Duben 2005

Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii

Ota Ulč

Patrně zásluhou globálního oteplování stále teď třeskutěji mrzneme. Takže jsme se v prosinci 2004 rozhodli od nepohody se aspoň dočasně vzdálit a to do dvou míst. Tím jedním byl Singapur, má oblíbená končina, kterou vždy prezentuji jako důkaz obrovského úspěchu maličkého ostrovního státu v tropech, bez přírodních zdrojů, ani unce zlata či krůpěj ropy, ale zato s inteligentním obyvatelstvem a stejně tak si počínající vládou, která nekopíruje západní demokratický mustr.

A druhou pak zastávkou by byl bájný ostrov Bali, podivuhodná hinduistická oáza, unikát v onom převážně muslimském sousedství, který v říjnu 2002 hodně krvavě postihl mezinárodní terorismus. Kontaktoval jsem State Department ve Washingtonu zjistit jeho stanovisko k cestám takovým směrem. Úřad doporučil odložit veškeré „nikoliv nezbytné“ (non-essential) cesty do Indonésie, a ti, kteří se přesto rozhodnou cestu podniknout, nechť tak činí s příkladnou bdělostí a ostražitostí. Doporučeno kontaktovat reprezentanta americké vlády na Bali (U. S. Consular Agent), dodržovat tzv. low profile, neupozorňovat na sebe příliš amerikánským oblečením a manýry, vyhýbat se rutinnímu, opakovanému a tím i předvídatelnému počínání, vyhýbat se davům a demonstracím. Jako typický Yankee snad nevypadám a moje manželka ještě méně. Takže pojedeme.

Rezervovali jsme si letenky na leden 2005 a o Vánocích, v den svatého Štěpána se dostavila pohroma biblických proporcí: tsunami - slovo japonského původu, do té doby v české mluvě pramálo používané. Já jsem se tímto zkázonosným fenoménem před časem zabýval v kapitole o Nové Guineji, kde pobřeží bylo takto zasaženo, několik vesnic a pár tisíc domorodců pohřbeno. Svět ale událost na tak vzdálené výspě pramálo zaznamenal. Tentokrát to ale postihlo sto tisíc, dvě stě tisíc obětí včetně evropských turistů, tato tsunami prý udeřila s vehemencí milionu Hirošim čili něco naprosto nepředstavitelného – s naším dodatečným pokorným přiznáním, jak za takového úderu přírody jsme vlastně maličcí. Epicentrem katastrofy byla indonéská oblast Aceh na Sumatře, kde jsem v blízkém sousedství minule pobýval v milionovém městě Medanu u vyženěného příbuzenstva a tentokrát tam nemínil zamířit.

Nevládní organizace (NGO – Non-Governmental Organization) jménem Transparency International v roce 1995 začala zveřejňovat celosvětové tabulky poctivosti, integrity států světa. Je to hodnocení na škále od optimálních deseti bodů (perfektní poctivost, totální integrita) po nulu (absolutní korupce). Tristní zjištění: 7 z 10 zemí nedocílilo průměr 5 a v případě zemí tzv. rozvojových, těchto provinilců je velikánská, devadesátiprocentní většina, a polovina jich ani nedosáhla ke stupni 3. Nejbídněji dopadá Afrika, kde nejlepší výsledky má pouštní Botswana (6,6) a zcela nejhorší má ropou oplývající Nigérie (1,4). Nejlepší výsledky má Evropa severní. Česká republika si za rok 2003 polepšila - popolezla z hodnocení 3,7 na 3,9 - stále nijak úchvatný výkon, ale tím se dostala do prostředku peletonu, na 54. až 56. místo, spolu s Brazílií a Bulharskem.

A mezi těmi nejúspěšnějšími, na 5. místě s počtem 9,4 bodů, lépe než co docílily Švédsko, Norsko, Holandsko či Švýcarsko, se umístnil jeden asijský stát, ostrovní státeček Singapur. Češi, slyšte ty výsledky: od nezávislosti v roce 1965 až do začátku jednadvacátého století průměrný per capita roční příjem vzrostl téměř stonásobně (z 300 USD na 27 740 USD). Takový výkon si zaslouží naši pozornost.

Jde o útvar pojmenovaný omylem. Proč Singapura – Město lvů, kde přece vládci zvířecí říše nikdy nepobývali? Prý se ale jednou vyskytl zatoulaný tygr a krátkozraký domorodec si ho spletl se lvem (singh). Velká Británie byla Singapuru nejen porodní bábou, ale i matkou. V roce 1819 do šlechtického stavu posléze povýšený imperialista Thomas Stamford Raffles si usmyslel vytvořit obchodní bázi pro Východoindickou společnost právě tam, na močálovitém ostrově, kde všeho všudy sídlilo pár rybářů. Tady za druhé světové války utrpělo britské impérium svůj mrtvičný záchvat a již se nikdy pořádně nevzpamatovalo. Tam zakopl a z louže se již nezvedl bílý kolonialismus. Představte si tu drzost: v naprostém rozporu s britskými štábními učebnicemi, které kategoricky předpověděly útok z moře, Japonci šli na Brity od lesa, tj. od džungle ze severu a obránce s kanóny, pevně namířenými opačným směrem, roznesli na kopytech. Stalingrad to kolonialismu, tam se rozpadl mýtus nepřemožitelného bílého muže.

