hodně peněz, podrobnosti inzerují v New York Times každou neděli. Též jsem v Timesech četl, že „je téměř nemožné, aby cizinec získal individuální vstupní vízum ke zcela soukromému účelu“. A o to nám právě šlo: navštívit přístav Amoy (čili Siamen) a přilehlý Ku-lang-su (čili Ku-lang-jü ve fuťienské provincii), kde se Priscilla narodila a žila až do svých holčičích let, ale kam turistické výpravy nemíří.

Priscilla napsala strýcově rodině, jediným tam zbylým příbuzným, a dostala odpověď, že tedy žijí, smějí psát a jen ať přijedeme. Dopis jsme nezahodili a v Hongkongu se spojili s mým bývalým studentem. Už také učí na univerzitě, a navíc projevuje schopnosti, za něž by si zasloužil členství v Akademii věd pro život nejprospěšnějších: um, jak a kde co zařídit.

Rychle pochopil náš problém. Za pár dnů se dostavil s Číňanem malajské státní příslušnosti, který do loňského roku žil u komunistů, teď žije u kapitalistů, export - import, víte, tyhle věci, kdybyste potřeboval, zařídím vám pozvání učit semestr nebo déle na univerzitě v Šanghaji.

Ne, děkuji, my radši tohle vízum.

Obojživelný Matěj Hari se přívětivě usmál, však dobrá, vždyť to nespěchá.

Jenže s vízem my spěcháme.

Ano, pravda, tak jedeme.

Neodjeli jsme na konzulát, ale k zastrčené budově, k firmě YICK FUNG SHIPPING AND ENTERPRISES COMPANY, LTD.

Záhadný ochotný muž (který už předem rezolutně odmítl jakoukoliv platbu za poskytnuté služby) zařizoval jedním rázem nejen vstupní povolení, ale i způsob dopravy do povoleného místa. Prošli jsme žadateli přeplněnými kancelářemi, až pak jsme za dveřmi byli sami. Úředník podal formulář.

Pas? United States, to je dobře. Čtu rubriku: Držitelé pasu Izraele, Vatikánu, Jižní Afriky a - tehdy již neexistující - Rhodesie nesmějí žádat.

Účel cesty: návštěva příbuzných.

Způsob dopravy: loď Ku-lang-jü, jméno rodného ostrůvku, jaká to pěkná symbolika. Loď pluje pod rudým praporem a netřeba přesedat. Odjezd z Hongkongu v poledne, příjezd do Amoye ráno. Plavidlo patří socialistickému podniku FUJIAN PROVINCE SHIPPING CORPORATION, zde ji zastupuje firma Yick Fung, teď s námi úslužně zachází.

Jakou že bychom ráčili kabinu. Ano, mají na palubě údajně nejegalitárnějšího státu různé: třídu druhou, první, extra první a de luxe.

Koupili jsme de luxe, ať se máme. A vízum? Jen ať jim tam necháme pasy, to oni zařídí, pozítří nám je posel přinese.

Takovýhle sled událostí - co jsme v Americe nesehnali za půl roku, u Yick Fungů zařídili za půl hodiny.

Do zítřka setrváme v državě ve stavu pololegality. Hongkongské úřady nařizují nosit občanské legitimace či cestovní pasy vždy a všude, policejní zjišťování totožnosti je časté, v permanentním honu na vetřelce, na nežádoucí uprchlické živly. Dodávám, že strážci pořádku jsou Číňané, neviděli jsme v uniformě ani jednu bílou tvář.

Současně nám ale ochořel potomek. Horečky, obsypán červenými fleky - plané neštovice. Lékař se vyslovil, že už léta neviděl tak šeredný případ. Vzpomněli jsme si na Chua-lien, na bazén s nápisem o defectious doasoas, počítali na prstech, tak tam to chudák nejspíš chytil.

Přibývalo na jiných chmurách. V rádiu zrovna Musici Pragensis fidlali starého pana Bendu pod taktovkou Libora Hlaváčka a program přerušilo oznámení - WARNING, první tajfun sezóny je na cestě. Tajfun jménem Andy, jmenují je abecedně. Dřív to bylo vždy po dívčinách, feministky zlozvyk zakázaly.

Odpoledne černé jako naše nálada. Větry potrhaly elektrickou síť, takže s klimatizací mimo provoz jsme měli i černou hodinku, dlouhé, horké, vlhké hodiny.

Jak se pak ukázalo, Andy si tady pofukoval jen periferně. Řádil ve vodách, kudy má mířit naše loď Ku-lang-jü, řádil na Tchaj-wanu, zaplavil tamější jih, pobil pár lidí a na severu v Tchaj-peji vyvrátil sedmnáct tisíc stromů.

A s námi cloumal Hamlet - jet, či nejet. Zmeškat příležitost třeba jedinečnou, nebo se dopustit rodičovské surovosti, opustit choré dítě, a navíc padnout do pasti bolševikům.

Házeli jsme po sobě plusy a minusy a propochodovali kilometr.

A pak jsme tedy jeli.

NAHLÉDNUTÍ ZA BAMBUSOVOU OPONU

Plavba

Tajfun Andy se zbytky sveřeposti převracel stromy a domy v Číně jak komunistické, tak nacionalistické, když jsme v Hongkongu dorazili k molu, abychom nasedli na loď a vydali se směrem značně zčeřených vln.

Většina pasažérů vlekla veliké balíky a krabice s písmeny HITACHI, SONY, SANYO. Naprosto samí Asiaté. Podle oblečení a rozjíveného chování dětiček někteří asi byli zámořští Číňané z Kanady a Ameriky. Dali jsme se do řeči s mladým mužem z ČLR, který smí v kolonii pracovat jedenáct měsíců v roce. Právě se vracel na měsíční dovolenou lebedit si u manželky.

Bárka nás dopravila k lodi značného rozsahu, tu snad tajfun nepřekotí. Vznikla před dvaceti lety v loděnicích v Cádizu, hele, Mao nakupoval u Franka.

Dav se pěchoval v nižších palubních prostorách, my jediní se odebrali do socialistického de luxe, kde se nám poněkud lepilo na paty červené linoleum. Dva kavalce, osvícené dokonale kýčovitými lampičkami, čisto, s fungující koupelnou a oknem k oceánu. Ve dveřích nemáme klíč. Neviděl jsem jediný klíč na lodi, ba ani pak v Číně.

U vchodů a schodů stál či seděl personál, mladí muži a ženy v tmavých kalhotách a bílých košilích či blůzkách, s jmenovkou jen čínsky psanou a s arabským číslem. Ani přátelští, ani nepřátelští. Jen málokdo z nich reagoval na úsměv. Pěkně od těla, nejsou na stráži, připraveni ke skoku, ke službě. Nefungují jako zpomalené mátožné postavy v Indii, ale jsou relaxed, samozřejmí, jsou sami sebou, bez zájmu o spropitné (nápisy v kabině přísně zakazovaly něco takového). Na Tchaj-wanu ke službě patří úsměv a ochota vyhovět a pokud možno předvídat přání zákazníka. Servis může a nemusí být servilní. V Hongkongu mají v hotelech hajzldědky, kteří člověka málem nenechají rozepnout vlastní poklopec. A stále s prackou nataženou. Jeden lačný kmet usiloval o právo mě učesat.

V kabině kromě plivátka, připomínajícího antikvární středoevropský nočník, jsme měli k dispozici termosky s vodou a čaj, aby si de luxe pasažér posloužil. Žíznil jsem po whisky se sodou. Skotskou jsem měl v brašně, sodu nikoli. Tedy abych zředil s vodou: to, co teklo z kohoutků v koupelně, bylo nepitelné a voda v termosce vřela. Priscilla se šla přeptat první dívky za dveřmi bez klíče, kde sehnat žádané. Promluvila na ni jejím dialektem: údiv, ocenění a patrně i nadšení -- taková by byla reakce kdekoli jinde. Dívka nepohnuta toliko utrousila, bez zloby či ironie, že na lodi studená voda k mání není a že ať si počkáme, až vychladne. Nechci z komára dělat velblouda, dotyčnou třeba zasáhla měsíční chmura. Jenže tohle se zdála být dost typická reakce ve všelijakých situacích a jistěže všechny Číňanky a všichni Číňané neustále nemenstruují.

Tlampače se rozpovídaly trojjazyčně - mandarínsky, fuťiensky a kantonsky. Zřejmě citáty, to je dobře, že nerozumím.

Mýlka. Za celý den či noc nedošlo k jedinému ideologicky otužujícímu sdělení. Buď vábili k nákupu v tuzexu, nebo vyzývali k nástupu do jídelny.

Uposlechli jsme, spěcháme hodovat. Několik zcela relaxed číšníků roznášelo totožně naplněné talíře (praxe to barbarsky nečínská) a rýži ať si nabereme sami z velkého hrnce. Dveře hlídala nepřístupná žena, aby nevstupovala druhá třída. Při odchodu jsme vyfasovali pomeranč, ať chtěli, či nechtěli.

Nemíním se pošklebovat, však i v tropických oblastech ČLR je pomeranč poměrně vzácnost. Leč nelze neporovnávat s nesocialistickým sousedstvím, s ovocem rozmanitým, k mání v mísách, nikoli na příděl.

Tak přece jen nejsem sám mezi šesti sty žlutými pasažéry. V baru jsem vrazil do Holanďana a jeden bílý ďábel se rozpovídal s druhým ďáblem. Seznámil jsem se tak s kapitalistou, který slavil třicáté narozeniny a v Amoyi zahájil výrobu jachet. Moc se mu tam líbí, perspektivy jsou růžové, bublal optimismem.

Ony zvláštní ekonomické zóny už na Tchaj-wanu existují aspoň dvacet let a komunisté začínají rovněž podepisovat smlouvy s mezinárodními koncerny, s firmami nejznámějších značek. V Amoyi se už dohodli s Reynoldsem na výrobě cigaret Camel s filtrem - ale co že by jednali tadyhle s mladíkem z Nizozemska?

