Duben 2005

Proklestí nám majitelé domů cestu do slušné společnosti?

Petr Zavoral

Víceméně pravidelně opakuje se v Česku již dlouhou řadu let týž příběh. Majitelé nájemních domů dají nahlas najevo nespokojenost s tím, že jim stát prostřednictvím nařízeného nájemného brání v řádném výkonu vlastnických práv a povinností. Nějakou chvíli je kolem toho rozruch, popíše se spousta novinového papíru, načež majitelé moci tu záležitost pošlou zpátky k ledu svatosvatým příslibem, že se »na to podívají«. Neděje se samozřejmě nic, protože nájemníci, kteří užívají často luxusní byty za peníze domácích, představují zhruba sedmnáct procent všech bydlících, a tedy i tomu odpovídající procento voličů. Politicky se tudíž vyplácí nechat majitele domů dusit ve vlastní šťávě a podbízet se těm, kteří tvrdí, že by je uvolnění nájmů vyhnalo pod mosty.

Na diskriminaci vlastníků nic nezměnil ani verdikt Ústavního soudu ČR z listopadu 2002, který zrušil vyhlášky, stanovující výši nájemného: politici se od té doby nedokázali shodnout na novém zákonu o nájemném, takže situace je čím dál horší. Zatímco tržní nájemné trvale roste, regulovaný nájem zůstává při absenci prováděcí vyhlášky již tři roky stejný. Nešťastní domácí tedy nejen že si mohou nechat leda zdát o sebemenším zisku z činží, ale nejsou s to dát dohromady ani finanční prostředky nezbytné k nejnutnější údržbě bytového fondu. Státu, který přenesl odpovědnost na soukromníky a sám si ponechal rozhodovací pravomoc na cizí útraty, je to jedno. Nic si nedělá ani z českých soudů, na něž se mnozí majitelé nájemních domů čím dál častěji obracejí, snad že erár nejlíp ví, čeho je (ne)schopna postkomunistická justice.

Do toho ale přišel úder blesku z čistého nebe v podobě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Štrasburský tribunál se 22. února zastal Francouzky polského původu Marie Hutten-Czapské, která restituovala dům v Gdaňsku. Rozhodl, že regulace poškozuje její vlastnická práva a že stát buď musí umožnit zvýšení nájmů na spravedlivou úroveň, nebo zavést mechanismus odškodňující vlastníky, to jest doplácet rozdíl mezi ekonomickým a regulovaným nájemným z veřejných peněz. Tak praví evropská spravedlnost: falešné sociální ohledy vůči vyvoleným nelze financovat ze zdrojů, které erár uzmul oprávněným osobám. To je ovšem stanovisko, které hrubě neladí s českou praxí, takže je jen přirozené, že do Štrasburku míří lavina žalob od našich domácích.

Úspěch gdaňské restituentky pochopili jako precedens členové Hnutí na obranu majitelů realit, Občanské sdružení majitelů domů a další subjekty, které se hodlají domoci odškodnění za dosavadní diskriminaci a nastolení právního stavu v této oblasti. Některé odhady hovoří o tom, že by majitelé nájemních nemovitostí mohli ve Štrasburku na českém státu vysoudit až 50 miliard korun. Máme se z toho radovat?

Inu, jak se to vezme. Lze jistě přivítat každý krůček, který Česko přiblíží k právnímu státu a dá loupeživému eráru za vyučenou. Zvlášť socialističtí správcové této zbědované země potřebují dostat za uši jako sůl, protože si z ní učinili rýžoviště všelijakých výhodiček pro sebe a své kamarády a zvysoka kašlou na dlouhodobý zájem občanů. Lidé už dlouho vnímají socialistický stát jako nepřátelskou instituci, vždy připravenou obírat je o peníze a s těmi pak nakládat podle nahodilých, naprosto nekompetentních představ. Dobře ti tak, státe, jen plať, až se z toho třeba...