O rozsahu pouhých 636 čtverečních kilometrů (čili vzdálenost Plzeň-Klatovy krát Plzeň-Rokycany) a s něco málo přes tři miliony obyvatel (77% Číňané, 14% Malajci, 7% Indové) má čtyři oficiální řeči: čínštinu, angličtinu, malajštinu a tamilštinu (jazyk jihoindický) a rovněž čtyři hlavní náboženství: buddhismus, islám, hinduismus a křesťanství. V současné době se s Hongkongem předhání o primát nejpilnějšího přístavu na světě, s New Yorkem, Rotterdamem a Yokohamou v pozadí. Však polovina všeho zboží světa pluje tamější malackou úžinou.

V porovnání s jinými přístavy Singapur není nijak zvlášť hříšná Sodoma a Gomora. Jednu specialitu jsme kdysi však zaznamenali. Kolem půlnoci oživla Bugis Street, ulice transvestitů. Vynořili se muži převlečení za ženy, za krásné ženy. Nejznamenitější se pohybovaly (i) v doprovodu tělesných strážců a vše ovíjela příjemně neformální atmosféra. Té již není zásluhou výstavby, jejíž součástí byl i vznik nové stanice metra právě tam.

Poprvé jsem byl v Singapuru v dávném roce 1967 a tehdy se s žádným Čechem nepotkal. Málem jsem se ale střetl s Maďarem, sousedem Středoevropanem. V hotelu jsme si zrovna pochvalovali sečuánskou polévku, připomínající hodně kořeněnou verzi naší drštkové, když se od barového pultu začaly ozývat zvuky a nejhlasitěji se projevoval chlapík, který mi připomínal grófa Bobbyho v uherském provedení.

Neodolal jsem a přistoupil s otázkou: „Promiňte, pane, nejste vy maďarský hrabě? ”

Pečlivě upravený krasavec s vizáží hollywoodského milovníka z třicátých let, bez překvapení odpověděl: „Nikoliv, jsem markýz z Malty.”

Ten večer jakož i za těch dalších, mnoho alkoholu kolovalo v jeho údajně modré krvi. „Milý pane, vždyť je to tady úplná diktatura! Policajta tady nepodplatíte, jen si to představte! Na ostrově už nenajdete ani hada. Už tu neuvidíte domorodou chatrč, už jen tahle prokletá moderna,” bědoval pamětník starých, údajně lepších časů. Středem jeho nelibosti a hlavním zloduchem pro něj byl Lee Kuan Yew, o prosperitu a pořádek nejvíc se zaslouživší otec vlasti a hlava státu, víc osvícený autokrat než bezbřehý demokrat úspěšně usiluje o rozkvět země a společnosti – ale ne za jakoukoliv cenu.

Za té první naší návštěvy, Singapur ještě dělal dojem nevábné, dost i páchnoucí končiny, s plesnivými baráky na spadnutí, se znečistěnou, biologicky mrtvou řekou. Po soumraku uléhali před obchody hlídající Indové v turbanech a podvlékačkách.

A mrtvá řeka po letech ožila, mrskají se v ní zdravé rybičky. Přemnohé rozkvetlo. Moderní až extravagantní počiny architektů, mezi nimi slavná jména jako například I. M. Pei, čínský Američan či americký Číňan, jehož tradicionalisté proklínají za onu průhlednou pyramidu, spáchanou před pařížským Louvrem. V centru města se výstavba soustřeďuje na komerční komplexy. Finančnictví dále mohutní, od Bank of China po Bank of Tokio, od Deutsche Bank po Chase Manhattan Bank, od Banque Nationale de Paris po Chung Khiaw Bank.

Hotely světové kvality a reputace – Carlton, Hilton, Hyatt, Sheraton, Mandarin se stejným managementem jako legendární Peninsula v Hongkongu, Dynasty Hotel, vystavěný ve tvaru honosné pagody. Business Traveller, zdroj značné váhy, uveřejnil tabulku deseti nejlepších hotelů na světě. Devět jich je v Asii, desátý v USA (hotel Plaza v New Yorku), nic v Evropě. A jako numero uno v tomto globálním šampionátu byl vyhodnocen singapurský hotel Shangri-La, majetek místního cukrového krále.

Jednou k půlnoci jsme tam zavítali. Mám potíž s popsáním místa a dojmu. Částečně to moderní opera, umělecká galerie, skulptury, reliéfy, luxusní obchůdky a foyery. Zapadl jsem ve vestibulu do fotelu a pozoroval okolí – elegance a zejména mládí, ouvej. Číšnice krasavice se sklání, sukně se jí rozevírá až ke kyčli. Všechny znamenité hotely zaměstnávají taková top quality zjevení, s týmž svůdným nikoliv výstřihem, ale rozstřihem. Designér jejich úborů by si zasloužil Nobelovu cenu.