Prý domluvil kontrakt za pouhých pár týdnů a s partajními činiteli je jedna ruka. Jeden prý se mu svěřil s diagnózou a prognózou, že „komunismus, to je jako dynastie, taky jen dočasný, však ono to přejde“.

Holanďan na mě neměl čas. Čekal na náruč dívky, před hodinou nabalil docentku hongkongské univerzity na cestě k brigádnické pedagogické výpomoci. Ráno jsem je pak potkal do sebe velice zavěšené, lahodně zemdlené, jak se šourají k celní prohlídce.

Ku-lang-jü se rozkolébala s rostoucí intenzitou, vlnu rostly a šedivěly, pílili jsme vzdáleni dvacet, třicet kilometrů od souše, vidět však nebyla v odpoledním zákalu.

Za větrem na palubě, před očima jen rudá vlajka u komína a mlžný horizont. Bylo o čem přemýšlet. V Čínské lidové republice za první dva roky budování popravili tři milióny třídních nepřátel. Další milióny nepřátel a přátel trpěly, hynuly a zahynuly v následných kampaních. Za Velkého skoku v roce 1958 a tři následné „špatné“ (oficiální termín) roky umřelo hladem dvacet až třicet miliónů lidí. Inu, tak již bývá v centrálně plánovaném hospodářství, že omyl centrálního vládce se může rozrůst do celonárodního neštěstí.

Velká proletářská kulturní revoluce byla kampaní nejpsychopatičtější. Četl jsem (v knize China: Alive in the Bitter Sea, New York: Time Books, 1982. Autor Fox Butterfield, absolvent Harvardovy univerzity, mluví čínsky a dlouho žil v Číně jako korespondent New York Times) o dívce odsouzené k smrti pro zločinnou neochotu udat vlastního nevinného otce. Pro prostořekost jí ženské příslušnice vězeňského sboru před popravou vyřízly jazyk. Province Čching-chaj se stala čínskou Sibiří, jeden z nejpověstnějších čínských gulagů se jmenuje „Jezero vzkvétajícího nadšení“…

Tolik tento autor a mnozí jiní, aniž by ovšem dovedli přesvědčit intelektuální giganty o pravém stavu věcí: Například Butterfieldův učitel John King Fairbank, nestor americké sinologie, první učitel harvardského ústavu East Asia Research Center, mnohokrát napsal, že maoistická revoluce byla to nejlepší, co kdy mohlo Čínu postihnout, doba plná optimismu.

Mao, neúnavný velebitel rovnostářství, žil v luxusních vilách, obklopen služebnictvem, izolován od národa. Rudí gardisté skandovali Wan-suej!, doslova „deset tisíc let“, výraz však pro nesmrtelnost. Nadpřirozené síly přisouzeny velkému kormidelníkovi. V každé domácnosti trůnila Maova busta a každý den každý příslušník rodiny se musel poklonit aspoň dvakrát. Titán předsedal titánské době a nad vším obří plakáty STRANA JE SLAVNÁ A VŽDY MÁ PRAVDU.

Načež pak tato strana začala přiznávat, že zavinila mizérii miliónů, že prosazováním iracionálních dogmat probendila minimálně půlstoletí pokroku.

ČLR je nejštědřejší země co do bezcelního dovozu alkoholu: šest lahví na hlavu, tedy tucet na dvě naše hlavy. Koupil jsem jen dva Rémy Martin, vědom si pošetilého čínského přesvědčení, že francouzský koňak vyztužuje potenci.

Nastala mizerná noc. Ve fašistickém Španělsku vystavěná loď námi surově házela, držel jsem se táhla u okna, nezamknutelné dveře se otvíraly a zavíraly, kýčovité lampičky zhasly, plivátko drnčelo, hele, já se pobliju, oznámil jsem choti. Prý abych zadržel dech, řekla, jí se to říká, u moře se narodila, já jsem ze západních Čech. Vyšátral jsem se na palubu, mokrou, zbytkem Andyho ještě cákanou. Chytil jsem se jakýchsi okovů, ano, zde si počkám na svítání, na první a třeba i poslední vjezd do zářné, či spíš pošmourné socialistické reality.

A zatímco mi žaludek nesvědčil a mozek nefungoval, loď brázdila vody historické důležitosti. Tady tedy v roce 1958 málem vypukla třetí světová válka. Vpravo tu v dohledu nám známé souostroví Quemoy, kde nacionalisté mají víc vojáků, než je stav většiny armády většiny států světa.

Zde vlevo již socialistický horizont. Podívejme se, bochánek, malý Říp, a na něm kaplička s ampliony. Křičela pokroková sdělení do slaného větru. Z kilometrové vzdálenosti se jí revanšovala ideologicky antagonistická kaplička nacionalistů.

Na lodi zařinčel budíček jako na vojně. Stojíme na přídi a Priscilla čeká na okamžik, který jí byl třicet či tři sta let odepřen. Nevím, jak bych se tetelil, kdyby mě paroloď přivážela do Plzně. Rodný ostrov Ku-lang-su, scénická končina o necelých dvou čtverečních kilometrech, architektura spíš evropská středomořská než orientální. Kdysi tu fungovalo jedenáct konzulátů, zde sídlili a paláce si stavěli bohatí Číňané, mezi nimi vyženěný dědeček Lim Nee Kar, hlava rodinného klanu.

V Britské encyklopedii jsem se dočetl, že vlastnil latifundie, banky, pojišťovny, železnice, funkce guvernérské, ministerské. Smetla ho rozhněvaná pěst historické spravedlivé odplaty. A my jim tam teď, bloudi, lezeme, jako bychom snad nic nevěděli o dědičnosti třídního stigmatu.

Příjezd do minulosti

Rodný ostrov vystupoval z ranní mlhy, tamhle ten kopec s věží -- to bývala signální stanice, vysvětlovala rodačka. Tam za války japonští okupanti vytahovali prapor, kdykoli se blížily americké bombarďáky.

Před očima jsem spíš měl starodávnou čínskou malovánku - břeh s balvany podivných tvarů, pokroucené stromy na svahu, šinoucí se džunky s černými plachtami, jak můry, noční motýlové.

Přístav Amoy před námi, míříme tam, ale najednou loď zpomalila a zastavila. Dva čluny s kanóny se přibližují, srdce mi putuje do kalhot. Osoby v bílém - celníci; muži a ženy v ohavně brčálově zeleném - armáda ve funkci pohraniční stráže. Dívky s dvěma copy, růžolící, tak, jak je tisknou v exportních propagačních publikacích.

Podal jsem doklad copaté postavičce. Listovala, předstírala, že nevidí stránku s tchajwanským protekčním vízem na pět roků, a na stránku s vízem ČLR přiložila razítko. Práce jí šla od ruky a chovala se jako civilní personál, s nímž jsme se dosud potkali - ani milá, ani nemilá. Ne tedy jako v časopisech a na plakátech, kde lid je od ucha k uchu, šťastlivě se zubí, ukazuje perfektní chrup. A byl to právě úsměv, smích, chichotání, šprťouchlata, jež jsme neviděli a neslyšeli u příslušníků ani jedné věkové kategorie.

Připjali nám na prsa medaili s číslem - praktická identifikační metoda. Poté, co jsme dorazili do přístavu, celníci a směnárníci si mohli snadno spočítat, kolik nás je. Úřední procedura pak končila odevzdáním kovového čísla.

Za branou u mola se tlačilo hodně lidí. Při příchodu dvou cizinců exotického vzhledu se rozestoupili. S nohama sice na pevné půdě, přesto ale se mnou Čína nadále houpala - inu, včerejší zbytky Andyho. Sice, pane Hérakleite, nevkročíme dvakrát do téže řeky, ale aspoň na první pohled, ať si protírám oči jakkoli důkladně, zde vstupujeme do minulosti, tohle by mohl být tak rok 1934, filmová verze Šanghaje, Clark Gable a Peter Lorre, tenhle druh realismu. Tady je Čína nejčínštější - ta dávná hollywoodská. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprazdňují jakási zvířecí střeva do mísy. Vedle v košíku batalion much pohybuje snad čerstvě nasekaným masem, odpovědného okresního hygienika by měla ranit mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil dětem všechny mouchy pobít? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno táhlo s dvěma nůšemi, v jedné uhlí, v druhé polouškrcené slepice. Na chodníku babička rozprostřela na novinách pět nahnědlých banánů k prodeji. „How quaint, how romantic!“ by si patrně pochvalovali západní blbci návštěvníci, kteří jen navštíví a pak zmizí do svých pohodlných domovů.

Větší tady kontrast než při výletu ze západní do východní části Berlína und zurück, velké skoky dekádami vzad. Nečekal jsem značnou mrakodrapovou výstavbu a bulváry zavalené motorovými vozidly, ale tohle? Vždyť tohle má být jeden z kypících přístavů!

Hledám slovo, snadno jsem je našel: ZAŠLOST. Krámy ovšemže bez neonů, ale i bez jakékoli barevné cedule. Chodí se nejen po chodnících. Na vozovce se mezi pěšími všemi směry pohybují osoby na kolech. Zvonečky cvrlikají. Rikšové neběží s dvoukolákem, ale šlapou na tříkolkách - těch, co na Tchaj-wanu už dávno zakázali jakožto archaickou potupnost. Zde jsou důležitou větví taxikářské služby, spolu se zelenými stvůrkami typu německých gogomobilů z padesátých let. Rikšové jsou zaměstnanci státu.

Přiběhla k nám vzrušená trojice - strýc, teta, syn, hned mu strkám kufr a dáváme se do pochodu. Došli jsme ke břehu, od opačného břehu na ostrově Ku-lang-su nás dělila vzdálenost asi tak v šíři pražské Vltavy. Kdysi přepravu obstarávaly džunky, teď úkol zastávají plavidla, do každého se namačká stovka pasažérů, odjezd každých patnáct minut a jízdní řád dodržují přesně. Most ještě nevznikl.

