Duben 2005

Ve službách imperialismu

Karel Vrána

Jejich motivace byla různá. Od čirého idealismu až po zištnost. Proti komunismu bojovali předáváním tajných informací zahraničním rozvědkám. Nyní usilují o svou profesní a lidskou rehabilitaci, jejich spory se vlečou roky. Napínavé životní příběhy českých poválečných špionů určitě stojí za vyprávění.

Srpen 1968. Pražskou dlažbu rvou sovětské tanky, nad domy burácejí motory letadel s rudými pěticípými hvězdami. V sídle československé rozvědky se na chodbách doslova perou příznivci Dubčeka s prosovětsky orientovanými kolegy. V Paříži uvažuje vojenský přidělenec František Vojtásek, co dál. Ve Slavonicích se chystá František Doskočil, pozdější agent CIA, emigrovat do Rakouska. Přímo v Praze sleduje invazi Jaroslav Čermák, elektrikář a současně agent francouzské zpravodajské služby. Osudy těchto a dalších mužů se v mnohém liší, společný jim je letopočet 1968. A soudobá nálepka "přisluhovači imperialismu".

Zeman, Stein, Kubiasová

Ruská okupace smazala iluzi o socialismu s lidskou tváří. Po prvním týdnu, kdy česká a slovenská města zaplavily tisíce letáků odsuzujících sovětskou agresi, přišlo vystřízlivění a odevzdanost. Komunisti začali připravovat monstrprocesy, které měly ukázat, že "pražské jaro" mají na svědomí západní tajné služby. Aktivně bojovat proti režimu se rozhodla jen hrstka lidí.

V červenci 1971 proběhlo v Praze soudní líčení s obžalovanými Hubertem Steinem, Milenou Kubiasovou, Aloisem Poledňákem, Václavem Čeřenským, Editou Čeřenskou a Jaroslavem Šedivým (v letech 1997-1998 ministr zahraničí). "Z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení... prováděli podvratnou činnost... zjišťovali pohyby spřátelených armád... ve prospěch cizích zastupitelských úřadů... úmyslně vyzradili cizí moci," uvádí soudní spis z roku 1971. Tresty byly tvrdé, odstrašující. Uplatněn byl paragraf 105, vyzvědačství. Stein dostal dvanáct let, Kubiasová deset. Čeřenský vyfasoval sedm roků, Poledňák dva, Čeřenská jeden. Šedivý osmnáct měsíců.

"Provinění" bylo prozaičtější. Stein s Kubiasovou pořádali na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dýchánky, kterých se účastnil například "osmašedesátnický" funkcionář František Vodsloň, spisovatelé Jan Procházka, Pavel Kohout a Ludvík Vaculík, filozof Karel Kosík. Vzhledem k tomu, že Stein a Kubiasová pracovali na nizozemském, respektive francouzském vyslanectví, občas zavítal i diplomat. StB nasadila do bytu štěnice a z intelektuálského povídání byla rázem špionáž.

Pro sladkou Francii

Zatímco tajná policie "odhalovala" spiknutí, proti režimu tiše a efektivně pracovali skuteční špioni. Například vojenský přidělenec v Paříži, podle kádrováků kovaný soudruh a příslušník vojenské rozvědky František Vojtásek. "Nalomila mě Budapešť v roce 1956, invaze o dvanáct let později byla poslední kapkou," popisuje jedenasedmdesátiletý Vojtásek důvody, proč začal pracovat pro francouzskou tajnou službu. Západu předával informace o strategických úkolech vojenské rozvědky, o struktuře velení armády. To ještě netušil, že Sověti mají svého člověka v ústředí francouzské tajné služby. V roce 1976 byl odvolán do Prahy pod záminkou, že se na něj ve Francii chystá atentát. Třetího února 1977 mohli užaslí obyvatelé Dejvic sledovat rojení černých vnitráckých šestsettrojek. Vojtáskovi zaklapla na rukou želízka, esenbák zadrmolil zatýkací formuli a kolona vyrazila k ruzyňské věznici. U soudu dostal Vojtásek pětadvacet let, v té době nejvyšší sazbu hned po trestu smrti.