Kombinace hotelů a obchodních center, vše pod jednou střechou. Marina Square, trojúhelník hotelů Pan Pacific, Marina Mandarin a Oriental Singapore, propojených koridory s tucty obchodů. Všude zeleň, fontány a lahodná klimatizace. Kdokoliv může vejít a setrvat a nepovalují se tam vagabundi, jak leckde jinde bývá zvykem.

Velká města mají své proslulé ulice – Pátou Avenue, Champs-Elysées, Oxford Street, Kurfürstendamm, Via Veneto. Nejproslulejší ulicí v Singapuru je Orchard Road – kolonáda, promenáda, ono naše staročeské korzo podél nóbl hotelů a obchodů, kde se údajně prodá 80 procent všeho zboží v zemi. Nahlížíme do výkladů s výběrem, aniž vidíme mnoho cenovek. „Jestliže se musíte ptát na cenu, tak si tohle zboží zjevně nemůžete dovolit.” Občas cena uvedena byla, například 500 singapurských (čili tehdy 250 amerických) dolarů za jednu pánskou košili. První své auto, Dodge 1956, jsem v Americe koupil za deset dolarů. Utratit za kapesník sumu, z níž by mohla rok žít početná rodina! Nakupovat jsme viděli zejména Japonce, tedy ty, kteří prohráli druhou světovou válku a ze Singapuru se museli potupně odklidit.

Vzrušila nás zpráva v The Strait Times, že na Orchard Road, boulevardu hojnosti a luxusu, policie lapila pythona, jeden a půl metru dlouhého. Plaz slezl ze stromu na tom nejcivilizovanějším korzu. A maltský markýz si nám kdysi stěžoval, že už tam nic takového není.

Doprava plyne harmonicky, jaký to kontrast s mnoha metropolemi Afriky a Asie, kde stát již de facto odumřel, anarchističtí motoristé a chodci si počínají zcela po svém a výsledkem je beznadějný chaos a zácpa. V Singapuru ale na červenou do vozovky zpravidla nikdo nevkročí, poněvadž – rovněž zpravidla – by dostal mastnou pokutu. Odhoďte na ulici papírek a neúplatný policista zasáhne. Odhození špačka cigarety přijde na několik set dolarů a sazby se nadále zvyšují, spíš přísností než inflací.

Kde minule převládala džungle, teď vede silnice, podél zeleně, do níž aby se vstupovalo a našlapovalo zvlášť opatrně. Bydlení v chatrčích pod palmami vypadá romanticky spíš zvenčí než uvnitř. Pokračuje tam high rise čili „vysokopodlažní” výstavba. Každých 20 minut přijde do provozu nová bytová jednotka – 3 za hodinu, 72 za den, 26.280 za rok. V roce 1989 v novostavbách v zeleném prostředí, v prostoru, kde není člověčinou nadupáno, žilo 86 procent všeho národa a většina z nich byt vlastnila. Anthony Lewis, významný americký žurnalista a vůbec žádný příznivec autoritářských režimů, po návštěvě Singapuru přiznal (The New York Times, 6. srpna 1993), že „Tohle musí být nejlépe plánované a nejdokonaleji spravované město na světě.”

Tak jako Singapur netrápí nezaměstnanost (zanedbatelná 3,4 procenta), není tam ani bytová nouze. Porovnejme s megaměsty kdekoliv, zejména ve třetím světě s kilometry ubohých, smrdutých brlohů. Většina měst v USA a zřejmě i mnohde jinde je bankrupt or subsidized. Město Singapur není ani to, ani ono. Stát na ně nemusí doplácet. Naopak, správa veřejných služeb vykazuje zisk. Elektřina nevysadí, z vodovodu nevytéká nic nahnědlého, páchnoucího. Rovněž se tam člověk nemusí bát, netísní ho všudypřítomný pocit nebezpečí a úzkostlivého střehu. Nepotulují se tam bandy agresivních výrostků. Provinilce, pokud se občas vyskytnou, trestají jednak vězením, jednak nářezem přes prdel (tzv. caning, výprask holí). Správně, výborně – není nad názornou agitaci. A ještě dřív, než se zadek zhojí, provinilým rukám je poručeno pracovat, převýchovně se tužit.

Na dosažení jedné z nejnižších kriminalit na světě má podíl důkladná prevence, bedlivost více než sta tisíc uličních výborů.a všeobecná občanská kázeň, jak v rodině, tak ve státě. V hygienicky dokonalém metru platí zákaz stravování. Interpretace zákazu je natolik bezbřehá, že pokutu riskuje i osoba se žvýkací gumou či bonbónkem v ústech.

Zde tedy pořádek, čistota a prosperita, kdežto v mnohém sousedství spíš chaos, špína a dost bídy. Cožpak se lidé podřizují disciplině dobrovolně, a když to není dobrovolné, copak je to za moderní stát, za demokracii? Veřejné záchody nejen ve třetím světě bývají dost hrůza, takže potřebná osoba si raději odskočí do buše, s rizikem, že se jí do hýždí zakousne nějaká ta šelma. V Singapuru na čistotu hygienických zařízení dohlížejí nejen hajzlbáby a hajzldědkové. Pokutuje se i nespláchnutí tzv. urinal, čili mušle na močení pro pány ve stoje.