Poměrné ticho, nepoměrná zašlost a též zpomalenost. Pomalejší pohyby, chůze, gesta. Nutrition experts poskytují vysvětlení: chudá strava, málo energie, nelze jí plýtvat, nutno konzervovat, k úkolům přistupovat polehoučku, však produktivita dělníka v ČLR je jen zlomek produktivity v Japonsku, Tchaj-wanu, ba i USA. Což by tedy znamenalo, že nedostatek mi brání, abych se příliš namáhal, a nenamáhání nepovede k odstranění nedostatku. K otázce kalorií je ovšem nutno přidat otázku komunismu, se svými minusy, ba i plusy, tak, jak se podle nich zařídil zdejší pracující lid - „Oni předstírají, že nám platí, my předstíráme, že pracujeme“, však to znáte.

Nečekal jsem, že tam v tropech bude každá osoba naditá do maocetungovské modré blůzy. Neviděli jsme ani jednu. Ba neviděli jsme ani jednu Mao Ce-tungovu sochu či jeho portrét na úřadech, na veřejné zdi nebo v privátní klopě. Tyto relikvie byly ale stále ke spatření v nejedné domácnosti.

Zcela uniformní oblečení mužů: tmavé kalhoty, bílá košile s krátkými rukávy, sandály z plastu, bez ponožek, jednotné hodinky s kovovým náramkem. Ženy se ale již odtrhly od pelotonu fádnosti, každá třetí v sukni, v blůzičce ne sice divokých barev, ale s různými vzorky a občas s radostným kvítkem. Dokonce jsme potkali dvě avantgardistky, jedna v tričku s nápisem PAPILLON a druhá s UNIVERSITY OF KENTUCKY.

Kdo si ale prohlížel koho: Číňané na nás bezostyšně čučeli, přímo, s očima zabořenýma. I Priscilla jim připadala jako něco podivného, natož pak já. Tvorové s vlasy hnědými, světlými, zrzavými, tvorové kudrnatí, vousatí, s dlouhými nosy, kulatýma očima, s růžovou pokožkou, porostlou srstí - vždyť tak odnepaměti vypadají démoni. Jedním z méně lichotivých synonym pro nás bělochy je něco jako ANG-MNG-AH čili RYŠAVÁ SRST, neboť jsme chlupatci.

Čínský myslitel pravil: „Odnepaměti se na cizince díváme jako na něco, co je nad námi nebo pod námi, ale nikdy na naší úrovni. Proto se nedovedeme s cizincem upřímně spřátelit.“

Na úsudku mi vadí jen ono „nad námi“. Vždyť Čína je odnepaměti středem světa, Middle Kingdom, obklopená barbary. Prý každý národ má ve svých legendách svého praotce Čecha, jak odněkud přišel s kmenem a našel svůj Říp. Číňané nemají. Nepřišli. Zde vždycky byli, v centru vesmíru.

„Tak hele, trefíš vlastně domů?“ ptám se, jen co jsme dorazili k opačnému břehu.

Že prý ano, samozřejmě! Tohle přece býval britský konzulát, ukázala k cihlové budově na kopečku.

Lidová vláda zachovala unikátní pravidla z předválečných dob, totiž zákaz vjezdu vozidel všeho druhu - ani bicykly sem nesmí. Život je tu pěší, ač později jsme zahlédli dvoukoláky s nákladem (uhlí či mrtvol).

První ulici jsme se museli vyhnout. Zabrala ji brigáda žen, látajících rybářské sítě.

Před očima jsme měli důkladně zanedbané panství Pan-ťiao na Tchaj-wanu. To se však restauruje a nikdo tam nebydlí. Tento neméně zanedbaný ostrov ale kypí člověčinou a nikdo neodstraňuje škody způsobené časem, tropickým klimatem a vládní politikou neinvestovat do bytového fondu. Opadaná omítka, prolomené zdi, okna, zhaslé oči domů, s nahnilými žaluziemi na jednom pantu. Že to tu někdo aspoň trošku nespraví? Po střechách totiž lezli nájemníci, instalující televizní antény. To až prý pošlou peníze zámořští Číňané. Sestřenice ze San Franciska zaplatila za vzkříšení několika rodinných domů, dva už získaly nátěr kanárkovou žlutí, jedinou barvou v provincii prozatím k mání.

Tohle že je jeden ze zámků, kde Priscilla prožila dětství? Polovyvrácenou branou jsme opatrně šlápli na nádvoří a zřejmě se za každým oknem někdo díval. V průchodu hrály děti šachy a ani nešpitly. Časem jsem se jim pokusil dát žvýkačky, nevzaly si. Též jsem párkrát pozdravil nájemníky a rovněž nereagovali. Tam, kde bydlívala jedna rodina se služebnictvem, teď žije aspoň sto lidí. Však PROSTOR je největší čínský luxus: tři čtvereční metry, velikost stolu, to je národní průměr, norma na osobu.

Jenže kde je kolektivní duch? Rodiny přidělené do rozparcelovaných kumbálků spolu nemluví. Režim některé zdi strhl a jiné vztyčil.

„Je to tak, já vám to vysvětlím,“ naléhala buclatá paní. Komplikovanou cestou jsme ji nalezli v komoře mezi žoky burských oříšků. Dcera někdejšího dvořana, vyrostla tu jako Priscilla, dychtila si vylít srdce. Že prý komunisté stvořili úl, kde každý je pod kontrolou, ale jen ti nejspolehlivější smějí vyhlédnout za svou buňku. Léta už pracuje na nočních směnách v továrně a žije sama. Později jsme se dověděli, že její mladistvý syn spáchal několik krádeží, prý dokonce i odšrouboval kliku od sousedních dveří. Zatčen, odsouzen na plno let, nikdo přesně neví, na kolik, prý dosud žije.

Z nezvelebovaných zahrad pronikala vůně - frangipani a camphor, jaká to lahodná, omamná kombinace.

Naše příbuzenství:

Strýc, učitel hudby na penzi, smířený s osudem.

Teta, učitelka chemie na gymnáziu, energická a podnikavá.

Dva mlčenliví, zdrženliví synové, příslušníci poničené generace. Staršímu je dvacet devět, houslista v symfonickém orchestru. Mladšímu je dvacet sedm, dělník v továrně na matrace. Poněvadž otec byl umělec, jen jeden potomek smí být umělec, taková je kvóta.

Rodina si vlastně žije královsky - v pěti místnostech bez záchodu. Stěny obývacího pokoje ve tvaru kopule, vyššího než širšího, kdysi pokrýval rudý samet. Teď je hyzdily šedomodré křečové žily stárnutí. Šupácký nábytek, ani kousek porcelánu, ozdobného čehokoli. Aha, tudy prošla kulturní revoluce, správně jsme se dovtípili a později se dověděli víc.

Můj excentrický tchán mi dal v Americe příkaz, abych se mu podíval po pokladu. Po dvou.

S plánkem v ruce jsme objevili vchod či spíš vlez pod manželskou postelí. Odšoupli jsme a vypůjčili si majzlík. Buším do prachu, co se tam spekl za všechna léta lidovlády. Konečně jsme pohnuli poklopem, betonovým čtvercem. S baterkou, z domova pro tento účel vezenou, jsme slezli po neztrouchnivělém žebříku ke dnu. Jen aby tam na nás nečíhali hadi, strachoval jsem se a svítil. Neohrozila nás ani myška. Prázdno, vymeteno. Sluj sloužila za protiletecký kryt. Tady rodina zpívala O Tannenbaum o Vánocích za války.

Druhý poklad se měl blyštit v sejfu, trezoru pod půdou. Strýc se vzdálil vyškemrat od nájemníků v buňkách povolení k výstupu po točitých schodech -- tam zcela nahoře Priscilla mívala panenskou komnatu. A že po schodech tu občas dupala japonská kontrolní stráž a jak se ve věži točila, zabodávala si bajonety do trámů.

Šli jsme ve stopách Hirohitovy soldatesky. K výsměchu bytové tísně na některých dveřích visela pečeť se zažloutlým dekretem. A tam, kde jsme si měli nacpat kapsy drahokamy, byla ve zdi jen díra; nenašli jsme tedy ani prázdný sejf.

Socialistické novoty

Teta se rozběhla zařizovat pro nás bydlení. Výborně, budeme mít záchod. Prozatím jsem se trousil z domu zavlažovat banánovník, v naivní naději, že se mi tak daří, aniž jsem pozorován mnohými sousedy. Zásluhou rozbouřené plavby Čína mnou pořád ještě houpala, nic nemohu spolknout, prozatím jen piji dobré trpké pivo.

Dovídáme se, že rýže, kuchyňský olej a též otop jsou na příděl, systém je to komplikovaný, ve větších městech se fasuje osm druhů kuponů.

Tahám z kapsy tuzexovou měnu, ať nám dají místní a vymění si pak jedna ku pěti -- čili fundamentální český fígl.

Nechtěli. Ne že by se tolik báli, ale že hodnota měn je stejná. Když je stejná, proč jsou dvě? Inu, je to tak, vysvětlení jsem nepochopil. Mince jsem neviděl, ty či ony, i desetníky mají papírové. Měnové jednotce se říká jüan. Dva jüany za americký dolar. Čtyřicet jüanů je průměrný měsíční výdělek. Měsíční činže přijde na pět jüanů a kilo banánů na jeden jüan.

Vzdor malé viditelnosti policie stát je všudypřítomný. Velký bratr funguje v několika podobách, nejdůležitější z nich je tzv. TAN-WEJ, koncept feudálního svázání s moderními ambicemi. Tan-wej je základní stavební jednotka čínské totalitní pyramidy. Každý občan patří k té či oné tan-wej - jeden strýcův syn patří k houslové, druhý k matracové. Tan-wej je mu otcem, matkou, zaměstnavatelem, rádcem i drábem. Dá zaměstnání, sežene byt, přispěje na pohřeb. Bez jejího souhlasu se nelze přestěhovat, oženit, rozvést.

O totalitní pořádek se též starají uliční výbory, důvěrníci, udávající domovnice. Každý okrsek, okrseček má svého zmocněnce, fízla. Nemusím se jít hlásit na policii, však ani nevíme, jak vypadá, ale oni o nás vědí tak dobře jako ony mlčenlivé dětičky u šachu pár kroků od banánovníku. Doufejme velmi, že nečtou tchajwanské noviny a nemají ilegální tan-wej u FBI v Tchaj-peji, kde jsem dostal řád za antibolševickou chrabrost.