Kroča pro hrdý Albion

Hned po vyřešení aféry s francouzským zvědem měli ale tuzemští komunisti další problém. Miroslava Kroču, od roku 1953 příslušníka Státní bezpečnosti. O čtyři roky později udělal kariérní skok do rozvědky. Ženatý, otec tří dětí. Počátkem šedesátých let se dráha perspektivního kádra zadrhla. Na školení v Sovětském svazu se seznámil s místní ženou a opustil rodinu. Kroča kvůli tomu dostal vyhazov z rozvědky a musel se vrátit do kontrarozvědky.

Postupně se stal odborníkem na Velkou Británii. Veškeré akce, které StB v této zemi prováděla, procházely jeho "připomínkovým řízením" stejně jako akce zaměřené proti Britům působícím v Československu. Nakonec se vypracoval do čela britské sekce kontrarozvědky. V roce 1976 zemřel na infarkt.

Ruská vdova po Kročovi přinesla na StB "nějaké věci, asi z práce". Estébáci s úžasem zjistili, že jde o britské šifrovací tabulky, v jeho záznamníku našli údaje o schůzkách s lidmi z britského velvyslanectví. Vypukla panika. Vyšetřovací komise dospěla k názoru, že momentálně nemá cenu za Kanál posílat lidi, protože Britové "všechno vědí". Případ skončil v přísně utajovaném archivu. Kroča prý bdělé soudruhy zmátl tím, že přijaté honoráře neprohýřil a jezdil trabantem.

Hoch pro Saddáma

Píše se rok 1975. Ondřej Hoch, mladý strážmistr Sboru národní bezpečnosti, nastupuje na služebnu do Lupáčovy ulice na pražském Žižkově. Při jedné z obchůzek nachází havarované auto s diplomatickou poznávací značkou. Zjistí, že vůz patří iráckému zastupitelskému úřadu.

Zavolá na zastupitelství, slovo dá slovo a z vracení auta je mejdan. Policista Hoch, který má shodou okolností arabské předky, zahoří k Iráčanům sympatiemi. Navštěvuje hodiny arabistiky, v roce 1979 se stává příslušníkem československé rozvědky. V té době už Iráčanům podává zprávy. Týkají se hlavně iráckých studentů, které zverbovala StB, a jejich prokomunistických aktivit.

Hochova česká hvězda rovněž stoupá. Stává se z něj specialista na Blízký a Střední východ, v roce 1982 je vyslán na dva měsíce jako "nelegál" (pod falešnou identitou) do Iráku. "Peníze jsem nebral. Iráčané mi tehdy prostě byli sympatičtí," tvrdí dnes Hoch. V březnu 1984 jeho kariéra končí, zřejmě kvůli odposlechu v jednom z bytů, kde se s Iráčany scházel. V dubnu je odsouzen na třináct let za vyzvědačství ve prospěch Iráku a USA.

"Pro Američany jsem nikdy nedělal. To mi přišili, aby se v obvinění objevil náš hlavní nepřítel," dušuje se Hoch. U soudu se navíc neprobírala důležitá věc. Hoch v závěru kariéry pracoval také pro libyjské vyslanectví. Jelikož vůdce Muammar Kaddáfí byl přítelem Československa, nepadlo však o vyzvědačství pro Tripolis ani slovo. Stejně jako Vojtásek je i Hoch nyní v důchodu.

Příběh Jaroslava Čermáka

Zatímco Vojtásek a Hoch bdělému oku StB neunikli, řadě dalších se podařilo žít v utajení až do pádu komunismu. Svůj příběh je ochoten popsat někdejší francouzský špion, dnes rovněž důchodce, Jaroslav Čermák.

Syn bývalého legionáře, který po německé okupaci v roce 1939 odešel do Polska, byl od mládí skaut. V roce 1942, po odhalení, že nosí jídlo prchajícím Židům, byl poslán do německého Schwarzwaldu na převýchovu. Nebylo mu ani čtrnáct let. Ze zařízení utekl a nakonec se poblíž Dijonu dostal do jednotek francouzských partyzánů. V patnácti letech to dotáhl na četaře. V červnu 1944, před vyloděním anglo-amerických vojsk v Normandii, pomáhal vyhazovat do povětří mosty u pobřeží, aby Němci nemohli v den D přisunout posily. Jako voják cizinecké legie se účastnil osvobozování Paříže.