Ve školních kantinách je zakázáno prodávat zmrzlinu, neboť kazí zuby – péče o chrup. Elektronické video games jsou zakázány všude, že je to plytká, bezcenná, čas mařící zábava. V restauraci na zdi jsem postřehl vládní vyhlášku, že kdo nechá na talíři zbytky – víc než 100 gramů, bude potrestán částkou tolik a tolik, děti do 12 let poloviční sazbou. Co je komu do toho? Když mi nebude chutnat marinovaná ještěrka, proč se do konzumace nutit? Což páni vládní učitelé, s rákoskou v ruce, nemají nic lepšího na práci? “Naše malá země je zemědělsky nesoběstačná, vše musíme dovážet, i vodu musíme kupovat v Malajsku – a o to nemravnější je plýtvání, když si uvědomíme, že na světě, nedaleko od nás, panuje hlad,” nejspíš bychom se dozvěděli. Osvícený to paternalismus.

Jak již víme, jméno zakladatele, autora, architekta je Lee Kuan Yew – otec vlasti. S těmito otci ve třetím světě to zpravidla nedopadlo příliš slavně: Buď je svrhli (Nkrumah v Ghaně, Sukarno v Indonésii) nebo je nesvrhli (Nyerere v Tanzánii) a oni svou nezávislou, svobodnou zem přivedli k bankrotu. Úspěch Singapuru je do značné míry výsledek úsilí jednoho člověka – schopného, skromného, nepodplatitelného, s autoritativními sklony. “Singapur je příliš malý k uplatnění jeho talentu,” charakterizoval ho Henry Kissinger. Lee vystudoval na univerzitě v Cambridge, jakož i jeho manželka, a zplodili několik talentovaných potomků. Na ministerských křeslech vesměs sedí vzdělaní technokraté. Početní fušeři a tyrani pokládají mimořádně úspěšné počínání Singapuru za neprominutelnou urážku. Pokrokové živly v západním světě se rovněž značně zlobí. Socialistická internacionála vyloučila Singapur ze svých řad. “Brilantní pan ministerský předseda si doopravdy myslí, že ví, co je nejlepší pro jeho lidi,”napsal solidní časopis Freedom at Issue (červenec/září 1989).

Jenže, co když on to doopravdy ví? Činy to již dokazoval dlouho. A že to pak není křišťálová demokracie? Inu, není. Má ale demokracie být cílem nebo jen prostředkem, nástrojem k dosažení cíle – příjemného, materiálně zajištěného, smysluplného života? Sebedokonalejší demokracie může degenerovat v chaos a ekonomickou mizérii. Když se tedy vylepšení života společnosti dá lépe docílit jinou než perfektně demokratickou cestou, inu, budiž tomu tak.

Singapurská hůl a americká zadnice: z této kombinace se v roce 1994 zrodil incident s docela globálním dopadem. Tiskové agentury oznámily do světa, že Michael Fay, osmnáctiletý americký spratek z buržoazní rodiny rumunského původu, se ve volných chvílích zaobíral vandalstvím, sprejem poznamenal větší počet automobilů, též měnil jejich poznávací čísla a vrhal vejce. Doma v Americe se nad takovou maličkostí zamhouří oči, lze se tak podepisovat i na vozidla policie. Nikoliv ale v důkladně spravovaném státečku na rovníku. Tamější soud vynesl rozsudek ve výši víc než 2.000 USD pokuty, čtyř měsíců pobytu za mřížemi a šesti ran holí na vandalovu zadnici.

Představa poškození těchto hýždí přiměla americké diplomaty k okamžitému protestu předsedovi nejvyššího soudu jménem Yong Pung How. I tehdejší prezident Clinton několikrát zaintervenoval a tak vyvolal údiv, že má tolik času zaobírat se takovou epizodou, při uvážení jeho jiných starostí (přece Bosna, Haiti, Somálsko - Kosovo, Usáma a Monika pak poněkud později). William Safire, vlivný a zpravidla rozumný publicista, se rozběsnil, s obviněním o jakémsi blíže nespecifikovaném porušení mezinárodního práva a že prý Singapur je lawless – končina bez zákona. Ha, ha, ha.

V březnu 2003 na shromáždění potentátů v Manile, Mahathir Muhamad, tehdy ještě úřadující premiér Malajsie, prohlásil, že asijské hodnoty mají univerzální platnost, kdežto ty evropské jsou jen pro Evropany. A jménem mnohých obvinil Západ, že se snaží světu vnucovat cizí koncepty s nepříjemnými, nepřijatelnými prioritami, jako je důraz na právech jednotlivce, i když mohou být ke škodě blahu společnosti. Mezi těmi asijskými hodnotami velebil šetrnost, tvrdou práci, stabilitu, pořádek.