Lenin správně tvrdil, že v životě komunisty nemůže být nic soukromého. Toto právo strany nahlédnout pod naprosto všechny pokličky navazovalo v Číně na bohatou tradici. Mezi padesáti tisíci znaky čínského jazyka chybí výraz pro soukromí. Domovní kontrolní knihy-záznamy poručili císařové zavést už před dvěma tisíciletími. A od té doby se praxe vylepšuje, až do těchto časů. Kádrových materiálů přibývá, však od autorů i těch nejjedovatějších posudků či udání se nevyžaduje, aby se podepisovali. Pracovníci tan-wej, zástupci uličního výboru, vejdou o půlnoci bez klepání (výhoda neexistujících klíčů!) podívat se, co se děje, kdo tam snad je na návštěvě, klást nájemníkům otázky - jakékoli otázky.

Fox Butterfield uvádí příklad kontroly porodnosti: tabule v činžáku s podrobnostmi, kdo z občanů té které buňky je na pilulkách, užívá prezervativy (přídělové zboží měsíčně), podstoupil vasektomii, jinak na sebe dbá, sexu se závazně nedopouští. Speciální komanda pravidelně kontrolují menstruační činnost - použitá vložka, kus krvavé vaty jako důkaz postačí.

Čínskému kuan-si odpovídá české KO-NE-XE, nepostradatelné mazadlo socialistické mašinérie. Teta se vrátila s úslužným mužem, stranickým tajemníkem. Potřásli jsme si rukou. Priscilla překládá, jaká že to pro něho pocta.

Ještě se mi hlava z Andyho nepřestala zcela točit, nicméně natolik mi již sloužila, abych mohl zareagovat: „Copak již neplatí pokrokový princip čínského komunismu, že vina jednoho potřísní vinou všechno příbuzenstvo na mnohé generace? Jen se ho zeptej!“ ponoukl jsem Priscillu.

Tedy přeložila moji otázku: „Proč nás nemíníte popravit? Dědeček byl přece hanebný feudál, příslušník deváté smrduté kategorie.“ (Číňané jsou velmistři v tematických únicích, dovedou bez zábrany ignorovat otázku či aspoň vykličkovat z jakékoli přímočarosti. To se pak neriskuje ani ztráta tváře, ani politická modřina. Tato tradice velmi získala na síle v podmínkách vědeckého socialismu. Není neobvyklé na otázku „Kolik máte dětí?“ dostat odpověď „Jedno nebo dvě“.)

Pracovník aparátu se zazubil: „Kdepak devátá smrdutá kategorie, nikoli! Ctihodný dědeček byl zejména modernizátor, jeden z prvních, a naším programem je modernizace. Jak Teng Siao-pching pravil, do roku dva tisíce…,“ a už jel.

„Ale přeci jenom - feudál…“

„Již jsme překonali provokativně rovnostářské koncepty, jež prosazovali Lin Piao a Gang čtyř…“

Ovšem, na nespočetné statisíce příslušníků Gangu čtyř lze snad svést i včerejší tajfun. Rovněž nezapomínejme, že jinak se měří pánovi a jinak kmánovi. Po porážce nacionalistů v roce 1949 poslali generály k převychování, kdežto nižší šarže bez okolků odstřelili.

Tradice železobetonová, hodnoty uspořádány na hierarchickém žebříčku. Společnost je nadále rozdělena do mnoha jakostních kategorií, též přetrvává konfuciánský koncept podřízenosti: poslušnost vládci, poslušnost otci a poslušnost manželky manželovi (nikoli však opačně, hahaha). Etiketa zdůrazňuje rozdíly. Jménu starší osoby předchází výraz LAO (starý) a u mladší osoby SIAO (malý). Na otázku „Jaké je vaše vzácné jméno?“ se sluší odpovědět „Mé nevýznamné jméno je…“.

Snad jsem se vymáčkl k věci: že prvotním problémem čínských budovatelů socialismu nebylo a není potřít kapitalismus, ale vypořádat se s feudálním dědictvím. To nemám ze své hlavy, tak se vyjadřují i současní straničtí myslitelé.

„Zrušili jsme společenské třídy, ale nezrušili jsme společenské hodnoty,“ opakoval tajemník oficiální pravdu, a tím též navodil správný ideologický tón ke zprávě o našem bydlení. Dvě někdejší rodinné vily blízko parku slouží důležitému úkolu: v jedné přebývají funkcionáři na dlouhodobém stranickém školení, druhá je pro potřebu představitelů strany a vlády, když přijedou na inspekci. Vilu kdysi při ústupu zrekvíroval Čankajšek, a že tedy budeme mít k dispozici jeho poslední hauptkvartýr na čínském území.

Stali jsme se jedinými nájemníky v prostorách s nezničenými vzácnostmi. Za dveřmi bez klíčů trůnily malované vázy na nábytku z mahagonu a jiných vzácných dřev. Fungující lednička, barevná televize, airconditioning (jediný, co jsem tehdy v Číně viděl), posadil jsem se k psacímu stolu, zde generalissimus formuloval poslední výzvu k boji do konečného vítězství, a pak hupky na veliké lože, jež též sloužilo maršálkovi. Nad hlavou baldachýn, nebesa a bílý materiál, svázaný do tvaru koberce. Zatáhl jsem šňůrkou a nade mnou se rozprostřela jemná, průhledná látka, a už jsem si hověl ve stanu proti moskytům, v posledním hlavním stanu prohravšího vůdce.

Jestliže se čínští komunisté a nacionalisté doopravdy míní dohodnout, doporučuji, aby s détente začali na záchodě, tam si budou rozumět. Zdá se, že všude v takových prostorách jeden šroub, jeden pant u hajzldeklu, u hygienického sedátka, je povolen, nalomen nebo zcela chybí.

K čankajškovské ložnici přiléhala koupelna o velikosti Sixtinské kaple. Strhl jsem zpocenou košili a skočil pod sprchu. Nefungovala. Dodatečně jsem si všiml vysvětlení - kýbl, pájky, roury, šroubky, kusy vercajku: inu ovšem, zde si počínal socialistický řemeslník.

Priscilla šla nedostatek reklamovat k ani vlídnému, ani nevlídnému personálu. Přikývli, že práce skutečně nebyla dovršena a hned tak nebude, ale že voda bude. Venku zrovna běsnil liják.

Vlezl jsem nahatý zpátky pod síť a přišla slečna bez klepání, s termoskami velikosti bomb pořádné ráže. Abychom se polévali. K lepší sprše jsme se už v ČLR nedostali.

Napočítali nám tu šedesát jüanů na den - třicet dolarů, částku na Západě jistěže nepřehnanou. Zde se rovnala průměrnému platu za šest týdnů práce. Takže já tu za hodinu prospal hodnotu týdenní lopoty.

Protože prostor je největší čínský luxus, do vyvlastněných rodinných prostorů jsme pozvali příbuzenstvo, ať se synové rozeběhnou po parketách přijímacího salónku, filharmonický orchestr by se tam vešel. A že je pozveme na večeři. Za okny sousední vily seděli soudruzi na školení, jistě se tu i stravují.

Výdrž tradice a logiky: Večeři nutno objednat a zajistit předem. Priscilla jde s tetou zajišťovat. Odpovědná vedoucí se vyptává, jakéže chody, chutě, varianty. Tak si tedy vybraly ryby X, hovězí Y, vepřové Z, slepičí Ž a tak dále. Tři jüany na osobu, platit nutno předem.

Jenže jídelna to byla odborářská, jídlo jednotné, na každý stůl přineseno totéž.

Druhý den objednávání, co že si budeme přát. Copak je tu výběr, namítla ta moje, a nepořídila. Musela šarádu opakovat, podrobně objednat a odpovědná vedoucí pečlivě sepsala.

Kvalita této jednotné stranické krmě byla trošku lepší než na lodi, bída ve srovnání s čímkoli na Tchaj-wanu, pro příbuzné hostina královská. Zajímal jsem se o přítomné strávníky. Stolovalo jich tu asi sto. Otočili se naším směrem, někteří s otevřenou hubou - typické primitivní funkcionářské vizáže. Posedla mě nevole, desetiletími vypěstovaná prazášť - a též někdejší dávný strach dostat se takovým kádrům do drápů.

Očima jsem přejížděl od stolu ke stolu s postavami v totožných košilích a kalhotách, hledal jsem trošku jinou tvář, odlišný výraz, až se mi přece jenom podařilo zavadit o náznak jinakosti: co si asi takový tvor doopravdy myslí, jak by se zachoval, kdyby mohl?

O večerech otáčím knoflík u rádia. Jsme tu na hranici třídně rozděleného světa, Quemoy se svou propagandou vzdálen jen pár kilometrů. V muzice komunistů zdál se setrvávat ruský vliv, že by výdrž přátelství z padesátých let? Totiž harmonika a patos, mužské sbory, chorály, občas změkčené orchestrací ve stylu hollywoodských filmů ještě staršího data.

Patrně sem doráží i signál sovětských stanic. Natáčel jsem si ukázky na magnetofon, tohle bylo v angličtině:

„Marx byl tvrdě pracující muž, že ano?“

„Ano, byl.“

„Můžete mi dát jeden nebo dva příklady?“

„Ano. Marx se začal učit rusky, až když mu bylo padesát roků. Potřeboval ruštinu ve své revoluční práci.“

„Kolik cizích jazyků znal Karel Marx?“

„Dovedl číst všechny evropské jazyky.“

Takže si třeba přečetl i Babičku Boženy Němcové.

Děti

V porovnání s Tchaj-wanem a Hongkongem vzduch byl chladnější, dokonce i s vánkem. Vandrovali jsme pěšinkami po svahu mezi dlouhými bambusy a voňavými stromy a zblízka okukovali onu starou Čínu: pitoreskní stromy, rokle, balvany, jež si lid pojmenoval - Lví hlava, Tygří skok, Velbloudí hrb, nejvyšší to kopec ostrova.