V pětačtyřicátém se vrátil do Československa. Nové pořádky se mu nelíbily, tak vstoupil opět do cizinecké legie. Odjel do Vietnamu, odkud Francouzi společně s Vietnamci vyháněli japonské okupanty. Po únoru 1948 se ocitl znovu v ČSR s úkolem vyzvídat pro Francouze, jak vypadá zdejší těžba uranu. Po čase přešel hranice do západního Německa, ale v roce 1954 ho čeští pohraničníci unesli zpět do vlasti. Následovalo jedenáct let v kriminále. Z vězení vyšel v roce 1965 a na doklady vydané francouzským vyslanectvím zamířil na Západ.

V Baden-Badenu absolvoval školu pro špiony a znovu se vrátil, tentokrát jako technik západní firmy. Zahrál si na polepšeného navrátilce, kterému se zastesklo po rodné zemi, získal zpět občanství. Ač se to zdá neuvěřitelné, díky své drzosti a elektrotechnickému vzdělání se účastnil revizí v muničních skladech, jako melouch dělal elektroinstalaci ministru obrany Martinu Dzúrovi. V roce 1990 začal o svém vyzvědačství sám mluvit. Když zjistil, že mu hrozí vězení, odešel do Francie. Vrátil se až ve druhé polovině devadesátých let.

Rehabilitovat!

Při získávání vojenských, ekonomických a politických informací z normalizačního Československa byla asi nejúspěšnější britská rozvědka. Dařilo se také Francouzům, své lidi tu měli Američané, západní Němci. Jeden z agentů západních tajných služeb údajně seděl až v komunistickém politbyru. Jeho jméno dodnes není známo, podle Karla Pacnera, autora knihy Československo ve zvláštních službách, se však spekulovalo o Antonínu Kapkovi. V roce 1990 spáchal sebevraždu.

Mnoho někdejších špionů dodnes nebylo za svůj boj proti totalitnímu režimu plně rehabilitováno. Například Vojtásek marně bojuje o navrácení vojenské hodnosti, kvůli někdejšímu angažmá v KSČ nemá nárok na členství v Konfederaci politických vězňů. Poděkování z Francie se rovněž nedočkal.

Beznadějně vypadá případ Františka Doskočila, agenta CIA. V únoru 1990 byl zatčen, ve vězení si odseděl půl roku. Ven se dostal po milosti prezidenta Václava Havla. O rehabilitaci žádat nemůže. Má na ni nárok pouze ten, kdo pykal před 29. prosincem 1989. Hoch a Čermák se částečné rehabilitace po vleklých soudech dočkali. Kroča nežije.

V barvách soupeře

V roce 1965 byl Karel Köcher jako "nelegál" vysazen do USA. Studoval politologii se zaměřením na SSSR u Zbygniewa Brzezinského, pozdějšího poradce prezidenta Jamese Cartera. V sedmdesátých letech se mu podařilo proniknout do CIA. Köcherovy zprávy si vysoce cenila sovětská KGB, jejíž šéf Jurij Andropov mu dokonce poskytl dvacet tisíc dolarů na přestěhování z Washingtonu do New Yorku. Köcher předával Sovětům informace o verbování agentů ze sovětského bloku z vyslanectví třetího světa. V roce 1984 byl zatčen FBI, v roce 1986 vyměněn za Ščaranského a Javorského. Po návratu začal na nátlak Rusů pracovat v Prognostickém ústavu, kde se seznámil s Miloslavem Ransdorfem. Dnes je v důchodu.

Vykonstruované procesy

Během normalizace v ČSSR probíhaly vykonstruované procesy s domnělými špiony. Tresty byly stejně vysoké jako v padesátých letech. V roce 1978 odsoudil vojenský soud v Příbrami třicetiletého Jaroslava Javorského, emigranta a syna daviscupového reprezentanta. Za údajnou špionáž dostal třináct let. "Šlo o pomstu za to, že můj otec emigroval," říká Javorský. V roce 1986 byl společně se sovětským disidentem Anatolijem Ščaranským vyměněn za Karla Köchera, československého vyzvědače v CIA.

Z vyzvědačství byl obviněn také Jiří Gans. Provinil se tím, že si chodil na americké vyslanectví půjčovat desky. Ačkoli byl Gans téměř slepý, vyšetřovatel mu "dokázal", že špehoval letiště. Trest: patnáct let. Z Ganse se ve vězení stala psychická i fyzická troska, v roce 1986 zemřel.

(Týden)