Toho jsme v Singapuru měli habaděj. Setkal jsem se s několika permanentně tam žijícími našinci a mámil z nich názory o tamějším životě. Oceňovali jeho kvalitu, v porovnání s poměry v sousedních zemích, ale rádi by přivítali menší dávku státního paternalismu. Jedna rodina například obdržela z Prahy videokazetu s filmem Věry Chytilové Faunovo příliš pozdní odpoledne – a záběr s českými ňadry na plovárně chyběl, cenzoři je vystřihli. Museli si tedy přehrávat celý opus v jim neznámé řeči, tolik megahodin promarňováno tak jalovou činností.

Víc než patnáct tisíc kilometrů a deset hodin letu do Singapuru před námi. Předpokládal jsem let západním směrem, ale uskutečnil se opačně, což vlastně bylo jedno, zhruba stejná vzdálenost. Tedy přes Atlantik do Frankfurtu, nad Prahu, k Ukrajině, trošku na sever od Černého moře, podél Kavkazu, někde od nás vpravo by mělo být Tbilisi, před námi Baku, Kaspické moře, blíž a níž k někdejšímu Sovětskému svazu („Ty obře, je nám s tebou dobře!“), s nímž vzdor svému značnému globálnímu pobíhání jsem se vždy odmítl intimněji seznamovat. Za Íránem jsme uhnuli jihovýchodním směrem přes Afghánistán, Pakistán, indický subkontinent, k Bengálskému zálivu. Adamanské moře, ostrůvky Nicobary, jež tsunami pořádně poznamenala, pak thajský, důkladně poničený Phúket a konečně Singapur, jeho ultramoderní letiště Changi.

Z okénka nebylo co k vidění. Letěli jsme nad mraky, většinu času za tmy a na zpáteční cestě pořád ve tmě. Trasu jsem tedy sledoval na monitoru, jímž každého pasažéra vybavily Singapore Airlines, mezinárodně velebená společnost svým vzorným servisem a přerozkošným dámským personálem. Být s námi náš rasově pomíchaný synáček, příliš náročný a tedy i dosud neženatý, byl bych mu doporučil jednu takovou vílu si zabalit do celofánu a vzít sebou k celoživotnímu používání.

Při vyplňování imigračního formuláře nutno odpovědět na otázku „Už jste někdy v minulosti přijel do Singapuru s pasem pod jiným jménem?“ a též „Byl jste v posledních šesti dnech v Jižní Americe nebo v Africe?“ Na drogy se nás neptali, ale červenými písmeny oznamovali, že za něco takového se tam trestá smrtí.

Poněvadž tady v Singapuru je ještě brzo ráno, dosud jsme se nepřehoupli přes 30 stupňů Celsia, a na Bali jich už bylo ještě víc, navíc s bouřemi, hrozila předpověď takového počasí. Pro příchozího z mírného klimatického pásma nic takového k rozveselení. Jsme tam necelých sto kilometrů od rovníku, všechno náramně zelené, květinaté, vypiplané, uspořádané. Z daleko již ne onen třetí svět, jak by se dalo předpokládat. Svištíme do hotelu podél výstavby vynikajících tvarů. Vysokopodlažní bytové komplexy, každý aspoň trošku jiný, mrakodrapy originálního designu, hele, tohle vypadá jako zvětšená verze Gehryho tančícího domu v Praze! V Praze je momentálně 10 stupňů pod nulou a v New Yorku ještě třeskutěji, potomek nám v zápětí telefonoval. Na paralyzovaném Manhattanu se domorodci pohybují na lyžích. Singapurské noviny zveřejnily fotografii lyžaře před hodně Bílým domem ve Washingtonu. Zase ten dopad globálního oteplování, sakramente.

Doprava bezkonfliktně plyne a ta veřejná je známa pochmurnými písmeny SMRT – Singapore Mass Rapid System. Také se tu značně vyskytují písmena STB – Singapore Tourist Board. „STB se vzorně starají!“ tvrdily mnohé titulky. Na letišti Changi minulý rok přistálo víc než 30 milionů zámořských pasažérů. Ředitel organizace PATA (Pacific Asia Travel Association) s neorientálním jménem John Koldowski oznamuje růst zejména počtu turistů mladé generace z oficiálně stále komunistické Číny. Vláda oznamuje, že ze zvláštního rozvojového fondu poskytla přes 100 milionů dolarů více než čtyřiceti leteckým společnostem, aby přivážely hospodářsky užitečné návštěvníky. Forma všimného, této hmotné zainteresovanosti, nebyla blíž specifikována.

Z našich vzdáleností jen s obtížemi můžeme docenit ekonomickou zranitelnost ani ne tolik Singapuru jako okolních zemí, když ohrožen je turismus, vydatný zdroj cizích valut. Není to jen dopad této tsunami, ale daleko trvalejšího mezinárodního terorismu a navíc občasných projevů epidemie SARS a všelijakého slepičího moru. Zrovna v době našeho příjezdu se na malajském ostrově Langkawi sešly dva tisíce delegátů včetně ministrů turismu z jihozápadních asijských zemí, s úkolem, jak přesvědčit svět, že jejich oblast - zdroj příjmu 30 miliard USD ročně - je bezpečná. Pan Pattanapong Aikwanich, prezident turistické asociace z Phuketu, pravil: „Mnoho lidí ze Singapuru a Malajsie si dělá starosti kvůli duchům, přeludům. Již jsme svolali specialisty z Bangkoku, aby uspořádali příslušné obřady buddhistické, muslimské a křesťanské. Jestliže duchové zde skutečně pobývali, teď už by měli být vypuzeni. Thajská letecká společnost Tiger Airways započala s programem „Re-discover Phuket“ a inzeruje lety ze Singapuru za superlidovou cenu necelých deseti místních dolarů.