A do starého nové: zákaz fotografování, zákaz vchodu. Pamětliv tchajwanského másla na hlavě, snažil jsem se chovat co nejvzorněji, jako předpisů nejdbalejší návštěvník. Neseběhli jsme tedy k zakázané pláži, prý nejlepší na ostrově. A tady na stromy, informovala Priscilla, věšívali kočky.

Kdo věšíval? Proč nezakopali nebo nesnědli?

Živé kočky, do oprátek, až se uškrtí.

Ale proč? Nevěděla. Prý symbol něčeho, snad štěstí.

A že tady na stromech se konaly jinačí věci: odkládání novorozeňat ženského pohlaví. V jakémsi povijánkovském pytlíku pověsit na větev. Snad se najde Samaritán a včas pytlík odnese. Netrpělivější rodičové házeli dcerky hned do moře.

Dobře tedy, že na krutou dobu došlápl komunismus. Jenže došlápl? Dodnes se na venkově děvčeti říká „tisíc uncí zlata“ a chlapci „deset tisíc uncí zlata“. Znovu se začínají v čínských novinách objevovat zprávy o utopených či jen odhozených novorozeňatech ženského pohlaví. Kdosi odložil na stranickém sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V novinách rozmázli případ ženy jménem Kao Li-chua. Porodila dceru, manžel ji zmlátil a jeho otec, stranický funkcionář, přihlížel a souhlasil.

Je porození děvčete dostatečným důvodem k rozvodu?

Těhotenství nesmí počít v květnu, máj je nešťastný měsíc, bude to holka.

Rostoucí počet těhotných žen naléhá na lékaře, aby zjistil pohlaví plodu, a podle toho, co zjistí, buď dojde, nebo nedojde k potratu. Když to takhle půjde dál, nenajdou mládenci za dvacet let nevěsty, psali v mládežnickém časopise.

Obviňují Mao Ce-tunga. V padesátých a šedesátých letech odmítl varování o přílišné populaci jako buržoazní trik. Naopak, čím víc lidí, tím vyšší produkce všeho. Průměrná délka života rovněž vzrostla a Čína se čtyřmi sty milióny obyvatel má teď už miliardu. Vzdor všemožnému úsilí průměrný Číňan nejí lépe, než jedl před půlstoletím. Obilniny jsou jeho téměř jedinou stravou. Stranické zdroje připustily, že dvě stě miliónů venkovanů trpí „polohladomorem“. A teď že prý již je mimo síly státu produkci potravy podstatně vylepšit.

Problém konečně pochopen, opačné rozkazy vydány: Před narozením prvního dítěte se rodiče vyzvou podepsat závazek, že to bude jejich dítě poslední. Když podepíší, stát se bude revanšovat šestiměsíční placenou mateřskou dovolenou. Ekonomické výhody všeho druhu končí narozením druhého dítěte. Kdo by se vzpouzel a neuposlechl příkaz k interrupci, ztratí jak zaměstnání, tak nárok na potravinové lístky.

A jsme u toho. Co když první a poslední dítě je tisíc, a nikoli deset tisíc uncí? To máme vymřít po přeslici? Buď tedy odhodit dítě, nebo manželku, odpovědnou za manko devíti tisíc uncí, a začít znovu.

Vláda se snaží přesvědčovat národ, že dívky jsou neméně hodnotné. Všimli jsme si velkých plakátů: rodina - otec, matka, v pozadí rakety a astronauti, v náručí holčička a nad vším nápis JEDNO DÍTĚ JE ŠŤASTNÉ DÍTĚ.

Též ochuzené dítě, jakož i rodina a čínský jazyk. Jestliže se podaří restriktivní politiku důkladně prosadit, pojmy bratr, sestra, bratranec, sestřenice, strýc, teta též vymřou. Vyprávěla mi čínštiny znalá rodina mého kolegy o zážitku na toto téma: za ruku vedli jednoho potomka, druhého měli na zádech v sedačce. S pochodujícím klučinou se dalo do řeči místní dítě: „To je tvoje maminka? A kdepak je maminka toho druhého chlapečka?“

Co se stane s dvojčaty a vícerčaty, jak stát potrestá příliš plodnou matku? Prý se jí přiznává polehčující okolnost, tedy žádné drastické zásahy, připomínající dilema ve Styronově Sofiině volbě. Potkali jsem několik párů roztomilých dvojčátek.

Nepotkali jsme příliš povídavé, švitořivé, poskakující děti. Roztomilí drobečkové vedli se za ruku, beze slova, jako penzisté na zdravotní procházce. A stejně jako v případě penzistů jsme neviděli, že by tady děti měly nějaké hračky.

Popletl jsem sled, nuže od populace ke kopulaci: Soukromé věci jsou veřejné věci, zmínil jsem se o tan-wej a uličních kontrolách antikoncepčních způsobů a menstruačních cyklů. V ulicích visí značně nedelikátní gynekologické nástěnky -- surově realistické výseky ženského masa, průřez barevnými dělohami jako průřez seletem, s návodem, jak napasovat pesar.

Tohle tedy v zemi vládců prudinů, údajných puritánů. Připomeňme si, že Mao měl hodně manželek a milenek a jiní také měli a mají. Však pokud to žena v ČLR dotáhla vysoko, bylo to zpravidla zásluhou výhodného sňatku. Je ale pravda, že sdělovací prostředky varují před líbáním (nebezpečí žloutenky), natož pak před mimomanželským pohlavním stykem, a homosexualita se řeší nikoli utnutím šourku, ale kulkou do týla. Na rozdíl od řeči zámořských Číňanů současná čínština nemá pro akt soulože vůbec slovo. Používaný výraz bychom přeložili jako „vztah muže a ženy nepěkným, nepořádným způsobem“.

To ale ještě neznamená stigma nemravnosti sexu jako takového. Však je to přirozené, mnohdy i příjemné počínání. Pro správného maoistického budovatele se sex stává hříchem, jakmile by začal oslabovat socialismus. Oslabení interpretuje strana, matróna z nejžárlivějších, monopolistka všeho, tedy i citu a bažení.

Zákon zakazuje uzavřít manželství mužům mladším dvaceti osmi roků ve městech a dvaceti dvou let na venkově. U žen je věková hranice dvacet pět a dvacet. Domnívám se, že stát hranici párkrát pozměnil a že dochází k regionálním odchylkám. Též dochází k několika miliónům manželství mezi nezletilci. Jestliže se děvče nevdá do svých třicátých narozenin, okamžitě se stane starou pannou, na posměch okolí.

Velkou kulturní proletářskou revolucí - svým nepochybně nejšílenějším nápadem - Mao Ce-tung revoluci příliš neočistil a v otázkách morálky a pohlavního počínání dosáhl pravého opaku. Milióny rudých gardistů a gardistek pobíhaly zemí, mimo rodičovský a jakýkoli jiný dozor. Je nepravděpodobné, že trávili všechen volný čas předčítáním předsedových citátů.

Do velice mizerné situace se dostala mládež, odtransportovaná z měst k převýchově na venkov, kde se mnohde ženy dodnes kupují a prodávají. Kanci starodávného typu a přitom též předsedové MNV si v chlívcích udržují doplňkové manželky. A pak jim přišla do drápů městská poupátka. Znásilňovalo se kulturně revolučně ve velkém. Případný odpor obětí poskytl další důkaz jejich kontrarevolučního ledví.

Stát zasáhl do tradice jak zrodu, tak odchodu z tohoto slzavého údolí. V městech je kremace povinná a stát přispěje k výlohám se žehem. Rovněž podnikl kroky k omezení zvyku pořádat extravagantní, ekonomicky neúnosné pohřební hostiny.

Cestou podél nemocnice jsme si všimli otevřených dveří přímo do ulice. V komůrce leželo tělo zabalené v červeném suknu, vedle malý oltář s hořícími voňavými tyčinkami a fotografií zesnulého. O zeď se opíraly skoro dvoumetrové barevné kotouče na podstavcích. Na Tchaj-wanu je vyrábějí z čerstvých květin, zde z papíru. Pár kroků od připraveného pohřebního dvoukoláku sedělo na prknech pod plachtou asi dvacet pozůstalých a cosi ubohého pojídali.

Viděli jsme jen jeden hřbitov, takzvaný evropský, a ten se bude bourat. Na kostech bělochů tu prý postaví koncertní síň. Byl to na ostrově jediný případ stavebního záměru, o němž jsme se doslechli.

Všichni Číňané, co jsem s nimi poseděl, byli alergičtí na mouchy. Jedna moucha u stolu, a mohou se umávat. Cožpak jste si je za Maovy vlády nevymlátili?

Prý se to nepovedlo. Úkol měly na starosti zejména děti, úlovky musely předkládat ve škole, a ono to chvilku trvá, než se naplní krabička od sirek. Učitelé nedbale oceňovali výkony pilňáčků, z původního nadšení akce upadla do formalismu, tak, jak už to v budovatelských podmínkách bývá.

Zato vybití psů bylo úspěšné.

„Víš, co tu chybí, co tu vůbec neslyšíme?“ řekli jsme si brzy po příjezdu. Ovšem, žádný štěkot, v lahodném kontrastu s většinou zemí zejména třetího světa.

Brzy po revoluci strana poručila likvidaci nejlepších přátel člověka bez ohledu na třídní příslušnost. Vezli se jak šlechetní chrti, tak pajdaví voříškové. V podmínkách akutního nedostatku jiných bílkovin vlastníci své miláčky vesměs snědli. Zejména ve městech dnešní mládež nikdy neviděla psa, stejně jako se nikdy nepotkala s živým dinosaurem. Na odlehlejším venkově prý ale někteří čtvernožci dosud přežívají.

Zde na ostrově přežívalo pár koček, viděli jsme na vlastní oči.

Kulturní revoluce

Krátce po příjezdu srpnových tanků jsem se strašně pohádal s významnou lidskou tváří na palubě kapitalistické jachty v longislandském zálivu. Sklínku vzácného alkoholu v ruce a jablko sváru na klíně: Maova kulturní revoluce. Zdůrazňoval jsem lidské utrpení a Tvář mě elokventně stírala, jaký že jsem primitiv, nechápající systémy, struktury, dialekticky proklíněné souvislosti.