Je tu ale potíž. Stát vždycky bude platit jen z toho, co mu vyděláme, protože stát jsme my. Pro peníze na prohrané spory sáhne zase jen do našich peněženek, neboť sám, bez daňových poplatníků, nevyprodukuje zhola nic. To platí vždycky, ať jde o odškodné pro majitele domů nebo třeba o deset miliard, jež jsme museli vysázet Američanům za ukradenou Novu. Proto není až tak moudré tetelit se škodolibostí, že naši státní úředníci s největší pravděpodobností odejdou ze Štrasburku jako zpráskaní psi. Žádný z nich to na výplatní pásce nepocítí ani v nejmenším, zato nám »dole« to způsobí výlohy, ve svém součtu nemalé, i ostudu, vůči níž jsou rovnější odjakživa imunní.

Přínos zlomu v záležitosti (de)regulace nájemného bychom měli hledat někde jinde. V první řadě jde o to, že na problém úhrady bydlení se váže dlouhá řada problémů dalších, které z nás činí Evropany druhé kategorie. Mám teď na mysli například bytovou krizi, s níž se zde ohání kdejaký »sociální inženýr« už bezmála půl století a která fakticky neexistuje. Stačí nahlédnout do statistiky, abychom pochopili, že jde o uměle vytvořený blud, jenž podporuje jednak šmelináře, jednak zkorumpovanou vrchnost, jíž jde vždycky k duhu parazitovat na problémech poddaných v tísni.

V roce 2000 měla Česká republika 424 bytů na tisíc obyvatel, tedy stejně jako USA a víc než Velká Británie, Rakousko či Nizozemí. V žádné z těchto vyspělých zemí není problém získat nájemní byt přiměřený vkusu a finančním možnostem zájemce, nikde není tak nepředstavitelně obtížné přestěhovat se dejme tomu za prací. Také se tam ovšem nesetkáte se státem hájenou vrstvou lidí kdoví proč vyjmutých z obecně platných pravidel, na niž doplácejí cílevědomě sekýrovaní domácí. Západní občan by se pěkně poděkoval za vládu, která z moci úřední preferuje určité procento populace před ostatními, třebaže to maskuje sociální šlechetností. Také by se v civilizovaném světě obtížně sháněl investor činžáků, jejichž jediný smysl tkví v tom, aby »bytová krize« mohla pokračovat k prospěchu zkorumpované vrchnosti.

V postkomunistickém Česku se právě tohle děje. Deregulace nájemného je již patnáct let prezentována málem jako konec světa, jejž Čechovi nelze přežít. Vlastnické právo k domu v téhle zemi není právem, nýbrž zlořečeným nástrojem v rukou hrstky zbohatlíků, jimž dobrotivý stát »daroval« bolševikem zvelebené nemovitosti a kteří se teď svým nájemníkům odvděčují tím, že z nich chtějí nadělat bezdomovce. Lapidárně to v rudém Právu vyjádřil první náměstek ministra pro místní rozvoj Ivan Přikryl: Omezení práv vlastníků, tedy regulace, je principiálně přípustná, pokud se prokáže dostatečný veřejný zájem. Soud (štrasburský, pozn. aut.) by musel tedy znovu zkoumat souhrn údajů, které pojem »veřejný zájem« odůvodňují, tentokrát v kontextu s poměry v ČR.

Inu, komunista - koho jiného by také ultralevičák Paroubek pověřil tak vysokou funkcí na svém velezbytečném ministerstvu. Jenže se ten člověk škaredě mýlí. Evropský soud pro lidská práva má poctivější kritérium pro své rozhodování: vlastnické právo je stejně nedotknutelné jako právo občana slušně bydlet za poctivé peníze. V případě restituentky Hutten-Czapské se dobral toho, že její právo bylo trestuhodně poškozeno, a uložil nápravu. A to v Polsku jsou páni domácí ještě grófové ve srovnání s majiteli domů v české kotlině!

Takže se nakonec přece jen radujme, že český stát nejspíš dostane za vyučenou, třebaže nás to opět bude něco stát. Ale také se přičiňme o to, aby z nejvyšších míst konečně vypadli šizuňkové, kteří nás vzdalují evropským standardům, drze to vydávajíce za šlechetnou službu. Poznáte je snadno: každý, kdo se nám pokouší namluvit, že to či ono je zadarmo, je šarlatán a lump.

(Annonce)