Ač tentokrát tsunami Singapur přímo nezasáhla, nepřímý dopad se projevil v jiných podobách. Titulek ve The Straits Times, nejvýznamnějších novinách v anglické řeči (20. 1. 05): „Pozdní příjezd ovcí oddaluje Hari Raya Haji obřad.“ Loď měla přivézt z australského Perthu 4596 ovcí, jenže musela čekat čtyři dny v indonéské Jakartě na pohonné hmoty, poněvadž přednost měly lodě, vezoucí pomoc do oblasti Aceh. Tím se pozdržely obřady Maghrib, momentálně nelze třiceti již připravenými nákladními vozy rozvážet obětní zvířata do mešit. (Aha! Zde máme další důkaz, zdůrazňovaný v předních vládních novinách v egyptské Káhiře, že tsunami zavinili Židé.)

Michael Eng Cheng Ho, velvyslanec ve Velké Británii a bývalý velitel singapurského letectva, v interview pro publikaci Terrorism Monitor zdůraznil, že po potlačení komunistického povstání v Malajsii před několika dekádami, terorismus se stal reálným nebezpečím. Muslimové v Singapuru tvoří nemalou menšinu, prozatím se uskutečnily čtyři zátahy a všichni zatčení jsou místní lidé, což představuje značně rušivý potenciál pro celou multietnickou společnost.V prosinci 2001 se podařilo včas zlikvidovat záměr unést letadlo a s ním vrazit do letiště Changi, jakož i použít šest nákladních vozů, naložených třaskavinami a jimi zasáhnout vybrané městské objekty. Nejnebezpečněji si počíná fundamentalistická organizace Jemaah Islamiyah, napojená na Al-Kájdu. Klíčovou prioritou je zranitelnost námořní dopravy. Však polovina všeho zboží na světě je přepravována malackou úžinou.

Média pravidelně referují o událostech v Iráku, ale bez poťouchlé zaujatosti, podtónu oné Schadenfreude, zejména pro Evropu tolik charakteristické. Centrem mediální pozornosti jsou ovšem asijské záležitosti – momentálně to byl pohřeb Žao Žanga, v roce 1989 svrženého a čistkou postiženého předáka čínské komunistické strany. Malá země si nemůže dovolit popuzovat velkou Čínu, a proto s ošidným tématem tchaj-wanské nezávislosti se zachází velmi opatrně. Z Číny přijíždějí turisté i gastarbeiteři, kteří získávají úřední povolení nejen k práci, ale i k trvalému pobytu. Tak se i posiluje zachování početní převahy čínského etnika vis-ŕ-vis značně se rozmnožujícím muslimům. Dilema Izraele tím je odvráceno. Tito noví příchozí si ale kazí reputaci svým prý příliš bezohledným, z komunismu přivezeným chováním.

Mezi reklamami značně výrazné jsou nabídky prostředků, jak zvětšovat asijská, nezřídka útlá ňadra. Nabídky prodeje australských nemovitostí pro zájemce do 55 let a se schopností investic aspoň 150.000 dolarů. Leckterý český tunelář mafián by se mohl zajímat. Uveden případ čínského tuneláře Gao Shana, oficiála banky v Charbinu, který s miliardou peněz střadatelů upláchl do Kanady, kam před rokem přesídlil svou rodinu - čili iniciativa velmi podobná krokům českých tunelářů. Čínskému státu se ale podařilo včas zasáhnout proti podnikavci jménem Chen Kai, představiteli gangu, specializujícímu se na provoz prostituce a hazardních doupat k potěše státních a stranických představitelů v provincii Fujian. Zdatný organizátor obdržel trest smrti. Na domácí singapurské frontě s nízkou kriminalitou: dvojice pachatelů loupeže a únosu - jeden obchodní příručí, druhý taoistický mnich - dopadla takto: příručí dostal 24 roků vězení a 24 ran holí, mnich 15 let a 20 ran. Případný protest mravně rozhořčených ochránců lidských práv v zemích s desetinásobnou zločinností nebyl zaznamenán.

Marně v telefonním seznamu hledám číslo našince, s nímž jsem si minule hezky popovídal. Jméno s počátečními písmeny KV nikde. Na jeho místě jsem ale našel KUNDA INDUSTRIES (tel. 63583073). Jaký asi tohle je průmysl?

Značné souostroví Indonésie se táhne od Malajsie a Indického oceánu až k Nové Guineji u sousedství Austrálie, přes tři časové zóny a víc než pět tisíc kilometrů. S momentálně odhadovaným počtem 220 milionů lidí je čtvrtým nejobydlenějším státem světa a poněvadž z devadesáti procent to jsou vyznavači islámu, je do počtu ten první nejmohamedánštější.