Dodnes je nechápu. V Ku-lang-su jsem si zlidštěného marxistu připomněl a politoval, že nevymění své akademické přísluní v Kalifornii za něco tady - netřeba navždy, ale podívat se a zafilozofovat, jak kulturní revoluce zavraždila kulturu, jak ve jménu mladých poničila, pořádně zdevastovala mladou generaci a s odhlédnutím od kopců mrtvol a velehor nezcela zabitých obětí popostrčila zejména hospodářský vývoj země dekády nazpět, na úroveň některých saharských pseudostátů, vzdor všem teoreticky fundovaným, dialektickým strukturálně systémovým změnám.

Prvního máje krásného roku 1968 v Šanghaji popravili dívku Lin Čao za to, že si psala deník a v něm zločinně zapochybovala o neomylnosti strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit výkon trestu a vydobýt platbu za katovu kulku.

Čínský tisk přiznává, že za údobí tohoto Maova experimentu (1966-1976) sto miliónů občanů bylo postiženo, poškozeno či víc než poškozeno. Mao doporučil své neteři Wang Chaj-žung: „Nečti tolik - příliš studia může člověka i zabít.“ Při jiné příležitosti varoval mladou generaci: „Čím víc se budete učit, tím budete hloupější.“ Nutno pak tedy připočítat sto miliónů analfabetů, dalšího plodu kulturní doby. Školy přestaly fungovat a osmnáct miliónů - čili deset procent městské mládeže - převezli na vzdálený venkov. Miliónový transport putoval ze Šanghaje, šest set tisíc z Pekingu. Pěti miliónům se dosud nepodařilo vrátit.

Na naší newyorské univerzitě jsem zpovídal dívku, a jistěže humanistický přítel v Kalifornii může na svém učilišti potkat podobné svědky: Když jí bylo dvacet, změkčilou studentku ze středostavovské rodiny šoupli na polní práce. Rota přidělenců spala na blátivé podlaze a příležitost k vykoupání se nikdy nevyskytla. Ač to měla domů do Nankingu jen sedm hodin autobusem, za pět roků roboty se jí to podařilo jen jednou, a bez podplacení revolučních kádrů by robotila dodnes.

Aspoň teď unikla do světa. Naši dva mladí příbuzní v Ku-lang-su, houslista a matracista, neunikli. Ti si na polích odskákali sedm roků. Pracovali s hnojem holýma rukama. Rodiče jim museli posílat peníze, aby na venkově neumřeli převýchovným hladem.

Ztratili sedm roků. Ještě po delší dobu je kormidelník připravil o jakékoli vzdělání. Připravil je o možnost dosažení dospělosti. Jak mohli dospět, když za jedno přistižení s dívkou v náručí se třeba i popravovalo? Ptám se těchhle dvou příbuzných - věk dvacet devět a dvacet sedm, opakuji - zda mají známost, a oni reagují jak začínající puberťáci, červenají se, nevědí kam s rukama.

Zpovídal jsem strýce a dělal si poznámky na koleně pod stolem, aby neznervózněl.

Otázka: „Jak vás konkrétně tady v bytě postihla kulturní revoluce? Priscilla říká, že z původního krásného nábytku tu nezbyl ani kousek.“

Odpověď: „Rudí gardisté chodili od domácnosti k domácnosti, v rámci akce Zničit vše staré.“

„To vyhazovali nábytek a zařízení, a lidi pak neměli nic? Házeli to do moře, rozdupali, zapálili na hranici?“

„Hlavně rozbíjeli starý porcelán, obrazy, sochy - prostě vzácné věci, symboly minulosti. Nebo se jen kradlo. Například já jsem přišel o fotoaparát - předválečnou leiku, a pak ji vidím v bytě u jednoho funkcionáře. Že prý ji koupil na černém trhu, neví od koho - a bylo to. Kam bych si mohl jít stěžovat?“

„Chápu, taky bych byl zticha. Ale kdo to všechno chodil po domech ničit zařízení?“

Dověděl jsem se, že i strýc chodil. Že i profesor jemných umění musel jít na brigádu bušit klackem do porcelánu u sousedů.

Choulostivější otázka: „Dobrá, prozatím mluvíme jen o bytovém majetku - co ale lidi? Taky jim tady nasazovali čepice, kornouty jako kacířům? Tupili je, vláčeli v řetězech, kdo to dělal?“

„No, taky. Na to hlavně přišli lidi odjinud.“

„Mučili, vraždili?“

Strýc přikývl. Ale že tady vraždy ne prý na náměstí za plného světla, nýbrž v ústraní, kradmo.

Třeba se žinýrovali odpravovat nevinné spoluobčany, nečiňme tedy poslední křížek nad lidským plemenem. „Můžete říci něco k obhajobě kulturní revoluce?“

Opatrný strýc zauvažoval a řekl: „Ne, nemohu.“

„A víte, že na Tchaj-wanu je mnohonásobně vyšší životní úroveň a víc svobody?“

„Každý to ví.“

Řada mých amerických akademických kolegů by se ovšem na příbuzného obořila. Sice je pravda, že Tchaj-wan má oproti ČLR víc toho či onoho, ale nesmí se přece zapomínat, že ČLR je příliš veliká.

Jenže odkdy je malost výhodou, to chcete říkat mně, ex-Čechovi? Jak to, že Tchaj-wan bez přírodních zdrojů a bez zahraniční pomoci má nebetyčně vyšší životní úroveň a též spravedlivější rozdělování národního produktu?

Profesoři odpovědí, že k tomu byla čankajškovská banda donucena pod revolučním tlakem lidové Číny.

Tak proč neuplatnila lidová Čína tlak na sebe samu, aby docílila týž výsledek?

Konečně jsem se dověděl: Zásluha za úspěch Tchaj-wanu náleží ČLR, kdežto odpovědnost za vlastní katastrofy ČLR vlastně nenáleží.

Odpoutejme se od pokrokových, doufejme, že nedostatečně škodlivých myslitelů. Důležitý je poznatek, že kulturní revoluce způsobila něco skutečně permanentního. Zdiskreditovala komunismus, traktáty nezřízeně chlupatých bílých démonů z dávnověku jsou již na smetišti, nikdo je nečte, zejména mezi mladými VÍRA ZABITA JEST. A to je klíč k pochopení země, kde klíče nejsou. Již nedocházejí poutníci do chunanských kopců k Maovu rodišti. Studenti se smějí citátům, na povinné hodiny partajní liturgie se dostaví jen zlomek -- tolik a víc se přiznává v tisku. A také jako u nás spláchli soudruha (tchung-č’) a už jsme zase pan a paní (sien-šeng, tchaj-tchaj).

Ano, jsem předpojatý. Mně je té poničené, strašně ublížené mladé generace moc líto. S chutí bych ji vyměnil za mnoho permanentně si stěžujících, sebelitujících, protestujících spratků-zhýčkanců na našich kapitalistických učilištích.

Roztroušené dojmy

Chtěli jsme zjistit, jak se v Hongkongu vede chorému potomkovi. Na Tchaj-wanu lze zavolat do zámoří z uliční budky, v ČLR se musí na poštu - tříminutový rozhovor do málo vzdáleného Hongkongu za šestnáct jüanů, místní výdělek za téměř dvoutýdenní práci, platí se předem. A ještě víc předem musela Priscilla vyplnit žádost a měla s tím potíže. Jedna úřednice se jí pošklebovala, druhá jí pomohla. Komunisté zjednodušili hrůzně komplikované písmo, změnila se však i řeč a strýci nebylo vždy rozumět. Například říkal „tygr“, když mínil nacionalisty na Tchaj-wanu.

Čekali jsme na spojení, sedl jsem si do kouta a dělal poznámky. V jedné místnosti s okopaným nábytkem a dřevěnou podlahou, z osmi zaměstnanců - jeden muž, sedm žen - čtyři se nehnutě dívali před sebe a slečna u sčotu ulehla ke spánku. Bylo devět ráno, ne tedy polední siesta, ba ani projev letargie odněkud z rovníkové Afriky. Dotyčná neprovokovala, nikdo se nehoršil, take it easy, zřejmě racionální chování člověka, který nemá energie nazmar.

Služba veřejnosti probíhala pomalu, ale probíhala, bez vzrušení, bez křiku. Jen starodávný dálnopis dělal hodně kraválu. Při odesílání či vyzvednutí zásilky nutno předložit občanskou legitimaci. Neviděl jsem krabici či balicí papír. S výjimkou dopisů vše putuje ve lněných pytlících. Na textil napíší adresu a pokusí se nalepit známky. Známky nelepí, ale na pultě je k dispozici skleněná nádoba s šedožlutou mázdrou. Pošta nemá provázky, leč půjčuje nit a jehlu.

Na Tchaj-wanu jsou lidé přátelští, ochotní, a když se na ně promluví jejich jazykem, vděčností nevědí, co by pro vás udělali, kdežto tady, s výjimkou několika statečných mladíků, nikdo nijak nereaguje, jen civí, bez záblesku sympatie či zášti; rozdíl jistě nezpůsobila nepatrná zeměpisná vzdálenost, nýbrž přespříliš patrná vzdálenost politická. Však i místní lidé na sebe málo mluví, nelaškují, a když jeden vrazí do druhého, šlápne mu na nohu, omluví se jen tomu, koho náhodou zná. Však proč se omlouvat naprostému cizinci? Kdykoli jsme šli s příbuznými, vždycky potkali nějaké známé. Když se dali do řeči, nikdy nás nepředstavili a v řeči se o nás nikdy nezmínili - jako bychom neexistovali, ačkoli příjezd princezny rodu Limů byl senzací ostrova. Nechtěli způsobit politickou potíž, nutnost sepsání zprávy pro tan-wej.

I český člověk se na vlastní kůži přesvědčil, že ne přebytek, ale nedostatek materiálních statků přivádí společnost k chamtivému materialismu. Jestliže každý obejda bude mít automobil, tutéž šestsettrojku či šestsettřináctku, rázem bude po prestiži, bažení a závisti vůči sousedovi. V Číně jsou na příděl i žárovky a nelze koupit novou bez odevzdání staré. Byla-li ukradena či rozdrcena, nutno přiložit policejní potvrzení.

