Duben 2005

Lazaretní socialismus v praxi

Petr Zavoral

Musel jsem se několikrát štípnout, abych se ujistil, že se mi to nezdá: pacienti v českých nemocnicích prý často trpí hlady a někteří z nich na následky podvýživy dokonce umírají. Ta Jobova zvěst vyplynula z výsledků šetření zdejších odborníků na výživu, kteří se nechali inspirovat obdobným výzkumem provedeným ve Velké Británii.

Abych hned zkraje zaplašil obavy, že snad české špitály řeší tíživou finanční situaci stravovacím režimem středověkých hladomoren, musím dodat, že na vině tohoto šokujícího zjištění není týrání na lůžko upoutaných lazarů »dietou« o chlebu a vodě. České zdravotnictví je na tom pořád ještě aspoň tak dobře, že si může dovolit servírovat nemocničním marodům přiměřeně (ne)chutnou vlažnou krmi. Láskyplným samaritánům je už ale často šumafuk, co si s ní pacient počne, může-li ji vůbec pozřít, a jak přežije ústavní péči, pokud tomu tak není. Žer nebo nežer, člověče, to je tvůj problém. My tvůj netknutý talíř zase úslužně odneseme a za pár hodin ti strčíme pod nos jiný. Za peníze, které ty neplatíš a my nedostáváme, toho pro tebe děláme až až.

Možná jsem to napsal trochu tvrdě, sám bych mohl posloužit několika příklady dokazujícími, že takto necitlivý přístup ke klientům českých nemocnic ani zdaleka není pravidlem. To ale nic nemění na tom, že i kdyby se objevil třeba jediný případ výše popsaného druhu, je nutno bít na poplach. Natož když je jich tolik, že už znepokojují i samotné zdravotníky, jejichž dobré pověsti jistě neposlouží. Ještě důležitější než bití na poplach je ale důsledné hledání příčin a poctivá snaha o nápravu samaritánského šlendriánu.

Jednu příčinu bych si troufnul pojmenovat hned. Jakkoliv nedostatek zdrojů ve zdravotnictví ještě nevyústil v odpírání vhodné potravy či její adekvátní výživové náhrady pacientům, každopádně se postaral o to, že z českých špitálů utekli lidé, kteří péči o nemocné vnímali jako své poslání a nikoliv jako pouhé řemeslo. Až na čestné výjimky zůstali ti, kteří se přece za ty peníze nebudou namáhat s individuálními stravovacími extrabuřty pro »hladovkáře«, nebo se aspoň znepokojovat byť i zjevným faktem, že nějaký nevděčník má následkem nedobrovolného půstu smrt na jazyku. Známe to ostatně z reálného socialismu: laskavost solidární nouze přežije jen silný jedinec.

Současná šéfka bílého resortu, komunismem fascinovaná a jím zplozená šarlatánka Milada Emmerová, pilně pracuje z pověření Lidového domu na tom, abychom se co nejrychleji a se vším všudy vrátili do reálněsocialistického temna. Podzim života zasvětila vymýšlení pitomých koncepcí, nad nimiž kroutí hlavou dočista všichni, od doktorů a sester až po lékárníky, a dočista kašle na varování svéprávných odborníků, že její zběsilý odpor vůči částečné kapitalizaci kvalitních zdravotnických služeb už začíná být ledakomu životu nebezpečným. Takže se ptejme: Kolik nešťastníků bude muset umřít, než pochopíme, že bychom si to neměli nechat líbit?

(Annonce)