Podél rovníku, tedy jak v severní tak jižní hemisféře, se natahuje tato dlouhá páteř s přemnoha obratli – 4000 sopek a ne všechny jsou zcela mírumilovné, dovedou pořádně bouchnout. Karla Čapka a jeho vizi nukleárního věku inspirovala zdejší Krakatoa, která v roce 1883 (též roce Marxovy smrti) explodovala s vehemencí mnoha atomových bomb a většinu ostrova i ostrovanů smetla do moře.

Ostrovů ale zbylo požehnaně. Nemám důvodu věřit, že by je někdo kdy byl pořádně spočítal, všechny jakkoliv autoritativní údaje se liší o plus minus pár tisíc. Řekněme tedy, že je jich patnáct tisíc a jen menšina z nich je obydlená. Komunikace vázne nejen mezi ostrovy, ale i na ostrovech. Moře a mnohde i těžko zdolatelný terén přispěly k etnické mnohotvárnosti, z národů tam jsou pořádně různých.

Jsou jich asi tři stovky a mluví ještě větším počtem jazyků a dialektů. Archipelago je uspořádáno do víc než dvou tuctů provincií, které se snaží dirigovat ústřední vláda v Jakartě. Separatistické ambice pod povrchem bublají a nebo i krvavě se projevují na několika místech, zejména v Acehu, tsunami tolik postiženém, s povstalci značně radikální muslimské orientace, a v Západním Irianu, mezi novoguinejskými divochy, kteří se kloní ke křesťanskému světonázoru. Vláda se snaží stěhovat obyvatelstvo z končin chudobných do těch perspektivmích (například per capita příjem na Kalimantanu je dvanáctkrát vyšší než na East Nusa Tengarra), příchozí nejsou vždy vítáni a je to právě případ Kalimantanu, že jim tam Dajákové uřezávají hlavy.

Archeologové na tomto souostroví vyhrabali prý milion let staré lidské kosti. Nepatřily ale prapředkům malajského původu: ti se tam začali ze severu stěhovat až 3000 let před Kristem. Pořád se někdo někam stěhuje a druhý ho odněkud vypuzuje. Přicházeli i zájemci z jižní Indie. Hinduistické a buddhistické vlivy trvaly 14 století, vznikla mocná království na Sumatře a Jávě. V 9. století na Sumatru přijeli Arabové s islámem.

Ti, jakož i zájemci z Číny, Indie a Evropy se pachtili po koření. Nejlíp se povedlo Holanďanům, kteří tam založili kolonii v nejlepší vykořisťovatelské tradici. Systém nucených prací, robota jako řemen a platba pánům v podobě téměř poloviny úrody. Páni též poručili, co na poli poroste. Nikoli tedy příliš rýže do talíře, ale novinky jako káva a čaj na export. Účelem kolonie bylo sloužit mateřské či spíš macešské zemi. Olej, kopra, kaučuk, z těchto zisků se financovala industrializace v Nizozemí. Přísní historici tvrdí, že Jáva zachránila Holandsko před bankrotem, že bez ní by bylo chudobnou evropskou zemičkou.

Druhá světová válka, debakl bílého pána. Čtyři dny před Silvestrem v roce 1949 v Jakartě zaplápolala vlajka nezávislé Indonésie, červenobílá jako vlajka polská, jenže s tím červeným navrch. Proti Sukarnovi, tamějšímu tatíčkovi zakladateli osvoboditeli, jsem byl zaujat už v naší rodné zemi. Však patřil do oné party bojovníků za světový mír podle sovětského receptu - Nehrú, Násir, Nhrumah, Castro, takoví. Poté, co se mu doma za 13 roků vystřídalo 17 vlád, Velký Bung („Bratr“) Sukarno začal vládnout stále víc nedemokraticky. Pořádal hostiny za záře tisíce pochodní, servírováno na zlaté talíře, kdežto lid nedemokraticky strádal. Vládce se pouštěl do faraonských projektů, též do války s Malajsií, podporoval růst místní komunistické strany, chýlilo se ke konfrontaci s armádou. V roce 1965 velmi pokrokové živly uspořádaly noc dlouhých nožů a podařilo se jim odpravit pár generálů. Špatná koordinace ale zavinila, že povstání se nepovedlo a vlády se zmocnil generál Suharto. Místo sametových usmiřovaček došlo k řízné odplatě: masakr s výslednou cifrou více než půl milionu mrtvých - nejen komunistů, ale i Číňanů bez ohledu na jejich politické preference.