Už dřív jsme se přesvědčili, že není společnosti, kde by jídlo hrálo tak ústřední úlohu, jako je tomu v Číně již po tisíciletí. Fyzická a mentální koncentrace Číňanů na jídlo je fundamentálním faktorem života.

Za jednu ruku jsem držel Priscillu, za druhou Hérakleita, šli jsme nakupovat, poněkud mrholilo. Nápis LIDOVÝ TRH prý zní v originále dost hrozivě, dovídám se. Též hrozivě vypadal v porovnání s čínskými tržnicemi kdekoli v zámoří. V oddělení masných výrobků nabízeli jen rybí hlavy, mnoho košů. Z ovoce k mání jen banány. Zelenina - to už bylo lepší: plody mně neznámé a plno pěkné čerstvé cibule. Pořádně mě zmátla a narušila mnohokrát již ověřený poznatek, že cibule se s budováním socialismu přece zásadně nesnáší.

Chodili jsme dokolečka. Priscilla se přeptávala, nikdo jí neodpověděl. Konečně jsme přece jen našli obchod, kam jako dítě chodívala kupovat kokosové pokroutky. Ano, obchod stál nezměněn i jeho interiér přežil všechny revoluční změny, od vítězství strany přes bouřlivý třídní boj, sto květů, Velký skok až po kulturní pohromu a pád Gangu čtyř. Bývalo to tadyhle vlevo na druhé poličce v rohu, ukázala - a vskutku, ono kýžené pečivo tam stále bylo k dosažení. Tak tady to máte, pane Hérakleite.

V teplých krajích lidé raději sedávají před domem než v malé dusné komoře. Okny z ulice jsme nahlíželi do místností, depresivních víc přelidněností než chudobou. Krejčík s prastarou singrovkou ve výklenku metr krát metr šil i o půlnoci. Na některých zdech visel Kristus, Poslední večeře, jiné biblické události. Zde si tedy kulturní revolucionáři počínali ledabyle.

Dědečkovu bronzovou sochu roztříštili hned v první fázi kampaně. Přidal se k nim tajfun a smetl některá rodinná sídla do moře. Vznikla pěkná nová pláž s koupáním a promenádou pro pracující. Lze pokračovat podél břehu po dlouhém dřevěném můstku a po zaplacení vstupného. Na vstupenkách je natištěno nikoli že Lidové, ale Limovy botanické zahrady. Jeden z nejvíce fotografovaných balvanů je potesán čínským písmem, toť dědečkova báseň Čtyřicet čtyři mosty, nedávno zrestaurovaná. Brzy prý dojde i k obnově sochy, přislíbil stranický pracovník.

Na svahu v krásném háji stojí palác jako ze škatulky. Patří singapurskému vetešníkovi, občas sem přijede na dovolenou. A lid v socialistickém podzámčí se musí tlačit v miniaturních norách. Nedovedu si představit, že by českoslovenští komunisté v jakkoli zlidštěné podobě vábili a oslavovali bývalé občany jen proto, že uspěli v nepřátelské kapitalistické cizině, a za tento úspěch je v antikapitalistické domovině poctívali zcela nehoráznými privilegii. Nejde, prosím, o navrátilce, nýbrž o osoby nadále kdesi vykořisťující. Zde ale investovali, patrně prožijí závěrečná stařecká léta a určitě počítají s pohřbením v rodné půdě. Zákonná kremační povinnost se na ně ovšem nevztahuje.

Kaučukovému králi Čen Ťia-kengovi z Malajska tu uspořádali státní pohřeb, i ministerský předseda Čou En-laj kráčel s truchlícími. Tenhle král se velmi zasloužil o vlast, věnoval milióny, v místě Ťi-mej vystavěl učiliště, na pozemcích je i jeho mauzoleum, pojedeme se tam podívat, padesát kilometrů za město, aspoň uvidíme kousek venkova.

Příbuzným se podařilo sehnat unikátní dopravní prostředek, totiž taxík: bleděmodrý vůz značky Šanghaj, inspirovaný Pobědou. Kudy jel, tudy houkal. Tedy i zde se trumpeta, klakson, hluk považují za hlavní zdroj pohybu. Všichni pohybliví troubí či aspoň cinkají, cvrlikají, a všichni jezdí uprostřed vozovky. Potkali jsme jen jízdní kola a několik supících dodávek.

Tato trocha venkova na nás udělala značně příznivější dojem než zanedbané přístavní město a ostrov. Především tu byl prostor, pohled do polí, na rýžové lány a též na pěkné nové domky ze solidních kvádrů, s červenou, tradičně zahnutou střechou. Plno lidí se tužilo na polích a staveništích, byla neděle, den pracovního klidu. Pěkná cesta troubícím taxíkem ovšem nevedla autentickou rurální Čínou - ta je daleko, dál od silnic, od povědomí světa včetně městské části vlastního národa. Národ se například nedověděl, že v roce 1975 za povodní v provincii Che-nan utonulo tři sta šedesát tisíc spoluobčanů. Některé komuny jsou tak chudičké, že posílají své členy žebrat do měst a k tomu jim vystaví úřední žebrací povolení.

Za úzkým dlouhým mostem se objevilo panoráma s obrysy, poněkud připomínajícími Svatou horu u Příbrami. Když jsme přijeli blíž, do parku s altánky u jezera, řada několikaposchoďových budov se nám představila ve vší stalinsko-orientální kráse. Soukromí párkaři a zmrzlináři prodávali svátečně ustrojeným párkům a za hlavní budovou bujela hlavní činnost, totiž černý trh - hodinky, fotoaparáty, magnetofony, kazety, všemožný kapitalistický kontraband. Aspoň polovinu kupujících a prodávajících tvořili příslušníci lidové armády.

K naší limuzíně se přiloudali dva obrovští černí vepři, nikdo se po nich nehnal s nožem.

„A tamhle,“ opatrně ukázal strýc směrem k mauzoleu, „tam to bylo.“

Byla Maova socha, co ji dal vystavět kaučukový král, ale už není, modernizátoři ji odstranili a neslíbili znovu vztyčit, takže Mao je teď na tom hůř než náš dědeček.

Mauzoleum zámořského patriota stojí za zmínku. K náhrobku v podobě veliké želvy (želva je optimistický symbol dlouhého života) vede cesta podél reliéfů. Z dálky připomínají křížovou cestu v katolických kostelech, zblízka tu za peníze gumárenského mogula vznikla maoisticko-konfuciánská symbióza věků, feudalismů a socialismů. V řadě vytesaná historie strany - vojáci, dělníci, rolníci, spojení, vztyčení. U stolu první podzemní ÚV. Pak už větší nadzemnější byro, další výdobytky a mohutnění, vše v šedém kameni. A nad moderními dějinami je vytesán sled z dávných dynastií, vladaři v audiencích, v úradcích se svými mandaríny. Zeď nejblíže již k želvě zdobí pedagogické motivy - jak vychovávat mládež, zvykat ji na život, jak například sedět na nočníku.

Taxíkářovi jsem za výlet zaplatil předem domluvenou cenu třiadvacet jüanů. Předal mi třiadvacet jízdenek purpurové barvy.

Stavěli jsme se na amoyské univerzitě. Pár kroků před vchodem mladí brigádníci dokončovali katedrálu v tradičním stylu. U vchodu tři několikametroví čerstvě vytesaní bůžci zlobného vzezření. Představme si kroky funkcionářů vědeckého ateismu v Praze!

Ke kopci za městem vedou cestičky mezi balvany, některé s Buddhovým podpisem.

Kousek od univerzity má Holanďan svou jachtárnu. Navrhl jsem příbuznému, co je u matrací, že bych zařídil změnu.

Vyvalil na mne oči. To přece nejde!

Jeho tan-wej přece. Nepustí ho, nikoho nepustí. Jednou a patrně navždycky je jejich.

Feudální pouto, vojna je kojná. Zde kojí továrna, kterýkoli zaměstnavatel. Platí nejen mzdu, ale i lékaře, zubaře, holiče, rozdává volňásky do kina a veřejných lázní. Nikoli jakýsi vzdálený, nedobře pochopitelný stát, ale konkrétní tan-wej platí penzi.

KULI je jedno z mála čínských slov absorbovaných do evropských jazyků. Doslova znamená TRPKOU SÍLU. Sílu vypořádat se s trpkým životem. Maoismus nezpůsobil jen kravské skoky vzad a kulturně revoluční šílenství. Nová doba má i svou sličnější tvář, všeobecně populární a hospodářsky škodlivou. Zaručila „železnou misku s rýží“ - neboli zaměstnaneckou definitivu, nevyhoditelnost - a pracovní tempo, jež osvětlíme česko-čínským výrazem LÁ-ŽO PLÁ-ŽO. Jedním z nejpovažovanějších výdobytků socialistické éry je takzvané SIU-SI, polední odpočinek, hodit si šlofíka. Zákon zaručuje dvě hodiny denně v zimě, tři hodiny v létě a tohoto práva využívají i piloti na dálkových linkách. Výkonnost průměrného dělníka je pětadvacetiprocentní ve srovnání s průměrným dělníkem v Hongkongu.

Příbuzný ovšem nenávidí matrace a chtěl by pryč. Má strýčka v Hongkongu, pozvání od něho dostal už před dvěma roky. Neví, zda se to zdržuje zde či tam, kvóta legálního příchodu do kolonie je padesát osob denně.

Těší se? Děsí se víc než příchozí z evropských socialismů na Západ. Děsí se nejistoty, konkurence, kapitalismu, jak přežije tam, kde oceňují a vyžadují individuální výkon. Však celý život ho učili konformismu a přesvědčení, že příliš jakékoli ambice je na škodu. Už před maoismem v zemi převládal koncept jedné jediné pravdy - té absolutní, která ovšem vylučuje alternativu jiných pravd. A v takovém prostředí se těžko daří individualistům, jejich myšlení, natož činům.