Každopádně prokomunistický Sukarno padl a Suharto s generály nastolil rovněž nepříjemný režim. Úděl lidu se ale zlepšil zásluhou vývozu ropy. Toto náramné zboží začalo přinášet zisk, z něhož se hradila většina vládních výloh. A na něm se přiživovali potentáti, jejich rodiny, všechno příbuzenstvo - zkrátka forma vlády, výstižně pojmenované jako kleptokracie. Lakotní hrabivci a k tomu ještě neumětelové dovedou vlasti pořádně ublížit. Například generál Sutowo, ve funkci již od doby bývalého prezidenta Sukarna, zruinoval státní olejářský podnik Pertamina tak důkladně, že jeho ztráty převýšily celostátní rozpočet. Část se ukradla, část probendila na výstavbu mešit a sportovních stadionů, velmi se též obohatily japonské společnosti prodávající za nehorázně vysoké ceny státu, jehož podmazaní reprezentanti předstírali slepotu a hluchotu.

Suharto se udržel ve vedení státu přes třicet let, až se ho konečně v roce 1998 podařilo vystrnadit a politický život v zemi se změnil. Během tří let došlo k volbě tří různých prezidentů, z nichž ten prozatím nejposlednější jménem Susilo Bambang Yudhoyono nahradil Megawati Sukarnoputri, dceru zakladatele státu. Jenže dostavily se povážlivé potíže růstu. Hospodářský roční sedmiprocentní rozmach za Suhartova autoritářského režimu se snížil o polovinu, značně poklesla snaha vypořádat se s chudobou a vzrostly všelijaké další starosti. Například poklesla výkonnost dělnictva, lajdáků se lze jen těžko zbavit, každá výpověď teď vyžaduje souhlas ministerstva práce. Zatímco v Singapuru procedura zahájit provoz v nové firmě trvá osm dní, v Indonésii si vyžádá téměř půl roku (151 dní).

Byrokratická zlovůle jde ruku v ruce s korupcí. A ta se po pádu lakotného Suharta ještě víc rozbujela. Ona mezinárodní organizace Transparency International hodnotí Indonésii jako jednu z nejvíc zkorumpovaných zemí, na úrovni států jako jsou Bangladéš, Kamerun, Nigérie, Angola a exsovětský Turkmenistán. Vyděračství je siamským dvojčetem policejní a soudní práce. Zákonodárci, i členové nejvyšší soudu, bez okolků připouštějí, že vyžadování úplatků je oprávněnou součástí jejich regulérní, legitimní práce. Jusuf Kalla, nynější viceprezident Indonésie, je bohatý byznysman, jeho rodinný konglomerát též zahrnuje stavebnictví a výrobu cementu. Pohroma, kterou způsobila tsunami, je mu darem doslova k nezaplacení.

Už se podařilo rozkrást mnoho milionů dolarů. Takto se rovněž obohacuje armáda, podílející se na údajně pomocných akcích, a na pokusy Američanů bránit loupeživým iniciativám reaguje obviněním z neoimperialistického zasahování do vnitřních suverenních záležitostí. Rozkošný detail: právě v den, kdy měl být zahájen soudní proces s Abdulahem Putehem, guvernérem provincie Aceh, kvůli korupci, se dostavila ona osudná tsunami, jež zničila hlavní město a všichni přeživší pak měli jiné starosti.

Vláda se musí stále potýkat se separatistickými tendencemi. Východnímu Timoru se podařilo získat nezávislost a Jakarta je rozhodnuta za každou cenu zabráni opakování tak nemilého precedentu. Nejakutnější nebezpečí představuje právě onen Aceh a již rovněž zmíněný West Irian, západní část Nové Guineje. Dochází k nepokojům v Kalimantanu a též ke krvavým střetům mezi muslimy a křesťany na Sulawesi (dřívější Celebes) a ostrovech Malaka.

Důležité ale pozitivum: ačkoliv je Indonésie stát s největším množstvím muslimů na světě, islám tam není oficiálním, v ústavě zakotveným náboženstvím. Stoupenci jiných věr se uplatňují ve vysokých vládních, armádních a hospodářských funkcích. Velký pátek křesťanů, čínský Nový rok, všelijaké hinduistické a buddhistické festivaly jsou veřejnými svátky pro všechny. Tamější verze islámu je promíchána s prvky, které aby přivedly přísné následovníky Alláha k mrtvičným záchvatům. Však něco takového mě trklo hned při první návštěvě tamějšího světa. V Medanu na Sumatře v restauraci pár kroků od mešity jsem si objednal vepřové a pivo, s úsměvem bylo dodáno, aniž mě někdo přišel bičovat. Něco takového se servíruje i za ramadánu v dohledu zbožně se postících mohamedánů. Ženy v černém od hlavy až k patě kráčí ruku v ruce s nezabalenými družkami.

Začínají se ale vyskytovat puritánští extrémisté, nejen demolující bary a nevěstince, ale i se záměrem vyhazovat do povětří vybrané cíle. Stoupenci organizací, napojených na al-Kájdu, jakkoliv prozatím málo početní, ale získávají na nebezpečnosti, do značné míry také proto, že vláda váhá proti nim rezolutně zakročit.

K události s velmi zásadním dopadem došlo v říjnu 2002 na nemuslimském ostrově Bali, kde v populárním turistickém středisku Kuta se teroristům podařilo připravit o život dvě stě lidí, vesměs cizinců, zejména z Austrálie, a tak i důkladně ublížit ekonomickému zdraví ostrova.

A tam teď jedeme.

(pokračování)