Konečně slyšíme pořádné bujaré zasmání a navíc i sérii řízných nadávek na komunisty. „Slovo jim nevěřte, to jsou samí lháři!“ zdůraznila na verandě u strýce paní pokročilejšího věku a my se krčili v očekávání represálií. Na Priscillu se prý dobře pamatuje, a proto se dostavila s pozdravením a vzpomínkou na staré časy. Kdybychom něco potřebovali, jen ať se na ni obrátíme. Objala, políbila, odešla. Co to bylo za sebevražedkyni?

Bývalá posluhovačka, vdova po předsedovi stranické organizace, též bývalém zaměstnanci rodiny, někdejším hlavním rozkulačiteli. „Utíkejte, dokud je čas,“ řekl tehdy feudálům, „až přijdeme k moci my, tohle všechno bude moje.“ Už je nebožtík. Synové jsou velká zvířata v Šanghaji, dokonce i v Pekingu.

Ale jak tedy může takhle mluvit?

Právě proto - ta může, ta jediná se nemusí bát.

Marně jsme hledali cestičku do minulosti - k jinému rodinnému domu v háji přímo u moře. Došplhali jsme k dřevěnému altánku, kde stále žil někdejší zahradník, už mu bylo devadesát. Stěnu zdobil kalendář s obrázkem Monako - Riviéra a s měsícem červnem 1981.

„Málo jíš, seš hubená,“ hartusila na Priscillu jeho manželka, štěstím celá vedle, že jsme zavítali. Ke kýženému domu, dovídáme se, jsme nemohli dojít, je jednou ze čtyřiceti budov v enklávě, co si pro sebe odřízla k rekreaci armáda. Kde bývaly cesty, teď jsou zdi a zamčené brány. Ale to se snadno zařídí, zahradníkův syn je hlavním správcem zakázaného území.

Provedl nás, kde jsme chtěli. Vysoká politická šarže a samá ochota. V některých vilách se rekreovali jen netopýři. Opuštěná zpustošená sídla, hříšné nevyužití bytového prostoru. Civilní úřady za branou ale nemohou nic pořídit, neboť armáda je stát ve státě.

Nikdo nemusí k odvodu, do uniformy se hrne nadbytek dobrovolníků sloužit tři roky u pozemních jednotek, čtyři roky u letectva, pět let u námořnictva. Pro mládež z venkova je to jediná příležitost dostat se za humna a v životě si polepšit. Vysloužilci mají privilegia, možnost pohybu a postupu. Ve straně je každý třetí voják, ale jen každý třicátý civilista.

Střih uniforem je mimořádně neforemný a chování jejich nositelů je mimořádně neformální. Příslušníci nesalutují. Potkáme družstvo ve službě, jen v kalhotách. Kde je blůza, kde je čepice brigadýrka? Je jim horko.

Kde jsou hodnosti? Hodnosti zrušili už v roce 1965.

Jakpak se rozpozná pán o kmána?

Mužstvo má na blůze dvě kapsy, kdežto důstojníci mají čtyři kapsy.

A co generál -- má jich snad šestnáct na zádech? Co když si v horku všichni sundají saka?

Žádné obavy, hodnosti si nikdo neplete. I sukna téže brčálové zeleně se liší v kvalitě.

Sympatická branná moc. A Rusové jsou z ní nevrlí.

Závěr s gongem

V padesátých letech fungoval v celé Číně milión obchodů. Na počátku osmdesátých let, s již dvojnásobným počtem obyvatel, počet obchodů klesl na méně než pětinu. V Pekingu z deseti tisíc restaurací zbylo necelých sedm set.

Dosud jsme se stravovali buď v privátě, nebo ve stranické závodní kuchyni. Pozvali jsme příbuzné na poslední večeři k rozloučení do PRVNÍ JÍDELNY LIDU, prý nejlepší na ostrově.

A nezapomenutelné.

Rodina čtvrt hodiny vyjednávala u kasy, platí se předem (jednadvacet jüanů na osobu, mzda za víc než dva týdny práce, tedy třikrát víc než u soudruhů na školení). Koukal jsem se po kulatých neprostřených stolech. Přišel chlapík s deštníkem a hrozně flusl do proutěného košíku u nohy pána pojídajícího rýži s ráčkem. Vlevo za bublajícími kotli se o trám opírala zívající státní zaměstnankyně.

Malá kočička přeběhla, naprosto nezabitá. Priscilla se k ní vroucně sklání.

Přišel žlutý chlapeček se čtverhrannou hlavou, držel se za ptáčka a v koutě si ulevil.

Další příchozí byl žebrák.

Z nevlídného, špatně osvětleného přízemí jsme se odebrali do tmy v prvním poschodí. Našmátrali jsme vypínač, toť nóbl jídelna. Na stolech ubrusy či spíš celty přehozené navrch, jen udělat uzel a jako Honza s buchtami jít do světa.

Nadzvedli jsme, poodhrnuli a objevili špinavé nádobí z včerejších hostin - nebo z předvčerejších, z někdejších. Co stůl, to stejný nález. Rodina se pustila do úklidu, já do fotografování. Ve skříni jsme našli jen částečně zaprášené hůlčičky. Ubrouskem nám byl papírový kapesník.

Nikdo nic nenesl. Poslali jsme synovce na zvědy. Vrátil se s informací, že obsluhovat se musíme sami; důvod nevypátral.

Chodili jsme tedy s chody z přízemí do vyšší hodovny: polovina krmě jakž takž spolknutelná, polovina hnilobná pastrava, smrdutý zabiják. Ani ta mohykánská kočička nechtěla, snad právě proto byla ještě mezi živými.

Poslední den jsme běhali po šupáckých bulvárech objevit něco ke koupi. Během dopravní špičky policista v jaksi bílé uniformě zastavil autobus a dal se s řidičem do dlouhé rozprávky. Kolaři zastavili, koukali, neběsnili a svět se nezbořil.

Potkali jsme metařské komando. Prostředkem ulice táhla dřevěný vozík mladá žena s chirurgickým náhubkem a dvě starší ženy vlevo, dvě vpravo před sebou tlačily velká proutěná košťata.

V knihkupectví visely portréty proroků, Stalin nepřítomen. Největší nával byl u dětských komiksů. Plno bajek je prý už zcela nepolitických.

Několik tuzexových obchodů pro zahraniční Číňany - ne příliš s předpokladem, že si tovar povezou domů, ale že obdarují lokální příbuzné a stát získá valuty tak jako tak. Uskutečnili jsme pár transakcí, výběr nepozoruhodný, pamatuji se jen na konzervy se žampiony za padesátník.

Co si ale máme koupit na památku my? Po delší námaze jsme objevili vějíře s totožnou malovánkou ostrova, vybrali jsme jich deset. Míjíme pak obchod se zvonci a mně se rozsvítilo - vždyť už od dětství bažím po gongu! Strýc je muzikolog, odborně pomůže s výběrem.

Setrvali jsme hodinu, pohrouženi do metalicko-akustických diagnóz. Citlivě jsme cvrnkali na jemně vrásčitý kov, obložili pult a konečně vybrali jeden gong velký a jeden obrovský. Slečen bylo za pultem jako na poště, některé též pochrupávaly. Ta naše sepsala účet s mnoha kopiemi a podala nám kulaté kovy do náruče. No, to snad ne, copak kupujeme kus salámu, platili jsme tady dost peněz, tak nějak to zabalit, ne?

Požadavek bílého ďábla ji zcela zmátl. Párkrát přešla nešťastně obchodem, zmizela ve skladu, vrátila se s kusem novin, jenže Žen-min ž’-pao ke zboží nepřilnulo, marně je přimačkávala. Znovu do skladu, vrátila se s provázkem polovičním potřebné délky.

Ještě musíme do banky. Podepisuji šeky, strýci a tetě se pokouším vysvětlit smysl barevných plastových kartiček MASTERCARD a VISA. V místnosti úřadovalo aspoň třicet osob, ticho téměř kostelní. Načež se strýci vysmekl gong, ten obrovský, a dopadl na placato. Wagneriánská salva, rána z děla, petarda z Aurory. Úředníci zmrzli, bez nápadu, bez návodu, jak reagovat.

My se začali řehtat. Teta se přidala.

A z Wagnera jsme se doladili ke Smetanovi. První osůbka se uchichtla, druhá se přidala, přidali se další, z potůčku proud, tok a veletok, až banka jako Vltava osvobozeně burácela a my měli radost z důkazu, že poškozený, zatrpklý, zapšklý národ to ještě dovede. Jen když bude mít příležitost.

Ale bude ji mít? Včera usekli soukromému zelináři hlavu. Dneska si pochvalují milión svých soukromých podnikatelů. Pozorovali jsme patnáctileté kluky, po prsa ve vodě a v živnostenské činnosti: síť v několikametrovém rámu a kliku u toho. Získávali ryby a zisk z moře. Včera byla povinný jazyk ruština. Dnes se mládež učí anglicky a japonsky a učitele ruštiny možná nahnali do solných dolů. Včera byl Sovětský svaz jediný obchodní partner, dnes je zahraniční obchod Číny a USA pětadvacetkrát větší než se SSSR. Obtížno si pak vsadit na budoucnost země s ne vždy příliš realistickými nápady a s politikou radikálních posunů od pelesti ke zdi.

Rozloučení s rodinou s ujištěním o co nejbližším návratu trvalo déle než celní formality. Palubní mládenec se na nás pamatoval a uvedl nás zpět do téže kabiny. Marně jsem mu strkal extra digitální hodinky - řekl jsem „pro sestru“, nikoli „pro dívku“, však úřady předmanželským stykům nepřejí. Tak či onak, pozornost nepřijal.

Ku-lang-jü troubila a odplula od mola na minutu, přesně na fous. Koukali jsme na náhle rozhoupané džunky, přístav, ostrov, míjíme místo, kde tajfun přeměnil dědečkovy domy v pláž, podél botanické zahrady, kde bývala socha a třeba zas bude, podél zakázaného háje, kde hynula odhozená novorozeňata. Před očima jsem ale zejména měl pár mladých lidí, příslušníků zdemolované generace, přibitých k ostrovu, k osudu, nic nemohou, co jiní jinde mohou.

(pokračování)

(Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2004)

Zpátky